Padlá 11

10. září 2010 | 16.03 |

Máte tu další kapitolu Padlé, tato se mi líbí a myslím, že je vydařená (což u této povídky není zas tak často)  tak si jí užijte... ;))

11. kapitola: Hell budiž s námi...

Ztuhlá šokem jsem pozorovala bytost před sebou. No skvělé, úžasné. Přišla si pro mě Smrt, není to přání každého druhého člověka? dokázala si má mysl, otupělá šokem, ironicky pomyslet. Smrtka přede mnou se ušklíbla.
,Jsem Hell, Smrt, Smrtka, jak jsi teď poznamenala...´ promluvil mi v hlavě hlas a já se celá roztřásla děsem. Projel mnou při slovech Hell chlad a já měla pocit, že vzdáleně slyším naříkání umírajících. Říkala jsem někdy, že jsem odvážná? Jestli ano, lhala jsem. Měla jsem chuť utéct, jako ten nejzbabělejší zbabělec a někde se schovat, přitom si objat kolena, houpat se dopředu dozadu a zpívat si písničku: Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko...

Donutila jsem se zhluboka nadechnout a toto cvičení opakovat, dokud jsem se neuklidnila. Tedy neuklidnila... dokud jsem se nedala do pořádku natolik, kolik to okolnosti umožňují. Donutila jsem se zvednout pohled a prohlédnout si bytost přede mnou.

Byla to žena... no žena... měla dlouhý černý plášť a hlubokou kápi, teď shrnutou na ramena. Zaměřila jsem se na obličej a dala si záležet, aby se mi ve tváři nepohnul ani sval. Abych neprozradila ani zděšení, ani znechucení či strach. A dokonce jsem potlačila i zvědavost. Jedna polovina Hell byla... živá. Ta druhá už tak ne.

Levá strana obličeje byla mladá, krásná, živá, dokonale vyvážená, bez jakékoliv poskvrnky. Žádné vrásky ani pihy, nikde žádná chybička. Zlaté dlouhé vlasy rámovaly levou půlku obličeje. Plné, rudé rty, tvořené tak, aby smyslnost na míle vyzařovaly. Drobný roztomilý nosík a nad nimi hnědé oko rámováně zlatými hustými řasami. A pak levá strana... tváře. Naštěstí tam nebylo žádné uhnívající maso ani nic podobného. Svým způsobem to ale bylo děsivější. Druhá polovina obličeje, i polovina nosu byla... lebka. Čistě bílá, zářivá, ve stínech našedlá a temná, ve své děsivé jemnosti a ladnosti nádherná. Zpod pravého rukávy vykukovaly konečky článku prstů. Byla to jen kostra ruky. Druhá ruka byla jemná, drobná a stejně dokonalá, jako levá polovina obličeje.

Donutila jsem se přestat si bytost přede mnou prohlížet. Musí jí to být nepříjemné. Sakra! Přestala jsem upřeně zírat do místa na pravé straně obličeje, kde mělo být druhé hnědé okolo, ale byla tam jen temnota prázdného očního důlku. Stejně tam byl můj pohled jakoy magicky přitahován. Polkla jsem naprázdno a snažila se ve své hlavince najít jakoukoliv myšlenku.

,,To už mám zemřít? Počkat, moment, něco mi došlo. Takový malinkatý detail. Já už mrtvá jsem." dostala jsem ze sebe první volovinu, co mě napadla. Pak jsem ohromeně zmlkla a dala si ruku přes pusu. Pane bože, já tu se Smrtí žertuju o smrti.

.. !

,Duše jsde zničit velice lehce, když se ví jak...´ odvětila Hell a já jasně vnímala ten podtón výhružky. Smrt mi právě jasně řekla, že mě na místě může zničit. Pravděpodobně navždy. Pocity, které sebou přinášely její slova mě už tolik nevyváděly z míry. Ten chlad jsem zaháněla myšlenkou na hřejivou přítomnost Chaosu a naříkání mrtvých jsem zaměnila za naříkání kajícníků v Pekle.

,Duše je velice křehká a v tvém případě i mírně rozervaná a napůl už dávno ve věčnosti... Ale pro tebe tu dnes nejsem. Je jen málo bytostí, které mohou o setkání se mnou vyprávět...´ Hell se na mě zahleděla způsobem, že jsem veděla, že se nedívá na mě, ale za mě, popřípadě do mě. Otřásla jsem se. Co se to děje? Jak Smrt myslela to: ..napůl už dávno ve věčnosti... a proč za mnou přišla, když mě nechce odvést do svého, ehm, království?

Hell se na mě podívala a pak se potměšile usmála. Donutila jsem potlačit třas, který mnou chtěl zacloumat, ale rychle jsem odvrátila pohled na ruku Smrti. Tu živou. Hell se konečně rozhodla mě přestat trápit a začala vysvětlovat:

,Jsem tu proto, abych s tebou uzavřela úmluvu. Má Kosa s tebou bude tak dlouho, jak to naplánoval osud...´ odvětila Smrt a znělo to skřípavě, jako by jí na těch slovech něco znechutilo. Podívala jsem se na Smrtku a uvědomila si, že jí nic nepodráždilo. Ona jen zadržovala smích. Pak mi něco došlo a hrklo ve mě, když jsem si uvědomila, že Hell mluví o Kose. Mé Kose. Okamžik... Její Kose?! Koukla jsem se na Bohyni smrti a nemohla si nevšimnout pobaveného úsměšku, kterým mě obdařila. Také ji v jednom oku hrálo veselí, jako by se v duchu smála nějakému soukromému vtiu, který chápe jen ona. Znovu jsem křečovitě polkla a bezděky o krok ustoupila. Vůbec jsem si tím nepomohla. Sice jsem neviděla, že by se Hell jakkoliv pohla, ale byla ode mě ve stejné vzdálenosti, jako před tím krokem vzad. Chtělo se mi otočit a křičet ještě více, než na začátku, ale nějak kouzelně jsem se dokázala uklidnit. Jen ruce jsem měla upocené a nervózně si je mnula.

,Kosa si tě vybrala a já to respektuji.´ Smrtka najednou zněla unaveně. Obezřetně jsem se na ní podívala. ,Nabízím ti velice velkorysou nabídku: Za pět tvých mrtvých nepřátel si vezmu dalšího tvého nepřítele.´ Smrt ani nedořekla a já už rozhořčeně namítala:

,,Nepříjmám! Nebudu vědomě a pomalu zabíjet své blízké. Promiňte, ale to si radši tu Kosu vemte..." odvětila jsem téměř panicky. Stačila jsem si pomyslet, že na to, abych své přátele zabíjela prostřednictvým Kosy jich mám málo, když...

,Né?´ podivila se Bohyně smrti a vypadala nanejvýš pobaveně. Za pět tvých mrtvých nepřátel si vezmu dalšího tvého nepřítele... Co to je za hloupost?

,,Tedy... chtěla jsem říct... co to je za nevýhodnou smlouvu? Nevýhodnou pro vás!" zeptala jsem se překvapeně. Pak jsem si uvědomila, že Smrti nejen odmlouvám, ale ještě jí vymlouvám takovou skvělou nabídku.

,,Ano! Beru to! Pokud v tom není nějaký chyták." vyhrkla jsem ze sebe rychle, než si to Smrtka mohla rozmyslet. ,,Ale proč to tak děláte?" v hlase jsem měla nefalšovanou podezíravost.

,Udržuji rovnováhu... ty by jsi to měla vědět nejlépe.´ odvětila Smrt pobaveně, ale já její narážku nepochopila. Smrt si tedy povzdechla a pokračovala: ,Jednoho ošidím, dalšímu daruji. Ty jsi zřejmě dítě štěstěny a vyšlo na tebe to lepší...´ dodala Hell a já se nemohla zbavit dojmu, že se celý náš rozhovor směje něčemu, co mi uniká. Při zmínění toho, že jsem nejspíše dítě štěstěny se Hell téměř začala chechtat. Ztuhle jsem stála a snažila se myslet. Něco se mi na celé téhle situaci nezdálo, ale zároveň jsem cítila z Hell tak velká respekt a strach, že jsem věděla, že to není podfuk. Hell tu se mnou je a toto se opravdu děje.

,,Dobrá... pokud k tomu nejsou nějaké háčky, tak to, jak už jsem zmínila, beru." odvětila jsem obezřetně.

,,Jeden dva háčky tam vážně jsou." odvětila Smrtka vesele a já zpozorněla. Má mysl uvyklá na podrazy a lsti zostražitěla a celá tahle úmluva se mi přestávala líbit. Už jen to s těmi nepřáteli bylo směšné. Co příjde teď? Věčná nesmrtelnost? Pokud nepočítám, že v Nebi bych byla téměř nesmrtelná tak jako tak, nezranitelnost by se hodila... pomyslela jsem si ironicky. Začala jsem se z šoku, že se vybavuju se Smrtí, vzpamatovávat.

,První podmínkou je, že mě nesmíš s Kosou napadnout.´ odvětila Hell a já uznala, že to zní rozumně. Pak jsem se zarazila. Nesmíš mě s Kosou napadnou... znamená to snad, že jí zbraň, která co nevidět bude moje, může ublížit? Může vůbec něco ublížit samotné smrti? Z myšlenek mě vytrhla Hell a její hlas v mé mysli zněl tak hlasitě, až jsem se otřásla. Nářek mrtvých byl téměř nesnesitelná a mě se roztřásla kolena. Hrozilo, že co nevidět se složím.

,Ta druhá podmínka spočívá v tom, že nesmíš Kosou zahubit toho, koho miluješ.´ odvětila Hell a tímto mě dorazila.

,,Ehm... cože?" dostala jsem ze sebe šokovaně. ,,Koho miluju? A co to s tím má dělat?" ihned jse, svých slov zalitovala. Vlastně jsem nechtěla vědět, proč to mám slíbit. Už jen proto, protože by to prodloužila chvíli, kdy jsem se Smrtí o samotě. Vlastně jsem ani nedoufala,že mi Smrtka odpoví, ale kupodivu to udělala. K mé radosti i nelibosti.

,Je to slib. Kdysy dávno jsem dostala tuto zbraň darem od Boha i Pána bludiště... bylo to tak dávno, že i má pamět selhává... Bůh měl tuto podmínku a Pán bludiště zase žádal, ať si pro něj nikdy nepřijdu. Teď toho určitě lituje...´ uchechtla se Hell tiše a já se otřásla. ,Jestli se na Kosu dobře podíváš, uvidíš v čepeli kosti synů Pána bludiště, kteří ale jeho lásku nepřežili, zato dřevo je z posvátbého stromu, prvního, který kdy v Edenu rostl. Přijmula jsem tak jedinečnou zbraň a nesmrtelnost poskytla oboum. Na vyžádání Bohyně osudu...´ Smrt se na mě posměšně podívala a pocit, že mi něco nedochází byl tak silný, až začal být směšný.

,Pán bludiště tehdy zuřil a určitě na mě ve skrytu svého temného teritoria nadával. Ráda bych za ním zašla a vysvětlila mu to, udobřila si ho a pak bych...´ Hell se zahleděla do dálky a v očích měla prázdný výraz, hlas byl tak tichý, že ze všeho nejvíce ty slova zřejmě říkala Smrt sama sobě. Vypadalo to, jaky by na mě Smrtka zcela zapomněla, její tichý hlas, nádherně melodický a také napůl skřípavý se okolo mě obtáčel, ale také se tříštil ve vzduchu, jako by byl moc křehký pro tento svět. Že na vás Smrt zapomene, když nastala vaše osudová chvilka je ze všeho nejvíce zábavné a dobré. Ale pokud se na něčem domlouváte, je to trošinku trapná a děsivá situace. Napadlo by vás někdy, že Smrt je ukecaná? To byla jediná myšlenka, kterou jsem dokázala ve svém mozku vyprodukovat. Velice hluboká myšlenka... napadlo mě ihned potom. Také je krapet sentimentální, co se týče vzpomínke... napadlo mě a ušklíbla jsem se. Myšlenka, že i Smrt je lidská, byla zvláštně uklidňující.

,Takže přijímáš.´ odvětila Smrt a ani to nebyla otázka. Napadla mě bláznivá myšlenka, a než jsem jí mohla vyhnat z hlavy, už jí má pusa reprodukovala.

,,Mám jednu výtku k první podmínce." odvětila jsem s úšklebkem a pak zděšeně strnula. Co jsem to zase provedla?! Smrtka pozvedla jedno obočí, které měla a v ruce se jí objevila Kosa. Naprázdno jsem polkla.

,Ano?´ lebka se při dořeknutí toho jednoduchého slovíčka rozšklebeně usmála, ale živý obličej zůstal vážný. Bylo to děsivé divadlo. V tu chvíli jsem měla nejblíže k tomu, abych začala zděšeně křičet a utíkat. Co to dělám? v duchu jsem téměř vzlykla.

,,Chtěla bych..." vypískla jsem a odmlčela se. To, co jsem ze sebe vydala, se za řeč přinejmenším nedalo považovat. Zhluboka jsem nadechla, pak si nervózně odkašlala a pokusila se znovu promluvit. Bylo to lepší.

,,Chtěla bych, a - abych na tebe... ehm, směla zaútočit... když, mě... mě budeš ohrožovat t - ty nebo se to stan-ne neodpatřením..." vykoktala jsem ze sebe. Třásla jsem se strachem, protože se na mě Hell dívala zůsobem, který se dal přirovnat asi tak jen k hladovému psu, který slintá na vypaseným kuřetem. Ne, pes není tak nebezpečný. Hladový vlk je lepší příklad. Až po chvíli jsem si uvědomila, že jsem svou žádost podala nešikovně a "mírně" nesrozumitelně. Hell mě však vysvobodila z mé rozpačitosti a přátelsky (může být Smrt přátelská?) se na mě usmála.

,Myslíš to tím, že kdybych na tebe zaútočila před chvilkou, kdy máš odejít na věčný odpočinek a ty se budeš Kosou bránit, tak ti to mám odpustit? A také, kdyby jsi na mě nevědomky zaútočila a až potom ti došlo, co jsi udělala, ti to nemám brát jako porušení pravidel?´ z hlasu Hell čišel sarkasmus. Zdráhavě jsem přikývla nejistá tím co mi souhlas přinese.

,Takto drzou osůbku, kterou jsem si sebou neodvedla, jsem už dlouho nepotkala.´ uchechtla se mrazivě Smtr a já zavřela oči a doufala, že už to skončí nebo se z toho hrozného snu probudím.

,Ale alespoň to bylo zajímavé zpestření věčnosti.´ dodala smířivě Bohyně smrti a já překvapeně otevřela oči a na Hell se podívala způsobem, který asi nejvíce připomínal nakopnuté štěně. Smrt natáhla ruku a podávala mi Kosu, kterou měla doteď v ruce. Když jsem se pozorněji podívala, opravdu jsem na čepeli našla ty obrysy kostí, jak Hell tvrdila. Zdráhavě jsem Kosu vzala (na místě, kde jí držela živou rukou byla teplá, zatímco tam, kde jí svírala kostra ruky byl tak mrazivý chlad, až jsem sebou trhla) a koukala se na Smrtku jako na blázna. Hlavou mi znělo jedno slovo: Podraz. Něco mi na tomto celém nesedělo. Ale ukázalo se, že jsem jen moc paranoidní a vše bylo (pro tentokrát) opravdu tak, jak to vypadalo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Padlá 11 calen 11. 09. 2010 - 08:59
RE(2x): Padlá 11 moira 11. 09. 2010 - 12:49