Co nesmí být vysloveno...

28. červenec 2012 | 14.53 |
› 

Pro kristínu. Chudáčka, který věrně čekal. x)

První den...

"Nemusíte to dělat, pane." poníženě promlouval sluha. Zamyšleně jsem se měřil fotografii ve svých rukou.

"Ale mě to neobtěžuje, právě naopak. Těším se, až se zase dostanu mezi... lidi." pousmál jsem se a podíval se okýnkem ven. Letěl jsem svým osobním tryskáčem do nějaké zapadlé zemičky. Ale v té zapadlé zemičce někde je ona. Jak příhodné. Matka ji schovala dobře, ale já ji najdu. Hledám deset let, konečně jsem jí nadosah. Její schopnosti se právě vyvíjejí, je nejlepší doba k tomu najít ji.

"Nemusí tam být, pane." pronesl sluha pokorně. Bleskl jsem po něm podrážděným pohledem.

"Je tam. Cítím to."

"Jak říkáte." sluha se uklonil a poroučel se. Natáhl jsem se po sklenici a na jazyku ochutnával chuť starého vína. Tohle všechno si budu muset odpustit. Nejen, že se budu vydávat za obyčejného... chlapce, ale ještě k tomu docela chudého. Povzdechl jsem si. Možná jsem si za ta léta až příliš zvykl na luxus.

Znovu jsem pohlédl na fotografii. Byl jsem si jistý, že je to ona. Vypadala jako matčina dospělá, lidská verze. I její úspěchy ve škole nasvědčovaly tomu, že není jen tak obyčejná.

"Jsi to ty, Rem?" šeptl jsem a pohladil dívku po líci. Opětovala mi pohled nezvykle vážnýma očima.

Čtvrtý den...

"Zkoušky byly příšerné, co si myslíš, Cath?"

"Jo. Hrozné." přitakala jsem nesoustředěně. Celý den jsem měla divný pocit, jako by mě něco sledovalo.

"Ale jsou za námi." dodala Katka důrazně.

"Uhm." pokývala jsem hlavou.

"A přijde ten krásnej novej spolužááák." zatrylkovala Kat. Znovu jsem jen pokývala hlavou a uvažovala, kdy na mě mají přijít měsíčky. Ale ať jsem počítala jakkoliv, měla bych je mít nejdříve za týden. Tak z čeho je mi tak zle?

"Ale ty se vůbec neraduješ!" postěžovala si Kat naoko naštvaně.

"Ale jo. Nový krásný spolužák. Pa-rá-da!" někdy mě Kat se svými řečmi vytáčela. Mě nezajímalo, jaké si zítra vezme hadry. Ani kolikátého kluka v řadě odkopla. Chtěla jsem prostě v klidu dostudovat a stát se veterinářkou. Jenže pokud si Kat proti sobě poštvu, ona proti mně dokáže poštvat celý zbytek školy, nebo aspoň větší polovinu. Měla staršího bratra ve třeťáku i čtvrťáku, oba oblíbené, že to více nešlo. Prostě povedená rodinka. Neříkám, že Dan, ten z třeťáku, by nestál za hřích, ale občas to bylo otravné. Soukromému Gymnáziu Kapitána Fehranta v našem malém městečku vládla rodina Souputníků. Vtipné, nemyslíte?

Ne že by gympl byl špatný. Vlastně naopak, měl špičkové styky v zahraničí, špičkové vybavení, díky štědrým darům rodičů nepotřeboval ani ubohé almužny státu. A studenti, kteří z tohoto ústavu vyšli, málokdy měli na trhu práce nějaké problémy. To, že jsem od školy dostala stipendium a můžu tady studovat, je jako sen.

Samozřejmě, po vystudování bych se měla dát na něco velkého a úžasného, ne na nějakou obyčejnou veterinářku, ale to už je něco jiného.

"Hele, tam je!" vypískla Kat a strašně nenápadně na chvilku ukázala prstem. Ihned změnila postoj, ve tváři se ji usadil ospalý vyzývavý úsměv. Nenuceně si prohrábla dlouhé blond vlasy. Občas jsem jí je záviděla. Byly doopravdy dech beroucí, zlatý lapač kluků. Mé černé vlasy nebyly špatné, vlastně byly krásné, ale s péči, které věnovala svým vlasům Kat, se jim rovnat nemohly.

"Jde k nám. Buď hodná." sykla Kat. Podrážděně jsem se na ni podívala. Já hodná budu, když bude slušný i on.

Otočila jsem se a chtěla se podívat, kohopak nám to smrt nese. Ani jsem nemusela hledat v davu studentů, ten kluk prostě vyčníval. A nejen proto, že byl tak vysoký. Mohl mít tak osmnáct let, černé vlasy mu sahaly až po ramena. Vypadaly vyžehleně, ale já si toho sebevědomého krásnýho chlapa prostě nedokázala představit s žehličkou na vlasy. Měl pravidelnou, štíhlou tvář, stejně tak atletické, ale štíhlé tělo. Většinou mě z takových kluků mrazí, protože jim chybí něco mužského, zdají se mi slizcí, ale tenhle vypadal prostě úžasně. Měl plné, smyslné rty, a oči! Hluboké, temně hnědé. Podíváte se a už neodvrátíte pohled. Vážně. Vím z vlastní zkušenosti. Zamávala jsem i poslední racionální myšlence, která se se mnou loučila, a nerušeně pokračovala ve zbožném zírání.

"Přestaň tak zírat!" sykla na mě Kat. Provinile jsem sebou trhla.

Kluk se pousmál.

"Cathrine?" došel kluk k nám a usmál se na mě. Zamrkala jsem a Kat sykla.

"My se známe? Nemám ten pocit." To nebylo zdvořilé, ale aspoň trochu chytré. Co to kecám?! Snad se ho nesnažím odradit!

"Ne. Ale díval jsem se na seznam žáků a tvé jméno mě zaujalo. Když jsem trochu zapátral, zjistil jsem, že máme vzdálené příbuzné. Takže jsi vlastně něco jako sestřenka, Cathrine. Jmenuji se Sebastian DerAlann. Těší mě."

"Cathrine Alannová." hlesla jsem. A pak mě ten božský kluk naprosto staromódním způsobem políbil na hřbet ruky. A já myslela, že se roztopím na místě.

Vedle mě se ozvalo zakašlání. Vzpamatovala jsem se.

"Ehm, tohle je moje kamarádka-"

"Nejlepší kamarádka." opravila mě významně Kat a sváděla Sebastiana snad všemi známými způsoby najednou.

"Jo. Nejlepší kamarádka." zopakovala jsem po ní zmateně. Odkdy my jsme nejlepší kamarádky? Kat se mnou táhla jen proto, jak jsem chytrá. A taky proto, že se díky oblíbenosti učitelů dostanu k věcem, které obvykle oči studentské spatřit nemají. Pak mě napadlo, že Kat se chce přese mě dostat k Sebastianovi a přišlo mi to ubohé. Tak průhledná totiž snad není ani Kat.

"Kat Souputníková."

"Rád tě poznávám, Kateřino." usmál se na ni a nad příjmením ani nemrkl. Kat se rozplývala, ale já si Sebastiana zamyšleně změřila. Neřekla jsem, že se jmenuje Kateřina. Vážně si nejspíše zjišťoval vše o všech studentech. Děsivé.

"Cathrine? Byla by jsi tak hodná a ukázala mi školu? Nevyznám se tady." broukal se zvláštními jiskřičkami v očích Sebastian. Ihned jsem zase myslela jen na pana božského a srdce se mi prudce rozbušilo.

"Cath má zrovna něco na práci, udělám to ráda za ni!" navrhla Kat okamžitě. Seb i já jsme na ni upřeli zkoumavý pohled a Kat se zatvářila jako andílek.

"Opravdu mám nějakou práci. Kat tě tady provede... bratránku." usmála jsem se na něj. Smutně mi úsměv vrátil. Pak se ke mně naklonil a mozek vyvěsil cedulku – Vrátím se za chvíli.

"Počkej na mě po škole. Rád bych ti něco ukázal." šeptl mi. Pak se odtáhl a vzal sebou i mou žárlivě vypadající novou nejlepší kamarádku. Nedokázala jsem uplynulých pět minut tak úplně pochopit. Ale po tváři se mi rozléval široký úsměv. Pak mi něco došlo. Nikdo na škole to neví, vyjma ředitele a sekretářky, a ti mi slíbili, že si to nechají pro sebe, ale já neměla rodinu. Byla jsem sirotek, z děcáku. Jméno Cathrine Alannová jsem dostala proto, protože to bylo napsané v knížce, kterou jsem sebou měla a úřady předpokládaly, že je moje.

Takže ten krasavec není můj příbuzný? Škoda. napadlo mě. Ale vědět to zatím nemusí, ne?

 **

Seděla jsem ve třídě a poslouchala nadšené brebentění Kat na to, jak úžasný Sebastian je. Pro jednou jsem s ní ve všem souhlasila. Hodina se táhla, ale konečně zazvonilo a já se možná až nemístně rychle sbalila a šla ke dveřím.

"Kam tak spěcháš?" Kat se mnou srovnala krok a vypadala podezíravě.

"Sebastian mi... chce představit své rodiče. Jsou to mí příbuzní, jsem na ně zvědavá." usmála jsem se na ni letmo. Kat se na mě zamračila a ani se to nesnažila skrývat.

"Lásko!" Kat náhle objaly pevné paže a ona se netrpělivě podívala za své rameno.

"Čau Markusi. Teď nemám čas." odbyla ho. Smutně jsem se podívala na Markuse, až dodneška nejchytřejšího, nejtalentovanějšího a nejhezčího kluka na škole. On si zasloužil něco více, než odkopnout, když se namane něco lepšího.

Samozřejmě já do toho nemám co mluvit. Markus se na mě nikdy nepodíval déle než pár sekund, pokud se zrovna neptal, kde Kat je. Zábavné, kdybych o Markuse vážně stála, možná bych z toho udělala soukromý vtip. Vždy mě bavilo, že máme s Kat tak podobná jména.

Kat odtančila dokonce i beze mě a vydala se ke skřínkám. Zvláštní, že na opačnou stranu, než obvykle. Nejdříve vždy chodila do bufetu koupit si kafe, teprve pak se vydala domů.

"Ten nový kluk, hádám." odvětil Markus nezaujatě. Překvapilo mě, že se mnou mluví.

"Jo. Kat vytasila všechny zbraně. Sebastian chudák nemá šanci." uchechtla jsem se nervózně. Markus se na mě se zájmem podíval.

"Sebastian?"

"Tak se jmenuje. Je to můj vzdálený příbuzný." podotkla jsem s mírným úsměvem. Kdysi jsem do Markuse byla zamilovaná. Než začal chodit s Kat a já si uvědomila, že stejně jako většina kluků nemyslí ničím jiným než svým rozkrokem. Avšak jednou za čas mě popadne melancholická nálada a já zatoužím, aby i na mě někdy Markus koukl se zájmem. Možná bych se musela trochu nalíčit a upravit, přesto by mi to stálo za to. Jako minulý rok na vysvědčení. Sundala jsem brýle, decentně se namalovala, vzala si šaty a boty s vysokým podpatkem. Vlasy nechala rozpuštěné, i když si je obyčejně splétám do francouzského copu. Potkala jsem Markuse u skřínek a ten na mě zaraženě zíral. Překvapeně pronesl, že mi to sluší, a mně to udělalo vážně dobře. Pak se na mě však Markus už ani nepodíval a mě s úplnou platností došlo, že ho má Kat prostě omotaného kolem malíčku a já na něj můžu zapomenout.

"Proč ten smutek, sestřenko?" snad odnikud se objevil Sebastian a objal mě kolem pasu. Ztuhla jsem a překvapeně se na Sebastiana podívala. Co mě překvapilo ještě více byla Markusova reakce. Celý ztuhl a měřil si Sebastiana nejprve vyděšeným, pak nenávistným pohledem. Opravdu nenávistným. Nikdy jsem v jeho očích neviděla tak silnou emoci.

"Ty? Měla by jsi se od něj držet dál, Cath." sykl. Sebastian si Markuse změřil nezúčastněným pohledem. Já překvapeným.

"Nemyslím, že se známe. Pojď sestřenko. Odneseme tvé učebnice a pojedeme navštívit mé rodiče." Ztuhla jsem a na Sebastiana se podívala.

Pamatovala jsem si, že na chodbě mi řekl, že mi chce něco ukázat. Že se podíváme na mé rodiče jsme řekla Kat. Potřásla jsem hlavou. Asi mu to vykecala. Ošila sem se. Co si o mně teď Sebastian pomyslí?

"Tak někdy jindy, Mar-" zmateně jsem se otočila na místo, kde Markus ještě před chvilkou stál, ale teď tam nikdo nebyl.

Osmý den...

Některé dny jsou lepší, některé horší, tak už to chodí.

Tenhle byl jeden z těch nejhorších.

Kat se rozhodla mi to zavařit. Protože Sebastian si všímal jen mě. A ona to nedokázala strávit.

Těšila jsem se, až hodina skončí a já zase půjdu se Sebastianem ven. A budeme se třeba jen procházet, je mi to jedno, hlavně, že budu s ním.

Zívla jsem. Poslední dobou jsem byla strašně unavená, přestože jsem jedla i spala stejně jako předtím. Možná to bude emocionálním vypětím. Asi tak.

Konečně zazvonilo. Zvedla jsem se a chtěla odejít, ale zarazila mě Kat.

"Musíme si promluvit." štěkla.

"Nemám na tebe čas, Kat." zamumlala jsem a unaveně si protřela obličej.

"Ale? Copak jsme to asi v noci děla-"

"Kateřino Souputníková, můžete prosím zůstat o chvilku déle ve třídě? Musím s vámi něco probrat." zachránil mě učitel. Úlevně jsem posbírala učebnice a poroučela se dříve, než se z toho Kat vykecá.

"Hej, Cathrine! Počkej prosím tě!" zarazil mě hlas. Když jsem se otočila, viděla jsem, že mě dochází Markus. Upřela jsem na něj unavený pohled.

"Promiň Markusi, ale spěchám, nemohlo by to počkat-"

"Ne, nemohlo." Markus mě vzal za paži a zatáhl do prázdné učebny. Upřela jsem na něj netrpělivý pohled.

"Myslím, že ani tohle před Kat nebude stačit, někdo nás určitě viděl a donese se jí to." broukla jsem a významně koukla na své hodinky.

"Jsi v pořádku? Vypadáš bledá."

"Já jsme bledá celý život." poznamenala jsem.

"Skoro usínáš v hodinách. Ty jsi se vždy hlásila." podotkl.

"Tak už mě to nebaví. Snad ti to nevadí?" vážně jsem začínala pociťovat neklid. Sebastian na mě čeká. Cítila jsem to takřka fyzicky.

"Ten hajz z tebe pil, co?" sykl Markus a chytil mě za bradu. Ztuhla jsem a v tu chvíli se rozrazily dveře. Viděla jsem, jak Kat šokovaně ztuhla ve dveřích.

"Markusi!" vřískla. Markus ji ignoroval a prohlížel mi krk.

"Co děláš? Snad..." spojilo se mi to. Pít ze mě... hledá kousance... Snad si nemyslí, že je Sebastian upír nebo co?

"Jsi magor?" vytrhla jsem se mu. "Chodíš s vážně divným týpkem." sykla jsem na Kat při odchodu.

 **

Sebastian na mě čekal před školou, jako vždycky. Díval se na mě znepokojeně.

"Děje se něco?" zeptala jsem se.

"Zdržela jsi se."

"Nemůžu?" broukla jsem unaveně. Sebastian se oslnivě usmál a objal mě.

"Ale samozřejmě, miláčku, jen jsem se bál, jestli jsi neomdlela. Vypadáš dnes strašně bledá." Možná jsem to včera přehnal.

"Co jsi přehnal?" zeptala jsem se, když mi Sebastian pomáhal do auta. Ten strnul.

"Co jsi to řekla, sestřenko?"

"Řekl jsi, že jsi včera něco přehnal. Jen jsem se ptala-" ztuhla jsem a podívala se Sebastianovi do očí. Občas se mi to stalo. Občas jsem zachytila myšlenku někoho jiného. Ale až dnes mi bylo tak mizerně, abych si neuvědomila, že něco neřekl nahlas a prozradila se. S pohledem stále upřeným do očí svého přítele jsem pronesla: "Zamumlal jsi si to pod nos." usmála jsem se na něj. Snažila se mu do hlavy vsadit myšlenku, že je to pravda, intenzivně se soustředila na to, aby mi uvěřil.

Sebastian na mě zamžoural a promnul si spánek.

"No to se na to podívejme, sestřenko. Jsi ty to ale silná." Vklouzl na sedadlo vedle mě a objal mě okolo pasu. Automaticky jsem mu položila hlavu na rameno a zavřela oči. Vrnění auta mě nějak dokázalo uspat. Vrnění auta a Sebastianovo teplo. Protože jsem věděla, že jsem v bezpečí. Asi mě mělo znepokojovat, co řekl, co jsem udělala... ale bylo mi to jedno.

Patnáctý den...

"Už ji má v moci." pronesla truchlivě Sára.

"Vím." sykl jsem.

"Proč si vybral zrovna ji?" broukla zamyšleně. Sekl jsem po ní kosým pohledem.

"Pokud nelže ohledně toho, jak se jmenuje, tak jsou opravdu příbuzní. Možná potřeboval někoho s příbuzenskými vztahy, aby se na školu dostal. Nebo aby si zařídil novou identitu. Dnes jsou lidé, kteří se zjevili odnikud, podezřelí." podotkl jsem a zamnul si kořen nosu.

"To nebude jen proto. Zjístila jsem, že Cathrine pochází z děcáku a to jméno možná ani není její. Navíc... nechová se k ní jako k potravě." když to Sára řekla tak natvrdo, musel jsem zatnout zuby. Překvapení z toho, že Cath nemá rodiče, ani nebylo tak velké. Vždy se zdála tak samostatná. A navíc o ní nikdo moc nevěděl.

"Já... možná jsem ji neprověřil úplně. Nezkoumal jsem ji na osobnější úrovni." přiznal jsem. Sára po mně bleskla překvapeným pohledem.

"Bratře, ani pusa? A jak jsi si pak mohl být jistý, že nemá žádný potenciál? Napsal jsi to do hlášení, važ slova." Sára si mě měřila zúženýma očima.

"Lhal jsem. Nezdálo se, že by nějaký potenciál projevovala."

"Až na to, jak je chytrá a každý ji má rád? Vždy mi to vrtalo hlavou, protože každý učitel o ní nikdy nemluví jinak než v dobrém. Minulý rok se dokonce vloupala do kartotéky, ale všichni ji to prominuli." Sára se tvářila čím dál zachmuřeněji. "Hlupáku." sykla pak na mě. "Na co jsi myslel?"

"Nechtěl jsem s ní něco mít!" odsekl jsem. Ve skutečnosti jsem si s ní nechtěl začít a pak ji bezcitně odkopnout. Zachytil jsem občas pohled, jakým se na mě dívala. A popravdě – mně by taky nevadilo, kdybychom se sblížili více. Ale proto, čím jsem, jsem si to nemohl dovolit.

"Blbče, blbče! Jdu to nahlásit základně, ty hlídej, ano? Snaž už se nic neposrat. Markusi, ty blbečku, a tak dobře jsi svůj výcvik začal..." Sára kroutila hlavou a odcházela. Naštvaně jsem bouchl do zdi. Ruka zabolela, ale důlek, který jsem do zdi udělal, mě uspokojil více.

"Markusi?" ozvalo se vedle mě překvapeně. Stála tam Kateřina. Donutil jsem na tvář vklouznout milující úsměv. S Kateřinou jsem chodil proto, protože měla z celé školy největší potenciál, potřeboval jsem jí být blízko, v ten správný čas ji naverbovat. Znepokojovala mě jen její povaha. Bál jsem se, že ani její síla nevynahradí její neochotu poslouchat a její sobectví.

"Špatná známka. Učitel mi vyhrožoval, že když si nezlepším průměr, budu muset seknout s některými sporty." zalhal jsem. Kateřina se o můj život stejně nezajímala, takže na to nepřijde. Jak jsem očekával, lhostejně trhla rameny a pak na mě koketně zamrkala.

"Nezajdeme někam po škole?" Prohlédl jsem si ji. Už dlouho se snažila mě dostat znova do postele. Její poprvé bylo ošklivé, byla křečovitá a nervózní a bolelo ji to více, než by muselo. Jenže ona měla ráda věci pod kontrolou a při tom zpanikařila. Teď se to snažila napravit, ale já neměl chuť spát s křečovitou, sobeckou mrchou.

"Mám doučování." zavrčel jsem. A tak úplně nelhal. S učitelem chemie jsem si domluvil doučování s Cathrine, musel jsem zjistit, jestli už ji má ta pijavice úplně v moci, nebo by se ještě dala vytáhnout. Byla s ním už přes týden, přesně dvanáct dnů, nejspíše z ní pil každý třetí den. Tři napití stačí na navázání silného pouta. Věděl jsem, že je to beznadějné, ale zkusit jsem to musel. A pokud to Cathrine předestře učitel, pijavice nic nepodnikne, protože na sebe nechce strhávat pozornost úřadů dříve, než to bude nutné.

Nejvíce nás znepokojovalo, že stále nevíme, kde bydlí. Měl pekelného řidiče a pokaždé nás dokázal setřást. Nepomáhaly ani štěnice či sledovací zařízení, protože ji upírova energie zkratovala.

Pohlédl jsem na Kateřinu a uvědomil jsem si, že na mě zírá a tváří se nevěřícně.

"Co?" nevydržel jsem to a trochu nevrle se na ní obořil.

"Ty mě neposloucháš! Už tři minuty jsi čuměl do blba!" sykla na mě. Zaváhal jsem, avšak Kateřina už se naštvaně otočila na podpatku a odcházela. Teď bych se měl rozběhnout, stáhnout si ji do náruče a políbit ji. Říct, jak jsem unavený z tréninku, přesto si na ni dnes večer udělám čas. To bych měl.

Mně se však rty zkroutily do znechucené křivky a s upokojením jsem pozoroval, jak se ta mrcha vzdaluje. A bylo mi za poslední dobu nejlépe, jak jen mohlo.

 **

"Markusi? Co ty tu děláš?" zeptala se Cath překvapeně.

"Čekám na doučování." zhoupl jsem se na židli zpět na zem a usmál se na ni.

"Aha. Tak fajn. Co nechápeš? Chci tě to naučit co nejdříve-"

"Protože strašně spěcháš za Knížetem Temnot, chápu." odvětil jsem mírně podrážděně. Cath jen zamrkala. "Řekni, neublížil ti někdy?" zeptal jsem se opravdu zvědavě. Nejspíše ano, když se hodně sehne, jde vidět modřina na vnitřní straně stehna, ale Cath si to stejně nejspíše nepamatuje. Jak vím, že tam modřinu má? Samozřejmě jen profesionální zájem. A trocha náhody. A krátká sukně. Nic jiného.

"Bratránek je hodný. Tak hodný, jako ke mně ještě nikdo nikdy nebyl." pronesla tiše. Sevřelo se mi hrdlo. Takže tak to je? Cathrine byla prostě jen opuštěná a ta pijavice toho využila?

"Hajzl." šeptl jsem si pro sebe. Cath to kupodivu zaslechla, ale kromě překvapeného pohledu to nekomentovala. Klidně rozložila věci na doučování a aniž by na mě pohlédla, řekla:

"Není to žádný princ na bílém koni, ale má mě upřímně rád. A to mi stačí." Něco na tónu, kterým to pronesla, mě donutilo si ji pořádně prohlédnout. Pak mi to došlo.

"Ty víš, čím je." neptal jsem se, konstatoval.

"Nevím, o čem mluvíš." odvětila stejně klidně.

"Víš, že je odporná pijavice, víš, že mám pravdu." začínal jsem pociťovat vztek. Ve chvíli, kdy se oběti dozví, že jsou jen jídlo, se i prokletí zlomí a ony se snaží utéct. Pokud jim upír neovládne mysl, přičemž by ji musel dát vlastní krev, nebo k němu opravdu něco necítí. Nejhorší jsou loutky, které upíra brání před námi, Lovci. A my nemáme jinou možnost, než je zabít.

"Cathrine! Copak nechápeš, co je za zrůdu?" sykl jsem.

"Žije, stejně jako ty nebo já. Srdce mu bije, pomalu a pravidelně, jeho teplo mě hřeje, když mě v noci objímá." Cath si nevědomky přejela prstem po straně krku a mě zamrazilo.

"Cože jsi to řekla? On... je živý?"

"Ano." Cath se usmála. A pak začala vysvětlovat látku. Neposlouchal jsem ji, jen jsem zapisoval, co mi řekla. Uměl jsem to, byla to záminka.

Bije mu srdce.

On je Tvůrce.

 **

"Nechoď se mnou. Bratránek mi řekl, co jste zač. Nechci, aby jste mu ublížili."

"Půjdu s tebou. A proč mu říkáš bratránek, když s ním spíš?" štěkl jsem na Cath a ta sebou trhla. Tváře ji nabraly lehounký růžový nádech. Netušil jsem, zda není v takových rozpacích, aby zrudla, nebo jen trpí nedostatkem krve. Zastyděl jsem se, že jsem na ni tak vyletěl a se zavrčením jsem ji vzal za loket. Vedl jsem ji k automatu s pitím. A koupil ji Sprite. Sladké je to dost a pití taky.

"Vypij to."

"Děkuju." pronesla překvapeně a pití ucucávala, zatímco jsme mířili ke skřínkám se převléct. Věděl jsem, že má Sprite ráda. A ona teď věděla, že to vím, protože já pil výhradně kolu. No a co? Nevrle jsem se ošil.

"Strašně rád bych ti dokázal, jakou chybu děláš." hlesl jsem, když jsem viděl, jak se obléká. Vypadala tak křehce. Zvedla hlavu a usmála se na mě. Takový prostý, čirý úsměv radosti a mně poskočilo srdce. Byla překrásná. Proč jsem se tehdy na Kateřinu nevykašlal a nešel za Cathrine?

"Jenže já chybu nedělám. Sebastian je můj osud." broukla. Vztekle jsem zaťal zuby a šel se převléct, protože jinak bych musel něco rozbít.

Vyšli jsme před školu a tam už čekal, před svou černou motorkou. Zamračil jsem se. Ještě ani jednou na motorce nepřijel. Zdálo se mi to divné a pozorně se rozhlédl.

Markusi! Teď máš šanci to spravit. Hlavně Cathrine drž dál od pijavice. My už se o to postaráme. v hlavě mě instruoval Sářin hlas. Nebyla má biologická sestra, mezi Lovci jsme bratři a sestry všichni, ale byla mi nejbližší a já ucítil, jak ve mně stoupá znepokojení.

Je to Tvůrce!

My víme. Zjistila to Daise. odvětila Sára suše. Daise. Čarodějka, která se k nám přidala, která vidí samotnou podstatu světa. Jak asi viděla Tvůrce? Jako nekonečnou propast, do které odtéká okolní život?

Cath z ničeho nic vyběhla a chtěla se dostat k Sebastianovi. Čapl jsem ji za paži a nepustil ji, naopak si ji stáhl do náruče a i když kopala a škrábala, nepouštěl jsem ji.

"Sebastiane! Je to past!" křikla. V tu chvíli Lovci zaútočili. Ve vzduchu zavířila magie a já mimoděk ustupoval dál. Čekal jsem všechno. Jen ne líný úsměv, který se pijavce rozprostřel po tváři.

Světelná síť, upletená z nitek čiré magie světla, dopadla na Tvůrce a... ten zmizel. Lovci, kteří se k síti stáhli, se zaraženě zastavili a okamžitě začali pátrat po okolí. Rudolf, nejstarší ze skupinky Lovců, začal štěkat rozkazy a polovina Lovců se vytratila do okolí. Daise zmateně hleděla na místo, kde ještě před chvilkou Tvůrce stál. Buď dokázal prorazit kouzlo, které nám čarodějky věnovaly, a přenesl se, nebo to on nebyl. A mně došlo, že tu vážně nebyl, neměl jsem ten správný pocit.

Byla to iluze. Byl jsem si tím čím dál jistější. Musel to být mocný parchant, protože jeho magie zastínila samotnou jeho podstatu a Daise pak nedokázala rozeznat jeho samotného od jím vytvořené iluze. Neochotně jsem musel uznat, že je dobrý.

Cath se uklidnila a hleděla na síť s nefalšovaným výrazem úlevy. Trochu jsem povolil paže. A v tu chvíli zaútočila.

Kopla mě mezi nohy a když jsem se mírně zkroutil, praštila mě přesně do spánku. Věděla, jak člověka poslat do bezvědomí. Normální člověk by nedokázal Lovci nijak výrazněji ublížit, ale Cath měla nelidskou sílu a bolestivě mě pocuchala. Cítil jsem v puse krev a svět se se mnou točil, tvrdohlavě jsem se však držel vědomí.

Ten hajzl ji dal svou krev.

"Sáro!" vykřikl jsem a snažil se Cath udržet u sebe. Zmítala sebou a když jsem ji už držel jen za rukáv, beze studu rychle převlékla halenku přes hlavu a jen v podprsence vyběhla pryč. Lovci se za ní pustili, ale byla moc rychlá. Sára došla ke mně.

"Daise říká, že je zmatená. Cath prý není mrtvá, ale něco v ní mrtvé je. Myslíme si, že ji naplnil svou magií. Rozluč se s ní, ztratili jsme ji." pronášela odměřeně. Věděla, že mám pro Cath slabost. Teď už jo.

"Ne. Možná..."

"Rozluč se. Je pozdě." odvětila Sára tvrdě. Něžně mi pohlédla do očí a odešla. Byla tak hodná, že to neřekla nahlas. Neřekla pravdu, že jsem ji svou náklonností zabil. Protože kdybych ji prověřil dříve, Sebastian by neměl šanci se k ní ani přiblížit.

Poprvé po deseti letech jsem znovu pocítil, jak mi po tváři stékají slzy.

Šestnáctý den...

"Sestřenko." vydechl Sebastian a objal mě.

"Bratránku." usmála jsem se na něj.

"Je čas." broukl Sebastian. Zhluboka jsem se nadechla a pak přikývla. Sebastian se sklonil k mému krku a zakousl se. Unikl mi tichý, vzrušený sten. Cítila jsem, že ani Sebastian není úplně klidný.

Pil dlouho, cítila jsem, jak mi s každým douškem krev uniká z těla, cítila, jak si mou krev Sebastian přivlastňuje. A pak, přesně na hranici, se zarazil. Sám se kousl do zápěstí a nasál vlastní krev. Pak se sklonil a políbil mě, vnutil mi jeho vlastní život a já pila. Ta troška byla dost, abych byla schopná se natáhnout k jeho krku. Dýchal rychle, vzrušeně.

"Rem, Rem..." zabořil mi ruku do vlasů a zaklonil hlavu, odhalil své hrdlo. Vycenila jsem zuby, ostré špičáky, a zabořila mu je do masa. Zasténal, ale bylo tam více bolesti než vzrušení. Bylo mi to jedno.

Pohled mi zabloudil ke zrcadlu. Viděla jsem, jak se měním, rysy se mi protahují, stávají se elegantními a ostře řezanými. Vlasy se mi prodloužily, byly dlouhé, černé a rovné. Padaly kolem mě jako lesklá opona, kryly mé i Sebastianovo tělo. Ale ne úplně. Mé tělo se protahovalo, z roztomilosti se stala dravčí elegance. Stejně tak z nejistého těla dospívající dívky se ze mě stávala zralá žena. Prsty, které jsem měla zaťaté do Sebastianových ramenou, byly náhle dlouhé, úzké a elegantní, končily bledými nehty, které se leskly. Věděla jsem, že bych těmito dlouhými nehty lehounce pronikla i skrz svaly až ke srdci. Byly zabořené do Sebastianových ramenou, líně z malých ranek tekla krev. Povolila jsem sevření, přeci jen jsem mu nechtěla ublížit. Uvědomila jsem si, že mám v prstech obrovskou sílu a ne proto, že ji mám propůjčenou. Byla moje. Vzrušeně jsem vydechla.

Odtáhla jsem se od rány na krku a pohlédla na svou tvář. Byla jsem to já a zároveň nebyla. Byla jsem krásná. Dokonalá. A oči jsem měla rudě žhnoucí.

"Uzdrav mě, lásko." šeptl Sebastian. Odtrhla jsem pohled od zakrvácené tváře a něžně Sebastiana políbila. Jazykem mi olízl ret a než mohl vklouznout jazykem do mých úst, sklonila jsem se mu k hrdlu. Napjal se, když jsem mu špičáky škrábla po kůži, pak jsem jim ale poručila se zatáhnout a líně mu ránu olízla, v mysli formovala příkaz pro uzdravení.

A rána se zahojila.

Stejně tak jsem k němu přistoupila zezadu a olízla strůžky krve na zádech. Něžně a hravě jsem jej kousla do ramene a Sebastian už to nevydržel a stáhl si mě do náručí.

"Opravdu jsi to ty. Obyčejný upír by se hned po probuzení neuměl tak ovládat." šeptl mi naléhavě a políbil mě.

"Jsem to já, bratříčku, a už si zase pamatuju." přitiskla jsem se k němu. Sebastian na okamžik ztuhl, pak ale pokračoval v laskání.

"Nevadí ti to, sestři? Nevadí ti, že tě miluje vlastní bratr?" šeptl mi do tváře. Už předtím jsem byla vysoká, teď jsem se nemusela zaklánět skoro vůbec. Kousl mě do rtu a zasténal, když mi ranku krátce sál. Nebo jsem to byla já?

"Ale tak to bylo, lásko, a tak to bude. Jak jinak udržíme naši krev čistou?"

Incest. Incest? Incest!

No a?

"Máš tak sladkou krev..." šeptl Sebastian a já cítila jeho radost, prostou radost z toho, že jeho lásku přijímám a také opětuji. Stáhl mě do postele a já se nechala.

Sedmnáctý den...

Před deseti lety mě matka odvezla a předhodila čarodějnicím. Ty mě zbavily vzpomínek a zamaskovaly, že jsem upír Tvůrce. Že pocházím z nejčistší linie upírů, nosím krev Prvních. Matka se bála otce, který byl blázen a ničil a zabíjel vše okolo. Rozhodla se, že lepší život zažiju jako otrokyně u čarodějnic, které jako jediné dokážou mému otci vzdorovat, než abych skončila jako další milenka svého vlastního otce.

Jenže matka se přepočítala. Samozřejmě jsem tehdy, ve svých osmi letech, nevěděla, po čem ten vzteklý upír jde, ale čarodějnice mě ze zlomyslnosti poslaly pryč, aby mě otec nikdy nedostal. A já se tak ocitla v dětském domově. A žila jako člověk.

"Co se stalo s otcem?" napadlo mě. Leželi jsme v posteli a jen lenošili. Už celé dny. Sebastian se mi usmál do vlasů a políbil mě.

"Zabil jsem jej."

"Opravdu?" zeptala jsem se podezíravě.

"Vysál jsem jej do poslední kapky a jeho bezmocné tělo vydal posledním čarodějnicím. Pokud jej nezabily, bude to pro něj ještě horší, než smrt." broukla a hladil mě po zádech.

"Miluji tě, Sebastiane." šeptla jsem z náhlého popudu. Pak zadržela dech a čekala na jeho reakci.

"Taky tě miluji, sestři." něžně mě políbil. "Konečně jsem tě našel." dodal a v jeho hlase zazněla nota, která se mi nelíbila. Hraně nevinně jsem se na něj podívala a když navázal oční kontakt, udeřila jsem. Vklouzla mu do mysli, hledala, co jsem chtěla vědět.

Zasáhl mě vír myšlenek, nebyla jsem tak zkušená, abych to dokázala plně ovládat, ale co jsem hledala jsem našla. Ztuhla jsem a chtěla se pohnout, ale Sebastian už mě uvěznil pod sebou.

Viděla jsem v jeho mysli týranou matku. Týranou jím.

Viděla jsme všechny ženy, které skončily jako... jako...

A viděla jsem i představu sebe, mučenou přesně jako ty ženy přede mnou.

Udělalo se mi zle a pohltil mě strach.

"Neboj sestři. Ty jsi Tvůrce, vydržíš více, než ony. Matka byla vždy slabá, ale porodila silné děti. Vůdce. Tvůrce. A tebe navíc miluji." políbil mě, špičákem mě škrábl do rtu a něžně ranku vysál. "Nikdy bych tě nezabil." broukal  láskyplně a já na něj zděšeně zírala. "Opravdu tě miluji, sestři. Tak moc, že bych tě nejraději celou snědl..." Olízl mi krk, místo těsně nad tepnou. Musel cítit, jak zběsile mi bije srdce. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale paže měl jako ze železa. Donutila jsme se uklidnit a myslet. Jsem jeho sestra. Skoro stejně mocná jako on. Nemůže mě...

Bratr se mi podíval do očí a ty mě uvěznily. Silou jsme si byli vyrovnaní, ale on měl více zkušeností. Cítila jsem v očích slzy, když mi to došlo. Jsem bezbranná,.

"A ty mě také miluješ, sestři. Jak jsi sama řekla, je to tvůj osud."

Konec


Moje sestra se rozhodla, že začne číst. Pro jednou si přečetla i to, co jsem napsala. A málem mě ukřižovala za to, jak jsem jednorázovku ukončila. Mně se tak ale líbí! Každopádně toto mě donutila sestra dopsat. Užijte si to. Nemělo to existovat. T_T
/ale jen tak ze zvědavosti - zahlasovali by jste pak, jaká verze se vám líbí více? Jestli ta smutná nebo ta, ehm, druhá? :))/

Tisící čtyř set sedmdesátý osmý den...

Zabil jsem pijavici a bez emocí jej nakopl, abych měl lepší úhel pro setnutí. Když byl bez hlavy, hodil jsem na něj prášek, který tělo rozežral. Nejnovější vynález našich vědců. Ušetřilo to spoustu času.

Jsem hotový. poslala jsem Sáře vzkaz.

Taky končím. odvětila. Už jsem chtěl odejít, ale náhle mé smysly zavětřily krev.

Obezřetně jsem se rozhlédl a pak přeci jen vyběhl. Ať je to kdokoliv, je kousnutý upírem a musí se mu vysvětlit, co se stalo a že to musí zůstat v tichosti. Lidé jsou hloupí. Zatím to zvládáme, ale lidé by nevěřili, že pijavice udržíme na uzdě, zpanikařili by a použili na pár upírů klidně i jadernou hlavici. Jaderná válka. To by zničilo celý svět.

Cítím člověka. Beru si ho na starost.

Buď opatrný. Může to přilákat upíra.

Samozřejmě. Byl jsem lovcem už pět let, pět let, kdy jsem každý den tvrdě cvičil, abych jednoho dne dokázal zabít jednoho jediného Tvůrce a jednu jedinou upírku. Sára mi to nemusela připomínat, věděl jsem to, znal jsem učebnice a pravidla nazpaměť.  Ale bylo od ní milé, že se o mě starala i když nemusí a já jí nechtěl ublížit tím, že bych její péči odmítl.

Schoval jsem se do stínů a za chvilku přede mě vklopýtala...

Strnul jsem.

Byla to Cath.

Potlučená, zbitá, zakrvácená vlastní krví, ale byla to ona.

A byla nejen upírkou, ale i Tvůrcem.

"Pomoc..." hlesla a padla na kolena. Pak omdlela. Byla první upír, kterého jsem kdy viděl ztratit vědomí. Ani při mučení se něco takového nestalo.

Nepřemýšlel jsem, obezřetně jsem k ní přišel a pohledem odhadoval, co se stalo.

Bojovala, usoudil jsem po chvíli.

Markusi? Co se děje? Sára vycítila mé emoce, tak silné naše spojení je. Ale co jsem vlastně cítil? Zmatek? Strach? Úlevu?

Pojď sem, na něco by jsi se měla přijít podívat.

Jestli je to nebezpečné, raději to zabij. rozkázala Sára, ale přibližovala se.

Hleděl jsem na Cath, na dívku, kterou jsem miloval, na upírku, kterou nenávidím, a nedokázal si představit, že bych byť zvedl meč.

Požádala o pomoc. I když musela slyšet mé srdce bít.

Klekl jsem si a vzal ji do náručí. Tiše zasténala, z abnormálně pomalu se hojících ran se vyhrnulo více krve. Byla Tvůrkyně. Proč se tak špatně hojí?

Pocítil jsem nepříjemný pocit a zarazil se. Chvilku jsem své emoce zpracovával...

Všichni útěk, hned! Blíží se rozzuřený Tvůrce! Sám jsem s Cath v náručí vyběhl. Když jsme doběhl k autu a naskočil, ihned se rozjelo. Chvilku si mě nikdo nevšímal a já pomalu, metodicky ošetřoval Cath rány. Pak však jeden Lovec zaklel a všiml si, kdo Cath je. Krev se totiž pomalu začala vsakovat do kůže, rány se zatahovaly rychleji. Když jsem si ty rány tak prohlížel, nebyly způsobené jen bojem. Byly to rány po systematickém mučení. Cítil jsem, jak mě ovládá vztek, a zmateně jej potlačil. Lovci pracují bez emocí. Nebo se o to aspoň snaží. Emoce jen zatemňují úsudek.

"Ty jsi sem přitáhl upírku?!" sykl jeden z bratrů. Klidně jsem k němu zvedl pohled, nedal najevo, že jsem připraven tasit meč. I když by to bylo hloupé.

"Dokonce Tvůrkyni." přitakal jsem. Rozhostilo se ticho, bylo slyšet jen sípání Cath.

"Co chceš dělat?" zeptala se Sára, která hned pochopila.

"Nezemře." pronesl jsem tiše, výhružně.

"Je to proti kodexu." upozornila Sára.

"Nezemře." zopakoval jsem důrazněji. Lovci na mě hleděli jako na blázna. Ale já se rozhodl. O Cathrine se postarám. Už jednou jsem ji zklamal. Podruhé už se to nestane. I kdybych měl obětovat vlastní život.

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Co nesmí být vysloveno... dara 28. 07. 2012 - 16:32
RE: Co nesmí být vysloveno... lenadonan 28. 07. 2012 - 19:28
RE: Co nesmí být vysloveno... chuckyna 01. 08. 2012 - 18:29
RE: Co nesmí být vysloveno... isabella* 05. 08. 2012 - 10:17
RE: Co nesmí být vysloveno... moira 07. 08. 2012 - 17:39
RE: Co nesmí být vysloveno... isabella* 08. 08. 2012 - 17:51
RE(2x): Co nesmí být vysloveno... moira 27. 08. 2012 - 16:12
RE: Co nesmí být vysloveno... eipois 18. 08. 2012 - 22:48
RE(2x): Co nesmí být vysloveno... moira 27. 08. 2012 - 16:09
RE: Co nesmí být vysloveno... mixx 22. 09. 2012 - 21:27