Epilog

19. květen 2012 | 19.07 |

Nikolaj:

Seděl jsem v křesle. Někteří, například lidé, to křeslo nazývali trůnem, ale pro mě to bylo jen křeslo. Navíc nepohodlné. Zamyšleně jsem pozoroval Vznešeného, který nenuceně tančil na parketě. Žádná Vznešená před ním nebyla v bezpečí, žádný Vznešený aspoň ve skrytu duše netoužil být jako on.

Můj syn.

Erik se proplétal davem a vzdaloval se mi. Pocítil jsem paniku a zvedl se. Vznešení ke mně všichni najednou obrátili tváře, ale jejich oči měly nepřítomný pohled. Zvedl jsem ruku a snažil se zachytit aspoň trochu moci, chtěl jsem dav poplašit, chtěl jsem na svého syna vidět. Nikdy jsem nebyl přehanně opatrovnický. Možná jsem Erika trochu rozmazlil, přesto jsem nikdy nepocítil tu dusivou paniku jako teď... a tak neoprávněně. To nebyl rodičovský instinkt. To byla předtucha něčeho zlého. Něco bylo ve vzduchu.

"Otče!" Erikův výkřik plný paniky. Strnul jsem, pak vyběhl. Jako vzteklý pes jsem se vrhl do davu, ale ten se mi vzpíral, tlačil se proti mě. Náhle se dveře rozrazily a já zahlédl zlatavou auroreu vlasů. Pak bolestný výkřik a vůně krve.

Mé krve. Krve mé krve.

"Ne!" vykřikl jsem. Konečně jsem zahákl nehet do neprostupné moci a strhl bariéru, která mi bránila v používání energie. Mohla za to krev mého syna. V jednom jediném mocném výbuchu jsem srovnal se zemí vše přede mnou. A uviděl drobnou ženu, která se skláněla nad nehybným tělem mého syna. Erik na mě upíral oči bez duše, s jedinou ránou na krku. Vypadalo to jako rudý řetízek. Řez nožem.

Erik... to jediné, co mi po Meye zbylo...

To není možné. Vznešeného nelze tak lehce zabít. Pak jsem ztuhl a ohromeně zíral na postavičku. Otočila totiž ke mně pohled a výsměšně se usmála.

"Nikolaji..." zaševelil hlas. Otřásl jsem se. Hlas nebyl tak chraplavý, nebyl to ten jediný hlas, přesto...

Přesto to byla Meye. A živila se krví našeho syna.

"Meye? Co to děláš?!" zavrčel jsem vztekle. Žádný Vznešený nemiluje, o to méně Kněz. Ale Erika... jsem měl rád. Byl to můj syn. A Meye jsem miloval. Byla to druhá půlka mé duše.

"To co mi Temnota udělila." usmála se. V očích ji zaplály plameny nicoty, otřásl jsem se a ustupoval. Přišla si Nicota účtovat to, co jsem si tak necitelně kdysi vzal? Při zkrocení Qonosea? Meye, celá od krve se napřímila a udělala první krok kr mně.

S trhnutím jsem se otočil a...

..........

Cukl jsem sebou a otevřel oči. Dlouho jsem sledoval strop. Dítě po mém boku se zavrtělo a spalo dále. Upřel jsem na něj pohled a pomal se uklidňoval. Erik, tak podobný mě, s očima Meye, spal. Žil. Měl pět let.

Zhluboka jsem se nadechl a pak pomalu vydechl. 

Sen.

Ale od doby, kdy jsem zkrotit Qonosea, se mi nezdály žádné sny. A ani tento nebude obyčejný.

Zavřel jsem oči a promnul si kořen nosu.

Možná to ale jen sen byl.

Zítra se probudíme, připravíme a Erik bude moct jít se mnou dále, na další Dvůr, stále hrát to stejné představení.

Učím jej vše, co umím. A on je dobrým žákem. Je mou kopií. Je dokonalý.

"Meye..." šeptl jsem.

"Tati?" broukl hlas Erika  nezněl ani trochu ospale.

"Ano? Měl by jsi..."

"Kdo byla ta paní, co tě zabila?" zeptal se Erik, v hlase klid.

"Cože?" klidně jsem se k synovi obrátil, i když jsem zbystřil. Leželi jsme ve velké posteli, v pronajaté hotelu, před dveřmi mě hlídala má stráž, byli jsme prakticky v bezečí. Ale byli jsme v bezpečí doopravdy? Jsem nejmocnější Vznešený své doby. Erik i jako zloes vládne ohromnou mocí. Jsme přesto v bezpečí?

"Ta paní. S těmi zlatými vlasy a zlatýma očima. Ta, co ti podřízla krk a pak pila..." zamrazilo mě. Erik viděl můj sen také. Ale byl to vůbec můj sen? Byl jsem přirozeným cestovatelem v říši snů, co když jsem zabloudil do synovi mysli, co když....

Nikdy Meye neviděl. Nemohl...

"Spi, Eriku."

"To jsi nebyl ty, tati, že?" šeptl Erik a hlase mu zněl strach. Objal jsem jej a zabořil mu tvář do vlasů. Svýma drobnýma rukama mě objal kolem pasu, třásl se mi v náručí. Pokoj byl velký, luxusní, přesto se mi zdál nepřátelský. Pohladil jsem syna po zádech.

"Byl jsi to ty."

"Byla to budoucnost?" Znovu to zamrazení. Zdědil po mamince i nadprůměrnou chytrost. 

"Nevím, Eriku..." Syn se na mě překvapeně podíval. Dodnes myslel, že vím všechno. Dlouho jsme mlčeli.

"Půjdeme zítra na koníky? Jak jsi mi slíbil?" Tiše jsem se zasmál. Jak jsem obdivoval dětskou mysl. Vše zlé tak rychle zapomenula.

"Můžeme."

Ten večer jsem už neusl.

..........

Po třiceti letech...

Seděl jsem v křesle, vlastně na trůně, a zamyšleně pozoroval svého syna. Byl jsem Knězem, na mém Dvoře se intrikovalo a podvádělo, měl jsem to však pod kontrolou. Vládl jsem Vznešeným a měl stabilizovanou vládu. Poté, co jsem sám zabil dvacet elfů, se mi nikdo neodvážil veřejně postavit. Dokonce i Moraba, Rada se podřizovala mým slovům, přestože to měla být protiváha k mé vládě. I Erika jsem zaučoval. I on měl pár elfích skalpů, na které může být hrdý. Zrovna flirtoval s překrásnou Vznešenou. Mocnou, chytrou. Měl stejný vkus jako jeho otec. Usmál jsem se. Erik natáhl ruku a předvedl salónní trik. Na všechny zapůsobil, protože jen málo Vznešených bylo dost mocných proto, aby tak plýtvalo mocí. Ale Erik byl mladý, takto hloupě se bude vytahovat ještě dlouho.

Byl jsem na něj hrdý.

Zvedl jsem se a odcházel. Erik na mě tázavě pohlédl, naznačil jsem mu však, ať zůstane. Mé stráži také.

Vyšel jsem z hlavní síně a zamyšleně kráčel k jedné zvláštní místnosti. Bývalému sídlu Abney. Nikdo mi nikdy neodpustil, že jsem ji zabil, nikdo se však nikdy neodvážil mi cokoliv vyčíst. Obzvláště poté, co Erik dospěl. Už sám o sobě jsem byl mocný, jakmile ale Erik vyrostl, ne ve Vznešeného, ale zralého zloes, nikdo se nám nemohl rovnat. Erik zatím bude dítětem, bude dítětem dlouho, protože se budu jen neochotně vzdávat své dlouhověkosti. Zloes dokáže dospět jedině na úkor svých rodičů. Tak to je po věky věků.

Došel jsem až ke svatyni, k místnosti s jele'zae, Poháry rodů. Zamyšleně jsem se zastavil kousek od nich. 

Můj jele'zae byl už dávno v pořádku, co však všechny překvapilo byl fakt, že se obnovil i Dračí pohár. Nesvěřil jsem se, že Meye byla Dračího rodu. Studoval jsem prameny a pokud jsou mé předpoklady správné, Erik bude mít dva dědice. Jeden ponese krev Ještěra, druhý Draka. Usmál jsem se a cítil uspokojení. Málo Vznešených dosáhlo toho, čeho já.

Kochal jsem se pohledem na jele'zae, když jsem se otřásl a prudce se otočil směrem k hlavní síni. Ten pocit, to...

Snažil jsem se vycítit svou moc, ale byla jako pod skleněným poklopem. Nedosáhl jsem na ni. V hrdle jsem pocítil dusivý pocit a vyběhl. Bojoval jsem se svou mocí, věděl jsem, co to znamená. Pokaždé, když zasahuje Pae, Nicota, nemám svou moc úplně pod kontrolou, dokážu se k ní natáhnout jen s největšími obtížemi. Běžel jsem a cítil čím dál větší strach. Nevěděl jsem z čeho pramení, věděl jsem však, že musím okamžitě najít Erika.

Už jsem viděl dveře síně, byly pootevřené.

A pak přišel Erikův výkřik.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Epilog ronnie 24. 05. 2012 - 14:38
RE: Epilog isabella* 28. 05. 2012 - 19:13
RE: Epilog wínqa 30. 05. 2012 - 12:49
RE: Epilog isabella* 03. 06. 2012 - 15:59
RE: Epilog moira 07. 07. 2012 - 17:26
RE: Epilog nyx 25. 11. 2012 - 19:02
RE(2x): Epilog moira 25. 11. 2012 - 19:21
RE(3x): Epilog nyx 26. 11. 2012 - 21:26
RE(4x): Epilog moira 04. 06. 2013 - 18:15