Moira | VSP: 20. kapitola

Už zase u dvacítky. Nějak to letí.. xP Tak tato je pro... hmm... je ještě někdo, na koho jsem zapomněla? Já ten blbý papír s jmény totiž vážně ztratila.. xP (wínqa, kristína, dara (víš, že tě strašně obdivuju za to, jak dlouho už jsi to se mnou vydržela.. ? :D), eipos, mixx, nyx, faire, ronnie, mousik, lucia, isabella, sweek... snad je to všechno, hm? Kdyby jsem na někoho zapomněla nebo někomu nic nevěnovala, ozvěte se!! ;)) m.

Meye: 

Vyšla jsem ze cviku. Kurva vyšla ze cviku. Jeden ze slabších Vznešených po mně skočil a já se vyhla, další mi však skočil do zad a málem se zakousnul. Koutkem oka jsem viděla, jak se třetím zabývá Terro. Tím nejmocnějším.

Ne!

Sáhla jsem po moci a stlačovala ji, zadržovala tak, aby dosáhla co největšího destruktivního účinku. Pak ji v jediném mocném výbuchu vypustila.

Dva Vznešení odletěli vzduchem pryč, křičeli překvapením a bolestí. Ten nejsilnější si stihl udělat štít, pod silou útoku však praskl a druhá vlna jej přeci jen pocuchala. Ale jen pocuchala. Já sama se lehce zapotácela, protože... no přiznejme si to, tak nějak úplně jsem to nezvládla. Nejsilnější Vznešený na mě upřel dravý pohled a rty mu paradoxně zvlnil úsměv.

"Takže myšička si chce hrát, ano?" broukl takřka něžně. Zaskřípala jsem zuby. Trhnutím vysvobodila meč, který jsem měla vypůjčený, a vytočilo mě i to, že nebyl můj. Otcův meč zůstal u Kalyeho, což mě pálilo. Doteď jsem nechápala, jak jsem jej mohla zapomenout. Meč. Můj meč.

"Pojď bastarde." broukla jsem a Vznešený se pohrdavě ušklíbl. Pak vyrazil a jeho rychlost mi vyrazila dech.

Byl rychlý jako Nikolaj. Zato já jaksi nestíhala.

Ohnala jsem se mečem, ale to už byl Vznešený nade mnou, ani jsem nepostřehla, že skočil, a sám se připravoval ke své ráně. Vykopla jsem a kopla jej do ruky, změnila dráhu seku a složitou akrobacií se vyhla ráně. Jen zpola, na paži zaštípala rána. Zasyčela jsem a udělala složitý výpad mečem. Vznešený elegantně uhnul, začal se mnou tancovat tanec mečů. Zavřela jsem oči a poslouchala, poslouchala a snažila se odhadnout slabiny Vznešeného. Zdálo se, jako by žádné neměl. Ale každý je má. Každý. Jako třeba já, když jsem se vyhla a škobrtla o kamínek, který jsem neviděla. Pozitivem bylo, že jsem z chyby dokázala udělat výhodu. Vznešený mi totiž díky tomu neusekl hlavu. Prudce jsem otevřela oči a sledovala každý jeho pohyb. Díky muzikantovi jsem si zlepšila boj naslepo, ale přeci jen je to v této situaci nebezpečné. A hloupé. Co to sakra dělám? Snažím se zabít?

"Copak tady asi bastard jako ty pohledává? Co skrývá před pánem?" procedila jsem skrz zuby mezi lapaním po dechu. Vyšla jsem z formy, a fest. Vznešený mě obezřetně pozororval. Pak mě překvapilo otázkou:

"Vy si se mnou hrajete?"

"Měla bych?" rty mi zvlnil jízlivý úsměv. Vznešený odskočil a zarazil se, hruď mu trhala rychlým dechem. Já na tom s dechem koneckonců taky nebyla nejlépe.

"Opravdu jste žena pána Nikolaje?"

"Žena?" teď mi do hlasu pronikl jed a já si byla jistá, že to Vznešený postřehl.

"Kdo jste?" šeptl a sklonil meč. Obezřetně jsem jej pozorovala. Vyvedlo mě to ze soustředění do takové míry, že nebýt Terrova výkřiku, druhý Vznešený by mě dostal. Plížil se ke mně zezadu. Na poslední chvíli jsem uhla a za cenu další rány mu sekla po zápěstí. Vznešený vykřikl a za ruku se chytil. Meč zajel až ke kosti. Nepříjemné. Pro něj. Vyšší Vznešený se zašklebil, na chvilku jeho celkem pohlednou tvář zkřivil vztek. Zle jsem se usmála a chytila se za ránu na rameni. Teklo to jako kráva. A začalo to bolet. Rána mi znecitlivěla ruku a já věděla, že v takovém stavu nedokážu bojovat. Mhouřila jsem oči bolestí a volala Samael na pomoc. Vše se dělo v rychlém sledu a mě se začala točit hlava. Avšak ne v záchvatu, jen obyčejném vzrušením z boje a šoku ze zranění. Což taky nebylo dobré.

Kde je Bystrá? Jak to, že mi nekryla záda? blesklo mi náhle myslí panicky. Jeden široký výpad a dostala jsem si oba Vznešené od těla. Obezřetně jsem zkoumala situaci. A tam Bystrá byla, rvala se se Vznešeným, který jasně porážel Terra. Ztuhla jsem a odolala nutkání se k Terrovi rozběhnout. Byl to můj muž a já jej měla chránit, avšak zabít se taky není nejchytřejší. Hell, Hell, ještě mi jej prosím neber! Ještě chvíli!

Zvedla jsem ruku s mečem a nabrala zbytečky krve tekoucí z rány na rameni. Podívala jsem se na svou krev a v duchu se otřásla.

Tak, ty mrcho, prý nejsi tak úplně lidská. Tak mi teď pomoz!

Šeptla jsem pár trhaných slov v málem zapomenutých kouzlech Lovců a ruku sevřela pěst. Zaplálala černým plamenem a já se zle pousmála. Namířila jsem na Vznešeného s poraněnou rukou a toho oheň pohltil. Nejsilnější z trojice na nic nečeka a využil mého zaneprázdnění, zaútočil. Jenže já měla dobrou školu, uměla jsem bojovat mečem i kouzly zároveň. Ale už ne tak dobře.

Černý plamen se změnil v bílý a ohořelý Vznešený padl k zemi. Naříkal a plazil se pryč. V panice vyvinul ohromující sílu a nějak plamen vyrušil. Když mi magie neodtékala z těla, zase jsem byla koncentrovanější a přešla z defenzívy k útoku. Vyšší Vznešený zasyčel, v očích nezměrnou zuřivst. Zatočila jsem se a zaútočila, pomalu se dostávala do rytmu boje. Konečně jsem nacházela trochu ze svého starého ja, neutlumeného povalováním v nemocnici a u Kalyeho. Moje schopnosti se oprašovaly. Koneckonců - něco takového se nezapomíná. Jako jízda na kole.

Třetí Vznešený, který to zpozoroval, se přestal věnovat Terrovi a upřel pozornost na mě. Čekala jsem, že se ke svému nejsilnějšímu přítelíčkovi přidá a už plánovala, jak se z toho vylížu. Vznešený však překvapil. Bleskl pohledem po nejsilnějším Vznešeném a pak se vydal k popálenému. Vzal jej do náručí, něco mumlal, a vydal se k lesu.

"Kam, thy'karg, běžíš?" zavrčel Vznešený naproti mě. Uskočil a zatočil mečem, aby si mě udržel od těla, já však využila jeho nepozornosti a prolomila jeho chabou obranu. Vyšel z toho hezký zásah, hluboká rána do stehna. Bohužel jsem minula tepnu. Noha pod Vznešeným na chvilku povolila, avšak udržel se, uskočil a zasyčel na mě. Zadýchaně jsem pozorovala dva utíkající Vznešené i svého protivníka, plamen moci mě vyčerpal více, než jsem tušila. Přesto jsem cítila, jak se mi na tvář dere úsměv. Už jsem nebyla v bezvýchodné situaci. Předtím jsem se opravdu bála o svou kůži, i když jsem se plně soustředila na boj, teď jsem však viděla možnost zvítězit, dokonce i bez velkých ztrát.

"Ta mrcha je mocná. Tobě možná neublíží, ale já nechci skončil jako Geyw." zasyčel a zmizel i s partnerem v lesích. Podívala jsem se na Vznešeného naprosti sobě a zle se usmála. Opovržlivě se ušklíbl.

"Zabiju vás. Ale ne teď." pronesl temně a zmizel za svým přítelem. Až když jsem jej necítila ani svými nepřirozenými smysly, trochu jsem se uvolnila. A uvědomila si, jaké jsem měla štěstí, že druhové Vznešeného byli takoví zbabělci. Protože pokud ne, byla bych mrtvá. Padla jsem na kolena. Zadýchaně jsem se snažila sebrat, Terro byl zraněný, Bystrá bezkat taky, musela jsme odtud zmizet a najít úkryt. Vždyť můžu mít Kalyeho za zadkem! Kdo ví, jestli jej výbuchy moci nepřilákají, jako nějakou zasranou můru?

Zdá se, že jsem našla další aspekt, ve kterém mi Gezz ubližuje, a dost rapidně. Jindy bych takového Vznešeného porazila mnohem snadnějí.

Zasténala jsem a se zapotácením se zvedla se. Doklopýtala jsem k Terrovi a s pohledem na jeho dobité tělo zaúpěla. Něžně jsem osahala rány, porovnávala a věděla, že nemám jinou možnost. Možnost odporující všem mým zásadám.

Mám Terrovi předhodit nějakého člověka? Protože krev potřebuje, a hodně.

"Terro..."

"Paní..."

"Zabiješ člověka i když ti to zakážu...?" špatně formulovaná otázka.

"Krev?" Terrovi se v očích nadějně blýsklo a mě zamrazilo. Nerozumí, slyší jen tep lidských srcí a cítí jen krev proudící mu do žil, posilující jej, navrácející mu život. 

"Ano, krev. Počkej. Neodcházej k Hell..." šeptla jsem a zvedla se. Zavřela jsem oči a poslouchala. A našla na sobě další známku toho, že nejsem tak úplně člověk. Zaslechla jsem krev, kilometry daleko. Vzala jsem Terra pod pažemi a nepříliš něžně jej odtáhla kousek do lesa. Zaťal zuby, nesténal, i když jsem kvůli rychlosti byla hrubá. Zkontrolovala jsem, zda Samael všechny rány dobře zatáhl. Pak nasedla na motorku, s helmou se neobtěžovala, a vyjela. Terro je přeci jen můj muž. Nemůžu jej nechat zdechnout. A on nemusí přímo zabít. Může se jen napít. Může...

Přestala sjem se obelhávat. Terro umíral. Život zachrání jen život. Přimhouřila jsem oči, ostrý vítr vyhnal vlhkost z mých očí a já se soustředila jen na píseň srdce. V hrdle mě začal šimrat hlad. 

Co jsem to za Lovce? Byla jsem sebou znechucená. Ale Terro byl můj muž. A já jej nemohla nechat zemřít. Prostě nemohla.

V tu chvíli mi zazvonil mobil.

..........

Samuel:

Vešel jsem do rodného sídla, přeletěl pohledem svou rodinu a pocítil krátký okamžik míru. Ria a Elizabeth seděli na sedačce, porovnávali něco v časopise. Romaen a Lia seděli u stolku v rohu a hráli zaujatě šachy. Ostatní nebyli na dohled. Tedy až na...

"Děje se něco, bratránku?" pronesl líně hlas a já se otočil. Spatřil jsem někoho, koho jsme tu rozhodně nechtěl vidět, i když jsem jej vycítil už z dálky.

"Gotene? Co tady děláš?" zeptal jsem se lehce úsečně.

"Pán Goten přijel do Sídla pár dnů před vámi, má pro vás důležitou informaci, která by se ale neměla dostat mimo stěny tohoto domu. Což by se s určitostí stalo, kdyby jsme pro vás poslali posla." pronesl Romaen. Bleskl jsme po něm pohledem. Něměl jsem Gotena rád, byl to slizký had, který navíc měl velkou část svých plánů spolehlivě zakotvených v plánech Kalyeho.

"Jakou informaci?"

"Pán Kalye má partnerku." pronesl Goten ledabyle a já sebou trhl. Ria zvedla pohled.

"Ale? Pán Kalye má partnerku? Jaká škoda, to nejspíše už nebude k mání." zavrněla. Šlehl jsme po ní pohledem, ale v očích jí htrály jiskřičky pobavení. Dobírala si mě.

"Ano. A mocnou. Zranil jsem ji mazlíčka a ona na mě chtěla zaútočit, vzdor mému doprovodu, vzdor tomu, že jsem vyšší Vznešený." dodal.

"Proč mi to říkáte?"

"Nikolaj se stává šíleným. Situace je nestabilní. A zdá se, že ani Temný kněz nemá tak jisté postavení, jak by se mohlo zdát. Že ano, pane Samueli? Nejsem si jist, zda se moci chcete chopit vy sám, ale svrhnout každopádně stávající pořádky chcete."

"Jak si něco takového můžete myslet? Jsme věrným služebníkem Temného kněze Faostiho." Gotenovi se zalesklo v očích.

"A proto jste tajně ze svých peněz vyplatil rod Krys, které upadli v Knězovu nemilost?" zeptal se. "Proto podlézáte každému vlivnějšímu i bezvýznamnému rodu? Proto si chytstáte půdu pro převrat?" Je chytrý. Ten bastard je chytrý a já jednal příliš okatě. Musím si dávat větší pozor.

"Vše ve jménu Kněze." pronesl jsem klidně.

"Tak to jsem bohužel na špatné adrese. Kam jinam se ale má Vznešený mé moci uchýlit, když není spokojen se stávajícími pořádky?" zavrněl Goten. Past. Je to past. Přeci jen mi Faosti tolik nevěří.

"Není to past, pane." proinesla Elizabeth, jako by mi četla myšlenky. "Je připraven." zpříma se mi podívala do očí.

"Jsi si jistá?" zeptal jsem se tiše.

"Ano." rty ji zvlnil úsměv. "Jsem ten nejtrpělivější pavouček, co se týče sbírání informací. Je proti stávajícím... věcem." Elizabeth se postavila a ladně k nám došla. "Kde je Richard?"

"Má práci." Elizabeth naštěstí pochopila narážku, že před Gotenem mluvit nebudu. Nebo jsem v to alespoň doufal, protože znepřátelená Elizabeth umí být stejně nepříjemná, jako medvěd předčasně probuzený ze zimního spánku.

"Jak by jste nám mohl prospět, pane Gotene?" zeptal jsem se neutrálně. Opravdu jsem byl s rodem Gotena, Manulem, vzdáleně příbuzný. Ale stejně tak, jak si je lev podobný s divokou kočkou, tak byly naše vztahy pevné. Manul byl rod stejně nevypočitatelný jako ta divoká kočka, kterou hrdě nosil.

"Myslím, že zloes Irean by mohla pomoci našim plánům s Kalyem. Myslím, že mu na ni opravdu záleží."

"Jak moc záleží?"

"Dost na to, aby nepomohl svému starému příteli v nesnázích, myslím." usmál se lstivě. Donutil jsem se usmát nazpátek a potlačoval trnutí ve svalech, které to vyžadovalo.

.........

Bolela mě hlava. Tak bolela, že když za mnou Ria přišla do ložnice, se zavrčením jsem jí odstrčil.

"Co se děje?"

"Vše se bortí a já se docela obyčejně bojím." pronesl jsem nevrle. Ria chvíli přemýšlela.

"Nikolaj?"

"Ano. Nikolaj." 

"Proč proti němu tedy bojuješ?"

"On jej porazí. Určitě."

"Proč se tedy bojíš?"

"Protože si nejsem jistý!" vybuchl jsem. Pape je dost silný, aby ho porazil, ale ne dost, aby ochránil všechny. Co když já budu mít tu smůlu, že mě Nikolaj dostane? Nebo Pape dokonce usoudí, že bude lepší se zbavit přeběhlíka?

"Je příliš pozdě jít zpět." šeptl jsem dříve, než se Ria mohla zeptat. Objala mě a já ji položil hlavu do klína. Ria, která mě chtěla ovládnout a nakonec se do mě zamilovala. Ta nevinná, krásná, křehká Vyšší Vznešená. Vznešená, která svými schopnostmi může zničit celý svět. Ta by se Nikolaji líbila.

"Je čas." prosnesla.

"Jsem stejný hlupák jako tvůj otec." povzdechl jsem si. I já se bál její síly, i já odkládal její učení. Ale teď už je téměř pozdě. "Zítra začneme."

..........

Nikolaj:

Teď. Teď. Teď je ta chvíle. Sáhl jsem po samotné podstatě Nicoty, našel její část, mocný proud, jenž se nazývá čas. A ponořil se do něj. Sledoval a měnil dějiny. Měnil skutky. Měnil současnost. 

Na kůži mě zebal chlad. Cítil jsem Hell, kroužila bízko, chtěla si se mnou zatančit poslendí tanec. Nebo možná byla jen zvědavá, její práce přeci jen byla tak stereotypní.

Do břicha mě praštila síla, žaludek se mi snad přetočil a v kolenou jsem cítil slabost, i když jsem v podstatě nestál. V nicotě není kde. A to všechno proto, že se čas začal bránit. Vykašlala jsem trochu krve a nepřipouštěl si, že se mi to vymyká z rukou. Nutil jsem se do klidu a uvažoval.

Hell, slyšíš mě?

Ty jsi ale troufalý bastard. zněla pobaveně. Pokud může být hlas smrti pobavený.

Pousmál jsem se. Ale nakonec pomohla. Nakonec mi na nevyslovenou prosbu odpověděla a pomohla mi samotná smrt. Tím, že mi k sobě zavřela dveře.

..........

Meye:

"Halo?" 

"Pantheriane. Potřebujeme tě. Hned!" Sanderův hlas zněl trochu nepříčetně.

"Co se děje?"

"Ty bytosti... elfové..."

"Elfové?" zastavila jsem motorku a podívala se na dům, ve kterém tepal život. 

"Dali nám něco, co zničí Temné," zamrazilo mě. "Přijeď! Musíš je vidět. Říkali, že ještě příjdou..."

"Zdrhejte! Oni jsou ještě horší, než Temní!" křikla jsem. V okně se objevila tvář a hned zase zmizela. Slyšela jsem zapadnutí zámku. Sakra.

"Přijeď. Ještě jsme se nepřesunuli. Přijeď..." A položil mi to. Ten bastard mi to položil. Samozřejmě jsem se nemohla dovolat zpět. Vztekle jsem pozorovala svůj telefon, pak se koukla na dům. Původně jsem chtělo o krev požádat, nějaká historka s transfúzí se najde vždycky, ale teď... nemám čas. Došla jsem k domu a zaklepala. Křikl, ať jdu pryč. Naléhala jsem, prosila, rozkazovala. A nakonec - prostě jen vyrazila dveře a pro lidský život si šla. Nezarazilo mě ani vědomí, že se chovám jako Temná. Nezarazil mě ani strach ve tváři člověka. Uvědomila jsem si ten paradox - jdu zachránit Lovce a přitom se přikláním na stranu jejich nepřátel. Ale elfové... Nikolaj o nich mluvil jen jednou jedinkrát a to s takovou záští, až mě zamrazilo. Bral je jako něco nehodného jiným bytostem, bral je jako odpad. A přesto jsem věděla, že když jich bylo stejně jako Vznešených, byly nebezpeční. Dokonce tak, že Vznešení šli do války, kde se rozhodlo, kdo bude vládnout. Ale to bylo dávno. Hodně dávno.

..........

Znovu jsem jela na motorce. Muž za mnou byl starý, nezbývalo mu mnoho života. Stejně to ale neospravedlňuje vraždu. Odkdy já zabíjím, abych dala život jinému? Odkdy si hraju na boha?

Zastavila jsem kousek od Terra. Bystrá zvedla pohled a zavrtěla ocasem, hlídala jej. Zvedla jsem muže a pak jej hodila blízko zraněného. Podíval se na mě, pak se s obtížemi pomalu přiblížil k hrdlu muže. Celou dobu se na mě obezřetně díval. A já se dívala na konec jednoho lidského života, který jsem měla chránit. Protože když už někoho odsoudím, zasloužím si vidět, jak trpí. Nakonec jsem na tváři ucítila slzy. Terro pil pomalými, hlubokými doušky. S každým jedním lokem vypadal lépe. Nehybně jsem jej sledovala. Po chvilce muž zbledl, z tváří mu doslova vyprchala veškerá krev. A nakonec mu oči potáhla mázdra smrti. Polkla jsem. Krev, rudá, hustá, krev lidského tvora.

"Kdyby jste přivedla více lidí, nemusel bych jej zabíjet. " podotkl Terro a já sebou trhla. Zhluboka jsem se nadechla, vina pálila, do očí se mi hrnuly další slzy.

"P-paní, omlouvám se! Já nechtěl - samozřejmě vám děkuji - já... myslel jsem to pro příště, kdyby se to opakovalo... paní!" Tero na mě zmateně hleděl a já se odvrátila. Napadlo mě, že i muzikant musí mít hlad. Přeci jen, je to taky Vznešený. Ach Hell...

"Jedeme zpět. Cestou se ještě oba nasytíte. Musím něco vyřít." hlas se mi lámal a zněl hrubě. Pevněji jsme sevřela meč a namlouvala si, že hlas se mi třásl jen v myšlenkách. 

..........

Seděla jsem u stolu, zatímco se mí dva společníci ve vedlejí místnosti sytili. Cítila jsem krev a to mě dohánělo k šílenství, protože můj vlastní hlad se stupňoval. Zaťala jsem pěsti a tupě zírala před sebe.

"Dost! Nezabíjej ji!" štěkl Terrův hlas. Zavřela jsem oči a snažila se nezačít křičet.

"Paní si to nepřeje, předpoládám." broukl muzikantův hlas a já se roztřásla jako při zimnici. "Pokud ale mám plnit svou povinnost, musím si vzít více." dodal.

"Povinnost?"

"Ty to nevíš? Copak tobě nedošlo, co partnerství obnáší?"

"Hell, paní..."

"Tobě to nedošlo."

"Ne, myslel jsem... pije z tebe?" V hlase Terra byla jakási úcta.

"Já vás, kurva, slyším!!" nevydržela jsem to a vřískla. Ticho. Pak tiché zvuky polykání. Zavřela jsem oči a potlačovala divoké emoce, které mnou zmítali. Chtěla jsem vzít meč a ty Temné zabít. Ale byli to mí vlastní lidé. Příčilo se to každé buňce v mém těle, ale co jsem mohla dělat? 

Roztřesenýma rukama jsem vzala hrnek s čajem a trochu upila, trochu rozklepanýma rukama omylem rozlila, pak se zvedla a běžela na záchod. Zvracela jsem dlouho, dávila se a brečela. A svému svědomí stejně neulevila. Pak přišel muzikant. Přejela jsem očima přes jizvičky na jeho krku. Poslední se ještě ani pořádně nezhojily. Pevně jsem sevřela oční víčka a přotřela si je.

"To je špatné, to je zlé...." znovu se mi zvedal žaludek.

"Pít krev z našinců? To není špatné. Jen zakázané..." šeptl se smíchem muzikant. Když jsem jej brala za paži a zakousla se, byla jsem ze sebe znechucená a nenáviděla Kalyeho skoro tak moc, jako Nikolaje. Oba dva ze mě udělali zrůdu. Oba dva.

Kůže muzikanta však chutnala po soli a malinách. A jeho krev byla ještě lepší.

.........

Zastavila jsem motorku a sundala si přilbu. Terro zastavil kousek za mnou, Bystrá s vyplazeným jazykem právě doběhla. Mohutně funěla, její obrovský hrudník se zvětšoval a zmenšoval, jindy by mě to fascinovalo, teď jsem však byla příliš nervózní. Slezla jsem a ostrým krokem se vydala ke skupině Lovců, která tvořila hlouček kolem...

"Elfové?!" zasyčel muzikant a já se prudce zarazila.

"To je ta vůne?" šeptla jsem. Zdála se mi krásná, vábivá. Terro naopak krčil znechuceně nos. "Sladká. Jako bych čuchal příliš vůní květin najednou." dodal. Nechápavě jsem na ně zírala. Mě ta vůně přišla opravdu... vábivá. A tu se hlouček rozestoupil. Uviděla jsem dvě bystosti, snad z jiného světa. Upřely na mě pohled.

"Tak toto je váš vůdce? Čekala jsem.. muže." uraženě zazpívala elfka. Zavrlikala ve svém jazyke litanii slov a já věděla, co to znamená. Říkala, že mě bude muset svést on, její muž. Zamrkala jsem.

"Co prosím?" pronesla jsem ostře. Elfí řeč se dost podobala Temnému jazyku, jen s jiným přízvukem, tak jemným akcentem a potlačováním všech sykavých hlásek, kterých i tak je v Temném jazyke poskrovnu, že to znělo takřka jako úplně jiný jazyk. Elfka sebou trhla a upřela na mě ostrý pohled. Pak se zatvářila šokovaně, hned na to potěšeně.

"Ach Hell, vždyť to je zloes!" zavrlikala. Trhla jsem sebou.

"Co se to tu kurva sděje? Sandere!" křikla jsem.

"Stačí se na ně podívat. Mají pravdu." odpověděl mi monotónní hlas. Zaraženě jsem se na něj podívala. Muzikant zavrčel.

"Slabí lidé. Troufám si tvrdit, že elfové už si je podmanili." broukl. Zmiňovaní elfové na něj upřeli pozornost.

"A Vznešení." elfka se zatvářila znechuceně. "Broučku, poslouhcej nás, ty zrůdy tě určitě zmanipulovali. Copak ti o nás řekli? Že jsme zrůdy živící se masem lidí? Že unášíme a obětujeme malé děti? Vždyť oni dělají to samé! Jsi zloes, zlatíčko, a máš na vybranou. Můžeš se stát Temným nebo elfem. Co si vybereš? Věčnou touhu po krvi, která kompenzuje jejich dluh moci, nebo klid a mír přírody? Zlatíčko..." elfka promlouvala něžným hlasem matky. A náhle jsme za očima viděla tvář matky a neznámo proč mi připadala stejná jako tvář elfky. Zaváhala jsem a potřásla hlavou, ustupovala. Tu jsem ucítila na rameni ruku Muzikanta, jehož krev mě hřála zevnitř.

"Necháte se tak snadno oblafnout, paní?" šeptl. Elfka na něj ostře pohlédla.

"Zloes neovládá dospělé jedince, lžou ti, dítě, snaží se tě stáhnout na svou stranu. Tak málo elfů, vymíráme!" zanaříkala. Viděla jsem všechny své milované, jak propadají smrti, viděla všechny, které už nikdy neobejmu. Zavřela jsem oči a zacpala si uši. Elfové, proto jsou tak nebezpeční Eriku? Protože dokáží vniknout do srdce a vytáhnout nejtajnější tužby, protože odhalí, co se snažíme zapomenout?

"Ano, protože jsme lepší, než oni." potvrdil hlas muže. Vzhlédla jsem a viděla... bohové, viděla jsem Erika, ne Nikolaje, ale mého Erika. Toho Erika, kterého jsem milovala. Roztřásla jsem se. 

"Pantherinae... co máme dělat?" Pár Lovců se silnou vůli nejspíše spoléhalo na mě, jako na záchranné lano, odolávali elfům jen díky neochvějné víře ve mě. Ne mě, ale té legendě, kterou si o mně vytvořili. A já nevěděla co dělat, Hell, já byla tak zmatená! Ani muzikant nepomohl. Stále jsem viděla všechny ty smrti, slévala se v jeden žal s elfiným, viděla jsem obrázek Erika, tak podobný elfovi.

Vytáhla jsem ruku z kapsy. Proč jsem ji v kapse vůbe měla? A pak jsem na ni uviděla prsten. Prsten tak známý, prsten tak tajemný... Nikolajův prsten. Vytřeštila jsem na něj pohled. Před vteřinkou tam nebyl. Byla jsem si jistá. 

"Ne!" zavřískla elfka. Tvář jí zkřivila zuřivost. Zmateně jsem zvedla oči, elfka na mě upírala nepříčetný pohled.

"Mohla jsi přežít. Mohla! Ale ty jsi se musela zaplést s nějakým Dítětem noci, že? Jsi tak zkažená, tak nenasytná.. jako oni!" křičela. Nevěřícně jsem na ni zírala.

Elfka začala šeptat, snad kouzlo, a mě zamrazilo.

"Počkej, já..." zvedl se prudký vítr a rval mi slova od úst. Snažila jsem se k elfce dostat, ale vítr byl silnější. Náhle elfka vytáhla nějakou lahvičku. Pohlédla jsem na ni a zamrazilo mě nepříjemnou předtuchou. Elfka se na mě záštiplně podívala... a odzátkovala ji. Ucítila jsem vůni a nakrčila noc. Byla štiplavá. Avšak Terro a Muzikant začali lapat po vzduchu. Prudce jsem se k nim otočila a pochopila příliš pozdě. Oba dva Vznešení klesly na kolena, smrtelně bledí. Vyběhla jsem k nim, vztyčila štít a přitáhla je k sobě. Zmateně jsem používala magii a snažila se snad ničit, snad léčit, každopádně mí muži trpěli. Dovolila jsem si, aby zabili, změnila jsem od základů své meze... a oni mi pak umírají před očima. Elfkla se smála.

"Vidíte? Zabíjí to jen Temné. A vaše vůdkyně nad nimi teď pláče! Co je to za vůdce? Zabte ji! Zabte!!" křikla. Elf ji stál tiše po boku a mračil se.

"Co si o sobě myslíš? Přestaň!" křikla jsem. A myslela jsem tím Terra a Muzikanta. Nikdy, opravdu nikdy by mě nenapadlo, že se proti mě Lovci postaví bez důvodu, proto jsem ani nepomyslela na to, aby elfka odvolala svůj rozkaz, proto mě tak ohromilo, když do mého štítu narazil první vrhací nůž.

Okolo mě se stahovali Lovci. Šokovaně jsem na ně pohlédla. 

"Zrádkyně..." šeptali. Ohromeně jsem je pozorovala. Sáhla jsem po meči a pak rukou ucukla. Člověka zabít ještě dokážu... možná dokážu. Ale dokážu zabít Lovce? Hell, co to po mně sakra chceš?

"Sandere... to není..." hlesla jsem a umlkla. Sander se s řevem změnil na obrovského medvěda a začal bušit do mých obran. Všichni Lovci se měnili a přitom kradli energii mě. Zpanikařila jsem, protože jsem slábla tak rychle, že se brzy už neubráním, záchvat byl nedaleko, a pokud podlehnu, roztrhají mě na kusy. Stejně, jako jsem to s Temnými dělávala já. Hell, sakra Hell, co to děláš? Ty mě ještě nechceš...!

Jako první znehybněl Terro, náhle se nehýbal a já věděla, že je mrtvý. Chvíli po něm následoval muzikant. Obě mrtvá těla mi ležela u nohou a do mých obran bušilo tucet Lovců, ostatní dychtvě čekali za nimi. Tupě jsem na své dva muže hleděla. Byli doopravdy mrtví. Už se nezvednou... 

Seber se!

"Dost!" snažila jsem se překřičet ostatní, ale měla jsem příliš slabý hlas. Stoupla jsem si a snažila se je zarazit gesty, avšak byli jako šílení, jen se ke mně snažili dostat. Některým začala u huby pěna a mě zamrazilo. Došlo mi, že nepřestanou, dokud mě vážně nezabijou. Ještě chvíli jsem se snažila, pak jen stála a nakonec si sedla. Při pár prudších útocích jsem reflexně sáhla na měč, jednou jej dokonce tasila, ale pak jsem pomyslela na to, k čemu bych jej použila a... Nedokážu proti nim bojovat. Prostě ne.

Seděla jsem za zářivě bílými ochranami, které pomalu bledly do modrého odstínu, kolem mě bušily do ohnivých zdí příšery, jako z noční můry. Ale neplakala jsem. Ani když je tohle konec. Naplakala jsem se hodně, poslední dobou... už ne. Zahledla jsem elfa, který levitoval nad tou vzteklou skupinou. Smutně se usmál a pak mi zmizel z dohledu. Nad jek a řev ještě pronikl krátký trilek, to se elfka zasmála. A odcházeli, nechali mě napospas bývalým spojencům. Objala jsem si kolena, zmenšila štít, aby mě tak nevyčerpával, a unaveně si složila tvář na nohy. Konec. Tak skončí nejlepší Lovec dějin Lovců. Rukou Lovce. 

Zavřela jsem oči a čekala na smrt. Protože i když oni chtějí zabít mě, jsou to poslední, co mi zbylo. A já jim ublížit nedokážu.