Začátek cesty / 16. kapitola

18. listopad 2009 | 20.47 |

Jedině já můžu mít tak velkou smůlu...

Měla jsem obrovské nutkání sednout si na zadek a proplesknout se zleva zprava. Možná bych se vzbudila... vlastně na to stačí se jen štípnout...

Jemně jsem zatřásla hlavou, abych tyto nežádoucí myšlenky vyhnala z hlavy... teď jsem se měla, vlastně musela soustředit jen na jednu věc... a to na boj. Jen... neznám nikoho, kdo by měl takovou smůlu, že narazí sám na vlkodlaka... a to hned dvakrát. Někdo tam nahoře... nebo spíše někdo tam dole mě musí pořádně nenávidět, že mi do cesty staví takové... překážky? Dá se vlkodlak popsat jako JEN překážka?!

Vlkodla se pomalu začínal ovládat a upřel na mě oči plné nenávisti, opovrživosti a ... až odstrašující inteligence.

,,Tak ty jsi ta maličká, která mi zabila bratra?" zeptal se milým hlasem. Na chvíli jsem ztuhla... nemohla jsem uvěřit, že tak milý a přátelský hlas patří tomuto tvorovi.

,,Ano, jsi to ty, tvůj pach vídám ve snech. Ve snech mě můj milovaný bratr, jediná rodina co mi zbyla, volá na pomoc. Ty jsi ho zabila, ty jsi mi ho vzala... a za to si vemu ted já tvůj život!!" konec věty vlkodlak spíše zavrčel než řekl a vystartoval. Stačila jsem se jen nohama zapřít do země, než do mě Temný narazil.

Nabral mě na sebe a porazil mě. Zastavily jsme se až o kmen nějakého stromu. Vlkodlak měl hlavu na mém trupu a zřejmě co největší silou tlačil vpřed. Jeho pozice mi trochu připomínala rozzuřeného býka, co se snaží nabrat toreadora.

Jenže to byla jen prchlavá myšlenka, protože jsem se teď zabývala něčím důležitějším... vyrazila jsem si dech. Lapala jsem po dechu a to, že mi vlkodlak tlačí na hrudní koš tak silně, že mi málem drtí kosti na prach, mi moc nepomáhalo.

Zmohla jsem se na slabou obranu, prudce jsem vykopla kolínkem. Podle jemného zakňučení jsem vlkodlakovi zlomila nos. Temný nevěřícně ustoupil a já se s žuchnutím svezla podél stromu. Drsná kůra kmene mi poškrábala záda, jelikož se mi triko vyhrnula skoro až k podprsence.

Naštěstí jsem dopadem chytla druhý dech a konečně mé tělo získalo kyslík. Rychle jsem se postavila a natáhla před sebe meč.

,,Kdyby mě tvůj bratr nenapadl, nechala bych ho na pokoji!!" vyrazila jsem ze sebe. Velký vlk, vlastně né vlk, na to byl Temný až moc velký, obří vlkodlak velký jako medvěd na mě vrčel. Cenil na mě své, palec dlouhé a jako dýka ostré zuby.

,,Ty jedna čubko Lovecká, cítím z tebe To. Ty by jsi ho nenechala na pokoji, ani kdyby se ti obloukem vyhnul!!" vlkodlak začínal vidět rudě a přestával se ovládat. Pro zkušeného Lovce by to bylo dobře, protože ti vědí, jak si lehce poradit s vlkodlakem, který se neovládá, ale pro mě to bylo jako ten nejjasnější důkaz výsměchu těch, kdo ho na mě poslali. Vlkodlaci se sice úplně přestanou ovládat, ale získají i obrouvskou sílu a rychlost.

,,Jednoduše, jsem v hajzlu.." šeptla jsem si pro sebe. Zvažovalka jsem útěk, ale vlkodlak je i tak rychlejší než já.

Možná bych měla šanci, kdybych měla aspoň tři loky Samaelu, ale jen s jedním lokem... prostě jsem v pytli.

,,Ustup, jinak zavolám posily a jsi mrtví dřív, než se naděješ." řekla jsem jak nejklidněji jsem dokázala. Klamala jsem, protože jsem opravdu netušila, jak to udělám. Hvězdu totiž mám v batohu. Sundala jsem si jí totiž z krku a navlékla na řetízek i dva prsteny... prsten Loki a Mystika. Vlkodlak si přestal olizovat tlamu, nezlomila jsem mu totiž nos, ale nečekaným kolínkem jsem mu přivřela tlamu a on si prokousl jazyk a váhavě se na mě podíval. Zřejmě zvažoval, jestli to opravdu udělám. Sebejistě jsem se usmála a jistěji sevřela meč.

,,Když teď dovolíš!" řekla jsem ještě jistěji a jakoby nic prošla okolo nerozhodného vlka. Nedoufala jsem v to, že by mě nechal na pokoji, ale jestli se k batohu dostanu dřív, než se vlkodlak sebere, tam mám naději. Jistým, téměř bezstarostným krokem jsem došla ke křoví, kde jsem batoh nechala. Byl tam. A hned vedle něj lahvička se Samaelem. Dokonce zavřená, takže vše nevyteklo ven.

Snažila jsem se krotit a jakoby nic jsem se pro láhev sehla. Chladivý povrch mé nové nádoby pro Samael mě zastudila v dlani, když jsem koutkem oka zachytila rychlý pohyb. Na nic jsem nečekala. Rychle jsem uskočila pryč, řízla se mečem do dlaně a přitiskla poraněnou ruku k nádobce. Sice jsem se na víčko netrefila, ale to se i tak otevřelo. Chytrá věcička. stihla jsem si pomyslet. Rychle jsem si nádobku přitiskla ke rtům. Stihla jsem čtyři loky, něž jsem musela znovu uskočit, aby mě vlkodlak nesvalil pod sebe. Popruh lahvičky se naneštěstí zasekl o nějakou větvičku a já musela nádobu pustit, pokud jsem nechtěla ztratit rovnováhu, což by mi mohlo být i smrtelné.

Tentokrát jsem na trávník doskočila klidná, jistá a beze stopy strachu. Máchla jsem mečem a trajektorie zbraně vedla ve tvaru osmičky. Zářivě se na Vlkodlaka usmála. Samael mi posílil vše, od síly, k reflexům až po rychlost. Vlkodlak se na tuto přeměnu překvapeně díval. Na nic jsem nečekala.

Vyrazila jsem dopředu a rozmáchla jsem se mečem. Vlkodlak uskočil dozadu a to jsem také chtěla. Skočila jsem k batohu a hrábla do něj. Ruka tak nějak podvědomě hrábla do správné kapsy. Sevřela jsem PP a vyslala volání o pomoc. Nakonec jsem Pomoc sevřela v dlani a postavila se tak, abych čelila vlkodlakovi. Chytla jsem PP za řetízek a ukázala jsem pentagram z Lovecké oceli i Temnému.

,,Varovala jsem tě. Teď už mi jdou mí přátelé na pomoc. Jinými slovy, už jsi mrtvý." řekla jsem, ale do hlasu se mi vkradla lítost. To jsem rozhodně nechtěla a doufala jsem, že si toho Temný nevšiml. Marně. Vlkodlak se zatvářil docela dost zmateně, ale pak se rozzuřil. Bral to jako výsměch.Skočil po mě a já se postavila do obranné pozice. Vlkodlak se asi tři metry ode mě odrazil a skočil po mě, když se najednou zastavil. Ani né na metr ode mě vlk ve vzduchu zamrzl a pak se s trhnutím vrátil zpět. Nevěřícně jsem na to koukala, dokud jsem si nevšimla jemných modrých chapadélek okolo pasu Temného. Usmála jsem se.

,,Jak se dokážeš dostat do potíží pokaždé, když jsi sama?" otázala se Věštkyně. Zamrkala jsem. Věštkyni jsem tu čekala nejméně. Povolila jsem pevně sevřené pěsti, kterými jsem svírala meč a sklonila jsem ho k zemi. Vlkodlak začal naříkavě výt o pomoc.

,,Ne, né... já s Temným bojovat nebudu." řekla zamítavě Věštkyně. Přes Temného na mě vidět nemohla, ale je přece Věštkyně a nějak by měla vědět, že jsem meč sklonila do pozice, ze které se rozhodně neútočí.

,,Ale já ano.." ozval se za námi známí hlas. Davidův hlas. Jakoby odnikud se zjevil před vlkodlakem a jedním plynulým pohybem mu usekl hlavu. Otřásla jsem se nad tím, jak najednou vytí zmlklo. Bylo až děsivé ticho... a navíc, jak jednoduše by dokázal David zabít člověka? Vlkodlak měl krk snad dvakrát silnější, než člověk. David musí mít obrovskou sílu...

Tohle vše... bylo toho na mě trochu moc. Svět přede mnou zčernal a já omdlela...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 16. kapitola zulík 19. 11. 2009 - 13:16
RE: Začátek cesty / 16. kapitola dara 19. 11. 2009 - 13:23
RE: Začátek cesty / 16. kapitola moira 19. 11. 2009 - 15:24
RE: Začátek cesty / 16. kapitola ronnie 08. 07. 2011 - 17:10