VSP: 18. kapitola

31. březen 2012 | 22.13 |

ztratila jsem svůj debilníček, takže nevím,
komu jsem ještě kapitolu nevěnovala.
Dodatečně to ještě přidám. (snad.. x))

Martin se vrátil se zvláštním výrazem.

"Plukovník říká, že nevěří, že jste to vy, přesto vás mám na Stanoviště dovést. Budete mít přivítání jako nejoslavovanější hrdina." 

"Chápu. Chcete mě zpacifikovat dříve, že něco vyvedu." hořce jsme se ušklíbla. Martin uhl pohledem.

"Tebe neznám." navázala jsem. Kde jsi byl, když jsem strašila na Základně?" zeptala jsem se.

"Byl jsem na misi v Černé hoře." povzdechl si Martin a já z jeho pohledu poznala, že lituje, že na Základně nebyl.

"Nedalo se nic dělat. Vše bylo strašně rychle. Ta Vznešená se na Základnu dostala naprosto nenápadně a už ji srovnala se zemí. Já sama měla štěstí, že jsem se dostala ven." Vzpomínala jsem na ten den a pocítila lehkou sentimentalitu.

"Co mí prvňáčci? Jak se ti mí malí mají?" zeptala jsem se a položila si ruku na břicho. Martin ten pohyb sledoval zvláštním pohledem.

"Prvňáčci?"

"Byla jsem učitelkou. Učila jsem malé Lovce matematiku a přírodní vědy. Ty malé Lovce..." odvrátila jsem se.

"Ah... ty děti." šeptl Martin a já pozorně zvedla pohled.

"Co se s nimi stalo?" zeptala jsme se ostře. Martin se smutně pousmál.

"Skoro všechna byla zabita při útoku na Stanoviště, na které se odstali. Je mi to líto." broukl Martin a já věděla, že je mu to opravdu líto, i když tak nevypadá. Jednoduše ale už truchlil příliš. Strnule jsem zírala do země, před očima mi pluly dětské tváře. Každá jedna pak mizela a já se musela sakra snažit, aby si má představivost nevykreslila, jak zemřeli.

"Všichni?" S hrůzou jsem si uvědomila, že si skoro nepamatuji, jak se jmenují. Tonda? Saša nebo David... ?

Před očima mi bleskl nepěkný obraz malé Dariny, která byla z půlky rozdrcená padajícím kamenem. Nemysli na to, nemysli na to... V krku se mi tvořil knedlík a zjevoval se mi i jiný výjev, výjev mrtvého batolete. Mého dítěte.

"Jeden přežil. Jmenoval se... "

"Pavel. " vzpomněla jsem si na malého hrdinu, který mi tehdy tak pomohl se záchranou ostatních. Upla jsem se na tu myšlenku a ostatní tvrdě potřela. Lovec po mně bleskl překvapeným pohledem.

"Ano. Máte dobrou paměť."

"To se v naší branži musí." podotkla jsem tiše. Jen Pavel. Kolik dnes už má? Třináct? To už nebude dítě, ale malý drzý puberťák. A kolik toho jako malý ztratil...

"Ano." Lovec si mě potajmu prohlížel. Smutně jsme se pousmála.

..........

Zaslechla jsem zvuky boje. V tu chvili už mi bylo tak zle, že jsem se sotva držela na nohou. Terro to pozoroval znepokojeně, stejna jako Kas.

A i Martin mě sledoval se starostí v očích.

Ale zvuky boje... "Meč." zasyčela jsem. Martin mi nejistě jeden svůj půjčil. Neseděl mi v ruce úplně dobře, ale bylo to poctivé Lovecké železo. Chladně jsem se usmála.

"Terro, kryj mi záda. Kasi, hlídej muzikanta." rozkázala jsem nedočkavě. Přijala jsem nabídnutý Samael a vyběhla do boje. A po dlouhé, tak strašně dlouhé době, se ponořila do víru boje. První Temný, příliš slabý pro to, abych mu věnovala pozornost. Potřebovala jsem silnějšího soupeře. Chtěla jsem se brutálně porvat. A pak, jako na zavolání, jsem objevila zrůdu, obrovského Temného, který dorážel na tři Lovce, kteří vypadali v koncích. Ignorovala jsem Terrův výkřik a vyběhla. Temný si mě všiml v poslední chvíli, když jsem vyskočila a máchla mečem, zvířecí obličej mu zkřivil mírný údiv. Zřejmě nečekal, že mu takové pískle jako já skočí do rány.

Pískle. Zle jsem se usmála.

Ránu jsem ucítila až v rameni, meč zaskřípal a mírně se ohnul. Poctivé Lovecké železo? Hovno. Zakroutila jsem ramenem a pak meč zabodla do měkce vypadajícího místa. Temný zaúpěl, zapotácel se a já ztratila balanc. Meč mi vyklouzl z prstů a zůstal zapíchnutý Temnému těsně za krkem. Chropěl a potácel se, stále však byl nebezpečný. Ušklíbla jsem se.

"Pomozte ji!" křikl lovecký hlas a já zhrublým hlasem křikla protirozkaz. Neposlechli. Idioti.

Na Temného se vrhl Lovec, ještě mladíček, a Temný se proti němu ohnal. Nebyl příliš silný, co se týče úrovně, ale jeho rozměry to kompenzovali. Lovec se mrštně vyhnul a ještě rychleji zaútočil, ale jeho meč proti kůži Temného neměl šanci. Nadechla jsem se a ponořila se do Samaelu, ponořila se do druhé úrovně. Svrbění po celém těle, bolest i vzrušení se mísilo a já náhle stála na všech čtyřech. Zavrněla jsem. Nevolnost zmizela, což bylo ještě lepší.

Vrhla jsem se na Temného. Ten na mě hleděl tak sladce zmateným pohledem. Takřka ublíženým. Váhal, zda na mě zaútočit. Vždy to tak bylo. Když jsem se změnila v kočku, Temní jako by ve mně nepoznávali Lovce. Nebylo to tak u všech Lovců, u mě to však fungovalo vždy. Milovala jsem, když se ta monstra ukázala tak zranitelná. Ruka mi vnikla do krku Temného, po chvilce byl bez hlavy. Ale já zuřila, cupovala jej na kousky a ujišťovala se, že v jeho útrobáh nečeká žádné nepříjemné překvapení jako v případě skřetů. Nic. Byla jsem zasviněná nahnědlým hnusem až po lokty, čistá byla snad jen na zádech.

Že sklouzávám na B podúroveň jsem vycítila v poslední chvíli. Zarazila jsem se a zhluboka dýchala. Ovládej se, holka! okřikla jsme se. Před očima mi bleskly modré oči, sametový hlas na mě broukla sladká slova a mě srdce sevřela touha. Přivřela jsem oči a naučeně vkloula do C podúrovně. Tak dlouho jsme v této kůži nebyla, že jsem se na chvíli zarazila a obdivovala osvalené a z části osrstěné tělo.

Byla jsem krásná. A tak děsivá.

Vyběhla jsem a ponořila se do krvavého šílenství.

..........

Hlasitě jsem zavískla a pak se zasmála. Odhodila jsem meč, ze kterého zbyl jen pokroucený kus kovu, a vesele se vrhla na Temného sama. S každou ranou, kterou jsem Temným zasázela, jsem se cítila silnější. Prsty s drápy jsem Temnému proti sobě vnořila až do hrudi a prudce trhla k sobě. Krev byla skoro červená, což svědčí o Temném prvního stupně. Zasyčela jsem a rozdrásala krk, poté odtrhla hlavu od těla. Vesele jsem seskočila, mrštně se vyhla padajícímu torzu těla a začala jej holýma rukama drásat na kousky. Pokolikáte dnes už? Nepamatovala jsem si to. S každou kapkou krve se mi zdálo, že jsem silnější, zdálo se, že mě smrt ostatních posiluje. Když jsem se ujistila, že Temný už nevstane, vyskočila jsem a hledala dalšího. Byla jsem nenasytná. Byla jsem jako stroj, lov, útok, smrt, lov, útok... Uviděla jsem dobře stavěného vlkodlaka, který dorážel na nějakou Lovkyni, a bez zaváhání vyrazila.

Skočila jsme ve stejnou chvíli, jako další Lovec. Zavrčeli jsme na sebe a oba dva se na vlkodlaka vrhli z jiné strany. Lovec mi překážel, já překážela jemu, ale nemínila jsme se té kořisti vzdát. Nakonec jsem agresivně zaútočila na druhého Lovce a málem tak nechal utéct vlkodlaka. Rychle jsme se otočila a jedním skokem překonala vzdálenost mezi námi, přístála mu na zádech. Otřepal se a ohnal se po mně. Doskočila jsem nešikovně a schytala za to hlubokou ránu do ramene. Ne první, ale zatím nejvážnější zranění. Bolest jsem ale prozatím necítila, proto takřka slastně zavrněla.

"Z boje se neutíká, štěně, to tě nikdo neučil? Krásné sny." šeptla jsem mu do ucha, než jsem mu zlomila vaz. Zlomila vaz a pro jistotu i utrhla hlavu. Seskočila jsem a otočila se k Lovci, který měl tu drzost plést se mi do cesty. Byl to obrosvký Lovec v druhé Samaelové úrovni medvěda. Připadal mi povědomí. Uslyšela jsem zavřísknutí a natočila tou stranou hlavu. Aniž bych spustila medvěda z očí, čile jsem vyskočila a vyběhla směrem, ze kterého nějaký Lovec volal o pomoc. Pak, když se ujistila, že mi medvěd neskočí do zad, se zase vesele ponořila do víru boje.

A zabíjela s rozkoší. Tak dlouho jsem se boji musel vyhýbat. Tak dlouho. Hell, jsi ráda, že ti posílám nové ovečky?

..........

Líně jsem se procházela po bojišti, jako už tolikrát předtím, a dorážela živé Temné a Lovce s příliš rozsáhlými zraněními, které jsem navíc chlácholila prázdnými řečmi. Na smrt je posílala nečekaně, dříve, než se mohli začít bát. Pomáhala jsem zraněným trochou Samaelu a dávala je na lépe viditelná místa. Jako by se ten čas u Kalyeho ani nestal. Jako bych zase byla ve staré kůži. Jako bych zase byla Pantherinae. Uviděla jsem lékarničku a rána na rameni se náhle ostře ozvala. Odfrkjla jsem si a vytáhla obvaz. Infekci zničí Samael, to už jsem měla vyzkoušené, a i ránu by zatáhl. Ale lepší je ji ošetřit. Za pochodu jsem si obvazovalka rameno a tiše nadávala. Nakonec jsem přeci jen trochu vyšla ze cviku. Začala jsem kulhat.

Došla jsem na mýtinu a uviděla tam skupinu Lovců. S mým příchodem zmlkli a zkoumavě si mě prohlíželi. Hleděla jsem jim do tváří a uvědomovala si, kolik nových tam je. Rty mi cukly v úsměšku a já si dotáhla obvaz, pak si znovu natáhla potrhanou košili. Přešli to mlčením. Na kraji mýtiny jsem zahlédla Terra. Sledoval mě mlčky, v očích měl něco mezi úctou a nenávistí. Odvrátila jsem pohled, Terro byl až druhořadý problém. Teď musím řešit něco jiného.

"Sandere. Tak dlouho jsme se neviděli. Nevěděla jsem, že jsi medvěd. Posledně jsi měl s druhou Samaelovou úrovní menší technické potíže." zavrněla jsem mile.

"Pantherinae. Jako vždy okoluzlující." zavrčel Sander, ale pozoroval mě se zvláštní jiskrou v očích. Neměl mě rád. Nesnášel mě i mé způsoby boje, nenáviděl spolupráci se mnou - pokud se to spoluprací dalo nazývat. Proto mě překvapilo, že v jeho očích vidím zvláštní emoci - snad mírné nadšení?

"Čekal jsi snad něco jiného?" vrněla jsem ještě mileji. Kalye mě zkazil. Chovám se jako koketa. Odfrkla jsem si.

"Co rameno?" zeptal se Sander a do hlasu mu vsákla starost. Pravý vůdce. Dech se mi zadrhl a pocítila jsem k němu náklonost.

"Žiju." mrkla jsem na něj.

"Jsi zrádce? Přísahej, Pantherinae, přísahej na svou Hell." Sander šel přímo k věci a i já zvážněla.

"Ptáš se mě, Sandere? Když to musí být... Přísahám na Hell, že jsem přišla v nejlepším úmyslu pro Lovce zabíjet Temné." pronesla jsem vážně.

"Byla jsi dlouho pryč." 

"Já vím." nervózně jsem blesla pohledem po ostatních. Proč mlčí a nic neřeknou? "Zaskočili mě." pronesla jsem temně.

"Jak jsi se dostala pryč?"

"Lstí, jak jinak." Dala se do mě zima. Lovci okolo mýtiny mi náhle připadali jako obklíčení, ne spolubojovníci.

"Já ti nevěřím, Pantheriane."

"Přísahu na Hell bych nikdy neporušila. Stejně do její náruče jednou napochoduji a nechci mýt štít ještě zasviněnější, než mám."

"Je to neuvěřitelné. Utekla jsi od nich a ještě v takovém stavu. Zavání to zradou, Pantherinae."

"Nevěšela jsem jim na nos, kdo jsem. Mysleli si, že jsem děvka. Pochytila jsem něco z Temnné řeči a vymluvila se na to, že jsem majetkem mrtvého Vznešeného. Zabralo to."

"V tvém podávní to zní tak jednoduše." Sanderův hlas byl jedovatý a mě došlo, že toho vlkodlaka mi jen tak neodpustí. Ale jen vlkodlaka. Věřil mi. Nebo alespoň chtěl. Potlačila jsem úsměv.

"V tom je výhoda být ženská. Občas jen stačí roztáhnout nohy." odvětila jsem s mrazivým úsměvem. Sander mi chvíli vzdoroval pohledem, pak jím však uhnul. 

"Omlouvám se." pronesl tiše a někdo zalapal po dechu. I já zamrkala. Sander mě takřka nenáviděl. Nesnášel, že je někdo lepší než on, natož drobek jako já. Abych zakryla překvapení, podívala jsem se na tu Lovkyni, která neovládla emoce a měla pocit, že ji od někud znám. Dívka na mě upřela pohled a pak se rudá odvrátila.

"Melanie Ilúzia. Jaké to překvapení. Myslela jsem, že jsi zahynula s ostatními." pronesla jsem krutě.

"Ne. Já přežila." pronsela tiše a jako by se za to styděla.

"Tolik vás neznám." šeptla jsem po chvíli.

"Teď jsem tu velitelem já, ne ty, Pantherinae." pronesl náhle ostře Sander. "Budeš poslouchat rozkazy." Pohlédla jsem na něj.

"O tom rozhoduje kdo?"

"Můžeš být zrádce. Přece jsi nečekala, že se vrátíš a zase budeš vést ten tvůj šílený styl života. Nemůžeme si dovolit tě opět ztratit." pronesl a já za jeho slovy vycítila něco jiného. Nemohou si dovolit mě ztratit? Co se to tu, Hell, děje? Soustředila jsem se na něj a něco si z jeho myšlenek dokázala poskládat.

Náhle do sebe vše dokonale zapadlo.

Lovci vynalezli zlepšený Samael. Na základě mé krve. Tak mocná zbraň... Ale ta síla musela od někud pocházet.

Ten Gezz mě vysával. Bral mi energii i život. A proto ty záchvaty.

A kurva. A kurrrva. Pocítila jsem paniku, náhle měla problém dýchat. Vysávají mě zaživa. Cítila jsem, jak blednu a lehce se mi roztřásly ruce. Oni mě zabíjí. Za-bí-jí.

,,Tady nebreč, budou ti to připomínat. Docvič a doma si pobrečíme.." řekla máma smutně.

"Ani jste se nezeptali na svolení, vy prašivý sobci. Netušíte, co mi ten váš Gezz dělá." zavrčela jsem. Musíš se sebrat, holka. Tady ne. Budou ti to připomínat.

"Co dělá?" zeptal se s německým přízvukem zelenooký muž. Upřela jsem na něj pohled a plynule přešla do němčiny. Potlačila horkou zášť, kterou k jeho vědeckému zájmu pocítila.

"Chvilky slabosti hraničící až se záchvaty. Čerpáte tu sílu ode mně, ale mě to zabíjí."

"Dalo se to čekat." broukl muž a já na něj ostře pohlédla.

"Je to má síla. Nemáte na to právo. Ne bez mého souhlasu." zdálo se mi to. Zdálo. Doopravdy se mi nezatřásl hlas. Ne.

"Odmítla by jste snad, Pantherinae?" zeptal se chytře.

"Ne. Ale je to slušnost." Kurva, je slušnost se zeptat, než mi zabijete poslední hřebík do rakve a já jsem ještě živá.

"K čertu se slušností, jsme ve válce!" Němci se zalesklo v očích a já se na něj zamračila.

"Slušnost je základ všeho. Kdyby byli Temní o trochu slušnější, v žádné válce být nemusíme." zavrčela jsem. Němec na mě hleděl a pak... začal se hlasitě smát. Opravdu pobaveně jsem na něj hleděla a náhle jej měla o trochu raději. I na něj je toho moc. Přeci jen... Německo padlo. Stejně jako Phoenix. Byla jsem unavená. Až teď jsem si uvědomila, jak pekelně unavená jsem.

"Potřebuju koupel a postel. A jídlo. Své muže si beru sebou."

"Ne, teď jsou to mí muži." namítl Sander. Přimhouřila jsem oči.

"Jeden je slepý, Vznešení si hráli." proukla jsem. Sander se zamračil. 

"A ti dva?"

"V perfektní bojové kondici. Ale nerozumí anglicky. Jsou z... Kavkazska." broukla jsem zamyšleně a záměrně vybrala místo, na kterém bylo dávno opuštěné Stanoviště. Sander se zaškaredil.

"Ty vždy musím mít poslední slovo, co, Pantherinae?" Andělsky jsem se na něj usmála a náhle byla ráda, že jsem zpět. Trochu.

"Samozřejmě. A dej mi telefon na velitele. Pod tebou nebudu sloužit. Nikdy." zavrněla jsem mile. Sander po mě hodil mečem a já jej se smíchem zachytila. Poslala jsem mu vzdušný polibek a otočila se k odchodu. Pak se zarazila a pohlédla na Lovce před sebou. Mhouřila jsem oči, snažila se přesvědčit, že...

"Chrisi?" šeptla jsem a udělala k němu krok. Lovec se usmál... a rozplynul. Zamrkala jsem a šokovaně vydechla. Zamračeně jsem se rozhlédla a uvědomila si, že mě všichni pozorují. Sakra, sakra, sakra...

"Terro." ostře jsem vyštěkla v Temném jazyce se silným ruským přízvukem.

"Paní-" ostře jsem na Terra pohlédla a on si uvědomil svou chybu. "Marie?" dodal se sebezapřením.

"Sežeň ostatní a hlaste se u mě. Opovažte se komukoliv z Lovců ublížit." vrčela jsem.

"Pantherinae." Otočila jsem se k Sanderovi. "Jsi v pořádku?" zeptal se. Zamrkala jsem a náhle Sandera měla opravdu ráda. Doopravdy a od srdce.

"Ne. Nejsem. Ale jsem živá a to bude muset stačit." zasyčela jsem jedovatě. Sander se zamračil. "To číslo." připomněla jsem mu. Hodil mi telefon.

"Rufus." Tázavě jsem na něho pohlédla, v jeho hlase byla jakási narážka, kterou jsem ale nepochopila. Vytočila jsem číslo a za pochodu si přiložila telefon k uchu. Zvonění. Jedno, dvě, tři... a pak unavený hlas.

"Problémy?" hlas byl bez emocí, ale já vycítila mírné napětí.

"Zdravím, plukovníku. U telefonu Pantherinae. Nemáte pro mě nějakou prácičku?" zavrněla jsem. Chvíli bylo ticho.

"Něco, co o Gabriele nikdo neví."

"Třeba její vášeň v nakupování?" zatáhla jsem hraně vesele. Znělo to falešně i mě. Gabriela je mrtvá. Kde to sakra jsme? Bylo mi do breku. Matka je mrtvá, otec je mrtvý, všichni jsou mrtví. Všichni. Dolehlo to na mě, do očí se mi tlačily slzy. Po dlouhé době jsem si uvědomila, jak jsem opuštěná. Nikoho nemám. S matkou jsem se dokonce rozešla ve zlém. A když už jsme u toho, s Gabrielou taky.

Dost. Dost! Teď ne!

Dlouhé ticho. Věděla jsem, že hlava Lovců právě uvažuje, zda mě odepsat nebo mi svěřit důvěru. Alespoň na první zdání. To ticho trvalo tak dlouho, až jsem uvažovala, zda to nemá být nějaká zkuška trpělivosti a až jsem znervózněla. Nakonec se však ozvalo šustění papírů a Rufus mi nadiktoval souřadnice. Jen to. A zavěsil.

Zamyšleně jsem hleděla na telefon ve své ruce. Strčila jsem ho kolemjdoucímu Lovci se slovy, ať ho odnese Sanderovi. Podrážděně zamrkal, ale pak na mě pohlédl a zaraženě splnil.

"Vy jste Pantherinae, paní?" ozval se tiše Terrův hlas a já potlačila instinkty, které mě ponoukaly k útěku. Mít za zády Temného, když se právě dozvěděl, že jste jedním z největších nebezpečí jeho druhu, není zrovna idilické.

"V celé své kráse." zavrněla jsem hraně vesele. Hlas mi skřípal únavou a faleší tak zřetelnou, že jsem toho hned nechala. "Stále ještě můžete odejít, mí pánové." dodala jsem. Zastavila jsem se a po pár vteřinách se otočila. Stál tam jen Terro a muzikant. Kas se vytratil. Kývla jsem na Bystrou a ta pochopila. Terro na mě zvláštně hleděl.

"Jde ho zabít?"

"Přirozeně."

"Nedokáže to."

"Samozřejmě, že ne."

"Tak proč...?"

"Zabiju ho sama. Ale Bystrá jej zpomalí."

"Vždyť za vámi šel navzdory příkaz pána Kalyeho. Nemůžete..." Terro se odmlčel.

"Proč jsi zůstal ty?"

"Věřím, že si svou chybu uvědomíte." Chybu.

"Ale Kas ne."

"Já nevím." Terro uhl pohledem.

"Pokud by prozradil citlivé informace Kalyemu, který by jej i přesto zabil, jen by nám to uškodilo. Navíc..." co jsem chtěla říct? Moje slova zněla prázdně. Zapletla jsem se do věci, které jsem úplně nerozuměla. Jen se to vše na mě vršilo, hrozilo mě to zavalit. Kde jsou ty dny, kdy jsem prostě jen lovila? Kde je ten člověk, který svůj první den nervózně žmoulal svůj první meč a bál se temnoty lesa za okénkem auta? Který měl lidi, kterým na něm záleželo?

"Chápu, paní." hlesl náhle tiše Terro. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale on měl hlavu pokorně skloněnou. Stejně tak muzikant. Chápou? Ale co?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 18. kapitola isabella* 05. 04. 2012 - 15:15
RE: VSP: 18. kapitola wínqa 06. 04. 2012 - 21:19
RE: VSP: 18. kapitola ronnie 14. 05. 2012 - 08:15