Moira | VSP: 17. kapitola

pro mixx

"Mááámíííí!" ryčelo s ušidrásajícím kříkem dítě. Seděla jsem schovaná v rohu s rukama přitisknutýma k uším a přála si jen jedno: ať ten malý spratek přestane ječet. Království za ticho!

"Máááámíííí!!!" do hlasu vniklo ječivé ostří, které teprve teď v pravé slovasmyslu začalo drásat nervy a já zasténala.

"MAMI!!!" výkřik byl tak hlasitý, až jsem sebou poděšeně trhla. A náhle ticho. Začala jsem pociťovat mrazivý chlad, naskočila mi husí kůže a roztřásla jsem se. Zem i zdi, o které jsem se opírala, ze mě vysávaly poslední zbytečky tepla. A to ticho, až ohlušující ticho... Podezíravě jsem otevřela oči a podívala se před sebe. Hned nato tiše vyjekla jelikož přede mnou stálo batole. Stálo, malé, tlusťoučké, možná by bylo i krásné. Mělo však černé oči bez bělma, černé rty a namodralou kůži. Bylo mrtvé.

"Maminko..." šeptlo něžně. "Jak jsi mi to mohla udělat?"

..........

S lapáním po dechu jsem se posadila a chvíli dezorientovaně hleděla kolem sebe. Ruka mi mimoděk zalétla k břichu a já ucítila drásavou bolest na hrudi, do očí mi vhrkly slzy. Ihned nato se mi rozkutálely po tvářích, po dlouhé době jsem nespoutaně plakala a vůbec se neovládala. Cítila jsem teplo pokoje, ruce a prsty jsem však měla úplně prokřehlé.

"Maminko..." opakovala jsem šeptem a dokázala jen sedět a nechal slzy téct. Celý svět byl zamlžený a z nosu mi začalo téct.

"Irean?" tázavý hlas mě vyděsil tak, že jsem nadskočila a poděšeně se tam podívala. Kalye seděl v křesle a četl nějaké papíry. Četl v úplné tmě, což by mě znervóznilo, kdybych už tak nebyla vylekaná. Nevěnoval mi pzornost, alespoň na první zdání ne. Popotáhla jsem nosem a cítila se jako malá holka. "Špatný sen?" zeptal se Kalye a stále něco četl. Uklidňovala jsem dech a sháněla se po kapesníku. Pak hlasitě zatroubila a vyhla se tak odpovědi. Pročisťovala jsem si hlavu a snažila se pochopit, co na snu mě tak vyděsilo. 

Vlastně ten sen mohl být děsivější. Mnohem. Tak proč mě to neviňátko tak vyděsilo? A proč jsem se cítila tak špatně?

"Jak dlouho jsem spala?"

"Týden." broukl Kalye líně. "Začínáš ovládat spalování krve. S trochou cviku bez krve vydržíš až deset dnů, než odpadneš." pronesl Kalye jedovatě a odložil papíry. Raději jsem se podívala jinam, byla jsem roztřesená a nechtěla se hádat.

"Co Terro? Neudělal jsi mu nic, že ne?" zeptala jsem se. Kalye sevřel rty a mrazivě se na mě podíval.

"Zapamatuj si, že nemůžeš chtít po svých podřízených, ať se mi protiví. Mohli by... špatně skončit." broukl takřka něžně. Ale já už jsem jej trochu poznala. Pod tou něhou bylo ostří, které by přesekalo kámen.

"Tak jsem si trochu pospala, a co?" začala se mi zhoršovat nálada. Kalye po mně sekl pohledem.

"Proč tě prostě nezabiju?" zavrčel.

"Protože mě tak strašně miluješ a svět by byl bez mé maličkosti tak nudný?" navrhla jsem hraně vesele. "Nebo proto, že bez mého jiskrného charakteru by jsi už nikdy nedokázal žít tak plnohodnotný život, jako předtím? Ach ano, jsem tak nepostradatelná..." Kalyemu proti jeho vůli cukl koutek, což mě překvapilo. "No tak, Kalye, nezlob se na mě." zkoušela jsem to. "Jsem prostě nezvladatelná a nepoučitelná. A proto mě máš tak rád." vrněla jsem mile. Koukala jsem mu do očí a snažila si vzpomenou na pohled, kterým se flirtuje. Kalye uhl pohledema já si překvapeně uvědomila, že to vážně zabírá. Stačí sladká slova a trocha rádoby manipulace a Kalye znervózní.

"Navštívím tě později." zvedl se a hrdě odházel. Když za ním zaklaply dveře, dovolila jsem se uchechtnout. No kdo by si to pomyslel? Na druhou stranu mi to přišlo trochu podezřelé. Kalye se vzdal až příliš rychle. Pohled mi padl na složku. Až příliš rychle. A nechal ji tu. To nebude náhoda.

Zvědavost mi nedala a já nahlédla do papírů, které Kalye četl. Podívala jsem se na jeden, pak zvážněla a na další. Rychle jsem se přehrabovala papíry a byla čím dál nevěřícnější a vzteklejší. Dveře se otevřely a já se zuřivostí popadla papíry a k nově příchozímu se otočila. Byl to chudák Terro. Vztekle jsem vykročila a udělala krok ke dveřím. "Kde je? Kde ten parchant je?!" křikla jsem a Terro vylekaně skopl paty a postavil se do pozoru. 

"Pán Kalye právě odjel pryč. Mám vám vyřídit-" už jsem Terra neslyšela, vyběhla jsem. Že odjíždí? Ani náhodou.

Z okna jsem viděla, jak ke Kalyemu přijíždí černý sporťák. Nerozmýšlela jsem se, prostě se rozběhla a z otevřeného okna vyskočila. Byl podzim a venku chladno, ale bylo mi to jedno. Dopadla jsem na zem, kamínky štěrku se mi do nohou zaryly tak bolestivě, až jsem málem spadla. Ale zuřivost mě poháněla dále. Vyskočila jsem a vyběhla, než se pak auto mohlo rozjet, na poslední chvíli jsem skočila před něj. Mimoděk jsem udělala prudké gesto rukou a otevřela dveře auta, dokonce i kufr a kapotu.

"Co to kurva je?!" řvala jsem na auto, jelikož kvůli zatemněným sklům jsem neviděla, kde Kalye sedí. Před sebe jsem napřáhla pěst s papíry. Z auta vykoukla hlava a já poznala nějakého sluhu, který však na sobě měl Kalyeho oblečení. Zthula jsem. Napálil mě. došlo mi otupěle. Rozhlédla jsem se, ale po Kalyem ani stopa, dokonce ani pach, což jsem si mohla uvědomit dříve.

Odstoupila jsem od auta a chvíli tupě hleděla před sebe. Z ruky mi vypadly papíry a já se na ně podívala.

Byl to můj spis. Byl to můj spis Lovce. Marie Černá.

Marie Černá. Lovec třídy A.

V mysli se mi vybavilo něco, co ve spisu nebylo.

Pantherinae.

Prsten bojovníka. Prsten Mystika.

A prsten Loki.

V hlavě se mi míhaly vzpomínky, děravá paměť se pomalu spravovala.

Jsem Lovec. Nenávidím Temné. Ach, jak moc nenávidím Temné. A co jsem?

Jsem Temná. Ne, nejsem Temná. Jsem Loka.

Jsem Loka? A co Erik?

Jsem Loka. Ano, Loka. Zabíjím Temné. Všechny. I Erika zabiju.

Pískla jsem a roztržitě posbírala papíry, pak vběhla zpět do sídla a svého pokoje. Popadla jsem své věci, když skončila, Bystrá mi trpělivě seděla u boku a mávala ocasem. Věděla, co teď chci udělat. Ruka mi mimoděk sklouzla k břichu. Byla jsem těhotná. A potratila. Do očí mi vhrkly slzy, zase. Mohla jsem být matkou. Mohla mít dítě. Místo toho jsem závislá na krvi. Zatla jsem zuby. Nejspíše zemřu. Ale co. Cestou sebou stáhnu co nejvíce Temných. A začnu u toho parchanta Erika. Protože to on ze mně udělal zloes. To on mi dal tolik své krve, že mě přetáhl na druhou stranu.

Dveře se otevřely  já se překvapeně otočila.

"Paní." uklonil se mi Vznešený a já v něm poznala muzikanta, který je teď vlastně mým sluhou. Hořečnatě jsem uvažovala.

"Bež si za prací, nemám čas." zavrčela jsem a využila toho, že je slepý a nevidí, že se právě chystám nadobro odejít. Zarazila jsem se. Neměla bych se předem napít Kalyeho krve, ať jsem déle silnější? A proč ho vlastně rovnou nezabít? Je to stejně nebezpečný parchant, jak ostatní.

"Jak si přejete, paní" odvětil chladne muzikant a já se spokojeně usmála. Zvažovala jsem, jak to tedy udělat. A rozhodla se, že ne. Jakmile by se ke mně Kalye přiblížil, poznal by, že chci utéct. Navíc nevìm, kde je.

Uslyšela jsem ránu, ucítila sladkou vůni a hned na to tiché zakletí. Zmateně jsem vyšla za vůní a našla na chodbě muzikanta, který se mračil na vázu, která se ve střepech velmi neelegantně rozprostírala po koberci. Muzikantovi tekla z ruky krev. Nedokázala jsem se ovládnout, krev na ruce Vznešeného mě hypnotizovala. Kalye mi už dlouho nedal krev. V hrdle jsem měla sucho, špatně se mi polykalo. Vůně krve mi útočila na smysly, cítila jsem, jak se mi roztřásly ruce. Nevydržím bez ní už ani den.

Vše se dělo tak rychle. Tak rychle. Točila se mi hlava.

"Paní." z tranzu mě vytrhl muzikantův hlas a pak ke mně přišel. "Chcete?" zeptal se a napřáhl ke mně zraněnou ruku, v hlase pohrdání. Sledovala jsem ho a snažila se myslet na něco, cokoliv jiného, než tu sladce vonící krev. Nedokázala jsem to a nedokázala se ani ovládnout. Čapla jsem jej za ruku a začala nedočkavě pít. Ani mě nenapadlo, jak je možné, že slepý muzikant věděl, co cítím, a jak tak jistě mohl přejít rovnou ke mně. Vznešený vyjekl a pak zasténal. Neznělo to popuzeně, vlastně se mi to zdálo lehce úlevné. S každým lokem krve, který jsem vypila, mi bylo lépe, jazyk a zuby velmi rychle rozšiřovaly ranku, kterou měl muzinakt na ruce. Krev neměla tak sladkou chuť, jako ta Erikova, přesto byla.. dobrá. Když jsem si to uvědomila, zhnuseně jsem se od rány odtrhla.

Muzikant se zapotácel a spadl na zadek. Já udělala dva kroky zpět a na chvilku zavřela oči. Co jsem to udělala? já, ta oddaná Lovkyně? pomyslela jsem si hořce. V puse cítila krev, sladkou, a měla chuť pít ještě. Upřela jsem pohled na muzikanta a uvědomila si jednu úžasnou věc.

Nutkání a touha po Kalyeho krvi byla jen neznatelná. Hell to vem, on je řešení!

"Pojď sem." zavrněla jsem k muzikantoi a tomu po tváři probleskla podezřívavost, jen na chvilku, pak se ovládl. Přišel. Já jej rychle omráčila a pak vzala do náruče. Sakra by se mi teď hodil Samael, ale i krev muzikanta byla dobrá. Lehce jsem se pozměnila na druhou úroveň, popadla batoh a tiše mlaskla na Bystrou. Pochopila a vyskočila na rám okna, pak bez zaváhání z druhého patra seskočila. S muzikantem v náručí jsem následoval jejího příkladu. Zdaleka ne tak elegantně, jako Bystrá, vyšla jsme z formy a muzikant v náručí mi taky nepomáhal, ale přesto zručně. Pak se rozběhla do lesa a po dlouhé době si oprášila znalosti nenápadného pohybování v lese a zametání stop. Cítila jsem se úžasně. S tichým smíchem jsem vyběhla ke svobodě.

..........

Po dvanácti hodinách běhu jsem si už musela odpočinout. Zvlášť proto, že muzikant mi velice chladně oznamoval, že by se rád posadil. Nebyla jsem zdaleka tak v kondici, jak bych chtěla,a le ten pravidelný běh mi fyzičku přeci jen vylepšil.

"Jak dlouho?" zeptala jsem se na délku zastávky.

"Unesla jste mě." broukl muzikant skoro nevěřícně. Takhle podané to přišlo vtipné i mně.

"Ne. Vzala tě na vycházku. To je rozdíl."

"A chápe ten rodíl i pán?" zeptal se jízlivě muzikant. Popuzeně jsem si odfrkla. Dostal mě. Bystrá tiše zavrčela a já obezřetně vzhléla.

"Prosím, ať je to záchrana. Dostal jsem se k šílené paní." zabručel si pro sebe muzikant. Nejspíše jsem to neměla slyšet, ale ještě stále jsem měla díky druhé úrovni vylepšený sluch. Zvedla jsem se a tiše vyšla do lesa. Hledala jsem a plížila se, ale na nikoho nenarazila. Ale Bystrá by jen tak pro nic za nic nevrčela.

A náhle byl skoro přede mnou, ještě krok a narazila bych do nich, tak dobře byli skrytí. Posunky se domlouvaly a zdáli se být nervózní. Deron, Kas a Terro.

"Co tu děláte?" štěkla jsem a všichni tři polekaně nadskočili. Skoro mě to rozesmálo. Skoro. Kdybych nebyla zděšená, nerozhodovala se, jestli je nemám zabít, nevěděla, co tu sakra dělají.

"P-paní!" vykoktal Terro.

"Takže to pomoc je?" broukl si pro sebe tiše muzikant a já zasyčela.

"Já se tam nevrátím." zavrčela jsem. Terro uhl pohledem.

"My.. paní Irean.."

"Terro." zavrčela jsem a bála se, že je to past, že mě právě obkličují ostatní Temní z Kalyeho stráže. Ale Bystrá se zanedlouho objevila za trojlístkem a očima říkala, že jsou sami. Zmátlo mě to.

"My šli za vámi. Jste naše paní. Patří vám naše životy." vyhrkl Terro nervózně. Zamračila jsem se.

"Cože?"

"Jste naše paní. Je naší povinností-" Terro by klidně celou litanii i zopakoval, ale já jej přerušila.

"Já vás nechci." vyprskla jsem.

"Paní..." Terro byl strašně nejistý a mě náhle přepadl divný pocit.

Chtěla jsme je. Líbilo se mi je mít pod sebou. Byl to pocit patřící do stejné kategorie, jako soucit s muzikantem. Zamračila jsem se.

"Jak mám vědět, že nejste s Kalyem?" zeptala jsem se. Terro zbledl a Kas s Deronem vypadali vyděšeně.

"Pán nás zabije. Porušili jsme jeho přímé rozkazy." řekl tiše.

"Jak?" byla jsem podezíravá.

"Nesměli jsme odejít ze sídla. Pán už vás hledá. Jste daleko, ale stále nevím, jestli dost." šeptl Terro.

"Stále to není důvod proč vám věřit."

"Přečtěte si to." Terro si klekl na koleno a nabídl zápěstí. Nejistě jsem na něj hleděla. Nevěděla jsem, co dělat.

"Paní?"

"Já... nevím, co mi nabízíš." řekla jsem vzpurně a zamračila se. Terro překvapeně zamrkal.

"Krev. Ochutnějte ji a čtěte pravdu." vzpomněla jsme si na Kalyeho a jeho slova, když pil mou krev zředěnou s vínem. Četl si ve mně jako v knize.

"Ale... já to neumím." řekla jsem nejistě.

"Jste silnější. Je to pro vás přirozené."

"Pila jsem krev muzikanta. Nic jsem nevyčetla."

"On... je zvláštní případ. Má kolem sebe tolik magie, že by jste se musela velmi soustředit. Paní, prosím vás, pospěště si, pán Kalye už možná poslal psi." Terro byl vážně vyděšený. Podívala jsem se na jeho odhalené zápěstí a odmítla pít krev, když nemusím.

"Budu ti věřit. Ale jestli mě zradíš, zaplatíš. Ani nevíš, jak moc. Když chci, dokážu být stejně krutá, jako Kalye." zavrčela jsem výhružně. Terro mlčel a já věděla, že si myslí svoje. V duchu jsem si nadávala. Co to dělám?

"Derone, vem muzikanta a běžíme." broukla jsem.

"Já nechci být nesen!" zavrčel muzikant, který stál nejistě u stromu a nepouštěl se z jeho dosahu. Zdá se, že les mu nesvědčí.

"Teď ne." sykla jsem nervózně. Co to kurva dělám? Vyběhla jsem. Po deseti minutách jsme se dostali do sehraného tempa a i muzikant sklapl. Navzdory Vznešeným v doprovodu jsem se cítila povzneseně. Dělala jsme správnou věc. Správnou věc. Snad.

..........

Ukradla jsem první auto, na které jsme narazili, a už upalovali po dálnici. Po dlouhé hádce s Terrem jsem si vynutila jízdu po dálnici. Bylo to rychlé a i kdyby Kalye čekal, že po ní pojedeme, dostanu se po ní daleko rychleji dál, než po vedlejších cestičkách, které Terro navrhoval. Ujela jsem pět set kilomentrů vražednou rychlostí, jeli jsme pět hodin, a pak vyměnili auto i směr. Mířila jsem do Rakouska. Nevěděla jsem proč. Prostě mě to tam táhlo.

Dvacet minut po začátku jízdy jsem to pocítila. Únavu, bolest hlavy. Příznaky záchvatu. To bylo poslední, co jsem potřebovala. Navíc jsem cítila pošimrávání v hrdle a žaludku, nechvalná známka toho že se mi stýská po Kalyem.

"Terro, pojď řídit."

"Už mi věříte, paní?"

"Tykej mi, Terro." broukla jsem. "Vlastně všichni mi tykejte, to je rozkaz. A ne, nevěřím ti. Ale potřebuji si odpočinout." povzdechla jsem si. Přesedli jsme si a já se zavrtala do kožené sedačky, snažila se najít co nejpohodlnější pozici.

Je tak drobná. Je tak krásná. pomyslel si Terro a nenápadně po mě koukal. Jak může být v tak malém těle tolik síly a odhodlání? Nedivím se pánu, že ji tak chce. Když je navíc staré krve...

"Zmlkni Terro." zavrčela jsem a zavřela oči.

"Prosím, paní?" zeptal se Terro zmateně. Loupla jsem po něm pohledem. I ostatní po mně divně koukali a mě došlo, že asi vážně nic neřekl. Jsi unavená holka. 

"Nic. Promiň, vážně potřebuju pár hodin spánku..." šeptla jsem. Zavřela jsem oči. Kdybych věděla, jak se vzbudím, nejspíše bych ty zatracené oči nikdy nezavírala.

..........

Kalye:

Seděl jsem a sledoval sklenici ve své ruce. 

Odešla. Dobrovolně spáchala sebevraždu. Popíchl jsem ji až moc. Ale byl jsem šokovaný ze zjištění, že ta drobná Vznešená, má partnerka, patří ke stejnému druhu, jako ti psi. Teď, dlouho poté, mě napadlo, kolik Lovců má také v žilách krev Vznešených. Kolik Lovců nese starou krev. Dost by to vysvětlovalo.

Avšak jak to, že to nikdo nepoznal? Vznešení vraždili Lovce, když na ně narazili, a není možné, že by z jejich krve nic nevyčetli. Nebo je Marie jen vyjímkou?Ne. Určitě je více Lovců jako ona. Ale jak se jim do rodu dostala krev Vznešených?!

Myslel jsem na tyto bezvýznamnké hlouposti, jeikož jsem se nechtěl zabývat aktuální problémem. Irean utekla. Utekla, dobrovolně spáchala sebevraždu raději, než aby se mnou zůstala. Nechtěl jsem si to přiznat, ale zranilo mě to.

Problémem bylo, že si sebou vzala i čtyři Vznešené. Naučila se rychle. Měla svou ochranku a možná nějaký ten týden přežije. Ale potřebuje mou krev.

Toto mi nepřipadalo logické. Irean byla chytrá žena, vše si určitě promyslela. Proto jsem nechápal, proč tak náhle utekla, proč si nezvala ani svou poslední dávku. Vždyť zemře do pár dnů.

Vzpomněl jsem si na muzikanta a má paranoidní mysl začala hledat souvislosti. Proč jej Irean nechala žít? Neměl pro ni nějaký zvláštní význam? A pak mě to napadlo. Je prokletý, v jeho krvi je snad dostetek magie, aby...

"Thy'karg!" zaklel jsem, když mi to došlo. Ten tcha'šen by mohl mít natolik magickou krev, že by jí to mohlo stačit k přežití. Mrštil jsem sklenicí s vínem o zeď. Postavil se a rozčileně začal přecházet po pokoji. Čím více jsem nad tím uvažoval, tím větší mi to dávalo smysl. Ano, ten tch'šen měl zvláštní krev. Sám jsem ji pil a věděl, jaké divné má účinky. 

"Není možná, je to proti zákonům..." zamumla jsem si pro sebe. V partnerství zloest se Vznešeným je zloes závislá na krvi, potřeba zloes být v blízkosti Vznešeného se tak vybičuje, že je závislá na krvi určité osoby. Je to tam. Musí to tak být. To jsou zákony.

Zaklepání na dveře. Po vyzvání přišel velitel mých stráží, můj starý přítel. Podíval se na mě a já v jeho očích vyčetl odpověď.

"Budete muset hledat sám, pane. Přes vaše propojení." broukl tiše. Zavřel jsem oči.

"Na to teď nemám čas. Faosti něco vyvádí a já musím zjistit co. Nikolaj se totiž na vše vysral a já teď musím řešit jeho problémy." zavrčel jsem.

"Necháte ji zemřít." zeptal se po dlouhém mlčení.

"Nechci, příteli, ale jinak to nejde."

"Jde a moc dobře to víte, pane. Je mocná. Je staré krve."

"Teď ne, příteli. Teď ne. Neměla odcházet." zavrčel jsem a potlačoval úzkost. A co když ne? Co když nezemře?

"Pane..." 

"Běž! Chci být sám."

"Kalye..."

"Prosím. Potřebuju chvíli přemýšlet o samotě. Ať mě nikdo nevyrušuje." Dlouho bylo ticho.

"Jak si přejete."

..........

Meye:

Udeřila jsem se do hlavy a vyjekla, popletělně otevřela oči. Odstředivou silou jsem byla natlačená na dveře.

"Co se sakra děje?!" křila jsem. Terro se zamračeně díval na cestu pře sebou, snažil se vyrovnat auto ve smyku. Musela jsem na chvilku obdivovat, jak situaci zvládá, jelikož i já bych možná zpanikařila.

"Někdo nás napadl." konstatoval Terro. Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Pak se křečovitě chytla opěradel a vyhlédla ven. V otáčivém pohybu jsem jen zahlédla pět postav, jak stojí nedaleko a v rukou třímají nějaké zbraně. Zmarazilo mě zlou předtuchou.

První kulka proletěla sklem a to se mi vysypalo do klína. Tentokrát jsem nemrkla okem já a vztyčila štít. Další troškou moci pak auto ustálila.

"Zastav." porušila jsem.

"Paní?"

"To není dobrý nápad, paní..." Snažil se mě zarazil i Kas.

"Prostě zastav." poručila jsem. Terro poslechl, chvilku jsem se odhodlávala a pak vystoupila z auta. Lovci už k nám běželi a podezíravě se na mě dívali.

"Nejsem nepřítel." pronesla jsem anglicky.

"Zajímavé." pronesl jeden z Lovců a rozhodl se do mě vyprázdnit zásobník. Štít držel i když jsem pociťovala stupňující se bolest hlavy.

"Hell, jsem také Lovec, pokud jste si toho nevšimli, idioti!" křikla jsem. 

"Tohle už je originálnější, co myslíš, Martine?" zeptal se muž. Zbystřila jsem.

"Martin? Pražská Základna?"

"Bývalá. Padla."

"Já vím. Já přežila." šeptla jsem. Chvíli bylo ticho. 

"Přežila? Nikdo nepřežíil. Přežila jen..." Lovec se na mě nevěřícně podíval.

"Marie Černá?" šeptl jeden z nich nevěřícně.

"V celé své kráse." zazubila jsme se a pronesla to česky. Jazyk mi lehce drhl a přízvuk byl příšerný, jelikžo jsem jím už dlouho nemluvila, přesto mi bylo rozumnět.

"Tomu nevěřím." šeptl jeden z Lovců podezíravě. Pískla jsem a z auta vyskočila Bystrá. Lovci na ni i mě vytřeštili oči a pak sklonili zbraně.

"Bože... " jeden z nich se na mě podíval, pak mu však v očích zase bleskla obezřetnost a zvedl zbraň.

"Byla jste zajata Temnými. Jak vám můžeme věřit? A kde máte prsteny?"

"Já..." v jiné situaci by mě pobaveně napadlo, že se historie opakuje, jen jsem to teď já, kdo musí dokazovat, že není zrádce.

"Prsteny jsem i s mečem ztratila při napadení nemocnice, ve které jsem byla. A jak dokázat, že jsme nezradila?" zářivě jsem se usmála. "Postavte mě před Temného a s radostí jej rozsekám. Každého." snivě jsem se usmívala. "Jen mi dejte meč. Už to ní, co bývalo.." za očima mě píchla bolest a já se zamračila. Lovci na mě nerozhodně hleděli.

"Musím zavolat na velitelství."

"Gabriele?" zeptala jsem se a pocítila lehkou nervozitu.

"Ne. Věštkyně je mrtvá." pronesl Lovec a já na něj šokovaně hleděla.

"Gabriela. Věstkyně? Ne, ta by to viděla... ona nemůže být... sakra, vždyť já jí ještě neseřvala za to, že mi nepovolila ten potrat! Nemůže být mrtvá! Nemůže!" neuvědomila jsem si, že křičím, dokud jsem po boku neucítila Terra a neslyšela, jak se zeptal, zda se něco nestalo. Roztěkaně jsme na něj pohlédla. Pak na Lovce. Dobře, uklidni se holka. Nádech, výdech, jsi přece Pantherinae, tak se legenda nechová. Ušklíbla jsem se.

"Terro, právě tě navádím ke zradě celého tvého druhu. Budeš sloužit paní, která slouží Lovcům?" zeptala jsem se a Terro na mě strnule zíral. Svěsila jsem hlavu.

"Máte svobodu, všichni. Běžte. "hlesla jsem. Vrátila jsem se k autu a vzala si své věci. Pískla na Bystrou a pokývala na Lovce.

"Jdeme. Na nejbližší Stanoviště." rozkázala jsem. Bylo fajn být zase v roli velitele Lovců, převzala jsem tu roli úplně přirozeně.

"Nejdříve ale musím zavolat.."

"Tak zavolej, vy ostatní zatím vyprávějte. Co se stalo?"

"Paní!" Terro na mě skoro křikl a já se otočila. Lovci se na muže dívali s podezřením. Byl tam muzikant, Terro a Kas. Deron zmizel. Netvářili se nadšeně, ale v očích jsem viděla, že půjdou raději se mnou, než zpět. Učinili volbu, napadlo mě. Raději život než hrdost. Protože Kalye by je zabil. Znervózňovalo mě, že jsem vlastně až druhá možnost, ale vybrali si. Snad nezradí.

"Kdo je to?"

"Mí spojenci. Všichni jsou Loka zajatí u Temných." zalhala jsem bezostyžně. Lovci se na Terra, Kase a muzikanta podívali s novým zájmem. V jsem duchu děkovala za loveckou samostatnost. Po dokončení výcviku si jde každý po svém. Proto se ne všichni znají. Usmála jsem se. A věděla, že teď se to zlepší. Musí.

Prostě musí.

Terro na mě upřel smutný pohled.