VSP: 16. kapitola

10. březen 2012 | 11.29 |

for wínqu

Meye:

V hlavě mi tupě bušilo v rytmu mého srdce, měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Zaostřila jsem na hru a chvíli vůbec nevěděla, na co se to koukám. Sáhla jsem po balíčku a lízla si kartu. Kalye na mě zkoumavě pohlédl, ale zopakoval můj tah a já byla za se na začátku. Měla jsem nutkání líznout si znova, ale nemohla si vybavit pravidlo, které by to ospravedlnilo. I když nejspíše nějaké existuje, raději nebudu riskovat. Určitě by to na sebe vázalo nějaké důsledky a s mým štěstím je bude Kalye dopodrobna všechny znát. Koukla jsem se na karty na své ruce a pak s obtížemi luštila ty na desce.

"Prober se, holka." šeptla jsem si pro sebe a zadívala se na rozestavení areek. Po pohledu na své karty jsem pak jednu vzala a chystala se ji položit na desku.

"Podívej, tento záludný tah je past v pasti. Říká se mu zelená pavučina. Není tak obtížné jej připravit, stačí dobře znát všechna pravidla. A pak... ať uděláš cokoliv, tvůj protivník jen získá. Nejlepší, co můžeš udělat, je dát mu co nejméně."
"Opravdu neexistuje vůbec nic, co by ten tah porazilo?"
Erik se na mě zkoumavě podíval. Pak se jemně usmál.
"Jeden existuje. Sám jsem ho vymyslel. Ale takové tajemství ti neprozradím. Každý si musí na své strategie přijít sám..." 

Ucukla jsem rukou a pořádně se na desku znovu podívala. Jo, je to tu. Zelená pavučina. Tah sedmnáctého okruhu. Kalye mě nešetří. Zakroutila jsem hlavou a znovu studovala hru. Pak vztekle vybrala jinou kartu a položila si ji na jeden sloupec karet, spálila si tak dobře rozehranou hru, díky níž bych mohla získat rudou vdovu. Vdovy jsou chráněny sloupci karet, přes které se musíte dostat nebo je otevřít správným poskládáním. Já měla jen krůček od otevření. Ale kdybych nechala Kalyeho zelenou pavučinu dokončit, celé by mi to vzal. Terro zalapal po dechu. Kalye nedal nic najevo. Bolest hlavy se na chvilku zmírnila a já měla nepříjemný pocit, že se co nevidět vrátí v plné síle - nebo vážně přijde záchvat. Bála jsem se a věděla, že to musím co nejdříve ukončit, než si toho všimne Kalye, než se mi začně šťourat v hlavě.

"Jsi vážně dobrý hráč." řekl Kalye uznale. 

"Měla jsem výborného učitele." odvětila jsem neutrálně a spřádala vlastní pavučinu. Pavučina propasti byla destruktivní útok. Byl jeden z nejobtížnějších lstí, náležel do třiadvacátého okruhu, takže jsem se bála, abych na něco nezapomněla. Ne, neumím dvacátý třetí okruh. Ale Erik mě tento tah naučil tak dobře, že jej i bez úplně znalosti pravidel dokážu použít. Snad ho nezná i Kalye.

"Kolikrát jsi jej porazila?"

"Bylo to tak jedna ku třem."

"Neznám mnoho Vznešených, kteří hrají tak brilantně, jako ty. A je jen hrstka těch, kteří jsou ještě lepšími." broukl a já ztuhla. Chce Kalye pomocí mého stylu hry poznat, kdo byl mým učitelem a tak zjístit, kdo je Erik? Zamračila jsem se na něj. Pak se zákeřně usmála a vyložila karty na stůl. Znamenalo to, že se buď vzdávám, nebo vítězím. Doložila jsem poslední kartu na místo, přesunula pár areek a vítězně se usmála. Ať je to jakkoliv, z mého stylu hry nic nevyčte. Abych měla alespoň malilinkou šanci Erika porazit, musela jsem si vytvořit vlastní styl. Kdybych jej jen kopírovala, hrál by tak, aby se porazil. A to by bylo tak nudné. I když... Erik je hráč takového formátu, že možná ani ne.

"Spáleniště." broukla jsem a všechny karty přetočila, areek si naopak přisunula k sobě. Kalye se předklonil a četl.

"Pavučina propasti. Irean, ty nejsi obyčejný hráč." vrněl. Při pavučině propasti se spálí všechny karty, i Vdovy, a vše jde zpět do balíčku. A jelikož tak nejsou areek chráněné, všechny je získá ten, kdo pavučinu prospasti dobře užije. Má to smysl jen za toho předpokladu, že součet bodů areek bude větší, než má protihráč. A teď to tak bylo. Vyhrála jsem. Proč jen necítím spokojenost?

"Jsem unavená, půjdu si lehnout." odvětila jsem a chtěla rychle odejít.

"Nech mi odvětu, osysi." broukl mile Kalye. Chvilku jsem na něj zírala. Květinko? Zaťala jsem zuby.

"Opravdu mě bolí hlava." málem jsem zakňučela.

"Irean?" nebyl to rozkaz, jen otázka. Zvažovala jsem pro a proti a pak se s povzdechem znovu posadila.

"O co je to tentokrát?"

"Ty dostaneš toho tcha'šena," Kalye málem zavrčel. Chvilku jsem ho nechápavě pozorovala, snažila si to slovo přeložit. Tcha'šen. Nedávalo to smysl a mě až po chvíli došlo, že je to nadávka. Bastard. Znovu jsem se vrátila na Teritoriální soud a vzpomněla si, že tak Kalye řekl tomu muzikantovi. Zatrnulo mi.

"Nemám si výhru vybrat sama?" zeptala jsem se šokovaně. "Já nechci mít nikoho na krku. Mám Bystrou, ta mi stačí!" zmlkla jsem. "A tyhle tři." dodala jsem a zamračeně se na tři Vznešené podívala. K mému údivu stále stáli v pozoru, pohled pro jistotu rozostřeně upírali do dálky.

"Běžte si odpočinout, čestnou stráž nepotřebuji." odvětila jsem unaveně. "A Terro... za... dvě hodiny se hlas v mém pokoji. Budu potřebovat informovat o tom, jaké máte povinnosti." dodala jsem. 

"Paní!" odvětil Terro jasným hlasem a i Kas s Deronem na mě upřeli vděčný pohled. Zvláštním gestem mi nejspíše vzdali čest a odešli.

"Neměl jsem ti dávat i Terra." zabručel Kalye.

"Půjčím ti jej." pronesla jsem jedovatě.

"To je samozřejmostí. Přeci mu nezničíš postavení." upřel na mě vyloženě zlý pohled. Zamračila jsem se na něj nazpátek, na chvíli bolest hlavy odezněla úplně. Znervóznilo mě to.

"Ty jsi chtěla, abych jej nechala žít." pronesl tiše Kalye a vrátil se tak k původnímu tématu.

"A... co chceš ty?"

"Tvůj bývalý pán. Jeho jméno. Jeho popis."

"Ne."

"Irean..." Kalye byl jak hřebec v říji, pořád musel prokazovat svou nadřanenost a byl zbytečně agresivní.

"Ne. Nikdy. O Erika se nevsadím. Ani za život." vrtěla jsem hlavou. 

"Proč mu jsi tak věrná? Přece jsi jej doopravdy nemilovala." Prudce jsem zrudla.

"Do toho ti nic není."

"Vznešení, obzvláště ti mocní, nemilují Irean. Byla to iluze."

"Zmlkni."

"Hrál si s tebou. Vše byla přetvářka. Byla jsi jeho hračkou."

"Ne."

"Nejsi hloupá. Poznala jsi Vznešené. Nudí se a nacházejí zvláštní způsoby zábavy. I tvůj bývalý pán se bavil, proč by jinak vychoval někoho jele'ra jako člověka?" Zuřivě jsem mu oplácela pohled. Pak srovnala desku a vdovy natočila směrem ke Kalyemu, čímž jsem ho vyznala, aby začal.

"O Erika se nevsadím. Nikdy. Ale možná bych ti mohla nabídnout své služby. Ne," odvětila jsem chladně, když jsem uviděla zvrhlou jiskřičku zájmu v jeho očích. "Ne sexuální služby. Myslím bojové. Zabiju každého, na koho ukážeš. Můžeš se na mě spolehnout." broukala jsem něžně. Ihned si za to vynadala. Co když Kalye stojí proti Erikovi? Co když zabiju někoho důležitého pro Erika?

"Chceš, abych z tebe udělal vražedkyni?"

"Tvého osobního strážce, který eliminuje potencionální i aktuální hrozby. Ano, chci aby jsi ze mě udělt tvůj štít." odvětila jsem klidně. Ne. Ani Kalye není tak šílený, aby mě poslal na Vznešeného. A něco méně než Vznešený Erikovým plánům neuškodí. Určitě ne.

"Nevystavím tě nebezpečí. Jsi má partnerka."

"Jsem vycvičená bojovnice. Možná nemám na souboje se Vznešenými, ale s vlkodlakem a podobnou havětí si poradím."

"Irean. Zapomínáš se."

"Tak co po mně sakra chceš?"

"Chci tvého pána. Nejlépe mrtvého." vrčel i on.

"Tohle nemá smysl."

"Tak mi dej jeho jméno."

"Nevím."

"Jeho popis? Říkala jsi, že mě zabije. To se tak bojíš toho, že jej zabiju ?" Upřela jsem na Kalyeho chladný pohled. A proč vlastně ne? A proč jej vlastně neposlat na smrt? Erik jej zabije. Určitě. Chladně jsem se usmála.

"Máš pravdu. Když tak spěcháš k Hell, proč ti bránit."

"Jsi si jistá, že mě opravdu zabije. Ale co když jej překvapím? Zabiji lstí?"

"Až někdo přelstí Erika, uznám, že jsi můj pán." vrněla jsem vesele. Vážně mě to pobavilo. Kalyeho výraz ztuhl, cítila jsem potlačovanou zuřivost. Zase jsem jej urazila. A víte co? Bylo mi to úplně jedno. Začala jsem se smát. V duchu si pogratulovala, že mě napadlo strážné poslat pryč.

"Teď mě napadlo - když mi jej pomůžeš najít, prokážeš mi vlastně službu. Tak dlouho jsem jej neviděla..."

"Zabiju tě." broukl Kalye líně. Pohlédla jsem na něj.

"To neuděláš."

"Tak jsem to nemyslel. Použiju tě jako volavku, vábičku na tvého pána. A pak tě použiji jako štít. Bude toto setkání dostatečně intimní?" zeptal se Kalye se zlým úsměvem. Nemohla jsem si pomoct a musela na něj pohlédnout se zvrácenou fascinací. 

Kdybych si musel vybrat mezi tebou a mnou, váhal bych, Meye. Opravdu váhal.

"Erik si vybere sebe." šeptla jsem.

"Tak proč jsi mu tak věrná? Když víš, že tě zabije pro vlastní přežití."

"Já..." odmlčela jsem se. Kalye táhl a já mu odpověděla jednoduchým tahem, naprosto nepromyšleným, což Kalyeho paradoxně dohnalo k podezíravosti. Proč jsem Erikovi tak věrná? Co mi dal?

"Byl první, Kalye. On mě našel. On mě podržel. Rozuměl mi. A byl to on, kdo se mě nebál." odvětila jsem nakonec upřímně. A koneckonců - miluji jej. Navzdory všemu, co je a co dělá. Hloupé. Tak hloupé.

Měla jsem chuť si zaběhat.

"První?" Kalyeho tah byl tak ledabylý, až to bylo podezřelé. Opět jsem táhla nepromyšleně. Ztracená v myšlenkách. Mám svůj život v rukou - v mezích okolností. Ale co můj život vlastně je?

"Ano." usmála jsem se. "První."

pro lucii

..........

Samuel:

Znuděně jsem čekal, než to dojde i mým lidským společníkům. Jsou moje. Všechny. Buď prodají, nebo zemřou. Lidé jsou tak tvrdohlavý a hloupí, když jde o peníze.

"To... nemůže být pravda. Nemohl.. tohle.. smlouvy..." koktal ředitel a já na něj upřel unavený pohled.

"Jsou moje. Všechny elektrárny od Středozemního moře po severní pól. Já oznamuji, nesmlouvám." začínala mi docházet trpělivost.

"Tohle prostě..." zvedl jsem se a odcházel. "Detaily vylaďte s mými zástupci. Brzy nashledanou." zavrčel jsem přes rameno opovržlivě. Vyšel jsem ven a nastavil tvář čerstvému vzduchu. Vyjednávání s mocnými zástupci lidské rasy byla jen zástěrka. Ve skutečnosti jsem tu byl z jiného důvodu. Měl se setkat s ním a zajistit, že bude na Faostiho straně.

Pokud se mi to povede, bude tu alespoň malá šance, že mě Nikolaj nestáhne z kůže. A možná on pokoří jej. Zasloužil by si to, sobecký egoistický hajzl. Vyšel jsem a tiše si broukal. Stýskalo se mi po Rii. Ale brzy se k ní vrátím.

..........

Meye:

Sténala jsem a kroutila se na zemi bolestí. Rukou s drápy drásala zem, ale nepomáhalo to, každičký kousíček těla mi hořel, něco mě stravovalo zevnitř. Měla jsem pocit, že jsem něco zaslechla a kousla se do rtu tak silně, až jsem ucítila v puse krev. Naslouchala jsem, ale dlouho to nevydržela, bolest mě pokořila.

"Paní!" vyděšený hlas a někdo mě vzal do náruče. "Zavolejte-"

"Sklapni!" vyjekla jsem a na chvilku dostala bolest pod kontrolu. Musela jsem ho zarazit. Nemohla jsem nechat Kalyeho, aby mě tak viděl. Zaostřila jsem a poznala Terra. No samozřejmě, sama jsem jej pozvala. "Nesmí... Kalye se to nezmí... dozvědět." lapala jsem po dechu. Terro na mě vyděšeně hleděl. Roztřásla jsem a věděla, že vypadám uboze a jsem Terrovi vydaná na milost.

"Terro, přísajhej, že mu nic neřekneš. Nesmí... to vědět." dokázala jsem jej popadnout za uniformu a přitáhnout si jeho obličej blíže. Viděla jsem, jak se mu zachvělo chřípí, jak nasál vůnii mé krve, ale očima k ráně na rtu nezalétl. To je ovládání.

"Ale... trpíte." pronesl nejistě. Neradostně jsem se zasmála a změnilo se to v zasténání. Další křeč, další vlna, která mi kroutila s vnitřnostmi a vypalovala mě zevnitř. 

"Kalye by mě... zotročil. Teprve to by... kurva Hell... byla pravá bolest." Terro vypadal vyděšeně. Zvedla jsem ruku a pohladila jej po tváři. Minule jsem se dostala někam hluboko, kde ke mně bolest nemohla. Možná bych tam mohla jít znovu. Terro kývl a tiše přísahal. Jeho hlas zněl nejistě, ale vážně.

"Hlídej mě." šeptla jsem. "To je roz..." propadla jsem se do temnoty.

..........

Kalye:

"Mluv, Terro." pronesl jsem klidně. Terro stál v pozoru a odmítal se na mě podívat. "Senio, zopakuj mi, co jsi viděla."

"Ano, pane, hned pane. Terridos klečel u paní, která byla v bezvědomí na podlaze, oba byli na holé zemi, a paní Irean měla zraněný ret, takovou ranku jako po kousnutí, nehezkou. Terridos navíc měl šmouhu krve na bradě, na svém obličeji. Nevím, co s paní Irean dělal, co tam oba dělali, ale paní je znovu hluboko v nicotě, velmi hluboko tam." zopakovala úslužně.

"Jak to vysvětlíš"" vložil jsem do hlasu správnou dávku vzteku a zuřivosti. Ve skutečnosti byl unavený.

"Já paní neublížil." pronesl jen, stále se na mě odmítl podívat.

"Terridosi. Byl jsi vždy věrný muž. Proč odmítáš mluvit?"

"Přísahal jsem své paní, že Vám nic neřeknu, pane. Promiňte mi." Terridův hlas zněl opravdu zničeně a já věděl, že se bojí, že jej nechám potrestat. Usmrtit. Ale Irean jej donutila nic neříct. A byla teď jeho paní, stejně důležitá, jako já. Pokud ne více. napadlo mě s pohledem na muže, který mi odmítal dát odpověď na tak jednoduché otázky. Je jí věrný a to ji zná den. Co je to, urgha, za ženskou, že toto dokáže?

"Běž, Terridosi, a doufej, že se Irean brzy probere. Jinak tě osobně stáhnu z kůže." Terro zbledl, uklonil se však a rychle odešel.

"Proč jste jej nechal jít, pane, jen tak odejít?" zeptala se rozhořčeně Senia.

"Přísahal, Senio. Voják má svou hrdost a ani pánům nepřísluží nutit jej ji porušit. Ne dobrému veliteli, kterého si mají vážit." povzdechl jsem si.

"Nic takového v protokolu není, nikde ani čárka." zabrblala ta věčně nespokojená ženská. Kdyby mé rodině nesloužila dlouho před narozením mého otce, kdy už také  byla stará, asi bych se jí zbavil. Měla v sobě však krev nějaké nesmrtelné bytosti, díky které přežila i mocné Vznešené. Nikdy naštěstí nebyla dostatečně silná ani cílevědomá k tomu, aby to někam dotáhla. Sloužila v mnoha rodech a vlastně ani nevím, jak ji otcův otec dokázal získat pro sebe.

"Děkuji, Senio, můžeš jít."

"Jak si přejete, pane, jak chcete."

Došel jsem k posteli a podíval se na strhané rysy Irean. Té malé problémové zloes. Terro by ji nedokázal porazit, občas jsem měl pocit, že i mě by dala zabrat. Tak co se stalo? Další důvod, proč jsem se nesnažil z Terra pravdu vynutit. Věděl, že nic užitečného nebude vědět.

"Co skrýváš?" lehce jsem se dotkl jejího líce a ucukl, když mě žáhla ledová nicota. Taková odvaha. Taková pošetilost. Zatím její duše držela. Ale jak dlouho můžezloes v nicotě přežít v příčetnosti? I Vznešení se těm místům vyhýbají. Co tam Irean hledá?

Ozvalo se zaklepání a pak mi služka podala složku. Byla od mého zvěda, kterého jsem poslal pro jisté informace. Zamyšleně jsem na složku pohlédl. Promyslel si to a usoudil, že čas mám. Sedl jsem si do křesla a začal číst.

..........

Melanie:

Promnula jsem si obličej a snažila se myslet. Gezz byla úžasná zbraň. Ale po té jízdě, která tělo vybičuje na pět set procent, jste jako přetažení palicí. Zvykala jsem si. Ale byla to síla.

"Melen?" broukl Leonův hlas. Poněmčil mé jméno, ale nevadilo mi to. Měla jsem ráda, jak to jméno zní a když jej Leon vyslovoval, cítila jsem se příjemně.

"Jsem jen utahaná." broukla jsem.

"To my všichni, lieber." Leon ke mně přistoupil a políbil mě na krk. Opřela jsem se o něj a uvolněně zavřela oči. Nic kromě přátelství jsme k sobě necítili, ale tělesné teplo, společnost a vědomí, že nám ten druhý hlídá záda, také mělo svou cenu.

"Je nás málo, Leone, stále příliš málo. A všiml jsi si toho?" broukla jsem. Leon mlčel, ale já věděla, že ano. Stejně jako já si všiml toho paradoxu - čím více LovcůGezz užívalo, tím slabší měl účinky. Zatím to bylo jen nepatrné, všimla jsem si toho jen kvůli tomu, že jsem zase nedosáhla v mystice na rudou, ale také Gezzvyužívalo jen třicet Lovců. Co se stane až se to zvýší na sto? Dvěstě? Všechny zbývající Lovce? Leon si toho všiml díky Richardovi. Gezz jej zradil a od té doby sledoval jemné náznaky toho, co já taky jen tušila.

"Musíme doufat."

"To je ubohé." Slova mě překvapila. Před Gezzem bych něco takového nepronesla. Rostlo mi sebevědomí.

"Meye se stala legendou. Ale také byla jen Lovcem. Její krev je mnohonásobně mocnější, než naše, ale stále je to jen člověk. Čekal jsem, kdy se podobný háček ukáže."

"Ale-" přicházel k nám Sander a já spolkla námitky. Nic nebylo ověřené a kdybychom Sanderovi nasadily nepravdivého brouka do hlavy, dal by nám to pěkně sežrat.

"Jedeme pryč. Tady už toho moc není, přesouváme se trochu jižněji. " oznámil svým nekompromisním hlasem. Jen jsem kývla hlavou, ale Leon se na něj podíval s pozvednutým obočím.

"A co Německo? Rozhodli jste se beze mě?" zeptal se nepříjemně. Sander se na něj podíval a já v jeho očích kupodivu postřehla smutek.

"Omlouvám se vám, Leone, ale Německo je ztraceno. Bylo rozhodnuto, že se všechny bojeschopné jednotky přesouvají do Stanoviště ve Francii, které se drž nejlépe."

"A co Čechy? Bylo tam tolik silných Stranovišť!" vyhrkla jsem. Slovensko už padlo, má domovina nepřicházela v úvahu, ale Čechy byly mocným loveckým státem. Není možné, aby všechno...

"Čechy se staly baštou Temných. Matička Praha se Temným zalíbila." Sander se na mě krátce podíval. "Nejste sami, kdo ztratili vlast. Všichni jsme rodina, která přišla skoro o všechno." Sander se odmlčel a mě poprvné napadlo, zda i jemu Temní nezabili milou. Všichni ztáceli milované, všichni. Sklopila jsem pohled a Leon mi povzbudivě stiskl rameno.

"Dobrá. Půjdeme do Francie." souhlasil Leon a já v jeho hlase slyšela žal. Otočilajsem se k němu a položila mu něžně ruku na hruď. Sander se kupodivu pousmál.

"Je dobré, že i teď existuje láska. Znamená to naději, že se zase vzchopíme. Bojujte statečně, bojovníci, jsme poslední štít lidí." broukl a já za ním nevěřícně hleděla. Měl dnes zvláštní náladu, obvykle býval uzavřený a nepříjemný.

"Našel si ženskou." prozradil mi Leon, jako by ni četl myšlenky.

"Vážně?"

"Ano. Na minulém stanovišti a včera spolu strávili noc. Jak řekl velitel, je dobré, že stále existuje láska. Je pak i naděje." 

Ale ne pro naše vlasti. pomyslela jsem si nevyřčené. Přitulila jsem se k Leonovi a on mě objal. Nemilovali jsme se. Ale měli jsme alespoň malou naději, že nás Temní nezabijí tak lehce, jako ostatní. Nás, nejlepší Lovce.

..........

Sander hlubokým hlasem křičer rozkazy, ale v té vřavě jej nebylo slyšet, byla jsem příliš daleko. Ale takto jsem to měla ráda, sama za sebe nebo s Leonem. Byla jsem svobodná a jen zabíjela, vybíjela si žal a zuřivost na těch prašivých Temných.

Odtancovala jsem ještě dále a švihla mečem, ať z něj sletí aspoň trocha toho hnusu, který mi podráždil pokožku natolik, že jsem ji měla zarudnlou. Krev. Toto je krev Temných. Svinstvo, jsou uhnilý zevnitř. Koukla jsem se na nebe a spokojeně se usmála. Ještě pár minut a rozední se. S prvními paprsky slunce slabší Temní pomřou a ti silnější budou oslabení. A pak bude hračka je dorazit. Bitva byla únavná, vlastně sebevražedná, ale s Gezzem se vše zdálo možné.

Vyjekla jsem, jelikož se mi do boku zakousl nějaký Temný. Uvědomila jsem si, že už pár minut jen stojím se skloněným mečem a zírám na nebe. Byla jsem k smrti unavená a přála si jen spát. Sáhla jsem po láhvi Gezzu, ale Temný sebou začal škubat a bolest mě zkroutila v křeči. Švihla jsem mečem a Temnému odsekla tělo od hlavy, přesto stále visel zakousnutý, rozhodnutý se mě před smtí vzít sebou. Zaťala jsem zuby a obezřetně upustila meč, oběma rukama mu pak páčila čelisti. Šlo to těžce, Temný měl jehličkové zuby ostré jako břitvy a brzy jsem měla ruce celé rozřezané. Přesto se mi podařilo dostat hlavu dolů a zadýchaně jsem se sehla pro meč.

Pak sebou trhla a odkulila se bokem. Zachránilo mě to, že jsem se sklonila, jelikož v tu chvíli po mně skočil vlkodlak. Takto mě přeskočil a já na něj upřela překvapený pohled. Vlkodlak? Přede mnou? Rychle jsme si lokla Gezzu a vlkodlak nemeškal a zaútočil. Uskočila jsem a máchla mečem, ať si jej dostanu z dosahu a málem se zadusila, jelikož mi Gezz zaskočil. Tiše jsem zaklela. Na vlkodlaka už nemám sílu.

Náhle vlkodlaka za zadní běh popadla silná ruka a mrštila jej po silném stromu. Pak se k němu rozběhla a po dlouhém únavném boji jej dorazila. Poznala jsem Sandera.

"Pozor, maličká." broukl Sander a vyběhl zpět do lesa, zase na jiného Temného. Vzdychla jsem a opřela se o strom, pak si sedla na zem. Věděla jsem, že když Sander takhle obíhá, doráží poslední silné Temné, už není v centru boje. Zase jsme zvítězili. Usmála jsem se. 

"Díky Sandere." broukla jsem do vzduchu.

"Asi začnu žárlit." broukl hlas unaveně a pak se mi složil do náruče Leon. Ihned zavřel oči a nechal se mi na pospas.

"Jen mi stále zachraňuje život. Narozdíl od tebe, zlato." vískala jsem mu vlasy.

"Dával jsem na tebe pozor. Nepustil k tobě ani jednoho vlkodlaka. Tedy až na toho posleního." dodal, když uviděl mrtvolu.

"Tak děkuju i tobě." pohladila jsem jej po tváři. Stočil se a ovinul se okolo mě jako přerostlé kotě.

"Jsi tak nevinná. Nechápu, jak můžeš být jedním z nejlepších Lovců." broukl.

"To ranilo mou hrdost." broukla jsem hravě.

"Promiň, lieber. Už to neudělám." slíbil. Zamyšleně jsme mu prsty přejížděla po kůži a koukala do dálek. Leon, ten vědec a lékař, a jaký je vražedný bojovník. Zdá se, že každý s Gezzem dokáže bojovat. Dokonce i já.

A dokonce i dobře.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 16. kapitola nyx 10. 03. 2012 - 16:32
RE: VSP: 16. kapitola dara 10. 03. 2012 - 17:37
RE: VSP: 16. kapitola ronnie 11. 03. 2012 - 13:52