VST: Část 2.

9. srpen 2010 | 14.52 |

Tady máte druhou kapitolku, nekritizujte moc přísně!! :)) m.

Trénink 1/2

Vchod do jídelny byly automatické skleněné dveře. Po bližším zkoumání jsem rozpoznala, že jsou z neprůstřelného skla. Takových vchodů do jídelny bylo osm. Vždy dvoje dveře na jednu ze stěn. Jídelna byla velká jako snad polovina Phoenixské Základny. A kolik zde bylo lidí... ! Tipovala bych to na minimálně pět set Lovců a přes dvě stě Začátečníků. A to tu určitě nebyli všichni. Donutila jsem se přestat zírat.

Došla jsem, neobvykle nejistě, k jednomu ze čtyř pultů na jídlo a nerudná kuchařka mi dala vodovou polévku. K tomu brambory z prášku a karbenátek. Ani jsem nechtěla přemýšlet z kolika obědů tohle jídlo bylo namixováno, minimálně to "maso" vypadalo podezřele. Čaj, který byl jako pití, byl stejně zředěný vodou, jako polévka. Ale alespoň v tom neplavaly kousky něčeho, co si (pravděpodobně) říkalo zelenina. Salát (napadl mě vtip o salátu se zelenou plísní) jsem pro své vlastní dobro vynechala a vzala si otlučené jablko. Příště půjdu k jínému pultu. Asi už vím, proč tady nebyla téměř žádná řada. Zatoužilajsem po úžasných Phoenixských oběděch. Tohle by se u nás nedávalo ani psům, sakra!! Možná ani Temným... i když ano, pokud bychom je chtěli nechat vyhladovět.

Stolů tu bylo tolik, až z toho přecházely oči. Pomalým krokem jsem se vydávala do toho chumle lidí a vyhlížela si nějaký volný stůl. Je jich tu tolik, že aspoň jeden snad volný bude, ne? pomyslela jsem si nervózně. Za chvilku jsem si uvědomovala, že mezi všema těma lidma doslova tančím. Nesnášela jsem dotyk jiných těl na mém (pokud to nebylo v tanci) a proto jsem se vyhýbala natolik, že to připomínalo taneční kroky. Prudce jsem zatoužila po nějakém klubu, kde bych si pořádně zatančila.

,,Blondýno! Přisedni si!" uslyšela jsem známý hlas. Věděla jsem, že pokřik patří mě a zároveň zaregistrovala, že pár blondýnek se rozzářilo a mířilo si to ke zdroji hlasu. Láďa? Přikrčila jsem se za velkého Lovce a očima si našla nejbližší stůl, který by připadal k úvaze. Nechtěla jsem se s tou trojkou setkat. Dráždili mi smysly a štvali mě, a to jsem je potkala jen jednou. Jeden skoro-volný stůl by tu byl. Sice u něj seděl nějaký kluk, ale to je jedno. Hlavně ne dvě blonďaté hvězdičky s hnědovlasým kamarádíčkem. Mrštně jsem vklouzla ke stolu hezky schovaného v rohu místnosti (jak to, že si to  už neobsadili jiní Lovci? Skvělé pozorovací místo..) a otočila se k mladíkovy pobaveně mě pozorujícímu. Přemýšlela jsem. Smysly jsem měla v pohotovosti, jako bych byla na misi a ne jen v jídelně. A podobně jsem i přemýšlela. Stojí mírný trapas za to, že mě trojice idiotů nenajde? Nevím proč, ale vůbec jsem se nechtěla s nimi setkat. Rozhodla jsem se, že mírný trapas přežiju. Hlavně, když si Romana proti sobě nepoštvu ještě více.

,,Neucukni, prosím tě.

" zašeptala jsem k černovlasému klukovi a naklonila se k němu dříve, než mohl uhnout. Nasadila jsem si kapuci, abych zakryla své blond vlasy (měla jsem je téměř bílé) a pak jsem lehce přejela rty přes jeho. Pomalu (aby mě ze sebe případně mohl setřást) jsem ho objala okolo krku. Kluk se nebránil. Dokonce mě objal okolo pasu a přitiskl si mě k sobě. Jeho ret jsem automaticky přejela jazykem a pak sevřela mezi zuby, pak se ale rychle stáhla, když jsem si uvědomila, že mu to může být nepříjemné. Mírně jsem se odtáhla a hledala v tváři muže/kluka nesouhlas, ale jen se na mě vyčkávavě díval. Cítila jsem, jak mu v hrudi bublá smích a ani já jsem nedokázala potlačit uchechtnutí, když jsem uslyšela, jak Pavel zmateně hledá tu krásnou - novou - blonďatou holku.

Černovlasý se nakonec odtáhl a vyčkávavě na mě hleděl. Olízla jsem si rty (usoudila jsem, že utřít si je rukou by bylo nezdvořilé) a mírně zrudla, aby si kluk nemyslel, že jsem děvka a líbám se takhle s cizími běžně. Sedla jsem si vedle něj, zády k druhé stěně a rozhlédla jsem se. Uviděla jsem Romana i se svými kamarádičky, jak se vesele baví a ze mě si nedělají vrásky. Vlastně... měla jsem pocit, že v tuto chvíli ani neví, že existuju. Znechuceně jsem se ušklíbla a protočila oči. Pak se otočila ke svému zachránci. Byl téměř o dvě hlavy větší, než já (což nebylo překvapením, jelikož já byla opravdu drobná), černé dlouhé vlasy stažené do ohonu mu lemovaly aristokratickou pohlednou tvář. Temně modré, ale jasné oči se zračily inteligencí a důvtipem byly to, co z celého obličeje přitahovalo téměř magicky pohled. Většinou na takových tvářích vyčnívají nosy a ničí celkovou pohlednost a souměrnost tváře, ale tento kluk (mohl mít tak 18, stejně jako Roman) měl krásný nos. Stejně jako smyslné rty, které byly plně rudé, což ale asi způsobilo naše líbání. Krásné rty. Vybízející k dalšímu polibku... Sakra, na co to myslím? Ale napadlo mě i něco jiného. On byl stejně dokonalá "příšera", jako já. Musela jsem se tomu usmát.

,,Marie, těší mě." odvětila jsem a překvapilo mě, když jsem si uvědomila, že to myslím vážně. Zaváhala jsem, ale pak natáhla ruku k potřesení.

,,Erik." odvětil kluk a mě se zatajil dech. Z Romanova těla se mi podlamovala kolena, byl krásný a sebevědomý. Ze spojení Erikova hlasu a jeho... nedokážu to popsat jinak než krásy, mi doslova zatrnulo v podbřišku. Jak to, že tu jsou všichni tak pohlední? Nebo na mě možná lezou měsíčky. Nebo jsem se předávkovala Samaelem... napadlo mě. Polkla jsem. Už se mi dlouho nestalo, že by mě někdo zaujal natolik, abych po něm zatoužila. Jen dvakrát se to stalo. uvědomila jsem si střídmě. Když jsem tehdy intenzivně vnímala Vlkův pach,  po mé přijímací zkoušce. A pak tehdy na té oslavě, kdy jsem se poprvé (a zatím jedinkrát) zpila pod obraz. Ani si nepamatuju, s kým jsem to málem přišla o panenství. Naštěstí usnul dříve, než mohlo k něčemu dojít.

,,Doufám, že ti nevadí... co se stalo? Nedělám to běžně, opravdu!" omlouvala jsem se a tváře mi zahořely. Tentokrát jsem to nehrála. V duchu mě napadlo, co jsem to krucinál udělala. Takhle se vrhnout na cizího kluka! Nemohla jsem jednoduše zalést pod stůl? Je to sice dětinské a nepraktické, ale také řešení... V duchu se ve mě hádaly dva hlasy. Jeden, který byl znechucený z mého chování a pak tu byl hlas dívky, kterou vychoval můj otec. Ten hlas mé chování schvaloval. Dokonce mě za takovou rychlou reakci chválil. Hlavně když dosáhnu svého... Nutno podotknout, že vyhrála část mého já, kterou vychoval otec. Část, kterou jsem považovala za tu, která se stane nemilosrdným Lovcem. Ta část, která po mém "znovuzrození" poslední dobou drsně převahovala.

,,Samozřejmě. Jistě, můžeš si přisednout ke stolu. "odpověděl Erik na nevyřčenou prosbu o přisednutí. ,,Ani ten polibek nevadil." dodal a já znovu sklopila pohled k tácu, tentokrát jsem ale byla klidná.

,,Rád jsem pomohl." vysvobodil mě Erik z trapné situace. Vděčně jsem po něm hodila hraným úsměvem.

,,Jsem tu nová." odvětila jsem skromně. Prohlédla jsem si polévku, pak druhé a nakonec se rozhodla jen pro jablko a čaj. Nemíním se otrávit. I když... kdo ví, v čem ty jablka doteď živořila... tady člověk neví, jestli pro své zdraví nemá raději nejíst...

,,To je jasné. Jinak by jsi nelezla ke Staré." odvětil Erik pobaveně. Napadlo mě, že i on hraje tu milost a to své veselý. Jeho hlas už mě nerozechvíval, což bylo dobře. Znamenalo to, že už se ovládám a mám tělo pod kontrolou. Teď bych se Erika mohla zeptat, jak kuchařka k přezdívce: Stará přišla a možná spolu začneme přátelsky konverzovat. Mohla. Ale... nechtěla jsem. Znovuzrození ve mě mnohé změnilo. Třeba i to, jaký přístup mám k lidem. Před mou... smrtí jsem lidem moc nevěřila a nevyhledávala je. Teď, dobře jsem si to uvědomovala, se jim vyhýbám a... odháním je. To bylo špatně. Věděla jse to. Ale nic jsem s tím nechtěla dělat. Křivě jsem se na svého společníka usmála. Byl to chladný, arogantní úsměv.

,,Yes. Té se budu obloukem vyhýbat." pousmála jsem se a považovala rozhovor za ukončený. Erik koneckonců také.

..........

Došla jsem do tělocvičny a zamrkala. V tělocvičně bylo přibližně padesát lidí, možná méně. Začátečníci od šestnácti do osmnácti let. První, co mě nepříjemně zaujalo bylo to, že je tu jen pět dívek (i se mnou) a ty se mezi všemi těmi kluky ztrácely. Ostatní se ke mě otočili. Přijela jsem do Prahy o měsíc později, než zde začínal výcvik (jak mi Gabriela pověděla) a všimla jsem si, že už se mezi začátečníky začaly vytvářet skupinky, které určitě budou držet mezi sebou. Já přinejlepším zapadnu, ale přátelství na život a na smrt to asi nebude.

,,Ty budeš Marie Černá, že? Dobře. Seřaďte se do skupin!" odvětil Lovec, který byl nejspíše trenérem. Začátečníci (mezi něž patřím i já) se rozdělili do tří skupin. Hned na pohled mi bylo jasné, jak se řadilo. První skupina (v čele s Romanem) byli ti dobří. Potěšilo mě, že jsem tam zahlédla i modré oči Erika a pocítila mírnou provinilost za to, jak jsem se na obědě zachovala. Opravdu jen mírnou. Erik se na mě podíval, ale... po veselí v očích nebylo ani stopy. Tvářil se... řekla bych že opovržlivě. Nebylo to mířeno na mě. Aspoň doufám, ale myslím, že se tak nejspíše bránil jakémukoliv navázání komunikace. Dobrá metoda. Zajímalo by mě, jestli je to kvůli mě. Po chvilce kradmého pokukování jsem usoudila, že až tak si fandit nebudu. Tvář Erika vypadala jako maska... a Začátečníci okolo Erika to moc dobře vnímali. Stál sám. Kdyby se tak tvářil při našem prvním setkání, přisednutí bych si řádně promyslela.

Druhá skupina byli štíhlí kluci (a dvě dívky), kteří nejspíše umí bojovat, ale stanou se z nich spíše operátoři a vyzvědači nebo lékaři a vědci. Ale co vím, co s nimi udělá Samael? Já jsem zářným příkladem, že z drobka se také může stát zabiják... sevřela jsem ruce v pěsti a nehty se mi zaryly do dlaní. Probralo mě to ze zamyšlení. Třetí skupinu tvořily tři děvčata a pět kluků. Věděla jsem, co jsou ti, na Lovce naprosto nevhodní, Začátečníci zač. Jsou to potomci vlivných Lovců, kteří své potomky protlačili na Základnu, ale oni prostě nezapadají. A nejspíše ani nezvládají výcvik, jak jsem odvodila podle modřin a podlitin na tělech těch chudáků. To jim nedokáže pomoct ani Samael? Proč tu teda vůbec jsou? Každému musí být jasné, že nezapadají. Proč se neučí třeba něco z medicíny a počítačů?

,,Do které skupiny by jsi se zařadila ty?" zeptal se trenér netrpělivě. Otočila jsem se na něj.

,,Do té nejlepší." odvětila jsem sladce a mile se pousmála. Učitel si mě pochybovačně změřil. Malá, drobná, ruce a nohy jako párátka... já bych sama sebe taky netipovala na nějakého extra dobrého Lovce... pomyslela jsem si ne zahořkle, ale ani ne vesele.

,,Dobrá. Vladimíre, nástup! Podíváme se slečince na zoubek." odvětil trenér a já se podívala na ušklíbajícího Láďu. No skvělý. Bude zábava.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 2. faire 09. 08. 2010 - 15:51
RE(2x): VST: Část 2. moira 09. 08. 2010 - 16:00
RE: VST: Část 2. faire 09. 08. 2010 - 16:17
RE(2x): VST: Část 2. moira 09. 08. 2010 - 16:31
RE: VST: Část 2. dara 09. 08. 2010 - 18:17
RE(2x): VST: Část 2. moira 10. 08. 2010 - 10:38
RE: VST: Část 2. thereskaaaaa 09. 08. 2010 - 20:42
RE(2x): VST: Část 2. moira 10. 08. 2010 - 10:39
RE: VST: Část 2. mischa 11. 08. 2010 - 07:02
RE: VST: Část 2. ronnie 08. 10. 2011 - 12:45