Moira | VSP: 15. kapitola

pro Daru. Vše nej. x))

 "Mí pánové." elegantně jsem vtancovala mezi soudící se dvojici. Kalye na mě pohlédl, oči se mu náhle nebezpečně leskly. Po veselí a ropustilosti nezbyla ani stopa, teď byl připravený mi roztrhat hrdlo při sebemenší známce nebezpečí. Nebo neposlušnosti. Chladně jsem se usmála. Já jej nenechám zemřít. řekla jsem Kalyemu pohledem.

"Ano, paní?" zeptal se ten po levici Kalyeho, mladší než dva zbývající, v očích mu probleskl zájem. Všichni Vznešení klamali tělem, jen v očích jste viděli, jak jsou doopravdy staří. A tento byl mladíček, i když mocný. Nebo dobré rodiny. A zcela zdravě jsem v něm probudila jeho klukovský zájem. Jemně jsem se usmála a Kalye přimhouřil oči, viděla jsem, jak se přemáhá a snaží se na kloučka nezavrčet. Skoro jsem se začala smát.

"Vždy jsem milovala hudbu. Byla by strašná škoda zabít hudebníka jako je tento..." zaváhala jsem, nevěděla, jaký správný výraz použít. Tak jsem mlčela. Kalye mě probodával pohledem. Kluk nadzdvihl obočí a s novým zájmem si hudebníka přeměřil. Poslední znechuceně zkřivil rty a přejel mě opovržlivým pohledem.

"Souhlasím. Pro mou paní cokoliv." dvojsmyslně se usmál klučina. Starý kategoricky zamítl, takže rozhodnutí zbývalo na Kalyem. Upřela jsem na něj vyčkávavý pohled a uvědomovala si pozornost všech přítomných. Co by znamenalo, kdyby mi Kalye odmítl tu laskavost? A co se stane, když mi ji splní? Proč jsem důsledky nepromyslla dříve?

"Má paní." Kalye bych zdvořilost sama, v očích měl bolest, což mě vyplašilo. "Jak bych mohl odmítnout tvou žádost?" mávl rukou a dva strážní popadli hudebníka a začali jej odtahovat pryč. Strnula jsem, Bystrá v reakci na mě se zježila. "Irean, měla by jsi si jít odpočinout. Po dnešní noci musíš být velmi unavená a já nechci, abychom následující noc promrhali. Večerů je i přes naši dlouhověkost tak málo.." broukal, náhle zase ve své kůži a zvrhle se na mě díval. Nehla jsem brvou, ale na tento jeho verbální útok nedokázala nic říct. Veškerou svou vůli jsem soustřeďbala na vyjmenovánvání prvků dle protonového čísla. Byl to způsob, jak ihned nezrudnou jako rajče. To by nebylo zrovna nejlepší. Klučina strnul, jakoby si právě uvědomil, vedle koho sedí. Možná to přeci jen nebyl útok na mě. Stejně zabolel jako facka a ponížil mě.

Kalye se na mě pozorně díval a pak mu na chvilku nepatrně škubl koutek, jak se snažil široce neusmát. Došlo mi, že jemu došlo, že mě dohnal k rozpakům a vzteku. Donutila jsem se mile usmát,  vyseknout poklonu. Pak se snažila odejít s důstojností a doufala, že můj odchod nevypadá tak, co vlastně byl. Jako útěk.

Nenáviděla jsem intrikování a dvůr. Došlo mi to ale moc pozdě.

..........

"Irean." šeptla jsem, když jsem uviděla kartičku s tím jménem. Kalye mi poslal krásný šperk. Vážila jsem si peněz, proto ho schovala pro případné pozdější zpeněžení. Ale ta kartička... jen to jméno. Právě mi to došlo. Kalye mě přejmenoval. Naštvalo mě to a zároveň vyděsilo, jelikož jsem měla pocit, jako bych náhle ztratila část sebe. Marie, OK. Ale Irean... znělo to jinak. 

"Kam jsem se to dostala, Bystrá." zabručela jsem rozladěně a poškrábala ji za ušima. Natáhla jsem se po teniskách a bundě. Z chvíli už jsem se zase plížila po chodbách, tentokrát ale tak lehce proklouznout nešlo. Všude byli stráže. Kalye mě nechtěl pustit ven. Už jsem je chtěla obejít a najít si jinou cestu ven, zaujalo mě však, co dva strážní hráli. Vdovu. Tu jsem neviděla už věky.

Vdova byla karetní hra Vznešených. Balíček karet byl podobný kanastovým, jen místo jokerů byly dva červení a dva černí pavouci, které musíte ve hře získat. Dále k Vdově patřila hrací deska a areek - hrací kameny, které měly menší hodnotu než Vdovy, ale taky nebyly zanedbatelné. A dva hráči, kterým to zapaluje, popřípadě čtyři a voila - je tu geniální strategická hra. Lehce mi připomínala šachy a poker v jednom. Prudce inteligetní a nepředvídatelně zábavná.

Je to nejoblíbenější hra Vznešených. Dlouho trvá se ji naučit, vštípit si principy a nekonečná pravidla zakládající se na jemných nuancích, ke každé verzi či situaci patřící jiné, různé druhy obtížnosti, různé... je toho hodně. Ale stojí to za to. Pokud chceš, postupně tě naučím všechny verze. Věřím, že budeš výtečný soupeř...

Skoro jsem slyšela šeptat Erikův hlas, cítila jeho prsty na mém rameni. Za víčky jsem viděla medvědí kožešinu, krb a za okny závěje sněhu. Zachvěla jsem se.

"Paní?" ze snění mě vytrl hlas a když jsem otevřela oči, uviděla strážné, kteří na mě tázavě a lehce podezřívavě hledí. Usmála jsem se na ně, Bystrá kýchla. Strážní neklidně přesunuli pohled k ní.

"Vdova. Miluji tu hru." ihned po vyslovení těch slov jsem si uvědomila, že je to pravda. Strážní zrozpačitěli, ale já si nic nedělala a přistupila ke stolku. Prohlédla jsem hru a pak si znechucen odfrkla. Oba dva bych do tří tahů a přítahů rozdrtila. Možná i dvou, pokud jsou ještě hloupější, než tohle rozestavění sil ukazuje. Jeden ze strážných se úslužně zvedl ze židle a já si sedla místo něj. Bystrá se mi stočila u nohou, pozorně sledovala okolí a já ledabyle táhla předem promyšleným tahem. Druhý strážce zrozpačitě, přesto se začal poslušně soustředit na hru. 

"To bych nedělala." broukla jsem mírně. Strážce se zarazil a překvapeně na mě pohlédl.

"Proč ne, paní?"

"Podívej se pozorně na rozestavení mých areek. Těchto dvou sloupců karet a těchto pěti cyklónů kamenů. Pokud pojedeš, otevřeš mi prakticky cestu k červené vdově, jelikož využiji pravidla dvacet osm oddílu E pro třináctý okruh jednoduché verze." andělsky jsem se usmála.

"Vy znáte třináctý okruh?" zeptal se strážce překvapeně. "Já se nikdy nedokázal naučit ani pátý! Myslel jsem, že jen mistři se dokáží dostat k třináctce a výše!" strážce se na mě díval s úctou. Já překvapeně zamrkala. Znala jsem devatenáct okruhů, možná bych zvládla ještě dva další, ale ty jsem neuměla tak perfektně a vyšší oddíly už pro mě byly obtížné. Verzí je šest, od nejjednoduší po nejtěžší, což se určuje počtem karet, areek a oddíly. Okruhy jsou také druhy obtížnosti, tentokrát zaměřené na schémata a principy hry, povolené a zakázané tahy, definují zákony a postupy. Jak poznamenal Kas, třináctka je asi hranice mezi dobrým a průměrným hráčem. A nakonec oddíly, což je třetí druh určování obtížnosti, tentokrát ale s tak jemnými nuancemi, že vyžaduje dokonalou znalost obou předchozích kritérií a navíc musí počítat s náhodou, která plyne z náhodných karet z balíčku a na ruce, ale i z měsíce v roce či dne určitého ročního období, je to divoká a nepředvífatelná stránka Vdovy. Čím vyšší písmeno, tím chaotičtější je a vyžadující více pozornosti. Většinou se hraje po Háčko, na celou latinku hrají jen mistři. Je toho hodně. 

"Nejsem pro vás dostatečný soupeř. Ale znám někoho, kdo by si s Vámi určitě rád zahrál!" odvětil strážce a vytrhl mě z myšlenek. Pak pojedné služce křikl, ať jí zavolá nějakého Terra. Poslala ho do háje. Na můj příkaz ale reagovala mnohem úslužněji.

"Jak se vlastně jmenujete, pánové?" zeptala jsem se a znuděně skládala desku do výchozí pozice.

"Kas, paní, a toto je Deron." překvapeně pronesl strážný. Bleskla jsem po nich poledem. Kas i Deron byli tmavovlasí, vysocí muži. Kas měl hnědé oči, Deron s nádechem do zelena. Oba slabí, slabočcí Vznešení. Ale dobře stavění a měla jsem pocit, že na vysedávání po chodbách jich je škoda. Kdybych takové měla  v jednotce, bojovalo by se jedna radost.

"Mari-" zarazila jsem se a uvažovala. "Irean." broukla jsem pak zamyšleně. Tak. A definitivně jsme zaprodala duši ďáblu. Kalye si musí spokojeně mnout ruce.

"Těší nás, paní." strážní zrozpačitěli.

"Vy se mě bojíte." pronesla jsem po chvilce ticha. Mlčeli.

"Protože jsem Kalyeho partnerka? Jen proto?"

"Paní..." Kas nevěděl, jak pokračovat.

"Nejsem nebezpečná. Z té Vznešené sebranky jsem vlastně nejneškodnější, jelikož se vám alespoň postavím čelem, se zbraní v ruce. Já vám do pití jed nenasypu."

"Paní, jste Vyšší vznešená. My jsme kříženci kříženců. Nejde... nemůžeme se k vám chovat bez úcty."

"Celý život mi nikdo úctu neprokazoval. Proč s tím začínat?"

"Jste partnerka pána Kalyeho. Neprokázat úctu vám je jako pohrdat jím." pronesl Kas s bázní v hlase. Zamyslela jsem se nad tím. Dost věcí mi to objasnilo. Chtělo by se na to někoho zeptat. Senia sice není ideální společnice, ale o pravidlech toho bude vědět hodně. Ale kde ta zatracená ženská je, když jí člověk potřebuje?

"Co jste chtěli? Mám volno, pokud jste si to-" nový hlas se s pohledem na mě zarazil. Vysekl poklonu a dva strážní se mnou si teprve teď uvědomili, že na to zapomněli a také se spěšně uklonili. Kas dokonce málem převrhl stolek s Vdovou. Povzdechla jsem si.

"Ty jsi Terro?" zeptala jsem se a Vznešen ztuhl. Byl silný, opravdu hodně silný. Zajímalo by mě, jakou hodnost zastává. Pokud dobře hraje Vdovu, musí být hodně vysoko, jelikož hlupák Vdovu hrát neumí.

"Terridospaníveliteldruhéjednotkypánovaega." broukl strašně rychle Terro, takže jsem mu polovinu slov nerozumněla. Pobavilo mě to.

"Pojď si zahrát Vdovu, Terro. Chlapci říkali, že ji hrát umíš." usmála jsem se na něj.

"Ihned, paní!" Terro si nervózně sedl k desce a koukl na rozložení hry. "Verze třetí úrovně?" zeptal se pak překvapeně.

"Je to problém?"

"Ne. Ne... vůbec ne." Terro se uklidňoval a já u něj postřehla jiskřičku zájmu. Pobídla jsem jej, ať začne. A pak se ponořila do hry.

..........

Kas a Deron zaujatě sledovali hru a na okolí totálně kašlali, což mi dost vypovědělo o jejich úkolu. Dělali mi chůvu. Nesměli mě pustit ven. 

Terro byl dostatečný hráč, ale s trochou snažení jsem jej pokaždé napálila. Uměl hrát až po dvanáctý okruh a to jsem mu hodně chyb odpustila a neupozornila jej na ně. Hře s Erikem se to nevyrovnalo, ani zdaleka. Ale bavila jsem se a zaujatě pozorovala jeho styl. Dodnes jsem znala jen Erikův, záludný, promyšlený na dvacet tahů dopředu. A to je nadsázka jen velice mírná. Terrův styl byl osvěžujícím způsobem nový a nepoznaný.

Někdo mě pohladil po rameni a pak mi vtiskl do ruky sklenici s vínem. Bystrá nereagovala, takže jsem to odsunula stranou a uvažovala, jak udělat tah co nejrafiovaněji promyšlený, který mi zajistí co nejeriskantnější cestu k vítězství. Terro si přeci jen zaslouží malou šanci na vítězství. Bezděky jsem se napila a olízla si rty. Pak rozvážně táhla.

"Tohle bych, být tebou, nedělal." broukl Kalyeho hlas a já sebou trhla tak, že málem rozlila víno v mé ruce. Překvapeně jsem zvedla pohled a Terro se zarazil s kartou v ruce, kterou málem položil na desku. Pak ihned vyskočil a uklonil se, Kas a Deron už klečeli.

"Kalye? Co tu děláš?" zeptala jsem se a pak se podezíravě podívala na sklenku v né ruce. Na kůži krku jsem cítila teplo a uvědomila se, že mi někdo už nějaký čas masíroval ramena.

"Hledám tě. Pár Vznešených by se s tebou rádo seznámilo. Neřekla jsi mi, že umíš hrát Vdovu." dodal vyčítavě. Jeho pohled byl pobavený a plný zájmu.

"Erik... Erik mě ji naučil... Erik ji se mnou rád hrál." vykoktala jsem překvapeně a Kalyeho výraz ztrvdl.

"Naše Vznešená společnost počká, pojď si zahrát hru s rovnocenným soupeřem." Vzhlédla jsem a uvědomila si, že je pozdní poledne. Hrála jsem tak tři hodiny v kuse.

"Mám rozehranou hru s Terrem." upozornila jsem jej.

"To nic paní, já-"

"Tiše." broukla jsem plně soustředěná na Kalyeho. K mému překvapení Terro vážně zmlkl.

"Jedna hra ti neublíži, drahá." broukl Kalye nebezpečně tiše. Přimhouřila jsem oči.

"Já ji chci dohrát." odsekla jsem chladně.

"Irean." Kalye doslova zavrčel.

"Běž doprdele, nebudeš mi rozkazovat!" křikla jsem a prudce se postavila. Bystrá náhle stála vedle mě, celá naježená.

"Neřvi po mě." Kalyeho hlas sliboval hodně bolesti.

"Ty-mi-nerozkazuj!" vycenila jsem na něj zuby. Chvíli to vypadalo, že se na mě Kalye vrhne. Pak skrze pevně zaťaté zuby prudce vtáhl vzduch. Odvrátil se a vztekle popošel o pár kroků ode mě. Nakonec však sklopil hlavu, zdálo se, že něco zvažuje.

"Prosím, zahraj si se mnou." protáhl pak. Zkoumavě jsem na něj pohlédla a dlouho ho sledovala. Nakonec se široce usmála a došla k němu, k překvapení všech mu jemně zvedla hlavu a políbila jej na tvář, jako malá holka strýčka.

"Ráda, Kalye." jemně jsem jej pohladila po ruce. Sevřel mi něžně prsty a nečitelně mě pozoroval. "O co?" zeptala jsem se podezíravě.

"Když vyhraješ, dám ti tyhle... Vznešené do stráže. Když prohraješ, dám ti vlastní muže, kteří tě budou hlídat." usmál se Kalye potměšile.

"C-cože? Já nechci..." odmlčela jsem se, když jsem uviděla Kalyeho pohled. Ponížila jsem je před jeho muži. Sakra, já jsem blbá.

"Omlouvám se... pane." hlesla jsem nejistě. Podívala jsem se Kalyemu do očí a zhluboka se nadechla, další slova pronesla jen se sebezapřením. "Nechtěla jsem vám... vzdorovat. Jen jsem byla... rozrušená... z hry." Kalye na mě pohlédl se zdviženým obočím, vypadal ze všeho nejvíce pobaveně. 

Zuby nořící se mi do hrdla, cítila jsem děsivý pocit, když mi krev tekla rychle z těla, cítila Erikovy myšlenky: teplá, sladká, tak plná energie...

,,Eriku.... chci tě cítit u sebe... na sobě... v sobě..." šeptla jsem a více se k němu přitiskla, mé obětí však sláblo. Umírala jsem. ,,Unikáš mi, proč?" zašeptala na hranici slyšitelnosti. Pak umlkla úplně, jelikož mi Erik začal drásat hrdlo. 

Ruka mi prudce vystřelila k hrdlu, naprosto mě vyděsilo, že se tak zničeho nic a náhle vynořila tak intimní a děsivá vzpomínka. Cítila jsem jak rudnu a zvedla se, rychle šla směrem pryč a snažila se zhluboka dýchat. Tělem mi zmítala touha, toužila jsem po Erikovi tak silně, až to bolelo, i když jsem věděla, že mě pak málem zabil. Po chvilce jsem se vrátila zpět a věděla, proč mi mysl tu vzpomínku nadhodila. Vždy jsem měla moudré podvědomí. 

Přistoupila jsem naprosto tiše ke Kasovi a vzala mu nůž, než si to strážci uvědomili a mohli zareagovat, řízla jsem se do dlaně. S hlubokým povzdechem jsem pak naklonila dlaň nad sklenici s vínem a chvíli ji nechávala stékat dovnitř.

"Užij si ji, můj pane, a ber to jako omluvu." pronesla jsem tiše. Když se krvavé víno a krev zředily ve stejném poměru, přistrčila jsem sklenici ke Kalyemu a vztekle pak trhla svými šaty, cárem látky si ruku obvázala. Nůž jsem pak s kamennou tváří šokovanému Kasovi vrátila.

"Je to pro tebe velká oběť, Irean, a já si jí vážím." pronesl vážně a já měla nepříjemný pocit, že jsem nabídla více, než tuším.

"Takže je to dobrý?" zeptala jsem se nesměle. Kalye se pousmál.

"Ne. Ještě si to odpykáš." Povzdechla jsem se a zavřela oči, nebyl to však dobrý nápad, jelikož jsem náhle viděla tmavou uličku a cítila na kůži Erikovo tělo. Pohlédla jsem na Kalyeho, který si vychutnával mou krev za naprostého ticha. Tvář měl vyhlazenou od emocí, oči soustředěné.

"To víno je jeden z nejlepších ročníků, které ve skípku mám." broukl.

"Co slavíme?" vrkla jsem, jelikož ticho mě znervóuzňovalo, stejně jako strážní, kteří stáli takřka v pozoru. Taky jsem byla rozpačitá, jelikož jsme věděla, že vše viděli.

"Avšak tvá krev je jedna z nejlahodnějších věcí, které jsem kdy pil. To víno ji kazí." iognoroval mé řeči a já zamrkala. "Proč jsi mi neřekla, že jsi čistokrevná? Nosíš Starou krev?!" vypálil pak na mě otáku a já na něj nechápavě hleděla.

"Proč jsem neřekla, že jsem co? Co to je jele'ra?" zeptala jsem se nechápavě.

"Jele'ra. Stará krev. Irean..." Kalye vypadal zaskočeně a překvapeně. Pohlédla jsem na strážce a ti na mě hleděli s náhlou úctou.

"Nevím co to znamená. A jak to víš?"

"Když vypiji krev ve větší míře, dá se z ní mnoho věcí vyčíst. Ale o to nejde, Irean." Kalye  zamyšleně hleděl na sklenici, pak jí jedním douškem vypil a tvář měl uvolněnou. "Copak ti tvůj bývalý pán opravdu vůbec nic nevysvětlil?" vrčel Kalye zamračeně.

,,Líbí se mi tě chránit." odvětil s šelmovským úsměvem Erik.

"Chránil mě. To stačí." zavrčela jsem podrážděně a byla strašně zmatená. 

"Chránil tě." Kalyeho hlas zněl posměšně a to mě vytáčelo.

"Kurva Kalye, nenavážej se do něj." zavrčela jsem a napadlo mě, že jsem se do ruky vůbec řezat nemusela. Zase jsem to posrala, ale nemohla jsem si pomoct.

"Byl to hlupák, zbabělec a sobec! Skrývat jakéhokoliv jedince nosícího jele'ra je v dnešní době skoro proti zákonu! Tak málo, tak strašně málu Vznešeným proudí v žilách. Já sám mám jen nepatrný zlomek a přesto jsem za to uznávaný. Ty sama..." Karye kroutil nechápavě hlavou, v jeho očích bylo něco, co se mi nelíbilo.

Já taky vrtěla hlavou. V žilách mi proudí nějaká vzácná krev? Blbost.

Kdo byla má matka? Na dvanáct generací Lovecká rodina. A otec? Zarazila jsem se. Otec byl Lovec, ale o jeho rodině jsem nic nevěděla. Kdo byl můj otec? A jak to Kalye myslel s tím, že jsem čistokrevná? Proto by museli být oba mí rodiče Vznešení a čistokrevní, ne? 

"Mýlíš se. Nejsem ani čistokrevná, ani té.. Staré rodiny. Kalye, já jsem jen holka s trochou Vznešené krve." ušklíbla jsem se. Právě mi něco došlo. Můj otec musel být Vznešený, jinak bych zloes být nemohla. Pokud mou matku náhodou neneznásilnil kolem jdoucí Vznešený a nenechal jí pro zábavu naživu.

"Irean, zamysli se nad tím, co říkáš. A řekni mi, thy'karg, kdo byl tvůj pán. Moc rád bych s ním vedl rozhovor." vrčel.

"Kalye..." vyděsila jsem se. "Pojď hrát Vdovu!" vyhrkla jsem. Kalye se na mě podíval jako na nějakého odporného brouka, ale podíval se na desku.

"Živím se krví, Irean, číst z ní umím." podotkl.

"Bolí mě hlava, Kalye. A nejsem žádná Vznešená Staré krve. To prostě není možné. A Erik... jak jsme se sem sakra dostali? Nemluvme o tom už, prosím."

"Počkáme až dospěješ."

"Prosím, zapomeň na to! Zapomeň, co sis přečetl. Já nechci být Staré krve. Jsem jen já, chápeš to? Zabíjím a žiju. Nenávidím intrikování a ty dvorské šaškárny." vrčela jsem. Kalye na mě pohlédl. Chladně se usmál.

"Nevzdám se tě. Nikdy." broukl. Nechápavě jsem na něj pohlédla. Obtížně se mi myslelo a soustředilo. Vážně mě bolela hlava a měla jsem podezření, že v nejbližší době příjde další záchvat. Jen jsem doufala, že ne před Kalyem a ostatními.

"Jak to myslíš?"

"Tvůj bývalý pán tě nedostane. Jedině přes mou mrtvolu."

Konečně mi to docházelo. Až dospěju...

"Hraj." zavrčela jsem. Uvidí se. Až dospěju, měla bych být mocnější, ne? Možná ani Erika potřebovat nebudu a Kalyeho porazím sama.

Co to kecám? Mám obrovský problém. Musím najít Erika. Musím.

"Zabije tě." pronesla jsem chladně, vztekle, vzpurně.

"Nebo já jej."

"Ne. On tebe." zvedla jsem ke Kalyemu tvrdý pohled. A uvědomila si, že ať jsem k němu začala cítit cokoliv, byla to jen iluze. Necítím k němu nic. A až zemře, bude to jen další na seznamu mrtvých Temných, kteří prošli mým životem. Usmála jsem se.

"Celá abeceda?" navrhla jsem.

"Verze šest." zavrčel stejně podrážděně. Chladně jsem se usmívala. Natáhla jsem se po druhém balíčku, přidala určitý počet areek a umístila je na dané schéma.

"Nevyhraješ." zaševelila jsem vesele. Ani se mnou, ani s Erikem.

..........

Erik:

Abney seděla na židli a sledovala mě vážným pohledem.

"Víš to." pronesla. Přitakal jsem. Abney mi pokynula a já si jí stáhl do náruče, bez zábran se jí pak napil přímo z krční žíly. Pravidelně oddechovala a nechala mi část své síly. Mísila se se silou Meye, která mi také byla darovaná a já se cítil takřka dobře.

Takřka.

"Mám tu pro tebe to, co jsi chtěl." broukla, když jsem dopil a jemně si ohmatávala krk. Přejel jsem jí prstem po hluboké ráně a ta se zahojila.

"Děkuji." broukl jsem a vzal malou krabičku. "Potřebuji radu."

"Nevím, co dělat." šeptla a bylo v tom zoufalství. Trhl jsem sebou. Abney nikdy nepropadala zoufalství, vyžívala se v něštěstí druhých. Znamenalo to, že tato věc se dotkne i jí?

"Něco musí existovat." snažil jsem se znít klidně.

"Vymysleli to chytře, lásko moje. Z této pasti neexistuje cesta ven."

"Něco být musí." stál jsem si na svém tvrdohlavě.

"Koljo... tohle může být konec Vznešených." šeptla a ve tváři se jí zračil strach. Žila z víry a síly Vznešených a elfů. Byla na nás příliš závislá, než aby jí byl náš osud lhostejný.

"Něco být musí..." šeptal jsem s pohledem upřeným na krabičku. Nakonec jsem ji otevřel a než mě mohla Abney zastavit, vzal jsem malou průsvitnou slzu spolkl ji rychleji, než jsem mohl ztratit odvahu. Pocítil jsem s pohledem upřeným na šokovanou Abney potměšilé uspokojení. Jak nemožné je překvapit vědmu? Do nicoty však nevidí ani ona.

"Hlupáku! Co jsi to udělal!" Abney ke mě přiskočila a podepřela mě, když jsem se zhroutil v křečích na kolena.

"Exituje cesta." šeptl jsem. 

"Ne. Nesmíš! Cokoli, jen toto ne! Nikdo Rodiny už nesmí zemřít! I toto může zničit... Viděla jsem i jiné věci! Ne..."

"K čemu by byl můj rod, kdyby ostatní zemřeli?"

"Hlupáku, nevidíš důsledky! A co to kurva děláš?! Ty nejsi hrdina! Ty nejsi ten typ, Nikolaji, rozmysli si to pořádně!"

"Musím."

"To kvůli te malé děvce, co?! Před tím zatraceným afer by jsi na něco takového ani nepomyslel!" vřískala Abney a mě její výbuch překvapil natolik, že jsem na chvíli zapomněl i na bolest.

"Není to děvka." zavrčel jsem dodatečně a pak se zkroutil bolestí.

"A proto teď píchá s jiným Vznešeným, co? Ne, není to děvka, ani mu dobrovolně nedává krev." krutě pronášela Abney a já zavřel oči a zaúpěl. Meye? Opravdu Meye? Jak to, že jsem to nevycítil přes afer? Nemožné, musí to být nedorozumění... nebo to musí být z donucení. Meye...

Tak za toto jsi se omlouvala? Její síla náhle měla hořkou pachuť.

"Lásko moje, Koljo, prozraď, že jsem ti o tom řekla, řekni to Knězi a ať si s tím poradí on."

"Řekla jsi, že není cesta. Víš, že to nepomůže."

"Koljo, já tě opravdu miluji. Jsi parchant a hajzl, ale nikdy jsi ke mně nebyl krutý. A já ti nepřeji nic zlého."

"Nabízíš smrt."

"Vždyť už jsme všichni mrtví!" Abney se v očích zaleskly slzy, ale vědma nikdy neplakala a ani teď ne.

"Půjdu tam." bolest pomalu ustupovala. Věděl jsem, co teď příjde. Poslední vlna. Zkouška. Na chvilku jsem pocítil strach. Co když po... Lianovi ještě nejsem připravený? Co když jsem stále příliš křehký? Ne. Nesmým takto přemýšlet. Musím bojovat a věřit jen v jediný výsledek. Musím. Zaťal jsem zuby.

"Blázne.." slyšel jsem šeptat Abneyin hlas, než si mě Nicota vzala.