Začátek cesty / 19. kapitola

9. prosinec 2009 | 19.07 |

Panika

V tu chvíly jsem zatoužila mít u sebe toho ,,mého,, ducha. Slyšet jeho nádherný hlas, cítit jeho náruč. Vědět, že mě před tímto duchem ochrání. Roztřásla jsem se a Gabriela mi útěnšlivě stiskla rameno. Moc mě to neuklidnilo.

,,Pane, něco cítím... ale nejsem si jistá." řekla Marian. V duchu jsem zaklela a křečovitě polkla. Prosím, ať nás nenajdou...

,,Opravdu? Jsi si jistá?" duch pomalu otočil hlavu o stoosmdesát stupňů a prozkoumal místnost. Pohledem se zastavil na mě. Něco zašeptal a Marian vyjekla. Koukla jsem se dolů a viděla své tělo. Málem jsem vyjekla taky.

,,A sakra.." šeptla jsem. Protože kdybych do letadla tahala meč, vypadala bych jako exot, tak jsem u sebe měla jen dýku. Tu jsem rychle vytáhla a modlila se ke... ehm, tak radši jsem se nemodlila k nikomu, ale přála jsem si, abychom to s Věštkyní přežili.

,,Marian, ty neumíš pilotovat, že?" duch mluvil pomalu, vláčně. Jako by se tady necítil dobře... oprava, duch se v lidském světě živých nikdy necítí dobře, dokud někoho nezabije. Takže musí někoho zabít. A kdo se mu přímo nabízel? Že by já?  začínala jsem být mírně sarkastická... důsledek narůstajícího a hromadícího se strachu a "mírné" paniky.

,,Ne pane, ani žádná má sestra." vyhrkla siréna. Oddychla jsem si. Potyčka s duchem se odložila do té doby, dokud se nenajde pilot. Ať žádného nenajdou!! prosila jsem v duchu.

,,Tak nějakého najdi, musím se tady vypořádat s touto slečinkou, co si hraje na hrdinu." odvětil a otočil se k řídícímu pultu. Ještě, že neví, co je to autopilot! oddechla jsem si. Čím blíže bylo nebezpečí střetu, tím více jsem se paradoxe uklidňovala. Pokud jsem se nepodívala duchu do tváře, do jeho temných očí.

,,Nepouštěj sirénu z dveří!" sykla na mě Věštkyně.

Podle instrukcí jsem siréně zastoupila východ. Ta na mě syčela a párkrát se po mě ohnala dokonalou manikůrou, dokud jí nezastavil hlas jejího pána.

,,Neubližuj té dívce, budu jí potřebovat zcela zdravou." řekl tou svou zdlouhavou řečí. Slova odříkával naprosto bez emocí. Panika začala neúprosně stoupat. Budu jí potřebovat zcela zdravou... jak to sakra myslí?!!!

,,Ale pane.. jak tedy.." začala siréna, ale její pán jí neposlouchal. Místo toho se nahnul k mikrofonu a začal:

,,Můj druhý pilot má srdeční zástavu, prosím nepanikařte, ale sháním druhého pilota. Je to důležité..." pak se od mikrofonu pomalu odtáhl a podíval se na mě.

,,Jsi zlobivá holčička." řekl. Najednou z mraků pod námi vykouklo slunce a osvítilo ducha. Díky tomu jsem ho už neviděla docela jako pevného muže, ale jako průhledného, nehmotného ducha. Ten se před sluncem mírně skrčil, ale jinak nereagoval.

,,Snáší slunce, což znamená že je dost silný. Jestli s ním budeš bojovat, nedovol, aby se tě dotkl a vyhýbej se očnímu kontaktu." informovala mě Věštkyně.

Vypískla jsem a asi bych se poddala panice úplně, kdyby mě Věštkyně nechytila za ruku a povzbudivě mi jí stiskla.

,,Holčička se bojí duchů?" řekl pán sirén svou protáhlou řečí, která mi už začínala jít mírně na nervy a pak se usmál. Koukla jsem mu totiž do očí. V tu chvíly jsem nevnímala nic jiného, než cosi.. teda vlastně nic, co mě pohlcovalo. Pomalu mě to obtáčelo, stahovalo mě to do svých hlubin, obklopoval mě chlad...

Těsně předtím, než mě to zcela pohltilo, mě něco shodilo na zem. Nešikovně jsem se kopla to kolena a bolest mě probrala z tranzu. Nevím, jestli za to mám děkovat nebo nadávat. Dveře mě bouchly do zad a já přepadla dopředu, což mě sice probralo z tranzu ale do pilotní kabiny došel druhý pilot.

Asi třicetiletý, příjemně vypadající pán se s úsměvem rozhlédl po kabině. Při pohledu na mě se zamračil.

,,Co tu děláš? Ty jsi také druhý pilot?" nesouhlasně a nevěřícně si mě měřil. Měl příjemný hlas a laskavou tvář. V tu chvíly jsem měla historku. Nasadila jsem bojácný a prosebný pohled a vrhla se k němu.

,,Pomozte mi! Oni unesli letadlo a chtějí za mě výkupné!! Prosím, ja nechci..." vzlykala jsem a schovala se za něj. Muž se podezřívavě podíval na pilota a pak na letušky. Jedna se s úsměvem vydala k nám. Tak trochu nefalšovaně jsem vypískla a hraně pomalu se vrhla k východu. Stevardka tam byla první a zablokovala mi hraný útěk. To bylo to, v co jsem doufala.

,,Co se to tady děje?!" zeptal se muž a stoupl si ke mě. To, že mi letuška zabránila v odchodu mu jako potvrzení mých slov stačilo. Rozhléžel se, jako by hledal zbraň, kterou mě tu drží.

,,Neposlouchejte tu hysterku, je to jen lhářka." odvětil duch. Choval se jako člověk a jeho hlas byl medově sladký. Poznala jsem, že se duch snaží muže zhypnotizovat.

,,Nedívejte se mu do očí, je to prvotřídní hypnotizér!!" vypískla jsem hraně vysokým hláskem. Když jsem věděla, co mám dělat a jaký je cíl, pomalu jsem přestávala panikařit. Pomalu. A začala jsem přemýšlet o dalších tazích v této hře. Pokud by tento status que vydržel dost dlouho, letadlu by došlo palivo. A také by bylo pilotovým věžím divné, proč letadlo letí pořád dokola. Jenže je tu možnost, že duch bude nedostatek paliva ignorovat... a to by pak asi většina lidí tady zemřela.

,,Hyp- no- ti- zér?" zeptal se muž kouskovaně. Duch byl asi dost silný, když toho muže zhypnotizoval i bez očního kontaktu. Jemně jsem muži šlápla na nohu. On zatřepal hlavou a zmateně se rozhlížel.

,,Teď! Zaútoč na ducha, budu tě chránit!" vykřikla Věštkyně. Od místa, kde stála ale nic tam nebylo, rychle vystřelila modrá chapadélka její moci a obtočila ducha. Ten sebou trhl a začal se třást. Vystartovala jsem, ale pak jsem si uvědomila, že nevím co mám dělat. Instinktivně jsem reagovala na rozkaz i když jsem nevěděla, co dělat.

,,Miř mu mezi oči na Třetí oko!" poradila mi Věštkyně a její hlas zněl i za tu chvilku unaveně. Duch musí být neuvěřitelně silný, když jí tak rychle unavil. Třetí oko? O tom jsem nikdy neslyšela, ale poslechla jsem jí. Odrazila jsem se a tryskem přebíhala kabinu. Dýku natočila a nastavila určeným směrem. Ale těsně před zasazením rány se mi v hlavě ozval jiný hlas. Důvěrně známí. Hlas ,,mého,, ducha. Miř na srdce. poradil mi jemně.

Nevím proč. Nevím proč jsem poslechla radši Temného, než Lovkyni, ale těsně před zasazením rány jsem namířila dýku na srdce. Nic se nestalo. Proletěla jsem duchem a skončila na řídícím pultu. Bolestně jsem se potloukla a jen tak tak se sama nenabodla na vlastní nůž.

,,Třetí oko! Říkala jsem Třetí oko!!" zasténala Věštkyně. Koutkem oka jsem viděla, jak se mihotavě zjevuje a mizí, jak už nedokázala udržet kouzlo neviditelnosti i útok na ducha. Otočila jsem se a přede mnou se objevil duch. Srdce mi sevřel strach, jelikož jsem věděla, že teď mi dá polibek. Zabije mě. Nicneříkajícím pohledem se na mě podíval a pak... zmizel. Nevěřícně jsem zírala do prázdného prostoru před sebou. Dokud letadlo prudce neškublo do strany a dolů.

,,Pilote!" vykřikla jsem. Muž se zachoval chladnokrevně, odstrčil mě a chopil se řízení. Ani se na mě nepodíval. Začal něco domlouvat s řídicí věží a pak letadlo nechal klesat.

,,Přesně načas, druhý pilote. Máte opravdu dobrý odhad." řekl mi. Koukala jsem na něj jak tele na nová vrata.

,,Letuško, postarejte se prosím, ať si cestující zapnou pásy." řekl pilot a začal něco mluvit do rozhlasu.

,,Pojď, půjdeme si sednout na místa." odvětila Věštkyně. Dělala, jako by se nic nedělo. Snažila jsem se udržet neutrální výraz, ale byla jsem ohromená, takže nevím, zda se mi to podařilo. Po chvilce jsem si domyslela, že Gabriela tomu muži vymazala paměť. Ale co sirény? To to nechají jen tak? Tyto a další otázky se mi honily hlavou.

Věštkyně jako by odhadla na co myslím, mi odpověděla, že sirény bez vůdce nejsou skoro vůbec nebezpečné. Pak mě chytila za ruku a vedla mě na naše sedadla. Do konce letu už nepromluvila ani se mnou, ani se sirénami,které se poslušně chopili role letušek. Opět. Zamrazilo mě vždy, když se na ty Temné nějaké malé dítě usmálo.

Přistání a čekání na naše zavazadla proběhlo bezeslova, ale když jsme čekali na taxi, Věštkyně se na mě otočila. Tvář naprosto nehybnou, bez emocí. Co se děje? napadlo mě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 19. kapitola zulík 10. 12. 2009 - 21:53
RE: Začátek cesty / 19. kapitola dara 15. 12. 2009 - 15:57
RE: Začátek cesty / 19. kapitola ronnie 03. 08. 2011 - 15:04