Moira | NDP (9)

Opět jsem léčila ve slumech. Bylo to už dlouho, vzpomínky na dobu, kdy jsem odtud odcházela do Společenství čarodějů, tam krásný půlrok žila s Akkarinem a nakonec padla zpět do otroctví Harikavi, byli milosrdně matné. Na chvilku jsem se zarazila v práci. Harikava. Toho jsem zabila, jeho sluhy také a odcházela zpět do Kyralie. Ostatní ichani si na mě netroufli, věděli, jak mocná jsem. Harikava byl mocný, nejspíše čekal, že se budu bránit a proto si nastřádal opravdu velké množství síly, dokonce ani nesoupeřil s jinými ichani. A já odešla dobrovolně. A on byl náhle příliš mocný a ještě k tomu čerpal ze mě. Veškerá ta moc teď dřímala ve mně.

A já jí nepoužívala k zabíjení, ale léčení. Zvláštní. Černá magie v tomto případě skoro pomáhá. Harikava by zuřil.

Samozřejmě, že jsem věděla, že si moc musím nějak uchovávat. Má moc sice pomalu rostla, jelikož se stále obnovovala, ale já stále také energii vydávala. Tak jsem přišla na další způsob, jak se "dobíjet". Když ke mně přišli lidé s krvácejícím zraněním a magickým potenciálem, vzala jsem si energii od nich.

Fungovalo to. A tak jsem si dlouhá léta žila a veškerou svou bytost jsem zaměřovala na pomáhaní druhým. Slumy jsem sice nezměnila, jeden človíček je přeci jen málo, ale přesto jsem pomohla mnoha jiným lidem.

Přede mnou se zastavil člověk s černým pláštěm. Unaveně jsem zvedla pohled a strnula.

"Akkarine?" šeptla jsem nevěřícně. Byl to on a nádherně se usmál.

"Už vím, co chci. Jsi to ty, Samantho. Nevyznal jsem se ve svých pocitech, ale teď je chápu. Bál jsem se, bál jsem se tě a proto tě odmítal. Ale když jsi odešla, uvědomil jsem si, že něco ve mně zemřelo. Že jsem ztratil půlku své duše," zvedl koutek úst v úsměvu, když použil má slova definice lásky. "Samatho... už nedokážu znovu ztratit ženu, kterou miluji. Nechtěj mě zlomit." pronesl tiše a vytrvale se snažil zachytit můj pohled.

"Co tvá rodina? Nikdy nepřijme ženu ze slumů a ty jsi tak dobrého rodu..." Akkarin vydal podivný zvuk a když jsem vzhlédla, všimla jsem si, že se pobaveně šklebí.

"Navrhovali mi mnoho žen mého postavení. Ale byly bezvýznamné. Samantho... copak nechápeš? Miluju tě. Hledal jsem tě, Samantho, prošel jsem celou Sachaku. Porazil jsem dva ichani a tři Sachakany si znepřátelil na smrt. A ty jsi přitom byla tady. Ztratili jsme tři roky. Nechci už přijít ani o jedinou minutu." visela jsem Akkarinovi na rtech.

"Akkarine... jsi si jistý?" zeptala jsem s odměřeně, ale srdce mi radostně tlouklo. Musela jsem však mít jistotu. Kdybych se zklamala potřetí, už bych to ve zdraví nemusela přežít. Ne s tím duševním. Jen se pousmál a díval se mi do očí.

"Jsem ochotný se ti i otevřít. Čti si ve mně jak chceš." vzal mé ruce a položil si je na spánky. Vážně jsem na něj pohlédla a hledala, hledala myšlenky na mě. A když je našla...

Z očí mi unikly slzy radosti a já jej radostně objala kolem krku, celá se na něj pověsila.

"Akkarine, Akkarine, Akkarine... !" šeptala jsem přerývavě dokola jeho jméno, jako nějakou mantru, a svírala jej, jako bych jej už nikdy nechtěla pustit. Smál se. A točil se se mnou dokola. Podívejte se na to. Sedmadvacetiletá žena a dvaatřicetiletý muž a chováme se jako dva puberťáci. Vdechovala jsem jeho vůni a užívala si jeho přítomnost. Pokud to tak je, už jej nikdy neopustím.

Ozvalo se tiché mumlání, smích a poté potlesk. S očima plnýma slz radosti jsem s udiveně rozhlédla a uviděla obyvatele slumů. Šklebili se a přestože čaroděje neměli rádi, přáli mi to. Rozesmála jsem se a znovu se podívala na Akkarina. Sklonil se a něžně mě políbil.

Zatočila se mi z toho hlava. Jako bych vážně byla jen nějaká puberťačka. A líbilo se mi to. Moc.

"Neopouštěj mě. Už nikdy." šeptla jsem. "Jestli to uděláš, umřu."

"Pokusím se, Samantho. Víc nemůžu slíbit."

"Myslím to vážně. Umřu. Ztratím se v šíleném království a už se nevrátím."

"Pak půjdu s tebou. Na to přísahám." šeptl. Spokojeně jsem se usmála.

"To je dobře." přitulila jsem se k němu. Pak se však neochotně odtáhla a znovu se vrátila k léčení.

"Chceš pomoct?" nabídl se kupodivu Akkarin. Překvapeně jsem se na něj ohlédla a pak přikývla.

Bylo to to nejkrásnější léčení, které jsem kdy zažila.

**

Ještě před příchodem Harikavi jsme s Akkarinem spali v jedné posteli, ale nijak více se našimi těly nezaobírali. Jednou jsem zmínila, že je nádherné takto být, nic od druhého nečekat. A přestože jsem věděla, že to Akkarina tíží a chtěl by více, respektoval můj názor. Avšak teď... teď jsem sama něco více chtěla. Akkarin na mě netlačil. Proto, když jsme zase spolu leželi v jedné posteli, překvapila ho má noha v jeho rozkroku a ruka hladící jej po podbřišku a mířící níže.

"Samantho?" zeptal se tázavě a mě zvuk mého jména, proneseného jeho tichým hlasem s erotickým podtónem, vzrušil.

"Ano." šeptla jsem jen. Akkarin mi přitiskl rty na rameno a já cítila jak se usmívá. Pak se přeze mě převalil.

"Je hloupost si myslet, že jsi špinavá jen proto, že tě někdo znásilnil." šeptl. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala, užívala si jeho dotyky. Nejen já se podívala do jeho mysli. Bylo to i naopak.

"Ano. A teď už to vím i já." šeptla jsem. V Akkarinovi mysli jsem si něco uvědomila. Uvědomila jsem si, že on mě vidí jinak, úplně rozdílně, než já jej. A uvědomila jsem si, že některé mé myšlenkové pochody, ovlivněné regulemi ze světa lidí, mě ovlivnili až příliš a byly hloupé. Ty myšlenky a názory i regule. Radostně jsem se připojila k milostné hře, kterou Akkarin s veselými jiskřičkami v očích rozehrál. Na tváři nádherný úsměv, úsměv, na který bych se dokázala dívat celý život. Byla to nekrásnější noc v mém životě.

**

Zase se snažil působit dojmem váženého Nejvyššího lorda. A fungovalo mu to. Něco ve mně na něj reagovala, měl tu autoritu prostě v sobě. Odfrkla jsem si a zamračila se. A pak si jej představila, když ležel na zádech a já měla moc nad ním. Masáž je mocná čarodějka, když víte, jak jí používat. Stačí se vyhýbat erotogenním zónám a pak se vám muž pod rukama doslova rozteče. Vykouzlilo mi to na tváři úsměv a situace se mi už nezdála tak zlá.

"Miluju tvůj úsměv, ale tento mě znepokojuje. Na co myslíš?" zeptal se. Úsměv se mi rozšířil.

"Jen se těším na dnešní noc." odvětila jsem nevinně. Postava v černém plášti se zachmuřila a pozorně si mě prohlížela.

"Dnešní noc... ?"

"Nic neobyčejného, jen si ještě stále dokáži užít to, že se máme rádi. Nedokážeš si předstvit, co to pro mě znamená."

"Ale ano, dokážu." odporoval mi s pobaveným úsměvem. Přejel mi po zádech, neomylně našel místo, kde mám jizvu po vyříznuté kůži. Byla to upomínka. Při jednom z prvním milování jí Akkarin našel a já mu vypověděla, jak jsem k ní přišla. Zuřil. Doslova zuřil a měla jsem pocit, že Harikava má štěstí, že už je mrtvý. Ale důležité na tom večeru bylo, že Akkarin mi věnoval veškerou svou pozornost a jizvu opečovával. Cítila jsem se nejuvolněněji za poslední roky. Věděla jsem, že nebude na škodu Akkarina naučit pár triků z masáží.

**

Kalla. Teď už vím, co to je. Je to skupina mocných čarodějů ze zemí za hranicemi nám známého světa. Jsou to dobyvatelé, krutí čarodějové. Akkarin přišel s teorií, že to jsou Sachakané, kteří se trhli a honili se za bohatstvím do neznámých krajin. Proto ta podobnost. 

Akkarin byl poslední dobou čím dál zachmuřenější a já nakonec zjístila to, co přede mnou tak pečlivě skrýval. Kalla se chystá zaútočit na Spojená království. A je jedno, že první na řadě nebude Kyralie. Společenství stejně bude muset jít do války. A jakou má šanci bez vyšší magie?

Nenáviděla jsem Akkarina za to, co mi udělal. Jednou v noci se zbalil a tajně odešel jít proti Kalle bojovat sám. Neměl šanci. Vůbec žádnout. Trvalo mi týden, týden plný děsu a strachu, než jsem jej dohonila a našla. Sesedla jsem z koně a beze slova se na něj dívala. Četla mu v mysli zděšení, jelikož se o mně bál. Nechtěl mě vystavit nebezpečí. Stáhla jsem tedy koni ohlávku a pak...

A pak jím začala Akkarina tlouct. Nečekal to, neobratně se kryl, ale já byla vztekem bez sebe. Nakonec to trpitelsky snašel, neopovážil se mě zarazit. Když mě paže bolely tak, že už jsem je nezvedla, padla jsem do kolen a tiše vzlykala. Akkarin se bál o mně. Ale to nebylo nic v porovnání s tím, že bych já seděla někde na zadku a věděla, že můj milovaný umírá.

"Hlupáku, hlupáku, ty idiote!" syčela jsem mezi vzlyky. Pocuchaný Akkarin na mě nevěřícně zíral, pak mě však i navdory mým protestům objal. Tišil mě a já nakonec skončila úplně emocionálně vyčrpaná a nechala se jím jen kolébat.

O dva týdny později jsme společně Kallu našli. 

Nevím jak to dokázali, ale překvapili nás. Při boji nás rozdělili a my jsme usoudili, že nejlepší bude se nějak vyhnout přímé konfrontaci se všemi. A tak začal krutý hon. Noci plné děsu, zda nás nenašli, také strach o toho druhého, ke kterému jsme se nemohli dostat, jelikož nás Kalla prozíravě držela od sebe. Nenáviděla jsem zabíjení. Ale vzpomínka na Harikau mi dodávala sílu a já spřádala pasti a lsti, díky kterým jsem Kallu rozdělovala a po jednom zabíjela. Akkarin se zařídil podle mého vzoru a slavili jsme úspěch, dá-li se něco tak odporného takovým slovem nazývat.

Vyhráli jsme. Nakonec jsme vyhráli navzdory těžkým zraněním. Akkarin byl slepý. Jeden z členů Kally jej při boji připravil o zrak nějakým světelným kouzlem a v zranění očí mu zůstalo tolik magie, že se to nedalo vyléčit. K tomu těžce kulhal na levou nohu. Já sama jsem ohluchla na levé ucho a taky v levé ruce ztratila cit. Měla jsem ji a jako by ne. Ohromné výbušné kouzlo mi prolomilo štít a odnesla to celá levá půlka mého těla. Zabila jsem jej. Ale taky na to byla zle. Když mě Akkarin našel, byla jsem na pokraji smrti. Podařilo s mu vyléčit všechna vážnější zranění kromě těch dvou. Způsobil si kvůli tomu to kulhání. A pak nás zákeřně napadl poslední člen Kally, nepříčetný tak drtivou porážkou, a Akkarin přišel o zrak.

Dodnes netuším, zda jsme vyvázli lehce nebo jsme zaplatili až příliš.

**

Jakmile se Akkarin vyrovnal se svým postižením, a byly to únavné a těžké tři měsíce, spokojeně jsme žili ve Společenství. Já založila nemocnici, která byla především pro chudinu. Akkarin se vzdal postu Nejvyššího lorda a rozhodl se mi pomáhat. Přestože byl bojovník. Nemohla jsem ho za to milovat více.

A jen tak mimochodem – měla jsem dvě děti. Jednoho malého Akkatha a jednu malou Saerinu. Akkath byl podle všech mou malou věrnou kopií, až na oči. A Saerina byla Akkarinovým obrazem, skoro až bolelo se na ni dívat. Dnes už mají obě děti přes dvacet let a Akkath má vlastní děti. Bylo zvláštní být babičkou a dědečkem. Jediné, co mě doopravdy mrzelo, byla zášť Akkarinovy rodiny vůči mě. Nikdy mi nezapomněli můj nízký, nebo lépe řečeno neexistující, původ. Akkarin zuřil, ale nedokázal s tím nic udělat. Zvykla jsem si. A ač mi to bylo líto, nemohla jsem svým dětem upřít to potěšení mít alespoň jedny prarodiče. Akkatha, i přes to, že mi byl podobný, tolerovali, jelikož to byl Akkarinův prvorozený syn. A Saerina? Tu milovali jako vlastní.

**

Ležela jsem na louce a měla pocit, jako by mě něco volalo. Vše se mi zdálo tak vzdálené. Zavřel ajsem oči a...