Moira | NDP (8)

Harikava.

To jediné slovo mi způsobilo závrať, to jediné mi dokázalo podlomit kolena. Kdyby mě Esy nezachytil, asi bych se na místě složila na zem.

"Cože?" vydechla jsem tiše. Znělo to jako zoufalý výkřik. Křečovitě jsem Esyho chytila za paže. "To není možné, nemůže být... zabila jsem ho, ne, to..." přerývavě jsem šeptala a zírala Esymu do očí. "Jak jsi se to dozvěděl?! Mluv!" ani jsem si neuvědomila, že křičím.

"Projížděl kolem naší vesnice. Paní, sebral jsem se hned, když jsem jej uviděl, ale mám jen malý náskok. Možná se zdržel zabíjením lidí, ale ne moc. On vás chce najít za každou cenu... Udělá pro to cokoliv." pronesl tiše. Zírala jsem na něj. Pak vztekle magií popadla vázu a mrštila jí proti stěně. Začala jsem nervózně chodit po místnosti a klela hůř, než dlaždič. Ale zrazovalo mě mé vlastní tělo, třásla jsem se jako osika, třásla jsem se čirým děsem.

"Kam mám jít, Esy? Kam před ním mám utéct?" zoufale jsem se na něj podívala. Neodpovídal a to byla dostatečná odpověď. "Kolik mám času, zhruba?" proč to znělo tak poraženecky?

"Málo paní. Byl den cesty za mnou, ale zdrželo mě nepozorovaně se k vám dostat."

"Jak to, že jsem to neviděla?" napadlo mě náhle. Esy sytě zrudl.

"Paní... on mě Harikava našel. A našel by i váš krvavý kámen, kdybych jej nezahodil." pronesl tiše. Šokovaně jsem na něj zírala.

"Není možné, abych si něco takového neuvědomila. Cítila bych, kdybys jej sundal..." kousala jsem se do rtů a hořečnatě přemýšlela. Je ale možné, že jsem Esyho nechtěla vnímat. To by má mysl potom vjevy vytlačila a ukázala jen ty velmi silné. Zastavila jsem se a roztřásla se.

"Nestihnu utéct?" zeptala jsem se.

"Myslím... že ne, paní." pronesl Esy tiše. Zavřela jsem oči a promnula si spánky. Je to v prdeli, konec. Harikava mě chytí a zase budu jeho otrokyní. Zase...

"Já nechci, Esy. Vše jen to ne." hlesla jsem tiše. Esy se na mě jen díval. Postřehla jsem pohyb a mé nervy zapracovaly sami. Už jsem kolo sebe měla bariéru, už jsem na prstech měla útok. Ale byl to jen Dran. Dran...

Chvíli jsem na něj nechápavě zírala, než mi došlo, co tu dělá.

"Proboha Drane uteč! Vem nohy na ramena a zmiz! Ani Elyne není dost daleko, jdi a neotáčej se zpět! Jestli tě Harikava najde..." ani jsem nechtěla vědět, co by se mu stalo. Znovu mi na mysl vypluly ty odporné roky ponižování a bolesti, strádání a pomalého ztrácení osobnosti. Pokud bylo něco bytostně zlého, Harikava byl jeho dokonalým vzorem.

"Samantho." ozval se tichý hlas. Prudce jsem se otočila a spatřila Akkarina. Akkarin...

"Akkarine." hlesla jsem s bolestí. Do očí se mi draly slzy.

"Paní." hlesl varovně Esy. Zhluboka jsem se nadechla a od Akkarina se odvrátila.

"Běž do mého pokoje. Druhé patro, třetí dveře nalevo. Dones mi nože." rozkázala jsem hraně hraně klidně. Šel. Zůstali jsme tu sami. Dran vycítil, že je tu nadbytečný a zmizela do svého pokoje. Takan se taky vypařil. Zůstal tu jen Akkarin. Jen Akkarin... bolelo mě pomyšlení, že už jej nikdy neuvidím. A přesto jsem na něj nedokázala naposledy pohlédnout.

"Kdo jsi?" zeptal se Akkarin klidně. Nedokázala jsem se na něj podívat, ale kvůli knedlíku v krku jsem nemohla ani promluvit. Tak jsem si prostě jen vyhrnula rukávy, aby byly vidět má zápěstí. Křížily se tam jizvy, jedna vedle druhé a hyzdily jinak pěknou kůži. Svědectví hrůz, které se se mnou táhnou až doteď. Akkarin se ostře nadechl a prudce ke mně přikročil. Jemně vzal jedno mé zápěstí a prohlédl si jej. Cítila jsem jeho jemné prsty, jak mi bloudí po kůži a zachvěla se. Po odvrácené tváři se mi koulely slzy.

"Takže ne Sachakanka, ale otrokyně?"

"Nejen otrokyně Sachakana, otrokyně ichani." hlesla jsem tiše.

"Samantho... tak toto jsi přede mnou skrývala?" zeptal se Akkarin tiše. Něžně sevřel mou levou ruku, na které mi vyléčil pokřivené prsty. Unikl mi vzlyk.

I on byl kdysi otrokem ichani. Jeho pán se jmenoval Dakova. Akkarin ve dvaceti letech opustil Společenství a rozhodl se cestovat, hledal dobrodružství. Jeho cesty jej zavedli do Sachaky. Nešťastnou náhodou narazil právě na ichani a ten jej zajal a poté pět let držel jako svého otroka. Neměl tak strašný život, jako já, ale jak si určitě umíte představit, život otroka není peříčko. Je jen strašný. Záleží jen na míře hrůz, které zažíváte. Akkarin se u Dakovy zamiloval do jiné otrokyně a Dakova si jí, snad schválně, vzal jako svou sexuální otrokyni. A přestože jí Akkarin tak moc miloval, nikdy se jí nesměl ani dotknout. Když Dakovu omrzela, zabil jí Akkarinovi přímo před očima.

I Akkarin znal ichani, to od nich se naučil černé magii. Možná zažil stejné hrůzy jako já, možná se na nich podílel. To už si nepamatuji. Bylo to tak dávno, co jsem četla ten zakázaný příběh.

Zahlédla jsem pohyb a znovu se vrátila myšlenkami do současnosti.

"Nejen to." hlesla jsem s pohledem upřeným na Esyho, který přicházel, uctivě nesouc dvě sachakanské dýky. Podal mi je a pak mi nabídl zápěstí. Nedokázala jsem se na Akkarina podívat, prostě jsem jej jen řízla a začala pomalu, rozvážně čerpat Esyho sílu. Černou magii jsem nepoužila od doby, kdy jsem překročila hranice Kyralie. Byl to osvěžující pocit, ale nesl sebou příchuť bolesti a zlé asociace.

"Černá čarodějka." pronesl Akkarin a já nedokázala identifikovat emoci v jeho hlase. Snad... bolest a odměřenost?

"Mám v oblibě raději označení vyšší čarodějka." pronesla jsem tiše a Akkarin se prudce nadechl.

"Tak jsi to myslela, když jsi řekla, že jsem vyšší čaroděj?" zeptal se ostře. Podívala jsem se na něj. Jeho tvář neprozrazovala žádnou emoci, ale já z napětí v jeho hlase rozeznala, že je zmatený a naštvaný. Přikývla jsem.

"Jak jsi to věděla?" přimhouřenýma očima mě sledoval.

"Viděla jsem Takana a jeho zápěstí. Domyslela jsem si to." zalhala jsem.

"Lžeš mi Samantho."

"Akkarine..."

"Kdy jsi se mi to chystala říct?"

"Já..." hlas se mi zlomil. Bylo toho na mě moc. Vědomí, že se tu každou chvíli může objevit Harikava mě děsilo a hádka s Akkarinem mi moc nepřidávala. Akkarin mě chladně sledoval a já bych dala život za to, abych mohla vědět, co si myslí. Ale bála jsem se číst, bála jsem se toho, co tam najdu.

"Paní, pojďme. Nemůžete s ním bojovat tady, Společenství pod nosem. Odsoudila by jste se spolu s ním." ponoukal mě tiše Esy. Toužebně jsem se dívala na Akkarina a doufala, že udělá něco, cokoliv. Třeba mě zastaví a navrhne, že to vyřešíme spolu. On na mě ale jen bez hnutí zíral a sledoval, jak mě Esy odvádí pryč.

Právě v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě nemiluje, ne doopravdy. A uvědomila jsem si i to, že jsem se opět zklamala. Něco ve mně se zlomilo a já rezignovala.

Možná Akkarin nebyl určen mě. Jsem přeci jen vetřelec. Nepatřím sem.

Zničeně jsem procházela dveřmi, když mě zarazil smích, který mě děsil ve snech.

"Ale ale, moje maličká čubička. Ztratila jsi se mi, moje maličká, ale páníček si tě zase našel. Jsi ráda?" zeptal se a vycenil zuby v něčem co možná měl být úsměv. Zděšeně jsem hleděla na něj a pak mi pohled sklouzl na obojek s vodítkem. Svět se se mnou zhoupl. Opravdu tam stál. Moje noční můra stála na místě, které jsem ještě před několika hodinami brala jako bezpečný domov. Stál tu, mezi veškerou tou zelení a s krutostí v očích se na mě díval a vypadal nepatřičně. On patřil do pustiny, ne tu.

"Nejsem ztracená a už vůbec nejsem tvoje." donutila jsem se k odpovědi. Snad by to vyznělo dobře, kdyby se mi tak strašně netřásl hlas. Harikava se zamračil.

"Mám pro tebe obchod, moje milá. Stále platí má nabídka. Stále platí a já ti odpustím i to, že jsi utekla. Ale musíš se se mnou vrátit a už nikdy se nesnažit utéct. Za odměnu ti nevyříznu jazyk, nezlámu nohy a nenaliju do očí vařící vodu. Souhlasíš?" zeptal se. Otřáslo to mnou, jelikož jsem věděla, že to klidně udělá. Na chvilku má víra v mé schopnosti zakolísala a přepadl mě iracionální strach, že selžu a on ze mě udělá mrzáka. Křečovitě jsem polkla.

"Co se mnou bude, až se to stane? Až se s tebou vrátím?" vydala jsem ze sebe přiškrceně. Esy po mě střelil zděšeným pohledem, ale ignorovala jsem ho.

"Budeš má družka, tak, jak jsme to plánovali, zlatíčko." usmál se, houpal obojkem na jednom prstě.

"A to?" přidušeně jsem pohledem naznačila směr k obojku. Harikava se široce usmál.

"Toho se nezbavíš, moje milá Sam. Obojek budeš mít na krku i v den své smrti." zasyčel. Pak se mému výrazu naprosté hrůzy zasmál.

"Samantho." ozval se za mnou tichý hlas. Ustoupila jsem, abych viděla i na postavu za mnou. Unaveně jsem pohlédla na Akkarina, který mě zvláštně pozoroval. Harikava se zamračil.

"A to je kdo? Tvůj milenec?" zasyčel. "Až se my dva domluvíme, dáš mi ho." rozkázal mi. Schoulila jsem se a na Akkarina se bolestně podívala.

"Vem Drana a utečte. Toto je můj boj." šeptla jsem tiše. "Vezmi sebou i Esyho, prosím. Prosím postarej se i o něj." Ano, když jsem to tak říkala, přišlo mi to správné. Tak to mělo být. Vetřelec, který v hlavním příběhu nemá co dělat, konečně mizí ze scény, z hlavního děje.

"Paní!" vykřikl Esy. Akkarin mě sledoval. Pak ke mně udělal krok a natáhl se po mně, ale já ustoupila. Vrtěla jsem hlavou.

"Ty mě nemiluješ, Akkarine. Ani mi nevěříš. Jen máš rád mou společnost." šeptala jsem. Trhalo mi to srdce, ale mnohem, mnohem horší bylo pomyšlení na Akkarina, toho hrdého muže, v rukou Harikavy. Nesmí spolu bojovat. Nesmí! Do očí mi vhrkly slzy, ale potlačila jsem je. Akkarin něco vykřikl, ale já se prudce otočila a šla k Harikavovi. Nechápala jsem, jak to můžu udělat. Takto bez boje. Ale přišlo mi to... správné. Příliš dlouho jsem byla Harikavovu otrokyní. Některé věci se nezapomínají. Třeba poslušnost. A dnes už jsem nebyla vzpurná ani odvážná. Navíc jsem byla zlomená a zklamaná. Byla jsem smířená.

Došla jsem k Harikavovi a on mě udeřil.

"Za to, že jsi neposlušná. A ještě dostaneš." zašeptal mi do ucha důvěrně. Nasadil mi obojek a pak mě s trhnutím k sobě přivinul. Do jeho štítu systematicky narážely údery, to se nejspíše Akkarin snažil mě zachránit. Zavřela jsem oči a tiše plakala, přesto Harikavu lákala, ať si Akkarina nevšímá, nenásilně jej táhla pryč.

"A hle? Není to má dýka?" zeptal se náhle Harikavův hlas a vzal mi z pochvy obě sachanské dýky.

"No to se na to podívejme, jsi to ale šikovná holka." zabručel a byl v tom podtón výhružky. Věděla jsem, že si za toto nepěkně odpykám. A trest bude brutální. Jeho první část přišla hned, když mě bodl do boku a začal mě vysávat. Křičela jsem a plakala. Naštěstí jsem brzy omdlela.

**

Cestu zpět do Sachaky si nepamatuji. Harikava s postaral o to, abych byla tak dobitá, že jsem ji většinu prožila v bezvědomí. A přesto... při vědomí jsem byla jako loutka, poslušná a prázdná, tančící dle tahání provázku. Rezignovala jsem na vše. Na život. Na radost. Na lásku...

**

Za dva měsíce jsem se sebrala. Harikava byl krutý, tak krutý, že bych jeho zacházení nemusela přežít. Vytáčelo jej, jak apatická jsem, chtěl vzdor, chtěl život. Já chtěla také život. Proto jsem se jednoho večera odhodlala vzbouřit. Když mě Harikava znásilňoval, vzala jsem nedaleko ležící jeho dýku. Ne náhodou byl tak neopatrný. Při večeři jsem mu do pití přidala bylinku, kterou mi ukázal Esy a která byla velmi afrodiziakální.

Přejela jsem Harikavovi dýkou po zádech. Harikava si toho nevšiml, tělo měl znecitlivělé, veškerá jeho pozornost se upírala k jeho bolestně naběhlému údu, který do mě tvrdě vnikal. Užitečná droga, soustředící veškerou nervovou aktivitu na pohlavní orgány. Zaryla jsem Harikavovi prsty do rány na zádech, ale jen zasténal. Jak jen může být droga tak krutá? Našla jsem poslední střípky síly v sobě a sáhla po černé magii.

A tentokrát se ujistila, že už mě Harikava nikdy nemile nepřekvapí.