Moira | NDP (7)

"Zavři oči. Věř mi." přemlouvala jsem Akkarina.

"Oči nezavřu, to po mě chtít nemůžeš." odporoval mi. Vzdala jsem to.

"Tak fajn, ale uvolni se." nabádala jsem ho. Ležel přede mnou, skoro úplně svlečený a já se chystala mu ukázat překvapení. Vlastně mu ani nemůžu zazlívat, že je opatrný. Stále jsem mohla být vražedkyně, která si měla získat jeho důvěru a pak jej v nestřeženém okamžiku zabít. Zabít jej polonahého by bylo patetické, ale smutné. Pravda, avšak i účinné.

"Kdybys měl zavřené oči, bylo by to lepší. Takhle to ztrácí kouzlo." zamrmlala jsem a začala jej jemně masírovat. Jo, nic důvěrnýho. Ani trošku. Akkarin se překvapeně uvolnil, předtím jsem se ho neobtěžovala za to napomínat, stále jsem měla v paměti sebe a Esyho, a po dalších pár minutách ty svá kukadla i zavřel. Pousmála jsem se.

Pečlivě jsem mu masírovala pevné svaly, místy až bolestně ztuhlé, a užívala si, že jej mohu takto nepokrytě osahávat. Opravdu si to užívala.

Vyhýbala jsem se erotogenním zónám a vše bylo v pořádku. Ke konci byl Akkarin tak uvolněný, že jsem měla pocit, že spal.

"Halo, ospalče! Už je konec." smála jsem se tiše. Akkarin líně otevřel jedno oko a zvedl koutek v úsměvu.

"Pokud mi slíbíš, že mě takto namasíruješ každý den před spaním, okamžitě ti učiním nabídku k sňatku." broukl a já na něj zírala. Pak jsem se začala smát a Akkarin tázavě zvedl obočí. Pak se však ke mně vesele přidal. Ale všimla jsem si jeho zaváhání. Možná čekal něco jiného.

Ale ode mě se toho nedočká, než se mi plně svěří.

**

Šla jsem po chodbě, když jsem za rohem zaslechla šepot.

"... tak! Musí to být nějaká jeho spoluzrádkyně! Veměte si to – objeví se nová čarodějka, které se samy rozvinuly schopnosti a je nadprůměrně učenlivá. Co když to není tím, že rychle chápe, ale proto, že už to umí?" poznala jsem Rothenův rozčilený hlas.

"Ale lady Samantha se mi nezdá nijak zlá."

"Hraje to." kontroloval Rothen. Bodlo mě u srdce. Byl to takový dobrák a nenávist k Akkarinovi jej změnilka na žlučovitého, zákeřného strarce.

"Trdíš, že Dran je u něj proti své vůli."

"Ano."

"A že Samantha je jeho příspřežkyně."

"Ano!" nadšeně přitakal Rothen.

"Ale Samantha s Dranem vycházejí dobře! Dokonce je vidím tu a tam prohodit pár slov, což je více, než Dran řekne nám ostatním a..." konec jsem si vyslechnout nemohla, jelikož přicházela nějaká služka. Špehující Samantha? Nemůžu Akkarina shodit a ukázat se ve špatném světle. Sehla jsem se pro imaginární věc a dala se do kroku. Když jsem míjela odbočku, viděla jsem pětici mužů. Tři se tvářili pochybovačně, Rothen zarytě. Jen poslední muž si mě všiml a přeměřil si mě znechuceným pohledem. Byla jsem si jistá, že to on pak řekl slova Akkarinovi milenka a děvka. Tak, abych to slyšela.

Vrtalo mi to hlavou, ale jen chvíli. Brzy jsem na to v návalu úkolů šťastně zapomněla.

**

Skoro to vypadalo jako idylka. Měla jsem skoro dokonalý život. Pomalu jsem přecházela i k hodinám jiných učitelů (hlavně v alchymii ze mě byli nadšení a bodejť by ne, když jsem byla vystudovaná doktorka přírodních věd) a proplouvala životem s lehkostí motýlka. Bezstarostně. Dran mi začala věřit, svěřovala se mi. Zjístila jsem, že je syn Akkarinova blízkého přítele, který se ale před pěti lety ztratil.

Akkarin se natrvalo přestěhoval do mého pokoje a v noci jsme usínali v náručí toho druhého. Ale bez sexu. Akkarina to možná zaráželo, ale nedával nic najevo. Byli jsme jedna velká šťastná rodinka. Já sama vycházela s každým, koho jsem potkala. Zvláštní, až teď se projevila má empatická část a já vycítila, co komu vadí a co ho naopak nadchne. Byla jsem vždy pozorná posluchačka, ale nikdy nepodlézala a vyjádřila svůj názor. Ale tak, aby to druhého neurazilo. Myslím, že právě proto mě měli takřka všichni rádi. Samozřejmě se našly výjimky, ale ty byly jen řídké. A navíc to ani nebylo snad kvůli mně, ale kvůli Akkarinovi. Ano, hádáte dobře, Rothen mě přímo nesnášel. A to jsem se tolik toužila s ním setkat...

Avšak to muselo skončit. Vždy to končí. Vždy.

**

Ozvalo se zaklepání na dveře. Akkarin na ně ani nepohlédl a už se otevřely. A dovnitř nejistě vstoupil Esy. Ztuhla jsem. Dran se na hosta zvědavě podívala, Takan strnul v půli kroku a Akkarinovi v očích podivně zaplálo. Ohromením jsem čekala moc dlouho, příliš dlouho jsem jen sledovala situaci.

"Ne!" vyskočila jsem a skočila Akkarinovi do rány. Můj narychlo vztyčený štít se rozpadl pod náporem Akkarinova drtivého útoku. Rána mě srazila a odhodila na stěnu těsně vedle dveří. Vyjekla jsem, když jsem jedním ramenem narazila do zdi a pak po ní sjela. Sykla jsem bolestí a tiše nadávala.

"Paní!" Esy ke mně přiskočil a ochranitelsky mě objal, přes rameno se zle mračil na Akkarina. Zaúpěla jsem a potlačovala slzy, jelikož jsem si snad vykloubila rameno. To jsem ale šikovná.

"Klid Esy, žiju a dokud dýchám, jen tak snadno mě nic nezabije." pošeptala jsem mu, když vypadal, že na Akkarina skočí. Až když jsem mu ale něžně položila ruku na tvář, tak se na mě podíval. Byl bledý a v očích měl chudáček vinu. Skoro jsem se na něj nedokázala zlobit.

"Proč jsi přišel?" zeptala jsem se. Ticho. Bylo ticho. Esy nechtěl mluvit před ostatními, Dran na nás jen nechápavě zíral a Akkarinovi v očích plálo něco, co mě bolelo jen vidět. Podezření a... opovržení. Zasténala jsem, jelikož v rameni mi bolestně pulzovalo.

"Musíte se vyléčit, paní." vydechl Esy a snažil se mě zvednout. Zaťala jsem zuby a snažila se ze sebe nevydat ani hlásku, stejně jsem ale vydala podivuhodnou škálu různých zvuků. Zadýchaně jsem pak byla opřená o stěnu a to jsem se jen postavila. Sáhla jsem si na rameno a začala se léčit, alespoň trochu, abych vůbec cestu na léčitelskou univerzitu přežila, ale byla jsem tak roztřesená, že mi magie unikala. To je to vysedávání na zadku v pohodlíčku a bezpečí. Člověk zleniví a změkne.

"Počkejte, pomůžu vám." přispěchal Dran, která se snad probrala z šoku, a vrhl na Akkarina nechápavý pohled. Já se na něj nechtěla podívat. Už jsem nechtěla vidět ani jeden odsuzující pohled. Bolelo to, protože já jej asi opravdu... milovala.

"Díky Drane." vydechla jsem, když bylo rameno relativně v pořádku. Natolik, abych si jej doléčila. Štěstí, že i Bojovníci se musejí učit základy léčení. Rozhostilo se ticho.

"Kdo jsi?" rozhodl se jako první promluvit Akkarin. I Dran na mě zvědavě hleděla. Schoulila jsem se a Esy mě objal. Pak se hořce usmála.

"Člověk. Obyčejný člověk."

"Odpověz, nebo si odpovědi vezmu sám" tichá výhružka Akkarina zněla děsivěji, než kdyby křičel. Ve vzduchu visela hrozba. Jeho slova však na mě působila bolestněji, než kdyby mě uhodil. Zavřela jsem oči a zachvěla se.

"Paní, mám jej zastavit?" zeptal se Esy tiše.

"Jak by jsi dokázal zastavit vyššího čaroděje?" zeptala jsem se mrzutě a Esymu se panenky rozšířily překvapením. Znovu na Akkarina pohlédl, tentokrát s obezřetnou úctou. "A proč jsi vlastně přišel? A rovnou napochodoval do tohoto domu?! Copak jsi nevěděl, jak nebezpečné to je?! Co kdyby tě Nejvyšší lord zabil dříve, než bych si vůbec uvědomila, že tu jsi?" obořila jsem se na něj. Musela jsem si nějak vylít vztek, jinak bych se asi rozbulela jako malé dítě. Esy kajícně svěsil hlavu a mě bodlo u srdce. "Ne, ne, promiň Esy, tak jsem to nemyslela..." pohladila jsem jej po tváři (měl ji zarostlou a špinavou cestováním) a objala jej jako malé dítě. Zvedl pohled.

"Není mrtvý." zašeptal. Zamračeně jsem na něj hleděla.

"Cože?"

"Není mrtvý, paní. A je tady." šeptl. Stále jsem nechápala, koho myslí, ale pomalu se mi do mysli vkrádalo děsivé podezření.

"Kdo?" šeptla jsem. Esy střelil pohledem na ostatní, ale pak usoudil, že už to je jedno.

"Harikava."