Moira | NDP (6)

Seděla jsem u stolu a zamyšleně hleděla do dálky. Před sebou jsem měla otevřenou knihu popisující základy matematiky. Uměla jsem to, avšak ve Společenství to byla matematika jen o stupeň níže před největší obtížností, a proto jsem dělala, že se to teprve učím. Klepla jsem prsty o desku stolu.

Obsah čtverce nad přeponou je roven obsahům.... Bože, tohle je primitivní. Pohled mi padl na nádvoří Společenství. Byla tam skupinka noviců a bavila se. Melancholicky jsem je pozorovala s jemným úsměvem. Nejstarší novic a zdejší hvězdička honil chichotající se děvče, ostatní napodobovali jejich příkladu. Zrovna Ryan - nejstarší novic - popadl Parlu kolem pasu a zatočil se s ní. Pohled mi kmitl na jiného chlapce a ztuhla jsem.

Natah!

Vyskočila jsem a vrhla se k oknu. Dlaně jsem položila na sklo a ostřila pohled na chlapce ve skupině noviců.

Natah!! Hltala jsem pohledem každý jeho rys a cítila strašnou bolest, která mi způsobila knedlík v krku.

"Samantho?" broukl hluboký hlas a já sebou trhla. Ještě dvě vteřiny jsem upírala zrak na známé rysy, snažila se přesvětčit mozek, že to nemůže být on, zároveň se snažila vtisknout si každičký rys jeho tváře... a pak se otočila. Uviděla jsem dva novice, kteří se mnou byli v knihovně a teď byly sklonění v pokloně. A uviděla Akkarina.

"Nejvyšší lorde." vysekla jsem roztržitou poklonu a stále pokukovala po oknu.

"Je tam něco zajímavého?" Akkarin přistoupil k oknu a pokynul novicům, že se mohou zvednout. Opatrně jsem k oknu přešla i já a hleděla z něj.

Tam!

Špičkami prstů jsem přejela po skle, ale teď, když byli novicové blíže, jsem viděla, že to není on. Zahryzal mě smutek. Ten kluk mu by tak podobný, ty oči, vlasy, úsměv...

"Ne." pronesla jsem tiše a hypnotizovala novice pohledem. Nezávisle na mě se smál a blbl s ostatními.

Natah, kterého Esy strčil a padá do propasti.

Trhla jsem sebou a zavřela oči, zhluboka dýchala.

"Lásko, lásko moje, jak rád bych tě objal..."

"Ach bože!" vyjekla jsem a odvrátila se. Rychle jsem se schovala za polici s knihami. "Není to Natah!" promnula jsem si spánky. "Není to Natah..."

Zatímco jsem se snažila sebrat, nevšimla jsem si podivného záblesku v očích Akkarina ani toho, jak novice venku zamyšleně pozoruje. Letmo bleskl pohledem po mně a pak se obrátil a odcházel. Stihla jsem ho ve chvíli, kdy mizel za rohem. Novicové vypadali zaraženě. Pro ně byl Nejvyšší lord žijící legendou. Pro mě ostatně taky.

**

"Myslím, že spíše než se tě zeptat co umíš bude na místě se zeptat opačně: co neumíš, Samantho?" zeptal se Akkarin a zvláštně se usmíval. Obezřetně jsem si jej měřila. Proč mě tak pozoruje?

"Neumím léčit a vždy jsem toužila se to naučit." pronesla jsem pomalu. Ano, léčení. Dostatečně neutrální téma. Navíc to byla pravda. I když jsem znala princip, stále mi to umění unikalo. Akkarin se usmívat přestal a zdálo se, jako by jej něco zklamalo. Pak však pokýval hlavou a pozorně se na mě zadíval. Vypadal vyčerpaně a strhaně. Minulý týden se dvě noci po sobě nevrátil do Sídla. Včera jsem náhodou našla zakrvácenou košili.

Kalla.

"Začneme něčím jednodušším." řekl a já se začala věnovat jen jeho slovům.

**

S Akkarinem jsme se učili jen dvě hodiny před večeří. Více pro mě obětovat nemohl. Slíbil však, že hned, jak mě naučí "základy" půjdu do učení i k jiným.

Zrovna jsem seděla se sklenkou vína v ruce (ano, naučil mě jej pít ani netuším jak), když někdo zaklepal. Automaticky jsem dveře otevřela a dovnitř vešel Správce Lorlen.

"Akkarine, musíme si..." Lorlen se zarazil a já automaticky vyhledala jeho myšlenky.

...to je podoba! Stejné držení těla, stejný výraz, stejně tajemná jako on. Mám z ní dokonce i stejný pocit. A teď sedí v jeho křesle a pije stejné víno, jako on. Kdo to je? A co má s Akkarinem...

"Vítám vás, Správce Lorlene. Bohužel vás zklamu, Akkarin musel něco neodkladně vyřídit. Nebude vám vadit strávit společnost se mnou?" zeptala jsem se mile. Ignorovala jsem jeho myšlenky, protože byly ve svém jádru děsivé. Pro mě.

To určitě ne. Je to opravdu nádherná žena. A navíc takto budu moct více zjistit o tom kdo je a co s Akkarinem má.

"Vaše společnost mi bude potěšením." uklonil se Lorlen a už si sedal do druhého křesla. "Odkud jste?" zeptal se. Řekla jsem, že má matka byla měšťanka, ale poslední léta jsem trávila ve vesničce, kde jsme s Esym žili. Esyho jsem samozřejmě nezmiňovala. Poté jsem popsala nádhery přírody (dokázala jsem to ocenit, po roce v pustinách se vám zdá i trs trávy jako něco neskutečného) a zapředla téma na Společenství a to, co se v něm děje. Co jsem zjistila mě překvapilo.

Společenství bylo na kordy s lidmi ze slumů. Rothen, ten starý dobrácký učitel, je prý v čele skupiny, která kuje pikle proti Akkarinovi. A málem mi vyzradil i to, co je Kalla, ale udržel se. Po dvaceti minutách svěřování se Lorlen zděšeně zarazil. Zděšeně na mě hleděl. Já se stále jemně usmívala.

"Neměl by jste tolik pít." mrkla jsem na něj.

"Řeknete mu to?" šeptl a byl v tom smutek. Koukla jsem se na něj. Copak nemá Akkarinův krvavý prsten?

"Cože? Komu?"

"Akkarinovi." pozorně mě sledoval. Já sledovala jeho ruce. Ne, opravdu prsten neměl.

"Měla bych snad?" bavila jsem se Lorlenovou nejistotou, i když to bylo kruté.

"Vy nejste jeho... ehm... zvěd?" zeptal se Lorlen zaraženě. Zakroutila jsem hlavou.

"Jsem jen v jeho učení. Nic z toho, co jsem slyšela, mu neprozradím, pokud vás to uklidní." dodala jsem. Lorlen se na mě slabě usmál. Slitovala jsem se nad ním.

"Tohle intrikaření a špehování nenávidím. Nikdy nevíte, co ve Společenství můžete čekat a od koho tím nožem do zad dostanete. Já však Akkarinovi nedonáším. Mám svou hrdost." podívala jsem se na Lorlena a přestože byl strhaný a unavený, náhle jsem zatoužila jej svést. Vadila mi jen jedna věc, kvůli které jsem si to odpustila.

Lorlen po chvíli spěšně odešel.

"Nic z toho Akkarinovi neprozradím." zopakovala jsem nahlas. "Protože nemusím, že? Copak vás nikdo neučil, Nejvyšší lorde, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné?" zeptala jsem se pobaveně, ale v břiše mi kousala nervozita. Všimla jsem si jej až teď, když mi průvan přivál jeho přitažlivou vůni. Stěna tajné chodby se odsunula a vešel Akkarin v celé své temné kráse. Mračil se a obezřetně mě pozoroval. To on byl důvodem, proč jsem nechtěla Lorlena svést.

"Kdo jsi?" zeptal se útočně. Prudce jsem se nadechla, když jsem ucítila závan jeho moci. Byl schopný na mě zaútočit. Ihned. Cítil se ohrožený. Ano, já hloupá, taky se nechovám předpisově. Zvedla jsem se a poplašeně zvedla ruce dlaněmi k němu.

"Prosím, Nejvyšší lorde, neunáhlujte se." Dvěma kroky byl Akkarin u mě a držel mě pod krkem. Druhá ruka mi mířila k čelu. Nejdříve jsem se šokem nemohla ani pohnout, pak mě však pohltila panika. Už se mi nestalo zatraceně dlouho, že by mě někdo takto napadl. Vzpomínka na Harikavu byla i po dvou letech bolestně živá. Bránila jsem se, ale zdá se, že Akkarin má v tomto praxi a zručně mě znehybnil. Přitiskl se na mě celým tělem. Jindy bych si to užívala. V jiné situaci. Ruka se blížila a já plně pochopila, že nemám šanci. Upřela jsem na něj vzteklý pohled, ale moc dobře věděla, že je v něm až moc bezmoci. Vložila jsem do svého pohledu hrozbu i prosbu, příkaz i žádost.

"Prosím, ne...!" hlesla jsem a když mě Akkarin ignoroval, pevně jsem zavřela oči a potlačovala slzy. Cítila jsem jeho dech na tváři a jeho prsty už mě jemně hladily po čele. Akkarin však náhle tiše zaklel a jeho rty se spojily s mými.

Ohromeně jsem na něj vytřeštila oči a celá ztuhla. A tohle mělo být co? Pak jsem však zahlédla pohyb v okně a všimla si, že tam je Lorlen s Osenem, svým sekretářem. Asi vteřinu jsem se ani nepohnula a snažila se vzpamatovat. Akkarin mě ani nelíbal. Jen přitiskl své rty na mé. Zlomyslně jsem se usmála. Věděla jsem, že to Akkarin cítí a když se mi podíval do očí, byla tam výhružka. Tentokrát jsem ho blahosklonně ignorovala. Prudce jsem Akkarina odstrčila a pak mu vlepila takovou facku, že jsem to cítila až v lokti. Krásně to plesklo.

"Příště, až se mi budete snažit násilím číst myšlenky, zaútočím." zasyčela jsem tak tiše, aby to ti dva venku nezaslechli, ale Akkarin slyšel jasně výhružku a vztek. Až po chvilce jsem si uvědomila, že jsem se podřekla - čtení myšlenek není zas tak všeobecně známé, ale ve svém momentálním rozpoložení mi to bylo jedno. Akkarin si mnul tvář a měřil si mě klidným pohledem. Klidným! Byl klidný, dokonce si mě prohlížel uznalým pohledem! Pak se i usmál! Dobrý výkon na někoho, kdo právě dostal košem od ženské. Vztekle jsem mu na hlavu hodila pár nadávek a odkráčela do svého pokoje. Hlasitě jsem za sebou třískla dveřmi. Ruce se mi třásly. Až za dveřmi jsem se roztřeseně svezla podél dveří a celé si to nechala projít hlavou. Jak málo stačilo k tomu, aby si mě přečetl. Abych byla zase jen něčí otrokyní...! Nechala jsem děs, který jsem tak pečlivě potlačovala, ať mě konečně pohltí. Za chvíli už jsem tiše vzlykala.

**

Ozvalo se tiché zaklepání. Ignorovala jsem ho, jen jsem tupě hleděla před sebe. Byl večer a já ještě stále seděla u dveří a nedokázala se pohnout. Alespoň už jsem neplakala.

"Samantho... prosím, otevřete." pronesl tiše Akkarinův hlas. Zatrnulo mi a v duchu na Akkarina seslala smršť nadávek tak, aby to zachytil.

"Nechte mě, prosím, být Nejvyšší lorde. Byl by jste velmi laskav, kdyby jste dodržoval protokol a nenavštěvoval svou chráněnku v jejím pokoji. Mohlo by to způsobit nežádoucí řeči." odpověděla jsem mu odměřeně. Hezký výkon, v mém hlase nebylo ani známky po pláči. Byla jsem na sebe hrdá.

Vlastně ani netuším, proč mě to tak sebralo. Proč jsem tak zpanikařila. Asi... asi se mi před očima na chvíli místo Akkarina zjevil Harikava. A zase jsem se vrátila zpět, do jeho tábora, kdy jsem byla ještě méně, než otrokyně. Kdy jsem nebyla nic a kdy jsem se jako nic cítila.

"Lady Samantho," šel na to Akkarin jinak. "Otevřete mi prosím dveře a přijměte mé pozvání do mého pokoje. Dnešní hodina se bude konat tam."

"Jsem unavená, nemohla by se hodina dnes vynechat?" pronesla jsem po chvilce váhání. Úplně jsem na hodinu zapomněla.

"Ne." nekompromisně odpověděl Akkarin.

"Prosím." šeptla jsem. Věděla jsem, že vypadám strašně, takže jsem se do zrcadla raději ani nedívala. A rozhodně jsem nechtěla, aby mě v takovém stavu viděl ještě někdo, kdokoliv jiný. Ticho. Pak vzdalující se kroky. Povzdechla jsem si a složila si hlavu do dlaní.

**

"Myslela jsi, že mi utečeš? Hloupé, tak hloupé." posmíval se Harikava. Natáhl se po mně, v ruce sachanský nůž.

"Ne, prosím, nedělej to... !" snažila jsem se utéct, ale zase jsem měla obojek a vodítko držel Harikava. Svíral mé zápěstí a ostří se míhalo těsně nad mou zjizvenou kůží.

"To by bylo moc rychlé, nemyslíš? Mám tak rád, když se bráníš..." zavrněl mi do ucha a olízl jej. Otřásla jsem se hnusem a vykřikla bezmocí. Harikava na mě nalehl a kolenem mi rozrazil nohy, pak...

**

Zadýchaně jsem se probrala z noční můry a slyšela, jak někdo před mými dveřmi přechází. Na chvilku mě přepadl iracionální pocit, že to je sachakanský zvěd a zpanikařila. Popadla jsem župan a boty a otevřela okno, tím pak vyskočila ven. Chytila jsem se parapetu a koukla dolů. Pak se pustila. Na vteřinku jsem pocítila jen vzduch kolem a uklidnila se. Těsně nad zemí pak použila kouzlo a levitací ztlumila rychlost pádu natolik, abych si nezlomila nohy.

Nazula jsem si boty, navlékla župan a rozběhla se. Cítila jsem v zádech pohled, ale nezastavila se. Nezastavila se ani na hranicích Společenství, ani na hranicích Vnitřního kruhu města. Ukradla jsem jednomu namol opilému muži plášť a zachumalla se do něj, pak vplula do první hospody, kterou jsem našla. Nevzala jsem si peníze, ale hezká ženská si poradí vždy. Proto jsem po chvíli byla úplně nalitá.

"Ty jsi mi ale pěkná slečinka." pronesl přiopilý hlas. Podívala jsem se na jeho majitele a konstatovala, že je hezký. A já jsem dost opilá, abych si to o opilém chlapovi myslela.

"A ty jsi hezký kus mužského." pečlivě jsem vyslovovala a začínala pociťovat klid. Tohle znám. Tady jsem paní já. Muž se ke mně naklonil a já rozevřela náruč. Ačkoliv byl už opilý, byl ohleduplný a to rozhodlo. Kouzlem jsem nám snížila hladinu alkoholu v krvi a oba dva nás trochu napumpovala hormony. Když jsem se ujistila, že muž je čistý, přestala jsem přemýšlet úplně. Byla jsem já. Byl se mou muž. A moje dlouho živená sexuální frustrace. Jak jinak to mohlo skončit... ?

**

Ráno jsem měla opici,a le byla natolik střízlivá, že jsem se ještě za úsvitu vkradla zpět do Společentví. Někdo mě sledoval, ale nechtěl mi ublížit, tak mi to bylo jedno. Než jsem se dotkla dveří Sídla, samy se otevřely a to ve mně probudilo rozmrzelost. Vešla jsem a cítila se jako malá holka nachytaná dospělým při nějaké kravině.

"Samantho?" Akkarin mě přeletěl pohledem a když uviděl můj stav, vypadal naštvaně. Měla jsem opici, byla unavená a opojení ze sexu už pomalu ustupovalo. Asi toho muže navštívím i zítra.

"Nezakázal jste mi jít se pobavit. Jsem dospělá." zavrčela jsem. Akkarin mlčel. Jeho vzteklý a obviňující pohled mě iritoval. Nebýt něj, vůbec bych v polovině noci ani ven nelezla! On a jeho zasraná paranoia!

Akkarin sebou trhl a já si uvědomila že slyšel mé myšlenky. Zasténala jsem.

"Zapomeňme na to. Prostě se nic nestalo." odvětila jsem unaveně a šla ke svému pokoji.

"Samantho." pronesl Akkarin. Zaváhala jsem, pak však šla dále. Ani jsem se neohlédla.

**

Akkarin se mnou nemluvil. Dran si mě zvědavě prohlížel, jelikož Akkarin byl hnusný i na něj. Já byla potměšilým způsobem spokojená. Aspoň že i ostatní trpí mými mindráky. Po týdnu mě to však přestalo bavit a uvědomila jsem si své dětinské chování. A přestala jsem dělat Akkarinovi naschvály a vlastně se mu vyhýbala co to jen šlo. Nebylo to obtížné, protože Akkarin zrušil všechny hodiny a celou mou výuku naložil na ostatní. Nevěděla jsem, zda mi to vyhovuje nebo mi to vadí.

**

Ležím na zemi... Harikava se ke mně sklání.. Natah s krvavým nožem... mrtví, mrtví, kolem jsou všude mrtví... krev, rozřezané zápěstí, pruh kůže z mých zad...

"Ne!" vykřikla jsem a prudce se posadila. Někdo se nade mnou skláněl, dokonce se lehce dotýkal mého ramene. Štít se vytvořil takřka okamžitě, následován dvěma silnými silovými údery.

"Uklidněte se, lady Samantho, to jsem já, Akkarin." pronesl tiše hlas. Zarazila jsem se s dalším úderem na ruce. Pak roztřeseně zaťala pěsti.

"Vypadněte z mého pokoje! Co tu vůbec děláte?!" zavrčela jsem.

"Křičela jste ze spaní. Rušilo nás to. Chtěl za vámi přijít Dran, ale poslal jsem ho spát." pronesl vyčítavě. Až po chvíli mi došlo proč. Ty silové údery byly na úrovni ichani. Byly určené pro ně, novice by mohly vážně zranit. Ne-li dokonce zabít. "Chtěl jsem vás probudit."

"Ach... tak to se omlouvám." opřela jsem se o postel a vrávoravě se postavila. Došla jsem ke stolku, na kterém jsem měla sklenici s vodou, a chtěla sáhnout po sklenici, ruce se mi však tak třásly, že jsem sklenici shodila. Rozbila se a tříštivý zvuk mě přiměl trhnout sebou. Vztekle jsem zaklela a potlačovala slzy. Nevydržela jsem to a čelem se opřela o chladné dřevo skříně, která stála hned vedle. Ne bezdůvodně jsem se opíjela a milovala až do strhání s tím neznámým. Zahánělo to zlé sny. Zahánělo to vzpomínky. Dnes jsem to vynechala, první krok k usmíření s Akkarinem. Budu si muset pořídit něco na spaní. Nějakou drogu. Pardon, lék.

Někdo se letmo dotkl mého ramene. Ztuhla jsem, pak se však otočila a uviděla Akkarina. Tvářil se... smutně.

"Omlouvám se za ten útok v přízemí. Mám hodně nepřátel a vy jste v tu chvíli vykazovala veškeré vlastnosti, které mají. Chtěl jsem se jen ujistit, že opravdu nejste... vrah." dodal nejistě. Svěřoval se mi. Tak to zírám. "Velmi mě mrzí, jestli jsem já příčinou té noční můry." dodal po chvíli. Hořce jsem se zasmála. Sen s Akkarinem jsem si představit uměla a byla jsem si jistá, že bych pak křičela z jiného důvodu.

Sevřela jsem ruku, kterou měl Akkarin stále na mém rameni. Jen to a tím jsem vyjadřovala, že omluvu přijímám. Možná jsem mu ruku svírala až moc křečovitě, ale utěšovala jsem se tím dotykem. Akkarin konec konců nebyl zlý. Za tu dobu, co jsem tady, jsem ho poznala. Neublížil by nikomu, kdo si to nezaslouží.

"Také se omlouvám. Chovám se jako kráva." šeptla jsem. "Bylo by dobré si okolo pokoje vystavět ochrany." zabručela jsem si pak pro sebe. Akkarin se zasmál a když jsem pustila jeho ruku, ustoupil. Skoro jsem cítila, jak odchází a mizí s ním i teplo, které jsem potřebovala. Jak moc mi teď chyběl Esy!

Kroky se zarazily a Akkarin se na mě zkoumavě podíval. Povzdechla jsem si a vrátila se k posteli. Stočila jsem se do klubíčka a zírala do zdi uvažujíc, jak moc nevyspaná zítra budu. Hospodu jsem zavrhla. S Akkarinem jsme to urovnali. Nebudu mu dělat naschvály.

"Mám zůstat?" ozval se Akkarinův hlas a já sebou trhla. Myslela jsem, že už odešel.

"Cože?" nechápavě jsem se zase otočila. Akkarin stál na prahu a zkoumavě a provinile se na mě díval. Uhnul pohledem. Pobaveně jsem si pomyslela, že vypadá jako provinilý rozpačitý školák. TEN Nejvyšší lord, kterého všuchni respektují, váží si ho a... bojí! Ten, s kterým jsme poslední týden byly na nože.

"Zůstal bych tam, v křesle." pohledem ukázal na křeslo u nohou postele.

"Proč?" žasla jsem. Nechápala jsem jeho chování. Lépe řečeno jeho chování ke mně.

"Je mi to líto. Mumlala jste ze spaní, že nechcete. Nejspíše jste měla oční můry o mně. A..." Akkarin se odmlčel, jako by i jemu konečně došla ta absurdita všeho.

"To chcete spát v křesle?" zase se mi vracela nálada a s ní i můj všudypřítomný kousavý humor.

"A kde jinde?" zvedl Akkarin jeden koutek úst do úsměvu. O tom jsem taky četla, ale naživo byl o tolik krásnější a svůdnější. V temných očích se mu také začalo blýskat počínající pobavení. Rozhlédla jsem se.

"Vy jste pánem domu, já si ustelu na zemi." pronesla jsem po chvíli zamyšleně. Akkarin si odfrkl.

"Chci vám pomoct se pořádně vyspat a vy se sama vystěhujete na zem. Neuvěřitelné. Na zemi se vyspím já, když na tom trváte." odvětil.

"Ne."

"Ne?" zeptal se pobaveně.

"Ne. Já si na zemi ustelu tak jako tak a postel pak bude prázdná."

"Tak si do ní lehnete." Tak tě tam pak přenesu. stihla jsem mu přečíst myšlenku. Zamračila jsem se.

"Jsem host. Toto je v podstatě můj pokoj." pronesla jsem váhavě. Akkarin přimhouřil oči a přikývl. I teď na sobě měl černý hábit a vypadal tajemně a autoritativně. Skoro jsem se divila, že se s ním dokážu hádat. Pousmála jsem se. Ale já měla v ruce neprůstřelnou logiku. "V tom případě je toto mé území a já o něm rozhoduji. Pokud mě nenecháte vám přenechat postel, vyhodím vás z pokoje. Vlastně nechápu, proč jsem to ještě neudělala." odfrkla jsem si pro změnu já. Akkarin mě sledoval se špatně skrývaným pobavením.

"Opravdu mě vyhodíte?" zeptal se. Zamračila jsem se na něj.

"Nevěříte mi?" zeptala jsem se vyzývavě.

"Ale věřím." Akkarin ke mně udělal krok a pak další. Za chvíli stál těsně u mě a skláněl se ke mně. "Ale chtěla by jsi to udělat, Samantho?" vydechl mi do tváře. Zamrkala jsem a prudce se odvrátila. Akkarin se tiše zasmál. Upřela jsem na něj podezřívavý pohled. V jedné chvíli mě napadne, nesnáší mě a v druhé svádí. Je ten člověk normální?

"Tahle postel je dost velká. Co se tu vyspat oba dva?" navrhla jsem po chvíli ticha. Pak se zarazila. Co to zatraceně dělám? Proč ho prostě nevyhodím z pokoje, ať máme oba pokoj? Akkarin se na mě podíval se zdviženým obočím.

"Oba v jedné posteli?" zeptal se s mírným úsměvem. Nemyslím si o sobě, že jsem nadržená, ale v tomhle jasně byla dvojsmyslná narážka.

"A celou noc oblečení s prackama u svýho těla." dodala jsem a z roztržitosti spadla do nářečí slumů. Akkarin se tomu zasmál.

"Jak si paní přeje." odvětil a začal se svlékat. Otočila jsem se ke své zdi, abych na něj až příliš okatě nezírala a přitom neslintala blahem. Uměla jsem si živě představit, jak asi vypadá bez oblečení. A pokud náhodou má bříško nebo jinou vadu na kráse, raději to nechci vědět. No co, každá ženská chce snít.

Stále jsem si v hlavě přehrávala, jak jsme se dostali k tomu, aby u mě přespal. A nechápala to. A nechápala ani to, proč to navrhl. Myšlenka, že by měl rád mou společnost sice byla hezká, mě se však zdála až moc neuvěřitelná. Navíc společnost je společnost, ale spát spolu je zase něco jiného. A kam se vlastně poděla ta podezíravost, kvůli které si mě Akkarin vůbec nechal?

S podobnými myšlenkami jsem usnula.

**

Ucítila jsem šimrání slunce na tváři. Bylo ráno. Protáhla jsem se a zamručela. Bylo mi fajn, cítila jsem se úžasně úžasně. Náhle jsem ztuhla. Cítila jsem na svých bocích cizí ruce a když jsem se protahovala, má kůže se otírala o jinou. Pomalu jsem s otočila a uviděla Akkarinovu tvář. Jemně se usmíval.

"Dobré ráno." pronesl tiše. Zamrkala jsem. Stále měl zavřené oči.

"On to nebyl sen...!" dostala jsem pak ze sebe zděšeně. Nejvyšší lord, momentálně trochu rozcuchaný, polonahý a rozespalý v mé náruči a mé posteli, se pousmál a otevřel své oči. Slunce mu na tváři vykreslilo podivuhodnou hru barev a stínů a já se přistihla, jak na něj okouzleně hledím.

"Ne."

"Měla jsem další noční můry?" zeptala jsem se po chvíli opatrně. Akkarin se na mě podíval.

"Už dlouho jsem se nevyspal tak dobře, jako dnes. Nevěděl jsem, že v pokoji pro hosty je tak pohodlná postel." pronesl.

"To znamená ne?"

"To znamená, že mě žádné nevzbudily." souhlasil. Zírala jsem na něj.

"Proč to děláte? Proč se ke mně tak chováte... ? Jak to, že ke mně nejste stejný, jako k ostatním – rezervovaný a odtažitý?"

"Protože," odvětil Akkarin po chvíli, kdy na mě vážně hleděl. "Cítím, že to tak je správné. Když potkám zloděje, vím, že si mám dávat pozor na peníze. Potkám trhovce, chce se mi hádat o cenu. Potkám vraha a vím, že mám bojovat. Ale když jsem potkal tebe, měl... jsem chuť se o tebe postarat." Akkarin se náhle zamračil. "Měl jsem tě poslat pryč, už ten první den, kdy jsi se tu objevila. Měl jsem tě ode mě držet dále." pronesl těžce a já věděla, že si v duchu vyčítá, jakému nebezpečí mě vystavuje. Jeho ruce mi sklouzly po těle a on se otočil na záda, rukama si podložil hlavu a zíral do stropu. Peřina se svezla tak, aby odhalila jeho krásný hrudník. Rychle jsem se odvrátila, jinak bych asi vážně začal slintat. Nejspíše spal jen ve spodním prádle, pokud nespal rovnou nahý. Já koneckonců taky spávala nahá. Jen tady jsem musela nosit košile, protože jeden nikdy neví, jakému sachakánci rupne v bedně a bude se vás snažit zabít. Ale zpět k tomu, co mi Akkarin nepřímo řekl. Že by mě rád chránil.

Nu, to by vysvětlovalo jeho zvláštní chování. Jasně, ochranitelské pudy může mít i k vlastní sestře. Avšak se sestrou nespí skoro nahý a ne když on má... kolik? Asi třicet a ona čtyřiadvacet.

"Akkarine? Kolik let ti vlastně je?" zeptala jsem se.

"Dvacet devět. Skoro třicet." zvedl jeden koutek v úsměvu. Zírala jsem na něj. On se na mě vážně směje. Potřásla jsem hlavou a odvrátila pohled. Já a on. Tak co to mezi námi je? Že by něco více, než přátelství? Prudce jsem se nadechla a posadila se. Něco mi došlo. Zděšeně jsem na Akkarina hleděla. Ne, to ne. Ač jsem možná mimo děj, Akkarin má v knize svou úlohu a já se tam nemůžu nasáčkovat! Co když něco pokazím... ?

"To nejde. My dva spolu nemůžeme být." pronesla jsem panicky. Akkarin se na mě nechápavě podíval a když pochopil, viděla jsem, že mu z očí mizí něco, co tam předtím bylo a dělalo jej tak nádherným. Byla to radost, uvědomila jsem si, radost a ... náklonnost. Nechci používat slovo láska, nebuďme příliš romantičtí.

"Samozřejmě, že ne." odvětil upjatě a také se zvedl. Na tváři tvrdý výraz.

"Ne, Akkarine, poslouchej! Nemyslím to tak, že tě nechci. Ale... já nejsem tvůj... osud. Já... Já to prostě vím... !" vyhrkla jsem a bezmocně jej sledovala. Akkarin na mě nechápavě pohlédl.

"Já tam nepatřím. Do tvého příběhu. Udělala jsem chybu. Hned zítra z tvého života zmizím, můžeš na mě zapomenout. Ne zítra, hned, byla jsem pošetilá, jak jsem mohla...?" brblala jsem si pro sebe a oblékala se. Pak se začala balit.

"Samantho." snažil se mě zarazit Akkarin.

"Ne Akkarine, nevezmu si na triko, že jsem-"

"Samantho!" Akkarin mě popadl za loket, poté mě k sobě prudce strhl a políbil mě. Nu, záhada, zda jsem se sestra nebo milenka se vyřešila. To byla poslední racionální myšlenka, než se mi srdce bláznivě roztlouklo a jako přílivová vlna mě zalilo štěstí. Zatočil se se mnou svět, cítila jsem jen jeho měkké teplé rty na mých, jeho vůně mi naplňovala celou hlavu, pevnost a teplo jeho těla mě omamovala, nechala jsem své ruce zkoumat jeho tělo a...

"Lady Samantho, chtěla jsem se zepta-ach!" vyjekl Dranův hlas. Prudce jsem se od Akkarina odtrhla a na Drana vyplašeně zírala. Ten s pusou pootevřenou koukal na nás dva.

"O-och co to... omlouvám se!" pronesl pak celý rudý a rychle dveře zase zavřel. Já se ke dveřím dívala, tam, kde před chvíli zmizel Dran, o kterém jsem i po několika týdnech stále moc nevěděla. Byl ještě málomluvnější než Akkarin, pokud to šlo. A náhle si kromě viny uvědomila i další věc. Pohlédla jsem na Akkarina. Ne, nedokážu se jej vzdát. Ne teď, když jsem ho našla a s ním i něco více, než touhu. V hrudi jsem cítila hřejivý pocit a s hrůzou si uvědomovala, že je to ten zakázaný pošetilý cit. Akkarin se jemně usmíval, jako by to tušil. Pak mě sevřel pevněji a přirazil mě ke stěně.

"Už-nikdy-s-žádným-mužem-nepůjdeš." zavrčel a dravě mě políbil. Zaraženě jsem se nechala a pak se líně usmála.

"Ty jsi žárlil?" broukla jsem a přehrávala si Akkarinovo chovaní minulý týden. A vážně. Akkarin se ke mně choval odměřeně, nejhorší byl pokaždé, když jsem přišla z hospody. A ještě více zuřil, když jsem měla nějaký cucflek či byla jinak pomuchlovaná. Uculovala jsem se. Akkarin se na chvilku odtáhl  pozoroval mě, pak mě znovu něžně políbil. Zavřela jsem oči a opřela si čelo o jeho hruď. Bylo mi krásně. Akkarin...

Akkarinovi ruce začaly bloudit zakázanou oblastí a já se mu vyrhla, i když jen velmi nerada.

"Ven z mého pokoje!" ukázala jsem na dveře a ty se rozletěli. Akkarin si mě zkoumavě prohlédl, ale byla v tom spokojenost dosyta najedeného kocoura.

"Jak si má paní přeje." broukl pak. Usmál se na mě tak hezky a přitom tak svůdně, až mi srdce klopýtlo a já jsem se musela rudá odvrátit. Sebejistě pak odkráčel, jako by se k tomu sám rozhodl a jen milostivě plnil můj dětinský rozkaz.

Když jsem zavřela dveře, uvědomila jsem si, že se bláznivě usmívám. Ale ne, tak lehké to Akkarin mít nebude, ať si myslí, že jej nechci. Ať se trochu potrápí. A ať ukáže i tu stránku osobnosti, kterou jsem si v knize zamilovala.

Tu, která chránila vlast a jeho milované za každou cenu.

**

"Zamyšleně jsem jedla večeři a pozorovala Drana a Akkarina.

"Jak ti to jde ve škole, Drane?" zeptala jsem se. Dran na mě pohlédla a pak zrudl a zarytě koukal do talíře. Otevřel pusu aby mi odpověděl, ale ještě předtím jsem si netrpělivě povzdechla a přerušila jej. "Jak spolu máme mluvit, drahoušku, když se mi ani nedokážeš podívat do očí?" zeptala jsem se mrzutě. Akkarin nás sledoval a na tváři mu hrál pobavený úsměv. V ruce měl sklenici se svým oblíbeným Anurenským vínem.

"Já..." Dran se odmlčel.

"Zlatíčko," začala jsem měkce. "Zeptej se mě na cokoliv chceš, ať nevznikají nesrovnalosti a ať okolo sebe nechodíme po špičkách." Dran střelila pohledem na Nejvyššího lorda, pak se na mě zpříma podíval a na chvilku mě překvapila síla, kterou jeho pohled měl. Lorlen neměl pravdu, když mě a Akkarina srovnával. Mě se Dran nebál ani trochu.

"Vy a Nejvyšší lord jste... ?" zeptal se a konec věty nechala vyznít do ztracena. Nejistě jsem se koukla na Akkarina, ale ten mi jen pokynul, ať si to vyřeším sama. Zamračila jsem se na něj. Zbabělec.

"Já a Akkarin jsme... ? Dobrá otázka. To bych ráda věděla také. Víš, mezi muži a ženami existuje zvláštní vztah – ne nepřerušuj mě, vím, že ty to určitě moc dobře chápeš, ale já teď nemluvím o fyzické lásce, ale té duševní. Každý člověk potřebuje někoho, koho bude milovat. Svou druhou půlku duše, víš? Když takovou druhou půlku najdeš, svět se rázem zdá jiný, nádherný, optimistický... Když člověk najde druha, kterého upřímně miluje, získá více, než peníze či majetek." na chvíli jsem se odmlčela a teskně vzpomínala na Nataha. Jen kvůli němu dnes ještě žiju a jen díky němu můj život neskončil v království bláznů. Zdál se mi tak vzdálený... A naštěstí i hrůzy, které jsem si prožila, pomalu bledly, i když byly pořád děsivé. Uvědomila jsem si prodlužující ticho i pohled, který mi nejen Dran, ale i Akkarin věnují. Odkašlala jsem si a snažila se najít nit myšlenek.

"Protože šťastný člověk bývá zdraví člověk, zdraví se totiž z nemalé části odvíjí od duševní pohody člověka, tak má šťastně zamilovaný pár povětšinou vše, co potřebuje. Sami sebe, zdraví a proti světu čelí společně. Vyhnu se řečem o tom, jak se pak dva milující se začnou duplikovat, jak přebírají některé jeho gesta a zvyky, lásky a chutě. Ale toto se vlastně děje i mezi přáteli, tak jinak. Láska je něco více. Je to něco nedefinovatelného, je to... jako magie. Vím, skvělá idealistická myšlenka, ne vždy pravdivá, ale ne vždy je i ta láska skutečná. Nu, ale teď se dostávám k jádru věci, kterou jsem nakousla," odmlčela jsem se, abych si do úst vložila kousek jídla, které jsem měla na talíři. Soustředěně jsem žvýkala a ochutnávala to. A najednou věděla, jak ze Dranovy otázky vybruslit.

"To je výborné, kdo to vařil?" zeptala jsem s překvapeně.

"Já lady Samantho." ozval se hlas. Pootočila jsem se a uviděla sachakana. Uviděla jsem charakteristické rysy Sachakana a už jsem chtěla útočit. Vše se mi vracelo, mé otroctví, ponižování i má těžce a krvavě vybojovaná svoboda. Mou první reakcí bylo zaútočit, ale místo toho jsem ztuhla děsem a propalovala jej pohledem.

"Toto je Takan, můj sluha." dostal se mi za opar strachu Akkarinův hlas. Chvíli mi trvalo, než jsem to pochopila. Vydechla jsem zadržovaný vzduch a pod stolem uvolila zaťaté pěsti. Takan měl štěstí, že se ani nepohnul. Kdyby ano, skončil by jako nová omítka na stěně. Krvavá omítka.

"Sluha? Ze Sachaky? Zajímavé, kdo by si byl pomyslel, že sachakan vydrží přítomnost kyriliánce, natož čaroděje." utrousila jsem suše. Od války mezi Sachakou a Kyrilií se ty dva národy... neměly v lásce, mírně řečeno. V duchu jsem si nadávala. Mělo mi dojít, že to bude Takan. Ale jak to, že jsem ho dnes viděla poprvé? Schovával ho snad přede mnou Akkarin? Zklidňovala jsem poplašené bití srdce a zase se učila zhluboka dýchat. "Co jsem to chtěla... ach ano. Co přidáváš do toho jídla?" zeptala jsem se znovu s živým zájmem. Vědomí, že je toto Takan, mě dokonale uklidnilo, z těch několika pasáží, které jsem v knize přečetla, to byl vlastně neškodný člověk. Rozhodně neškodnější, než průměrný Kyriliánec.

Popsala jsem, jak toto jídlo zpracoval Esy a že nikdy nemělo tak šťavnatou chuť. Navrhla jsem, že to možná bude ve zpracování. Takan se toho nadšeně chytl a začal mi popisovat, jak se to jídlo dělá a já pozorně naslouchala.

Esy, slyšíš mě? Jak děláš toto jídlo? poslala jsem mu obrázek toho, co jsem jedla, jelikož jsem si nemohla vzpomenou na název. Když mi to Esy pečlivě popsal, s kousavou myšlenkou, zda se snad nechystám vařit (byla jsem příšerná kuchařka), nadšeně jsem usmála. Konečně jsem našla rozdíl mezi těmito dvěma způsoby.

"Měl by jsi zkusit vařit na Anurenském víně, drahý Esy." zamulala jse si pro sebe. V duchu jsem si slíbila, že jej musím navštívit, protože občasné zavolání v myšlenkách opravdu nestačí.

Anurenské je moc trpké. přesvědčoval mě Esy. Pousmála jsem se.

Jím jídlo, které se mi rozplývá na jazyku a předčí i to tvoje. Věř mi, nenavrhovala bych ti to, kdybych si nebyla jistá, že to tvou kuchyni obohatí. poslala jsem mu obratem. Něco zamručel a já se spokojeně usmála.

"Děkuji Takane, bylo velmi poučné si s tebou popovídat." usmála jsem se na něj. Takan mi úsměv mile oplatil. "To mě bylo ctí, lady Samantho," řekl a rychle navázal, jelikož viděl, jak jej chci napomenout za titulování. Nejspíše na to byl zvyklý už od Akkarina. "Každý den se nenajde člověk, který se vyzná v Sachanské kuchyni." odvětil a jen díky tomu, že jsem znala jeho život, jsem v jeho slovech našla trpký podtón. Než jsem se zmohla na racionální odpověď, zase zmizel někde v chodbě. Že by tím směrem byla kuchyně?

"Jak dokážeš každému rozvázat jazyk? Mám pocit, že jsi historicky první člověk, kterému kdy prozradil tajemství své kuchyně." pronesl Akkarin suše a já se zasmála. Otočila jsem se na Drana a mrkla na něj. Nevnímal mě, tvářil se zadumaně a občas mu unikl zasněný úsměv.

"To je mrzout, že?" broukla jsem a "nenápadně" ukazovala na Akkarina. Dran sebou trhl, nejspíše se hluboce zamyslel, a nechápavě na mě pohlédl.

"Cože?" zeptal se omluvně.

"Akkarin. Že je mrzout a až příliš velký tajnůstkař." pronesla jsem potměšile.

"Věřte, některá jeho tajemství by jste nechtěla vědět. S křikem by jste utíkala pryč-"

"Drane." napomenul Akkarin chlapce chladně.

"Promiňte lady Samantho, ale jsem nějaký unavený. Můžete mě omluvit?" zeptal se chladně. Pozorně jsem si jej prohlížela a zakroutila hlavou. Znejistěl.

"Mě se neptej, Drane, já jsem tu také jen hostem." objasnila jsem. Tváří se mu rozlilo pochopení a tázavě se otočil na Nejvyššího lorda. Přikývl a zamyšleně mě sledoval. Když Dran odešla, tázavě nadzdvihl obočí.

"Můžeš mi říct, co je to velké tajemství?" zeptala jsem se klidně a taky si upila vína.

"To nemohu." vyrovnaně snášel můj pohled.

"Dobře Akkarine. Ale jen chci, abys věděl, že dokud se mi nesvěříš, opovaž se ke mně chovat jako k někomu více, než své svěřenkyni, ano?" Akkarinův výraz ztuhl, z očí mu náhle vyšlehl chlad.

"Jsi manipulátor, Samantho, ale nemůžeš ostatní nutit dělat to, co oni nechtějí." pronesl tiše, výhružně.

"Každému jak zaslouží." oponovala jsem. Chvíli jsme se ještě přeměřovali pohledem, ale konečně jsem narazila na někoho, kdo je stejně (tvrdohlavý) neústupný, jako já. Konečně?

"Samantho..." hlesl tiše Akkarin, když jsem byla mezi dveřmi. Tázavě jsem se otočila. "Řekl bych ti vše, cokoliv, ale o tom jediném nemohu říct nikomu. Věř mi." pronesl tiše a intenzivně mi zíral do očí. Byla v tom touha po tom, abych porozuměla a také němá prosba. Něžně jsem se na něj podívala.

"Akkarine, ty věř zase mě, že to je to, proč tak tlačím. Až se mi svěříš, budu vědět, že mi věříš." lítostivě jsem se na něj podívala, jelikož mi došlo, že to se nemusí stát nikdy. Vzpomněla jsem si na Nataha. Tomu jsem věřila, a jak jsem dopadla. "A potom ti i já řeknu mou minulost. Ale dříve ne." s těmi slovy, které možná byly až přehnaně dramatické, jsem odešla do své ložnice.

Smutné, že jsem to byla právě já, kdo bez něj nedokáže vydržet a proto mu sice nedovolím nic moc příliš intimního, ale letmé doteky si užívám.