NDP (5)

7. leden 2012 | 20.26 |

Procházela jsem severní branou do Imardinu, hlavního města Kyralie, sídla Společenství čarodějů. Ne náhodu. Mířila jsem přímo tam. Chtěla jsem vyhledat Akkarina, Nejvyššího lorda Společenství. Prohlédnout si jej. A v nejhorším případě vyhledat jeho pomoc - kdyby se mi čarodějové až moc lepili na paty. Sice jsem v to nevěřila, ale opatrnost je matka moudrosti. Nebo tak nějak. Navíc jsem Akkarina chtěla i poznat.

Město se mi nelíbilo, ten puch byl příšerný. Slumy jsem si vždy představovala tvrdé, nehostinné místo, ale nikdy mi nedošlo, jaké to tu je doopravdy. Dělají své knižní předloze čest. pomyslela jsem si jízlivě. Ale ta myšlenka mě znejistila. Byla jsem tu už přes tři roky a bylo čím dál obtížnější si představit svět mimo knihu. A někdy přišly chvíle, kdy jsem si myslela, že to byl jen sen. Že celý život Samathy Zellovské byla jen iluze, halucinace v tvrdém životě otrokyně.

Proplouvala jsem severní čtvrtí města a zamířila do krejčovství. Pokud se chci nerušeně pohybovat ve Vnitřním okruhu města, místě, kde bydlí šlechta země, budu potřebovat lepší oblečení. Ale to den počká. Celá umolousaná nevzbudím ani v královském hábitu dobrý dojem. Zajímalo by mě, jak se má Esy. Už teď se mi po jeho jídlech stýská. Po něm samozřejmě taky.

"Přejete si, paní?" zeptala se přičinlivá hospodská. V hlase respekt.

"Pokoj, večeři a koupel."

"Hned." přitakala a odspěchala. Zvláštní, zřejmě jsem měla v sobě něco, co vzbuzovalo úctu a respekt, jelikož se ke mně všichni chovali zdvořile, až podřízeně a ani se mě nesnažili okrást. Rozhlédla jsem se. Záměrně jsem si nevybrala nejlepší hostinec, nechtěla jsem na sebe upozornit dříve, než bude nutné.

Toho muže jsem si všimla až po chvíli. Sledoval mě. A když jsem si všimla jednoho, hned jsem viděla dalšího. A poté dalšího. Nebylo moc těžké uhodnou, kdo jsou. Zloději. Tajná mafie města Imardinu. Nejhorší ale bylo, že nevím, v jaké době jsem. Nebyla jsem si jistá, zda Akkarin vůbec žije nebo žije. A ptát se lidí okolo by bylo krajně podezřelé. To si rovnou můžu na čelo napsat: cizinka. A tak dobrý špeh, abych to udělala nenápadně, ještě nejsem. Snažila jsem se Zloděje ignorovat, ale když jsem dojídala večeři, všimla jsem si, že mě obklíčili.

"Co chcete?" Udivovalo mě, za jak krátkou dobu na mě přišli. Vždyť tu nejsem ani dvě hodiny. Museli mít špeha už u brány.

"Chystáš se zabíjet?" zeptal se jeden z mužů nenávistně. Zamrkala jsem.

"Zabíjet?" hlesla jsem. "Proč?" hrála jsem udivenou.

"Hej chlapy, to není Kalla." pronesl jeden. Nedokázala jsem se ovládnout a zvedla k němu pohled. Kalla? Co to sakra je?

"Sice se chová jako Sachakanská, má takovej přízvuk a dokonce má i podobný oblečení, ale rysy má úplně jiný." dodal. Muži se na mě podívali.

"Říkal jen Sachakany." broukl jeden. Všimla jsem si, že mu chybí články prstů na celé levé ruce.  Pohodil hlavou a odvrátil se ode mě. Zašátral po kapsách až našel něco podobné cigáru. Nevzrušeně si zapálil a pak otravně sebejistou chůzí odešel. Pak se začali pomalu vytrácet i ostatní. Čím méně jich bylo, tím více ke mně doléhal hluk hospody, která se po vpádu Zlodějů zase probouzela. Lidé si mě pokradmu prohlíželi a šeptali si. Ignororvala jsem je a zmateně jsem uvažovala.

Co to sakra Kalla je? V žádné knize nic takového nebylo... ! Jisté ale je, že Zloději hledají Sachakany. Takže mají co dočinění s nimi. Ale Kalla samotná mi nic neříkala. A co z toho všeho plyne?

Že jsem mimo děj knih.

**

Nejistě jsem pár dnů zůstala na místě a rozhodovala se, co dělat. Když jsem si to srovnala v hlavě, rozhodla jsem se, že ve městě zůstanu, zmapuju situaci a potom se i na toho Akkarina podívám. Zaslechla jsem totiž, že udělal nějaké ohromné kouzlo (brala jsem to s rezervou - obyčejní lidé berou magii velmi zkresleně) a z toho si vyvodila, že žije. Dozvěděla jsem se dokonce i to, že má kolem třiceti let. Zůstávala v hostinci a živila se jako obchodnice. Esy mi předvídavě přibalil nemalý obnos a já se teď pohroužila do tajů obchodování. Nešťastná doba, jelikož všichni měli nahnáno z čarodějů. Vědělo se totiž, že se něco (Kalla) děje, ale nikdo nevěděl co to je. Obchodníci byli přirozeně opatrní. Tak jsem se zaměřila tam, kam ostatní ani nepomysleli. Na chudinu.

Jak jsem obchodovala? Od velkých skladišť jsem vždy odkupovala přebytečné nebo porouchané zboží. To porouchané jsem pak spravila. A za cenu pod cenou jsem to pak prodávala ve slumech. Někdy to dokonce dala jen za laskavost – třeba za poslání vzkazu nebo laskavost. Jak jsem zjistila, ta pro lidi ve slumech znamenala hodně. Sice jsem šíleně prodělávala, ale vracelo se mi to zase v jiných ohledech. Zrovna jsem za neuvěřitelně nízkou cenu prodávala celkem ušlé obnošené šaty, když mě minula zvláštní trojice. Jedna žena byla Sachakanka a vedli ji dva Zloději. Tedy... slovo vedli je nepřesné. Táhli by bylo lepší. Žena byla dobitá a z nosu i roztrženého rtu jí tekla krev. Cítila jsem z ní slabý závan moci a věděla, že je úplně vyčerpaná. Sledovala jsem je pohledem, než zmizeli za rohem.

Kalla?

Náhle se ozval výbuch a zpoza rohu se vypotácela Sachakanka. Setkala se se mnou pohledem a vyběhla ke mně. Byla však pomalá, ani ne po třech krocích snad odnikud vyskočil nějaký Zloděj a "náhodou" do ní narazil. Když se odtáhl, padla Sachakanka na kolena a svírala si břicho. Mezi prsty jí prosakovala krev. Zachropěla a sachakansky zanadávala. Nedokázala jsem stát a když jsem přešla šok, chtěla jsem se k ní vydat.

"Ne!" nějaký muž mě vzal za paži a zarazil mě. "To je věc Zlodějů. Nechcete být jejich nepřítelem." varoval mě. Lidé ze slumů mě měli rádi, jelikož mě považovali za bohatého obchodníka, který se stará i o ty méně šťastné. Byla to dobře mířená rada. Vytrhla jsem se muži a udělala jeden nejistý krok k ženě.

Zachytila jsem zvláštní pohled muže, který šel proti mě. Sledoval mě takřka dravě. Čekal. Čekal, až zasáhnu a Sachakance pomůžu. Hrklo ve mně. Sachakanka u mě hledala pomoc. Jak si to mohou Zloději vyložit? Když mě už od začátku z něčeho podezřívají?! Bože, Bože, Bože... !

Otočila jsem se na patě a došla k lidem, s kterými jsem obchodovala. Rychle jsem to vyřídila a vracela se ke svému hostinci. Když žijete ve slumech, naučíte se některým zvykům. Tak to bylo i u mě. Naučila jsem se být nenápadná, naučila jsem se zamést za sebou stopy a naučila se nenápadně ptát. Co nejlépe jsem uměla jsem setřásla ty, kteří mě sledovali a rychle se ze svého hostince odhlásila. Oblékla jsem se jak nejextravagantněji jsem uměla a pak nenuceně zaplula do ulic Imardinu. Magií jsem se ujistila, že se mi opravdu nikdo nepověsil na paty a poté si zajistila bydlení v úplně jiné části města. Ještě ten den jsem si našla obchodního zástupce a přenechala mu na starost všechny mé záležitosti. A pak po dlouhé týdny hrála mrtvého brouka.

**

Chtěla jsem být nenápadná. Vážně chtěla. Ale bavilo mě pomáhat ve slumech. Měla jsem prostředky i schopnosti a nečinnost mě ubíjela. Navíc... nějak se rozneslo, že umím celkem dobře léčit (bez magie, samozřejmě) a že to dělám jen za laskavosti (to si lidé spíše toužebně přimysleli) a náhle jsem byla hlavní léčitelkou v celých slumech. Většinou jsem jim neuměla pomoct, prostě jsem jim jen dodala trochu energie, aby se tělo dokázalo lépe poprat s nemocí, a taky jim zajistila základy první pomoci a hygieny a... kupodivu to fungovalo. Chodilo ke mně čím dál více lidí. Chtěla jsem být nenápadná. Jaksi mi to ale nevyšlo.

Nejhorší byly ty první týdny, které jsem si ještě nestačila zvyknout na ten puch a málo místa, nemytá těla a to všechno. Ale pak už jsem snad otrnula a ani to nevnímala.

Laskavosti jsou zvláštní věc. Jeden muž mě naučil sebeobraně. Jedna žena, myslím, že nepochybně prostitutka, mě naučila používat nůž. Další žena mi výborně vyspravila věci. Nemusela. Dala jsem si je k ní jen vyprat. Každé ráno jsem měla čerstvé ovoce či zeleninu. Každý den jsem jedla maso. Měla jsem se jednoduše až moc dobře.

Samozřejmě, jak to u mě tak bývá, nic dobrého netrvá věčně.

**

Šla jsem večer po temné uličce, když se přede mnou objevila postava. Zamračila jsem se na ní a chtěla ji obejít, ale zatarasila mi cestu. A když pak vytasila nůž, sachanský nůž, bylo mi vše jasné. Zaklela jsem a uskočila, vytasila svůj vlastní, jen obyčejný.

"Nechceš se se mnou prát, holčičko." pronesl sachakan. Zamračila jsem se. Stačí odvrátit jeho pozornost, než stihnu utéct. V žádném případě si nemůžu dovolit magický souboj. A už vůbec ne s někým, kdo ovládá černou magii, kterou já sama zavrhla, jakmile jsem překročila práh království Kyralie.

"Mám ochranu Společenstva. Vidí to, co já." pronesla jsem potměšile a natáhla ruku. Měla jsem na ní prsten. Nebyl s rudým kamenem, ale byla tma a muže to vyvedlo z rovnováhy. Vytrvale jsem na něj zírala. "A teď zmiz než svého pána zavolám!" sykla jsem. Zaváhal. A pak nakonec šel. Pečlivě jsem poslouchala sledovala jej i magickými smysly, abych se ujistila, že opravdu odešel. Pak se roztřásla a opřela se o zeď. Už to bylo zatraceně dlouho, kdy jsem naposledy čelila nějakému opravdovému nebezpečí. Vyšla jsem z formy, zase mám moc křehkou psychiku. Koukla jsem se na svou ruku s prstenem. Další z laskavostí.

Krvavé prsteny jsou výtvorem černé magie. Černý mág ze své nebo krve svého otroka udělá drahokam, díky kterému se spojí a on pak může vidět a slyšet cokoli, co otrok. A nejen to. Vidí i každou jeho myšlenku. Sachaka se Společenství čarodějů bála, kdysi je Společenství rozprášilo a zničilo. Avšak to bylo kdysi, ještě v době, kdy Spojené země používaly černou (nazývanou vyšší) magii. Domyslela jsem si, že teď se to Sachaka nějak dozvěděla (Kalla, Kalla, co to sakra je?) a Společenství zkouší. Útočí a až jednou Společenství čarodějů útok neodvrátí, na Kyralii zaútočí.

Narovnala jsem se a uhladila si hábit. Pak pokračovala cestou jako by se nic nestalo.

**

Zrovna jsem obvazovala krvácení a zamračeně uvažovala, jak velká je pravděpodobnost, že se tam infekce nedostane, když jsem zahlédla zelený hábit. Zamračeně jsem zvedla pohled a spatřila drobnou čarodějku.

"Vy jste Saem?" zeptala se. Když jsem přikývla, usmála se. "Jmenuji se Kamelya. Společenství čarodějů mě poslalo zjistit, copak nám to tu vyvádíte." odvětila mile.

"To, co vy ne." odsekl někdo potichu. Kamelya se nervózně rozhlédla a pak se mě prosebně zeptala, zda si nemůžeme promluvit jinde. Namítla jsem, že musím doléčit zranění. Roztržitě to udělala sama, už chtěla být pryč. Já však pečlivě zkoumala každičký pohyb, který udělala a magickými smysly zkoumala zase to, co dělala svou magií. A konečně přišla na princip léčení. Usmála jsem se na ni a pak na své pacienty. Otec rodiny ke mně došel a zahanbeně mi dal pár mincí. Nestačilo by mi to ani na zaplacení jedné noci pod střechou hostince. Ale budiž. Alespoň něco. Usmála jsem se na ně a mile se rozloučila. Kamelya to pozorně sledovala.

"To pracujete jen za toto?" ptala se pak tiše cestou. Jen jsem pokrčila rameny a uviděla, jak si mě léčitelka obdivně prohlíží. Dovedla jsem ji do hostince, ve kterém jsem spala a požádala ji, zda nepočká, než se převleču. Odvětila, že to není žádný problém. V tu chvíli jsem měla úžasnou možnost sbalit si svých pár švestek a pláchnout. Mě však zajímalo, co by po mně může Společenství chtít, tak jsem se tam zvědavě vrátila.

"Víte, slečno Saem, vy léčíte lidi ve slumech, ale nemáte ničí povolení. Možná to děláte s nejlepšími úmysly, ale možná jim tím škodíte." pronesla. Odfrkla jsem si.

"Moc dobře sama víte, léčitelko, že mnohdy je více než nemoc důležitější touha žít. A když lidé věří, že je léčím, vyléčí se nakonec sami." pronesla jsem.

"Takže přiznáváte, že je podvádíte?" zeptala se Kamelya. Pokrčila jsem rameny.

"Nejsem léčitelka. Nedokážu takové zázraky, jako vy. Když rána krvácí, obvážu ji. Když jsou kosti zlomené, narovnám je. Když je v ráně infekce, snažím se ji vyčistit a vydezinfikovat i když to bolí více, než zranění samo. Ale nedokážu si poradit se závažnějšími problémy. To by jste měli vy." vyčítavě se na léčitelku podívám. Zrudla a odvrátila pohled. "Ale proto tu nejsme. Co tedy po mně Společenství chce?" zabručela jsem rozmrzele. Kamelya mi kdoví proč zkazila náladu.

"Mám zkontrolovat, zda léčíte správně a v případě, že ne, vás upozornit na možné důsledky, které to bude mít. Právní." odvětila rozpačitě. Upřela jsem na ní pohled.

Zvedla se, rychle se omluvila a rozloučila. Zaplatila za jídlo a pití za nás obě a rychle odspěchala. Stále jsem ji sledovala. Zvláštní. Přišlo mi jí skoro líto. Beránek Společenství. Vždy si to vlastně slíznou ti, kteří s tím mají společného nejméně.

**

Nevím, kdo mě prodal. Nevím dokonce ani to, kdy jsem se nějak prozradila. Ale někomu docvaklo, že jsem čarodějka. Lidé to popírali, léčitelé ovlivněni Kamelyiným názorem to popírali, král to popíral. Přesto se mi přišlo pár čarodějů podívat na zoubek. Lidé mě upozornili, že se mi snažili dostat do pokoje. Malí zlodějíčci mé věci odnesli ještě dříve, než se k nim dostali. Naštěstí. Musela jsem se sice vrátit pro ty, které jsem schovala, ale právě to je asi zachránilo. Když čarodějové neviděli ani obyčejná zavazadla, nezačali pátrat po těch skrytých. A kdyby našli mé dvě sachanské dýky, měla bych z toho větší než velký problém.

Nemohla jsem to déle odkládat. Musela jsem vyhledat něčí ochranu. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že bych kontaktovala Rothena, z knihy sympatického čaroděje, pak jsem si ale vzpomněla na jeho názor na černou magii a přešlo mě to. Dennyl, Rothenův přítel a v knize další dobře popsaná postava, byl dle všeho v zahraničí jako velvyslanec pro Elyne. Možná jsem mohla zvažovat ještě jakéhokoliv čaroděje, kterého jsem ještě neznala. Problém byl v tom, že neměli vliv Nejvyššího lorda. A ani jeho moc, která by mě popřípadě ochránila. Takže zůstal Akkarin. Na setkání s ním jsem se těšila a zároveň z něj byla nervózní. No uvidí se, jestli se mnou nakonec nevyrazí dveře. Ale nejdříve si jej trochu proklepnu.

**

Vetřela jsem se do Společenství jako služka. Pěkné, co? Taky si myslím. Vařila jsem, prala, uklízela a čím dál blíže se dostávala k Akkarinovi. Snažila jsem se být co nejnenápadnější a nejspíše se mi to dařilo, jelikož mě nikdo nevyhodil. Dozvěděla jsem se vcelku dost užitečných věcí.

Takže, Akkarin je samotář a s Lorlenem, svým přítelem a osobou, která se stará o finanční a byrokratickou stránku Společenství, přerušili veškeré styky. Jak smutné. A to není myšleno ironicky. Akkarin mimo Takana, svého sluhy, a nějakkého muže, do svého Sídla nepustí nikoho, ani myš. A Společenství v něj slepě důvěřuje, má každého omotaného kolem prstu. No to se ještě uvidí, jak velký vliv na ně má. Ukáže se, jestli mi dokáže pomoct.

Samozřejmě za předpokladu, že já jeho přesvědčím, aby mi pomoct chtěl.

**

Hlavně dýchej zhluboka. nabádala jsem se. Jako bohatá občanka jsem si domluvila schůzku s Nejvyšším lordem – soukromě. Nevím jak to chlapík, u kterého jsem měla laskavost dokázal, ale Akkarin to přijal. Nejprve jsem zvažovala, zda bych mu neměla poslat vzkaz. Ale zavrhla jsem to. Jak můžu vzkazem dosáhnout více, než slovy? A teď jsem mířila přímo k němu. Čím blíže jsem byla, tím větší mě přepadaly pochybnosti. Dělám správnou věc? Nevydávám se do rukou Společenství?

Čaroděj, který mě doprovázel, na mě úkosem pohlédl. Dovedl mě až k Sídlu Nejvyššího lorda a tady mě zanechal. Byl mladý a zřejmě nevěděl, co tu pohledávám. Možná si dokonce myslel, že jsou drahá kurtizána. Nevěděla jsem, zda mě těší fakt, že jsem na to dostatečně hezká nebo se tím prostě jen bavím.

Zaklepala jsem a dveře se semy pootevřely. Ach, tohle jsem vždy četla v knihách, ale naživo je to působivější. Takové tajemné. Když jsem vstupovala, navzdory nervozitě jsem se jemně usmívala. A i ta nervozita odplouvala.

Seděl v křesle. Postavil se, aby mě mohl uvítat. Vysekla jsem předpisovou, ale příliš ledabylou poklonu. Přijal to mírným úsměvem, příliš rezervovaným. Vážně by mě zajímalo, kdo donutil Nejvyššího lorda se se mnou setkat. Ale více by mě zajímalo, jak to dokázal.

"Nejvyšší lorde, ráda vás poznávám." pronesl jsem a zřetelně slyšela pobavení ve svém hlase. Měla jsem chuť se rozesmát. Právě se bavím s mou oblíbenou postavou z knížky. Ach bože, jak?! Přeletěla jsem Akkarin hodnotícím pohledem. A líbilo se mi, co vidím. Kdyby snad neměl své vlasy tak dusivě konzervativním způsobem stažené na týle, byl by vážně fešák a mohl balit jednu novicku za druhou.

"Já vás také, lady... ?" zeptal se. Pousmála jsem se. Náš prostředník nás ani nepředstavil. Jak milé.

"Samantha." vydechla jsem jméno, které jsem nepožila už zatraceně dlouho. Na okamžik jsem si představila, že toto je sen a rozplývá se. A nechtělo se mi. Bylo by to nespravedlivé. Zrovna teď, když jsem to nejhorší přežila a zdálo se, že se můžu začít bavit.

"Lady Samantho, posaďte se prosím." pokynul ke křeslu. Ve svém černém plášti vypadal tajemně a trochu děsivě. Autoritativně a starší, určitě starší, než je. "Víno?" nabídl mi. Už jsem chtěla odmítnout, ale když jsem se zadívala do těch temných očí, dokázala jsem jen přikývnout. Ze slušnosti jsem se napila. Anurenské temné, přesně jak jsem četla. Víno bylo dobré, ale já jej vždy měla raději na talíři. Bodlo mě u srdce, když jsem si vzpomněla na Esyho. I jeho oblíbené víno. Na chvilku jsem sklenici zamračeně pozorovala, než jsem se zhluboka nadechla a znovu se zářivě usmála.

"Nuže, lady Samantho, proč jste za mnou přišla?" zeptal se Akkarin a propaloval mě zkoumavým pohledem. Instinktivně jsem vyhledala jeho myšlenky.

...jen cítím, jako by opar moci a přitom žádnou nevycítím. A je tak... jiná. Exotická a krásná. Má manžela? Informátor se...

To mi stačilo. Široce jsem se usmála a zhluboka se nadechla. Chtěla jsem přednést svou žádost, když jsem ucítila něco divného. Strnula jsem a prudce se otočila k oknu.

Byl to jen vrabec. K otevřenému oknu jen přiletěl pták. Už jsi paranoidní, holka. napadlo mě. A pak se ten pták pohnul a na noze se mu zalesklo něco rudého. Hrklo ve mně.  Nejraději bych vyskočila a toho ptáka na místě zabila, ale nemohla jsem prozradit, že vím cokoliv o černé magii. Protože to červené byl krvavý prsten.

"Nezdá se vám na tom ptákovi něco divného, Nejvyšší lorde? Chová se divně. Tak strnule ptáka sedět nikdy nevídám. Možná je to působením magie ve vzduchu..." cvrlikala jsem naoko prostoduše. Akkarin k němu obrátil pohled a zkoumal ho. Pak strnul a udělal ledabylé gesto. Neviděla jsem smrt toho tvorečka, zato jsem uslyšela žuchnutí. Nervózně jsem uvažovala, co to mělo znamenat. A také, zda byl pták nasazen na Akkarina nebo na mě.

Samozřejmě, že na Akkarina. Napadlo mě, když jsem si uvědomila, že sedím v jeho domě.

"Ano, ten pták byl... zvláštní, jak jste to poznala?" zeptal se Akkarin tiše.

"Ženská intuice." Zhluboka jsem se nadechla a pak se Nejvyššímu lordovi podívala zpříma do očí. "Potřebovala bych ochranu, pane." šeptla jsem. Akkarin se zmateně zamračil a mě došlo, že je ještě mladší, než jsem si myslela. Více než osmadvacet mít nebude.

"Proč já?"

"Jste nejmocnější muž v celém Imardinu." pronesla jsem tiše, ale pobavení tam bylo jasně znát.

"Ale to není ten důvod." odvětil bystře.

"Ne, to není." povzdechla jsem si. Pak se na Akkarin znovu zpříma podívala a zamyšleně se zamračila. "To já jsem Saem. A je to pravda. Ovládám magii." Napjatě jsem čekala na jeho reakci. Přeci jen - čarodějka nevychovaná ve Společenství je podezřelá. O to více, když jsou Sachakané tak drzí. Akkarin však nedal znát žádnou emoci, jen si mě zkoumavě prohlížel. Do okna přiletěl další pták. Zase s rudým kamínkem.

"Dokažte to." Přivřela jsem oči a měla sto chutí zavřít okno i s okenicemi, ale já sem nepřišla demonstrovat svou sílu. Vlastně jsem chtěla, aby mě Akkarin vzal do "učení" a pak se udělat beznadějným případem, s kterým by neztrácel čas, ale já bych mu byla na blízku. Zvláštní myšlení. Rozhodla jsem se pro něco skromného. Vybavila jsem si vzpomínku na Esyho a naše lekce nauky o těle jako chrámu. Ucítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá úsměv a snažila se vzpomenout, jaké to bylo, když něco chytilo samo od sebe...

Vyšlehla ze mě troška magie a já s očekáváním otevřela oči. Rozhlédla jsem se, ale nic jsem neviděla.

"Co se stalo?" zeptala jsem se opatrně. A pak si toho všimla. Láhev s tím s Anurenským vínem byla rozdrcená na prach a z vína zbyl jen rudý škraloup na ohořelé stolečku. Nemusela jsem hrát zapýření.

"Omlouvám se. Koupím vám novu láhev i stolek." vdechla jsem překvapeně. Té moci v porovnání s tím, co ve mně zbylo, bylo opravdu malilinko. A přesto dokázala lehce tolik. Akkarin mě zamračeně sledoval.

"Myslíte si, Samantho, že jsem hlupák?" zeptal se.

"Proč?" reagovala jsem obezřetně.

"Skrýváte svou přítomnost a nejen to, skrýváte i svou moc. Tohle nikdo neznalý nedokáže. A jediné místo, kde by se čaroděj mohl vyučit, vyjma Společenství, je Sachaka." Akkarin čekal, jaký dojem na mě jeho slova udělají. Opravdu mě snad překvapilo jen to, že jsem byla tak hloupá a nedošlo mi, že jemu to dojde.

"Nejsem Sachakanka, proč si to všichni myslíte?" zamračila jsem se. Napla jsem se a připravila na útok.

"Všichni?" tázavě zvedl obočí Akkarin. Všimla jsem si, že i on je opatrný a byla si jistá, že je schopen okamžitě vztyčit štíty. Nebo zaútočit.

"Hned první den mě zastavila tlupa... Zlodějů? A chtěli... vlastně ani nevím co. Každopádně tvrdili, že jsem Sachanka a když jim došlo, že to není pravda, pustili mě." Podívala jsem se na Akkarina a zamrazilo mě. Ale ne strachem či zimou. Bylo to touhou. Byla jsem už zatraceně dlouho sama. Vzdor mé vůli jsem se začervenala a rychle sklopila pohled. Na co to sakra myslím?! Koutkem oka jsem viděla, že mě Akkarin stále pozoruje, pak však klapl prsty o područku křesla a tiše si povzdechl. Došel k nějakému rozhodnutí.

Náhle se otevřely dveře a vstoupil nějaký muž.

"Nejvyšší lorde, potřebuji..." muž si mě všiml a zarazil se. "Omlouvám se lady, ruším?" zeptal se obezřetně.

"Pojď si k nám sednou, Drane. Toto je lady Samantha, přišla nás navštívit a nejspíše se i nějaký čas zdrží." pronesl klidně. Jemně jsem se na něj usmála a zkoumavě si jej prohlížela. Nevysvětlila jsem nic a on přesto mi dovolil, abych zůstala. Štěstí nebo si mě jen chce držet u těla, aby na mě mohl dávat pozor? Akkarin na mě pohlédl, mile a přívětivě, a já v jeho očích našla tu druhou variantu.

"Lady Samantho. Jmenuji se Drane, čaroděj válečník." uklonil se. Měl v očích zvědavost a nenápadně si mě prohlížel. Zpětně mě napadlo, že asi nebylo nejslušnější si při příchodu tak přímo Nejvyššího lorda prohlížet. Ale co se stalo, stalo se. "Jak dlouhou dobu u nás strávíte?" zeptal se Dran.

"To bude záležet jen na uvážení Nejvyššího lorda, Drane." usmála jsem se na něj. Mírně se zamračil, ale odtušila jsem, že mě to směrované nebylo.

"Ach ano. Nejvyšší lord určitě ocení, že po dlouhých nocích nebude sám." pronesl Dran a byla v tom jedovatost. Akkarin se už nadechoval, že Drana okřikne, jelikož to vyznělo vážně dvojsmyslně, ale zpětně si to uvědomil i sám Dran. Zrudl a koktavě se začal omlouvat. Já se rozesmála. Moc dobře jsem věděla, kam tím míří. K Akkarinovým nočním bojům se Sachakany.

"Nebuďte na něj přísný, Nejvyšší lorde." dostala jsem potom ze sebe a vesele na rudého Drana mrkla. "Nemyslel to zle – tedy alespoň nechtěla urazit mě, že ano? Jak to máte vy dva, to opravdu netuším..." nervózně jsem se podívala na okno, na kterém stále seděl ten ptáček. Musela jsem vypjat veškeré své soustředěná, abych nic neudělala. Chvíli bylo trapné ticho. Pak se Dran omluvil a odešla nahoru, do Akkarinova Sídla. Zamračila jsem se. Co tam chce dělat? On tu snad bydlí... ? Můj pohled přeletěl po místnosti, až se zarazil na páru bot, který nevypadal jako Akkarinův. Ano, bydlí tu. usoudila jsem. Tak Akkarin má učně? Kdo to je? Myslela jsem, že žije sám... ! Akkarin odvětil, že mám zůstat tady, dokud se nevrátí jeho sluha a nepřipraví mi pokoj a také odešel. Ne za Dranem, ale ven.

Na chvilku se mě zmocnila panika. Co když je to past? Začala jsem si mnout kořen nosu a uvažovala. Nic nešlo tak, jak jsem předpokládala. Teď mi přišly moje plány - přijít a nechat se vzít do učení - hloupé. Naivní. Co jsem vlastně čekala? Zhluboka jsem se nadechla. Ne, Akkarin mě neudá. Pracuje sám a sám mě i zabije. Proč tedy šel ven - nejspíše do Společenství?

A pak mě napadlo, jak to zjístit. . Bylo to tak jednoduché! Proč si to nepřečíst... ? Nechala jsem své smysly ohmatat okolí a překvapeně narazila na Akkarina hned za dveřmi. Uvažoval.

...nespolupracuje s jinými národy. Sachaka je na to příliš vlastenecká. A kdyby byla otrokyní, už by se mě pokusila zabít. Kdo to je? Má vybrané chování šlechtičny. Nemůžu ji zabít. Což když nepatří ke Kalle? Mohla by být cenný spojenec. Zná město i slumy. Nechám ji u sebe. A bych si zajistil stálý dohled, nechám se určit jejím poručníkem. Budu muset navrhnout Lorenovi...

přestala jsem poslouchat, když se zamyslel nad praktickou stránkou věci. Dá se určit mým poručníkem. Bude mě s největší pravděpodobnosí učit sám - nebo na mou výuku bude přímo dohlížet. Nevěděla jsem, jak mu to prospěje ani proč by to pro mě dělal.

Byla jsem však unavená. Na jeden den toho na mě bylo moc. Vše dostalo tak děsivý spád, až mě to znepokojovalo. Nejvíce ale to Akkarinovi chování. Byla jsem zvyklá, že mám svůj osud ve svých rukou. Kdyby to tak nebylo, byla bych mrtvá. A teď svěřuji svůj život jiné osobě, kterou znám, v podstatě vážně jen platonicky. Natáhla jsem se pro sklenici vína, ale nakonec ruku stáhla. Netuším jak, ale v křesle jsem usnula.

**

Rozespale jsem otevřela oči, když jsem si uvědomila, že nejsem v místnosti sama. Nedaleko mě byla nějaká postava. Zvedala sklenice, zřejmě je chtěla sklidit. Když jsem jí poznala, uklidnila jsem se a zase se přeze mě přeléval spánek.

"Nech to, Esy, já to potom uklidím." zamumlala jsem a otočila se na druhý bok, abych spala dále.

**

Někdo byl blízko mě, dokonce v mém osobním prostoru. Vadilo mi to a bleskově to trhalo mlhu mého spánku. Za zlomek sekundy už jsem byla vzhůru a na cizího útočila nožem.

"Drane!" vyjekla jsem, když jsem jen o vlásek minula svůj cíl. Dran na mě ohromeně koukal.

"Paní Samantho! Omlouvám se...!" uklonil se a chtěla odspěchat.

"Drane... !" zavolala jsem na něj tiše a pokynula mu ke křeslu. "Jen jsi mě vyděsil. Copak nevíš, že ke spícím lidem se nemáš plížit?" zamumlala jsem a promnula si spánky. Něco se mi nezdálo. Nikdy bych neusnula na cizím místě, ne dokud bych se neujistila, že na něm jsem v bezpečí. Sice jsem pochybovala, že by mi Nejvyšší lord něco nasypal do pití, přesto jsem podezření, že to nebyl čistě zdravý spánek, měla.

"Omlouvám se." povzdechl si Dran a úkosem se na mě podíval. "Jen jsem vás chtěla vzbudit a varovat. Netušíte, pod jakou střechou spíte." pošeptal mi. Pobaveně jsem se na ní podívala.

"Věř mi, zrovna teď jsem na nejbezpečnějším místě v celém království."

"Ale vy to opravdu nechápete... Nejvyšší lord není ten, za koho se vydává, a pokud vám nabídl místo pod svou střechou, nebude to nezištně. Nechápejte mě špatně, není to zlý člověk, ale není... tu bezpečno. Večer se mohou dít zvláštní věci." mluvil naléhavě.

"Drane, moc dobře vím, kde a s kým jsem, možná lépe, než ty sám, a ne, Nejvyšší lord mě nepozval. Vyhledala jsem Akkarinovi pomoc sama." pronesla jsem sebejistě, i když si tak jistá nebyla.

"Ale... !" Dran bezmocně zaťal pěsti, jak hledal způsob, jak mě varovat a přitom nic neprozradit.

"Drane, běž do svého pokoje." pronesl náhle chladný hlas. Zvedla jsem pohled a uviděla Akkarina, stojícího ve stínu, s kterým takřka splýval. Znovu jsem musela ocenit jeho kvality jakožto velmi pohledného muže a Akkarin se pousmál. Prudce jsem se odvrátila, když mi došlo, že mi nejspíše četl myšlenky. Ale možná jsem jen trochu moc čitelná. Napadlo mě, že jsem s eprávě vzbudila a začala se upravovat. "Povečeříte se mnou, lady Samantho?" zeptal se Akkarin mile, ale byla v tom skrytá pohrůžka. Nebyla to nabídka, ale rozkaz.

"S radostí, Nejvyšší lorde. Mohu vám říkat jménem, pane?" zavrkala jsem mile.

"Chcete mi říkat jen jménem?" nadzdvihl obočí a vypadal nejen pobaveně, ale i lehce arogantně.

"Ano. Nesnáším titulování, přijde mi zbytečné. Možná potřebné, ale zbytečné. Úctu a respekt si má člověk získat svým vystupováním, ne jménem." přimhouřila jsem oči. "Už jste zjistil, co to bylo za ptáčka?" zeptala jsem se.

"Ano. Byl to malý špeh. Zdá se, že nejen vás zajímá soukromí Nejvyššího lorda, Samantho."

"Skvělé, Akkarine." mrkla jsem na něj a pak si s pobavením pomyslela, že s ním flirtuju. Nejvyšší čas vyklidit pole. Nejspíše mi ještě z hlavy nevyšumělo to víno, i když jsem se prospala. "Omluvíte mě? Ráda bych se převlékla a umyla..." naznačila jsem, co chci. Akkarin mi jen pokynul rukou a já jej následovala.

Došli jsme až do druhého patra a já dostala pokoj vedle Akkarina a naproti Dranovi. Myslela jsem, že mě ubytují v prvním patře. Zamyšleně jsem uvažovala, jaký to má důvod.

**

Další den jsem se musela dostavit před Společenství. Musela jsem vysvětlit své důvody, proč jsem nepřišla do Společenství, když se má moc sama rozvinula a také jak s ní naložím. Vysvětlila jsem tedy, že mi má učitelka přísně zakázala o tom komukoliv říct a že jsem se Společenství obávala. A Akkarinovu pomoc vyhledala proto, že svou moc nezvládám. Na otázku, proč Akkarin, jsem řekla odpověď, kterou mi poradil – jsme staří známí. Na toto prohlášení všichni reagovali ohromeně a překvapeně a já zvažovala, jestli pod mými slovy neslyšeli něco jiného. Mnohem později mi došlo, že to bylo trochu nelogické - chyba ve spěchu - jelikož když mám za starého známého Akkarina, proč jsem za ním nešla hned? Ale naštěstí to nikomu netrklo. Snad.

Když poté Akkarin navrhl, zda může převzít mou výuku, lehce toho dosáhl. Ano, ostatní mu dělali problémy, Lorlen nacházel hnidopišské důvody, proč ne, ale Akkarin tím vším ladně a elegantně proplouval. Já mu navíc také pomáhala. A nemalou měrou. Namítl, že Dran je výborný student před koncem učení a proto bude mít dost času věnovat se mně. A díky důvěře, kterou v něj mám, půjde učení ještě rychleji. Mile jsem se usmívala a přitakala všemu, co Akkarin řekl. Stále jsem nemohla přijít na důvod, proč to dělá. Nakonec jsme s Akkarinem získali sympatie všech vyšších čarodějů i ostatních. A nebylo co řešit.

Jelikož mi bylo už čtyřiadvacet, vyhnula jsem se nošení hábitu noviců, přesto jsem musela nosit incal ukazující, že jsem v poručnictví Nejvyššího lorda. V poručnictví Nejvyššího lorda... to nebylo tak špatné.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: NDP (5) wínqa 09. 01. 2012 - 17:29
RE: NDP (5) roníí 10. 01. 2012 - 16:17