Moira | NDP (4)

"To je příjemné." zamručela jsem a pohodlněji se natáhla. Esy se zasmál.

"Je mi potěšením, paní, věřte mi." políbil mě na rameno.

"Víš, jaký je můj názor na mé titulování. Cítím se pak stará." pronesla jsem napůl žertem, celá malátná. Odnaučit Esyho říkat mi paní jednoduše nešlo. A druhá varianta – mistryně – zase na vesničce přitahovala nežádoucí pozornost. Tak jsem se s tím smířila a z titulování a napomínání se stal zvyk.

Zrovna teď mě Esy masíroval. Byl úžasný masér, ani se nedivím že si jej předchozí pán vydržoval. Byl také úžasný kuchař, úžasný zpěvák, skrytý génius a skvělý lovec. Bylo jen málo věcí, ve kterých nebyl dokonalý.

Třeba mi říkal paní a odmítal se naučit magii. Bylo v tom něco s jeho výchovou. Ale ještě pár let a převychovám si jej tak, aby se bral jako mě rovný. A pak to teprve bude zábava.

"Lehni si ty." pobídla jsem jej. Zmateně poslechl a já mu položila ruce na ramena. Začala jej nejistě masírovat a zkoumala, co se mu líbí. "Takto?" navrhla jsem. Esy ztuhle přikývl a já jej pokárala, stejně, jako on vždy mě. Zasmál se tomu, když mu to došlo. A konečně se uvolnil. Na dveře zaškrabal yeel a já se zvědavě otočila. Někdo musel přicházet, jinak by nás takto neupozorňoval. Zvedla jsem se, přehodila si před ramena přikrývku a došla ke dveřím. Esy mě zamyšleně pozoroval. Byli jsme milenci ale ne v tom pravém slova smyslu. Laskali jsme se, mazlili, ale k tomu pravému spojení nedošlo. Nedokázala bych... snést, že do mě vniká tímto způsobem. Ne kvůli sobě. Kvůli němu. Pošpinila bych jej, tu úžasnou a čistou bytost. To však neznamenalo, že neexistoval orální sex a on si neužíval, když mě tam dole zkoumal svými ústy, jazykem a když mě opravdu rozehřál, tak i prsty či jinými pomůckami, o kterých "slušné ženy" neměly ani ponětí.

Za dveřmi stál nějaký čaroděj. Poznala jsem to dle zeleného hábitu. Zatrnulo mi. Poznal snad, že jsem také čarodějka? Čaroděj netrpělivě poklepával nohou o zem a já si jej prohlédla. Byl mladý a měl zelený hábit léčitelů. Rozhodla jsem se tedy otevřít. Léčiteli se snad ubráním. Pokud to tedy není past. Pro jistotu už jsem se připravovala k bleskovému vztyčení obran.

"Paní Saem?" zeptal se muž. Přikývla jsem.

"Jmenuji se Jasen. Jsem pro tuto vesničku novým léčitelem a chtěl bych poznat všechny jeho obyvatele..." Jasen si mě konečně prohlédl a mírně zrudl, když si uvědomil, že jsem jen v peřině. "Ach... Asi ruším, že? Přijdu později." vyhrkl a měl se k odchodu. Z mého malého domku se ozval smích.

"Pozvěte jej dále, má paní. Máme navařeno z toho oběda a vy stále tvrdíte, že by nás měl někdo konečně navštívit." houkl Esy.

"Ale..." hlesla jsem šokovaně. Je to čaroděj, proboha Esy! zavrčela jsem na něj přes naše spojení. Esy nosil můj krvavý prsten.

"To není nutné." rozpačitě na mě pohlédl čaroděj. Rezignovaně jsem na něj pohlédla, když jsem slyšela cinkat nádobí. A napadlo mě, že to tak špatný nápad není. Divné by bylo spíše to, kdybychom ho doma nechtěli.

"Jen pojďte." ustoupila jsem. Čaroděj na mě nejistě pohlédl, koukl se k další chalupě, jako by si toužebně přát tam zmizet, ale nakonec váhavě vkročil dovnitř. Nejspíše jej napadlo, že by bylo nezdvořilé odmítnout. Nu ano, to by bylo. Věřte ale, že v jeho případě bych udělala radostnou výjimku. Yeel se nám plandal pod nohama a hned byl u Esyho, od kterého (ne zbytečně) čekal nějaké zbytky. Já na chvilku zmizela do ložnice, abych se oblékla.

"Jsem Saem z rodiny Zellů, rodu C'zechů. Toto je Esy, rodu P'ariků." představila jsem nás. Ano, zkomolili jsme si svá jména tak, aby odpovídala naší pravé minulosti, ale nikdo je neznal. Jak se říká, nejlepší lež je ta, která...

"Rád vás poznávám." usmál se Jasen. "Přijel jsem předevčírem a odpoledne se dobalil, od té doby obcházím celou vesničku. Myslel jsem, že bude menší." poznamenal a nakrčil obočí.

"Ano, když jsme se přistěhovali, bylo tu jen pár chalup. Pak si Esy otevřel hospodu a jeho jídlo se široko daleko proslavilo jako nejlepší. Málem mi jej odloudily různé chamtivé rody, které také uznaly, jak skvělý kuchař to je." usmála jsem se na Esyho láskyplně.

"Nikdy bych vás neopustil, má paní." políbil mě Esy letmo na tvář, když okolo mě procházel a nandal Jasenovi na talíř. Podíval se na to a zakručelo mu v žaludku. Zasmála jsem se.

"Hádám, že jste od rána nejedl, že?" broukla jsem a mírně pobaveně pozorovala, jak se cpe Esyho skvělým jídlem.

"Bohužel jsem na to zapomněl." přitakal a zapil to vínem. Překvapeně se na něj podíval.

"Anurenské víno, pokud se nemýlím! Žijete si nad průměry dobře, paní Saem, pane Esy." pronesl překvapeně. Zasmála jsem se.

"Já víno nepiji, jen při vzácných příležitostech. Ale Esy je úplný labužník, co se jich týče. Dle mě jsou ale stejně nejlepší v jeho jídlech." odvětila jsem.

"To nejspíše ano." Jasen se podíval na svůj talíř, ale náhle už mu podíval Esy další.

"Ne, to nemohu přijmout!" se sebezapřením ze sebe čaroděj vysoukal. Zasmála jsem se.

"Ale to je jen předkrm! Esy toho má ještě tuny." ubezpečila jsem ho a když se na mě s nadějí podíval, pokynula jsem k jídlu. Nadšeně se na něj vrhl. Koukla jsem se pobaveně na Esyho. Pokrčil rameny. Nemůžu za to, že mé jídlo všem tak chutná. poslal mi myšlenkou. Pokroutila jsem hlavou.

"Proč nežijete ve městě? Otevřít si restauraci tam, jste do měsíce boháči." ubezpečil nás Jasen. Pokrčila jsem rameny.

"Miluji klid přírody." pronesla jsem vyhýbavě.

**

Znaveně jsem ležela na břiše. Esyho nauky o tělu jako chrámu byly náročnější, než by kdokoliv kdy řekl. Ty polohy, do kterých mě dostal! Ne, oblečení mám stále na sobě, ale zpocená jsem jak prase. Esy mě ale procvičil! Nechtělo se mi vstávat, tak jsem udělala líný pokyn a už ke mně levitovala sklenice s vodou. Zahledla jsem pohyb a pak v odrazu okenice uviděla tvář.

Byl to Jasen. Ztuhla jsem a sklenice jako výčitka i důkaz zůstala viset ve vzduchu. Jasen na mě nevěřícně zíral a já vyskočila. Než jsem ale stihla cokoliv udělat, zmizel. Utekl. Přes mentální komunikaci jsem slyšela, jak volá nějakého lorda Feadora a říká mu o mně. Zaklela jsem. Vše šlo pomalu ale jistě do háje.

"Paní!" vrazil do dveří Esy. Měl na sobě ještě stále hospodskou zástěru. "Slyšel jsem-"

"Já vím." přerušila jsem se a balila. Esy se ke mně přidal, ale zamítavě jsem mávla rukou. "Ne, ty tu zůstaneš." pronesla jsem.

"Cože?" Esy se na mě šokovaně podíval.

"Nechci z tebe udělat vyděděnce teď, když jsi našel domov. A nemysli si, že nevím o té pěkné hnědovlásce, co po tobě hází očka." pronesla jsem a hledala svůj deník. Za ty dva roky tady mi Esy z cest donesl různé kouzelnické knihy a já se z nich učila a vše důležité si zapisovala do deníku. Za ty dva roky jsme si ale také vybudovali perfektní život. A přátelství s Jasenem. Doufala jsem jen, že se přijde zeptat na vysvětlení dříve, než nás udá úplně. Tomu Feadorovi sice řekl, že možná (což je důležité) našel čarodějku nenaučenou ve Společenství, ale neřekl kde ani jim neposlal mou podobu. Napadlo mě, jak nespravedlivé je, že Společenství čarodějů ovládá veškeré čaroděje a každého mimo něj trestá. A co já? Já jsem ze Sachaky. Nemůžu za to, že mě tam okolnosti naučily více, než měly.

"Je to jen flirt, paní, já bych vás-"

"Nemáš ke mně žádné závazky, Esy, moc dobře to víš. A já zase vím, že muži nestačí milovat jen duší, má i tělesné potřeby. A ty já vyplnit nedokážu. Ale pokud mě bereš za svou paní a respektuješ mě, nařizuji ti tedy, ať se s tou dívkou pokusíš sblížit a dáš do toho všechnu obětavost. A pokud ti s ní bude dobře, zůstaneš s ní a zapomeneš na mě."

"Mám k vám závazky! Nosím váš krvavý kámen!" obořil se na mě Esy ne zlostně, ale zoufale. Nechtěl mě za žádných okolností opouštět. "A i kdybych s tou dívkou navázal vztah, na vás nikdy nezapomenu." dodal tišeji. Něžně jsem na něj pohlédla.

"Vyřiď Jasenovi, že jej pozdravuju a omlouvám se za to, že jsem jej klamala. Že jsem jinak nemohla." odvětila jsem taktéž mírně a pousmála se na Esyho. "Žádný smutek, drahý. Zase tě navštívím." pohladila jsem jej po tváři. Zahalila jsem se do černého pláště s hlubokou kápi a vyšla ze svého domova pryč. Yeel se mi motal pod nohama a Esy ho ostrým rozkazem přivolával zpět. Ignoroval jej a následoval mě.

"Běž domů, yeele." pošeptala jsem přísně. Yeel zakňučel, ale poslechl mě. Šla jsem dále a neotáčela se. Věděla jsem totiž, že pak bych se nezadržitelně rozplakala nebo, a to by bylo horší, nedokázala odejít.

Teď se však nabízí jiná otázka. Kam mám jít?