Moira | NDP (3)

 "Ne, to neudělám!" křičela jsem. Harikava se zlostně zamračil a sáhl po biči. Sjela jsem ho nenávistným pohledem a stalo se něco zvláštního. Bič vzplál. Myslela jsem, že to byl Harikava a proto mě ani nenapadlo se nad tím pozastavit.

"Neupečeš mě, přišel bys o svůj drahocenný zdroj energie." pošklíbala jsem se. Harikava na mě vycenil zuby a pak se nečekaně pousmál. Podezřívavě jsem jej sledovala. Vzal nůž a zabodl jej drobné ženě do těla. A znovu a znovu, do míst, která jí smrtelně neohrozí – tedy ne okamžitě. Křičela bolestí a prosila. Krev stříkala a mě na okamžik zmrazil čirý děs, nemohla jsem odtrhnout pohled o lesklé ocely, děsivě lehce se zakusující do lidského těla, a ten zvuk! Začala jsem v puse cítit žaludeční šťávy a hořečnatě polykala. Odvrátila jsem se. Chvíle, kdy kov procházel kůží, kdy vytryskla rudá krev, mi obracela žaludek na ruby a přitom... přitom jsem měla zvrácené nutkání to pozorovat. Byla jsem fascinovaná krví. A Harikava to z mých myšlenek poznal.

"Moje malá hrdopyško, naučím tě magii, chceš?" zeptal se náhle Harikava. Zarazil se, otrokyně u nohou se chvěla předsmrtelnými křečemi, krev už líně olizovala i moje nohy a rozhostilo se ticho. Nikdo nechápal, proč má se mnou Harikava takovou trpělivost. Jiní by mi vyřízli jazyk, vydloubli oči a ještě mi zchromili nohy. Vše tak, aby neohrozili jen mě jako zdroj energie. Ale Harikava si se mnou hrál, ponižoval mě, bil a mučil – ale nikdy ne trvale. Nikdy mě už nepoznamenal tak, jako s mými prsty. Dalo by se vlastně říct, že na mě byl jemný. Ve srovnání s ostatními ichani rozhodně. Přesto se ale nedalo říct, že by se ke mně choval jako k člověku. Byla jsem jen o něco cennější mazlíček, jeho milovaná hračka či zvířátko. A ostatní otroci mě nenáviděli. Jelikož si to za mě vždy odpykali oni. Možná i to byl účel. Možná že jsem byla tak mocná, že se mě Harikava bál, že se bál, že by mi ostatní otroci pomohli jej porazit. Byla to hezká myšlenka. Škoda jen, že nejspíše není pravdivá.

Ale zvykla jsem si. Za rok si zvyknete na hodně věcí. Navíc mě nenenáviděli všichni. Byla tu jedna osoba, která mě měla vlastně více, než ráda. Natah.

Zatímco jsem se napůl na Harikavu dívala, u nohou mu umřela otrokyně. Nic, ani pohnutka. Jen mě sledoval. Já sledovala jeho. Krev už pomalu usychala a já věděla, že mi z kůže, kterou mám místo botou, nepůjde dolů. Přesto jsem neuhnula – pak by mi Harikava mohl nařídit, ať se v té krvi vyválím či ať jí slížu z jeho bot. Nebylo by to poprvé. A já dnes neměla ani žaludek, ani chuť na jeho sadistické zvrácené hrátky. Musela bych hrát vzpurnou a nebojácnou. Ale ve mně vždy byla malá dušička, vždy jsem se hrozně bála, že to přepísknu a on mě zabije. Ne, teď jsem na to neměla ani dost duševní síly.

"Proč? A co za to?"

"Byla by škoda zahodit tvůj potenciál. A jako jediné chci tvoje spojenectví. Chci, abys byla mou sestrou, podobně jako byl pro Karika Dakova." odvětil Harikava. Klidně jsem jej pozorovala. Dakova. Něco mi to říkalo. Připomínalo mi to staré sny o útěku a svobodě. Ale proč?

"Celou pravdu Harikavo." pronesla jsem tiše.

"Samozřejmě tě nenaučím vyšší magii. Ne, dokud si nebudu jist, že se mou družkou staneš nejen tělem, ale i duší."

"Družkou?" zděšeně jsem na něj zírala. Zasmál se.

"Ano, družkou. Kdo by si troufl na druhy ichani, dva mocné čaroděje? Nikdo! Ovládli bychom poušť, měli nejlepší otroky, byly bychom..."

Nechci to slyšet. napadlo mě. Ale chtěla jsem, tak moc chtěla se naučit magii. Byla jsem bláhová. Neměla jsem doufat. A Hariava mě znovu poučil o tom, jak hloupé je věřit právě jemu.

**

Byla to hra. Ano, zase si se mnou hrát. Pár týdnů mě naoko učil magii. A já mu věřila, nadšeně hltala každé jeho slovo. A pak přišla ta rána.

"Hloupá, hloubá čubička." broukal Harikava. Pak se jeho tvář rozjasnila nadšením. "Čubička, to ty jsi. Ode dneška, drahá hrdopyško, budeš moje čubička. Doslova." pronesl mile. Štěkl rozkaz a po chvíli mi přinesli obojek. Zděšeně jsem na to zírala. Harikava mě dnes učil magii. Vše se zvrtlo s příchodem Sarika.

"Už jsi to vyřešil?" zeptal se a sjel mě opovržlivým pohledem. Harikava se zasmál. Pak mě začal bičovat, bezdůvodně. Znásilnil mě a poskytl mě i Sarikovi. Zalykala jsem se ponížením a hanbou. Snášet Harikavovo znásilňování mě stálo veškeré mé duševní síly. Pokaždé, ač už to bylo rok, mě to pálilo a cítila jsem ze sebe čím dál větší znechucení. A když si mě vzal i někdo jiný... něco se ve mně zlomilo. Po tomto mě Harikava hodil do díry sloužící jako latrína a zavřel mě tam. Zalykala jsem se slzami, ponížením, hanbou a také strachem. Nevěděla jsem, jaký zvrat se v Harikavově mysli udál. Ale pro mě to neznamenalo nic dobrého. Že bych to opravdu přepískla? Stalo se to, čeho jsem se bála?

Vytáhl mě až k večeru, hodil do řeky a pak mě na břehu znásilnil. A nechal mě pak na hraní komukoliv, kdo chtěl. Muži si vylévaly vztek, plivali, močili na mě a ještě horší věci. Přišli i ženy, aby si do mě mohli kopnout, jelikož jsem byla spoutaná.

Jediný, kdo nepřišel, byl Natah.

**

"Sam?" ozval se tichý hlas Nataha.

"Hm?" neodvažovala jsem se pohnout ze strachu, že mě Harikava uvidí a znovu si vymyslí něco, za co by mě mohl potrestat.

"Jak... jak se cítíš?" hlesl. Dalo mi dost práce se hořce nerozesmát.

"Jak asi, Natahu? Jsem... jsem..." po tváři se mi zase začaly kutálet horké slzy.

"Lásko, lásko moje, jak rád bych tě objal." šeptl bolestně Natah. Pokývala jsem hlavou. Jindy, před tím, než mi Harikava udělal ty hrozné věci, bych se nad výběrem jeho slov podivila. Teď mi to bylo lhostejné. A to byla chyba. Oba dva jsme zapomněli, že cokoliv vidím já, vidí i Harikava. A tak si vymyslel další způsob, jak mě mučit. A nejen mě.

**

Natah o mě pečoval. Přišel Rakodo, Harikavův zvrácený otrok a jeho pravá ruka, a zmlátil mě. Netušila jsem, zda na příkaz nebo pro potěšení. Natah mě tedy odnesl do svého koutku a umyl mě, krmil a snažil se mě ošetřit. Koukala jsem na něj a přála si, abych mu mohla nějak pomoct. On mi pomohl vždy. Vždy tu pro mě byl.

"Miluju tě, Natahu." šeptla jsem. Natah se na mě překvapeně podíval a pak se radostně usmál. Bylo to poprvé, kdy jsem to nahlas řekla i já.

"Lásko moje. Jednou utečeme. Spolu. Daleko. A budeme žít jako páni. Mít vlastní otroky." hladil mě po vlasem a kolébal mě. Schovala jsem mu tvář do hrudi a mlčela. Nechtěla jsem kazit tuto chvilku tím, že bych prozradila, že žádné otroky nechci. Že se mi to hnusí. A koneckonců - že se to ani nikdy nemůže stát. Tak jsem jen svého milovaného objímala kolem pasu a tiskla se k němu s veškerou vůlí, která mi zůstala.

A bylo jí zatraceně málo. Tak málo.

Jako bych už ani nebyla člověkem.

**

Tupě jsem zírala před sebe. Snad z čiré zlomyslnosti mi Harikava nařídil magií dělat večeří. Nesměla jsem se pohnout, vše jen pomocí magie. Vlastně jsem ruce ani tak používat nemohla. Byla jsem pes. A psi ruce nepoužívají.

Vedle mě se ozvalo žuchnutí a já sebou trhla. Byl to Harikava a něco hodil na zem. Vrhla jsem se čelem k zemi a neohlédla jsem se. Ne ze strachu. Ale neměla jsem zájem vidět něco, co mi opět ztrpčí život.

"Haf." štěkla jsem tiše, když mi to Harikava nařídil. Spokojeně usmál.

"Hodná." podrbal mě na hlavě a pak nastavil ruku. Olízla jsem ji. Udeřil mě za to. Schoulila jsem se na zemi a nereagovala. Měla jsem to udělat, měla jsem jako poslušný pes olízat pánovi ruku. Ale něco se mu nelíbilo. A možná mě udeřil jen proto, protože mě už dlouho nepotrestal.

Vedle mě ležela další žena. Vyděšeně se na mě dívala. Já jí pohled netečně oplácela. Co se asi bude dít? Sílila ve mně hrozná myšlenka, že to vím. Ne, Harikava by mě nenaučil černou magii. Ale mohl by po mě chtít, ať mu oběti připravuji.

"Řízni ji." pronesl jemně Harikava. Prudce jsem se nadechla.

"Ne." hlesla jsem tiše. Rána, kopl mě do hlavy a já omámeně spadla na zem, v uších mi zvonilo. Uniklo mi zasténání bolesti, za které jsem si vysloužila další kopanec do břicha.

"Uděláš to." zasyčel Harikava.

"Ne!" křikla jsem a schoulila se do klubíčka, čekajíc další rány. Ale ty nepřišly. Po chvilce jsem nechápavě vykoukla. A zatrnulo mi. Harikava zavolal Nataha. Dal mu nůž.

"Zabiješ ji ty?" zeptal se Harikava ostře. Natah po mně střelil pohledem a přestože sliboval, že Harikavovi v ničem nepomůže, přestože přísahal, že se mu to hnusí...

Odvrátil se a udělal jistý řez přes zápěstí otrokyně. Vyjekla a začala křičet. Byla mladá. Nevěděla, co se s ní bude dít. Šokovaně jsem na Nataha zírala. Odvrátil se a upřeně zíral do země. Zavřela jsem oči,když jsem pocítila slzy, o kterých jsem si myslela, že už je nemám.

Natahu...

**

Choulila jsem se u pramene. Tupě jsem zírala do vody barvící se mou krví. Ne, neměla jsem měsíčky. Ne.

Právě jsem potratila.

Napůl šíleně jsem zírala do té růžové vody a cítila, jak se neovladatelně třesu. Voda byla až na mou krev průzračná. Čistá. Kdybych se trochu předklonila, možná budu mít štěstí a uhodím se do hlavy. Možná budu mít štěstí a utopím se. Možná....

Vyjekla jsem, když mým krkem prudce škublo do boku. Harikava s úsměvem stál kousek ode mě, držel vodítko a tahal mě od pramene.Uvědomila jsem si, jak jsem nahnutá. Popadla jsem vodítko a prudce sebou škubla do vody. Málem jsem si srazila vaz, jak mnou Harikava smýkl na opačnou stranu. Vykřikla jsem pobouřením. Vykřikla jsem zuřivostí nad tou nespravedlností. To už nemůžu ani umřít... ?! I nevolnící měli právo na život... nebo smrt! Jenže já nejsem nevolnice. Já jsem otrokyně.

Zhroutila jsem se na zem a suše vzlykala, bila do země a unaveně si přála, tak moc doufala v tom, že ta noční můra skončí. Jenže Harikava mě nenechal na pokoji. Odvedl mě doprostřed tábora a narovnal mě. Jako pes jsem musela chodit nahá a po čtyřech. Byla jsem špinavá a spíše než člověk jsem byla zvířetem. Nemluvila jsem už tak dlouho.

"Tato otrokyně se mi stále protiví. Nezaslouží si to trest?" zeptal se Harikava mile. Nikdo se nedovažoval na nás podívat ani nic říct. "Samozřejmě, že ano." odpověděl si Harikava. Skopl mě na zem a vytáhl nůž. Cítila jsem, jak mi začíná srdce zrychleně bít a bála se toho co se stane dál. Přistihla jsem se, jak couvám a lapám po dechu. Mé ruce nechávaly na prašné zemi rudé šmouhy, sedřela jsem si je do krve. Ani to nebolelo. Když se vodítko napnulo, zaryla jsem do země i nohy a snažila se od Harikavy utéct, ale nešlo to.

Harikava mě prudce otočil a ucítila jsem, jak mě řízl do zad. Prudce jsem se nadechla. Chce mě řezat? Mysl obklopená oblakem bolesti se trochu uklidnila. Řezání už nebylo nic zvláštního. Tělo si na něj zvyklo.

Další řez. A další. Pomalu jsem se uklidňovala i když jsem měla tělo stále najaté bolestí. Donutila jsem se sklopit oči k zemi a soustředit se na něco jiného.

A pak ta nečekaná bolest. Vykřikla jsem a celá se schoulila. Celé se to tím ještě zhoršilo. Přes bolestné oblouznění jsem slyšela Harikavův smích. Já křičela a viděla, jak ležím ve své krvi, která čím dál rychleji přibývá. Pak jsem na zemi uviděla něco hnědého. Zhoupl se mi žaludek, když...

Když jsem si uvědomila, že je to má kůže. Omdlela jsem. Než jsem se však propadla do temnoty, hledala jsem Nataha. Musela jsem vidět jeho tvář, vidět, že je se mnou a soucítí se mnou. Že mě stále miluje. Zarazilo mě však, když jsem si uvědomila, že neskrývá slzy ani na mě nehledí zděšené.

Zvláštně se na mě díval. Skoro se zaujetím.

**

Vše šlo z kopce, dá-li se to tak mírně říct. Nevím, co se pokazilo. Ale Natah se obrátil proti mně. Začalo to, když přišel s Harikavou do ložnice a pak mě střídavě znásilňovali. Už jsem se stačila přenést přes to, že mě znásilňuje každý ichani, který příjde. Bylo mi to jedno. Přestala jsem své tělo brát jako své. Trvalo mi to přes rok, ale nakonec jsem se k tomu bodu dostala.

Avšak s Natahem to bylo jiné. On byl moje druhá půlka duše. Já jej milovala. A on měl milovat mě, přeze vše, co udělal a co... Ale když jsem hledala jeho tvář, jeho oči, byla tam jen maska ledu a lačnost. Chtěl se zavděčit pánovi. A půjde přes mrtvoly.

V tu chvíli ve mně Sachaka pohřbila vše, co zbylo ze Samantha Zellové. Už nebylo nic, co by se dalo srovnat s tou dívkou, tam v mém světě.

A v tu chvíli mi znovu na mysl padlo to jméno. Dakova. Jako kdyby se zlomením Natahova přátelství uvolnila nějaká zábrana v mé mysli, vzpomněla jsem si na Karika, jeho bratra, a na čaroděje, o kterém jsem slyšela a který dokázel utéct ichani.

Můžu to dokázat i já? Věděla jsem, že mám málo času. Harikava odešel, protože si potřeboval koupit nové otroky. Bude tím zaneprázdněný ale ne natolik, aby si nevšiml, že intenzivně přemýšlím o útěku.

Musela jsem s to rychle vyjasnit. Vím, jak funguje magie. Přečetla jsem si to. Vím, jak se dostat pryč. Harikava se přede mnou neobtěžoval schovávat mapy. Byl si jistý, že ve mně zadusil veškeré toulavé choutky. Ale nemůžu si to naplánovat ani vyzkoušet. Harikava by na to pak přišel.

Zhluboka jsem se nadechla. Tak se uvidí, uvidí se, jestli to dokážu.

Harikava nic netušil. Věděla jsem to proto, jelikož se choval úplně uvolněně. A nebyla v tom past. Tu jsem dnes už jasně poznala. Vždy má v očích skoro neznatelné plamínky zlomyslnosti.

Když si ke mně přilehl, začala jsem zkoušet, co se o magii popisovalo v knize. Jak to říkal? Najít svou moc, procítit ji, nechat ji rozpínat se...

Harikava do mě vnikl a já na chvilku ztratila soustředění, zase na chvíli ochromená tím naprostým znechucením ze svého těla. Pak jsem vycenila zuby.

Soustředila jsem svou moc na ruku... a zaryla speciálně upravené nehty do Harikavovy paže. Vytryskla krev. A pak vše šlo samo. Cítila jsem Harikavovu energii nadosah. Prostoupila jsem ji. A začala čerpat.

Harikava na mě vytřeštěně zíral a já na něj vycenila zuby.

"Jak se ti líbí toto?" zašeptala jsem mu pak do ucha. Jeho zvadlý penis ze mě vyklouzl a já se začala smát.

Neuvědomila jsem si, že Harikava více dát nemůže dokud nezemřel. Náhle padl k zemi s mými nehty zabořenými hrobko do zápěstí. Pustila jsem jej jako uštknutá. Cítila jsem sílu, osvěžující sílu, měla jsem pocit, že mám moc udělat vše, co si zamanu...

Co to říkala kniha dále? Může ze mě vyzařovat moc? Snažila jsem si vzpomenout, jak to v knize bylo. Bylo tam něco o kůži a nějakém... snad štítu? Ah ano, druhá kůže, která zadrží nadbytek mé moci. Protože když jsem vysála jinému energii, mám jí navíc a tělo ji nedokáže skrývat. Vyzařuje ze mě.  No jo, ale jak to udělat? Skrýt ji?

"Potřebujete pomoct, paní?" zeptal se hlas. Otočila jsem se a uviděla Makilu. Byla už stará, měla jsem pocit, že jsem zaslechla, jak se jí chce Harikava zbavit. Zachvěla jsem se, když jsem si uvědomila, že mě viděla.

"Nemusíte se bát, paní. Já vám pomůžu. Poslechněte si mé rady. Zabijete podobně jako Harikavu každého v táboře. I mě. I vašeho přítele Nataha. On by vás zradil. A vy musíte načerpat síly. Půjde po vás Sarika. Vždy vás chtěl mít jako otrokyni. Zabalte si zásoby, ale jen nalehko. A potom vás naučím užitečnou magii."

Nevěřícně jsem na Makilu hleděla.

"Jak?" vydechla jsem. Pak jsem se vzpamatovala. "A proč?"

"Protože," smutně se usmála Makila. "Jsem měla stejný osud jako vy. Jsem taky Kyriliánka." pronesla tiše. Vytřeštila jsem na ní oči a nakonec to viděla. Viděla, že ty rysy vlastně nejsou vůbec Sachanské. Jsou moc jemné. Ostře řezané. "Protože jsem nikdy nesebrala dost odvahy udělat to, co vy..."

"Ale... nemusím vás zabíjet. Půjdete se mnou!" pokusila jsem se namítnout. Makila se pousmála.

"Ne, jsem stará. Rychle dítě, než se po táboře roznese, že Harikava je mrtví a ostatní se rozutečou." pronesla tiše ta stará žena a já k ní pocítila náhle až zalykavou náklonnost. Vlastně nejen Natahan mi pomáhal nebo mě, když nezbylo jinak, nechal na pokoji. I Makila. I ona mi nikdy nijak neublížila.

**

Utíkala jsem. Rozhodla jsem se zamířit do Kyrilie. Nebylo to těžké rozhodování. Bylo tam Společenství čarodějů. A já jej jako jediné znala. To jediné jsem si v knihách přečetla. A co víc - už v knize jsem si oblíbila Akkarina, Nejvyššího lorda Společenství. Chtěla jsem vidět, aspoň z dálky, jak vypadá. Náhle se mi vybavovalo vše, co jsem za ten čas s Harikavou zažila. I to, co jsem zapomněla.

Dostala jsem se až k pohoří, které tvořilo přirozenou hranici království. A tam mě dostihla první smůla.

Vlezla jsem do cesty přímo ichanovi. Naštěstí mě neznal.

"Kdo jsi?" vyštěkl. Zvažovala jsem, jak zareagovat. Bránit se a bojovat, nebo vyzkoušet lest? Hrát slabou a pak nečekaně zaútočit? Nehty mám pořád ostré...

Začala jsem hrát vyděšenou a couvala. Když jsem narazila do štítu, který mě nepustil dále, celé tělo mě brnělo. Ichan se usmíval.

"Kdo jste?" zakňourala jsem.

"Parika, zlatíčko. A ty jsi teď mou otrokyní." odvětil mile. Parika? Matně jsem si jej z knihy vybavila. A sakra, pamatuju, že byl silný...

"Pane prosím... !" couvala jsem. Chtěla jsem donutit slzy, aby mi začaly stékat po tváři, ale žádné jsem nemohla najít. Byla jsem chladná a vyrovnaná.

Muž mě popadl za zápěstí. Netuším, kdy tasil dýku, ale už jsem měla říznutí a šokovaně zírala, jak se chystá mě vysát pomocí černé magie. Pohltil mě děs a to takový, že jsem zpanikařila a místo, abych se efektivně bránila, jsem jen škrábala a bezúčelně mu zasazovala rány, které snad ani nepociťoval. Cítila jsem, že mi po tváři stékají slzy. Teď už ano. Teď jsem věděla, že je po všem. Že mě vysaje, zjistí velikost mé moci a...

Ale v tu chvíli se najednou strhl hluk. Parika se zamračeně otočil a pak zlostně přimhouřil oči.

"Tak za chvíli, zlatíčko." šeptl mi a udeřil mě. Poslal mě tím do bezvědomí. Než jsem omdlela, s úlevou, která prostupovala každičkou mou část, jsem si uvědomila, že jsem jen o vlásek unikla dalšímu otroctví. Jen o vlásek. Málem jsem se šťastně rozesmála. Do toho bezvědomí jsem radostně padla i přes to, že je to nebezpečné.

**

Probrala jsem se a zmateně se rozhlížela. Nevěděla jsem, kde jsem. Bolestně pomalu mi docházelo, co se stalo. Postřehla jsem pohyb a uviděla nějakého otroka, jak si mě podezřívavě měří. V tu chvíli už jsem měla krutý, ale nezbytný plán. Stále jsem se řídila Makininými radami. Věděla, co dělá a nemyslím si, že jsem natolik moudrá, abych se dokázala rozhodnout lépe, než ona. To, co jsem se chystala udělat bylo jen napříč mému svědomí. A to protestovalo jen chabě, zadupávané pudem sebezáchovy.

Pohlédla jsem na otroka. A pak zkroutila zmrzačenou ruku v pařát a zaútočila.

**

Parika se vrátil za chvíli, na provaze vlekl potlučeného muže. Zírala jsem do země a snažila se vypadat vyděšeně. Parika se nechápavě rozhlédl a pak upřel rozzuřený pohled na mě.

"Co se stalo?" vyštěkl.

"Byl- byl tu další ichani." odvětila jsem naoko roztřeseně. "Řekl, že ti mám... mám vyřídit, že jsi jen bezcenný hmyz. Že ti zabil otroky, aby-" odmlčela jsem se a hrála, že se snažím vzpomenout, jelikož jsem z rozčilení zapomněla zprávu. Ve skutečnosti jsem nevěděla, jak dále. Nejlepší lež je ta, která je založená na co největším podílu pravdy. Ale já nevěděla, jako má Parika nepřátele. Avšak Parika to vyřešil sám,když vztekle vykřikl a začal nadávat nějakému ichanimu. Pak ke mně prudce přiskočil a popadl mě za zápěstí. Tentokrát jsem se ale zaskočit nedala a chytila jej taky. On mi ruky bolestně zkroutil a sahal pro nůž. Ale to já mu už zabořila nehty do měkkého masa. Trhl sebou a překvapeně na mě pohlédl. A když už jsem mu čerpala moc, nemohl se pohnout, jen mi v děsu zíral do očí. Zlomyslně jsem se usmála.

"Příjemný pocit, není-liž pravda?" zavrněla jsem.

Když padl k zemi, všimla jsem si, že mě sleduje jeho otrok. Ten, který mě svým útěkem v podstatě zachránil. Hlavou mi táhla slova Makily, ale zakroutila jsem hlavou. Věnovala jsem otrokovi jeden úsměv. Padl přede mnou na kolena, čelem se dotýkal země. Odvrátila jsem se a odcházela průsmykem dále.

**

Všimla jsem si, že mě bývalý Parikův otrok následuje. Už to bylo dva dny a pokud se za mnou takhle potáhne, mohl by si jej někdo všimnout. Rozhodla jsem se jej zbavit jednou pro vždy. Ne, nechystala jsem se jej zabít. Jen přelevitovat hlubokou propast. Bála jsem se to zkoušet, Harikava mě to sice rádoby naučil, přesto...

Bylo by hloupé zemřít po tom všem. Na druhou stranu, něco hluboko ve mně to chtělo vyzkoušet. Něco, co ještě úplně nezemřelo. Něco zvědavého a hravého. Lidského.

Když jsem stála na druhé straně a spokojeně sledovala, jak otrok bezradně stojí na její hraně, unikl mi úsměv. Šla jsem dále a už se neotáčela.

**

Podcenila jsem vytrvalost sachanského otroka. Nevím jak, vážně netuším, ale zase mě našel. Když jsem jej zahlédla, rezignovala jsem a počkala na něj.

"Co chceš?" štěkla jsem.

"Paní." uklonil se. "Chtěl jsem vás varovat. Sleduje vás nějaký muž." pronesl.

"Mimo tebe? Jak milé." pronesl jasem úsečně. Muž se schoulila já svých slov ihned zalitovala. "Omlouvám se. Promiň, chtěl jsi mi pomoct. Děkuji. Ale se mnou jít nemůžeš."

"Neomlouvejte se paní. Jsem jen otrok." pronesl. Z těch slov mě zamrazilo. A co jsem já... ? "Prosím paní, nechte mě jít s vámi. Kdybych zůstal, našel by mě jiný ichani a zase bych byl v jejich otroctví." zaškemral. Zatrnulo mi. To mě nenapadlo.

"A to si myslíš, že já budu lepší?" zeptala jsem se arogantně, ve snaze jej odradit.

"Ano paní. Vím, že jste bývala otrokem. Také jsem byl Harikavovým otrokem, ale pak mě prohrál." pronesl tiše. Zatrnulo mi. Znovu. Takže věděl kdo jsem. Ten chlápek je samý překvapení. Pozorně jsem si jej prohlédla. Typický Sachakan, možná trochu menší, možná s jemnějšími rysy, které mu dodávají sličnější vzhled. Ušklíbla jsem se nad slovem sličný. To slovíčko jsem nepoužila tak dlouho, jak je rok dlouhý. Doslova.

"Kdo mě sleduje?" zeptala jsem se unaveně a promnula si spánky. Neznepokojovalo mě to tolik, jak by mělo, a to mě znepokojilo.

"Natah... myslím paní." odvětil otrok nejistě.

"Jak nevlastně jmenuješ ty?" zeptala jsem se tupě.

"Esy, paní." pronesl, ale jako bych ho neslyšela. Uvědomila jsem si, co řekl předtím.

Pronásleduje mě Natah. Proč? Natah.. ?!

Samozřejmě, že jsem jej ani Makilu nezabila. Neměla jsem na to žaludek. Ale důrazně jsem je upozornila, že je nemíním mít sebou. Před Natahem to bylo divadlo, jelikož Makila stejně chtěla umřít v Sachace. I když jako otrokyně. Ale Nataha jsem na to upozornila dost tvrdě, jinak řečeno jej vysála až na pokraj smrti. Byla to má malá pomsta za jeho zradu.

A on mě teď sledoval.

Při pohledu na třesoucího se Esyho jsem začala pociťovat ledový vztek, který ve mně dřímal už dlouho, ale až teď prosakoval na povrch. Esy byl ten typ človíčka, který zůstane dobrý navzdory všemu, co se mu stane. Věděla jsem to a to jsem mu ani nemusela přečíst myšlenky (což bych měla udělat, abych se ujistila, že jej na mě neposlali ichani). Možná časem zhořkne, jako Makila, ale v jádru zůstane dobrý. Ale Natah byl impulzivní člověk, přelétavý jako korouhvička a, to jsem si uvědomila teprve nedávno, sobecký. Obětoval mě jen proto, aby se přes mou mrtvolu vyšplhal výše v Harikavové přízni. A to mě miloval. Věděla jsem, že mě miloval, upřímně a čistě. Ale sebe miloval více.

Natahova zrada pálila o to více, že jsme milenci bez možnosti se pomilovat byly dlouhý rok, rok, kdy jsme museli snášet kruté zacházení, které nás sblížilo způsobem a poutem, které by se jinak nevytvořilo. Jak jsem už poznamenala, byly jsme dvě poloviny.

A on nás rozsekl a z mých zbytků ještě vytřískal užitek. Unaveně jsem zavřela oči.

"Necháš si přečíst myšlenky, Esy?" zamumlala jsem tiše. Rozšířily se mu panenky překvapením, ale beze slova přikývnul.

O něco později jsme už společně vyšli vstříc Kyralii.

**

Zamračeně jsem toho yeela pozorovala. Musel ho poslat Natah, jinak jsem si to neuměla vysvětlit. V Harikavově táboře toho konec konců zůstalo opravdu hodně. Zamračila jsem se. Jak chceš, Natahu. Dala jsem ti možnost žít. Ty jsi si vybral smrt.

**

Počkala jsem na Nataha u další propasti. Dohnal mě vycházkovým krokem, dokonce se na mě usmíval.

"Sam! Lásko! Konečně volní, konečně si splníme své sny!" křičel už z dálky. Zatrnulo mi a poplašeně jsem se rozhlédla. Ale nikdo nebyl. Jen on, já a Esy.

"Co to říkáš, zrádče?" zasyčela jsem na něj, když přišel dostatečně blízko. Zarazil se jen na zlomek okamžiku, pak se zářivě usmál.

"Copak to nechápeš, miláčku? Musel jsem, musel jsem to hrát. Jinak by ti mou pomocí proti mé vůli ublížil." pronesl pomalu a pak se zatvářil zrazeně. "Copak jsi to nepochopila?" zeptal se ublíženě. Znejistěla jsem.

"Opravdu?" šeptla jsem a tolik si přála, aby to byla pravda.

"Miluji tě, lásko." usmál se něžně Natah. Pak mu přes tvář přelétl stín a zatvářil se smutně.

"Kam jdeš?" křikla jsem vyplašeně, když odcházel.

"Nevěříš mi. Už se nemilujeme bezvýhradně, ty ve mně nemáš důvěru. Já... nechci tě zdržovat. Zasloužíš si asi něco lepšího, než mě." šeptl bolestně a odvrátil se. Chtěl mě opustit, jelikož si myslel, že pro mě není dost dobrý. To rozhodlo.

"Natahu! Opovaž se odejít!" křikla jsem a rozběhla se k němu. Chtěla jsem ho obejmout. A pak se to stalo.

Vše se seběhlo moc rychle. V jednu chvíli se Natah otáčel, na tváři mu pohrával jemný úsměv a v druhou do něj narazil Esy a shodil ho přes okraj propasti.

"Ne! NE!" křikla jsem a k hraně propasti se vrhla. Esyho ruce mě zadržely dříve, než jsem se mohla vrhnout za ním. "Natahu!!" křičela jsem vyděšeně. Snažila jsem se v hlavě najít kouzlo k telekinezi či něčemu podobnému, ale zaboha bych si nevzpomněla, že jsem něco takového četla nebo se to učila. "Natahuuu!!" křičela jsem a po tvářích mi stékaly slzy. Zhroutila jsem se Esymu do náruče a křečovitě vzlykala. Jen do chvíle, než mi došlo, co udělal.

Vztekle jsem se vzchopila a udeřila jej. Poté znovu a znovu, mlátila jsem jej a bila jej. Zuřivost mi propůjčovala nevídanou sílu, až Esy na zemi tiše sténal. Křičela jsem na něj nesrozumitelná obvinění a vylívala si na něm zlost.

Když jsem se uklidnila, zadýchaně jsem na něj hleděla. Svezla jsem se na zem a roztřeseně si složila hlavu do dlaní.

"Proč? Proč jsi to udělal? Proč?" hlesla jsem zlomeně. Esy se zatvářil provinile.

"Byl to podvod, paní. Chtěl vás zabít. Chtěl... chtěl vám ublížit." hlesl tiše. Zírala jsem na něj.

"Jak to můžeš vědět?" šeptla jsem zlomeně.

"Viděl jsem dýku v rukou. Chtěl vás zranit a donutit vás naučit jej černou magii."

"Ale JAK to můžeš vědět?!" křikla jsem. "Mohla mu jen překážet a on si ji dával jinak..." šeptla jsem toužebně. Vyhlížela jsem přes okraj rokle, ale až na dno vidět nebylo.

"Já... paní čtu myšlenky. Můj minulý pán mě to naučil... jelikož ve mně cítil velkou sílu, která se musela vyčerpávat. Já ho slyšel."

"Slyšel?" tupě jsem na něj hleděla. Trochu zrudl."Vlastně jej poslouchal. Chtěl jsem vědět, co chce udělat."přiznal tiše a schoulil se v předtuše dalších ran.

"Mě taky posloucháš?" zeptala jsem se po chvíli.

"Ne, to bych si nedovolil. Navíc mé čtení většinou nefunguje na Vyšší čaroděje." dodal. Pohlédla jsem na něj a v srdci cítila podivnou bolest. Takže Natah nakonec...

"Promiň mi to, promiň mi za ty rány." šeptla jsem nakonec a objala jej. Překvapeně ztuhl, ale obejmout se nechal. Nakonec okolo mě nejistě obtočil ruce. Zavřela jsem oči, přesto mi z nich tekly slzy a Esy mě neohrabaně objímal a utěšoval. Vzlykla jsem poprvé, podruhé a už se nedokázala zastavit. Ozvalo se tiché zavrčení a když jsme se otočili, uviděli jsme Natahova yeela. Bolestně jsem odvrátila pohled.

Natahu...

**

Unaveně jsem se trmácela na vrchol. A to jsem měla jen lehkou brašničku. Esy tahal zásoby, své věci a ještě Natahův batoh, jelikož se ukázalo, že myslel dalekosáhleji než my a nabalil i cenné věci na směnění. Odmítal mi cokoliv z toho přenechat a ještě měl tu drzost i nabízet ze žíly. Ale už jsme byli tu. Na vrcholu průsmyku. Teď to půjde jen dolů. Byla noc a tma, já neviděla do dáli ani neviděla barvy úrodné krajiny, ale už jen obrysy stínů svědčily o bujnosti vegetace. Tiše jsem si povzdechla.

"Pojď Esy. Už tam budeme. Dnes se chci dostat za průsmyk. Pak bude pro ichani těžší nás dostat." šeptla jsem mu. Unaveně se na mě podíval, ale neprotestoval a mě bodlo svědomí. Musel být utrmácený a zmožený. Už jsem otvírala pusu, že jsem si to rozmyslela, ale jako by to Esy vytušil, vydal se napřed. Sklaplo mi a po chvíli jsem jej zamyšleně následovala.

Na druhou stranu jsme dorazili až za svítání a mě pohled na probouzející se krajinu vyrazil dech. Byla to nádhera.

"Pojď Esy, tuším, že tamto bude jeskyně. Odpočineme si. Konečně." šeptla jsem tiše, abych snad tu krásu nerozbila jen zvýšeným hlasem. Esy se slabě pousmál. Snad vytušil mé okouzlení. On sám měl dost síly jen k tomu, aby kladl nohu přes nohu, nerozhlížel se. Přesto mou pomoc zase odmítl.

V jeskyni padl jako podťatý, ještě jsem ani nerozdělala oheň. Za chvilku už byl v říši snů a tiše pravidelně oddechoval. Další z výhod mého společníka. Nechrápal. Pobaveně jsem jej pozorovala a musela uznat, že je opravdu pohledný. S pohledem upřeným na bývalého sachanského otroka jsem pak také usnula.

**

Další den byl nádherný, svěží a tak klidný. Mír prostoupil celým mým tělem i duší a mě poprvé napadlo, jaké by to bylo nikam nespěchat, nikam neuhánět, prostě se jen zastavit a žít. Pohlédla jsem na Esyho a usmála se. A náhle mě napadlo, že do Společenství jít nemusím. Vždyť mám vše co potřebuji. Co více si můžu přát?