NDP (2)

21. prosinec 2011 | 00.00 |

Probudím se na kamenné zemi, ostré úlomky se mi zarývají do kůže, řezavý vítr nepříjemně šlehá po kůži. Zmateně se zvednu. Kde to proboha jsem?

Rozhlédnu se, ale nepoznávám to. Jsem snad v pustině. Všude jen kámen, občas trs trávy, občas i malý zelený pahorek. Něco mi to silně připomíná.

"Kohopak to tady máme?" ozve se jízlivý hlas. Trhnu sebou a otočím se. V ten samý okamžik si uvědomím, že jsem nahá a vykřiknu šokem. Snažím se zakrýt, což dva muže přede mnou dost pobavilo.

"Co na to říkáš, Rakodo? Není roztomilá?" zeptal se vyšší z mužů.

"To je, pane." odvětil tiše muž a když se na mě podíval, podivně krutě se mu zalesklo v očích. Ten vyšší ke mně přistoupil a hrubě mě popadl za zápěstí dříve, než jsem se otřepala z šoku.

"A cítím v ní magický potenciál. To má jeden štěstí." potěšeně se pousmál vyšší muž a pustil mě. Zmateně jsem se po zemi sunula dále od něj, i když jsem si odírala kůži na zadku a nohou. Očima jsem těkala všude kolem a snažila se najít nějakou pomoc. Zrovna jsem se zvedala na kolena, když vyšší muž máchl rukou a do mě udeřila neviditelná síla. Odnikud, jen tak ze vzduchu. Spadla jsem na zem a uhodila se do hlavy. Nejspíše to mě poslalo do bezvědomí.

**

"Kdo to je, Harikavo?" ptal se mužský hlas. Trhla jsem sebou a snažila se posadit. Nešlo to. Po chvíli jsem zjistila, že jsem svázaná.

"Je moje, Sariko. Našel jsem si ji." odvětil ostře hlas mě známého vyššího muže, asi Harikavy.

"Klid, příteli. Jen jsem zvědavý. Vypadá jako Kyriliánka. Ale má i rysy Elyňanky." pronesl muž zamyšleně. Zamrkala jsem a pomalu přebírala, co jsem slyšela. Pokud naráželi na mé černé vlasy a modré oči, bylo vše v pořádku. Ale když se bavili o Kyrilii a Elyne... země, které jsou z knihy... které jsou z knihy, která se od mě vpálila...!

"Bože..." hlesla jsem vyděšeně, když mi to došlo. Byla jsem v Sachace a právě se dostala do ruku dvěma ichani! Vyvrhelům, které i v barbarské Sachace vyloučili ze společnosti! Vytřeštila jsem na ně oči a znovu se zazmítala. Zasmáli se. Pak se Harikava zvrhle usmál.

"A co se tak pobavit?"

**

Zdálo se mi, že jsem úplně zlomená. Že to více nejde. Co vše dokáže člověk unést?

Myslela jsem si, že nic horšího, než vidět matku umírat neexistuje. Bohužel ano. Bylo to dostat se sem. A odtud, zdá se, už nebylo úniku.

Zdálo se, že Harikava nic z mé minulosti neviděl. Té opravdové myslím. Samozřejmě, že mi četl myšlenky, násilím se mi dostal do hlavy a tam si dle své vůle přebíral mé myšlenky. Znal mě tak lépe, než já sama. Ale jakýmsi záhadným způsobem mu nedocházelo, že nepocházím z tohoto světa. A nebo si možná myslel, že v nějakém vzdáleném království to vypadá právě tak, jako v mých vzpomínkách na můj svět. Ale jak to, že pak nepochopil ani to s knihou, která mě sem dostala? Ne, toto nemůže být pravda, to musí být nějaká realistická noční můra.

Rozhlédla jsem se. Kam až jsem dohlédla se táhla pustina tvořená skálami a propastmi. Nebe mělo nepřirozeně ostře modrou barvu a vzduch byl taky podivně... jiný. Suchý. Přepadlo mě zoufalství, když jsem si uvědomila, že nemám když už ne jak, tak kam utéct. I kdyby se mi to podařilo, kam bych šla?

Znovu se mi vybavilo, co se stalo včera. Jak mě Harikava klidně povalil, vyhrnul mi vypůjčenou sukni, jak nezapomněl zmínit a pak... Roztřásla jsem se, zatla zuby a pěsti si pevně přitiskla k víčkům. Cítila jsem na tváři slzy. A pak mě znásilnil. Bez emocí, jednoduše na to dostal chuť. Ani se mě neobtěžoval rozvázat.

Zasténala jsem a prudce potřásla hlavou, až mi vlasy spadly do obličeje. Dýchala jsem skrze zaťaté zuby. Rychle jsem na to téma přestala myslet, protože jestli si Harikava všimne mých slz, dá mu to jen záminku k tomu mě trápit. Roztřásla jsem se. Cítila jsem znechucení ze sebe i svého těla, měla jsem chuť skočit do řeky a drhnou se tam ostrým chemickým mýdlem. Cítila jsem se pošpiněná. Raději jsem se rozhlédla a zvažovala svou situaci. Vše se zdálo tak skutečné, ale musela to být noční můra.

Čím dál jistěji jsem si ale uvědomovala, že to možná žádný sen není.

**

V našem malém táboře bylo osm lidí, i se mnou. Harikava jako bezkonkurenční vůdce a diktátor. Jeho pravou rukou byl otrok Rakodo. Byl to zákeřník a bastard, který rád pozoroval ponížení a bolest druhých. Harikavova družka, dá-li se to tak nazvat, byla Makila. Byla to jedovatá, mrzutá žena, ale nebyla zlá, ne tím způsobem, jakým Rakodo. Ale pro přežití udělá vše, třebas i zaprodá vlastní sestru. Pak tu měl Harikava další čtyři otroky. Vím, že žena, která vaří, je Bakala. A muž, který se stará o yeela, psu podobného stopujícího tvora, je Malepo. Další dva, ženu a muže, jsem neznala.

Včera večer jsem byla příliš zaměstnaná sebelítostí, ale dnes jsem si uvědomila jednu věc. Pokud si knihy pamatuju dobře, ichani každý den vysává své otroky. Použije černou magii, řízne je a pak skrze krev vysaje jejich sílu. Nejspíše i dnes. Možná i se mnou. Co udělám, pokud to tak bude?

Možná ten nápad s útěkem není tak marný – i když je beznadějný. Něco udělat musím. Zachvěla jsem se a rozhlédla se. Nebyla jsem svázaná, jelikož Harikava mě včera brutálně ponížil a nečekal, že se pokusím o útěk. Mohla jsem hned vzít nohy na ramena. Ale i mně bylo jasné, že bez jídla se moc daleko nedostanu. A bez něčeho, co mi pomůže přežít. Měla jsem smůlu, že nejsem čarodějka. Čarodějové to měli jednodušší, kdykoliv mohli pomocí magie něco ulovit, mohli pomocí levitace přeletět rokliny. Ale já jsem jen člověk. Já takové schopnosti nemám. Není už proto takový nápad na útěk ztrátou času?

Váhala jsem dlouho, ale nakonec se pro útěk rozhodla. Byla to má poslední šance. A byl to vzdor mé duše, která nesnesla tak kruté zacházení, která nedokázala přijmout, že se nechám znásilňovat jako nějaká hračka. Tak jsem trpělivě čekala na večer.

**

Bohužel to Harikava čekal, možná to dokonce věděl jistě. Hlavní je, že když jsem se v noci chtěla vyplížit, rozzářila se náhle světelná koule a Harikava se na mě mile šklebil. Po zádech mi přeběhl mráz a pocítila jsem opravdový, nefalšovaný strach. Zírala jsem na něj a hlavou se mi honily ty nejhorší myšlenky. Prohlédl si mě, v roztrhaných hadrech, dotlučenou a roztřesenou. Ano, třásla jsem se strachem. Hořkl mi na patře.

Harikava mě nejprve zbil, ale opatrně, abych mohla později jít, poté znásilnil, hned na to si se mnou hrál s magií a nakonec – úplně vyčerpanou, dobitou a na pokraji bezvědomí, mě hodil do vody a nařídil Rakodovi, ať mě nepustí ven.

Tak tu teď stojím, v řece a zuby mi drkotají zimou. Mé přání se splnilo – můžu se umýt. Místo toho ale jen pociťuju další vlnu ponížení. Nevěděla jsem, kolik ještě snesu. Nevěděla.

Bohužel, jak se později ukáže, toho snesu hodně. Až moc.

**

Jak utéct? Nevím. Jak se vrátit domů? Nevím. Jak se osvobodit? Nevím. Nevím, nevím, nevím!

Zabývala jsem se těmito neřešitelnými otázkami, jelikož druhou variantou bylo uvažování nad... tím druhým. Tím odporným hnusným ponižujícím...

A na to jsem dost síly neměla. Šance na útěk jsem se vzdala ještě dříve. Harikava mě obdařil svým krvavým kamenem. Byl to "šperk", který se tvořil z krve a spojil tvůrce krvavého kamene s tím, kdo jej nosil nebo tím, čí krev to byla. V tomto případě to byla krev moje. Všechny mé myšlenky, každý můj pohyb, celičké mé vědomí teď měl ten bastard jako na dlani. A já s tím nemohla nic dělat. Proč mě takto "vyznamenal" netuším. Možná si mě oblíbil. Jaké to "štěstí".

Děsila jsem se toho, že tady budu muset zůstat, ale jinou možnost jsem neviděla. Asi týden po mém objevení tady jsem se zhroutila. Křičela jsem, nadávala, řvala a bila do země. Chtěla jsem se probudit, chtěla jsem se ujistit, že je to noční můra. V ten den můj děs dosáhl vrcholu a já si uvědomila, že ne. Není to noční můra. Je to skutečnost. A já v této nehostinné pustině zůstanu, společně s krutým zvrhlým Harikavou a budu mu dělat děvku. Teprve v té chvíli jsem se plně zlomila, rezignovala na svět. Byl pro mě příliš děsivý, příliš krutý. Kdo jen mohl tušit, že se ze svého bezpečného civilizovaného světa dostanu sem? Ani nejhorší násilníci lidského světa, možná vyjma maniakálních šílenců, nedokáží to, co dělá Harikava.

Zrovna jsem vařila Harikavovu večeři, když ke mně přišel a nakopl mě. Nereagovala jsem a svalila jsem se na bok, abych náraz ztlumila a ochránila citlivější části svého těla. Rychle jsem se pak přetočila a poklonila se mu, čelo přitiskla k zemi před jeho nohama a znehybněla. Žebra mě příšerně bolela, ale jakýkoliv pohyb by ho mohl ještě více rozzuřit. Paradoxní bylo, že jsem si všimla, že čím poslušnější jsem, tím je on ke mně krutější. Zajímavá rovnice. Možná bych to měla zkusit opačně. Ještě to promyslím. slíbila jsem si. Harikava mě hrubě popadl za zápěstí. Vytáhl svůj nůž, kterým vždy kůži rozřízne u všech a kdekoliv (napadlo ho vůbec, že bych takto mohla dostat AIDS? Nebo jinou nemoc? Samozřejmě, že ne. Ani neví, co to je. Kurví se bez obav. Nemoc si vyléčí, no ne?), řízl mě přes prsty a už ze mě vysával sílu. Ani jsem nestačila zasténat bolestí, už mě magií paralizoval.

Harikava používal černou magii – magii, díky které mohl ze svých otroků vysávat energii. Ze mě ji vysával každý den dvakrát. Říkal, že jsem neobyčejně silná a že si lepšího otroka - zdroj nikdy ani nemohl přát. Kéž by někdo bral ohled i na má přání. Pomalu jsem měla pocit, že se jednoho dne nabodnu na nůž, ať už to konečně nemusím snášet. Já nebyla jako ostatní otroci, vychovaní pro své pány. Já věděla, co je to svoboda. A ve svých dvaadvaceti letech jsem byla natolik volnomyšlenkářská, že bych raději volila smrt než otroctví. Vznešený cíl. Jak vznešený cíl...

Harikava skončil. Byla jsem malátná, vzal si tolik mé energie, že i pohnout rukou bylo obtížné. Zírala jsem na tu svou poraněnou ruku a bylo mi do breku. S dvěma prsty jsem nemohla hýbat. Přeřezal mi šlachy. Přetočil mě na břicho, vyhrnul mi sukni a vrazil mi koleno mezi nohy. Druhou rukou šmátral po mých prsou. Neměla jsem sílu se bránit. Zavřela jsem oči a pevně stiskla zuby. Nedej nic najevo. Jen ať si užije a zmizí. Ať si užije a zmizí. Ať si...

Po tvářích mi stékaly velké slzy.

**

Proč tu ještě zůstávám? zeptala jsem se sama sebe a krájela maso. Naučeným pohybem jsem hodila maso do kotlíku. Vyhrnul se mi tím rukáv a já spatřila jizvy na mém zápěstí. To horší zápěstí ještě hyzdily dva prsty zkřivené jako pařáty, které jsem neúplně neovládala. Když mi tehdy Harikava přeřezal šlachy, špatně se to zhojilo. Udělalo se mi z nich zle a já strnula s nožem v ruce. Ano, dobrá otázka, proč tu ještě zůstávat? Proč neodejít? Co mě tu drží? Copak chci dále žít jako děvka ichana? Chci být jen... jen...

Někdo zachytil mou ruku a já si uvědomila, že mi nůž pluje jen kousek nad mým zápěstím. Velký ostrý nůž. Mohla bych se jím říznout nepěkně hluboko.

"Nedělej to." šeptl hlas. Pomalu jsem se otočila na jeho majitele. Byl to Natahem, nový Harikavův otrok. Měl hlavu plnou ideálů a srdce přetékající nadějí. Hořce jsem se ušklíbla a pokrčila rameny. Nemusím se přeci zabít hned. Na to budu mít ještě hodně příležitostí. Zvláštní, nikdy jsem nemyslela, že mám sebevražedné sklony. Vzpomněla jsem si ale na svou podivnou rovnici. A napadlo mě, že by nebylo na škodu ji před smrtí otestovat. Tak. Samantha vystrčí růžky. Možná mě pak Harikava zabije sám.

V tu chvíli jsem ještě netušila, že mi Natah změní celý život.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: NDP (2) wínqa 22. 12. 2011 - 18:29
RE(2x): NDP (2) moira 25. 12. 2011 - 20:58