Moira | NDP (1)

Zrovna jsem dodělávala večeři, když zazvonil zvonek. Unaveně jsem ztlumila plyn, odložila vařečku a šourala se ke dveřím. Že by otec zapomněl klíče? Nebo jen byl líný si sám otevřít? Když jsem však otevřela, zarazil mě pohled na dva uniformované strážníky. Policie. Co tu proboha můžou chtít? Rozhlédla jsem se po chodbě, ale nikoho neviděla. Dokonce ani neslyšela hluk, tudíž na otce nikdo policii nezavolal. Tak proč se ke mně dozvánějí... ?

"Přejete si?" zeptala jsem se nervózně a zastrčila si pramínek vlasů za ucho. Jeden z policistů se podíval na druhého. Ten si povzdechl.

"Jste slečna Samantha Zellovská?" zeptal se. Přikývla jsem a rozpačitě na ně koukala. Takže hledají mě. Ale já si neuvědomuju, že bych něco udělala...

"Pokud jste tu kvůli té pokutě, už jsem na stanici volala. Byl to omyl, mou SPZ zaměnili s jinou. Ten druhý chlápek neměl aktualizovanou-"

"Slečno Zellovská, my tu nejsme kvůli pokutě." policista se zhluboka nedechl. "Je nám to opravdu líto, ale váš otec měl smrtelnou nehodu. Zemřel ještě před příjezdem sanitky. Celý případ je ještě stále vyšetřován. Upřímnou soustrast." pronesl a opatrně se na mě díval. Když jsem mu nechápavě oplácela pohled, začal vysvětlovat znovu: "Váš otec měl autonehodu. Srazil chodce a sám pak naboural do zdi. Nebyl připoutaný a nešťastnou náhodou si srazil vaz při srážce s předním sklem." pronesl rychle a co nejvíce možně bez emocí. Zírala jsem na něj a cítila, že mi mizí všechna krev z obličeje. "Bohužel vám tělo vydáme až poté, co bude provedena pitva. Váš otec je podezřelý z řízení pod vlivem alkoholu. Nešťastnou náhodou srazil dalšího chodce, který je teď na oddělená intenzivní péče."

"Byl namol." nehádám se, konstatuju. Byl opilý a sedl za volant. Pil a potom jel domů. A zabil někoho, srazil ho a potom... Potom zabil i sebe. Zapotácím se. Jeden z policistů mě zachytí za paži a pak mě odvádí do kuchyně. Posazuje mě. Hledá až najde sklenici a natáčí ledovou vodu. Jde ke mně, nutí mě pít. Vše vnímám jaksi zpomaleně, jakoby jen po fragmentech. Udělal tohle. Toto. Potom tamto. A potom tohle. V mozku mi to nenavazuje.

"Co s ní budeme dělat? Vypadá úplně mimo, určitě se zhroutí." namítl pochybovačně jeden.

"Zavolat záchranku?" navrhne druhý. První bezmocně pokrčí rameny. To mě probere.

"Ne." vzchopím se a postavím se. "Děkuju... děkuju, že jste mi to oznámili. Jestli jsem vám způsobila potíže, omlouvám se. Co mám udělat?" hlesnu tiše. Vyslechnu si instrukce s pocitem, že co nevidět začnu šíleně ječet. "Už můžete jít." pronesu rozhodně a ráda, že už to končí.

"Opravdu nic nepotřebujete?" zeptá se podezřívavě ten starší z dvojice.

"Nedávno zemřela na rakovinu matka. Jen jsem nečekala, že... že..." do očí se mi nahrnuly slzy a já se odvrátila. "Prosím, jen běžte." hlesnu pak. Šli. Slyšela jsem klapnout dveře. Když jsem byla konečně sama, zhroutila jsem se křečovitě vzlykala. Ale ne moc dlouho. Většinu slz už jsem vyplakala za maminku. Teď mi zbývalo proklatě málo.

"Co jsem udělala tak strašného, že si to zasloužím?!" hlesla jsem zničeně.

**

Po dvou hodinách jsem se sebrala. Najedla jsem se, obrátila do sebe panáka vodky, pak dalšího na povzbuzení a ještě jednoho. Do třetice. Pro štěstí. (Teď ještě začnu schovávat alkohol před sebou, ne?) A začala si napouštět vanu. Poté si vzala náhodně knihu, která ležela v mé knihovničce a už cestou se svlékala. Když jsem zaplula do vany s horkou vodou a zaposlouchala se do relaxační hudby, ucítila jsem, jak se všechny mé ztuhlé svaly uvolňují. Koukla jsem se na titul knihy. Nejvyšší lord. Poslední díl trilogie, kterou jsem si rozečetla. Strašně jsem se těšila, jak to nakonec s Akkarinem bude. Teď mě to takřka nezajímalo. Ale potřebovala jsem se nějak odreagovat.

**

S trhnutím jsem se probudila a zaklela. Usnula jsem ve vaně. A moje nová kniha, kniha, na kterou jsem se tak těšila, byla úplně promočená... !

"Sakra a do prdele s tím.." mumlala jsem si pro sebe naštvaně a knihu vyzvedla. Tekla z ní voda. Zřejmě provlhla natolik, že byla mokrá i uvnitř. Svou domněnku jsem si ihned potvrdila, když jsem knihu otevřela.

"No to je skvělý. Co se mi může ještě stát? Vyhořím?" pronesu temně. Jako by snad nějaká škodolibá vyšší síla čekala na mé povzbuzení, s knihou se začalo dít něco divného. A když říkám divného, myslím vážně nenormálního. Začala zářit. Upustím ji jako uštknutá, ale jen jsem se tím více vystresovala, jelikož mi dopadla na hrudník. Vyjeknu, protože to začne šíleně pálit. Snažím se knihu od sebe odtrhnout, ale nejde to, zdá se, že se do mě kniha vpaluje. Když pak pod mou kůží zmizí i poslední kousíček té paperbackové knížky, propadnu se do temnoty.