Blaf... :((

3. prosinec 2011 | 15.45 |

Vůbec se mi to nelíbí! VŮBEC!! :(( Snažím se psát, toto vám ukazuju proto, aby jste viděli, že jsem opravdu chtěla něco napsat,a le nejde to. Mám nějaký psací blok. V hlavě ten příběh mám, vím i jak by měly (alespoň přibližně) vypadat nastávající scény, ale... ale nejde mi to napsat. Nelíbí se mi to.

Meye:

Z ruky  mi vypadla sklenice a já bolestně sykla. Prsty se mi zkroutily a já se musela kousnout do rtu, abych nevykřika. Ve vlnách, které pomalu odznívaly a byly čím dál řidší, se mi zotavovaly prsty. Poté, co mi je Kalye zlomil, se úplně nezhojily. Šlo to po etapách, které mě ničily. Ale brzy to bude v pořádku. Snad.

"Marie?" šeptl hlas a já zvedla pohled, věděla, že se mi oči lesknou slzami. Nenáviděla jsem se za to.

"Co je?" štěkla jsem. Kalye se na mě tázavě podíval,a le mlčky mě pozoroval a já jej probodávala pohledem. Pak beze slova odešel. Kopla jsem do křehké sklenice, která ještě před chvílí byla plná vína, a ta se z části roztříštila o zeď a z části o mou nohu. Zavrčela jsem a s povzdechem klesla do křesla. Kalye mi to dělal čím dál častěji. Mluvil se mnou jen, když jsem byla slušná. Začal s tím ve chvíli, kdy zjístil, že jakmile mi začne vyhrožovat, nenechám se a jde do ostrého. Jeho metoda zatím fungovala, jelikož jsem opravdu chvíli po jeho odchodu vychladla a sama ho dokonce vyhledala. Poprvé jsem se mu vyhýbala pět dnů, dokud jsem nebyla tak slabá, že jsem nemohla ani brečet. Kvůli tomu, že jsem potřebovala jeho krev.

Zhluboka jsem se nadechla, trochu se upravila a vyšla ho hledat. Co ten pachant asi chce?

.......... 

Melanie: 

Zadýchaně jsem klečela na všech čtyřech a tvář mi brázdily slzy, které zamrzaly ještě dříve, než sklouzly po celé tváři. Bolelo to. Extrémně citlivá pokožka řvala bolestí a měla jsem nutkání se v té třesknuté zimě svléct a být jen nahá. Jak mi to káže má přirozenost.

Ozvalo se dlouhé zavytí a já poplašeně zvedla pohled, z hrudi mi unikalo dlouhé táhlé zavrčení. Byl to Sander, který se změnil do Samaelové podoby nějakého podivného zvířete. Nepoznávala jsem jej, základ však měl ve vlkovi. Asi.

Zvedla jsem pohled a zkoumala okolí. Přestože padala noc, viděla jsme jako za jasného slunečního dne. Zaraženě jsem vydechla.

Některý z Lovců, nedokázala jsem jeho rychlé pohyby postřehnout, se rozběhl proti stromu a pak jej zrušil. Doslova. Do písmene. Zbylo z něj jen pár třísek a já mhouřila oči do nebe, abych zahlédla alespoň padající siluetu stromu. Zmizel však. Lovec, který jej odhodil, triumfálně vykřikl. Jeho hlas mi zněl povědomě a přitom jsem jej nepoznávala. Byl plný odstínů a modulací, kterých jsem si dříve nevšimla a můj mozek je rozebíral tak podrobně, že jsem si je s předchozí melodií nedokázala spojit. Zaúpěla jsem.

"Funguje to!" vítězoslavně křikl Richard a jeho holá hlava se leskla ve svitu hvězd. Koukla jsem se na něj a bojovala s podrážděností. Měřil si mě zvlášrním pohledem, z kterého mi bylo zle. Jako by si mě vyhlédl jako oběť. Nebo snad...

Za mnou se ozvalo zavrčení, to Leon se k nám blížil a s vyceněnýmmi zuby nutil ode mě ustoupit Richarda. Ohromeně jsem zamrkala. Ani jsem nepostřehla, že se ke mně dostal. Richard i Leon. Ti dva se začali přeměřovat pohledy, z hrudi jim unikalo vrčení a já byla zmatená. Až když jsem si uvědomila, že oba veleopatrmě krouží kolem mě, došlo mi, o co jim jde. O mě jako o... ženu. Zvedlo se ve mně trošku odporu, ale ihned byl nahrazen rozpaky. Zrudla jsem a pak se postavila. Stalo se to tak rychle, až se mi zatočila hlava a mě chvíli trvalo, než jsem si uvědomla vlastní rychlost. Pak jsem se rychle pohnula znovu, to jsem o kousek poodběhla a ohromeně analyzovala své nové schopnosti. Když si musel mozek zvyknout na nový pohyb, začal rychleji reagovat a to s projevilo tím, že jsem i lépe viděla pohyby svých spolubojovníků. Začala jsem se unešeně smát.

Leon s Richardem už kolem sebe nekroužili, jen obezřetně přešlapovali kolem. Ve sněhu nechávali mělké stopy, jako bychom nevážili více než lehounký hlodavec, protože i já nechávala stopy jen nepatrné.

A pak zavál vítr a já to ucítila. Každý z nás to ucítil - ten pach. Nikdo nezavrčel, náhle měli všichni jasnou hlavu. Já taky - podívala jsem se na meč u svého boku a zamračila se. Ten mi stačit nebude. Přestože to byla impotantní zbraň, mě náhle připadala jako hračka. Ne jako hračka - jako módní doplněk, který nedokáže ublížit dostatečně k tomu, aby zabil. Ne tak, jak bych to chtěla já.

Odhodila jsem meč a i ty zatracené šaty, které mě obtěžovaly. Kůže mi ihned zrudla chladem, prsty se začaly prochlazovat. Zavrněla jsem a kůže se mi potáhla srstí. Byl to ohromující pocit a zároveň tak... přirozený. Nikdo mě nenapodobil. Buď už v Samaelové podobě byli nebo se k tomu ani nechystali. Možná neměli dostetek moci? Což mi připomíná - co já a moc?

Neslyšným klusem jsem se vydala po stopě Sandera, který už vyrazill. Cítila jsem vzrušení a i něco více. Cítila jsem se tak živá, jako nikdy.

První temné siluety jsem registrovala už z dálky, než jsem tam konečně dorazila, už jsem měla strategii, kterou je zlikviduji. Potěšeně jsem zavrněla, když se mi do pracek dostal první Temný. Skřet. Skřet, který by mě dříve dokázal roztrhat holýma rukama. A teď se to samé děje paradoxně jemu. Chtělo se mi zlomyslně smát, ale zvířecí hrdlo tomu podinému zvuku nebylo uzpůsobené. Spokojila jsem se alepsoň se spokojeným mručením.

Nějaký dotěrný skřet se na mě pověsil a kousl mě do boku. Temně jsem zavrčela a ohnala se po něm prackou, ale byl mimo můj dosah. Zoufale jsem sebou zatřásla, ale nepomáhalo to, skřet se jen zakusoval čím dál více. Frustrovaně jsem už uvaživala o opravdu zoufalých řešeních, když mě ponižujícího válení po zemi ušetřil Leon. Přeměřila jsem si jej očima..

V této šílené zimě měl na sobě jen kalhoty, vršek cestou vytratil. I boty, byl bos. Otřásla jsem se a byla ráda za svůj teplý kožich. Ale byla ráda i za to, že jej Leon nemá. Zkoumala jsem jeho tělo a mé vlastní reagovalo spokojeným trnutím, toužilo po jeho blízkosti. Leon si toho všiml a pobaveně se pousmál. Líbil se mi. Ten nový Samael jej dělal divočejším a krásnějším, než kdy byl ve skutečnosti.

Lehce jsem se změnila do lidské podoby, naprosto nahá, nohy mi našlapovaly na závěje sněhu. Krystalky ledu mě řezaly do nohou, ale chlad jsem necítila. Zvláštní.

Rozhlédla jsem se a propátrávala stíny lesa. Bylo to zvláštní, náš útok proběhl v úplné tichosti. Mí spolubojovníci jako stíny klouzali lesem a naháněli Temné, bez milosti je zabíjeli. Přišlo mi to neuvěřitelné. Ani v nejdivočejších snech jsem nikdy nedoufala v to, že bychom mohli takto lehce...

Leon se mě lehce dotkl na rameni a v očích měl otázku. Roztřásla jsem se. Ne zimou.  Rty se mi stočily do úsměvu a Leon mě vzal za ruku. Pak mě vedl do lesíka, daleko od ostatních. Byli jsme probuzeni pro boj. Ale momentáln zvítělizily primitivní instinkty a touhy těla.

Leonovi ruce mi klouzaly po těle, nestoudně a necudně.Já tiše vrněla a opakovala jeho pohyby, doslova zrcadlově. Opřela jsem se o strom, drsná kůra mi rozedírala kůži zad, ale já na to nedbala. Zahojilo se to ještě dříve, než se zranění vůbec mohla projevit. Sníh nám tál pod nohama a dech se nám srážel u úst v bílých obláčcích páry. Vdechovala jsem jeho vůni, lapala jeho horký dech a ochutnávala jej. Naposledy jsem se na Leona koukla. Pak zavřela oči a nechala se unášet těmi nejzákladnějšími pudy těla.

..........

"Podívej se na to, milovaná." potřásl hlavou muž. Pozoroval scénu, kterou měl před očima. Masakr.Tak by to nazval, kdyby byl příliš dramatický. A v tom masakru v chumlu, jako zvířata, leželo osm lidí. Vypadali jako štěňata. Smrtelně nebezpečná štěňata. Dvě se k sobě roztomile tulila.

"Je to... nezvyklé." souhlasila žena po mužově boku. Byla čarokrásná.

"Poslouží nám? Tato hravá štěňátka?" muž náhle s pohledem na lidskou smečku zaváhal.

"Ano. Poslouží. " žena se na muže nekompromisně podívala. Pak kývla rukou a ze země se zdvihla hrst kamínků. Žena elegantně mávla prsty a kamínky pokropily lidský chumel nahých těl. Žena znechuceně nakrčila nos.

"Jak barbarské." zabručela, když jeden muž hned vyskočil a postavil se do střehu.

"Kdo jste." vrčel a muž poznal, že se chystá k útoku a rychle zasáhl.

"Spojenci." pronesl melodicky.

"To tak. Další Temní." zavrčel muž a po boku se mu stavěli i ostatní.

"Temní?" žena se na muže pobaveně podívala. "Pokud jsou Děti Temní, tak my jsme Světlí. Ach, jak poetické! Líbí se mi to!" vykřikla žena a vesele se zasmála. Lidem z toho smíchu přejel po zádech mráz. Poznaly v té drobné ženě nebezpečí.

"Chcete nás zabít?" zeptal se holohlavý muž a žena si jej zamyšleně přeměřila.

"Propáníčka, to opravdu ne! Chceme vám pomoct. Temní jsou i našimi nepřáteli - nenávidí nás a pronásledují! Chceme je porazit." žena se pěkně usmála a muž jí přikyvoval na souhlas. Lidé mlčeli. Mladší žena zvedla ruku a náhle okolo všech plál mocný modrý plamen. V tváři čarokrásné ženy na chvilinku bleskla zuřivost a vztek, muž se zatvářil naopak překvapeně, ale oba ihned své výrazy ovládli. Lidé si ničeho nevšimli. Význam však pochopili všichni. Nejsme bezbraní. Budeme se bránit. A zabíjet.

..........

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Blaf... :(( wínqa 04. 12. 2011 - 13:54
RE: Blaf... :(( mixx 04. 12. 2011 - 16:18
RE: Blaf... :(( moira 05. 12. 2011 - 18:41
RE(2x): Blaf... :(( wínqa 08. 12. 2011 - 13:38
RE: Blaf... :(( eipois 05. 12. 2011 - 21:41
RE(2x): Blaf... :(( moira 10. 12. 2011 - 17:34