VSP: 13. kapitola

19. listopad 2011 | 10.12 |

Lidičkové, jen takový malý dotaz - pamatujete na Melanii Ilúzii? :)

(Promiň Ronnie, toto mě napadlo cestou autobusem ze školy teprve před pár dny. Jinak by to bylo tvoje... :))

pro eipois

Melanie Ilúzia:

Zachumlala jsem se více do svého kabátu a sledovala těžké sněhové vločky narážejícíc do skla autobusu. Světlo svítící uvnitř způsobovalo, že jsem v okně viděla jen svůj odraz. Nepomáhalo tomu ani to, jak černá tma byla venku. Když jsem přesto zostřila zrak, viděla jsem pustinu. Pustinu, která zbyla po lidech. Další město duchů. Otřásla jsem se.

Můj pohled znovu přeběhl po autobusu. V civilním autobuse (vypůjčeného od lidí - tajné Lovecké auto by Temné jen lákalo) sedělo jen osm osob, včetně řidiče. Osm osob. Osm Lovců. Nejlepších Lovců, kteří stále žijí a já je dokázala sehnat. O moc víc jich stejně už nezbylo. Smutně jsem si povzdechla. Zmizela Věštkyně, zmizel náš maják a naše kotva. Padly všechny Základny, jejíchž vůdci byly brutálně mučeni a Temní se postarali o to, abychom se to dozvěděli. Přežilo jen osm Stanovišť. Osm Stanovišť ze stovek. Stanoviště v Británii, Japonsku, Norsku, Stanoviště někde v tibetské oblasti (která přežila spíše proto, že nebyla nebezpečná) a někde na severu Ruska. S těmi nemáme spojení, ale je možné, že tam stále jsou.

Svolali nás na nějakou tajnou schůzi. Bylo riskantní shromáždit jedny z posledních poslední vzpěr Lovců na jednom místě, kde by nás všechny mohli zabít a... Nu, trošku nadneseně řečeno, by pak byl se světem konec. Paradoxní je, že obyčejným lidem se teď žije lépe. Všichni Temní se soustředí na zničení posledních zbytků odporu Lovců. Smutné. Ale lidé příjdou na řadu po nás. A to nesmíme dovolit.

Po deseti minutách začal autobus zpomalovat. Počkala jsem, dokud nezastaví úplně, potom, dokud nevypne motor a čekala jsem i pak, v naprosté tmě. Matně mě napadlo, že mi vrnění stařičkého autobusu chybí. Vyrazili jsme ještě za šera, abychom co nejdelší část cesty procestovali za dne. Od místa, kde jsme si stanovili sraz až sem.

"Jsme tady." upozornil na zřejmé řidič. Měla jsem pocit, že se jmenuje Charles a je to ten slavný Lovec z Británie, ale nebyla jsem si úplně jistá. To jeho napadlo jet autobusem a ne Loveckou dodávkou. Povzdechla jsem si. Vzala jsem batoh a postavila se. Nebyla jsem vůdcem této skupiny, ale byla jsem to já, komu Rada zavolala (nejspíše proto, že jsem jako jediná byla dostupná a dobře rozumněla anglicky) a proto se ode mně tak trochu očekávalo, že nás budu vést. Popřípadě bych byla obětní beránek na kterého by se svalila vina, kdyby se něco pokazilo. Chjo. Dveře pro nástup se otevřely a ovál mě ledový vzduch. Jemně jsem nasála vzduch a zima mě zaštípala v nose. Zase si budu muset chvíli zvykat, než dokážu v té třesknuté zimě cokoliv vycítit. Někdy Lovecký život nenávidím.

"Jste si jistí, že jste připraveni na vše?" broukla jsem útrpně. Hlas mi nepoužíváním přeskočil a já si zahanběně odkašlala.

"Nechej si to." odsekl nějaký hlas ve tmě a já se neurazila, naopak se mi ulevilo. Hlas měl severský přízvuk a mě trochu poskočilo srdce, když jsem si uvědomila, že to nejspíše bude Sander - úžasný Lovec z Norska. Hraně nenuceně jsem pokrčila rameny a vyšla do chladného vzduchu. Ihned mi do stále ještě provlhlých bot pronikla zima. Byli jsme nějkde u Uralu. Zde bylo tajné, nepoužívané Stanoviště. Pojistka. Bunkr. Nazvěte si to jak chcete. Postřehla jsem rychlý záblek a věděla, že na nás čekají. Pokud to není past. Toho jsem se bála nejvíce. Že nás vedu na smrt.

Okolo mě se shromáždili ostatní. Ve skupině jsme byly jen dvě ženy. Nebylo to tím, že muži jsou lepší bojovníci. Samael smazává rozdíly. Bylo to proto, že ženy se většinou stávaly Mystičkami a na Mystiky měli Temní nejvíce spadeno.

"Klid děvče. Jen plníš rozkazy - jdem do toho společně." odvětil klidně hlas s německým přízvukem a já se na jeho majitele vděčně podívala. Z tváře pečlivě zachumlané pod teplou šálou a s teplým kulichem vykukovaly přívětivé oči. V šeru jsem nedokázala rozeznat jejich barvu, což mě trošku zamrzelo. Hmátla jsem po láhvi se Samaelem a trochu si lokla. Chlad náhle ustoupil a já se cítila jistěji. Muž měl zelené oči, opravdu krásné. No to je lepší. Pár Lovců mě napodobilo a taky si dalo lok Samaelu. Koukla jsem se na ně a připadala si mezi ostřílenými profíky jako podvrženec. Povzdechla jsem si. Pak znovu zachytila záblesk - bylo to tuším po pěti minutách - a zašmátrala po své baterce. Prsty s koženými rukavicemi mi mrzly a já si v duchu vynadala za to, že si nepořídila pořádné palčáky. Konečně jsem baterku našla a rychle domluveným signálem odpověděla. Dostala jsem poslední signál na oplátku a trošku se uvolnila.

Vykročila jsem a propátrávala okolí. Nic. Čisto. Snad to tak i zůstane. Znovu jsem se nadechla mrazivého vzduchu. Cítila jsem jen čistě lesní vůni. Zvedla jsem obličej k nebi a uviděla hvězdy. Jak dlouho už jsem se na ně nedívala? Neochotně jsem sklopila pohled a začala prošlapávat cestičku směrem k jednomu z posledních zbylých Stanovišť. Bylo mi smutno a úzko. A do breku.

zdroj

..........

Místnost byla strašně maličká. Dominoval jí obyčejný plastový stolek, kolem byly deky složené jako provizorní sedátka. Bylo nás tu přesně deset a vešli jsme se sem jen tak tak. Až na stůl a deky byla místnost úplně prázdná.

"Jsem rád, že vás vidím živé a v mezích okolností i zdravé." zahájil schůzi Rufus, současný velitel Lovců. Byl to malý zavalitý chapík, říká se, že dezertoval. Říká se, že býval milencem Věštkyně. Říká se toho hodně. Hlavní ale je, že nás drží nad vodou. Zatím.

Nikdo nijak nereagoval, ale nezdálo se, že by s nějakou odpovědí Rufus počítal.

"Prohráváme. Ne, my už prohráli. Souhlasíte?" prohodil lehce Rufus a na tváři měl nemístný úsměšek.

"To jste nás pozval jen proto?" zavrčel rozložitý světlovlasý Lovec a já si byla jistá, že je to Sander.

"Sander, mám pravdu?" otočil se k němu Rufus a potvrdil mou doměnku. "Počkejte, později to vysvětlím." Pak stočil pohled k japonce, sedící na opačné straně místnosti a zřejmě ji posuzoval pohledem. Pak nejspíše došel k závěru, že není ta pravá a otočil se ke mně. Nesměle jsem se usmála a pozdravila a Rufus se spokojeně usmál. Nejspíše mě poznal po hlase. Pochválil mě za pohotovost a rychlé splnění rozkazuů, pak se však rozhlédl a mezi obočím se mu usadila hluboká vráska

"Více Lovců jste nesehnala?" zeptal se zamračeně. Povzdechla jsem si.

"Jsem mladá Lovkyně, ještě nemám... jisté kontakty." zabručela jsem rozpačitě. Rufus se zatvářil zklamaně, pak všal mávl rukou. "Nevadí. Sami příjdou." broukl spíše pro sebe a narovnal se.

"Ztratili jsme Gabrielu. Naši Věštkyni. Byla to rána, která naprosto rozvrátila morálku Lovců, ale nemyslím, že nás zlomila. Ztratili jsme našeho nejlepšího Lovce - Sergeje. Temní jej brutálně zabili a pak se tím ještě nechutně chlubili. Jsem si jist, že s tímto případem je obeznámen každý z přítomných." podíval se na nás Rufus a já sklopil pohled. Já o tom nic nevěděla. Ale neodvažovala jsem se ozvat.

"Sergej byl srab. Poslední léta jen seděl na zadku a posílal do boje ostatní. Už to nebyl bojovník." broukl zamyšleně holohlavý Lovec s šedýma očima. Když si sundal čepici, překvapilo mě, že si nechal Charles oholit hlavu. Slyšela jsem, že měl nádherné vlasy barvy mědi. A slyšela jsem i to, že je to pocta pro jednu nejmenovanou mrtvou Lovkyni, která zemřela při plnění povinností. Nevěřila jsem tomu. V dnešní době není místo na lásku. Možná to ale je pravda?

"Tušil jsem že to řekneš, Charlesi. Ale byl to náš podpůrný sloup, velitel. Pro zbytek světa možná ne, ale pro Evropu byl legendou. Loveckým světem ta aféra otřásla. V Sergejově rodném Rusku dokonce natolik, že zrušili projekt s křížením psů a odmítli využívat jakékoliv prostředky na ovládání psů a jim podobných zvířat. Vodítko je pro Lovce na černém seznamu." Rufus se odmlčel a zamyslel. Mě se udělalo zle, když mě napadlo, proč asi vodítko na černý seznam dali. Na chvilku jsem křečovitě semkla víčka, když mi před očima bleskla představa hrdého muže vláčeného na vodítku, zmučeného, se stále krvácejícími ranami a... Zachránila jsem příliš mnoho Lovců ze zajetí Temných. Mnohdy pro ně byla nejmilosrdnější smrt.

"Všichni vůdcové Základen taktéž skončili děsivým skonem. Temní byli nemilosrdní. Jak jsme jim to oplatili?" zeptal se s melancholickým úsměvem Rufus. Uvažovala jsem, zda není zkouřený. I já bych si něco dala. Tohle byl konec. Nedokázala jsem se podívat na ostatní ze strachu, že jim v očích uvidím výčitku z toho, že místo boje teď sedíme tady se sfetovaným šílencem, který má být náš vůdce.

"Nijak. Stěží se dokážeme bránit." povzdechl si Charles.

"Špatně. Zasadili jsme Temným nejcitelnější ránuu po celou historii Loveckého společenství." zářivě se usmál Rufus. Zvědavě jsem zvedla hlavu.

"Jakou?" zeptala se za všechny lámavou angličtinou japonka s krátkými černými vlasy a unavenýma hnědýma očima. Okolo šikmých očí měla brázdy vrásek a mě napadlo, kolik jí asi je let.

"Slyšeli jste o Pantherinaeovi?" spikleneckým šeptem se zeptal Rufus a naklonil se k nám blíže. Zachumlala jsem se do svého pláště - poslední dobou mi byla pořád zima. Místnost nebyla vytápěná, ale celkem solidně držela teplo a bylo tu citelně tepleji než na chodbě. Navíc jsem seděla mezi dvěma muži, kteří mi byly tak blízko že jsem cítila teplo jejich těl. Toho po své levici jsem znala - byl to legendární Del - černoch, jehož Lovci zachránili se zajetí upírů. Bohužel ale byl mučen - a v některých případech s nezvratnými důsledky. Vyřízli mu jazyk. Tady jde hezky poznat, že jej mučili pro zábavu. Proč jinak by člověk - pardon, Temný - řezal zajatci jazyk? Pak už nepromluví. Muž po mé pravici byl nápadně podobný Charlesovi, vedle kterého seděl a já uvažovala, zda jsou bratři.

"Dokonce jsem s ní pracoval." zavrčel Sander a zdál se být podivně rozmrzelý.

"Jí?" zeptal se překvapeně muž sedící takřka přesně naproti mě. Ten milý se zelenýma očima. Měl krátce "oškubané" hnědé vlasy, rozcuchané. Nedokázala jsem si předsvatit, čím on může být dobrý Lovec. Na vraždění neměl vzhled a nejspíše ani povahu. "Myslel jsem, že je to muž!" dodal a jasně zazněl jeho německý přízvuk.

"Opravdu je Pantheriane ona, Leone. Mladá nadaná Lovkyně z Phoenixské základny."

"Není to ta, o které se tvrdilo, že vstala z popela a stala se tím Lovcem? Tím z proroctví?" zeptala se unaveně japonka a až na přízvuk to bylo gramaticky naprosto správně, i když to tak zdaleka neznělo. Zbystřila jsem. Jaké proroctví?

"Ano. Ta. A vše nasvědčovalo tomu, že se jím i stane." Rufus poprvé ztratil svůj veselý úšklebek. Já byla zmatená a se zklamáním si uvědomila, že ostatní vědí o čem je řeč a vysvětlovat to nejspíše nebudou. Frustrovaně jsem si povzdechla a Leon se toho všiml.

"Proroctví před zhruba padesáti lety pronesla Věštkyně a pojednávalo o tom, že jednoho dne příjde Lovec, který ukončí válku mezi Lovci a Temnými." povzbudivě na mě mrkl a já neznámo proč zrudla a sklopila pohled. Dokonce jsem mu ani neopětovala úsměv a po chvíli, kdy jsem se odvážila vzhlédnout a pokradmu se na Leona podívat, jsem toho zalitovala. Bohužel se už zase věnoval debatě.

"Kde je vlastně Pantherinae teď? Neměla by tu být s námi taky?" zeptal se zamračeně Sander. "Nemám ji rád, ale bojovat umí, to se musí uznat. Sama zneškodnila více než deset skřetů za méně než osm minut. Bylo nás tam na ně osmičlenná skupina. A ona se prostě trhla a vyřídla je sama, i když poté musela na chvíli do nemocnice." ušklíbl se Sander. Ohromeně jsem zamrkala.

"Deset skřetů?" zeptal se skepticky Charles.

"Nejen to. Pantherinae zneškodnila Vznešeného. Dva. Možná i tři. Možná více - v tomto Gabriela nebyla přesná." zářivě se usmál Rufus a ostatní na něj nevěřícně zírali. Já na ně zmateně hleděla a nejspíše mi plně nedocházelo, co se právě řeklo. Vznešení? Nejsou to ti... a proboha, nejsou to nejmocnější Temní, kteří existují?!

"Cože?" jako první se vzpamatoval Leon. "To je... jak to, že to nevíme? Je to nepravděpodobné, to není možné. Vznešení.. to bychom věděli." vykoktal mírně nesouvisle a zakončil to dvěmi úsečnými větami v němčině. Pocítila jsem k němu příval sympatií.

"Gabriela to nechtěla šířit z toho důvodu, že nechtěla vzbuzovat falešné naděje, pokud to byla jen náhoda. Ale zdá se, že Pantherinae to oprvadu dokázala."

"A kde je teď" zeptal se na důležitou otázku Charles. Rufusovi po tváři přeběhl stín.

"Temní ji... zajali. Máme však velkou šanci, že nezjístili, že ona je Pantherinae."

"Což její situaci nijak nevylešuje." ušklíbl se Sander a mě začal lézt svou arogancí na nervy.

"Pokud je tak dobrým Lovcem, jak to, že se nechala nachytat?" nadhodil chytře Leon. Rufus posmutněl ještě více. Povzdechl si. Ošil se a dalo se poznat, že se mu do vysvětlování opravdu nechce. Letmo jsem přeletěla pohledem ostatní. Kromě japonky a Dela mu všichni vyseli na rtech. Takový Lovec - kdybychom jej měli tady, co vše bychom dokázali! Kdyby nás naučila své metody, dokázali bychom zabíjet Vznešené! Vyhráli by jsme tuhle zatracenou válku!

"Byla po těžké boji - to zaprvé. A také... byla těhotná." dodal tiše. Ticho. Úplné ticho, které nepřerušoval žádný zvuk. Měla jsem pocit, že mi zalehlo v uších a pomalu se ani neodvažovala dýchat. Panebože - těhotná?! Mimoděk mi ruka cukla k břiše a představila jsem si, jak se asi musela cítit.

"Ona... se nechala zbouchnout?" zeptala se překvapivě americkým výrazem japonka.  Rufus se na ni smutně usmál.

"Meye se snažila Gabrielu - svou opatrovnici," vysvětlil Rufus nám ostatním. "Přesvěčit k potratu. Bohužel byla Gabriela - tedy Věštkyně - pevně věřící a bylo to proti jejímu vyznání. Meye poté šla do boje. S Vznešeným, kterého prokazatelně zabila. Při boji potratila." Rufus se odmlčel a zahleděl se do svých poznámek. Já se dívala na své ruce a přemýšlela. Já... nikdy jsem nebyla nijak skvělá Lovkyně, v naší rodině jsem měla dva o hodně lepší bratry, kteří byly opravdovými hvězdami. Jenže pak padlo Slovenské stanoviště a s ním zemřela celá má rodina. A já... já zjístila, že mám mimo Bojování nadání i na Mystiku. Malinké, takřka zanedbatelné, ale dokázala jsem jej v boji využít tak, abych si vypomohla. Začala jsem se zlepšovat. A dotáhla jsem to až sem. Mezi jednoho z nejlepších Lovců. Na začátku jsem chtěla jen pomstít rodinu. Teď - teď jsem chtěla jen přežít. Co asi chtěla Pantherinae? Chtěla také jen přežít? Jak jí muselo být, když potratila? Bože, proč jsi ji tak krutě trestal? Proč nás všechny tak trvdě zkoušíš?

"Bohužel... v jejím těle se udály nečekané fyziologické změny - nejspíše působením Samaelu - a její tělo na potrat reagovalo... zvláštně. Léčilo ji. A ona neustále krvácela. V tu nejnevhodnější chvíli na nemocnici, kde se Meye Dark nacházela, zaútočila skupina organzovaných Temných a od té doby o slečně Dark nemáme žádné informace." Rufus se odmlčel a já si promnula kořen nosu. Zdálo se mi to šílené. Nejen příběh jedné z nejlepších Lovkyň historie,  ale celá tato situace. Sedím v malé místnosti někde v nitru Uralu s devíti dalšími lidmi, které vidím porvné v životě (i když o některých jsem letmo slyšela a s jedním vlastně i spolupracovala) a probíráme to, do jakého bahna jsme se to dostali. A samozřejmě tragický život Lovkyně, která je mimo náš dosah. Zarazila jsem se a napadlo mě, zda toto není důvodem tohoto setkání: Zachránění Meye Dark. To už by smysl dávalo.

"Proč nám to říkáte?" zeptala jsem se unaveně. Upřely se na mě pohledy ostatních a já sytě zrudla. Naštěstí stočili pohled zpět na Rufuse. Ten se ale díval na mě a já začala pociťovat, jak mi začíná šíleně bušit srdce a měla jsem nutkání se někam schovat. Bojovat s Temnými jsem dokázala, ale pozornost ostatních mě zabíjela. Směšné.

"Vy jste se s Pantherinaem setkala, mám-li správné informace, také." pronesl a mile se usmál. " S největší pravděpodobností dokonce i s otcem jejího dítěte."

"vážně?" zamrkala jsem.

"Ano. Byla to učitelka na Pražské základně. Život Meye Dark byl složitý. Byla cvičena na své domovské Zákadně, avšak na zaučení byla poslána na Pražskou. Zúčastnila se však boje v Británii kdy prodělala... klinickou smrt," zaváhal lehce Rufus. "Poté byla opět v dost dobré formě, aby mohla bojovat. Avšak Gabriela usoudila, že se bude muset zúčastnít vyučování Lovců, jelikož byla po tom boji v Británii zesláblá. Byla tam jako studet.

Před očima se mi zjevila drobná blondýnka, chladná, krásná, chytrá a mocná.

"Marie Černá." hlesla jsem. Rufus pokýval hlavou. "Marie Černá a... a Erik Onetnyj." zrudlá jsem sklopila pohled, jelikož se mi připomnělo, jak jsem se do Erika zamilovala. On však byl odtažitý a chladný a jeho pozornost byla upřena jen na Marii - tedy Meye Dark. Tehdy jsem pociťovala strašné zklamání a lehké kousání závisti. Nechápala jsem, co na té blondýně vidí. Vůbec se o něj nezajímala, měla na mysli jenom toho jejího člověka.

"Jaká byla?" zeptal se zvědavě Leon. Pozorně mě sledoval a to mě vyvedlo z rovnováhy ještě více. Odkašlala jsem si a když postřehla, že se mi jemně třesou ruce, zoufale jsem si je složila do klína sevřené v pěsti.

"Smutná. Byla strašně vážná a smutná. Víte... no..." opět jsem sytě zrudla a náhle mi bylo horko. Zajímala se jen o toho jejího člověka, který o Loveckém světě nic nevěděl.

"Ona... šeptalo se, že je dezertérka." rychle jsem střelila pohledem po Rufusovi, ale jen mě zvědavě pozoroval, nijak si nebral osobně, co jsem právě řekla. "Zaslechla jsem, že si našla lidského milence, s kterým chtěla utéct." sklopila jsem pohled k zemi. Má slova se setkala s tichem.

"Dezeretér? Mluvíme o stejné osobě, která holýma rukama roztrkala na cucky Temného přímo před mýma očima?" zeptal se Sander.

"Bohužel ano. Meye Dark byla velmi mladá dívka - bylo jí jen osmnáct let. A zamilovala se. Dokonce ani její dobrý přítel Erik Onetnyj ji nedokázal udržet u sebe. Jejího přítele a jeho rodinu však poté brutálně zavraždily Temní a krátce nato byla napadena Pražská Základna." Rufus se podíval do svých poznámek, zda to četl dobře. "Pokud to vezmeme logicky, nejspíše se po zavraždění Christophera Mouryce dala dohromady se svým přítelem Erikem Onetnym, který má být otcem jejího potraceného dítěte. Erik Onetnyj zemřel při pádu Pražské základny." dodal. Smutně jsem si povzdechla. Já sama přežila jen díky tomu, že zrovna ten den jsem byla ve městě - pořídit si nový meč, jelikož jsem si při tréninkui zlomila ten svůj. Když jsem se dozvěděla, co se na Základně stalo...

Lehce mě zamrazilo, když mě napadlo, zda i můj život mají Lovci tak dokonale zmapovaný. Pak mě však napadlo, že nejspíše ne a to proto, že nejsem žádný vyjímečný Lovec ani potencioální plnitel legendárního proroctví. Nevěděla jsem, zda se cítím smutná, závidím nebo jsem jen ráda.

"To je velmi tragické, ale stále mi uniká pointa tohoto povídání. Proč jsme se zde sešli?" nadhodi Steven. Toho jsem jako jediného znala i od pohledu. Dělal mi dokonce i jednou parťáka. Byl to hnědovlasý muž se smutnýma hnědýma očma. Temní mu brutálně zabili manželku a tři maličké - opravdu malinké děti - šest, tři a ani né půl roku staré. Byl proslulý svým kombinováním zbraní s věděckými vynálezy. Dokázal v boji použít zvuk, elektřinu a někdy dokonce i vzduch. Byl velmi úspěšný. Takhle mezi řečí to zní divně a komicky ale vidět to naživo je vždy zážitek.

"V nemocnici zbyly vzory krve Pantherinaeho. Znovu jsme jej předali na rozbor a Vědci a Lékaři přišli na něco zvláštního." pronesl Rufus a Leon zbystřil. "Měla zvlášní složení a položku navíc. Složení plně neodpovídalo lidské krvi. Samael se jí v krvi uchytil natrvalo." pronesl a čekal, jaký to na nás bude mít dopad. Zase vypadal spokojen sám se sebou.

"Nebylo to způsobeno hormonálními změnami následkem těhotenství? Samozřejmě, že jsme už několikrát měli talentované Lovkyně v jiném stavu, ale pokud srovnám vše, co o Pantherinaem vím, měnila se na druhou Samaelovou úroveň. To spotřebuje a spálí opravdu hodně Samaelu, nemluvě o tom, jak se Samael v těle adaptuje a celé tělo pozmění. A Pantherinae bojovala i když už byla těhotná - což s největší pravděpodobností dojde ženě okolo třetího měsíce. To už je tělo více než připravené měnit běh fyziologických funkcí těla a poměr hormonů celkově. Co však tělo udělá s další složkou, kterou nedokáže zahrnou ani do hormonů ani do buněk či lymfocytů? Dostali jsme se tedy k tomu, že Samel v krvi Pantherinae nějak zmutoval. Kam tím ale míříte? A znovu se ptám: Proč tu rozebíráme naší momentální zoufalou situaci a místo srategizování a plánování se hrabeme ve špíně starých slavných?" nadhodil Leon lehce a já na něj obdivně koukla. Rufus se spokojeně usmál a zdálo se, že má úsměv od ucha k uchu.

"Klíčem všeho byla krev Pantherinae. Mnoha testy jsme se snažili to nějak použít v náš prospěch a... podařilo se." Rufus nadšeně sáhl do své brašny a vytáhl osm malých lahviček. "Toto je MV3-18. Vyvinuto speciálně z krve Pantherine a..." Rufus se odmlčel a pak se ušklíbl. "A dalších složek. Je to nová verze Samaelu - mocnější, mnohem mocnější. Toto je možná cesta k vítězství!" ke konci Rufus vzrušením zvýšil hlas, v očích mu jiskřilo. Nechala jsem se stáhnout jeho nadšením a pozorně sledovala lahvičky, které rozložil před sebe. Srdce se mi rozběhlo mírně rychleji, Samael ve mně byl připraven k boji, stačil jen příkaz.

"Neuvěřím dokud nevyzkouším." pronesl Sander, v hlase ale nepřeslechnutelnou naději a touhu. Rufus se spokojeně usmál.

"Víte, že 18 MV3 je značka krytek automobilových kol? Měl jsem BMW, které takové mělo." pobaveně pronesl Leon, ale i on vypadal vzrušeně. Rufus mávl rukou.

"MV3-18 je ve skutečnosti Gen M(eye), verze 3, vylepšení n.18. Vědci a Lékaři se do toho zažrali a vytvořili za neuvěřitelně krátký čas a dokonce i máločetnost pokusů novou skvělou zbraň."

"Proč jsem nebyl přizván?" zeptal se zvýšeným hlasem Leon, v hlase mu bzučel vztek.

"Byl jste na misi v Německu, snažil jste se tam udržet poslední Stanoviště. Nepřišlo nám moudré vás odvolávat." omluvně pronesl Rufus a Leon si frustrovaně povzdech, v očích měl divoký pohled. A já náhle věděla, čím je tento Lovec našincům prospěšný.

"Máte možnost to otestovat." navázal Rufus. "Nedaleko je slůj všelijakých Temných potvor. Ne náhodně jsem vybral zrovna toto místo." Rufus se spokojeně vyvalil na své dece a opřel se o zeď. "Začíná nová éra, přátelé. Budeme bojovat ve jménu Meye - Pantherinaeho. A vyhrajeme." pronesl. Zvedla jsem pohled a přistihla se, že se usmívám. Bože, jak moc jsem si přála věřit, že to vyjde. Konečně jsem pochopila povznesenou náladu, s kterou nás Rufus přijal. Kdo by se neusmíval, když ví, že máme novou smrtící zbraň?

"Myslíte na to samé, co já?" zeptal se Leon a v očích mu jiskřilo. Koukala jsem se na ostatní, dokud si Sander nevzal jednu lahvičku. Pak se natáhl Leon a s ním i my ostatní.

"Doufám, že se nepletete." hlesla jsem tiše, spíše pro sebe. Ale já byla v místnosti s Lovci, kteří mají ostřejší sluch než rys.

"Samozřejmě, že ne. Toto je naše eso v rukávu. Naše vstupenka do ráje. Tentokrát je dostaneme na lopatky. Zničíme."

..........

Meye:

Zrovna jsem vylézala z obří luxusní vany, když mě přepadla strašná nevolnost. Padla jsem na kolena a zhluboka dýchala, svět se se mnou točil. Svezla jsem se na všechny čtyři a pak spadla na bok. V uších mi hučelo a přestože jsem právě vylezla z horké koupele, zase jsem byla politá ledovým potem a byla mi strašná zima.Trvalo malou věčnost, než jsem se přestala třást a znovu získala pojem o svém okolí.

Vyškrábala jsem se na nohy a potřásla hlavou. Pak se vztekle podívala na svůj lakas. Zasrané spojení. Za všechno může ono.

Hodila jsem rychlou sprchu a pak vyšla ven. Byla jsem nadmíru podrážděná a měla chuť něco rozbít. A cítila jsem se slabě. Nijak mi nepřidávalo ani to, co se stalo před chvíli. Velitel mě požádal o zbraně. A já...

for kristína

"Vaše zbraně. Dejte mi je"

"Co prosím?!" můj hlas byl o oktávu vyšší, řezal, což mě potěšilo. Velitel si mě přeměřil pohledem a nepovažoval za nutné mi odpovědět. Zaskřípala jsem zuby. Sáhla jsem po meči a v tu chvíli Velitel vyrazil. Stihla jsem uskočit a tasila jsem. Milovala jsem se za své reflexy.

Velitel tasil takřka nepostřehnutelně a už jsme byli v sobě. Zatočila jsem se v piruetě a sehla se dříve, než mi mohl usekout hlavu, cítila, jak mi ostří Velitelova meče oholilo týl. Viděla jsem pár pramenů mých krásných dlouhých vlasů padajících k zemi a bylo mi to líto. Byla jsem však ve výhodě. Švihla jsem zápěstím a můj meč rozřízl Velitelovo oblečení pěkně podélně, od ramene k pasu. Úplně dole se líně začalo barvit krví a to mě neuvěřitelně potěšilo. Odskočili jsme od sebe a když jsem zaregistovala až příliš skloněný meč, vyrazila jsem. Byla to past.

Tentokrát jsem odskakovala já s hlubokou ránou v boku. Skoro jsem ji nevnímala. Vykřikla jsem však vztekem a zaútočila s nebývalou zuřivostí. Přestala jsem vnímat okolí, přestala jsem vnímat cokoliv kromě mohutné postavy Velitele a jeho končetin. Sekla jsem naprosto nepromyšleně, přímo, rovnou na srdce. Velitel klidně odklonil a já jeho ránu cítila až v ramenech, v loktech mi vystřelila bolest. Klidně jsem to přešla, nedovolila jsem bolesti mě zpomalit. Využila jsem otočky a plynule vykopla. Na chvilku jsem se bála, že ta moje zatracená nabíraná sukně mě zradí, vyvede z rovnováhy, nebude dostatečně široká. Ale...

Moje noha zasáhla Velitelovu paži, kterou narychlo nastavil, přesto lehce zavrávoral. Překvapilo mě to. Nečekala jsem, že bych při boji tělo na tělo byla nějak úspěšná, jelikož mých čtyřicet kilo jeho stodvacet asi netrumfne. Ušklíbla jsem se a silně jej udeřila jílcem meče. Uslyšela jsem uspokojivé křupnutí a vycenila zuby v úsměvu, zavrčení nebo něčím mezi tím. Nadechla jsem se a napřáhla se nohou znovu. Zabořila jsem koleno Veliteli do břicha, on se však ve stejné chvíli ohnal volnou paží a já dostala takovou ránu, až se mi zatmělo před očima. Zuby ostře cvakly o sebe a já ucukla zpět, padla na zem. Zcela reflexně jsem se rozmáchla mečem a uslyšela sprostou nadávku, věděla, že mé instinkty zareagovaly správně. Dezorientovaně jsem se postavila a vykročila vpřed ve stejnou chvíli, kdy Velitel vyskočil k útoku. Myslím, že jsme se oba překvapili a nešikovně jsme do sebe narazili, začali se přetahovat o výhodu. Jelikož jsem o dvě hlavy menší, hádejte kdo vyhrál.

Svalili jsme se na zem a mně Velitelova váha vyrazila dech, můj vlastní meč se mi ostře zarazil do boku. Vykopla jsem vysokým kopem (sukně za kopem vlála jako vějička, což mě iracionálně pobavilo) a Velitele nešlehla má noha, ale zamotal se do mojí sukně. Byla jsem tak dezorientovaná, že jsem se trefila vedle. Ale taky dobře. Aspoň k něčemu ty sprosté šaty jsou. Ze všech sil jsem se vzepřela a přetočila nás. Hmátla jsem po meči, ale byl hluboko zabořený do země a ač jsem se snažila jak chtěla, z úhlu, ve kterém jsem byla, jsem ho vytáhnout nedokázala.

Vykřikla jsem rozhořčením. Zradil mě můj vlastní meč! Na co si hraje? Na Excalibur? Svět se se mnou zatočil a málem jsem upadla, pak jsem si všimla pohybu pod horou pestré drahé látky. Klouzala mi mezi prsty a mě napadlo, co pod tím asi je. Myšlenky se mi rozutekly a já tlumeně zasténala, rány, které jsem dostala začaly ostře bolet.

Boj! Hell, já bojuju! Znovu jsem se rozvzpomněla a těkala očima po okolí, hledala něco, co mi pomůže. Sukně. Roztrhla jsem tu zatracenou sukni (musela jsem použít drápy) a obtočila ji Velitelovi kolem hlavy, pak spodní konce vzala a začala jej škrtit. Do hlavy mě udeřila jeho mohutná paže, přesto jsem jen vyplivla krev a stáhla více. Více a více. Škrtila jsem jej. Velitel zcela instinktivně vztáhl paže ke krku, zpod mé sukně se ozývaly podivvuhodné zvuky. Pak jedna paže hmátla k pasu a sevřela dýku. Sledovala jsem to bez pohnutky, přemýšlela. Paže mi umdlévaly a jednou rukou škrtící sevření v žádném případě neudržím. Už teď mě prsty pálí jako čert a třesou se mi paže. Navíc je ta sukně zatraceně hebká a klouže!

Dýka se zvedla a mihla se vzduchem. Zaskučela jsem jako zvíře, doslova a do písmene, moje hlava počítala, jaké škody mohla krátká dýka napáchat. Byla mezi břichem a bokem a já netušila, zda zasáhla střeva či jiné důležité orgány. Když ani to Velitely nepomohlo, zašátral po látce a já viděla, jak mu rostou drápy, chtěl mé provizorní škrtidlo přeseknout. Vycenila jsem zuby a utáhla látku tak silně, až se mu zařezala hluboce do kůže. Velitel zachropěl a ruka s drápy mířila ke krku. Já čekala. Kdyby se sám podřízl, ušetřilo by mi to dost práce. Svět se se mnou točil a dříve, než jsem si to uvědomila, jsem začala padat na bok. Vyjekla jsem, přesto nepovolila sevření i když jsem měla pocit, že mi prsty za chvíli odumřou v křeči.

"Dost!" křikl nějaký hlas a já sebou ani nehla. Velitel umdléval, rukama šátral po těle a zoufale hledal další zbraň, jeho pohyby však zpomalovaly. Jeho hruď se zoufale jemně zdvýhala, snažíc se získat kyslík. Napadlo mě, že Erik by vzduch nepotřeboval. Nevěděla jsem jak to vím, ale byla jsem si jistá. Byl ještě jiný Vznešený, než tento Velitel. Zpod látky se ozvalo nezřetelné zachropění, ale ignorovala jsem jej. Musela jsem Velitele držet kurva dlouho, když mu docházel vzduch. Metabolismus Vznešených je velmi pomalý. Zato ze mě tekla krev jak z krávy a cítila jsem, jak slábnu. Zaťala jsem zuby a ještě zesílila sevření. Pracně jsem se opět zvedla do kleku (paže táhnoucí tíhu Velitele přímo řvaly bolestí) a vybrala jsem nejlepší úhel. Chystala jsem se prudce trhnout, chtěla jsem zlomit protivníkovi vaz.

"Řekl-jsem-dost!" nějaká síla mě odhodila od protivníka a já odletěla o kousek dále. Prsty křečovitě sevřené kolem látky nestihly povolit a já vykřikla, když jsem si některé z nich polámala a vykloubila. K tomu jsem naneštěstí spadla na bok s dýkou a ta mi děsivě lehce zajela hlouběji do těla. Adrenalin vyprchával a tělo mi zkroutila křeč. Nedokázala jsem jí odolat, zkroutila jsem se bolestí a vykřikla. Ruce jsem si tiskla k tělu a věděla, že mi z očí tečou proudy slz. Zaskučela jsem.

"Je nebezpečná, pane!" zaslechla jsem zadýchaný hlas Velitele. Sípal, což mě potěšilo. Zamlženým zrakem jsem viděla, jak klečí na všech čtyřech a z očí mu stékají slzy. Nemusel se za ně stydět. Byla to jen fyziologická rekce těla. Stejně jako u mě. Na chvilku mě přepadl pocit deja-vú. Fyziologická reakce těla...

Svět se zamlžil a já položila tvář na zem. Hlína byla příjemně chladná. Tak krásně chladná a voňavá. Začalo mi být dobře a ztrácející se cit v končetinách kompenzovalo teplo, které se mi tělem rozlévalo.

Otrávená dýka. napadlo mě.

"Je to nebezpečný lovec! Vybírá si oběti a nezastaví se, než je dostane!" řekl zvýšeným hlasem velitel a já ucítila, jak mě někdo zvedá. Lovec? Co mi to připomíná? Proč mám pocit, že Velitel nemyslí lovce jako Lovce a já nemyslím na Lovce jako na lovce? Lehce jsem se bránila, nechtěla jsem z náruče země, bylo mi tam tak dobře.

"To jsme všichni." odtušil hlas a ucítila jsem tlak na boku. Pak mi jím projela ostrá bolest a já tlumeně zasténala, pootevřela víčka a spatřila anděla. Okolo tváře měl zlatozář (ne svatozáž - zlatozář) a v krásných zelených očích obavy.

"Tak jinak. Ona je vrah." zavrčel druhý hlas a já sebou trhla, mé tělo chtělo reagovat na nebezpečí,a le byla jsem příliš slabá. Anděl se zamračil.

"Zranil jsi ji. Za to zaplatíš." procedil skrz zuby anděl a jeho tvář se stáhla zlobou. Nelíbil se mi tak, proto jsem natáhla paži a jemně jej pohladila po tváři. Zůstala mu tam krvavá šmouha a já se zastyděla.

"Pane..." hlas byl tichounký,a le já věděla, že ten muž nemluví tiše, to já pomalu ztrácím vědomí. Hlava mi padla vzad a já uvidla oblohu. Měla tak modrou barvu. Tak modrou jako...

"Eriku." šeptla jsem. A zavřela oči.

...

Pak jsem se vzbudila ve vaně. Kalye mě něžně omýval. Byla jsem tak slabá, že jsem se ani nestyděla. Unaveně jsem jej pozorovala. Líně na mě koukl a usmál se. Kousl se do zápěstí. Do už růžové vody kapla další rudá kapka. Hrdlo mi sevřel náhlý hlad a já zaskučela.

"Ne. Ne ne..." s úsilím jsem se vzepřela, ale Kalye si lehce přitáhl mou hlavu k sobě a pak přitiskl ránu k mým rtům. Měla jsem je pevně sevřené, horká kapalina na rtech mě však omámila a já se po chvíli přistihla, jak piju. Začala jsem brečet. Nikdy jsem se necítila poníženěji.

...

Ležela jsem ve vaně. Tupě zírala do stropu. Pak se s povzdechem začala umývat...

...

Co na tom všem bylo nejhorší? Vážně jsem o své zbraně přišla.

..........

Samuel:

Se zavrčením jsem odhodil papíry přes celou místnost, některé ihned klesly zpět na zem, nekteré se líně snášely v širokých kruzích. A pár jich doputovalo až ke krbu, to mě však v nejmenším nevzrušovalo. Ubohé účetnictví. Koho to zajímá? Měl jsem toho plné zuby. Kancléř Faostiho. Možná tak jeho krysa. Překryl jsem si oči dlaní a snad po tisící zapochyboval o svém rozhodnutí. Zradit Nikolaje. Hell, za tohle se dostanu k tobě do pekla pěkně rychle. Nikolaj mě zabije a... raději ani nemyslet.

Avšak Nikolaj se už dlouho neobjevil. K Faostimu jsem se přidala už před dvěma měsíci. I pro toho nejneschopnějšího zvěda to muselo být více než zřejmé. Nikolajovi spojenci se na mě divně dívali. Čekal jsem pomstu. Nikolaj však...

A když Nikolaj nijak nezasáhl, odvážili se dezertovat další. Ke Dvoru se donesly divné řeči o tom, co se stalo s Nikolajem a Lianem. A o tom, v jakém je Nikolaj stavu. Že je prý slabý. Cítil jsem se zhnuseně. To já tohle spustil. Kdybych nepřestoupil já, nikdo jiný by se neodvážil.

Ozvalo se zaklepání na dveře a pak vešel nějaký skrček. Měl na tácku dopis. Tázevě jsem se na něj podíval, on mi podal dopis a pak i další, tajně uschovaný v kapse. Bez pohnutky jsem ten tajný vzal a zasunul pod stůl, ten druhý právě začal otevírat, když...

Vtrhl tu Gerter. Faostiho nová pravá ruka. Bez zájmu přeletěl mou pracovnu a vydal se ke mně, dopis mi vyškubl z ruky. Zamračil jsem se na něj a šlehl jej kouzlem. Byla to automatická reakce ještě z doby, kdy jsem si sám sebe vážil. Gerter se zaraženě zarazil pak však na mě vycenil zuby v úšklebu, který říkal, že za toto zaplatím (a já nepochyboval, že opravdu zaplatím) a i s mým dopisem odešel. Unaveně jsem si složil hlavu do dlaní. Na toto jsem neměl. Vážně ne. Vše bylo špatně.

Klaply dveře a sluha odešel. Napočítal jsem do dvaceti než jsem obálku vytáhl a přeletěl text na něm psaný. Zamrkla jsem a narovnal se. Psal mi sám Faosti.

Zamyšleně jsem nechal dopius odlevitovat k ohni a popadl krvavé víno, zamyšleně si sklenkou ťukal o ret. Faosti po mně chtěl opravdu zvláštní věc, to ano.

Po chvilce jsem vstal s mnohem lepší náladou. Konečně se přestanu schovávat. Mám úkol hodný mého postavení i sil. Přistihl jsem se, že se usmívám. Svět byl náhle mnohem hezčí. A Nikolaj? Ten je přeci slabý! A Faosti možná přišel na způsob, jak jej definitivně porazit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 13. kapitola nyx 12. 11. 2011 - 16:20
RE(2x): VSP: 13. kapitola moira 12. 11. 2011 - 20:04
RE: VSP: 13. kapitola faire 12. 11. 2011 - 17:39
RE(2x): VSP: 13. kapitola moira 12. 11. 2011 - 20:06
RE: VSP: 13. kapitola dara 12. 11. 2011 - 18:33
RE(2x): VSP: 13. kapitola moira 12. 11. 2011 - 20:09
RE(3x): VSP: 13. kapitola eipois 14. 11. 2011 - 18:51
RE: VSP: 13. kapitola ronnie 12. 11. 2011 - 19:47
RE(2x): VSP: 13. kapitola moira 12. 11. 2011 - 20:19
RE(3x): VSP: 13. kapitola ronnie 13. 11. 2011 - 15:15
RE: VSP: 13. kapitola wínqa 14. 11. 2011 - 18:40
RE(2x): VSP: 13. kapitola moira 19. 11. 2011 - 10:41
RE: VSP: 13. kapitola eipois 14. 11. 2011 - 18:44
RE(2x): VSP: 13. kapitola moira 19. 11. 2011 - 10:46
RE: VSP: 13. kapitola dara 19. 11. 2011 - 14:37
RE(2x): VSP: 13. kapitola moira 19. 11. 2011 - 14:58
RE: VSP: 13. kapitola ronnie 19. 11. 2011 - 22:47
RE: VSP: 13. kapitola mousik 20. 11. 2011 - 15:03
RE: VSP: 13. kapitola wínqa 20. 11. 2011 - 21:41
RE: VSP: 13. kapitola kristína 26. 11. 2011 - 13:43