Začátek cesty / 15. kapitola

17. listopad 2009 | 20.06 |

Ty jsi se nepřipomněla!! Tak ti to píšu k této kapitolce: Věnováno Zulíkovi (doufám, že jsem to napsala dobře, skloňování mi v přezdívkách moc nejde!! :))

Emoce jsou až strašlivě mocné

Nevysvětlujte si to špatně. Já nejsem zbabělec.

,,Nejsem zbabělec!" křiknu na strom, který právě minu. Zrychlím, abych utekla nevítaným myšlenkám, ale nepovede se mi to. Dohonili mě a já nevím, jak je mám zaplašit.

Bojím se. Ale nebojím se Věštkyně. Ani Vlka. Ani nikoho jiného. Bojím se strachu. A také se bojím toho, že nevím, čeho se bojím. A také té bolesti, kterou sužuje Věštkně. Přeskočím spadlý strom, ale kousek nohavice se zahákne o větev, kterou jsem při skoku neviděla. Navíc ve mě je jen troška Samaelu. Tělo většinu už spotřobovalo. Stočím se saltem a dopadnu na nohy. Nohavice se roztrhla a cáry látky mi narážejí do nohy. Studený vzduch bičuje kůži nohy náhle odhaléné téměř až ke kolenu. Rychle se zvednu a běžím dále. Kam? To nevím... pryč!

Co mě tak vyděsilo? Proč utíkám? Kde je ten můj klid? Ta má rozvaha, kterou jsem si chtě nechtě pěstovala už od tak brzkého věku? Nohy se mi zabořují do hlíny a já podvědomě vím, že bych tam, kam mířím, chodit neměla. Ale něco podvědomě vědět, když jsem v pořádku a racionálně a logicky přemýšlím a něco podvědomě vědět, když svůj rozum vypnu, je rozdíl.

Proto se nezastavuju a běžím. Dál, a pomalu si uvědomuji, jak těžce se mi zvedají nohy z toho řídkého bahna. Rychle se rozhlédnu a automaticky skočím. Skok nebyl tak vysoký a dlouhý, jak bych si přála, když ale vezmeme v potaz to, že jsem se něměla skoro od čeho odrazit, byl ucházející. A hlavně byl dostatečně dlouhý na to, abych se chytla větve před sebou a zhoupnutím se přenesla na pevnější půdu.

...když se dostaneš do úzkých, chováš se stejně jako zvíře zahnané do kouta. Získáš sice velkou sílu, kterou ti poskytně strach a beznaděj, ale úplně hodíš za hlavu taktiku a místo, aby jsi své výhody použila, tak je promrháš...

Tentokrát jsem si už pečlivěji vybírala místa, na která budu skákat. Bylo to čím dál obtížnější. Zřejmě jsem se dostávala do středu bažiny a navíc Samael pomalu ale jistě vyprchával.

Dostala jsem se do situace, kdy jsem na první pohled žádné pevné místo nenašla. Ani jsem se nad tím nepozastavila a mocně jsem se odrazila. Spoléhala jsem na to, že mé tělo vykoná to, co po něm žádám. A protože jsem věděla, že mé, pečlivě trénované tělo mě nezklame, ocitla jsem se na stromě o čtyři metry dále. Ani jsem na něm chvíly nepočkala a znovu jsem se odrazila. Strom byl bohužel dále, než jsem předpokládala a kdyby tam nebyla větev, nehezky bych spadla to té odporné bažiny.

Díky této námaze jsem dokázala to, co jsem plánovala od počátku. Přestat se zabývat nežádoucími věcmi a zapomenout na podivné emoce. Teď jsem byla já, stromy a bažina pode mnou. Další z mnoha cvičení, kterými jsem zaháněla nudu a udržovala jsem si kondičku.

Nevím, jak dlouho jsem tam po stromech skákala, ale když jsem tichounce a obratně dopadla na zem a zabořila prsty do hlíny, docela se mi ulevilo. Naučeným pohybem jsem důlky, které mé prsty vytvořily a nenápadné stopy zahladila a vyběhla dále.

 ..........

O pár sekund později na to samé místo, kde jsem skočila já, dopadlo jiné tělo. Trochu těžší a také unavenější. Zanechalo v bahně dva neznatelné otisky stop. Stop s drápy ve tvaru pětkrát větší vlčí packy.

.......... 

 Cítila jsem příjemnou únavu těla z toho, jak jsem si pořádně zacvičila. Pomalu jsem ze zběsilého trisku přešla na rychlejší klus. Srdce mi zběsile naráželo do hrudi, jak se snažilo pořádně okysličit celé tělo. Už dávno jsem přestala dýchat pravidelně a teď jsem mírně lapala po dechu. Od úst se mi zvedaly oblačky páry. Už v bažině padla noc a teď jsem pocítila i mrazivou zimu, která se od toho místa plížila.

Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že si loknu Samaelu, abych nebyla tak unavená, ale to bych musela zastavit a vytáhnout ho z batohu (doufala jsem, že to tam Vlk přibalil, když už mi ten batoh dával), tím by mé tělo vypadlo z rytmu a pak, po vyběhnutí, by to už nebylo ono. Do ramene mi rytmicky narážel meč, který byl v báglu přibalený. Bylo to podivně uklidňující.

Ztuhla jsem a vypadla z rytmu i tak. Něco mě sledovalo. Po zádech mi přebíhalo nepříjemné mrazení. Všechny smysli křičely: Utíkej! Pozor! Nebezpečí! A jako Lovec jsem na svých smyslech a pocitech byla téměř závislá. Někde za mnou křupla větvička. Na nic jsem nečekala.

Rychle jsem si přidřepla a napůl se schovala do křoví. Tak, abych měla přehled o okolí. Z ramene jsem shodila batoh a rychle ho otevřela. Vykoukla na mě hezká sbírka zbraní a jedů. Ale to jsem teď nehledala. Z pochvy jsem si vytáhla meč a pevně ho sevřela v ruce. Druhou rukou jsem hledala tu zatracenou lahvičku. Lahvičku Samaelu.

Ale moje stará dobrá láhev Samaelu v batohu prostě nebyla. Překvapeně jsem se obsahem batohu dvakrát prohrabala, než  jsem se ujistila, že tomu opravdu tak je. Ale vykouklo na mě něco jiného.

Zaujalo mě to ze dvou důvodů. Bylo to ve tvaru láhve a byly na tom reliévy démonů matky i otce.

Démon matky byl drak. Démon ve skutečnosti označoval přeměnnou podobu Samaelu. 3. úroveň přeměny bylo posílení těla a převzetí některých charakteristických rysů linie podle démona.

2. úroveň je pak na rodu člověka. Matka pocházela z linie Dračích démonů, takže při obrovském soustředění na sebe dokázala vzít podobu draka. Tomu se říká 2. úroveň. Pokud jste matku někdy v této podobě viděli, měli jste štěstí. Nerada na sebe brala tuto podobu. Je to vlastně dost nebezpečné. Je tu velká pravděpodobnost, že se přestanete ovládat a dostanete se na B podúroveň. Při A podúrovni se skvěle ovládáte a máte vše pod kontrolou. Při B podúrovni získáte obrovskou sílu, moc, ale úplně se přestanete ovládat a budete chtít zabít vše, co je okolo vás... A C podúroveň je to nejlepší z Ačka a Béčka. Síla a kontrola. Ale počet Lovců, kteří se na Céčko dostali jde spočítat na prstech jedné ruky.

A tech, co se dostanou na 1. úroveň, ten je jen jeden... někdo v Evropě.

Otec byl z démonů kočkovytých šelem. Vlk z linie Vlčího rodu... tedy dokud se nestal vlkodlakem. Nebo né? Dobří vlkodlaci na sebe umějí vzít i podobu jiného zvířete než vlka a psa...

Všimla jsem si, že vše okolo našeho ,,řemesla,, se označuje temnými jmény. Samael... jinými slovy ďábel. Démon... označení pro další stádium v bojové podoby... pentagram...

Z přemýšlení mě vytrhlo křupnutí větvičky. Bylo tak blízko, až jsem se skoro vyděsila. Riskla jsem to. Kousla jsem se do palce, až mi z prstu vystříkla krev. Poraněný palec jsem nakonec přiložila na víčko nádherné láhve. Ta se s lupnutím otevřela.

Rychle jsem jí přiložila k ústům. Jeden lok... skoro druhý, když mě něco zezadu popadlo a vyhodilo do vzduchu. Málem jsem vykřikla děsem. Ale meč jsem naštěstí neupustila. Kdybych ten meč upustila, bylo by to, jako bych šlapala po otcově hrobě. Vždy mě nabádal, že zbraň, kterou používám proti Temným, nikdy nesmím upustit.

Saltem jsem se stočila tak, abych dopadla na nohy a rychle jsem se otočila. Nevěřícně jsem zamrkala. Proti mě stál opravdu...

,,Vlkodlak?!" téměř jsem hystericky vřískla. Obří pes přede mnou se štěkavě zasmál.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (10x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Začátek cesty / 15. kapitola dara 17. 11. 2009 - 20:17
RE: Začátek cesty / 15. kapitola zulík 17. 11. 2009 - 23:18
RE: Začátek cesty / 15. kapitola ronnie 08. 07. 2011 - 17:04