Moira | VSP: 12. kapitola

pro mousik(a?)

Gabriela:

Nikolaj zastavil a zadumaně se zadíval do dálek. Jelikož mi "milostivě" sundal čepičku, viděla jsem to. Okupovala jsem druhé prázdné sedadlo jeho sportovního auta a pod hrozbou, že půjdu do kufru, pokud budu vyvádět (o čemž jsem nepochybovala) mě tu nechal. Byla jsem hodná. Takto jsem, když už nenašla vhodnou chvíli k útěku, viděla aspoň, kam jedeme. Matně jsem poznávala dálnici E 60, nejsou to ani tři hodiny, co jsme minuli hranice Německa a jsme ve Francii.

"Nejspíše jsem se nesvěřil, kam míříme, že?" zavrněl sametově můj společník. Upřela jsem na něj jízlivý pohled - nebo alespoň to, co se mu v ptačí podobě nejvíce podobalo. To si ze mě dělá srandu? Samozřejmě, že ne. Jen se tak laskavě zmínil, že se mi to bude líbit, dokud, s největší pravděpodobností, nezemřu.

Nikolaj se uchechtl a znovu jsme se rozjeli. Mírně kroutil hlavou a svíral volant snad až příliš silně, zatímco v obličeji měl usazený lehký úsměšek. Zamrkala jsem. Hrál to. Schovala jsem si hlavu pod křídlem a odfrkla si. On to snad... opravdu zapomněl! napadlo mě. Myslí mi opět bleskl obrázek muže schouleného v rohu na podlaze, zmláceného a zuboženého. Málem bych projevila lítost, kdyby mi nedošlo, že ten samý muž pak toho druhého umučil k smrti. Zobákem jsem si roztržitě pročesávala pírka. Na druhou stranu - pokud je Nikolaj jakkoliv oslabený, je to to nejlepší pro mě.

"Zlato, dovolím si tě upozornit, že jsi pro mě jako otevřená kniha. Pokus se nemyslet na útěk, alespoň přede mnou. Ani netušíš, jak mě to unavuje." pronesl s podtónem podráždění Nikolaj. Varovně jsem na něj vyjela zobákem, jen aby poznal, že se nenechám snadno setřít. Nu... Nikolaj na mě vrhl letmý pohled a pak mě náhle nějaká síla vtlačila do sedadla. Zděšeně jsem zakrákala a zabušila křídly, nemělo to však žádný smysl. Křídla se pohnula jen ztuha, pomaloučku. V autě poletovala pírka, která se Nikolajovým útokem nějak dostala do vzduchu.

"Nezlob, jinak vážně půjdeš do kufru. Myslím to vážně, Gabrielo. Nerad týrám zvířata - v dnešním světě mi jako jediná připadají nezákeřná a prostě inteligentní. Jednoduchá." broukal dále a upíral pohled na silnici.

Jako Meye? Je pravda, že ta byla vždy přímá a prostě inteligentní. pomyslela jsem si jedovatě. A ve své podstatě i docela prostá. Dokud se po tom boji v Británii... nezměnila. Nikolaj nehl brvou ani to nijak nerozvedl. Zklamaně jsem zakrákala, ale čekala jsem snad něco jiného? Zbytek cesty proběhl v nudném stereotipu a děsivém mlčení. Možná se mi to zdálo, ale jako bych v atmosféře auta cítila smrt, která se od mého společníka šířila. Možná se mi to zdálo. Nebo mě chtěl vážně zabít. Ale to by nebyla žádná novinka.

Odvrátila jsem se, přesto se mi před očima objevila vzpomínka na náš odjezd. Chtěla jsem na ni zapomenout, ale nešlo to.

Služka mi otevřela dvířka klece, aby v kleci poklidila. Nikolaj jí nejspíše slíbil, že budu hodná. Já hodná nebyla.

Málem jsem uletěla. Jenže to ten parchant nějak čekal.

Chytil mě a strčil zpět do klece. Díval se na mě jaksi melancholicky a měl úsměv šílence. Vzal služku, která se třásla jako ratlík a plakala. A pak... pak ji před mýma očima zabil. Když nechal její bezvládné tělo padnout na zem, díval se mi do očí a nebylo tam uspokojení, jen únava a výčitka. Udělal jsem to kvůli tobě.

"Za to můžeš ty." broukl takřka laskavě, jako by nestačilo jen to, co jsem mu viděla v očích. Ztuhle jsem jej sledovala. Zářivě se usmál a naznačil smeknutí klobouku. V otupělosti mě napadlo, zda zažil dobu, kdy muži před dámami smekali. Ale to už byl pryč a já sledovala služku. Nikolaj ji nekousl a mě to z neznámého důvodu přišlo zvrácené. Upíři mají zabíjet jako upíři. On jí však zlomil vaz. Ležela na zemi, hlavu k tělu v nepřirozeném úhlu. A v tu chvíli mi to došlo. Já ji zabila.

Začala jsem se modlit.

Ač je to nechutné, alespoň jedno pozitivum ta situace měla. Z toho šoku se obnovila má lidská mysl. A už ani jednou jsem nepocítila, že by mě ptačí potlačovala. Byla jsem člověk uvězněný ve zvířecím těle. Ale alespoň jsem měla svůj rozum.

Koukla jsem se na Nikolaje. Melancholicky se usmíval tím děsivým úsměvem. Kdybych pocházela z Dvora, věděla bych, že tento jeho pohled je legendární. Že je to úsměv, který Vznešený vidí naposledy. Před svou smrtí.

..........

Meye:

Zadumaně jsem hleděla na nedokončený plánek, který jsem měla. Byla tam zakreslena pozice mého pokoje a všechny chodby. které jsem si pamatovala, také okolí, které vidím z okna. Pak jídelna, koupelna a Kalyeho pracovna a ložnice. A pár dalších místností, do kterých jsem se náhodou dostala. Matně jsem také odhadla polohu hlavního vchodu, i když to jsem si ze všeho nejvíce domýšlela. Při příchodu jsem omdlela a nevěděla jsem, kam nebo kudy mě nesli.

Povzdechla jsem si. Příliš bílých míst. Věděla jsem, že můj plánek je jen zlomek opravdové rozlohy Kalyeho sídla. A ani jsem netušila, co vlastně mám za rohem pokoje. Složila jsem plánek a zastrčila si jej do živůtku korzetu. Ano, měla jsem korzet. Kalye se nejspíše potajmu někde pochechtává. Melancholicky jsem pohlédla z okna a udělala jsem k němu pár kroků, než se ozvalo zaklepání na dveře.

"Dále." zabručela jsem obezřetně. Vycítila jsem Kalyeho a nevěděla, co dělat. Opatrně jsem si sedla na krajíček postele a zadívala se ke dveřím. A to co jsem uviděla...

"Bystrá!" netuším, kdy jsem vyskočila, už jsem u velké černé feny byla a šťastně ji objímala.

"Bystrá, Bystrá, Bystrá..." zabořila jsem jí tvář do srsti, svírala jí, jako bych právě měla zemřít. Vdechovala jsem její vůni (smrděla), její drsné chlupy mě šimraly na tváři. Cítila jsem horký jazyk, kterým mi olizovala ucho a kňučela. Já se asi smála.

"Ehm ehm." ozvalo se. Zvedla jsem hlavu, díky velikosti Bystré jsem se k ní jen mírně sklonila, a takto skrčená upřela pohled na Kalyeho. Stál povýšeně ve dveřích a lehce se usmíval. Kousance už nebyly vidět. Chvíli jsme se přeměřovali pohledem... a pak jsem se lehounce usmála.

"Děkuji Kalye. Strašně moc ti děkuji. Ani netušíš, co to pro mě znamená." šeptla jsem. Kalye se zarazil a napnul se. Vážně mi opětoval pohled. Kmitl pohledem k Bystré, která mi poslušně seděla u boku. Zamračil se. Pak bezeslova odešel. Chvilku jsem zvažovala, co si o tom myslet, ale pak na mě rozradostněně štěkla Bystrá a já se vrátila zase k ní. Fena mi sahala takřka po prsa a měla jemné, teď však zašmodrchané, podelší černé chlupy. Nadšeně vrtěla huňatým dlouhým ohonem. Byla nejspíše nějakým křížencem vlka a... hm... horského či novofudlanského psa?

Měla něžné světle hnědé, takřka až jantarové oči. A široké tlapy. Jednu mi právě položila na rameno a jazykem mi olizovala každičký kousek tváře.

"Taky jsi mi chyběla, stará." šeptala jsem jí a zabořila prsty do srsti. Zakňučela. Lehla si na zem a převalila se na bok, já si sedla vedle ní. Prohlížela jsem si ji, kontrolovala, zda je v pořádku a snažila se dostat pod kontrolu nekontrolovatelnou radost, s kterou jsem ji měla u sebe. "Bystrá, Bystrá... " šeptala jsem stále dokola a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Hell, děkuji, moc ti děkuji, žes mi nechala aspoň ji. pomyslela jsem si a matně mě napadlo, koho vše jsem asi ztratila.

Rána. Okamžitě jsem se podívala pozorněji. Ano, bylo to tam. Ještě nedávno tam měla nějaké zranění. Zhluboka jsem se nadechla a uvažovala. No samozřejmě. Bystrá se musela Kalyeho lidem bránit. No samozřejmě. A já si na ni skoro ani jednou nevzpomněla, jelikož jsem byla sebestředně zabraná do sebe. Odfrkla jsem si.

"Promiň mi to, miláčku, promiň..." broukala jsem a hladila ji. Nevěděla, jestli jsem na Kalyeho smrtelně naštvaná, nebo prostě vděčná. Ty dva pocity se ve mně mísily a neměly se ani jeden k výhře. Bystrá si sedla a znovu mě olízla, s pohledem upřeným na mě pak kýchla a zakňučela. Když jsem nic neudělala, začala si tlapou přejíždět po čumáku a zase zakňučela. Povzdechla jsem si.

"Vím, že to tu smrdí Temnými, ale nedá se nic dělat. Nemůžu odejít." šeptla jsem. Bystrá zakňučela. S pohledem upřeným do jejích inteligentních očí jsem si uvědomovala, co je můj život.

Můj život je zabíjení. A já to miluji.

..........

Gabriela:

Zmateně jsem bila křídly a rozhořčeně skřehotala.

"Gabrielo, nech toho!" odvětil důrazně Nikolaj a zamáčkl mě do sedadla. Vyjekla jsem a věděla, že mi zlámal pár pírek. Rozhořčeně jsem zaťala drápy do kožených sedadel a natruc udělala dlouhé rýhy. Když to nijak nekomentoval, navrch jsem mu sedačku ještě pokálela. Bohužel nedal nic najevo. Zuřila jsem.

Zmetku. Hajzle. Zatracený parchante. Shnij v Pekle! syčela jsem na něj v duchu.

"Tam už pokoj mám. A teď drž!" broukl blahosklonně a rychle mi vpichl injekci. Ztuhla jsem a panicky jej pozorovala. Zabije mě nakonec "včeličkou"? napadlo mě iracionálně a Nikolaj se rozesmál. Vrhla jsem na něj mrzutý pohled, kryla jsem však strach. To by se mu podobalo. Když zmáčkl píst, pokálela jsem se znovu, tentokrát samovolně. Šíleně jsem se bála.

"To by bylo plítvání, drahá. Kdyby už, uspořádám na tebe hon. Bylo by to výhodnější." broukl jen tak mimochodem Nikolaj. Rozhořčeně jsem na něj zaskřehotala a ohnala se po něm zobákem, měl však zatraceně dobré reflexy. "Už můžeš." dodal s úšklebkem. Pustil mě a já ihned máchla křídly a nejistě se postavila.

Cos mi to píchnul?!

"Jen malou vysílačku. Nemůžu tě nechat poletovat po okolí aniž bych se pojistil." odvětil s úsměvem. Takovým, ze kterého mě zamrazilo. A co mi zabrání uletět a pak si ten čip nevyříznout? napadlo mě letmo.

"Samozřejmě je tam pojistka, Gabrielo. Jsi velmi inteligentní, určitě ti to došlo." odvětil ironicky Nikolaj, jelikož věděl, že na něco takového jsem ani zdaleka nepomyslela. Zpražila jsem jej pohledem, ale poslušně jsem se nad tím zamyslela. Možností bylo hodně. Čip se může po určitém čase, kdy se neobnoví nějaký kód či co, zkratovat a vyslat do těla takovou ránu, že to dotyčného zabije. Nebo po určité době vypustit toxickou látku. Nebo se rozpadnout a napadnou organismus. Bylo toho hodně. Samozřejmě je tu i velmi pravděpodobná možnost, že to může Nikolaj sám aktivovat. Zastyděla jsem se, že mě to nenapadlo dříve.

"Ale Gabrielo. Nikdo není vševědoucí." dodal jízlivě Nikolaj a já znovu rozhořčeně zaskřehotala a bila křídly do sedadla, už ale ne tak razantně. Nikolaj si natáhl rukavicí a mlaskl na mě. Ruku předpaženou. Podezřívavě jsem na něj koukla a uvažovala, jestli si opravdu myslí, že přiletím na zapískání.

"Ano, přiletíš drahoušku. Pokud ne, přivolám si tě sám a bude to... bolet." pronesl vesele. Vztekle jsem na něj zírala, pak se však vzdala a přiletěla k němu. Schválně jsem jej chtěla praštit křídlem, ale předvídal to a prudce škubl rukou tak, že jsem musela stočit křídla, abych sama neupadla. Rozhořčeně jsem se po něm ohnala zobákem, ale to už mi neočekávaně nasazoval čepičku. Bylo to k vzteku. Cítila jsem se jako vůl. Složila jsem křídla a pevně zaťala drápy do rukavice doufajíc, že se snad dostanu až ke kůži. Bohužel se tak nestalo.

..........

Zrychleně jsem dýchala a snažila se přesvědčit, že to není pravda. Znovu jsem vrhla pohled na Nikolaje, ten se však potměšile usmíval a povzbudivě na mě dokonce mrkl. Málem jsem čekala, že mi pošle vzdušný polibek pro štěstí. Odvrátila jsem se a pohledem přeměřila svého soupeře.

Ta mrcha byla obrovská. Musel to být nějaký kříženec všech možných žijících ptačích (mrchožravců) dravců, jelikož na něm nebylo nic, co bych mohla označit jako slabé. Silné nohy s ostrými zahnutými drápy, křídla obrovská a široká, krk krátký a široký, hlava mohutná a ten zobák... ! Nebyl zahnutý, jako můj, ale rovný a ostrý, jako u krkavce. Vsadila bych se, že by pro toho ptáka nebylo problémem mě propíchnout skrz naskrz. Pták měl zvláštní barvu. Jasně rudou, jako čerstvá krev. Zobák a pařáty měl světlounce růžové a oči temně rudé. Zprvu jsem si myslela, že je to nějaký přerostlý orel se zvláštní barvou, při druhém pohledu jsem to tipla na supa, při důkladném prozkoumaní jsem ale musela uznat, že to prostě zařadit nejde. Vypadal jako sešívaný. Měla jsem chuť schovat se někam do koutku a tam volat maminku. Tahle potvora mě zabije.

Ach ano. Zapomněla jsem se zmínit, že Nikolaj mě poslal do ptačích zápasů. Nechá mě bojovat o život... ! Ve zvířecích zápasech. Mě! Člověka! Znovu mě zamrazilo a celá jsem se načepýřila.

Zaslechla jsem útržek rozhovoru, v níž se Vznešení Nikolajovi "posmívali" za to, jak normálně vypadám. Doslova řekli, že jeho lpění na kráse a normálnosti je velmi zábavné. Zamrazilo mě z toho. Znovu jsem si potvrdila, jak zvrácení Vznešení jsou. Koukla jsem se na nebe a uvažovala, jaká je pravděpodobnost, že Nikolaj blafoval a nijak si mě nejistí. Usoudila jsem, že malá. Vrátila jsem se pohledem zpět. Byli jsme na velké louce, která byla zařízená jako provizorní hřiště. Po celém obvodu byly pohodlné lavičky s polštářky, všude bylo plno Vznešených se svými opeřenými miláčky. Ti miláčci ve všech případech vypadali krvelačně. Ovšem ta potvora přede mnou byla nejhorší. Věděla jsem, že ji Nikolaj vybral záměrně. Chtěl mě zabít.

Seděla jsem na bidýlku na jedné straně hřiště, ta tlustá potvora na druhé. Zrovna trhala psa (kterého dovedli živého) a ohromovala to všechny přítomné. Nepřipouštěla jsem si to, ale ve mně to vyvolávalo paniku. V duchu jsem se modlila, což velmi pobavilo Nikolaje. Byla jsem tak ztuhlá strachem, že jsem se nezmohla ani na žádný protest.

Udělala jsem nepatrný krůček do boku a ta potvora na mě vrhla hladový pohled. Výhružně jsem se načepýřila a ta bestie zlostně začala ryčet. Ale stále byla na místě, krvavý zobák se leskl ve slunci, pařáty od krve svíraly kousek chlupatého cáru masa. Kapala z něj krev a rozšiřovala už i tak velkou louži pod jeho bidlem. Chtěla jsem najít jeho majitele a zjístit, jak jej drží na vodítku, proto jsem kmitla pohledem kolem. To jsem ale neměla. Ten mutant na mě vyjel. Nečekala jsem to a když se do mě navezl, oba jsme spadli na zem. Zaryly se do mě ostré drápy a mutant ihned zahájil útok. Bolestně jsem zaryčela a bušila do něj křídly, nijak však nereagoval, zdálo se dokonce, že jej to pobavilo. Plně jsem propadla instinktům a ohnala se po něm zobákem. Ucítila jsem krev a to ve mně probudilo zuřivost.

Smýkla námi nějaká síla a náhle jsme byli od sebe, ve vzduchu létalo tmavé mé a ostře rudé mutantovo peří. Měl delší letky než já a to já jsem byla ve své Samaelové podobě o hodně větší než obyčejný orel.

Vedle se ozvalo zašustění a něco zmizelo v keři. Zareagovala jsem rychleji než mutant (můj opeřený mozeček jej přejmenoval jednoduše na červeného) a už jsem letěla. Mutant sice byl lehce pomalejší než já, ale zahabit se nedal a svými obrovskými křídly mě pomalu doháněl. Vlítla jsem do křoví a už svírala králíká, takřka kolmo jsem pak vyletěla vzhůru. Červený zamanévroval kolem stromů a pak začal se spirále také stoupat. Pevněji jsem živé zvířátko sevřela a náhle věděla, co musím udělat.

Počkala jsem ještě chvíli, než mutant nabere dostatečnou výšku a pak se pustila střemhlav dolů. Nejprve jsem se poháněla křídly, pak je však přimkla k tělu a jako střela se blížila k zemi. Zhruba deset metrů nad zemí jsem křídla široce rozepjala a začala brzdit. Vyšlo mi to přesně a když Nikolaj natáhl ruku, z minimální vzdálenosti jsem mu jemně kořist předala.

Nezabíjej ho. pomyslela jsem si. Zkoumavě se mi podíval do očí, pak však zavrtěl hlavou.

To už jsi dokázala sama. ozvalo se mi v hlavě a kupodivu to nebylo ani jízlivě. Poplašeně jsem máchla křídly, vykolejeně dosedla na bidýlko. Já... ? Připomněla jsem si sevření pařátů, rychlé drobné srdíčko, které mi bilo mezi drápy. Já. Nedokázala jsem se podívat na své pařáty, o kterých jsem věděla, že jsou od krve.

"Rychlý jako blesk. Co jiného se ale od tvého výtvoru dalo čekat, že?" pronesl muž na opačné straně hřiště. Nikolaj jen pokýval hlavou. Červený sklesle kroužil nad hřištěm, pak však prudce zamířil ke mně. Čekala jsem to, proto jsem vyčkávala, dokud nebyl dostatečně blízko a pak jednoduše uskočila vedle. Máchnutím křídel jsem se udržela ve vduchu a pak se vrátila zpět na bidýlko, zatímco mutant okolo přeletěl jako neřízená střela a jen o chlup se vyhl srážce se zemí a stromy. Ozval se smích.

"Jak jej ovládáš?!" křikl druhý Vznešený a já sebou ulíženě trhla.

"Neovládám." tajemně se pousmál Nikolaj. "Stačí mu místo hroudy masa dát i mozek a je po problémech!"

"A jiné se vyrojí. Copak nemá nutkání uletět?" zeptal se zadumaně Vznešený po Nikolajově levici. Zkoumavě mě sledoval a já mu pohled oplácela. Líně jsem na něj mrkla a Vznešený sebou trhl.

Řekni mu, Nikolaji, že se nenechám očumovat jako nějaká zatracená atrakce. zavrčela jsem v duchu. Nikolaj na mě pobaveně pohlédl.

"Jak si přeješ." broukl pak a já se na něj překvapeně podívala. Nečekala jsem, že mi vyhoví. "Richarde..." obrátil se ke svému společníkovi a já uvažovala, jak dobře na tom duševně Nikolaj je.

..........

Meye:

Stále jsem tomu tak úplně nevěřila. Kalye mi dal meč, dvě dýky a dovolil mi na dvě hodiny opustit Sídlo, abych s Bystrou mohla provést nutnou procházku. Můj meč... byl jiný. Nechal ho překovat nebo jinak změnil, jelikož má čepel...

Nebyl to můj meč. Ne úplně. Bylo to překováno tím černým kovem, z jakých měl dýky i Erik. A musela jsem uznat, že teď mé zbraně byly lepší. Lehčí, lépe vyvážené a, měla jsem pocit, že dokážou i lehce proříznout kůži skřeta. Ne, že bych to zkoušela. Ale ostřené to bylo zatraceně dobře. Nejzajímavější ale bylo, jak reagoval černý kov s kovem, ze kterého jsem měla meč předtím. Jako by teď meč žil, pulzoval mocí, jako by...

Jako by ke mně promlouval. Žil. Už při prvním dotyku jsem zjístila, že mi na okraji mysli straší jedna věc.

Tento meč byl otcův. Ne, ona zněla jinak. Jsem otcův. A teď tvůj.

Trhla jsem hlavou a věnovala pozornost Bystré, která mi nesla klacík. Možná lépe řečeno kus tlusté větve. Zadumaně jsem ji vzala a odhodila daleko před sebe. Na ruce mi zůstaly zelené, hnědé a černé šmouhy. Bez hany jsem si je otřela do sukně. Pak mě to zamrzelo, jelikož ty skvrny vypadaly vážně příšerně. Ihned jsem se však pozastavila nad tím, že truchlím nad šaty. Demonstrativně jsem si sedla na vlhký pařez a koukala do lesa.

Do plánku jsem si mohla dopsat, že okolo Kalyeho sídla je les. Všude. Sídlo samo je nejzápadnější budovou Kalyeho pozemků - alespoň více jsem zatím nezjístila. Vchod do sídla je na východ. Po východní straně sídla jsou dva zahradní domky, oba obrovské, oba pro služebnictvo a pomocné pracovníky. Dále pak parkoviště a další budovy. Tak daleko, abych zjístila k čemu slouží, jsem se ale nedostala. Jižně od sídla jsou obrovské a nádherné zahrady, jedna se dokonce napojuje na jižní věž v podobě zimní zahrady. Na zimní zahradu se pak napojuje skleník. Nešla jsem dovnitř, ale i zvenčí to vypadalo úchvatně. A východně od zahrad je sad.

Napadlo mě, zda by Kalye jakkoliv trpěl hladem, kdyby zbytek hospodářství světa zkolaboval. Měl tu svůj malý svět sám pro sebe. Vsadila bych boty, že by si s jídlem vystačil. Ráno jsem měla čerstvé rohlíky a pochybuji, že v blízkosti několika desítek kilometrů je jakékoliv větší město či vesnice. Vsadila bych na to, že i nějakou sípku plnou až po střechu tu budou mít i když tvrdit, že mají pole, by bylo až příliš. Správně bych měla obejít sídlo a přesně jej zmapovat. Já však mířila dále na jih až do lesa. V lese jsem se cítila volná. I tak jsem ale měla slušnou představu o tom, jak sídlo vypadá. Severní větší věž mohla měřit takových dvacet metrů, menší jižní věž okolo patnácti. Věže byly spojeny určitě dostavěnou budovou, která tvořila průchod mezi nimi. Kvádrovitá budova byla přistavěna spíše východně. Každá z těchto tří částí sídla byla postavena v jiném architektonickém stylu. Proto se mi při prvním pohledu zdál jako takový unikát.

(mapka Kalyeho sídla)

"Měli bychom se vrátit, stará." křikla jsem na Bystrou. Nic. Zvedla jsem hlavu a uvědomila si, že už dlouho jsem neslyšela žádný zvuk - dokonce ani ptáky a jinou zvěř. Prudce jsem vyskočila a se zaklením se rozběhla Bystré po stopě. Pršelo a stále ještě rozměklá hlína mi servírovala její stopy jako na podnose. Zrychlila jsem, když se náhle stopy vytratily - Bystrá se začala pížit, cítila nebezpečí. Srdce mi bušilo. Vždyť jsem Bystrou našla teprve nedávno! Nemůžeš mi ji, Hell zatracená, zase hned vzít!

Doběhla jsem na malý palouček a ihned registrovala tři věci.

Tiché naříkavé kňučení, které jsem slyšela už z dálky, teprve teď mi ale pronikly do vědomí.

Čpavý pach krve.

A černou hroudu chlupů, která se v bolestné křeči svíjí na zemi.

pro Daru 

Vběhla jsem na loučku a viděla Bystrou, jak leží na boku a bezmocně hrabe nohama. V boku měla obsovskou díru z které v líném, ale silném proudu vytékala tmavá krev. Po celém těle pak měla menší ranky, přední packy měla v podivuhodných úhlech a - bohyně Hell... měla zlomenou dolní čelist! Úplně vykloubenou a zdevastovanou. Hrklo ve mně a na okamžik jsem úplně ztuhla.

Ano, Kalye se s Bystrou také nemazlil, ale vsadila bych boty na to, že ji nezranili, pokud nemuseli. Ale tento... člověk ji sadisticky týral a mučil. Bystrá mě zahlédla a zakňučela, ohon rozvířil zetlelé listí, jak jím zakomíhala na pozdrav. Sevřelo se mi hrdlo, ale probralo mě to. Obezřetně jsem se rozhlédla a blížila se k ní.

"Být vámi, dál bych si pozor, slečinko, je nebezpečný." prohodil hlas kousek přede mnou. Prudce jsem zvedla hlavu a pohledem pročesávala les. Až jsem je našla. Muž si všiml, že je prozrazen a vystoupil. Elegantní muž v bílém obleku a ač se to zdálo nemožné, neměl na něm ani šmouhu a oblek byl zářivě čistý. Netuším proč, ale rozzuřilo mě to. Muž měl krátké blond vlasy a chladné světle modré oči. Když se blížil, jeho rty se zkřivily do jízlivého úsměšku. Odolala jsem nutkání na něj zavrčet a vrhla se vpřed, abych stála mezi ním a Bystrou. Ta se snažila vstát, žalostně se snažila sebrat své poničené tělo a postavit se mi k boku. Nedokázala jsem se udržet a hlasitě zaskučela, jako by ty rány bolely mě a ne ji. Bystrá zavrtěla ocasem a upřela na mě oči, obrovské oči naplněné bolestí. Rána na boku tak vypadala ještě hůře, odchlípené cáry masa odhalovaly obnažená žebra, krev začala téct proudem. Prudce jsem se otočila k tomu hajzlovi, co jí to udělal, chtíc jej na místě zabít. Uslyšela jsem žuchnutí a věděla, že Bystrá odpadla. Znovu jsem tiše zavyla. Strašně moc jsem si přála kleknout si vedle ní a ošetřit ji, nemohla jsem však spustit nepřítele z očí.

"Takže to je vaše štěně? Pěkná hračka. Stvořila jste jej sama?" ptal se se zdvořilým zájmem muž. Ne muž - Vznešený.

"Do toho vám nic není!" štěkla jsem na něj. Mužův úsměv se rozšířil v zářivý, ačkoliv do očí mu neronikla ani špetička vřelosti. Naopak ochladly. Celá jsem se třásla jak jsem se snažila na něj nevrhnut. Zkoumala jsem jej očima, odhadovala, jak jej nejrychleji a nejefektivněji zabít.

"Omlouvám se, že jsem vám zranil mazlíčka. Ihned to napravím." pronesl úslužně muž a mávl rukou. Reagovala jsem instinktivně a mužova moc narazila do štítu, který jsem vztyčila. Měl chladně modrou, temnou barvu, podivně se však v prostoru vytrácel. Ne doopravdy, jen barvy mizely a štít se stával neviditelným. Náhle jsem měla v ruce i meč, který mi snad sám skočil do ruky. Byla jsem napnutá, připravená ke skoku. Stačila jediná chybička a jsem připravená useknout tomu bastardovi hlavu. Muž jako by si toho všiml a narovnal se, upjatě pak lehce pokynul rukou. Zbystřila jsem.

"Vy už jste toho udělal dost." zavrčela jsem tiše a výhružně. Kmitla jsem očima po okolí a všimla si, že Vznešený povolal své posily, které jsem matně zaregistrovala před chvílí. Měl sebou další muže. Dva z nich se stáhli z lesa a postavili se po bocích svého pána tak, aby jej přede mnou chránili. Další dva se v lese takřka neslyšně přesouvali za mě. A další dva vyčkávali v lese za mužem. Šest, a to ještě netuším, zda tam nejsou další.

Zhluboka jsem se nadechla a stočila čepel tak, aby byl vidět každý můj pohyb, pomalu jsem jej pak schovala do pochvy na zádech. Třásla jsem se zlostí, ale nejsem sebevrah. Navíc - Bystrá potřebuje pomoct, a to hned.

"Dobrá. Vy si půjdete po svých a já taky. Budeme hrát, že jsme se nikdy nesetkali." pronesla sem náhle smířlivě. Vznešenému se blýsklo v očích.

"Ne." pronesl ledově a zákeřně se usmál. "Odmítla jste mou nabídku na smír. Teď už bojovat budete muset, má paní." pronesl rozverně muž a já se zamračila. Ostře jsem si uvědomovala pach krve, vysícího ve vzduchu. Bystrá už nekňučela, což mě znepokojovalo k nepříčetnosti, ale stále jsem slyšela její sýpavý dech. A chrchlání. U tlamy měla růžovou pěnu. Hell, Hell, ne... to nesmíš... !

"Bojovat?" měla jsem tendenci znovu tasit meč, ale odolala jsem. Do čeho jsem se to namočila? Pohodila jsem hlavou, ruce jsem měla křečovitě sevřené v pěst a soustředila veškerou svou pozornost na Vznešeného. Snově se usmíval, muži po jeho bocích vypadali znepoojeně. Ve vzduchu visela energie, dráždila mě. Bylo to dost energie, když jsem ji pociťovala i já. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb a ve chvíli, kdy se mi na dosah dostala další postava, už měla na krku můj meč. Bylo to mé nejrychlejší a nejpřesnější tasení v životě, nově příchozímu se na krku oběvilo lehké škrábnutí. Mělce jsem dýchala, pozornost přes svůj útok stále zaměřovala jen a jen na bíle oděného Vznešeného. Vypadal znepokojeně příchodem nového muže a já se odvážila po něm střelit pohledem. Na patře jsem cítila kyselou pachuť strachu.

Bystrá. Už dlouho nevydrží. Skonči to, kurva holka, jinak ji ztratíš!

"Pán Goten chce jen naznačit, že je překvapen tím, že jste mu dokázala vzdorovat. Velmi rád by s vámi přeměřil síly, ale to je velmi nezdvořilé, když jej ještě nepřivítal pan Kalye. Souhlasíte, pane?" postava s mým mečem na krku mi byla matně povědomá. Opatrně, převelice pomalu odsunula můj meč (udělal si hlubokou ránu na dlani, jelikož proti mě šel jemně, ale silou) a uklonila se nejprve mně, poté Vznešenému. Stále pomalu jsem sklonila meč směrem k zemi, tekla z něj krev.

"Paní," otočil se pak ke mně. "Ukážete mu to prosím?" zeptal se a očima jasně naznačil směr mé chodidlo. Došlo mi to, přesto jsem váhala.

"Proč?" nechtěla jsem, aby můj hlas zněl tak ostře, ale ve stresu se to občas lidem stává. Vznešený mlčel, jen se mi upřeně a možná i trochu prosebně díval. Nehla jsem brvou, pak však rezignovaně vyhrnula sukni tak vysoko, že lakas byl dobře vidět. Gotenovi ihned zmrzl úsměv na tvíři a bleskově poklekl na jedno koleno.

"Omlouvm se, má paní. Nechtěl jsem Vás jakkoliv urazit či Vás zranit. Poníženě Vás žádám, ať mohu vyléčit Vašeho... psa. Jako důkaz lítosti, kterou pociťuji." odvětil se sklopenou hlavou. I ostatní si klekli a já to vykolejeně sledovala.

Že by se konečně začaly projevovat i světlé stránky toho, že jsem s Kalyem ve v'edoti? Vznešený, který právě přišel mi nenápadně naznačil, ať přijmu. V jeho gestech bylo něco rozkazovačného, ale přitom jiného, než u Kalyeho. U Kalyeho to bylo dost podobné aroganci. U tohoto Vznešeného to ale připomínalo... pobídku plnou autority. Bylo to jako porovnávat krále a generála. A v tu chvíli mi to došlo. Toto je Vrchní velitel Kalyeho stráží. Letmo jsem ho jednou zahlédla z okna, když jsem šla do koupelny a když jsem se pak zeptala Kalyeho, ochotně mi vysvětlil, že je to jeho dlouhodobý přítel.

"Samozřejmě." pronesla jsem a přestože jsem se snažila o hlas bez emocí, byl hodně unavený. A pod tím vším bzučela mírná panika a překvapení. Nepochybovala jsem o tom, že to Goten i Velitel postřehli. Goten se postavil (koleno, jímž prokazatelně klečel na zemi bylo zářivě čisté, což mi znovu udělalo před očima rudou mlhu) a došel k Bystré. Ustoupila jsem mu, ale byla jsem připravená kdykoliv tasit a bránit svou fenu. I bez jakékoliv známky útoku jsem měla chuť jej rozsekat na kousky, obzvláště, když si klekl vedle zmučené Bystré. Z hdla se mi vydral zvláštní zvuk, něco mezi žalem a zuřivostí.

Bystrá se probrala snad vycítěním nebezpečí, snad mě uslyšela. Omámeně zvedla hlavu a bolestně zavyla, pak však zpozorovala Gotena a ihned se ovládla. Začala vrčet a chňapat, mírným příkazem jsem jí však přikázala, ať se nehýbe. Celkem mě udivilo, že poslechla, jelikož ten příkaz vlastně ani nebyl myšlen upřímně a dle pohledu, jaký na mě Goten vrhl, to poznal i on. Bystrá po mně loupla pohledem, zmateně a ublíženě, ale poslechla. Hlava se zaduněním dopadla na zem a mě až teď došlo, kolik sil ji musí stát, aby ji vůbec zvedla. Sevřela mě úzkost, když mě napadlo, že možná je pozdě. Neměla bych ji vzít a.. já nevím, zajet k veterináři? Hell, to je směšné. Tak jsem jen stála a dívala se, jak Goten pokládá ruce Bystré na bok. Hrozivě zavrčela, ale ani se nepohla, z tlamy jí začala téct krev. Ostře jsem zasyčela a potlačovala náhlé slzy.

Muž se upřeně díval na Bystrou a ta začala kňučet.

"Lež." pronesl můj hlas, když sebou začala cukat a mě po chvíli překvapilo, jak klidně jsem to dokázala říct a že jsem to vůbec řekla. Po chvíli jsem zavřela oči. A toužebně si přála, abych si mohla zakrýt i uši. A Bystrá vyla k nebi, vyla a vyla a vyla svou bolest. Měla jsem chuť taky křičet a myslím, že měla velmi blízko k šílenství.

"Eriku, Eriku, Eriku.." šeptala jsem jako mantru a zavřela oči. Tentokrát už mi slzy tekly.

..........

K Sídlu jsme se vraceli v absolutní tichosti. Goten se sice ze zdvořilosti snažil navázat konverzaci, zatrvrzele jsem jej ale ignorovala. Vypadal sklíčeněji, než by v normálni situaci měl být, a překvapivější bylo i to, že vypadal, že ho to opravdu mrzí. Ne, přesnější výraz by bylo: děsí jej to.

U Sídla se naše skupinka rozdělila. Gotena a jeho doprovod (měla jsem pravdu, v lese byli ještě dva muži, které jsem neviděla takže dohromady osm) šli k hlavnímu vchodu, já s velitelem mířila k zimní zahradě.

"To bylo hloupé, paní." pronesl po chvíli velitel.

"Goten už tu není, nemusíte hrát to divadlo." zasyčela jsem. Velitel po mně vrhl překvapený pohled.

"Cože prosím?"

"Paní. Já tu nejsem paní ani vlastního zadku, takže si to odpusťte, buďte od té dobroty." syčela jsem. Bystrá reagovala na můj tón a taky ohrnula pysky tiše zavrčela, ostře jsem ji však napomenula a ona se srovnala, nadále mi poslušně klusala po boku. Dokonce mi v lítosti i olízla ruku a já se na ni s povzdechem podívala. Na ni jsem se nedokázala zlobit - ne dlouho.

"Jste partnerka pána Kalyeho." pronášel Velitel pomalu. "Copak si vůbec neuvědomujete, co vše-"

"Co vše?! Co VŠE?! Jsem jeho otrokyně! Kdo se prosil o to být jeho partnerkou! Já měla... pána! Měla jsem pána, kterého jsem milovala a... a který mě opustil. Už nechci být ničí služkou. Už... ne." Netušila jsem, kde jsem na to přišla, že Erik byl můj pán, že jsem byla služka, ale tušila jsem, že to momentálně zní dobře. "Musím pít Kalyeho krev. Musím ji pít a nemám jinou možnost. Možná tak smrt. A Veliteli," otočila jsem se k Vznešenému po mém boku.

"Někdy je smrt milostivější, než to peklo, které nazýváme životem. O mnoho." pronesla jsem suše. A poprvé uviděla v očíchvelitele něco, co mě rozveselilo. Byl to respekt. Pak však řekl něco, co mi vyrazilo dech.

"Váše zbraně. Dejte mi je."

Moje první myšlenka? Nikdy. Prostě nikdy.

Jo. Vysloužila jsem si jeho respekt. A stoupla v jeho očích na natolik nebezpečnou osobu, že bych neměla mít nic ostřejího než lžičku. Sakra. Sakra a doprdele s tím.

..........

Gabriela:

Rozhodčí odpočítával start zápasu. Červený na mě upíral krvelačný pohled, přímo se třásl na to, až na mě bude moct vyletět. Ponížila jsem jej. A on mě za to roztrhá. Ježíši, prosím tě, pomoz mi. Nenech mě zemřít pařáty toho netvora. Ještě mě k sobě nevolej. Mám na Zemi mnoho práce. Musím toho ještě hodně vykonat. Proto jsi mi daroval můj dar vidění, ne? Proto jsi mě seslal. S posláním. Musím zachránít tvé ovečky. Musím je zachránit... a to z tvého Nebeského království opravdu nedokážu!

Červený vyletěl a já jako ve snu vystřelila taky. Letěla jsem rovnou vzhůru, ale mutant jako by to čekal začal také stoupat. Minuli jsme se jen o kousíček, jen zobák mě škrábl na břiše a vytrhl mi pár pírek. Zavřeštěla jsem na protest a červený zavřeštěl vztekem. Stočila jsem se a snažila se mu dostat za záda, překvapivě mrštně se však otočil a ohnal se po mě pařáty. Prudkým mávnutím křídel jsem se odtáhla a to jej vyvedlo z rovnováhy, přesto se dále snažil ke mně dostat. Stačilo mi jen udržovat výšku a koukat, jak padá.

Červený se stočil a mocně zapumpoval křídly, začal stoupat. Také jsem začala v rychlé rytmu tlouct křídly a snažila se vyletět co nejvýše. Nevím, v co jsem doufala, avšak nepodařilo se, jelikož jsem po chvíli ucítila, jak můj pařát drží jako ve svěráku jeho zobák. Koukla jsem se dolů a ihned zaútočila druhým pařátem na oči. Mutant to však čekal a prudce zamával křídly. Jelikož jsem právě chytala balanc, povedlo se mu mě dezorientovat a začali jsme v šíleně rotujícím chumlu padat k zemi. Došlo mi, o co se červený snaží. Snaží se dostat mě pod sebe, jeho a má společná váha pak dokonají při dopadu na zem svoje. Začala jsem máchat křídly, avšak červený začal využívat své převahy a začal mě klovat do těla. Vřískla jsem a zobák mutanta se zbarvil mou krví.

Nevím, čím to bylo, ale vzbudil se ve mně Samael. Zasoustředila jsem se a ještě se zvětšila. Zesílila jsem si i reflexy a smysly a posledním zbytečkem jsem se odrazila do vzduchu a znovu nás roztočila. V tu chvíli jsem nepomýšlela na to, že bych snad vyčerpala poslední zbytky své moci, že bych vypálila poslední rezervy, které mi zbyly na přeměnu zpět v člověka.

Instintky zapracovaly a já s mutantem jsme se začali rvát jako dvě šílená zvířata. Létalo peří a oba jsme po chvíli mocně krváceli. Rudé kapky padaly k zemi jako déšť, peří létalo vzduchem jako chmíří a odměňoval nás za to nadšený jásot Vznešených. Nakonec jsem převahu získala já a to jen díky náhodě. Pomohl mi vítr. Ihned jsem své převahy začala využívat a krvelačně jsem útočila, použila stejnou taktiku, jako předtím červený na mě. Jenže já byla v téhle hře nováček, zatímco červený ji hrál odmala. Byl k ní v podstatě vychován.

Dokázal mě setřást a nepříliš elegantním obloukem se vyhl zemi a znovu stoupal. Já zadýchaně lapala do křídel vzdušné proudy a odpočívala. A uvažovala.

Nedokážu vysvětlit jak, ale náhle na mě zezdola červený útočil. Poplašeně jsem vřískla a ztratila výšku, když jsem ochromením zapomněla držet křídla ve správné pozici. Červený mi právě zlomil levý pařát. Zoufale jsem mávala křídly a snažila se dostat z jeho dosahu, byli jsme však rychlostí na stejné úrovni. Kdybych byla čerstvá, byla bych rychlejší, ale nebyla jsem zvyklá létat tak dlouho. Vyčerpávalo mě to podstatně více, než jej. Mé tělíčko lapalo po vzduchu, svaly křídel pálily a máchání křídel bylo čím dál obtížnější.

Zatočila jsem a ve velké spirále jsem střídavě klesala a stoupala, snažila se tak ze sebe udělat těžší terč. Červený se na mě spouštěl a já se chabě bránila. Přesto úspěšně, jelikož mě stále nezabil. A pak jsem udělala smrtelnou chybu. Klesla jsem příliš nízko. A červený toho využil. Vnímala jsem ostoru bolest v zádech a křídlech, když mě mutant chytil. Vnímala jsem obludnout bolest v krku, když mi zobákem trhal krk. Vnímala jsem bolest v hrudi, když mnou silně narazil do země a polámal mi podstatnou část kostí. A vnímala jsem pachuť krve. A veděla jsem, že umírám.

V tu chvíli přišla má poslední vize.

..........

Nikolaj:

Se zájmem jsem sledoval vývoj zápasu. Gabrielu trhal na kousky Sedrixův výtvor. Nečekal jsem jiný konec. A nebyla by lež, kdyby o mně někdo řekl, že jsem v to možná i doufal.

Zaujala mě náhlá změna v mysli Gabrieli. Pečlivěji jsem se na ni soustředil, ale umírala a obraz byl nezřetelný.

Zvedl jsem ruku, za svého nasazeného jsem se vzdával i když to byl boj na život a smrt. Ale mně nikdo neoporoval. Nikdo.

Až dnes. Nejspíše zavětřili, že nejsem v úplně... v pořádku. A začali si dovolovat.

Netrpělivě jsem po nich střelil pohledem a sežehl je troškou své moci. Ozval se sborový křik bolesti, strachu a vzteku, ale vnímal jsem jen Gabrielinu mysl. Pozorně jsem ji sledoval. Sledoval její vizi. Sledoval, co se stane. Po celá staletí jsem nepociťoval strach. Ten ve mně dokázal vzbudit až ztráta Sirochi. Poté Lian. A teď toto. I jemné nuance nebezpečí, které jsem podvědomně vycítil kvůli odporu Vznešených, mě teď náhle vůbec neznepokojovali. Byly vedle Gabrieliny vize bezvýznamné.

"Ne." šeptl jsem. Dusil jsem se zděšením. Gabrieliny příliš inteligentní oči ve zvířecím těle se na mě upřely, v očích zděšení. Stihla mi předat svůj vzkaz jen o vlásek. Poté zemřela. V první chvíli jsem pocítil lehkou otupělost a ztrátu. Neuvědomil jsem si, že jsem začal brát Gabrielu jako přítelkyni. Neuvědomil jsem si, že jsem ji v podstatě mírně obdivoval. Navíc mi zachránila život. Lian by mě jinak úplně zničil. To mi problesklo myslí, zatímco jsem sledoval i nit myšlenky, že tváří v tvář zvířeti je lehké zapomenout na ostražitost a nepřátelství a začít si někoho pouštět k tělu.

Koukl jsem se na její bezvládné tělo a poté na Sedrixův výtvor. A pak jej zabil. Aspoň to si Věštkyně zasloužila. Sklouzl jse pohledem ke Gabriele a další zábleskem moci ji spálil. To bylo poslední, co jsem pro ni mohl udělat.

Před očima se mi zatmělo a mírně jsem se zakymácel. Dezorientovaně jsem zamrkal. Když jsem si uvědomil, že jsem se přečerpal, něco hluboko ve mě znepokojeně zavylo. Potlačil jsem vlnu paniky, nepokoj jsem ale zahnat nedokázal. Pár lehkých manipulací s mocí a jsem bezmocný. To se stávalo poslední dobou často. Moc mi unikala nebo jsem ji plně neovládal a naopak vybuchla. Opřel jsem se o opěradla lavičky a potlačoval závrať. Po chvíli vstal.

Naštěstí si mé chvilkové slabosti všimla jen hrstka, většina se věnovala zraněním ostatních Vznešených. V normální situaci bych je okamžitě umlčel, později budou podrývat mou autoritu. Ale teď jsem nemohl. Po tom Lianovu... kousku jsem byl velmi nevyrovananý.

Klopýtal jsem ke svému autu. Až v bezpečí za kouřovými skly svého auta jsem si unaveně složil hlavu na ruce, které svíraly volant.

"Hell, to se nesmí stát." šeptl jsem rozechvěle. Má situace a Gabrielina vize byly jako dvě těžká kladiva, která mi bušila do spánků a hlavu jsem měl jako střep. Povzdychl jsem si a rozhlédl se, když se ujistil, že jsem v bezpečí, tak jsem si oddechl. Zamkl jsem dveře. Poté omdlel.