Znáte poradnu, která zná odpověď na každou otázku? Zapamatujte si www.poradte.cz Určitě se vám bude hodit.
VSP: 11. kapitola

VSP: 11. kapitola

22. říjen 2011 | 14.46 |

Tuto půl-kapitolu bych ráda věnovala faire. Děkuju, že mě svými komentáři stále rozesmíváš. (I když je pravda, že poslední dobou už se řádně rozepisuješ... ;D) Jestlipak uhodneš, proč je pro tebe právě tato kapitola? :) A taky jedna maličkost - zpětně jsem si náhodně četla pár kapitol a něco si uvědomila: Daro, máš pravdu, Meye VÁŽNĚ vyměkla! Co se to s mou milovanou Lovkyní stalo? Vždyť furt jen fňuká!! Čestný skautský, že se to budu snažit napravit... x)) m.

PS: Uvažovala jsem, jak Meye postupně zase dostat do "její kůže". Jelikož nemůžu z kapitoly na kapitolu z pomalu až emocionální trosky udělat drsňáka, spřádám plán, jak to vyvinout. Počítám dvě, maximálně tři kapitoly a Meye by měla být zase jako nová. ;))

Meye:

Seděla jsem na posteli a tupě zírala z okna. Bylo šero, za chvíli bude svítat. Kalye a Senia odešli před chvíli, uložit se ke spánku. Mě se však milosrdná temnota vyhýbala. Potlačovala chvění svého těla. Zimomřivé? Bojácné? Nebo jsem se třásla vzteky?

Bylo to takhle: Vešla jsem do Kalyeho Sídla a ono na mě zaútočilo. Nezemřela jsem jen díky svým reflexům, což na Kalyeho udělalo dojem. Skrýval to, ale já to poznala. Kdo luští tváře lépe, než někdo, kdo sám takovou tvář vlastní? Ale dále. Ač jsem se celkem uspokojivě bránila, síla domu na mě byla moc velká. (Jaká ironie. Dokázala bych zabít kdeco, ale dorazí mě hromada esteticky naskládaných šutrů.) Proto "hrdinně" přispěchal Kalye s lakas. Lakas je takový kovový kroužek, náramek z toho černého kovu, z kterého je pomalu skoro každá druhá věc, která má s Vznešenými co dočinění, jak jsem si stačila všimnout. Výsledkem je, že mi levý kotník zdobí černý kovový kroužek. Docela hezký. Já jej však z duše nenáviděla. Proč?

Potvrzoval totiž, že jsem s Kalyem v'edoti. Že jsem mu zaslíbená. Doprdele.

V'edoti znamená, že si Vznešený označí nějakou zloes jako partnerku. Mezi výhody patří, že na mě už žádný jiný Vznešený (teoreticky) nemůže natáhnout pracky. Pokud si mě Kalye "uhájí". Taky jsem mohla užívat výhod toho, že jsem Kalyeho partnerka. Pokud mi je Kalye uvolní. A až dospěju (toto říkal Kalye nebývale vážným hlasem), můžu to zrušit.

Až dospěju.

Musela bych poté však zaplatit cenu krve (Kalye se jen tak mimochodem zmínil, že mě odteď bude pravidelně dopovat svou krví - což jsem zřejmě nestrávila až doteď, protože to je tak nepochopitelné, že to má mysl nedokáže pojmout), ale zbavila bych se jej. Pokud se vyplatím. Pokud to přežiju. Negativa Kalye prozíravě raději nezmínil. Senia to šikovně zakecala.

Ale zpět k dvěma věcem, které mě rozzuřily k nepříčetnosti. Vlastně teď už třem.

Kalye si mě přisvojil. I když mě zachránil. Onáramkoval si mě jako svýho oblíbenýho psíčka. Možná mě bude chtít naučit přiběhnout na zapískání.

Budu jeho milenkou. Nic jiného jsem mu z jeho očí nevyčetla. Toužil po tom tak moc, že ani nebylo tak těžké to uhodnout. Vlastně bylo těžké to přehlédnout.

A zařídil, že budu chlemtat jeho krev. Krev! Jen z té myšlenky se mi zvedal žaludek.

Co však bylo nejhorší? Neměla jsem jinou možnost, než mu vyhovět. Přitáhla jsem si k bradě kolena a takto schoulená dále zírala do nastávajícího rána.

..........

Tip, top, tip, top. Hodiny odtikávaly a mě to neuvěřitelně lezlo na nervy. Nervózně jsem přecházela po pokoji a snažila se něco vymyslet. Můj mozek, unavený dlouhým bděním a stálým napětím, však odmítal spolupracovat. Zoufale jsem padla do křesla v rohu pokoje a pohled mi automaticky sklouzl k oknu. Dívala jsem se z něho často. 


http://imagesbyangel.deviantart.com/art/window-111577501

Utéct jsem nemohla. Na okně, dveřích a dokonce i ve stěnách pokoje bylo umně vetkané kouzlo - cítila jsem jej a věděla, že sotva se jej jen špičkou prstu dotknu, už mám v pokoji hordu svých věznitelů s naštvaným Kalyem navrch. A kdo ví, co by udělal, kdyby si myslel, že jsem nespolehlivá. Dokázala jsem si představit dokonce i obojek a vodítko. Kdo ví, co se takovému Vznešenému honí hlavou? A kdybych byla na vodítku, možná by mě měl v ložnici. A tam bych...

Byla jeho milenkou. Doprdele. Sakra. Zatracená Hell. Ta myšlenka mě děsila. Že bych noc co noc byla s ním v jedné místnosti a musela mu sloužit tímto způsobem. Otřásla jsem se.

Erik mě zabije.

Trhla jsem sebou, poslední myšlenka mě napadla naprosto nesouvisle a přesto byla nejsilnější. Zaťala jsem zuby. Jak bude Erik reagovat, až zjistí, že mu zahýbám? Začala jsem se hystericky pochechtávat. Vlastně jsem to nechtěla vědět. Představila jsem si tu nádhernou tvář, která patřila Erikovi Neznámému, jeho jasné modré oči, rozcuchané černé vlasy, potměšilý úšklebek... Zachvěla jsem se.

Náhle mi bylo do breku a křečovitý smích se změnil v podivné chraplavé vrčení. Vše mi bylo líto. Nechápala jsem proč, ale mrzelo mě to.

Pohodlněji jsem se usadila a vyhrnula si sukni (ano, sukni). Na levé noze jsem měla náramek, o něm jsem věděla, že je fyziologicky nemožné jej na mou nohu dostat, pokud je z jednoho kusu. Zkoušela jsem jakékoliv způsoby, jak jej dostat dolů,a le nešlo by to ani s kilem omastku. A nikde ani známka po nějakém zapínání. Tenhle lakas byl dalším z dvod, proč jsem se nesnažila utéct. Měla jsem pocit, že ať se schovám kamkoliv, Kalye mě díky tomuhle kousku kovu najde. Kdekoliv. Nejsem to ale chytrá hlavinka? Já Kalyeho přes lakas taky cítila. Trochu.

"Nehraj si s tím pořád. Dráždí mě to." ozval se náhle Kalye ve chvíli, kdy jsem se jej snažila zlomit. Nadskočila jsem a srdce se mi vyplašeně rozbušilo, ihned jsem na něj upřela pohled. Stál ve dveřích. Netuším, jak dlouho. Sklopila jsem pohled, abych se mu nemusela dívat do očí. Měl na sobě na míru ušitý oblek z, předpokládám, nejkvalitnějších látek, dle poslední módy. Sako měl rozepnuté, kalhoty ležérně pomačkané. Košile slonovinové barvy měla rozepnuté dva knoflíčky a odhalovala bledou kůži.

"Kalye." povzdechla jsem si. "Sundej mi to. Prosím."

"Nevím, co po mně chceš. Neudělal jsem ti nic zlého."

"Myslím to vážně." pronesla jsem o stupeň chladnějším tónem.

"Marie..." zaváhal, upíral na mě zvláštní pohled, kterým jako by mě vyzíval. A já se nechala.

"Zotročil jsi mě!" křikla jsem.

"Ne." stále stejně podivně upřeně si mě Kalye prohlížel, hlas neskutečně mírný. "Nejen ty jsi se zaslíbila mě." dodal pak takřka neslyšně. A zmizel. Odešel tak rychle, že jsem měla problém to postřehnout.

Zírala jsem na místo, kde před chvíli můj Vznešený společník stál a docházelo mi to. Nejen já platila jemu. I on mě.

Padla jsem naznak do postele, v rozčílení jsem si ani neuvědomila, kdy jsem vstala z křesla, a přitáhla si kolena k hrudi. Strašně mi teď chybělo něčí obětí. Vybavila jsem si vzpomínku na Erika, jednu z těch, kde měl něhu v očích. Myslela jsem na jeho nádherné, dokonalé tělo, které někdy dokázalo být horké, někdy naopak ledově studené. Vždy ale se mnou dokázalo šílené věci. Myslela jsem na něj a unaveně zavřela oči.

Než jsem usla, uviděla jsem pod víčky Kalyeho. Jeho zlaté vlasy, teplé hnědé oči, veselý úsměv s chlapecky rosťáckým podtónem. Nevím, odkud jsem měla právě tento obraz. Ale uchytil se mi v paměti nebývale silně. Neubránila jsem se tomu porovnat ty dva nádherné muže.

Překvapivě jsem usínala s úsměvem na rtech.

.........

Poprvé kvůli tomu přišel až za dvě noci. Tušila jsem už delší dobu, že příjde, cítila jsem to. A byla nervózní. Bála jsem se. Cítila vztek. Byla vyděšená.

A někde v koutku své duše jsem po tom možná i toužila.

Když přišel, seděla jsem v rohu na zemi, opět schoulená. Cítila jsem se tu sama a zranitelná. Kalye mi nevrátil zbraně a nic nebezpečného jsem tu, kromě svícnu, nenašla. Jediný, kdo mě navštěvoval, byla Senia, s kterou se mluvit nedalo, služebnictvo, které se na mě jen mírně usmálo, ale nikdy na mě nepromluvilo. A občas samosebou i Kalye. Vždy mě pozoroval jako zajímavý exemlář velmi vzácného druhu.

Jakmile se otevřely dveře, vyskočila jsem a vzdorovitě se mu podívala do očí. Kalye mi opětoval pohled. Pak si povzdechl.

for E.deN. Meye je hrdá a tvrdohlavá jako beran... a to mi tě připomnělo. :)

Líně došel ke křeslu, do kterého jsem si sedávala já a tupě zírala do blba, a elegantně se posadil, své vysoké tělo poskládal na to malé místečko s grácií baleťáka. Ušklíbla jsem se a potlačovala nepříjemný pocit, který se mi rozléval po těle. Připadala jsem si maličká, proto jsem trucovitě vystrčila bradu. Kalye si vyhrnul rukáv pravé ruky a zamyšleně se zadíval na své zápěstí, já se syčivě nadechla.

"Ne." chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem to řekla já. Kalye se neobtěžoval zvednout pohled, mnul si zápěstí a stále zamyšleně na něj hleděl.

"Ne Kalye. To neudělám." zopakovala jsem. Konečně se na mě podíval a já v jeho očích hledala jakýkoliv náznak emocí. Ale nic. Jeho výraz i pohled byly prázdné, jako prázdná nádoba. Bezeslova se zvedl a došel ke dveřím. Ještě chvíli sečkal s rukou na klice, jako by čekal, že ho zarazím. Znechuceně jsem si odfrkla. Copak vážně čekal, že budu vůvec chtít pít jeho... krev?!

Zavřela jsem oči a otočila se k oknu. Dveře klaply. V tu chvíli se poprvé dostavila závrať.

..........

Zničeně jsem ležela v posteli, okolo mě po špičkách cupitala služka a rychle a účelně uklízela. Vyhýbala se mi pohledem a já, jelikož jsem neměla nic jiného na práci, jsem si ji pořádně prohlédla. Byla oblečená do nejkvalitnějších látek, i když byly ušité jako uniforma. Měla podřízené držení těla, v jejím pohledu ale bylo něco, co obyčejnému člověku chybí. Až když odešla, tak mi došlo, co to bylo. Byl to zvláštní druh hrdosti, který obyčejnému člověku schází, protože neví, o co přichází. Tato služka byla... povznesená nad obyčejné lidi, jelikož poznala věci mocnější, než lidé kdy měli možnost poznat. Ne jen nějakého prašivého Temného. Rovnou Vznešeného - který je přesně takový, jakou má přezdívku. Možná právě proto Temní přijali to, jak je Lovci pojmenovali.

Napadlo mě, jak se mám vlastně k takovému člověku chovat. Je to sice služka, ale oblékala se lépe, než kdy já za celý svůj život, chovala se s přirozenou elegancí, kterou já postrádala a celkově....

Ona sem patřila. Já byla cizinec.

Roztřásla mě zimnice, bylo mi stašně zle. Od chvíle, kdy včera Kalye odešel mi bylo čím dál hůře, noc jsem se jen převalovala a koupala v potu. Ráno jsem v zrcadle spatřila unavenou trosku s tmavými kruhy pod očima, nepřirozeně bledou a napjatou kůží. To bylo naposled, kdy jsem došla do koupelny sama. Během dopoledne jsem tak zeslábla, že jsem se neodvažovala vstát z postele. Složit se na chodbě by byla poslední kapka.

Klaply dveře a já tam unaveně otočila hlavu. Stál tam Kalye a přeměřoval si mě odměřeným pohledem. Nadechla jsem se k nějaké ostré nadávce, ale v puse jsem měla vyschlo a tušila, že nic kloudného neřeknu. Vztekle jsem semkla rty a odvrátila se. Dveře opět klaply a já unaveně zavřela oči. Měla jsem vztek - na sebe, na Kalyeho, na ten zasraný dům a zkurvený život jako takový.

..........

Další den mi do koupelny musela pomoct Senia. Třásla jsem se jako osika, neměla jsem chuť jíst ani pít a měla jsem pocit, že každý rychlejší pohyb mě rozsype jako domeček z karet.

"Zlatíčko, nebuď tvrdohlavá, nedělej takovou hloupost. Nemá to cenu, stejně k tomu musí dojít drahoušku, stejně k tomu dojde a nemá to smysl." vrkala a přeměřovala si mě starostlivým pohledem. Měla jsem pocit, že to říká od srdce.

"Ne. Nikdy." zasýpala jsem a pak přidušeně kuckala. Kdybych se rozkašlala naplno, roztrhalo by mi to plíce. Nohy by mě už neunesly a asi bych se svezla na zem a chtěla tam na místně umřít.

"Tvůj pán pochopí, že jsi neměla na vybranou. Určitě zná důsledky v'edoti. Pochopí to. Zná zákony." mluvila čím dál vážněji. Chtělo se mi brečet bezmocným vztekem.

Ne vážně?!

"Zabíjíš se, miláčku, jen si ubližuješ."

No nekecej.

"Promysli si to, pořádně si to přeber ve své chytré hlavince. Určitě v hloubi duše víš, že-"

"Sklapni už!" zavrčela jsem s námahou a když se Senia dotčeně odtáhla, zavrávolala jsem a svezla se podél stěny. Senia pevně semkla rty a pak bez ohlédnutí odešla. Nejspíše jsem ji urazila. Bylo mi to jedno. Odvrátila jsem se a vysíleně začala zvracet žaludeční šťávy. Už skoro nebylo co, přesto se mi žaludek stále znovu a znovu křečovitě kroutil a já se dávila naprázdno, nemohla popadnout dech. Z očí mi tekly velké horké slzy.

Po chvíli jsem se odsunula kousek vedle a opřela si rozpálenou tvář o chladnou zeď. I chodba v Kalyeho sídle byla dokonalá, obkládaná dřevem, stěny pomalované uměleckými.. freskami? Kresby mi začaly tančit před očima a já je raději zavřela. Objala jsem si paže a snažila se pravidelně dýchat. V krku mě škrábalo a dráždilo ke kašli, odmítla jsem se však tomu poddat.

Překvapeně jsem vyjekla, když jsem hlavou silně narazilo do země. Spadla jsem na bok a třásla se jako ratlík. Zhluboka jsem se nadechla a začala se drápat na nohy. Na chodbě zůstat nemůžu. Prostě ne.

Stálo mě to hodně sil. Ale nakonec jsem se do pokoje dostala. Ani nedokážu popsat jak. Kalye už seděl v křesle a jakmile jsem vešla, zvedl pohled. Znepokojeně si mě přeměřil a vstal.

"Nesahej na mě." zavrčela jsem zadýchaně, když ke mně udělal krok a pak se pod tíhou rodící se bolesti schoulila.

"Kde je Senia." zeptal se chladně.

"Jdi do prdele. Tam ji najdeš." odsekla jsem a padla do postele. Z posledních sil jsem se zachumlala pod přikrývku a snažila si alespoň představit, že jsem tu sama a deka mě ochrání. Uvolnila jsem se však až když klaply dveře. Kalyeho odchod mi však nepřinášel takovou úlevu, jakou jsem čekala. Místo toho jsem pocítila podivnou úzkost.

..........

Pátou noc jsem se nemohla ani pohnout. Kalye přišel už ráno, místo podvečera. Byl nevyspalý - nebo možná ještě nešel spát. Zajímalo by mě, co mu můj mřící stav dělá. Skoro jsem se začala chichotat. Bylo mi to jedno. Všechno. Cítila jsem se zesláblá, tělo mě neposlouchalo, bylo jako cizí, zároveň jsem ale svou mysl podivně odpoutala od její fyzické schránky. Měla jsem na vše náhle jiný úhel pohledu.

Nadhled. Tentokrát jsem se chichotání neubránila. Zvonilo mi v uších, před očima mi tančily podivné flíčky, bolela mě hruď z namáhavého dýchání, přesto jsem se smála čím dál hlasitěji..

Mou šílenou euforii však zchladil Kalyeho výraz a náhle se vrátila i bolest. Zasténala jsem. Peřina na kůži drásavě škrábala, matrace byla tvrdá a všude tlačila, samo oblečení mě příslovečně kousalo. Jemně jsem pohla rukou a stálo mě to stejně sil jako maratón. Vydala jsem překvapený zvuk. Znělo to jako prase na posledním tažení. Zmocnila se mě panika a plíce mě začaly pálit nedostatkem vzduchu. Zdálo se mi, jako bych na hrudi měla tunový balvan a za očima cítila příšerný tlak, pozvolna se měnící v bolest. V uších mi hučelo.

Smrt! Hell, ty už na mě.... ?! roztřásla jsem se více. Kalye ke mně přišel a chvíli nebylo nic jiného, než líně tepající žíla na jeho zápěstí. Kalye to zpozoroval a už si zápěstí přiložil ke rtům. Zaleskly se bílé ostré zuby. Zamrazilo mě.

Cože to? Raději zemřu, než bych pila krev... ?

A je to pravda... ?

Senia a možná i Kalye věřili, že jsem věrná Erikovi. Byla to však pravda? Z části. Avšak proti krvi protestovalo něco hluboko uvnitř mě. Něco, co nebylo dáno geny ani věrností, ale výchovou, která mi to hluboce vkořenila do povahy. Něco, co se vtlouklo do hlavy.

Nenáviděla jsem přeci zrůdy jako Kalye. Nemůžu se stát jednou z nich. Ale... stojí mi hrdost za život?

Zavřela jsem oči a odvrátila se. Ne. Nestojí. Ale kdybych nedodržela ani to, v co bych věřila? Co bych vůbec byla?

"Marie." hlas jako sametový šepot. Proti své vůli jsem se na Kalyeho podívala a překvapila mě emoce v jeho očích. Byla to bolest. Bolest?

"Prosím." dodal na hranici slyšitelnosti. Zdálo se mi náhle, jako by se zastavil čas a vše ztichlo, čekalo na mou odpověď. A možná to tak bylo. Vždyť na mě zaútočil dům. Možná teď ten stejný dům čeká, vyčkává jako kočka na lovu. Tady je možné vše.

Nechtěla jsem. Bála jsem se.

Bála jsem se smrti, bála se Kalyeho, bála se důsledků pití krve, bála se ztráty identitiy. A Kalye se možná bál také. A... poprosil! Vyčerpaně jsem na něj koukala, jeho tvář bylo jediné, co jsem viděla ostře a reálně. Byl blízko. Netuším kdy, ale naklonil se těsně ke mně, v nose mě šimrala jeho vůně. Připomínala mi léto. Koukala jsem na něj, na naléhavost a úctu v jeho teplých hnědých očích. Naklonil se až ke mně a já se náhle zastyděla, jelikož jsem se sprchovala naposled před dvěma dny a nemoc se mnou taky udělala svoje. Kalyeho dech mě jemně šlehal po kůži - i toto mi způsobovalo bolest. Jako by mi po kůži přebíhaly malé ohnivé jehličky. Avšak ta bolest zanikala a slévala se do proudu té ostatní, takže jsem sebou ani necukla. Obloukem jsem se vrátila k předchozí myšlence. Něco mi došlo. Musela jsem páchnout. Málem jsem se zase začala šíleně smát. Vždyť umírám! A Kalye se ke mně naklonil...

Aby slyšel mou odpověď. S nečekaně velkým úsilím jsem se vrátila k tomu důležitému. Kalyeho krvi. Zavřela jsem oči. Má mysl byla těžkopádná a pomalá, stejně malátná, jako mé tělo. Bylo tu však něco důležitého. Něco jsem musela udělat. Ale co?

Pootevřela jsem víčka a skrz řasy pozorovala Kalyeho. Pohyboval rty. Něco říkal. Proč jsem jej neslyšela?

Do zorného pole se mi dostalo zápěstí s krvavou ranou. Hlubokou, krev vytékala v silném proudu. Byla temná, takřka černá. Nemohla jsem ji spustit z očí.

Ach ano. Umírám a měla bych se podvolit nevyhnutélnému.

Tak jsem se podvolila.

..........

pro Ronnie

Probudila jsem se v něčím náručí. Chvíli jsem poslouchala jen velmi líné bytí srdce svého společníka, chodidlem nohy mimoděk přejížděla po jeho dobře osvaleném lýtku. Cítila jsem se skvěle. Zavrtěla jsem se a více se k teplému (ale né horkému) tělu přitiskla. Bylo to tělo Vznešeného. Jeho paže mě objímaly a pojily se nízko na mých zádech, hlavu jsem měla přitisknutou na jeho hrudi. Cítila jsem, jak se celým povrchem těla dotýkáme, kůže a kůže. Mužské tělo bylo pevné a zároveň měkké, cítila jsem se v jeho náručí bezpečně. Příjemně mě zamrazilo.

Natáhla jsem ruce, které jsem měla pěstmi přitisknuté k hrudi ve zvláštní napodobenině maličkého lidského plodu, a objala svého společníka okolo pasu. Široká ramena, svalnatá záda. Tiše jsem zavrněla. Pootevřela jsem víčka a odfoukla zlatý pramen vlasů. Do zorného pole se mi dostála zlatá záplava vlasů, v zapadajícícm slunci mající dechberoucí odstíny barev. Jeden pramen byl bledý, takřka do bíla, zatímco druhý pramen měl nádech do ruda. Chvilku mi trvalo, než mi to došlo. Ztuhla jsem a prudce otevřela oči.

Hluboký nádech mi jen potvrdil mé podezření. Vyskočila jsem. Ruce se otřely o nahý bok a zadrhly. Střelila jsem si pohledem na bok a viděla malé hnědé šmouhy, malinkaté šupinky.. krve. Nasála jsem vzduch. Krev, pot a... ach ne!

Sex.

"Hell, neudělala jsem to, že ne...." hlesla jsem šokovaně. Kalyemu se zachvěla víčka a pak na mě upřel malátný pohled. Právě se probudil. Zamžikal očima a rozladěně koukl na okno, kterým sem svítilo. Rychle kmitl pohledem k závěsům a ty se sami zatáhly, znemožnily slunečním paprskům nadále terorizovat citlivé smysly Vznešeného. Zamrkala jsem a mžourala v náhlé šeru, přesto stále viděla Kalyeho. Pomalu, rozespale se posadil.

Já Erika nikdy hned po probuzení neviděla. Nikdy se nenechal nachytat. Vždy už bděl, když jsem se probouzela. I dnes by... Z myšlenek mě vytrhl Kalye.

"Marie?" zatáhl tázavě, projevil se jeho francouzský přízvuk. Mimoděk si sáhl ke krku, kde měl hluboký kousanec, okolo byly další ranky, ale z větší části už zahojené. Zatočilo se mi v hlavě. Moje kousance... ! Peřina se Kalyemu svezla po pekelně nádherné těle. Neměl na něm ani škrábnutí, jen podobně jako já pár šmouh krve. Do očí se mu pomalu vracelo vědomí, tvář se vyhlazovala od emocí.

"Píchali jsme spolu." konstatovala jsem, ohromením se ani nesnažila být zdvořílá. Kalye mlčel, vůně sexu, stále čerstvá a draždivá, dost znamenala sama o sobě. Můj plavovlasý společník naklonil hlavu na stranu a zkoumavě mě pozoroval. Cítila jsem se strašně ulepená, špinavá a... pošpiněná. Bylo mi do breku a chtělo se mi řvát. Začala jsem se však místo toho pochechtávat.

"Ty vole... Erik mě zabije. On mě roztrhne jako hada... !" vykoktala jsem ze sebe mezi smíchem. Kalye mě zvláštně pozoroval a já se pokoušela uklidnit, bylo to však beznadějné. Otočila jsem se směrem ke dveřím a prudce k nim vyšla. Šlápla jsem na Kalyeho košili a hedvábná látka se mi omotala kolem chodidla. Rozzuřeně jsem ji odkopla, celá se roztřásla. Smích utichal, tvář mi tuhla v nečitelnou masku. Zhluboka jsem dýchala, abych se na místě nerozeřvala jako děcko.

"Marie..." broukl melodicky Kalye.

"Táhni doprdele." zasyčela jsem a práskla za sebou dveřmi. Až na chodbě mi došlo, že jsem nahá. Dost tu táhlo. Zamnula jsem si ramena a nejistě střelila pohledem zpět ke dveřím mé ložnice. Pak však trhla hlavou a svižným krokem vykročila do koupelny. Okázale jsem ignorovala pohledy sloužících i ostatních, i když jsem cítila, jak se mi do tváří hrne horko. Odolala jsem nutkání stále cukat rukama mezi hrudí a klínem, pevně jsem si je založila na prsou. Ostře jsem zabočila za roh a na chvilku mě přemohla nevolnost, pevně jsem však semkla rty a šla dále. Co to se mnou sakra je? A tím jsem nemyslela jen svůj zdravotní stav. Vše bylo postavené na hlavu. Měla jsem pocit, že vše okolo, i mé chování, je tak nereálné, že to nemůže být pravda.

Bohužel, zdá se, byla.

..........

Gabriela:

Jsem člověk.

Jsem člověk.

Jsem člověk.

Bože, pomoz mi nezapomenout, že jsem člověk.

Roztržitě jsem se ošila a zobákem si začala čistit a rovnat pírka.

Jsem člověk. Jsem člověk. JSEM ČLOVĚK.

Můj pohled upoutalo akvárium s myškami a zase jsem měla hlad, dlouhou chvíli jsem nemohla od myší odtrhnout pohled.

Zatraceně... vždyť jsem člověk! okřikla jsem se a odvrátila se. Pevněji jsem pařáty sevřela bidýlko, až drápy zaskřípaly o ocel. Byla jsem tak unavená.

Otevřely se dveře. Apaticky jsem vzhlédla a pozorovala postavu, která se ke mně blížila. Instinkty zareagovaly sami, už jsem se odrazila a máváním křídel na Vznešeného chtěla vyletět. Náraz do klece byl bolestivý a já neobratně spadla na zem klece. Onetnyj přišel těsně ke kleci a chvíli na mě bez pohnutky zíral. Pak vyslovil rychlou litanii slov a já ztuhla. Paniky jsem se snažila pohnout, ale byla jsem paralizovaná. Snažila jsem se vykřiknout, ale hrdlo jsem měla oteklé a... V duchu jsem křičela, nedokázala jsem potlačit děs, který se mě zmocnil.

"Pomůžeš mi, Gabrielo. Alespoň k něčemu budeš užitečná. Jestli přežiješ, nechám ti postavit voliéru." slíbil suše Vznešený. Vyděšeně jsem na něj koulela očima, dokud mi nenasadil čepičku a nepříliš jemně mě vzal. Všimla jsem si však, že si dal záležet, ať mi nesetřel poprašek peří, který odpuzoval vlhkost a udržoval peří zdravé a v pořádku. Ohnala jsem se zobákem, do prázdna. Pociťovala jsem tíživý strach. Co se mnou Onetnyj chce udělat?

"Jsem Nikolaj, drahá přítelkyně. A neboj se, myslím, že se ti to bude líbit. První chvilky alespoň určitě." odvětil potměšile Vznešený a mě zamrazilo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 11. kapitola dara 08. 10. 2011 - 14:37
RE(2x): VSP: 11. kapitola moira 08. 10. 2011 - 14:51
RE: VSP: 11. kapitola faire 08. 10. 2011 - 14:47
RE(2x): VSP: 11. kapitola moira 08. 10. 2011 - 14:57
RE: VSP: 11. kapitola lucia 08. 10. 2011 - 17:36
RE(2x): VSP: 11. kapitola moira 15. 10. 2011 - 16:19
RE: VSP: 11. kapitola isabella 09. 10. 2011 - 16:39
RE(2x): VSP: 11. kapitola moira 15. 10. 2011 - 16:19
RE: VSP: 11. kapitola wínqa 09. 10. 2011 - 19:46
RE(2x): VSP: 11. kapitola moira 15. 10. 2011 - 16:27
RE(3x): VSP: 11. kapitola wínqa 16. 10. 2011 - 01:02
RE(4x): VSP: 11. kapitola moira 22. 10. 2011 - 14:47
RE: VSP: 11. kapitola mousik 10. 10. 2011 - 19:53
RE(2x): VSP: 11. kapitola moira 15. 10. 2011 - 16:27
RE: VSP: 11. kapitola sweek 15. 10. 2011 - 20:34
RE(2x): VSP: 11. kapitola moira 22. 10. 2011 - 14:49
RE: VSP: 11. kapitola lucia 16. 10. 2011 - 11:40
RE(2x): VSP: 11. kapitola moira 22. 10. 2011 - 14:49
RE: VSP: 11. kapitola isabella 16. 10. 2011 - 15:13
RE(2x): VSP: 11. kapitola moira 22. 10. 2011 - 14:51
RE: VSP: 11. kapitola ronnie 16. 10. 2011 - 19:23
RE(2x): VSP: 11. kapitola moira 22. 10. 2011 - 14:54
RE: VSP: 11. kapitola mousik 16. 10. 2011 - 22:15
RE(2x): VSP: 11. kapitola moira 22. 10. 2011 - 15:01
RE(3x): VSP: 11. kapitola faire 22. 10. 2011 - 18:03
RE: VSP: 11. kapitola ronnie 22. 10. 2011 - 19:29
RE: VSP: 11. kapitola wínqa 22. 10. 2011 - 23:19
RE: VSP: 11. kapitola isabella 23. 10. 2011 - 07:48