VSP: 9. kapitola

10. září 2011 | 12.35 |

Lidičkové, doufám, že vám nevadí, jak často popisuju něco, co už jsem napsala. Ono to snad ani není tolik pro vás, jako pro mě samotnou. Musím si připomenout, jak kdo vypadá, jak se chová, jeho minulost, abych se příliš neodchylovala od toho, co jsem napsala.
Navíc si vzpomínám, že v knize někdy marně vzpomínám na to, jak kdo vypadá, jelikož v tom mám mírný guláš nebo si to jednoduše nepamatuju. Proto se tomu snažím vyhýbat.. ;))Vím, že některé to otravuje,a le doufám, že to přejdete.. :) m.
PS: chyby raději nezmiňuji. xP

Vše se mi zdálo tak zpomalené. Čas se táhl líně, děsivě líně, svět jako by se zpomalil. Já sama nemohla najít ani jednu racionální myšlenku.

Pohled skrčka se obrátil na postel vedle něj, ale hned na to na mě. A zíral na mě nenávistným pohledem. Ty oči plné zášti se do mě vpalovaly a já měla pocit, že nemůžu popadnout dech. Ohnal se po mně, byl to pomalý, hrozivý oblouk, ale jeho ruka sklouzla po moci Temného. Skrček překvapeně vyjekl. Ten jek mě probral.

Skrček na mě stále útočil a já si s hrůzou uvědomovala, že moc toho v rohu slábně. V jednu chvíli málem vymizela, pak se však nepřiměřeně silná vrátila, jen aby vybledla snad na samou hranici snesitelnosti. Skrčet si toho nevšiml, jako zběsilý se ke mně jen dral, od vyceněných zubů mu odlétávaly sliny. V očích měl nepochybně šílenství mísící se se strachem a nenávistí. Zatla jsem zuby a zamumlala zaklínadlo. Dostala jsem se až sem, teď to nesmím zvorat. Amulet mi vletěl do ruky a já přeskla řetízek, který jej poutal k zápastí muže. Myslím, že by se mi to nepodařilo, nebýt výboje, který přiletěl z rohu pokoje. Skrček začal řvát jako pominutý, ale teď v tom byl čirý děs. Uskočila jsem a chtěla utéct, skrček však vyskočil a hnal se ke mně. Oči měl vypoulené, tak moc se bál. Páchl strachem, žluklým potem. Temní se nepotí. Mystikou jsem jej chtěla smést ke straně, ale bránil se, tak jsem mršila dýku. Skrček uskočil a já se kolem něj protáhla ke dveřím.

"Ještě jednu prosbu." ozval se známý hlas. Strnula jsem. Křečovitě jsm svírala futra dveří, kterých jsem se držela, abych mohla rychleji proletět kolem rohu a pomalu se otáčela. Srdce mi zděšeně bylo.

Pocítila jsem náhlou lítost a vzpomněla si na Agneszku. Konkrétně na jedno slunné odpoledne v čajovně, kdy se mi svěřovala se svými podezřeními ohledně toho ruského přivandrovalce Onetného. Vše se mi vybavilo proto, jelikož hlas muže v rohu byl hlasem Onetného.

Za dobu mrknutí oka byl mezi mnou a skrčkem. Ten byl tak bílý, až vypadal průsvitně. Pusu měl otevřenou v křiku, ale jen tiše chropěl. Po tvářích mu naskákaly růžové skvrny a jeho oči se leskly - leskly se slzami. Na okamžik jsem si dovolila zhrozeně křečovitě sevřít víčka. Vše bylo tak... chaotické! Skrček, já tady, Onetnyj... Takže to byla pravda. Teď už je to nezvratný fakt. Ach Meye... Ihned jsem otevřela oči, když mě strach znovu donutil myslet na momentální neberpečí. Třásla jsem se na prahu a bála se, že mi něco skočí do zad a zabije mě. A bála jsem, že něco skočí přede mě a taky mě to zabije. Nebo mi to znemožní útěk. A to mě zabije. Přesto jsem se ovládla.

Potřebuji tvou pomoc. Meye umírá. poslala jsem mu chladně. Pousmál se a ten úsměv mě vyděsil.

Splň mi mou prosbu. O vše ostatní se pak už postarám. rezonoval mi v hlavě jeho hlas. Vzpomněla jsem si, že ten amulet Meye měla už od pádu Základny. Takže přeci jen jí Onetnyj neopustil jen tak. Dal jí něco na ochranu. Jak... Vzpomínka na to, jak se Meye vzbudila a nenašla ho mi hlavou proletěla jako uragán. Byla jako šílená, ještě více, než ten skrček. Věděla to? Věděla, že má ochranu Temného a věděla, že to je temný nástroj? Onetnyj se na mě zamračil a mě se zadrhl dech. Uvědomila jsem si, že mě požádal o prosbu. Co mám dělat? Když mu nevyhovím, nejspíše mě zabije. Ale co když bude chtít, abych zradila Lovce... ?! Srdce mi bylo jako splašené, po zádech stékal ledový pot a lapala jsem po dechu, jako bych neudělala jen pár rychlých kroků, ale uběhla celé kilometry. V tu chvíli mi to došlo.  Udělám cokoliv, když se odtud dostanu živá. napadlo mě s hořkým pocitem beznaděje. Onetnyj blýskl svými zuby v parodii úsměvu a kývl k tom skrčkovi.

"Zrušte vše, co mi nařídil." rozkázal. V první chvíli jsem chtěla odmítnout a naopak jeho rozkazi ještě podpořit. Ale došlo mi, že Onetnyj je na mé straně, zatímco ten druhý mě chce zabít a brání mu v to jem Onertnyj. Navíc... Onetnyj mi prokázal službu. Pomohl mi přežít - skrček by mě jistojistě zabil. Dlužila jsem mu. A to se mi hnusilo mnohem více, než cokoliv se mi stalo nebo jsem udělala v minulosti. Bude lepší se dluhu zbavit co nejdříve. Hořce jsem se ušklíbla. Skvělé, Lovci se už nechávají chránit i od Temých. Dluží jim. Kam toto povede? Raději jsem ignorovala myšlenku, že mi Onetnyj četl myšlenky. Bylo to moc, byla to ta pomyslná kapka, po které by pohár přetekl. A já bych začala křičet a rvát si vlasy z hlavy.

"Nedělej to, ženská blbá! Zabije nás všechny!" vřískl skrček, v očích naprostý děs. Ochromila mě podivná vlna otupělosti. Strach byl náhle vzdálený. Jako by Onetnyj mé úmysli vyčetl, spokojeně se usmál. Byl to zlý úsměv a mě při pohledu na něj tuhla krev v žilách.

"Ruším jeho příkazy." hlesla jsem skrz sevřené hrdlo. Ani nevím kdy, ale Onetnyl udělal jemný pohyb a amuelt mi vyletěl z ruky. Vydechla jsem strachem a ustoupila, vyděšené oči (králička, Ušandy, kterou roztrhal skřet) jsem Vznešeného pozorovala. Onetnyj se zhluboka nadechl a pohlédl na skrčka. Na tváři se mu objevila řezná rána, velmi mělká, velmi bolestná a skřet vyjekl. Onetnyj si kupodivu jen povzdechnul. Už jsem chtěla vycouvat, když se na mě otočil.

Počkejte ještě, Gabrielo. poslal mi v mysli a udělal krok ke mně. Vše ve křičelo, ať utíkám. Ale já jen ztuhle stála a zírala na něj. Nedokázala jsem se pohnout, byla jsem paralizovaná strachem. Nakonec nemířil ke mně, ale k malé skřínce v rohu pokoje. Otevřel šuplík a vytáhl nějaký balíček. Při pohledu na něj se tak krásně melancholicky usmál, až mi zatrnulo v podbřišku. Nedokázala jsem na něj přestat uhranutě civět. Musela jsem ohodnotit dokonale řezané rysy, aristokratický profil, měkce vykrojené rty. Náhle jsem chápala, proč pro něj dokázala Meye ztratit hlavu. Byl nádherný, i přes rány a modřiny byl tím nejkrásnějším, co jsem kdy viděla. Náhle jsem se zarazila a upřela na něj zkoumavý pohled. Černé vlasy měl krátké a rozcuchané. Zamračila jsem se, jelikož jsem si byla jistá, že je měl ještě před chvíli... ehm... jiné. A oči. Oči, ty podmanivé temně modré oči, které se s děsivou intenzitou zadívaly do mých, mě pohltily.

Předej Meye toto. podal mi balíček. Trhla jsem sebou a v první chvíli ustoupila. Balíček opustil ruku Onetného a přilevitoval ke mně. Opatrně jsem to vzala a cukla sebou, když se ozval šustivý zvuk. Nevěřícně jsem na věc zírala. Bože. To je...

Pocítila jsem iracionální vztek a žárlivost. Lovci nemají přátele, nemají nikoho, kdo na ně myslí nebo o ně pečuje. Ne. Ani Meye by neměla mít. A když už má toho svého Temného, neměl by se o ni tak zajímat, neměl by na ni myslet, měl by být krutý a zlý. Neměl by být něžný a pozorný! Oči se mi zalily slzami. Já nikoho takového nikdy neměla. Jen milence, kteří mě využívali. Proč tedy Meye? Podívala jsem se na Onetného a znovu mě do očí uděřilo, jak je nádherný. Nebylo to fér.

Zrudla jsem a odvrátila se, když jsem se přistihla, na co myslím. Onetný to nejspíše věděl, ale laskavě to nedal najevo ani jediným pohnutím svalu obličeje. V duchu jsem se zatvrdila a myšlenky na Onetného zavrhla. Už jsem ale znala důvod, pro který by Meye obětovala vše. Bylo hořké zjištění, že bylo pro co. Už jsem chápala svou vizi a zlatou cestu k Temnému na konci. Ach... pomyslela jsem si hořce. Meye by udělala lépe, kdyby si vybrala tu zlatou cestu.

Otočila jsem se na patě a pak se donutila klidně jít stejnou cestou zpět. Běh by přitáhl pozornost, takže se neopovažuj utíkat! Nedělej to, přestože na to máš chuť, přestože by ti to logicky mělo zachránit život. Proto nás Bůh během obdařil. Abychom svým protivníkům, silnějším než my, utekli. Ale teď ne. Teď by mi to uškodilo. Takže přestože chceš, nesmíš utíkat, holka, ano? Pomalu, krok za krokem, dýchej zhluboka... Dveře do pokoje se tiše zaklaply, já je nechala pootevřené. Ten zvuk mě vyděsil a já až nadskočila.

Uslyšela jsem tichý šum Onetnyjeho hlasu. A slyšela pisklavý hlas, který škemral o odpuštění. To byl ten druhý. Zdálo se mi, že jsem zaslechla i ženské jméno. A pak jsem slyšela šílený křikl toho skrčka a začala se chvět. Odsoudila jsem ho na smrt. napadlo mě. Ale byl to Temný. ihned to ospravdelnil rozum. Jako už tolikrát. To bylo to, co se Meye ještě nenaučila.

Anis!! zavřískal ten skrček. Zachvěla jsem se.

Z dveří vykukovaly hlavy a zvědavě se na mě dívaly. Trhla jsem s sebou pokaždé, když se dveře s cvaknutím otevřely. Přitahovalo to nežádnoucí pozornost, ale nemohla jsem si pomoct a cítila, jak mi krev mizí z obličeje. Neposer to teď, sakra! Bože, prosím Bože, pomoz mi.... Pak jejich pozornost naštěstí upoutal hluk v pokoji, který jsem právě opustila, a mě nechali být. Vyrovnaně dýchat mě stálo stejně síly, né-li více, než se sem vůbec odhodlat vydat. Právě jsem procházela zmijím brlohem, když byli všichni vzůru. A oni mě nechali na pokoji. Musela jsem se hodně ovládat, abych se nezapotácela a v nochách jsem měla slabo, potřebovala jsem si odpočinout. Psychicky jsem byla úplně vyždímaná a postřehla jsem, že se mi třesou ruce. Ale ne. Ještě ne. Ještě chvíli... Stejně jsem nechtěla odpočívat tady. Z tohoto místa se má s jekem utíkat. Jako o život.

V zádech jsem cítila nepříjemné mrazení a napdala mě děsivá myšlenka, že ne všechny zajímá, co se děje v tom zavřeném pokoji a bude se mě snažit zastavit. Donutila jsem se neohlédnout, ale mírně jsem natáhla krok. Ano, to bylo podezřelé. Uslyšela jsem kroky. Srdce mi klopýtlo, ve stejnou chvíli jsem zakopla i já. Ze samého děsu jsem spadla na zeď a po chvíli se po ní svezla.

Bojovat s Temnými jsem uměla. Ale bojovat se Vznešenými? Bože, chraň!

Nechte ji. Je moje... ozval se mi v mysli hlas a já tiše vykřikla. Ohlédla jsem se a muž, Vznešený kousek ode mě, mě zaujatě pozoroval. Pak blýskl zuby v úsměvu a mě se udělalo mdlo. Ale Vznešený se už nepřiblížil a když jsem se po chvíli opovážila vstát a opatrně, zády ke stěně couvat, nevydal se za mnou. Hlas v mé hlavě jej zarazil. Hlas Onetného. Bože, kdo to vůlbec je?! A ví to Meye?

Když jsem se dostala ven, vyběhla jsem do lesíka. Úleva mě zaplavovala tak mocně, až jsem se jí zalykala, lapala jsem pod dechu a z očí mi stékaly obrovské slzy. Strhla jsem si secmet od boku a začala lačně pít. Ani jsem nedotrhla láhev od rtů a už jsem měla místo rukou pařáty. Připevnila jsem secmet k opasku a rychle se změnila v orla. A pak letěla pryč, napínala svaly a lapala nejlepší vzdušné proudy a letěla jako střela pryč od toho temného místa. Přežila jsem v naprostém pořádku, pokud to vezmeme fyzicky. To jsem nečekala. Avšak má psychika na tom byla hůře. Třásla jsem se. A bála se. Bála se toho, co bude zítra.

Jedno křídlo mi povolilo a já se v prudké spirále začala řítit dolů, nezadržitelně jsem padala. Začala jsem se nezvladatelně otáčet všemy směry, křídla to ještě zhoršovala než naopak. Vyděšeně jsem vykřikla, ale už jsem neměla sílu znovu vyrovnat let. Pohlédla jsem na křídlo. Trčela z ní malá stříbrná jehlička. Zobákem jsem se jí snažila vytáhnout, ale jen jsem si rozčepýřila peří.

Tělo mi narazilo do první koruny stromů a já znovu vřískla. Snažila jsem se schoulit, ale drobné větvičky stromu mě palčivě šlehaly a má napůl zvířecí mysl se nedokázala odpoutat od strachu a bolesti, ne natolik, aby racionálně myslela. Když jsem dopadla na zem, jen jsem tiše vykvikla. Ležela jsem tam, moc slabá i k tomu, abych se proměnila v člověka a zírala na osobu, která ke mně přicházela. Viděla jsem všechna svá polámaná pírka a viděla i drobné ranky po celém mém těle.

Jemné ruce mě vzaly a zkušeně mi nasadily čepičku. Svázaly mi nohy. Snažila jsem se klovat, ale dezorientovaného orla je jednoduché zkrotit. Neměla jsem dost síly přeměnit se na nijak velkého ptáka, vzala jsem na sebe podobu obyčejného orla. Za chvíli jsem byla v pytli a mířila zpět do sídla. Bylo to kruté. Bylo kruté dát mi naději. Ale takový Temní jsou, ne?

Pomohla jsem Meye přežít. Ale neosvobodila jsem netvora? Pomohla jsem Meye. A obětovala svůj život.

I jako orlu mi z očí stékaly malé, průzračné slzičky.

Co když jsem to udělala pro nic? Co když... se Meye obrátí k Temnotě? Moc dobře jsem teď totiž věděla, že by udělala nejrozumnější rozhodnutí ve svém životě.

Tahle válka byla už dávno prohraná. Ale došlo mi to až tváří v tvář opravdovému nepříteli.

..........

Meye:

Doprdele, sakra, zatracená Hell, co mi to děláš?! Přecházela jsem po místnosti a bála se nadávat nahlas. Byl tu ten Vznešený, který mi dal... zvedl se mi žaludek, když jsem si na to vzpomněla. Dal mi svou krev. Byla dobrá, sladká, byla jako...

Erikův elixír.

Ta slova mi na mysli vytanula náhle, vyskočila jako čertík z krabičky. Kdo sakra je Erik? Nepamatovala jsem si. Vídala jsem jen zlomky vzpomínek, letmé obrazy. Pamatovala jsem si vždy jen něco, né úplně.

Když jsem si uvědomila, že ten Vznešený není ten s modrým pohledem a tmavými vlasy (Erik?), zpanikařila jsem. Netuším proč. Teď už jsem věděla. Ten Vznešený ze mě chce udělat svou otrokyni. Milenku. Služku. Děvku. A to nesmí. Ne. To nedovolím. Jen přes mou mrtvolu.  Co mám doprdele dělat?Neměl bys mě chránit, Eriku, ty arogantní bastarde?! Zarazila jsem se. Byla to má přirozená reakce. Takže ke svému takzvanému pánu se chovám s neúctou. Užitečná informace. Dává mi to jistou... výhodu i ve vztahu se Vznešeným.

Dveře se otevřely a já se obezřetně otočila. Byl tam skřet a šklíbil se na mě. Mé instinkty zapracovaly sami, vyrazila jsem a tasila meč. Po chvíli byl bez hlavy a okolo sebe jsme měla sedm mrtvolek goblinů. Zadýchaně jsem si otřela pot z čela a bojácně přiložila ruku na břicho. Cítila jsem uvnitř sebe něco, ale nebyla jsem si jistá, zda je to správně. Zdálo se mi, jak bych v sobě měla led. Něco ve mně mi říkalo, že si musím dávat pozor na břicho, ale paměť mlčela ohledně toho proč.

Otřela jsem meč o deku postele, jedovatě žlutozelená krev odporně páchla ve mně se vzbouřil žaludek. Za chvíli jsem zvracela do umyvadla a cítila se slabě v nohou. Byla jsem oslabená, musím dobrat živiny. Hystericky jsem se rozesmála. Mám na krku Vznešeného, který po mně chce... chce co? To je jedno, prostě jsem v tom nejhorším srabu a přemýšlím nad tím, že bych si dala něco dobrého na zub?

Zasténala jsem a opřela se čelem o zeď, ruce spuštěné, v jedné stále ještě meč.

"Hell, Hell, kurva Hell, co mi to děláš." šeptala jsm unaveně.

"Odlož ten meč." ozval se ledový hlas. Ztuhla jsem a pomalu se otočil. Stál tam ten Vznešený. Měřil si mě odměřenýma, obezřetnýma očima.

"Ne. Je to můj meč." zasyčela jsem vztekle. Byl u mě dechberoucí rychlostí. Ale já jsem byla taky rychlá. A na Erika neměl. Tasila jsem meč a namířil na něj.

"Dokud mi můj pán," ta slova ze mě šla jen s velkým sebezapřením. "Neřekne jinak, nevzdám se své zbraně." odvětila jsem výhružně. Improvizovala jsem.

"Proč by tvůj pán cvičil zloes ve vražedkyni?!"

"Protože jsem byla jeho osobní stráž." vymýšlela jsme si dál. Šlo to podivuhodně lehce. "Kdo jen by to čekal od... zloes." střílela jsem do prázdna. Ale zdálo se, že to zabralo, jelikož Vznešený se nepatrně uvolnil.

"Už si vzpomínáš, kdo je tvůj pán?" zeptal se mírněji, ale v očích měl hrozbu. Pomalu, vyrovnaně jsem dýchala, dokud jsem si to pečlivě nepromyslela a neuklidnila se.

"Kdybych to věděla, už mu klepu na dveře." odvětila jsem přespříliš pokorně. Nebyla jsem si jistá, na jaké pozici se nacházím. Nemůže mě přeci jen tento Vznešený zabít kdykliv bude chtít? "Já... odložím meč, pane, ale co se mnou poté uděláte? Nevezmete si mě násilím?Nezničíte můj meč?" zeptala jsem se váhavě. Vznešený se na mě rozladěně podíval.

"Kdo tě učil bojovat?"

"Můj pán." odvětila jsem a vzpomněla si na dvě dýky. Pak mě, se vzpomínkou na dýky, upoutalo něco na ruce Vznešeného. Robusní prsten s dokonale maskovaným reliéfem žaludu.

"Ten-" ukázala jsem mu na ruku a zaraženě zmlkla. Vznešený sledoval můj pohled a sáhl na prsten. Zamračeně s na mě podíval.

"Tvůj pán ma taky takový?" ptal se a hrozba byla tentokrát takřka hmatatelná. Dokázala jsem jen přikývnout. Ne, neměl nic takového. Ale co jiného jsem mohla udělat? Jak bych vysvětlila, odkud to znám?

"Nu, tím se okruh podezřelých značně zužuje." potměšile pronesl Vznešený a suše se zasmál.

"Jak se vlastně jmenuješ - ehm.. jmenujete?" zeptala jsem se.

"Kalye, nedua, ale ty mi tak nesmíš říkat."

"Proč?"

"Protože na to nemáš postavení." vysvětloval nebývale trpělivě Kalye. Zapsala jsem si to do paměti. Když poučuje, uklidňuje se. Byla to důležitá informace, pokud ho někdy rozzuřím.

"A mé postavení je?" nechla jsem otázku viset ve vzduchu. Kalye po mě šlehl pohledem.

"Takové, že nemáš právo se tak zvědavě vyptávat." odvětil s úsměvem, který prozrazoval, že se nezlobí a vyzval mě, ať ho následuji. Zasunula jsem meč do pochvy na zádech. Byl to naučený pohyb a Kalye to pozorně sledoval.

..........

Nevím, co jsem čekala. Když jsme nastupovali do Kalyeho černého BMW, byla jsem napjatá a očekávala takřka vše. Smrt především, i když nechápu, proč jsem tak morbidní. Ale...

Ale nestalo se nic.

Kalye skoro po celý začátek cesty nepromluvil, jen se soustředil na cestu. Zamyšleně jsem hleděla ven na míhající se krajinu a i když byla nervózní, začala jsem přemýšlet o tom, co vše o sobě vím.

Umím bojovat. Meč, dýky, možná i něco více... magie? Věděla jsem, co s tím dělat. Bylo to stejně jednoduché, jako dýchání. Dále jsem si dokázala vzpomenout na nejrůznější, avšak pro život vcelku nedůležité informace z fyziky, matematiky, biologie... z mechaniky, z výpočetní techniky, anatomie... čím více jsem se nad tím zamýšlela, do větších podrobností a hlubší problematiky jsem se dostávala.

Byla jsem si jistá, že s Temnými, o to více se Vznešenými, nejsem zrovna kamarádka. Ale zároveň jsem věděla, že Kalye má pravdu. Nějaký Vznešený nade mnou držel ochrannou ruku. Konkrétněji Erik nade mnou držel ochrannou ruku. Střelila jsem pohledem po Kalyem. Bylo už k večeru, dálnice nebyla osvětlovaná, jediným zdrojem světla byly reflektory našeho a pár projíždějících aut. Zajímalo by mě, kolik z pasažérů je lidí. Ve tmě, navíc oslepená protisvětlem, jsem toho moc nerozeznala.

Jeli jsme směrem na sever, snad do Švýcarska. Krajina byla jednotvárná, dálnice byly přímoúměrně prázdnější postupem noci a... kupodivu dobře udržované. Od vzestupu Temnoty se lidé obávali udržovat cesty a vcelku vše podobné mimo své nejbližší okolí, o to více vzdálené dálnice. Ale možná jen, že tato dálnice byla postavená kvalitně a proto tak dlouho vydržela. Nebo možná měl Kalye kvalitní auto s pořádnými tlumiči. Samozřejmě tu byla i možnost, že tuto dálnici udržují sami Temní.

V odrazu okénka jsem viděla tuctovou američanku. Blonďatá, prsatá, roztomilá. Když jsem se ale podívala pozorněji, viděla jsem čistou bledou pleť, jakou mají Evropané - seveřané jako Noři, Švédi či Finové. I obličej jsem měla mírně hranatější, než abych vypadala příliš roztomile a dětinsky. Aby toho nebylo málo, měla jsem asijské rysy. Mírně zešikmené oči, jemně vykrojená ústa, drobný nos a dlouhé rovné vlasy.

Ale to, co na mě bylo zvláštní a poutalo pozornost, nebyly mé smíšené rysy. Ne. Bylo to něco více. Něco pod povrchem, co lákalo jako jemné světlo v naprosté tmě. Bledá pleť díky tomu byla ještě o odstín bledší, rudé rty plnější a červenější, oči lesklejší a celkově jsem měla výraz až... dravčí. Bylo to něco nadpřizozeného. Když jsem se zadívala do svých očí - tak světle hnědých, až vypadaly jako jantarové, bylo v nich něco znepokojivého. Potřásla jsem hlavou a vydala se poutí svých vzpomínek dále.

Pamatovala jsem si na drobnou asiatku - nejspíše mou matku. Smála se na mě a já v hrudi cítila drásavou bolest pokaždé, když jsem na ní pomyslela. Stejně jako obraz hrobu. Jméno bylo rozmazané, ale věděla jsem, že je to můj otec. A možná i ta asiatka.. ? A samozřejmě jsem si pamatovala i jeho. Toho... Erika.

Jeho tvář jsem viděla nejjasněji. Dlouhé černé vlasy a uhrančivě modré oči, ve vzpomínkách se na mě dívaly s něhou skrytou za arogancí a povýšeností. Rudé rty, na první pohled kruté, byly měkké a teplé. Věděla jsem to jistě. Dokázala jsem si vybavit ten povznášející pocit, když mi jeho rty přejížděly po pokožce. Měl aristokratické rysy, a také se tak choval. Arogantně. Ale mě...

Zavřela jsem oči a opřela si rozpálené tváře o ledové okénko. Dva milenci propletení tak těsně, jako by se nikdy neměli oddělit. Já a Erik. Líbá mě, mazlí se se mnou, něžně mě hladí. A tu... lásku (lásku? Nebo jen velkou náklonost? Ne, není to láska. Ale má to k ní zatraceně blízko...) má i v očích.

Zamračila jsem se, jak jsem si usilovně snažila vzpomenout na cokoliv jiného. Pamatovala jsem si les, a v tom lese Erik přivolal déšť. Protože jsem ho o to požádala. Pamatovala jsem si horskou chatu, spoustů nocí v horké chatě. Krásný dlouhých nocí. Pamatovala jsem si...

Náhle tu byl vlkodlak. Cvakal zuby u mého krku a pak se zahryzl. Drásavá bolest mi sužovala celé tělo, byla jsem zbitá a k smrti unavená. Zaskřípání, to zuby vlkodlaka sevřely mou páteř a...

Zalapala jsem po dechu a probudila se. Zmateně jsem seděla a sledovala, jak se proti mě řítí zelená stěna. Dezorientovaně jsem seděla, než jsem si uvědomila, že jsem v autě a ono právě rychle míří proti zelené hradbě lesa, v tmě noci takřka neprostupné. Křečovitě jsem sevřela opěrky sedadla a zavřela oči, dusila v sobě vyděšený výkřik. Já nekřičím. Vydechla jsem, když jsme najeli na výstupek a když jsem otevřela oči, jeli jsme po zarostlé lesní cestě. Větve stromů bubnovaly na sklo oken auta a já sebou v prvních okamžicích pokaždé trhla, jistá, že temné větve jsou ve skutečnosti ruce s drápy, porostlé kožichem vlkodlaka, který mě pronásledoval až ze sna. Trvalo mi dlouho, než jsem srdce uklidnila k alespoň přiměřené tepové frekvenci.

"Děje se něco?" zeptal se melodický hlas vedle mě. Tupě jsem se tam podívala a uviděla Kalyeho. Zlaté vlasy mu padaly do očí, díval se na mě zvědavě a zkoumavě.

"Já..." vydechla jsem a pak v duchu počítala do pěti. "Sen. Špatný sen." povzdechla jsem si a promnula so obličej. Svaly obličeje jsem měla ztuhlé tím, jak jsem snažila zachovat neutrální masku.

"I mysl zloes je tak nádherně necvičená." posteskl si Kalye a já na něj nechápavě koukla. Ale nijak to nerozebral a já byla natolik roztěkaná, že jsem se neptala.

"Kam to jedeme?" šeptla jsem po chvíli. Už jsem se ovládala.

"Na mé sídlo. Musím tě trochu... zaučit, než tě kamkoliv vezmu."

"Zaučit!"

"Chováš se jako zdivočelá čuba. Byla jsi vychovaná jako člověk. Tvůj bývalý pán měl podivné choutky." naprosto klidně konstatoval Kalye. Zaskřípala jsem zuby.

"A jak se mám chovat? Rozhoď nohy, když se to hodí? Otevři žílu, když vidíš hlad? Nejlépe oboje dohromady?" vrčela jsem vztekle. Nevěděla jsem, kde se to ve mně bere, ale co Kalye říkal bylo proti každičké buňce mého těla. Každá jediná se vzpírala.

"Ano. Vlez do postele i s nepřítelem, pokud potřebuji informace. Dej mi z žíly, když mám hlad. Udělej vše, jen aby jsi mě potěšila."

"Na mě nikdo nemá právo. Nejsem ničí majetek." dopalovala jsem se. Protože Kalye věřil tomu, co říkal a vůbec ho nevzrušovalo, jak jsem z toho rozzuřená.

"Jsi zloes." konečně se na mě Kalye podíval. Řekl to, jako by to vysvětlovalo vše. Zírala jsem na něj a cítila, jak ze mě vztek odplouvá, nahrazován otupělostí.

"Nejsem..."

"Co?" zeptal se Kalye, když jsem dlouho nic neříkala. Stále na mě upíral pohled, cestě nevěnoval žádnou pozornost a já byla tak otupělá, že mi to ani nevadilo. Dobrá otázka. Když nejsem... Co jsem?

..........

Sídlo by mi vyrazilo dech, kdybych nebyla tak otupělá. Bylo to postaveno ve smíšenině gotikého a romantického slohu, tak vyváženě, až to bolelo. Nebolela ta nádhera, ale to, že o tomto skvostu nikdo neviděl. Nejsem milovník umění. Ale i jako lajk dokážu uznat, že to je něco.

Došli jsme ke dveřím a ty se otevřely hned, jakmile jsme vstoupili na schody.

"Pane." tiše a poníženě pronesl drobný postarší muž. Stoprocentní člověk. Na krku měl kousance. Všimla jsem si toho díky tomu, že si špatně upravil límeček. Spěchal, aby neprošvihl otevření dveří. Obyčejnách zatracených dveří. Znepokojeně jsem se na Kalyeho podívala,a le ignoroval mě. Muž, snad majordomus, na mě upřel pohled, ale ihned jej sklopil.

"Paní." stejně poníženě, jako u Kalyeho. Hnusilo se mi to. Než jsem ale stačila reagovat, zasáhl Kalye.

"Není to paní. Má zloes." úsečně pronesl Kalye a majordomus se přikrčil. Jemně kývnul, bál se snad i nadechnout.

"Chceš ho snad ztrestat za to, že mě uctivě oslovil?" zeptala jsem se mrzutě. Kalye se napřáhl a snad mě ani nechtěl uhodit, na to se napřahoval příliš líně, ale uskočila jsem a zasyčela na něj.

"Ještě jednou, a-"

"A co?" pobaveně mě přerušil Kalye, naprosto klidně. Jen jsem na něj vytrvale koukala a pak se jemně usmála.

"Hádej." šeptla jsem takřka svůdně a pak s hrdě sdviženou hlavou vešla dovnitř. Zaslechla jsem Kalyeho zvýšený hlas, ucítila, jak se rychle pohnul, ale vzdorně jsem právě proto poskočila dopředu.

Ten žár jsem ucítila asi vteřinu předtím, než mě zasáhl. Narychlo jsem vztyčila štíty, ale kouzlo je mocně prorazilo a udeřilo do mě. Vykřila jsem a padla k zemi. Jako poslední jsem slyšela podivný tříštivý zvuk a cítila vůni krve. Své krve.

..........

Nikolaj:

Nechtěl jsem tam jít. V mém stavu už vůbec ne, ale neměl jsem na výběr. Potřeboval jsem odpovědi a pomoc a nikomu už jsem nevěřil. Kalye byl pryč (dle mých informací zaučoval svou novou milenku), k'Adyne se zase pral s krvežíznivostí, Samuel vypadal značně nespolehlivě a ostatní anonymní byli užiteční jen jako anonymové. Tak zbývala jen jedna osoba, které jsem sice nikdy nevěřil, ale věděl jsem, že mi jako jediná nikdy nezalže a nejspíše, se správně volenými slovy prosby, mi i pomůže. Bylo by to v rozporu s jejím přesvědčením to neudělat. Jak ušlechtilé mezi samou lží a podvodem a sobectvím.

Už když jsem vešel do chodeb, která k ní vedla, mi po zádech přeběhl mráz. I mně, tomu velkému Nikolajovi, Abney naháněla strach. Nebo minimálně ve mně vzbuzovala respekt.

"Ach drahoušku!" sotva jsem vyšel zpoza rohu, už se ke mně přilnula drobná ženská postava. Bílé vlasy byly mírně rozcuchané a ještě vlhké z koupele, Abneyina kůže byla vláčká. Musela se ve vodě máčet opravdu dlouho. Prsty jsem jí přejel po předloktí a něžně jej obemkl rukama. Když jsem jej otočil, zklamaně jsem si povzdechl.

"Jak jen to můžeš dělat?" vzdychl jsem.

"Protože nemohu odmítnout a ty to moc dobře víš." zavrněla a pak mě zatahala za vlasy. Když jsem se sklonil, vklouzla mi jazykem do úst, její ruce už mi šmejdily pod košilí. Jindy bych se nechal svést, jindy bych jí obskočil i tady na zemi. Ale dnes ne. Stále jsem byl... otřesený událostmi posledních dnů.

Abney se zamračila a pak zklamaně povzdechla. Natáhla se pro dýku a pak si otevřela žílu na zápěstí, čistý řez vedl přes již zahojené staré jizvy a brázdil jinak krásnou pokožku. Některé jizvy nebyly vůbec staré. Ne mnoho Vznešených najde odvahu jí požádat o krev. Ale i takoví se najdou. A najdou se i ti, kteří toho zneužívají. Sice od doby, kdy nad ní držím ochrannou ruku už ne, ale i já nevidím vše. Obzvláště po dobu nejbližší minulosti.

Nemohl jsem odmítnout čerstvou krev, byla by to nezdvořilost. Proto jsem její ruku zvedl k ústům a něžně se napil. Abney zasténala a křečovitě mi zaryla nehty do ramene. Nikdy jsem nezjístil, co za bytost vlastně je. Určitě základem zloes, ale bylo v tom ještě něco jiného. Možná nějaký zemní element, možná měla kořeny mezi vílami, žínkami či... ale to už by byly jen spekulace, příliš bláznivé.

"Koljo, lásko moje, ty jsi mi tak chyběl..." mumlala zpola zřetelně. Jen jsem něco zamručel a koncentroval celičkou svou vůli k tomu se odtáhnout. Abney zamítavě zabručela a přitiskla si mou hlavu ke krku, kde se náhle zjevil hluboký krvácející škrábanec. Zavrčel jsem a ucukl hlavou. Abney nikomu kromě mě nedovolovala napít je jí z krční žíly. Tohle privilegium jsem si vybojoval od Abneyiného předchozího milence. A byl to opravdu těžký boj.

Dnes jsem ale zavrčel a odtáhl se, přestože to byla lákavá nabídka. Abney zklamaně zasténala.

"Ona tě pořád trápí ta zloes?!" vřískla dotčeně. Povzdechl jsem si. Abney byla vědma, médium a vše podobné. Vždy se objevilo něco nového. Dalo by se říct, že byla obdoba Loveckého Poutníka, jen neškodnější, jen mocnější. Faktem zůstává, že vidí více, než my. Její duhovky a zornice byly vybledlé a slepé. Nevidomost byla cena za její ohromné dary.

Abney byla vědma, ale v mé přítomnosti měla sklony chovat se jako malý rozmazlený harant. Byla to z části má chyba. Přivedl jsem jí malou ztřeštěnou společnici, protože Abney z té věčné samoty už trochu cvokatila. Nu, Abney jí pohltila a velká část osobnosti té malé bláznivé se do ní vtiskla. A jako spouštěč té ztřeštěné stránky se ukázala má přítomnost, jako by si na mě ta malá bláznivka ještě pamatovala.

"Ne." odvětil jsem stručně.

"Nelži mi." přivřela výhružně oči Abney. "Moc dobře vím, že je to něco osobního, vidím v tvé minulosti nějaký sexuální... útrpění?" navrhla zmateně. Ani ona neviděla, co se stalo. Erupce moci byly tak mocné, že magie takřka ve vzduchu stála. Bylo to stejně účinné, jako magický štít. Přesto mnou otřáslo, že věděla i toto. Proto jsem se jí takřka děsil. Věděla o každém takřka vše, mohla by nás jediným slovem zničit. Kdyby se rozhodla, že bude holdovat raději elfům, byla by to pro nás obrovská rána, z které bychom se nemuseli vzpamatovat. Zloes často přihlížejí k faktu, kde se Abney nachází. Vidí v ní budoucnost. Je živoucí legenda.

"Ne." šeptl jsem tiše. "Není to ona. Jeden Vzešený se zmocnil mé Quesi." Abney je nejlepší říct pravdu. Když hledá sama, velmi často se stává, že zakopne i o ostatní, velice nepříjemná tajemství.

"Ach tak." takřka vesele broukla Abney. "Co chceš po mně? S tvým problémem s energiemi ti nepomůžu." pronesla krutě úpřímě a já s sebou trhl. Pár dnů po svém osvobození jsem zjístil, že má síla mě tak úplně... neposlouchá. Buď vybuchuje přespříliš nebo na ni, a to mě děsilo více, v některých okamžicích ani nedosáhnu. Cítím to v sobě, mocné a silné, takřka nadosah. Takřka. Lian ve mně něco zlomil. A to se na mě podepisovalo.

"Tvůj přítel má velmi zajímavou společnici" pronesla s jistou dávnou zlomyslnosti v očích náhle ta drobná dívka. Ignoroval jsem ji. Často se rozběhla myšlenkami pryč, někdy to s vámi souviset nemuselo, někdy se vás to ossobně týkalo. Nikdy to neodhadnete dříve, než vás to praští do očí.

"Abney, ty víš, co chci."

"Ano. Vím." zvážněla.

"A?" trpělivě jsem čekal, zatímco se mi vpalovala do očí pohledem a ticho se prodlužovalo.

"Nikolaji, chceš po mně hodně." pronesla nakonec vážně. Mlčel jsem a čekal. S povzdechem nakonec jemně přitakala. Byl to tak neznatelný pohyb, že kdybych jí pozorně nesledoval, nepostřehl bych jej. Takto jsem se jen unaveně usmál.

..........

Gabriela:

Probrala jsem se v kleci. Zmateně jsem se chtěla natánout po mřížích, ale do stěny klece narazilo opeřené křídlo. Ztuhla jsem.

"Ach Bože!" chtěla jsem říct, ale ze zobáku mi vyšel skřek. Zmateně jsem začala do stěn narážet, ale nemělo to smysl. Zoufale jsem se snažila dostat ven, ale nešlo to. Byla jsem v pasti.

Jako člověk bych to dokázala. napadlo mě. V duch jsem děkovala Bohu, že mi ve zvířecím mozku zůstala aspoň částečka racionální. Čím déle zůstáváme ve své Samaelové podobě, tím více se ve zvíře měníme. A tím obtížnější je proměna zpět.

Začala jsem se soustředit, ale vše mě rozptilovalo. Jako orel jsem měla velmi ostrý sluch, proto mi nepomohlo ani zavření očí. Nedokázala jsem dosáhnout stavu meditace, ve kterém bych mohla Samael zkrotit, a to mě děsilo čím dál více.

Písk! Prudce jsem vyrazila, ještě se zavřenýma očima za tím zvukem a znovu bolestně narazila do klece. Zmateně jsem pak koukala na to, jak malá myška vyděšeně podíhá po akváriu. A vedle ní další. A další a další...

Obrátil se mi žaludek. Uvědomila jsem si, že toto bude mé jídlo. Vzteklě jsem vřískla a zabušila křídly do stěn,a le jen jsem se tím pocuchala a nijak jsem si nepomohla. Úplně jsem v tu chvíli zapomněla na fakt, že bych se měla proměnit v člověka. Na zvíře to byla příliš složitá myšlnka.

Otevřely se dveře a poplašeně se na mě podívala drobná dívka. Přiskočila k akváriu a vylovila jednu myšku za ocas, tu mi pak hodila do speciální přihrádky, kterou mi mohla dovnitř dát potravu aniž by musela cokoliv otvírat či strkat ruce dovnitř. Stačilo jen přihrátku o devadestá procent otoči a potrava byla na mé straně. To mi samozřejmě nedošlo. Viděla jsem jen myš, kterou jsem náhle měla v kleci. Zatoužila jsem po tom jí roztrhat na kousky a to mě rozzuřilo.

Začala jsem znovu vřískat a bušit do klece. Dívka se zatvářila zděšeně.

"Ne, ne prosím! Neubliž si!" dívka zcela zřetelně panikařila a těkala očima po místnosti, strach z ní byl takřka cítit. Určitě se potila. "Pán mě zabije, pán mě zabije..." opakovala si zoufale a to mě zaujalo. Upřela jsem na ní zvědavý pohled a dívka se na mě zmateně podívala.

"Copak, copak tě uklidnilo?" zeptala se. Zvažovala jsem, že začnu znovu řádit a snažit se dostat ven, ale v tom začala bílá laboratorní myška prchat. Vyrazila jsem a už jí měla v zobáky, pařátem jsem si jí pak přidržovala, zatímco ostrý zobák jí trhal na kouky.

Zahlédla jsem pohyb a uviděla, jak se dívka znechuceně odvrací a než mi došlo, co se děje, už klaply dveře a já byla sama. Myška mi vypadla ze zobáku. Snažila jsem se pochopit, co se to děje, ale bylo to tak těžké!

Po chvíli jsem mrtvou myšku znovu vzala do pařátu a začala se krmit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 9. kapitola dara 10. 09. 2011 - 15:34
RE: VSP: 9. kapitola faire 10. 09. 2011 - 15:41
RE(2x): VSP: 9. kapitola moira 26. 09. 2011 - 18:35
RE: VSP: 9. kapitola nyx 10. 09. 2011 - 16:21
RE(2x): VSP: 9. kapitola moira 26. 09. 2011 - 18:34
RE: VSP: 9. kapitola lucia* 11. 09. 2011 - 11:39
RE: VSP: 9. kapitola wínqa 11. 09. 2011 - 17:58
RE: VSP: 9. kapitola dara 17. 09. 2011 - 15:18
RE(2x): VSP: 9. kapitola moira 26. 09. 2011 - 18:34
RE: VSP: 9. kapitola wínqa 18. 09. 2011 - 10:49
RE(2x): VSP: 9. kapitola moira 26. 09. 2011 - 18:33
RE: VSP: 9. kapitola lucia* 18. 09. 2011 - 11:38
RE(2x): VSP: 9. kapitola moira 26. 09. 2011 - 18:32
RE(3x): VSP: 9. kapitola lucia* 26. 09. 2011 - 18:38
RE: VSP: 9. kapitola ronnie 09. 10. 2011 - 10:05