VSP: 8. kapitola

3. září 2011 | 18.26 |

Zdá se mi, že jste se v minulé kapitole přespříliš rozlítostnili nad Nikolajem. Asi bych vám měla připomenout, kdo je to vlastně zač. :D Těšte se!

PS: Chtěla jsem přidat dříve. Vážně chtěla. Ale zkorekturovaná verze náhle nenávratně zmizela ve vzduchoprázdnu, jednoduše jsem svou tříhodinovou práci z dopoledne nikde nemohla najít. A to jsem šla jen na blbý záchod. Musela jsem si proto dát chvíli pauzu, jinak bych všechny povraždila. Toto je druhá verze, která mi trochu lezla na nervy tím, že jsem věděla, že už jsem to dělala a proto je trochu, hm, odbytá. Přesto si ji užijte. m.

Meye:

Všude jsou stíny, všude je temnota a já vím, že mi Hell klepe na dveře. Plula jsem v nicotě, kam až má mysl dosáhla nebylo nic. Jen ten chlad a přítomnost smrti. Až příliš dobře jsem ten pocit znala. Zarazila jsem si pěst do úst, přesto se ze mě draly zděšené zvuky. Já nechci. pomyslela jsem si. Byla jen jediná věc, které jsem se až nepříčetně bála. Byla to smrt.

Já se nebála smrti jako procesu, ani jako nevyhnutelnému konci. Vždyť jsem ji hojně rozdávala, tančila na mrtvolách a koupala se v krvi. Dalo by se říct, že jsem ji důvěrně znala. Ne. Já se bála toho, co je za ní. Už jednou jsem tam byla, naštěstí si to nepamatuji, ale mé podvědomí to ví, mé podvědomí mi našeptává slovíčka děsu, když se Hell dostanu na práh. A já se poddávám panice, protože je to má přirozenost.

Bojím se. Je lidské se  bát. Bojí se dokoce i nelidské bytosti, tato emoce je společná všem. Všem. Stejně jako bolest, stejně jako konec a zrození.

Zrození!

Jako by to jediné slovíčko projasnilo temnotu okolo, zaslechla jem ušidrásající jek a Temnota odtáhla dále. Byla jsem v křesle, stále uprostřed nicoty, ale už tu bylo něco hmotného. Křečovitě jsem zaťala nehty do kožených podušek rukou a křičela na Hell, ať ode mě dá pracky pryč. Smála se. Ale odešla. Alespoň na chvíli.

Zrození.... položila jsem si ruce na břicho a tiše si povzdechla. Uvolnila jsem se v křesle a náhle byla v tmavém pokoji, obloženém dřevem, viděla dokonce jednu stěnu celou pokrytou policemi s knihami. Ráda bych se zvedla a šla se na ně podívat, ale byla jsem na to příliš unavená. Rukama poklidně složenýma na břiše jsem si jemně poodhrnula košilku a podívala se už na mírně vzduté bříško. Já už nehraju jen sama za sebe. Já jsem také dárkyně života. Také v sobě mám nový život. Zrození. I ve mně je ta část, která umí vytvořit něco nového, krásného a živého. Pokoj se vyjasnil, bylo vidět čím dál více detailů.

Dítě. Budu matkou. Bylo to děsivé, ale pokud si vybrat mezi Hell a dítětem, zůstanu s tím maličkým. V rohu pokoje se objevila postýlka. Zajíkla jsem se.

Hell, zabiješ i matku? Hell, zabiješ i dítě, které ti z půli náleží?

Netušila jsem. Ale to maličké zahnalo Temnotu. A za to jsem mu byla vděčná.

..........

Lian:

Procházel jsem dlouhou temnou chodbou a třásl se strachem. Chodba byla studená a tichá, niko se neodvažoval vycházek z pokoje bez přímého rozkazu. Byli jako hyeny, stahovali se k mršině, ale jen s povolením větších dravců. Čekali na svůj kus masa. Chtěli si taky kopnout. Obrazy na zdích se mírně zhouply, chodbou prolétl ledový závan. Táhlo tu, někdo nejspíše nechal dveře do Sídla dokořán. Jak nedbalé. Bylo mi to jedno. Já měl momentálně jiný problém.

Opět jsem se roztřásl. Nejen strachem, to rozechvění pocházelo z mého nitra, bylo nezastavitelné a já jej musel jen přečkat. Už velmi dlouho mě celkové nervové zhroucení nezasáhlo, příliš dlouho jsem byl jen bezcitnou bestií. Jako on. Ale teď, když jsem byl nadosah mému cíli, jsem znovu procitl. Znovu se ve mně probudil soucit a svědomí a to mě dohánělo na pokraj šílenství.

Zastavil jsem se u obyčejné zdi, mimo dohled ostatních a obezřetně se rozhlédl. Mé prsty už nedočkavě přejížděly po stěně v nezamýšlené replice nedočkavosti milence zkoumající holou kůži milenky. Po chvilce jsem na zdi nahmatal výklenek a stěna se tiše odsunula. Sklouzl jsem do temnoty jako topící se, jen s jinými pocity. Rád. Temnota byla naší přirozeností. Ne všichni byli rádi ve světle, ne všichni byli jako ten bastard Nikolaj.

Po chvíli jsem došel k tajné místnosti, do mého žárlivě střeženého doupěte. Nemám rád světlo, ale i já ho trochu potřebuji. Poslepu jsem nahmatal křesadlo, ještě z dob, kdy jsem cestoval, a škrtal jím tak dlouho, dokud lampa nechytila. Bylo to obtížné, ruce se mi třásly jako v nejhorší zimnici. Unikl mi úlevný povzdech, když jsem našel vše ve stavu, v kterém jsem to opustil. V hrudi se mi něco uvolnilo a zároveň bolestivě sevřelo. Sedl jsem si do svého oblíbeného křesla a přitáhl si kolena k bradě. Bál jsem se. A cítil vinu.

Nikdy bych nikomu nevzal Quesi. Příčilo se mi to. Bylo mi to z duše odporné. Nemluvě o děsu, který si zažiju po smrti. Ale kdybych ji nevzal já, našel by ji někdo jiný a mohl by vše zničit. A já bych  ztratil možnost, jak se pomstít.

Nevědomky jsem si kousal ret a po chvíli ucítil sladkou chuť své krve. Vyplivnul jsem ji. I pití krve Vznešeného bylo proti zákonům a já zákony vždy dodržoval, třeba i z dohledu. Ne jako ten hajz Nikolaj, který si dělal co chtěl, zákony ohýbal dle své vůle a hrál si na všemocného. Na boha. Nenáviděl jsem jej. Za to, co mi udělal.

Bylo to v mládí, já byl odrostlý Vznešený, on byl moudrý mocný Vyšší, byl mým hrdinou, vzorem, byl tím, kým bych se jednou chtěl stát. Bylo to ještě v době, kdy měl svou amua (kterou nedlouho poté zabil), kdy nebyl děsivou bestií. Nebyl nikdo, kdo by jej nezbožnoval, stačilo by mu kývnout prstem a udělali by jste pro něj vše. Tak se to stalo i mě. Kývl prstem. A já přiběhl.

Miloval jsem tehdy jednu Nižší Vznešenou. Nebyla krásná, ani chytrá, dokonce ani mocná či bohátá. Byla obyčejná a... milá. To se v té době nenosilo. Ani dnes ne. Byla milá i ke mně, kterého si ostatní dobírali. Vlastně byla milá jen ke mně. Zamilovali jsme se do sebe.

Jenže pak přišel Nikolaj. Chtěl se pobavit. Nařídil mi, ať jí mučím.

Já...

Zaúpěl jsem a složil si hlavu do dlaní, cítil, jak se mi pod víčky sbíhají slzy i teď, po stovkách let.

Udělal jsem to. Udělal bych pro něj vše, obětoval i svůj život. Pro jeho jediný úsměv, pochvalné pokývnutí, přislíbení toho, že na mě vzpomíná v dobrém.

Mučil jsem ji, mučil svou milovanou. Nikdy nezapomenu na ten výraz údivu a zrady v jejích jasných očích, nikdy nezapomenu chvíli, kdy se změnila láska v zášť.

A nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jí oči pohasly a ona se stala apatickou troskou. Když mi Nikolaj dovolil jí propustit, po dvou dnech spáchala sebevraždu. Ve své momentální zaslepenosti jsem jásal. Rychle jsem tehdy jako ocásek běžel za vznešeným Nikolajem, oznámit mu to, čekajíc pochvalu. Nikolaj se však jen smál a odehnal mě od sebe, jako psa, jako otravný hmyz. V tu chvíli jsem pochopil.

Dolehlo na mě, co jsem udělal a málem jsem zešílel. Odvrátil jsem se ode Dvora do pustin, tam bloudil, na chvíli dokonce podlehl krvežíznivosti. Ale pak přišel den, kdy se bolest a ponížení změnilo v zášť až nenávist. Ten den jsem se rozhodl proti Nikolajovi bojovat.

Po letech mě pak našel Faosti. Zpozoroval mé tiché intrikování a vřele mě přijal do své družiny. Otevřely se mi neomezené možnosti a prostředky. A já se rozhodl Nikolaje úplně zničit, i kdybych za to měl zaplatit životem.

Nepodařlo se mi to. Byl příliš mocný, měl příliš přátel, byl příliš dobrý. Byl to zkurvysyn té nejvyšší úrovně, a byl i miláčkem Hell.

Nikdo nikdy netvrdil, že Hell je spravedlivá.

A já byl příliš velkým zbabělcem, než abych jej zabil v sebevražedném atentátu. Ani jsem proti němu veřejně nezbrojil. Nemělo to smysl. Byl příliš mocný. Proto jsem pomáhal Faostimu a škodil mu jen tajně, byl ten nejposlednější záškodník a jako k takovému se ke mě Nikolaj choval.

Přeci jen jsem ale dosáhl jednoho úspěchu, jedné zdrcující rány, kterou jsem Nikolajovi zasadil. Postaral jsem se o to, aby jeho sestra skončila v rukou Lovců.

Zachvěl jsem se a zaťal zuby. V tu dobu ve mně válčila nerozhodnost, naprostý odpor k Lovcům a tomu, vydat jim do rukou někoho našeho druhu s nenávistí k Nikolajovi. Dlouho jsem váhal, dlouho ve mně převládalo přesvědčení, že je to tichá válka jen mezi námi. Nakonec ale bylo příliš lákavé a jednoduché obětovat jednu Vznešenou. Dodnes jsem si to vyčítal, obzvláště poté, co jsem zjístil, jak skončila. Jako prašivý pes, ta hrdá Vznešená, ten miláček Dvora. Byla dost podobná Nikolajovi, ale narozdíl od něj měla srdce. Byla ke všem milá a držela Nikolaje na uzdě.

Jako další tíha mi na ramena dopadalo to, že jsem měl pocit, že kvůli zmizení Sirochi Nikolaj zabil svou amua a pak desítky dalších Vznešených, byl naprosto nepříčetný, do čeho upadl se nedalo ani nazývat krvežíznivostí. Byl nezvladatelný, byl zvířetem. V tu dobu se změnil v bestii, jakou je i dnes. Nejspíše v tu dobu v něm odumřelo vše alespoň vzdáleně soucitné. Dokázal pocity využívat jen pro svou potřebu, své záměry. Dokázal zabíjet bez mrknutí oka a nedělal rozdíl mezi nejposlednějším Temným či nejvyšším Vznešeným. V tu dobu jsem se uchýlil sem a skoro století nevystrčil nos, aby na mě Nikolaj náhodou nenarazil. Potravu jsem si obstaral předem. Byl jsem zbabělec, ale nejspíše proto přežil. Faosti v té době měl velké ztráty.

Nakonec jej Faosti zkrotil tím, že mu dal vodítko k jeho sestře. Já věděl, kde Sirochi je a věděl jsem, že dokoce ani Vznešený by neměl šanci ji vysvobodit, musela by na to být větší skupina. A to samozřejmě Faosti neschválil. Obdivoval jsem se mu za to. Vzdorovat Nikolajovi v jeho stavu bylo, nu řekněme že nebezpečné. A tak se Nikolaj ze dne na den neuvěřitelně zklidnil a já, byť nechtěně, musel obdivovat jeho sebeovládání.

Povzdechl jsem si a upřel pohled na plátno. Nikdy jsem nemaloval. Ale ten večer po Anysině sebevraždě ano. Namaloval jsem úhlem stovky obrázků, na všech byla ona, za dob, kdy byla šťastná. Díky temnotě tohoto pokoje ani po staletích obrazy nevybledly, jen vlhkost si na nich vybírala daň. Přesto jsem se neodvážil na ně sáhnout. Byly mou modlou. Poslední upomínkou, když vzpomínky bledly a já třeba jen zakolísal v přesvědčení, že mám Nikolaje zničit. 

Vzal jsem Quesi Nikolaje, visela mi kolem krku jako vězeňská koule, což je v podstatě ironický paradox. Strhl jsem si ji. Ruce se mi stále třásly, ale už ne tolik. Nenáviděl jsem se za to, nenáviděl jsem i jej za to, že mě k tomu donutil. Ale neexistuje jiný způsob, jak se mu pomstít. Nic jiného na něj neplatí a mě to teď došlo. Byl příliš mocný. Ale s Quesi v mých rukou byl na vodítku. Zničím ho. Zničím.

Zajímalo by mě, co cítí k té prašivé Lovkyni. Doufal jsem, že je to láska, doufal jsem, že ji miluje a zabije ji stejně, jako kdysi on donutil mě, abych zabil Anysu. Anysa...

Položil jsem si hlavu na kolena a po dlouhé době nechal emocím volný průchod. Mou tvář zbrotily slzy, které se už povážlivě sbíraly pod víčky, ale nestyděl jsem se za ně. I v hrudi jako by se uvolňoval ten tíživý uzel a mě unikl úlevný povzdech hned nahrazen vzlykem. Z obrazů na mě laskavě shhlížela Anysa, ještě v době, kdy mě milovala a já miloval ji, kdy byla zdravá a šťastná, bezstrarostná. Svobodná a nevinná, sladce něvědomá o krutosti života. To já ji zničil. Možná, že na Nikolajův příkaz, ale bylo to mou rukou. A to jsem si nikdy neodpustil.

Byl jsem zbabělec a věděl jsem to. Nikdy bych se Nikolajovi nepostavil čelem a děsil jsem se chvíle, kdy nějak obejde (i) zákony Quesi a zabije mě. Ale zatím...

Pohlédl jsem na Quesi v mých rukou. Dopadlo na ni pár mých slz. To ve mně rozdmíchalo vztek. A došel k rozhodnutí.

Zničím Nikolaje. A poprvé v životě nebudu zbabělec. Poprvé v životě se mu postavím. A zemřu s ním. Oba padneme na pomník Anysy. Ale až zítra. Až zítra, zaslouží si ještě jednu noc ponížení. Ten hrdý vznešený Nikolaj, ta bestie. Ani stovky nocí by nikdy nenapravily to, co on udělal jiným, nejen mě.

Odpustíš mi, odpustíš mi někdy, milovaná Anys?

..........

Meye:

Trhla jsem sebou a zasténala, chtěla jsem otevřít oči, ale bylo to tak obtížné. Nedokázala jsem ani pohnout rukou, byla jsem slabá jako moucha. Zdál se mi sen, v té veškeré temnotě jsem náhle měla vidinu. Viděla jsem drobného muže se lstivou tváří, jak truchlí v temném pokoji s mnohými obrázky pohledné ženy. V rukou držel můj amulet. 

Náhle jsem mu viděla do hlavy. Viděla jsem zvláštní příběh. Temný příběh plný bolesti, žalu a nenávisti. A viny. Chtělo se mi řvát. Byla to ta nejhorší noční můra, kterou jsem kdy měla. Nebylo to žádným masakrem ani potoky krví. Bylo to v jemné, nervydrásající niti příběhu, která byla až poetická. A tak pravdivá. Ničila všechny mé iluze. Všechny lživé...

Srdce mi klopýtlo a začalo bít značně arytmicky. Tiše jsem zalapala po dechu, dýchalo se mi náhle ztěžka. Ač jsem se snažila nadechovat z plných plic, kyslíku se mi dostávalo málo. EKG líně zpomaloval, naprosto nezúčastněně, lhostejně k mému osudu. Zpanikařila jsem a na chvíli EKG naposledy zrychlilo. V posledních chvílích se mi zdálo, že jsem ve vodě, že plavu v rudém moři. Rudá byla náhle všude. Cítila jsem jí až u pasu, ruce jsem tou (krví) vodou probírala, byla vlažná a tak hustá. Stačí se ponořit a...

EKG utichlo.

..........

Gabriela:
Bylo jarní dopoledne, slunce se poctivě snažilo ohřát ledový vzduch, ale šlo to pomalu. Byla jsem celá zkřehlá, prsty držící dalekohled jsem měla ztuhlé. Pomalu, systematicky jsem mapovala okolí sídla a v duchu zvažovala všechny únikové cesty, stejně jako dávala pozor na nešťastná místa v nichž bych uvízla. Můj cíl se nacházel v tomto honosném venkovském sídle. Rty mi nevědomky zkřivil nenávistný škleb. Temní si žili mnohem lépe, než mnozí Lovci. Nikdy jsem nevěřila ve spravedlnost světa, ale toto byla rána pod pás. Musela jsem se odvrátit a chvíli zírat na jarní dopoledne, než jsem se uklidnila.
Zrovna jsem zvažovala možnost slézt po zdi i z druhého patra, když mi zazvonil telefon. Naštvaně jsem zaklela a schovala se za strom. Telefon by mě mohl prozradit. Už jsem jej chtěla vypnout, když se objevilo číslo Harrise. Ten byl můj zástupce a jen z rozmaru mi nevolal. Co se sakra stalo?
"Ano?" šeptla jsem. Harris pochopil a také šeptal.
"Ruším?"
"Ano. Ale mluv."
"Věštkyně... Máme problém, který se vás osobně týká." pronesl Harris svým neosobním hlasem. Přimhouřila jsem oči.
"Pokračuj."
"Klášter sv. Bartoloměje byl napaden Temnými. Nejdříve přerušili dodávku elektrického proudu a poté... zaútočili. Byl to plánovaný útok, dobře organizovaný. Přežilo jen pár našinců. O zbytku nemáme informace, ale obávám se, že jsou mrtví."
"A Meye?!" štěkla jsem nahlas a vůbec nebrala ohledy na bezpečnost. Harris mlčel a mě to docházelo. Zapotácela jsem se a opřela se o strom.
"Je mrtvá." pronesla jsem hluše. Je mrtvá. Meye je mrtvá.
"Nejsme si jisti. Ještě nevíme, co udělali se zajatci." pronesl Harris opatrně. Vypla jsem to a svezla se po drsné kůře stromu. Klepaly se mi ruce. Šokovaně jsem zírala do prostoru před sebou a byla natolik vyvedená z míry, že jsem se nedokázala soustředit ani na vize. Ježíši, já to nezvládla! Prokrista, jak jsem to mohla... jak se to mohlo... jak jsem...
Znovu zazvonil telefon, ale vztekle jsem ho vypla a hodila daleko od sebe. Všechny mé plány se bortily. Kdo teď bude bojovat s Temnými?! Není už nikdo její síly! Neexistuje nikdo, kdo by dosáhl až na černý plamen! Není nikdo, kdo by...
Složila jsem si hlavu do dlaní.
Ach můj bože. To je konec.
..........
Kalye:
Procházel jsem tou všivou dírou, kterou lidé nazývají nemocnicí, a krčil znechuceně nos. Tohle bylo pod mou úroveň. Ale od té doby, kdy byl Nikolaj indisponovaný (tak doslova to řekl Faosti a mě znervózňovalo, že se mi Nikolaj ještě neozval) se mnou Dvůr zacházel jako s hadrem. S každým Nikolajovým stoupencem. Jako by se snad chystal převrat. Nejhorší bylo, že jsem nevěděl, co se děje a proto se snažil udržet mír. Toto jsem doporučil i ostatním, ale už to v nich vřelo a nebude trvat dlouho, než vybuchnou. A to by mohlo Nikolajovi ublížit... ?
Náhle jsem ucítil vůni zloes. Zamračil jsem se a vydal se tím směrem. Výslovně jsem zakázal dát mi do skupiny zloes, bylo jich dnes tak málo, že bylo pošetilostí je vystavovat nebezpečí. Navíc, kdyby viděli, jak dospělí řádí, mohlo by to slabší povahy navyklat. K elfům. A to by bylo teprve zlé. Nasál jsem vzduch a odhadoval, odkud ta vůně jde. Zvláštní bylo, že ta vůne byla... zvláštní. Skoro potlačená lidským pachem.
Vešel jsem do pokoje a viděl nerozhodného skřeta. Také cítil pach Temného, který stojí výše než on, a nemohl se rozhodnout, co udělat. Zamračil jsem se ještě více, co dělá zloes v nemocniční posteli Lovců? Snad ji Lovci... ?
Krev. Do nosu mě udeřil pach krve a já se celý napjal. Co to sakra je?
Skřet mě zaregistroval a rychle se klidil. Zavřel jsem za ním dveře a došel k posteli. Ležela na ní drobná dívka, příliš krásná i vzdor tomu, že byla strhaná a přespříliš bledá. Byla to její krev a mě dalo práci se k ní nesklonit a nezakousnout se. Už dlouho jsem krev zloes neokusil. A tato je zřejmě mocná. Ke komu patří?
Došel jsem k ní a položil jí dlaň na čelo. Byla ledová. Srdce jí namáhavě bilo, příliš pomalu. Rty a nehty měla promodralé nedostatkem kyslíku. Zkoumavě jsem na ni hleděl a napadlo mě, komu by uškodilo, kdybych si našel novou milenku. Byl jsem dlouho osamělý, milenky to nedokážou spravit. Na druhou stranu tady byl fakt, že by se mohla stát pákou mých nepřátel. Když jsem to však zvážil ze všech stran, tak...
Kousl jsem se do zápěstí a když vytryskla krev, přiložil jsem jí zápěstí ke rtům. Nejprve nereagovala, po chvíli však polkla a její rty se jemně přisály k mé ráně. Zachvěl jsem se a spokojeně vydechl. Byla něžná. I přes fakt, že byla na pokraji vyčerpání se ke krvi hrubě nedrala. Nějaký Vznešený ji dobře vycvičil.
Pila dlouho, avšak nechal jsem ji. Potřebovala to, tak byla slabá, navíc dávat krev bylo... příjemné. Po chvíli se jí zachvěla víčka a upřela na mě zlatý pohled. Oči jí svítily a měřily si mě zkoumavě. Pak na mě vyděšeně vytřeštila pohled a mou ruku od sebe odstrčila. Snad by v tom bylo více síly, kdyby nebyla tak zesláblá. Rozkašlala se a mě se až zdálo, že chce mou krev vydávit. Pevně jsem jí objal a rukou zakryl ústa, nedovolil jsem jí krev vyplivnout.
"Notak, maličká, nemůžeš si dovolit to vydávit. Jsi příliš slabá." broukla jsem konejšivě. Její blonďaté dlouhé vlasy mě šimraly na tváři, drobné tělíčko se zesláble vzpíralo. Roztřásla se a po chvíli jsem poznal, že vzlyká. Obdivuhodná věrnost, od kolika ji asi musel její původní pán mít?
"Ale notak, nedua, už je to dobré. Teď jsem tvým pánem já, tvůj původní pán tě nikdy neměl opouštět-" překvapila mě prudká reakce zloes. Ztuhla a pak se mi zakousla do ruky. Zasyčel jsem, ale neucukl. Měl jsem pod vedení tolik zloes, že jsem už uměl rozeznat, kdy jsem je zahnal do kouta a stačí už jen lehce přitlačit. Něco zahuhlala a já ji odtáhl od úst svou ruku. Na hřbetu ruky se mi rýsoval dokonalý otisk zubů, hluboký a vytrvale krvácel. Olízl jsem si ji a provokativně si přeměřoval dívku. Sledovala mě dravýma očima a já se křivě pousmál. Vypadala křehce, ale v pohledu měla vůli a sílu.
"Nemám pána." pronesla ochraptěle a schoulila se, objala si břicho. Asi má stále i přes mou krev bolesti. Vzala si málo.
"Teď už ano." opřel jsem se o postel a ta se zhoupla. Odtáhla nohy a schoulila se do klubka, stále podezřívavě mě pozorovala.
"Co se to děje?" rozhlédla se a nevědomky si olízla koutek. Potlačil jsem úsměv.
"Kdy tě Lovci unesli?" odpověděl jsem otázkou a zloes se oči rozšířily údivem. Mlčela a zdálo se, že neví, co říct.
"Ty jsi..." zajíkla se a vyplašeně na mě zírala. Zamračil jsem se.
"Já jsem co?" podezřívavě jsem se na dívku zahleděl. Toto mi nesedělo. Nebyla připoutaná a zřejmě ani hlídaná, jinak by tady byly známky boje. Ale skřet na ní zíral hladově, zřejmě se nedostal k masu. Nikdo ji nehlídal. Možná se ale všichni stáhli k obraně nemocnice. Možná si jen mysleli, že je příliš slabá k tomu, aby zaútočila nebo utekla. Což je dost možné, pokud ji příliš dlouho drželi mimo společnost jiného Vznešeného.
"Já nevím. Nic si nepamatuju." zatáhla plačtivě. Zamrkal jsem.
"Vůbec nic?" zeptal jsem se jemně. Ano, nejspíše ji drželi mimo společnost někoho našeho druhu tak dlouho, že jí to poškodilo paměť. "Chudáčku." posadil jsem se vedle ní a objal ji. Ztuhla, ale neodtáhla se. Přesto se neuvolnila.
"Já... pamatuji si... Vznešeného. Ten se o mě staral..." hlesla pomalu, nejistě.
"Ano, tvůj bývalý pán. Jak vypadal?" ptal jsem se trpělivě a přemýšlel, za co mi ji prodá. Ta zloes se mi líbila. Byla pohledná, voněla mocnou krví a vypadá to, že v hlavě nemá jen seno.
"Je to důležité?" zeptala se opatrně dívka.
"Jak se jmenuješ?" napadlo mě.
"Marie." odvětila po krátkém zamračení. Nadzvedl jsem jedno obočí. Lidské jméno. Zvláštní.
"Je to důležité, Marie, chci tě od tvého bývalého pána odkoupit." pronesl jsem ledabyle, ale Marie ztuhla.
"Chceš ho zabít." pronesla tvrdě. Překvapeně jsem se na ni podíval, ale neodporoval jsem. Ve skutečnosti mě to vlastně pobavilo.
"Ano, pokud nebude... spolupracovat, tak jej budu muset donutit."
"Nepamatuji si, jak vypadal." zavrčela vzdorně zloes a já se zasmál. Napřáhl jsem se, že ji uhodím za neuctivost, ale poté jsem ruku táhl. Ne. Tato zloes nebude tyranizovaná. Z této udělám Vznešenou a možná mi bude více než milenou. Líbí se mi. A pokud by mě nenáviděla, náš vztah by to mohlo poněkud... zkomplikovat.
Sklonil jsem se k ní a nosem jí přejel po krku, pootevřel jsem ústa a přiložil jí zuby na kůži. Zachvěla se. Temně jsem se zasmál a chtěl skousnout, když ostře vydechla.
"Udělej to a zabiju tě." zasyčela. V první chvíli jsem měl nutkání ji poslechnout, taková síla zazněla z jejího hlasu. Nakonec jsem se doopravdy odtáhl, ale z vlastní vůle. Marie si třela krk a propalovala mě zlostným pohledem. Olízl jsem si rty.
"Najdu tvého pána, když si to přeješ, a jakmile tě prodá, už nebudeš mít žádnou výmluvu." pronesl jsem lehce. Potutelně jsem se usmíval a překvapilo mě to. Nic mě nedonutilo k úsměvu už velmi dlouho, desetiletí. Tuto drobnou zloes mi musela seslat sama Hell.
"Já se nevymlouvala-" začala vztekle, ale umlčel jsem jí zdvižením ruky. Kupodivu umlkla. Chytrá holka, ví, kdy nemá cenu se hádat. Ale možná jen oplácela laskavost, když jsem si ji nevzal násilím. Mohl jsem. Neexistoval zákon, který by zakazoval pít z opuštěné zloes. A Marie to musela vědět.
"Nevíš, jakého jsi rodu?" zeptal jsem se jen tak mimochodem. Zamrkala, zlost se jí v očích mísila se zmatkem.
"Rod?" broukla pomalu. Odbyl jsem to mávnutí ruky. Paměť se jí nejspíše bude vracet postupně. Ale dříve možná najdu jejího bývalého pána a zjistím si to sám. Hádal jsem, že možná bude z prvních rodů. Sice jsem v takovou smůlu nevěřil, pak bych ji nemusel získat tak snadno, ale byla lákavá myšlenka pít krev zloes Vyšších.
"Přijdu si pro tebe za půl hodiny, připrav se na cestu." prohodil jsem přes rameno a zavřel dveře. Štěkl jsem rozkaz na skřeta, aby k ní nikoho nepouštěl a šel do hlavního štábu. Uviděl jsem tam Lorka.
"Kalye?" zeptal se, když uviděl můj úsměv.
"Našel jsem zloes." pronesl jsem vesle a posadil se na židli. Lorkovi se oči rozšířily překvapením a pak se zamračil.
"Příště budu průzkum dělat já." zabručel mrzutě. Zasmál jsem se.
..........
Gabriela:
Apaticky jsem stále seděla v kořenech stromu a uvažovala nad co nejdůstojnějším způsobem sebevraždy. Mohla bych zemřít při sebevražedném atentátu. Mohla bych jít do sebevražedné bitvy, třeba do Ameriky. Vlastně jsem se tam měla vrátit už dávno. Zrovna jsem v duchu probírala, jak se tam dostanu, když mě přepadla vize.
Zachránila jsem toho Temného, protože Meye ho bude potřebovat. Jinak zemře - pod tesáky Vznešeného.
Otřásla jsem se, viděla jsem, jak ji Vznešený vysává, oči labužnicky mhouří, po krku Meye stéká osamělá stružka krve...
Zvedla jsem se a pocítila k sobě hluboký odpor. To, co jsem probírala před chvíli mi přišlo ubohé a odporné. Myslela jsem jako zbabělec a jen málo mi chybělo k tomu se jím i stát. Bylo načase konečně něco dělat.
......... 
Plížila jsem se temnými chodbami a chvěla se děsem. Nenáviděla jsem Temné. Mělo to jednoduchý důvod.
Bála jsem se jich. Děsila jsem se jich více, než čehokoliv jiného. A teď se pohybuji na místě, kde je koncentrace Temných tak velká, že se jí mohu zadusit. Stačí zaklepat na dveře a vyletí jich na mě celá hrstka. A dveří je tu tak proklatě hodně. A to celé dělám jen pro jedinou věc. Záchrana Meye.
Člověk by čekal, že bude obtížnější se sem dostat, stráže a jiné. Avšak bylo to až podezřele jednoduché. Z letmých nahlédnutí do myslí jsem poznala, že celé tohle zmijí hnízdo je otřesené nějakou děsivou událostí, proto i ochrana a organizace pokulhává. A to dokonce tak, že tu nejsou žádné hlídky. Ani jedna. Mě k dobru. Jen mě více méně děsilo zase to, co se muselo stát. Co se muselo stát, aby to vyděsilo i tyhle zrůdy? A samozřejmě tu byla i má paranoidní část, které se to vůbec nelíbilo. Zdálo se jí to moc jednoduché. Moc jednoduché to bylo, ale náhody občas přejí zoufalým, ne? Doufala jsem.
Konečně jsem začala okolí poznávat a poznala jsem dokonce i ty dveře. Stála jsem před nimi a zhluboka dýchala. Byly cítit krví a magií. Byly to silné dveře, silnější, než polovina Mystiků u Lovců. A to to byly jen dveře. Dodala jsem si odvahy a zamumlala zaklínadlo, které dveře odemklo.
V tu chvíli na mě ze stínů vyskočily čtyři postavy. Zajíkla jsem se a chvíli jen stíny pozorovala. Ustoupila jsem až ke stěně a její chlad mi navrátil trochu rozumu. Zase jsem cítila dýku v ruce. A pociťovala mystiku, kterou jsem měla na dosah. Zkoumala a odhadovala jsem čtyři stíny a uvažovala, co teď. Pak se jeden uvolnil a nevěřícně se zasmál.
"Je to jen člověk." pronesl opovržlivě. Dále jsem nechala, ať mě děs naoko ovládá a snažila se vymyslet, co dál. Nečekala jsem, že to bude lehké. To ani zdaleka. Bohužel jsem nevymyslela ani to, co se stane, když mě chytí. Každá varianta končila mou smrtí. Záleželo jen na tom, kolik jich stáhnu sebou. Zamumlala jsem zaklínadlo a jeden ze stínů bolestně sykl. Ostatní se napjali a rozhlíželi. Nečekali, že ta rána přišla ode mě. Hloupé. Ale co já teď s tím? Kousla jsem se do rtu a pevně sevřela dýku. Nikdy jsem se nechtěla postavit ani jednomu Vznešenému. Teď mám před sebou čtyři. Moje noční můra ožívala.
Náhle všichni Temní, až na jednoho padli k zemi. Ten poslední se zapotácel a chytil se za hlavu, tiše úpěl. Z pokoje za mnou se ozvala tichá, nevěřícná kletba. Ten hlas mi byl povědomý. Pak mě však zaujal Vznešený, který se naklonil ke mně se zuby vyceněnými a chtěl mě zakousnout. Uskočila jsem a v tu chvíli z pokoje vyletěl ohromný výboj, který ze Vznešeného udělal černý flek na drahém vyšívaném koberci.
"Bože." vyjekla jsem tiše a měla závrať. Právě někdo v pokoji zabil čtyři Vznešené a ani je neviděl. Proč?! Má paranoia dosáhla vrcholu a já se panicky rozhlížela. Tohle není dobré. Tohle vážně není dobré. Měla jsem velmi silné nutkání utéct. Jsem další na řadě?
"Pojď dále." šeptl hlas za mnou, ze dveří. Ten stejný, který zaklel, tudíž Temného, který zabil ty Vznešené. Ne! chtělo se mi křičet. Ten hlas byl jako ledový vánek za krkem a ještě děsivější. Ale stejně jsem tam chtěla vejít. Není jiná možnost. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se myslet. Snažila přijít na to, co se to tu sakra děje. Moc mi nepřidávalo, že jsem netušila, zda přežiju následující minuty. Konečně poznávám, jaké to je být v nejistotě se svým životem. A je to odporný poct. Mé vize byly slepé. Neviděla jsem nic, jako by mě něco blokovalo. A měla jsem i tu drzost tvrdit, že vím co to je.
V tomhle... sídle je ve vzduchu tolik volné magie, že můj dar je jednoduše blokovaný. Vidím tu nejbližší budoucnost, ale dále než za pár minut nedohlédnu. Magie ve vzduchu je jako stěna, do které vždy narazím. Už mě z toho bolela hlava, jelikož jsem si za svá léta naučila nahlížet do budoucnosti, jen tak preventivně nebo když mi něco nesedělo. Bylo to automatické, jako reflex, ale pokaždé se mi z toho teď a tady rozbušilo v hlavě. Krev se mi drala snad jen okolo uší, tak silné v nich bylo hučení a celkově jsme byla na omdlení.
Opatrně jsem pootevřela dveře, až dozadu, aby se za nimi nemohl nikdo schovat a nakoukla. Jen tma a stíny. Dveře se otevřely úplně nehlučně. Děsilo mě to. Lovci nechávali dveře schválně prorezlé, aby každý slyšel, když se k němu někdo chce dostat. Pohledem jsem prohledala všechny stíny a kouty, ale nic jsem nenašla. Kde sakra je to, co zabilo ty ostatní?
Nechtělo se mi dovnitř. Bylo to jako bych stála před doupětem hladových lvů a musela dovnitř. Možná je to neuvěřitelně přiléhavé přirovnání. Noták, dotáhla jsi to až sem. Teď nebo nikdy. Zhluboka jsem se nadechla a vkročila do temného šera. V jedné ruce dýku, v druhé kouzlo bariéry. Do nosu mě udeřil ne úplně vyvětraný puch žluče. Snad jako by někdo zvracel. A došlápla jsem na nerovnost, když jsem se rychle podívala, viděla jsem, že dřevěná podlaha je rozdrásaná hlubokými rýhamy, jako by si tu snad pustili divokou kočku a ta řádila.
Mou pozornost náhle upoutal pohyb. Postava v rohu, který jsem mimo pokoj neviděla, sedící na zemi, zvedla pohled. Mou dýku mi jen silou vůle vyrazila z ruky a bariéru zničila pouhou myšlenkou. Věděla jsem to jistě. Cítila jsem jeho vůli tak, až bych přísahala, že je hmatatelná. Toto byl mocný Temný. Tak mocný, až... Zírala jsem na něj. Srdce se mi prudce rozbušilo a mé hlavou prolétla myšlenka, že toto je konec. Zabijí mě. Selhala jsem. Ale muž se ani nepohl. Pořádně jsem ho prozkoumala. Jen na chvíli. Co mě zaujalo byly jeho modřiny, které ostře kontrastovaly s jeho bledou kůží dokonce i ve stínu, v jakém seděl. A to co měl na hlavě... to byly proboha vlasy?
V tu chvíli jsem si uvědomila, že toto je osoba, kterou hledám. Jsem v jeho pokoji. Ale proč tedy on sedí na zemi a někdo cizí je v jeho posteli? Pokoj byl prostorný a bohatě zařízený, velká okna byla dokonale zatažena těžkými temnými závěsy,které dělaly v pokoji děsivou tmu. A to bylo plné poledne. Uprostřed pokoje byla obrovská postel a v ní trůnila postava nějakého skrčka, pevně svíral Meyenin amulet. Chlad jako by se stal ještě ostřejším. Slabě jsem pocítila strach a také nevraživost. Pokud tento Vznešený má Meyenin amulet, znamená to, že to on jí upoutal na lůžko a zmrzačil Enza.
Postava na zemi si dala prst na ústa a naznačila směr k amuletu, hned na to mě ovinula cizí moc. Prudce jsem se nadechla a potlačila paniku, vypjala zbytečky své vůle, abych nezačala ječet. Moc byla chladná a zlá. Byla to síla z opačné strany, ze strany Temných. Ale muž mě chránil. Našla jsem v něm spojence i když jsem v to nedoufala. Pomáhá mi a já potřebuju jeho pomoc. Raději jsem nemyslela, co pak bude chtít na oplátku.
Potřebuju tvé léčitelské schopnosti. Má chráněnka umírá. poslala jsem mu myšlenku. Zamračil se, rozeznala jsem to ne z jeho obličeje, který jsem neviděla, ale z toho, jak se napjal. Pak znovu pokývala směrem k postavě v posteli. Ty kontury těla muže mi někoho připomínaly, měla jsme jeho jméno na jazyku, ale vzpomenout si? Chtěla jsem muži pohlédnout do obličeje, ale jako by si byl stínů vědom, nenechal se a dále svou identitu skrýval. Po chvilce jsem to vzdala, proto tu nejsem.
Došla jsem k postelu a nadechla se. Ruka se mi třásla, když jsem se pro amulet natáhla. Moc muže mě sice chránila, přesto jsem byla stále vyděšená. Napadlo mě, co to dělám. Věřím Temnému, že mě ochrání. Pomáhám Temnému. A vyhledala jsem pomoc Temného proto, aby léčil Meye. Teď vlastně už jen zachránil. Hlupák, jsem hlupák, měl ajsem se vrátit zpět a naplánovat osvobozující útok. Teď už je však pozdě. Vybrala jsem si pomoc. zla. Kam jsme se to vůbec dostali? Jsme vůbec ještě stále Lovci? Právě porušuju jedno pravidlo kodexu za druhým...
Byla jsem muži blízko, ale stále na amulet nedosáhla. Ležel uprostřed postele a já se budu muset o postel opřít, jinak na něj nedosáhnu. Děsilo mě to. Nechtěla jsem se dotýkat ničeho, co na tomto místě je. Měla jsem pocit, že se pak ušpiním a nikdy se toho nezbavím že to ze mě bude čpět a... Moc okolo mě zavířila, na chvíli neuvěřitelně zbytněla a ten v rohu podrážděně sykl. Ztuhla jsem. Pak lehce dala na postel jednu nohu a ta se zhoupla. Skrček se zamračil a já strnula. Ale pak jen něco zamumlala a spal dále. Bože, co to dělám? Stále jsi na mě nezanevřel? Věřím, že mě v tom nenecháš...
Jo, svou zbloudilou ovečku v jémě lvové.
Musela jsem přemáhat náhlou touhu se hystericky smát. Přesto se mi dech zrychlil a ruce na chvíli roztřásly. Nahla jsem se, byla jsem muži tak blízko, že bych měla cítit teplo jeho těla. Cítila jsem jen chlad. Sebrala jsem své zbytky odvahy a vyrazila rukou vpřed. Mé prsty už zlehka přejely po amuletu, srdce se mi vzrušeně rozbušilo...
Náhle se spící vymrštil. Postel se zhoupla a já se jen s vypětím sil vyhla tomu, abych mu spadla do náruče. V pokoji dozníval zvláštní zvuk a já si uvědomila, že to byl můj výkřik. Musela jsem se nadechnout, proto křik ustal a já na chvilku strnula, jako krysa při pohledu do očí kobry. Bože, bože, nenechávej mě v tom!
Jinak jsem ztracená.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 8. kapitola dara 27. 08. 2011 - 15:16
RE(2x): VSP: 8. kapitola moira 03. 09. 2011 - 19:47
RE: VSP: 8. kapitola nyx 27. 08. 2011 - 17:32
RE(2x): VSP: 8. kapitola moira 03. 09. 2011 - 19:47
RE: VSP: 8. kapitola kristína 27. 08. 2011 - 21:48
RE(2x): VSP: 8. kapitola moira 03. 09. 2011 - 19:50
RE: VSP: 8. kapitola wínqa 27. 08. 2011 - 23:17
RE: VSP: 8. kapitola mousik 28. 08. 2011 - 12:35
RE(2x): VSP: 8. kapitola moira 03. 09. 2011 - 19:51
RE: VSP: 8. kapitola lucia* 29. 08. 2011 - 14:13
RE(2x): VSP: 8. kapitola moira 03. 09. 2011 - 19:53
RE: VSP: 8. kapitola faire 31. 08. 2011 - 12:40
RE(2x): VSP: 8. kapitola moira 03. 09. 2011 - 19:55
RE(3x): VSP: 8. kapitola nyx 03. 09. 2011 - 20:14
RE(4x): VSP: 8. kapitola moira 03. 09. 2011 - 21:09
RE: VSP: 8. kapitola wínqa 03. 09. 2011 - 19:14
RE(2x): VSP: 8. kapitola moira 03. 09. 2011 - 19:42
RE: VSP: 8. kapitola nyx 03. 09. 2011 - 21:15
RE(2x): VSP: 8. kapitola moira 10. 09. 2011 - 16:23
RE: VSP: 8. kapitola lucia* 04. 09. 2011 - 14:28
RE(2x): VSP: 8. kapitola moira 10. 09. 2011 - 16:23
RE: VSP: 8. kapitola farei 04. 09. 2011 - 18:22
RE(2x): VSP: 8. kapitola faire 04. 09. 2011 - 18:25
RE(3x): VSP: 8. kapitola moira 10. 09. 2011 - 16:25
RE: VSP: 8. kapitola ronnie 09. 10. 2011 - 10:00