VSP: 7. kapitola

12. srpen 2011 | 11.09 |

To bylo tak. Šla jsem po ulici a sentimentálně vzpomínala na Daň peklu, knihu z pera Holly Blackové. A náhle to bylo tu. Popadla mě Múza, dala si se mnou francouzáka a popoháněla mě domů. Mám nápad, mám dokonalý nápad, který musím zvěčnit, HNED! Nadšeně jej probírám a mé prsty už tancují po klávesnici. Doufám, že se mi povede zachytit tak dobře, jako vypadá v mé hlavě.. xP Jsem si jistá, že to zase trochu oživí povídku... na kapitolu určitě. x))

PS (později): Pro chvilky jako je tahle žiju, pro tohle píšu. Pro chvíle, kdy se zastavím v psací horečce, znovu si to po sobě přečtu a na tváři mi to vykouzlí velký (obrovský) úsměv. Jsem spokojená. Po dlouhé době jsem se svou kapitolou zase spokojená. Doufám, že ji i vy oceníte.. :D (a myslím, že reakce na ní budoou opravdu bouřlivé - mám se dát do ochranné vazby? nebo bude stačit jen deštník.. ? xD).

Je to jen půlka kapitoly (věřte, ta druhá půlka JE lepší), ale zachtělo se mi vás trochu napínat... :D

PS (po později): nevím proč, ale druhá půlka se mi nějak protáhla a já ji musela rozdělit. A zdá se mi roztáhlá. Je úžasná, jelikož tam není nic ani vzdáleně sladkobolného (možná bolného), ale... je divná. Posuďte sami. m.

Gabriela:

Stála jsem u postele a sledovala Meye. Nevěděla jsem, co dělat. I s veškerou svou mocí jsem jí nemohla pomoct. Potratila. Tedy skoro. Její tělo odmítlo vypudit toho tvorečeka, který zdá se ještě žije, jinak by dle lékařů byla Meye mrtvá kvůli infekci. Možná má Samael, kterým byla Meye předopovaná, další nečekané účinky. Otřásla jsem se při pomyšlení, čím by dítě mohlo být, kdyby to byla pravda. Pohlédla jsem Meye na břicho. Tudíž ho má v sobě, ale tělo jej bere jako mrtvého a snaží se toho zbavit. Zároveň ale stále obnovuje prostředí pro dítě a tudíž Meye jen krvácí. Krvácí nepřetržitě a už ani transfuze nepomáhají. Pokud to tak půjde dále, zemře. Brzy. Velmi brzy.

Náhle Meye otevřela oči. Trhla jsem sebou. V jednu chvíli měla oči křečovitě zavřené, tvář staženou bolestí a v druhé, ani nevím, kdy jsem se zadívala pryč, už byly otevřené a tvář prázdná. Byla to děsivá změna a já donutila své srdce být pomaleji a klidněji. Jen otevřela oči. říkala jsem si znepokojeně. Nepohla se, jen vytrvale zírala do stropu. Skoro minutu. Už jsem chtěla něco říct, když se náhle bezvládně ležicí ruka po jejím boku pohnula, pevně sevřela přikrývku až jí zbělaly klouby.

"Eriku..." šeptla pak a sáhla si druhou rukou ke krku. Poznala jsem tu chvíli, kdy na něm nenahmatala amulet. Obličej se jí stáhl zděšením, popadla se za hruď a začala křičet, doslova vřískal. Začala sebou házet a postel se rychle zbarvovala krví, krvýcela ještě rychleji a zrůdný rudý květ rychle postupovala od středu pokrývky k bokům, až z peřiny začaly kapat kapry krve. Zírala jsem.

"Meye..." snažila jsem se ji zarazit, ale přes svůj vřískot mě asi neslyšela. Dokázala jsem se natáhnou a zmáčknout zvoneček na sesternu, pak jsem jen pomalu, šokovaně ustupovala.

Přiběhli lékaři a snažili se ji zastavit. Zády jsem narazila do stěny a přesunula s veškerou svou zbylou mentální silou pohled z krve kapající na zem (...kap, kap, kap, kap...) na Meye. Byla bledá, strašně bledá, kůži začínala mít takřka průsvitnou. Stála jsem ohromená šokem a jen to sledovala. Na zemi pod botami lékařů čvachtala krev. Tolik krve.

Tolik krve.

Pro život.

..........

Nikolaj:

Zalapal jsem po dechu a pevně sevřel desku stolu. Zhluboka jsem dýchal a cítil, jak mi duší prostupuje chlad. Pak jsem stůl popadl a odhodil jej přes celou místnost, roztříštil se na kousky jako by nebyl z bytného dřeva, ale křehkého porcelánu. Zařval jsem a mocí smetl všechny věci ze stolů, které jsem měl na dosah. Vznešené vyskakovali a zděšeně utíkali, snažili si zachránit holé životy. Jeden Vznešený byl moc pomalý a když se mi dostal do rukou, roztrhal jsem ho holýma rukama. Ale ani příjemné těplo a pocit krve na rukou mě neuklidnil naopak ještě více rozdráždil. Odhodil jsem torzo těla proti stěně a zhluboka dýchal. Pohled mi padl na cenné vázy a ty se jedinou myšlenkou roztříštily na malinké střípky. Zaryl jsem drápy do svých dlaní a cítil bolest, ale ani ta mi nepřinášela zpět můj racionální úsudek. Zuřil jsem. Protože jsem byl vyděšený.

Do mého běsnění se ozval smích. Potměšilý smích mého největšího rivala a já věděl, že má důvod se ani nebát, i smát.

Přestupoval skrz tu spoušt až ke mně a já jej rozzuřeně sledoval. Pak bleskurychle zaútočil.

Nečekal to, viděl jsem šok na jeho tvářil. Nikdo nečekal, že budu jen z poloviny tak rychlý, jako jsem. Schválně jsem své schopnosti tajil a hrál slabšího. Dává to výhody.

"Dost!" zachrapěl vyděšeně. Přemáhal jsem se, udělal jsem ještě jeden krok a pak strnul. Vykřikl jsem vztekem, když mě tělo odmítlo poslouchat, když další krok bolel v mé rozdrásané duši tak, že mě podědomí odmítlo poslouchat. Lianovi se na tvář znovu vracel úšklebek.

"No to se na to podívejme, podívejme se na to." pošklíbal se. Jak? Jak to věděl? A jak to dokázal? blesklo mi myslí.

"Odpros mě. Odpros mě za útok! Padni na kolena a škemrej o mou milost!" rozkázal Lian a arogantně si mě prohlížel. Napjal jsem všechny svaly, tiše vrčel, až se Lianovi v očích objevil strach, ale pak mě to zlomilo. Padl jsem na kolena. Ještě dlouho jsem mlčel. Ještě dlouho jsem zarytě mlčel, poté však z mých úst o to rychleji stékala slova, žadonění o odpuštění, prosby i milost. Nenáviděl jsem se za to. Nenáviděl, ale nemohl jsem to zastavit. Vražedně jsem na Liana zíral.

Smích. Lian se smál a smál a já zděšeně uvažoval, co se stalo. Co se muselo stát.

..........

"Divíš se, jak jsem jej dostal?" Lian si mě zavedl do své ložnice a seděl v křesle. Já mu musel sedět u nohou a nechat se drbat na hlavě. Měl jsem sto chutí mu tu ruku utrhnout a pak mu zlámat všechny kosti v těle, ale Lian mi prozíravě zakázal mu ublížit. Tak jsem si jen bezmocně představoval, co vše bych mu udělal. A přemýšlel. Horlivě přemýšlel.

Náhle se mi před očima zahoupala průsvitná věc, průsvitná kapka s mou krví v nitru. Má Quesi. Ostře jsem se nadechl a telekinezí po tom chňapl. To Lian nečekal, možná chtěl, ať po to chňapnu rukou a on mě může více ponížit. Každopádně si to přivázal k zápěstí, takže jsem jej omylem strhl na zem. Dral jsem se a chtěl Quesi získat, způsoboval si bolest, jelikož jsem vědomě ubližoval Lianovo a právě to mě zradilo. Duší mi pronikla drásavá bolest a já se schoulil do klubka, tiše sténajíc.  Lian mi ostře nakázal, zadýchaně a vyplašeně, ať jej nechám na pokoji. Navždy. Tak jsem poslechl. Proteď navždy.

"Hajzle jeden zasraná." nakopl mě Lian a mnul si bok, obličej stažen bolestí. Vydýchal jsem šok z té duševní rány, které mé nitro dostalo, a zase se posadil. Pak se opovržlivě usmál. Jen lehká rána, Meye by nad tím ani nemrkla.

Jenže Meye je nejspíše mrtvá.

Tvář se mi znovu změnila v masku netečnosti, chladně jsem Liana pozoroval. Vzal mé Quesi. Toto bylo opovrženihodné i mezi Vznešenými, kteří mají jen velmi volnou morálku. Proto se tím nechlubil. A na otázky, jak mě dokázal spoutat, odpovídal jen tajemným úsměvem. Mě samozřejmě zakázal cokoliv říct.

"Bylo hloupé svěřit něco takového obyčejnému člověku." navázal tam, kde skončil. "Kdo to vůbec byl?" zeptal se.

"Žena." zasyčel jsem, jelikož mi Lina zakázal i lhát. Lianova tvář se stáhla zlostí.

"Nevykrucu se!" uhodil mě. Zavrčel jsem a Lian uskočil, pak se však rozesmál a udeřil mě znova. A znova. Při poslední ráně jsem hlavou narazil do stěny a na chvíli se mi rozostřil pohled, musel jsem zhluboka dýchat a znovu zjístit, co je nahoře a co dole. "Tak co, jak ti to chutná, jak se ti líbí, že jsi jednou ten, kdo se díví zdola?!" řval na mě Lian do toho všeho a mě rozbolela hlava. Zavrčel jsem a popadl telekinezí knihovnu, tu pak zuřivě strhl na zem. Roztříštila se na kousky a pár jich srazilo Liana. To jsem chtěl. Uskočil a zakňoural.

Lian byl pravá ruka Faostiho, jeho rádce a našeptávač jedovatých slovíček. A byl lstivý a vychytralý, nebezpečně chytrý, jak se ukázalo. Je toto pod záštitou Faostiho? napadlo mě. A došel jsem k závěru, že ne. Faosti by si chtěl triumf vychutnat a také by nesvěřil mé Quesi do rukou... jemu. Navíc... ani Faosti ještě neklesl tak hluboko, aby sáhl na cizí Quesi. Ještě ne.

"Kdo ta čubka byla?!" zavřeštěl Lian a já výhružně zavrčel. To vykouzlilo na tváři Liana úsměv. Přemáhal jsem se, dokonce déle, než když jsem padl na kolena a nechtěl prosit. Ale ve chvíli, kdy jsem si myslel, že mě ta slova zadusí jsem se slyšel říkat pravdu:

"Je to Lovkyně, kterou mám ve velké oblibě."

"Tak oblibě?" zašklebil se Lian. "A řekni mi, drahý Nikolaji, nemiluješ ty tu špinavou Lovkyni," dal na to slovo důraz. "Náhodou?" zeptal se. Mlčel jsem a probodával jej pohledem. Nic jsem neříkal, jelikož jsem měl v hlavě takový zmatek, že pravdu jsem neznal. Po dlouhé chvíli Lianovi došlo, že to ze mě nevypáčí a rozzuřeně mě začal bít tyčí. Snášel jsem to stoicky. Lian neměl ani ponětí o tom, co je to účelné mučení. Ty rány jsem vnímal jen jako spršku, jako trochu ostřejší déšť.

"Ta čubka je mrtvá, doufám, že jste se posledně parádně rozloučili. Už ti totiž nikdy nedá." zasyčel Lian vztekle, když mu došlo, že na mě rány nemají žádný vliv. Nereagoval jsem, ale v duchu se zděsil.

Meye... jsi opravdu mrtvá?

Nevěděl jsem. Výkyv mé vnitřní energie se dost pomíchal, když Lian získal mou Quesi. Nevěděl jsem tedy, co se děje s Meye. Byl jsem momentálně slepý, jako krtek na slunci.

"Co na to řekneš?" ptal se Lian a sledoval mě. Opětoval jsem mu odměřeně pohled a viděl, kolik úsilí musí Lian vydat, aby neustoupil a neodvrátil pohled. Tvář mi zkroutil škodolibý úsměšek a Lianovi se jemně roztřásly ruce.

"Až budu mít opět Quesi v mé moci, nezabiju tě. Ne. Budu tě pomalu, velmi pomalu mučit až k tvému naprostému šílenství, budeš prosit Hell, ať si tě k sobě vezme, ale já to nedovolím. Udržím tě tady tak dlouho, abych zničil vše, co jsi kdy milo-"

"Mlč! Mlč!" křičel Lian úplně bledý a pak se roztřeseně zasmál. Ukázal mi Quesi. "Tohle nedostaneš. Nikdy!!" křičel spíše, aby přesvědčil sebe a houpal mi Quesi před obličejem. Naznačil jsem chňapnutí a on vyjekl a uskočil. Smál jsem se. Smál se, protože jsem Quesi vzít nemohl, ale stále jsem měl moc. Lian se mě bál i když měl v rukou mou existenci a mohl si s ní udělat cokoliv chtěl.

Přestože mě svazovala vůle toho slabocha a zbabělce, stále jsem byl jeho noční můrou.

Smál jsem se a Lian se na mě vyplašeně díval. Něco křičel, ale já jej neslyšel, stáhl jsem se do svého nitra a hledal, hledal řešení. Lian se zděsil a utekl. Můj smích pomalu utichal.

A změnil se v tiché truchlení. Ale netruchlil jsem pro sebe. Ne.

Slza, kterou má tvář nepoznala už staletí, byla pro jinou osobu. Jediná slza. Jediná na mé tváři, jediná za stovky let. Pro malou odvážnou Lovkyni, kterou jsem odsoudil na smrt.

Odpověď na Linaovui otázku byla jednoduchá a děsivá. Jestli ji miluju?

Ano.

A litiju toho, že jsem si to uvědomil tak pozdě.

Po chvíli jsem se zvedl a šel vyhledat spojence, kteří mi pomohou. To mi Lian hloupě nenakázal, naštěstí, když vzal nohy na ramena. Ale brzy si na mě vzpomene, brzy zase bude mít chladnou hlavu. Má slabé nervy, ale rozum. Ví a pochopí jen co bude dál ode mě. A toho času musím co nejlépe využít. Protože až mě Lian zase najde, bude si se mnou moct dělat cokoliv se mu zlíbí. Slabě jsem pocítil vzdálený strach, ale potlačil jsem jej na pouhé znepokojení. Tím se budu zabývat, až ta chvíle nastane. Měl jsem však nepříjemný pocit, že to bude příliš brzy. Moc Quesi byla neomezená, co se týkalo moci nad jeho vlastníkem. Lian mi mohl cokoliv přikázat, i když jsem s ním nebyl. Pokud bude dost mocný. A on je. Proto nepřipadá v úvahu ani útěk.

Doufal jsem, že není dost mocný k tomu, aby pomocí Quesi ovládl mou mysl. Doufal jsem. A znovu se vrátil strach.

..........

Gabriela:

Seděla jsem na židli blízko Meye a řešila telefonát. Jsem vůdce Lovců, přestože je má chráněnka na pokraji smrti, nemohu svou odpovědnost hodit za hlavu. Unaveně jsem poslouchala hlášení a navrhovala alternativy, dívala se do budoucnosti, zda se mé rozkazy nezvrtnou a zase teorizovala, počítala a plánovala. Hovor trval už přes hodinu a mě bolela hlava a měla jsem vyschlo v krku. Zašla bych si pro kávu, ale cítila jsem se tak vyčerpaně, že jsem se ani nepohla. Už dvě noci jsem nespala. Pokoušela jsem se. Ale noční můry o moři krve byly natolik děsivé, že jsem od otoh upustila. Právě jsem sdělovala, co mají Lovci dělat ohledně Kanady, když...

Popadla mě vize. Zalapala jsem po dechu, telefon křičící mé jméno mi vypadl z prstů a já se schoulila. Nevidomýma očima jsem zírala před sebe a na tváři se mi střídalo zděšení s ohromením.

Po dlouhé chvíli jsem konečně opět uviděla stěny pokoje a né cizího rozlehlého sídla. Polkla jsem a jazyk se mi přilepil na patro. Odfrkla jsem si a napila se vody z kohoutku, pak si opláchla obličej, abych se alespoň trochu probrala. Hlavou mi vířily myšlenky. Uvažovala jsem, jaký dopad bude mít zjištění toho, že má vize je pravdivá.

Střelila jsem pohledem po postavě na posteli. Ležela klidně. A to jí doktoři ani nedali anestetika. Její tělo odmítalo cokoliv, co by mohlo ohrozit dítě. Pokud si Meye myslí, že by byla špatnou matkou, její tělo na to má jiný názor. Ale s Meyeniným dítětem má vize neměla žádnou souvislost. Tedy ne přímo. 

Vize, kteráse mi zjevila, možná dokáže Meye zachránit. A to celkem nepřímo s dítětem souvisí.

Uběhly dlouhé tři minuty, než jsem telefon znovu zvedla a dokončila rozhodvor. Poté jsem se postavila a upřeně se na svou chráněnku podívala. Odvrátila jsem se a šla k zrcadlu, když jsem se zahlédla, vyděsila jsem se. Vyúadala jsem strašně, modré oči postrádaly jiskru, obličej jsem měla přespříliš bledý a strhaný, make-up na něm vypadal takřka směšně. Pod očima jsem měla temné kruhy a byla jsem mírně rozcuchaná. Nejspíše jsem si nevědomky zajela rukou do vlasů. A rty jsem měla takřka bezkrevné a s malými rankami. Nevěděla jsem, že si v nervozitě koušku rty. Znovu jsem se ohlédla na Meye. Jde jí možná o každou sekundu, ale já nesmím nic pokazit. Mám jen jede pokus. Musím se vyspat. Alespoň na tři hodiny. Poté už na spánek nebude čas. Už nebude...

Zakroutila jsem hlavou a šla pro svou dýku. Měla jsem práci. Práci, která mě může zabít, ale je nezbytná. Protože Lovci potřebují Meye. A ta za tři hodiny může zemřít.

Lovci potřebují Meye. A Meye potřebuje jednoho Temného. Jaká to ironie.

Nikolaj:

"Škoda že jsem tu čubku zabil, že?" pronesl lhostejně Lian. Pochyboval jsem, že on osobně Meye zabil, ale mlčel jsem a zíral před sebe. Na ruce jsem měl tác. Obsluhoval jsem Liana a ten si hověl v mém křesle a nezaujatě pročítal různé tajné listiny. Už ze mě vypáčil veškeré informace, už je zapsal na pergamen a teď už jen zkoumal, zda něco nevynechal, aby to poslal svému pánu. Zaťal jsem zuby. Toto bylo více, než ponižující. Kdyby mě zajal Faosti, bylo by to ještě snesitelné, ale že to je tento skrček jsem nedokázal snést. Uznejte - to, že mě Lian nepoužil jako prostředek k svrhnutí Faostiho, ale dál mu lízal boty bylo-

"Řekni mi svůj názor na věc, Nikolaji." požádal mě konzervativně Lian a vytrhl mě tak z myšlenek.

"Mám chuť tě rozpárat od krku po rozkrok a pak si s tebou zahrát nějakou zajímavou hru, kousek po kousku bych tě ničil. A postaral se, aby jsi to vše přežil, až do doby, kdy by jsem s tebou skončil." pronesl jsem klidně. Lianovi v očích bleskl strach, ale pak se suše zasmál.

"Zajímavé, ale já chtěl slyšel tvůj názor na tu čubku, ne co se mnou uděláš!" natáhl se a pak zmáčkl tlačátko na malé černé krabičce. Z obojku na mém krku, psím obojku, mi do těla vyšlehlo lehké kopnutí. Trhl jsem sebou a mimoděk vycenil zuby, propaloval jsem karabičku nenávistným pohledem. Naučil jsem se ji za tu krátkou dobu dokonale nenávidět. Lian už pochopil, že rány pro mě jsou palčivější, když nejsou ukládány fyzicky, ale psychicky. A toto popichování mě opravdu velmi ponižovalo. Nebylo to jako jeho "odborné" ostříhání. Vlasy dorostou, popřípadě se dají oholit. Tohle nejspíše mělo zapůsobit na můj cit pro pěstěný vzhled. Nijak jsem na to nereagoval. Být pohledným je zábavné a užitečné, já si na tom však zakládal jen ze zvyku. Některých se nezbavíte ani za stovky let.

Navíc... to, co mi na hlavě zbylo z vlasů se nedalo nazývat ani vlasy. Proto jsem to tak ani nebral. Vypadal jsem sice jako šašek, ale jakmile najdu břitvu (zabiju ho. nebo sebe) oholím i zbytek. Nutkavá touha něco pronést mě vytrhla ze zamyšlení.

"Myslím, že je lepší, že je mrtvá." pronesl jsem neutrálně a ta slova zněla hluše. Nedokázal jsem uvěřit, že jsem rád, že je Meye mrtvá. Ale bylo to tak. Raději než Liana jsem jí přál smrt a to ne proto, že jsem sebestřední či přespříliš majetnický. Vůbec ne. Možná jen trošku. Ale jaký Vznešený, vlastně i jakýkoliv muž, není? Udivovalo mě a potěšilo, že v sobě i teď dokážu najít alespoň trošku filozofického ducha. Značilo to, že ještě stále jsem sám sebou, že mě nezlomil. Lian měl pocit, že je to jen otázkou času. Já však měl jiný názor. Dokážu vzdorovat velice dlouho. Já si spíše myslel, že je to otázkpu páky. Ne jak dlouho, ale co mě zlomí, to byla ta správná otázka.

"To je od tebe milé." zašklebil se Lian. Byl spokojený, včera mě před Dvorem dokonale ponížil, když mě donutil nahého obsluhovat i nejposlednějšího Vznešeného. Být nahý mi nevadilo. Měl jsem krásné tělo a neměl co skrývat. Vadily mi ale letmé dotyky i na těj nejintimějších místech od těch nějnižších, na které bych se obyčejně ani neobtěžoval podívat. Zapamatoval jsem si každou tvář, která se v mém ponižování vyžívala, stejně jako každou tvář, která z Dvora po mém spoutání zmizela. Ať už proto, aby se chytře vyhla bouři, která nastane až se osvobodím (pevně jsem v to doufal, ne, já v to věřil. Lian jednou udělá chybu. Ale pokud to nebude v nejbližší době, tak... Hrdost je ošitná věc. A mnohdy na obtíž.) nebo proto, jelikož pohled na mě nemůžou snést. Otřáslo to jejich jistotami. Když i mě, Nikolaje, kterého se bál i samotný Faosti, dokážou zkrotit, co poté oni?

Kdyby jen věděli, že to bylo lstí, když mi ukradl mou Quesi. Sami by ho odtáhli na pranýř a mou Quesi mi vrátili. Bylo to tak opovrženihodné a svátost Quesi byla zakořeněná tak hluboko v duších Vznešených, že by je ni nenapadlao si ji nechat a pomocí ní mě spoutat. Nesáhli by na cizí Quesi ani v ohrožení života. Říkalo se, že Hell zákeřníky jako Lian trestá tím nejhorším způsobem.

Samozřejmě je tu i fakt, že jsem něco takového dopustil. Hloupé, ale stále méně opovrženihodné, než Lianův čin. Přesto jsem se při pomyšlení na Hell pousmál a Lian se na mě znepokojeně podíval. Ani mě, který Hell ze spárů vytrhl tolik životů (na druhou stranu jich i mnohonásobně více poslal), se nestane nic horšího, než Lianovi. Dovolil si sáhnout na něco, co patří jen Hell. A ona nemá ráda, když se jí něco... když ji někdo ošizuje o její výhradní právo. Nad darovanou Quesi ale neznámo proč přimhouří oko. Zvláštní. Možná i Hell ma cíty.

Cože? Hloupost.

"Proč se směješ?" zavrčel Lian.

"Jen uvažuji nad tvým posmrtným životem. Oproti němu i mé mučení tebe bude procházka růžovým sadem." pronesl jsem potměšile. Lian zbledl a já uhádl, že jsem trefil do černého. Začal jsem se smát.

"Sklapni!" zakřičel rozzuřen. Zacinkal na zvoneček a jízlivě se na mě podíval. "Možná už přišel čas ti říct překvapení." pronesl pak s širokým škodolibým úsměvem. "Zdáš se mi opět příliš... veselý." Obezřetně jsem ho pozoroval. Překvapení?

Dovnitř mého pokoje začal proudit Vznešení. Lian se odtáhl a mě došlo, že před nimi mi více neřekne. Asi chce uspořádat další šou pro ostatní a dokázat, jak mocným teď je.

"Podívejte se na toho děsivého Nikolaje, podívejte se na toho Vznešeného, před kterým jste se třásli. Je to jen ubohý... upír." pronesl arogantně Lian. Jako obvykle jsem nereagoval. Počastoval mě tolika jmény, až to bylo ubohé. Ozvalo se mumlání a pár lidí mě se smíchem pláclo po hlavě. Nereagoval jsem nijak agresivně, ale podíval jsem se jim do očí a němě sliboval smrt. Uskočili jako ušknutí a ztratili se až někde vzadu. Unikl mi malý spokojený úsměšek. Tak kdo další? Ptal jsem se potměšile zvednutím jednoho obočí. Nikdo se neodvažoval. Lian zaskřípal zuby a došel ke mně, pak mě nakopl. Byl tak naštvaným že zapomněl i na elektrický obojek. Hlupák. Stále ale hlupák, který nade mnou má moc. Časem mě naprostý děs, který mě v menších záchvatech přepadával, přešel. Lian byl vychytralý, ale ohledně mučení a mého zajatectví až směšně omezený. Neměl žádnou představivost, napomáhal si lidskými knížkami. Nedokázal využít ty možnosti, které mu Quesi přináší. Naštěstí. Ale stále tu byly i lidské prostředky mučení. A Vznešení, obzvlášetě já, se hojí zatraceně rychle. Lidé jsou zvráceně vynalézaví. Trochu mi Liana připomínají.

"Nezlob." řekl takřka něžně Lian a v protikladu k tónu mě zase nakopl. Zalapal jsem po dechu, jelikož mi zlomil čerstvě zahojená žebra a mám pocit, že mi jedno dvě propíchly plíci. Lian se jednu dobu bavil tím, že mi po zlámaných žebrech skákal a jak je známo, tak čím více se něco hojí, tím těžší je pak opětovná regenerace. Teď to půjde zatraceně pomalu, skoro jako u člověka a kurva to bolí. A regenerace bude to bolet více, než samo zranění. Nadechl jsem se skrze sevřené čelisti a pak pomalu vydechl. Ohnivé jehličky bolesti ihned zaútočily a já tichounce zavrčel. Další nádech a výdech. A další.  A poté úž jsem s ezase ovládal. Nereagoval jsem, vyprázdnil si mysl a hrál nepřítomného. Přitom pečlivě sledoval okolí.

"To není Nikolaj." pronesl konečně někdo. Potlačil jsem úsměv a dále hrál nepřítomného.

"Samozřejmě, že to Nikolaj je." zavrčel Lian.

"Nevěřím tomu. Nikolaj by si to nikdy nenechal líbit a skrček jako ty by jej nedokázal spoutat. Bylo to lstí, ve spravedlivém souboji by jsi nikdy nevyhrál. Nikdo by nad ním nevyhrál." pošklíbal se Vznešený. Byl to Argus, neznal jsem jej. Ale kdyby takové řeči začali roznášet mí přátelé, vypadalo by to podezřele. Bylo to tak v plánu.

"To je pravda." začalo se ozývat souhlasné mumlání.

"Ale ano! Je to Nikolaj! Je to ten zasraný bastard!!" vřískal Lian rozzuřeně. Pak na mě upřel pohled. "Umlč ho!" rozkázal. Rozhostilo se vyděšné ticho. Zlomyslně jsem se usmál. Pomalu došel k Vznešenému, který se klepal a ustupoval. Vzal jsem jej za tvář a pohrozil mu prstem, poté mu zakryl ústa rukou. Všichni vyděšeně a bez dechu sledovali, co se bude dít dále. Já jej však pustil a nenápadně naznačil, ať utíká. Panenky se mu rozšířily pochopením a ve chvíli, kdy jsem jej pustil, vzal do zaječích. Začal jsem se temně pochechtávat a když se Lian nadechoval, že mi něco vztekle rozkáže, začala jsem vyvolávat paniku. Toto mi Lian ještě nezakázal. Ale zakázal mi dost jiných věcí, proto jsem přišel jen na jeden účinný způsob.

Začal jsem se hladově rozhlížet. Fungovalo to dokonale, za chvíli tu nebyl absolutně nikdo. Spokojeně jsem si sedl do svého křesla a pobaveně se díval na Liana, který fialověl zlostí. Stále nade mnou neměl moc, ani nade mnou, ani nad svým strachem ze mě. Bylo to příjemné zjištění.

"Slyšel jsem, že máš rád muže. Co se ti tak podívat na zoubek, Nikolaji?" zavrčel. Nehnul jsem svalem, ale bylo těžké nereagovat. Copak by opravdu udělal i toto? Myslí mi problesklo, zda někdy byl Lian nařčen z homosexuality. Nebylo to nijak opovrhované, ale někteří muži jsou natolik heterosexuální, že se na nás dívají jen skze prsty, mírně řečeno. Nic jsem v paměti nenašel. Ale z pohledu, který na mě Lian upíral, z pohledu, který mě hodnotil jako muže a ne jako zajatce a nenáviděného soka, jsem poznal, že ani jemu nevadí nějaká ta noc strávená s mužem. Duší se mi rozléhala prázdnota, když jsem si představil tuto noc a všechny následující. Pochyboval jsem, že mě Lian nechá nahoře i kdybych už překousl fakt, že s ním budu muset... Udělal jsem chybu. Měl jsem se zabít už dneska. Jestli Lian...

Lian se škodolibě usmál, jako by mé myšlenky odhalil.

"Víš co? Toto si necháme na později. Nejdříve se musíme zbavit pout minulosti, že?" zeptalse a nezaujatě si prohlížel své nehty. Zženštilá hrouda hoven, pomyslel jsem si znechuceně, ale byl v tom náznak paniky. Co vše mě ještě může donutit udělat? Náhlý děs z dnešní noci nahradil jiný, ještě větších rozměrů. Znamená zbavit se pout minulosti zabít své spojence a přátele? Pochopil jsem to jako ano, když mi došlo, že to pomůže Faostimu a navíc to zničí. A o to Lian celou dobu usiloval. Zlomit mě.

"Co zákeřného jsi zase vymyslel, sráči?" zeptal jsem se nuceně klidně. Lian po mě blýskl vzteklým pohledem. "Svleč se. A na postel. Rozhodl jsem se, že si tvou orientaci přezkoušíme hned. Už mě sereš, Nikolaji, ty arogantní bastarde. Uvidíme, jaký budeš po dbešní noci." drtil slova mezi zuby a vycenil na mě zuby. Nehnul jsem brvou, zaťal jsem drápy do opěrek křesla a cítil jak se třesu.

"Ne." vzdoroval jsem a zalapal po dechu, když mě po tom slově zasáhla silná drásající bolest v nitru. Unikl mi ponižující sten. Hell, sakra Hell, co to provádíš? napadlo mě zběsile, když jsem koulel očima a zuby svíral tak, až děsivě skřípaly. Noc s Lianem. Hell, noc s Lianem. Už i sodomii bych si projel raději. Lian se široce zašklebil. Popadl jsem dech a temně prohlásil:

"Uděláš to a já tě před smrtí předodím upírům." Lianovi se v očích objevil strach, ale byl rozhodnutý, rozhodnutý mě ponížit a zlomit.

"Tahle noc bude stát za  všechnu bolest, kterou mi kdy budeš moct napáchat." zasyčel, aby skryl roztřesený hlas. Seděl jsem a třásl se. Nechtěl jsem se pohout, toto nesplním. Raději si vytrhnu srdce z těla, než se mu takto podřídit. Jen představa toho, co by se dělo, kdybych si dobrovolně lehl na postel a musel roztáhnout nohy... Zvedal se mi žaludek. Křečovitě jsem zavřel oči a tichým výkřikem ventiloval bolest, která mě ochromovala. Bylo to jako tisíce malých jehliček, nažhavených dýk, rozšklebench střepů, které se mi zabodávají do nitra, točily se, pomalu sjížděly a drásaly... Mé nitro nikdy nebylo tak hmotné jako teď. Když jsem vykřikl poprvé, ostatní už se nedalo zadržet a já řval stále hlasitěji a bolestněji. Jako zvíře. V životě mě žádné mučení, co jsem si prošel výcvikem, nedokázalo donutit křičet. Doprdele, Lian si osvojuje až moc prvenství. Ne, doprdele ne. Sakra, zatraceně. opravila mě malinká soudná část mé vůle, ale zanikla potlačená tou bolestí. Pomalu jsem se dostával do stádia, kdy udělám cokoliv, kdž to přestane.

Proč nepodlehnu? Proč neudělám to, k čemu mě to nutkání tak vede? Proč ta bolest? Stačí jen se zvednout...

NE! znovu jsem těžece dopadl do křesla a kousl se do ruky, chvilková bolest však jen na chvíli přehlušila ru centrální. Už jsem ze samé bolesti ani netušil, proč vzdoruji, ale něco ve mně odmítalo nutkání splnit, i kdybych měl zemřít.

Náhle bolest přestala. Zhroutil jsem se a spadl z křesla, schoulil jsem se na zemi a třásl se bolestí. Uvědomil jsem si, že vydávám ponižující zvuky, které mají být sténáním a snažil se zmlknout, ale nešlo to.

"Uvidíš, že se ti to bude líbit." šeptl Lian a spokojeně mě sledoval. Tvář mi ztuhla. Vzpomněl jsem si, proč to všechno. Cítil jsem krev, jak jsem si prokousl ret, ale nepomáhalo to.

"Nikdy." zachrapěl jsem. Lianova tvář se nachvilku stáhla do nevěřícné masky, pak ale ztvrdla.

"Jak chceš. Svlékni se a pak se na posteli připrav k souloži se mnou. Bude se ti to líbit." zasyčel.

V hlavě jsem znovu ucítil prudký tlak a čím déle jsem vzdoroval, tím více se dostavovala už známá bolest. Zpanikařil jsem a vyskočil, ale Lian mi zakázal se více pohnout, pokud nebudu chtít splnit rozkaz. Nepříčetně jsem pociťoval návrat toho obludného sevření, které mě zevnitř trhalo a skoro začal brečet úzkostí.

Mé nitro sténalo bolestí. Začal jsem tiše stíénat. Moc silnější než ta má mě přemáhala, ale já měl silnou vůli, neobvykle silnou, když se mi něco jako toto z duše protivilo. Raději zemřu, došlo mi. A Lianovi jak by to taky došlo, objevilo se mu ve tváři znepokojení. Ale stále nic neřekl.

Vykřikl jsem, když jsem ucítil, jak mé bytí něco rve na kousky, jak se něco snaží rozdrásat mou vůli a vědomí, jak se něco ve mně pohnulo a chtělo to poníženě příkazy plnit.  Křičel jsem a uvědomil jsem si, že jsem znovu na zemi a chvěju se v klubku bolesti. Ale bolest nepřestávala, chtěla, ať si sundám oblečení. Zaťal jsem nehty do svých stehen a tiše vrčel. Ale nepomáhalo to, mé ruce se nutkavě natahovali ke kouskům oblečení, které jsem na sobě měl.

Netuším kdy, ale má košile náhle byla roztrhaná na tisíce cárů, Lian se nejistě smál, se zvráceným pobavením sledoval, co se před ním děje. Upřel jsem na něj pohled a on ustoupil. Tváří se mu mihly pochyby. Ne, nikdy mu nepodlehnu. pomyslel jsem si a hned nato mi mysl zachátila bolest. Vyskočil jsem jen proto, abych se ihned složil spátky na zem, zrazen roztřesenýma nohama, začal jsem se plazit po zemi a nehty drásal dřevěné obložení. Vycházely ze mě zvířecí zvuky a já už ani nevěděl, kdo jsem, co dělám ani proti čemu bojuji. Jedno jsem však věděl jistě.

Z posledních sil jsem se zvedl a udělal krok na opačnou stranu od postele. Zasáhlo mě něco nedefinovatelného, něco mimo hranice lidského vnímání, něco, co mě chtělo zničit. Má duše se trhala a já měl pocit, že něco ve mně se zničilo, roztříštilo. Potrhalo a nikdy to nebude jako dříve. A měl jsem pocit, že slyším hluboký pvzdech Hell, cítím její ledový dech za krkem.

Upadl jsem do bezvědomí.

..........

Probral jsem se v posteli. Lian seděl k křesle a popíjel mé krvavé víno.

"Už jsi se probudil?" zeptal se nezaujatě na zřejmé. Chvíli jsem na něj zíral. Cítil jsem se rozlámaný a potlučený a každá pohyb bolel, přesto jsem se posadil. Podivně ztuhle to zabolelo.

"Všechny ty historky jsou lživé. Jsi při sexu jako dřevo, Nikolaji." zasmál se suše svému vtipu Lian. nechápal jsem, o čem to mluví, vše mi docházalo pomalu.

"Ano, užil jsem si s tebou." broukl spokojeně Lian. Ztvrdly mi rysy. Znásilnil mě v bezvědomí. Jak hluboko může Vznešený klesnout? Hloub než Lian to snad ani nejde. Ten už musí olizovat samotné dno.

"Jsi zvrácený parchant." šeptl jsem a namlouval si, že to není pravda, že se to nestalo. Ale věděl jsem, že ano, cítil jsem na sobě pach Liana a zvedal se mi z něj žaludek. Lian se pousmál.

"Víš,že to samé se říká o tobě? Zdá se, že se ti přibližuji." odvětil takřka vesele. Znechuceně jsem na něj zíral. Vzpomínka na vše, co se stalo po odchodu ostatních Vznešených včera bylo zamlžené, ale zhruba jsem tušil, co se stalo a děje. Přesto se mi emoce dostavovaly nějak... opožděně. Stejně jako myšlenky. Stále jsem to byl já, ale jako by něco ve mně bylo špatně. Lian mě pobaveně sledoval a já zanechal hloupých děsivých spekulací, které se snažily vysvětlit, proč se cítím tak... podovně nahrazeny palčivým vztekem a pohrdáním. Neexistovalo nic bezpáteřnějšího, než on. Zarazil jsem se, jelikož mi něco došlo. Opravdu došlo a já začal reagovat tak, jak jsem to cítil a ne tak, jak jsem si myslel, že reagovat mám.

On mě znásilnil. On strčil svého ptáka do mě. On udělal to, co ani můj nejlepší přítel nikdy neměl možnost udělta. On...

Roztřásl jsem se a pevně sevřel ruce v pěst, abych se nesnažil své tělo zkoumat. Byla mi zima. Náhle mi byla zima a já si jen s vypětím všech sil neobjal paže. Bylo to intuitivní gesto schoulení, obrany. Dělaly to bytosti, které se cítily ohroženě a zraněně. Naznačil bych, že mi Lian udělal něco více, než si připouštím.

Ale on to udělal. A udělá to zase. Dnešní noc. A tu další zase. A pořád dokola.

Možná ve mně včera Lian něco nalomil, něco, o čem jsem ani nevěděl. Myslí mi totiž probleskla zvláštní myšlenka.

Musím se zabít. Musím. Jinak zešílím.

..........

"Ještě jsem ti neřekl své překvapení, že?" zeptal se Lian vesele a ujídal krvavý biftek. Neobtěžoval jsem se ani zvednou hlavu. Už jsem se cítil lépe, než hned po probuzení, emoce se z části vrátili k normálu, i když byly utlumené a když se přeci jen zpozdily, byly naopak nadprůměrně silné. Ale hlavu jsem měl zase v pořádku. Zase mi to myslelo. A uvažoval jsem, jak se z toho dostat. Lian mi zakázal se zabít. Nikdy by mě nenapadlo, jak bezmocně se budu cítit, když nemůžu zemřít. Člověk by řekl že úžasně, že budu žít navěky. Haha, už nikdy zkreslené představy o nesmrtelnosti. I to je prokletí.

"Víš, lhal jsem ti," odvětil vesele Lian. Opravdu? pomyslel jsem si apaticky.

"Žije." řekl. Kdo? napadlo mě a začalo ve mně sílit podezření. Včera Lian někam odjel, takže jsme se vyhnuli noci i dni, kdy by na mě "dostal chuť". To ale neznamenalo, že se to nebude opakovat dnes. Obracel jse mi žaludek jen jsem na to pomyslel. Děsil jsem se rozkazu, kterým by mi přikázal, aby se mi to líbilo. Už to by mohlo Liana napadnout. Byl jsem jen rád, že není tak prohnilý, jak já. Kdybychom byly v opané situaci, asi bych na svém místě být nechtěl. Vlatně ne. Zabil bych se už ve chvíli, kdy bych zjístil, že Lian alias já drží mou Quesi.

"Ona. Ta tvá Lovkyně." dodal. Neovládl jsem se a prudce zvedl hlavu. Lina se suše zasmál a mě zamrazilo, když jsem viděl škodolibou radost v jeho očích. "Když jsme mluvili o těch poutech minulosti, měl jsem na mysli ji." odvětil a já strnul. A jsem si jistý, že také zblednul protože se na mě Lian spokojeně podíval.

"Moc dobře si uvědomuji, jak mě nenávidíš. A zajímalo by mě, jak mě zabiješ." pronesl líně a pozoroval mě. Docházelo mi to pomalu. To zjištění totiž bylo tak děsivé, že jej má mysl odmítala. On po mě chtěl... Helll...

"Ne!" křikla jsem a prudce se postavil.

"Ale ano. Zabij ji tak, jak si to chystáš pro mě. A nezapomeň nic vynechat." smál se Lian. Zhluboka jsem se nadechl a ihned pocítil odezvu rozkazu. Měl jsem nutkání Meye hledat. Tápal jsem ve svém nitru, až jsem našel naše spojení a dle něj identifikoval směr, kterým je. Měl jsem chuť se tam vydat. A cestou si pořídit pár užiztečných hraček...

"Ne!" padl jsem na kolena a chytil se za hlavu.

"Bezvědomím si nepomůžeš. Ten rozkaz tu bude stále, den co den, dokud se nezlomíš a nepůjdeš tu čubku zabít." usmál se Lian takřka mile. Pak se však zarazil. Chvilu přemýšlel a pak se zlomyslně usmál.

"Nebo ji můžeš přivést sem. A budeme šťastná rodinka."  Spokoeně se opřel do křesla. Nedokázal jsem jinak, než v hrůze zírat. Má vůle se bortila. Meye byla ta špetka, která mi chyběla k zhroucení.

"Dám ti na výběr." blahosklonně se Lian usmál. "Buď ji zabiješ sám, nebo to přenecháš mě." olízl si rty a ve mě se vzbouřil žaludek. Odvrátil jsem se a dávivě zvracel. V hlavě mi hučelo a měl jsem pocit, že svět přestává mít ostré kontury. Lian mě se zaujetím sledoval. Pak mlaskl a zakroutil hlavou. "Rozmyslela jsem si to." pronesl a já unaveně zvedl pohled. Věděl jsem, že vypadám zničeně a ani mi to nevadilo. Právě jsem zažíval definitivní mentální rozklad.

"Vyrazíš až zítra ráno, na večer spolu máme jiný program, že?" ptal se spokojeně. To vědomí mnou otřáslo, ale ne tolik, jako by se to stalo před Lianovou "štastnou novinkou". Snažil jsem se zhluboka dýchat. Opakoval jsem si všechny způsobi, jakými může Vznešený žemřít. Činnou sopku v okolí nemáme, utopit se nemůžeme, ale mohl bych plavat přes moře a pokusit se najít žraloka. Ale ne, zvířata se nás bojí. Co najít Kalyeho a nechat se zabít od něj?

"Půjdeš potom rovnou k ní a s nikým nebudeš mluvit." rozkázal Lian, jako by mi četl myšlenky. A já si uvědomil, že mi ty myšlenky čte. Stával se čím dál mocnějším, nebo jen já slábnul, a on pomocí Quesi nade mnou získával čím dál větší kontrolu. Zařval jsem. A byla to známka porážky, byl to řev umírajícího predátora. Lian se smál a poprvé to bylo bez podtónu strachu. Pochopil, že vyhrál, pochopil, že jakmile Meye zabiju, zlomí mě.

"Ty hajzle, ty bastarde, ani upírům nesaháš po kotníky. Takový čubčí syn jako ty ani nesexistuje, tvoje matka musela píchat s upírem, když jsi tak omezený a bezpáteřní!" syčel jsem čím dál více vynalézavějších nádávek, ale Lian se jen smál. Nadávky mu nevadily, jen potvrzovali, že se trefil do černého. Ale já mu musel nadávat, protože zabít jsem ho nemoh.

Pak Lian rozkázal, ať se svleču a lehnu si na postel. Ne, klekni si na čtyři. dodal spěšně. Zuřivě jsem na něj cenil zuby, jako zvíře v kleci. A to jsem vlastně i byl.

Zase jsem bojoval. Věděl jsem, že teď je poslední šance zlomit kouzlo, které mě poutalo. Když jej teď nezlomím, Meye definitivně zemře. Mou rukou. Musel jsem... musel jsem...

Znovu mě má snaha poslala do bezvědomí. Vědomí se mi tříštilo a před temnotou jsem uviděl krev na svých rukou. Tekla mi z nosu, z uší i z očí. Zabíjel jsem se. Myslím, že to Liana rozzuřilo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 7. kapitola nyx 12. 08. 2011 - 15:02
RE(2x): VSP: 7. kapitola nyx 12. 08. 2011 - 18:32
RE(3x): VSP: 7. kapitola moira 17. 08. 2011 - 00:30
RE(4x): VSP: 7. kapitola nyx 17. 08. 2011 - 21:18
RE(5x): VSP: 7. kapitola nyx 18. 08. 2011 - 00:32
RE: VSP: 7. kapitola mousik 12. 08. 2011 - 18:04
RE(2x): VSP: 7. kapitola moira 17. 08. 2011 - 00:31
RE: VSP: 7. kapitola faire 14. 08. 2011 - 12:53
RE(2x): VSP: 7. kapitola moira 17. 08. 2011 - 00:32
RE: VSP: 7. kapitola dara 14. 08. 2011 - 15:22
RE(2x): VSP: 7. kapitola moira 17. 08. 2011 - 00:33
RE: VSP: 7. kapitola lucia* 14. 08. 2011 - 19:31
RE(2x): VSP: 7. kapitola moira 17. 08. 2011 - 00:34
RE: VSP: 7. kapitola wínqa 14. 08. 2011 - 21:05
RE(2x): VSP: 7. kapitola moira 17. 08. 2011 - 00:36
RE(3x): VSP: 7. kapitola wínqa 18. 08. 2011 - 15:06
RE(4x): VSP: 7. kapitola moira 27. 08. 2011 - 20:49
RE: VSP: 7. kapitola lucia* 17. 08. 2011 - 10:26
RE: VSP: 7. kapitola lucia* 18. 08. 2011 - 13:47
RE: VSP: 7. kapitola mixx 21. 08. 2011 - 10:43
RE(2x): VSP: 7. kapitola moira 27. 08. 2011 - 20:48
RE: VSP: 7. kapitola faire 22. 08. 2011 - 12:17
RE(2x): VSP: 7. kapitola moira 27. 08. 2011 - 20:49
RE: VSP: 7. kapitola ronnie 09. 10. 2011 - 00:49