Něco. Tak se druhá půlka kapitoly dá nazvat. Nelíbí se mi, kam se příběh (zase) ubírá. Proč se nedokážu udržet jednoduchého "řeznického" tématu, jak to mám nejraději.. ? :/ m.
,,Meye." promluvila podezřele měkce Gabriela. Upřela jsem na ní obezřetný pohled.
,,Ano?"
,,Vím, že jsi ho milovala." pronesla. Přimhouřila jsem podezřívavě oči. Co to má znamenat?
,,Nevím, jak to myslíš, Gabrielo." pronesla jsem odměřeně. Co to hraje za hru?
,,Vím, že ty a Onetnyj jste měli mezi sebou... bližší vztah. Jinak by jsi teď nebyla těhotná. A chci říct, že tě chápu. Chápu, že tě upomínka v podobě dítěte na něj bolí, ale pochop, že to dítě za to nemůže."
,,Počkat, cože? Asi tě stále nechápu." odvětila jsem po chvilce, kdy se to snažila strávit. Gabriela na mě soucitně pohlédla.
,,Meye, ztratila jsi toho už dost. Neztrať další jen kvůli své hlouposti." mluvila tak klidně, tak vyrovnaně, až jsem měla chuť začít křičet. Byla přesvědčená, že má pravdu a je v právu. Co po mně, Hell, sakra chce?
,,Ne vždy jsem někoho ztratila přičiněním Temných." zasyčela jsem zlostně. Gabriela se zarazila.
,,Jak to myslíš?"
,,Matka myslím. Neozvala se. Zapomněla na dceru, kterou tak moc milovala. Zapomněla na mě sotva jsem odletěla ze státu." zasyčela jsem zlobně. Znovu se ve mně vzedmul ten vztek, který jsem pociťovala, ten vztek z bezmoci, která mě deptala. ,,A ty jí kryješ! Ty mi děláš chůvu, zatímco ona si vysedává někde na prdeli a nejspíše se nadmíru baví s... s jiným Lovcem." pronesla jsem opovržlivě a znechuceně ohrnula rty. Gabriela se zarazila a pak se na mě odměřeně podívala.
,,Jiným Lovcem říkáš?" zasyčela stejně, jako já. Hold, dokážu "zvednout" náladu.
,,A není to tak?" zeptala jsem se arogantně. Nepoznávala jsem se Ale věděla jsem, koho tak perfektně duplikuji. Erika. Sakra, leze mi na mozek. Skoro doslova. Kvůli němu zažívám ztrátu identity.
,,Ne, není." chladně si mě přeměřila Gabriela. ,,Jediným Lovcem, s kterým teď nejspíše lehá, je tvůj otec." dodala pak. Nechápavě jsem na ní zírala, ale pochopení přicházelo bolestně rychle. Zbledla jsem a vytřeštila na Gabrielu oči. Znechuceně si mě prohlédla, zakroutila hlavou a nechala mě v pokoji samotnou. Když za ní zaklaply dveře, mírně jsem se zapotácela, jelikož se se mnou zatočil svět.
,,S mým otcem?" hlesla jsem šokovaně. Po tváři mi začaly stékat osamocené slzy. S mým otcem... který je mrtvý. Hell, má matka... ,,Ne, to ne, to prosím ne..." dala jsem si šokovaně dlaň na ústa, ať potlačím podivuhodné zvuky, které ze mě vycházely. Svezla jsem se podél stěny, které jsem se chytila pro zachování rovnováhy.
Schoulila jsem se do klubíčka a začala se kolébat dopředu a dozadu. V duši jsem cítila prázdnotu. Bylo toho moc. Moc, moc, prostě moc. Ztratila jsem už všechno, úplně všechno. Už není nic, coby mi mohl kdokoliv vzít. Už není nic, co bych mohla milovat.
Možná až na... napadlo mě a objala jsem si břicho. Možná až na to maličké. Začala jsem se tiše a nepříčetně smát.
..........
Nikolaj:
Přecházel jsem po přepychové místnosti a přemýšlel. Nemohli mi nic udělat. Byl jsem nedotknutelný. Ale ostatním mohl udělat cokoliv se mu zlíbí. Bylo mi to jedno, nezáleželo mi na nich. Avšak stále tu byl fakt, že oni v mou ochranu věřili. A když jeden či dva zemřou, pak začnou ostatní pochybovat a Temnému knězi bude stačit jen málo k tomu, aby si je k sobě naklonil. Velmi málo. Možná se ani nebude muset namáhat. Služba u mě je velmi náročná a mnohdy nevděčná. O to větší jsou ale pak laskavosti a dary, které rozdávám. to ale, zdá se, nikdo nevidí. Nevadí. Hlupáky nepotřebuji.
Dvůr a politika na to však měli jiný názor.
Nemohl jsem dopustit, abych ztratil své přívržence. Ale nemohl jsem se ani podílet na lovu na Lovce. Ne v Evropě. Mohl bych být až moc úspěšný. Proč nikdo neposlouchá, když navrhuji Samuela? Mladého perspektivního Vznešeného, s mocí i ambicemi, s rozumem i vyrovnaností a sebeovládáním? Proč jej nikdo nedosadí do čela téhle ubohé smečky?
Odpověď je jednoduchá - stále je u Faostiho v nelibosti. Což o to, já v jeho nelibosti jsem stále už pár stovek let. Ale mě si nemůže dovolit ignorovat. Mě může maximálně přehlížet. A i to jen řídce. Chudáček. To nemění nic na faktu, že mi kříží plány. A to snáším svou nesnášenlivostí.
Zaklepání. Vrhl jsem na dveře letmý pohled a vyslal své smysly na průzkum.
,,Pojď dále, Kalye." zabručel jsem unaveně. Uhlazeně jsem si sedl za svůj stůl a vlídně se usmál.
,,Něco se děje?" velmi rychle poznal můj přítel. Pokud se přítelem dal nazývat, poslední dobou mi zatajuje informace a já netuším proč. Jediným důvodem mohlo být jen to, že pracuje pro protistranu. Ale na takové závěry bylo ještě příliš brzy. A já nechtěl příliš zbrkle odsoudit jednoho z toho mále přátele, které mám. I když jsem měl ty nejlepší důvody.
,,Ano. Faosti, ale to je tak pravidelné, že to ani nové není." zavrčel jsem. Kalye se pobaveně usmál.
,,Tentokrát?"
,,Chtěl, abych sám zničil Ruskou Základnu. Říkal, že když je to mé území, mám jej udržovat."
,,A neříkej mi, že to nezvládneš." pronesl Kalye zamračeně. Upřel jsem na něj podezíravý pohled.
,,Odpovím až ty mi řekneš, proč jsem nevěděl o Samuelově odmítnutí zmírnění trestu a jeho dalšího pobývání ve vyhnanství." pronesl jsem úsečněji než jsem chtěl. Kalye mi klidně opětoval pohled.
,,Řekni Nikolaji, jak by jsi reagoval, kdyby jsi zjistil, že tvůj nejsilnější stoupenec hodlá dlít mimo hlavní proudy Dvora a nemůže ti tím pádem pomoct?" zeptal se Kalye uhlazeně.
,,Nijak. Nadal bych mu do tupců a chvíli by setrval v mé nelibosti." pronesl jsem pomalu, rozvážně. Kalye se pousmál a to mě zmátlo. Jindy jsem měl svého přítele přečteného dvacetkrát dopředu. Znali jsme se už velice dlouho.
,,To je kámen úrazu, příteli. Byl by v tvé nelibosti. A teď mi řekni, drahý Nikolaji, kolik Vznešených či jiných bytostí přežil tvou nelibost?" zeptal se a bylo v tom cítit pobavení. Zamračil jsem se a vzpomínal.
,,Hodně." zavrčel jsem neurčitě.
,,Myslím po době, než jsi se stal jedním z nejmocnějších." upřesnil trpělivě Kalye. Nelibě jsem se na něj podíval.
,,Ty." zavrčel jsem. Kalye to bral s tichým stoickým klidem, dokonce se rozesmál. On se mě nebál. Také neměl proč. Znal mě a věděl, že bych mu ublížil jen nerad.
,,Bratře, bratře. Já se nepočítám. Jsem natolik tvou součástí, a ty součástí mou, že jsme jedna bytost. Jeden bez druhého nežijeme, neexistujeme." pronesl pobaveně. Pozorně jsem si ho prohlížel. Existovali doby, kdy to bývala pravda. Kdy jsme já a Kalye opravdu byli dvě poloviny celku. Dokonce natolik, že jsme překonali hloupé předsudky a oddávali se dlouhým milostným nocím. Ale zároveň jsem si uvědomil, že už to pravda není. Kalye už mou neoddělitelnou součástí nebyl. Ano, byl podstatnou částí mého já. Ale byla tu i další část. Jedna malá drobná žena.
Žena, která se přiblížila mému srdci natolik, že jsem pro ni obětovat tolik, jako ani pro Kalyeho ne. A Kalye byl můj bratr v Temnotě.
,,Je tu pár lidí." pronesl jsem pomalu a vzpomínal. Vyjmenovával jsem jednotlivá jména a přiřazoval k nim skutky, které učinily. Měli štěstí, že jsem ten den měl dobrou náladu. Jinak by nejspíše skončili mrtví. I tak jich bylo žalostně málo.
,,Nemáš jich ani tucet-" začal Kalye.
,,A ještě jedna žena." dodal jsem po chvilce váhání.
,,Žena?" zbystřil Kalye. ,,Nikdy jsi se o žádné ženě nezmínil." dodal a bylo tam cítit zklamání a nelibost. Potlačil jsem kradmý úsměv. Kalye žárlil. Jasně jsem to cítil z energie, která okolo něj dravě kroužila, i když můj bratr v Temnotě nedal nic najevo.
,,Bezvýznamná. Jedna Lovkyně. Zaútočila na mě, ale nechal jsem jí přežít. Netuším proč" pronesl jsem temně. Zaútočila na mě - ale jinak, než by si byl Kalye kdy pomyslel. Ta malá Lovkyně si troufla hodně hluboko. A přecenila se. Určitě se přecenila. Jinak bych dnes neseděl zde, zatímco ona by se mořila ve špinavém světe Lovců, v nekonečné a předem prohrané válce.
,,Ty nešetříš nikoho. Obzvláště ženy a obzvláště Lovce." namítl Kalye a pozorně si mě prohlížel. ,,Ty ničíš, s láskou a rozkoší zabíjíš kdykoliv můžeš. Co to bylo za ženu? Mám se jí zbavit?" pronesl jemně. Donutil jsem se nereagovat.
,,Kalye, řekni mi raději, co je nového u Dvora? Vše. Pokud něco opět vynecháš a já se to dozvím, tentokrát bys mou nesnášenlivost nemusel přežít v nejlepším zdraví." pronesl jsem lehce. On se elegantně vyhnul tématu, kdy zamlčel, a já s neobvyklou neohrabaností, odvedl řeč na jiné téma.
,,Rozumím." pronesl Kalye zamračeně a já věděl, že opravdu rozumí. Že chápe, že to myslím smrtelně vážně. Slovo smrtelně má v tomto slovním spojení opravdu důležitou roli. Ale Kalye se přesto nemračil nad výhružkou bolesti. On zamračeně přemítal, kdo je ta Lovkyně a proč jí chráním. Doufal jsem, že na to nepřijde. Jelikož pak bych jej musel zabít.
..........
Zase jsem seděl ve svém křesle sám a zíral do plamenů krbu. Přemýšlel jsem a uvažoval. Co dělám, co udělám... co jsem udělal.
Vzpomněl jsem si na drobnou blonďatou Lovkyni. S tak pochmurným úsměvem, s tvrdostí v očích i úderech. Kdyby byla Vznešenou, nebyl by nikdo, kdo by zpochybňoval její post jakožto další družky Temného kněze. Byla by malou královnou tohoto temného společenství. Ale ona byla jen ubohá Lovkyně. Byla jen člověkem.
I když to není pravda. Ta malá Lovkyně byla zloes. Byla potomkem, minimálně způli, Vznešeného či elfa. V jejích žilách proudila magická krev. Zloes jsou potomci Vznešených nebo elfů. Rodí se jako lidé a žijí jako lidé, do chvíle, než zemřou. Až zemřou, přestává v nich převládat vše lidské a projevují se jejich schopnosti mláděte. Od té chvíle potřebují přítomnost dalšího svého druhu - jinak propadají šílenství a umírají.
A navíc... navíc Meye nebyla jen způli potomkem magické krve. Její rodič (minimálně jeden z rodičů) měl navíc krev První rodiny - prastarou krev.
Udělal jsem obrovskou chybu. Udělal jsem to, co jsem nikdy udělat nechtěl.
Dal jsem té malé Lovkyni svého potomka - aby přežila. Zloes nedokáže přežít bez dalšího svého druhu. Tak jsem zařídil, aby někoho takového našla. Dal jsem jí dítě. Své dítě.
Zavřel jsem unaveně oči a promnul si spánky. Bylo to nesčetněkrát, kdy jsem seděl tady, u toho krbu, pil krvavé víno a přemýšlel. Zpět už se to vzít nedalo. A děsilo mě zjištění, že bych to zpět ani vzít nechtěl. I za cenu toho, že budu do konce života sterilní - minimálně do doby, než ten potomek zemře. Ženy se jako potomci nebraly. Nebylo to takzvaným lidským šovinismem. Ne. Tak to udála Magie. Ženy jsou a budou společníky mužů ale jen muži budou vládci rodů a bude jim náležet moc křišťálových pohárů, jakožto jejich strážcům. Nikdo netuší, proč to magie udělala, když je v podstatě ženský prvek. A možná je to právě proto. Aby se udržela rovnováha.
Dítě. Bude můj potomek ženou či mužem? A pokud bude mužem, dokážu mu říct, co musí udělat, aby vyrostl? Aby dospěl? A dokážu mu pomoc dospět? Nepříjemné otázky, které trápí každého Vznešeného. Dát nový život. Nejde jen o to. Je to mnohem složitější. A mnohem bolestnější.
Dopil jsem jediným lokem půl sklenice a postavil se. Bylo už dlouho po půlnoci. Bylo by nezdvořílé vůbec se nedostavit na ples. Už jsem od Dvora otálel příliš dlouho, jako jsem příliš dlouho byl mimo něj. A báchorky, které se o Sirochi roznášejí mě dovádějí k zuřivosti. Musí se jim zamezit. Pokud možno hned.
Zhluboka jsem se nadechl a pohlédl na obálku na svém stole. Byla to formální žádost k vedení lovu. Tak budu muset formálně odmítnout.
Navzdory situaci jsem se pousmál. Už jsem se těšil na rozruch, který to vyvolá.
..........
Meye:
,,Co na to říkáš?" zeptal se Erik a potutelně se usmíval.
,,Já... nevím." vydechla jsem nejistě. Uvažovala jsem, jestli se šíleně smát, seknout sebou na zem v povedené replice mdlob či prostě jen dále zírat s hubou dokořán.
,,Ani jedno slovíčko?"
,,Co to, matičko Hell, je?" Fajn, to je dokonce více, než jedno slovo. Erik si hraně zničeně povzdechl a mávl rukou. Obraz vlkodlaka v balerínské sukýnce zmizel. Zapotácela jsem se a nevím jestli úlevou, nebo vážně těmi mdlobami. Když jsem toho chlupatého napůl člověka, napůl vlka uviděla, myslela jsem, že mě vážně skolí srdeční zástava a zapochybovala o svém duševním zdraví. Jednou jsem se totiž před Erikem zmínila, že by bylo zajímavé vidět vlkodlaka v takové situaci.
On to vzal doslova.
,,Ty jsi takový..." hledala jsem vhodné slovo, dostatečně rázné a přitom ne přespříliš sprosté.
,,Co?" zvedl Erik jeden koutek úst v úsměvu. Zavřela jsem pusu a zarytě na něj koukala.
,,Manipulátor!" zasyčela jsem. Erik na mě chvíli nevěřícně koukal, poté se hlasitě rozesmál. Jeho smích byl nakažlivý a já se přistihla, že mi taky cukají koutky. Erik se smál málokdy (i když se mnou až moc často) a jeho úsměv, když byl od srdce, byl okouzlující a strhl vás. Bez vyjímky. Raději jsem se koukla na nebe a zamračila se. Bylo horko, ne teplo, ale vedro. Za trochu deště bych zabíjela.
,,Copakl ili?" zabručel Erik, když si všiml, že probodávám nebeské dálky pohledem. Bolely mě oči z toho, jak jsem se snažila dohlédnout až za tu modř.
,,Přála bych si trochu deště."
,,Tak sni." odvětil s roztomilým úsměvem. Nerudně jsem se na něj podívala.
,,Moc dobře víš, že to neumím." zavrčela jsem. Erik zakroutil hlavou.
,,Ne neumíš, nechceš." poučil mě a vesele se ušklíbl. Pak se však zadíval na nebe a soustředěně se zamračil. Zaraženě jsem na něj koukla.
,,Eriku, snad nechceš..."
,,Tiše, ili, musím se soustředit." pronesl takřka neslyšně a já cítila, jak se vzduch okolo nás změnil ze suchého na vlhký. Nevěřícně jsem natáhla ruku a viděla, že je opravdu pokrytá lehkým popraškem kapiček.
,,Pomoz mi, Meye. Máš lepší vizualizaci, než já. Představ si déšť." ponoukal mě tiše. Když jsem viděla vodu na své ruce, věřila jsem, že déšť dokáže přivolat. Zavřela jsem oči a představila si mraky a bouři a blesky. Představila jsem si provazce vody padající z nebe a přitom stále nebyla ani zima ani dusno. Bylo...
,,Výborně, moje maličká, tvrdohlavá Lovkyně." objaly mě okolo pasu ruce a já se zajíkla. Otevřela jsem oči a uviděla, že má představa se stala skutečností. Nebe bylo temně fialové a zrovna jej proklál blesk. Unešeně jsem na něj zírala a do obličeje mi dopadaly kapky vody.
,,To je nádhera." vydechla jsem. ,,Děkuju, lásko..." pronesla jsem omámeně a více se k němu přitiskla. Vdechla jsem jeho charakteristickou, tolik milovanou vůni, tiskla se k jeho pevnému horkému tělu, tak rozdílnému od ledového mokra všude okolo. Zvedla jsem pohled a uviděla, že se na mě Erik něžně usmívá, podivným způsobem, a s bolestí v očích. Srdce se mi sevřelo zlou předtuchou.
,,Miluješ mě, když mě nazýváš láskou?" zeptal se Erik. Zavřela jsem oči a zabořila mu obličej do hrudi. Jemně mě pohladil po vlasech, slyšela jsem pomalé líné bití jeho srdce i jeho hluboký povzdech.
,,Ili, iliastro moje, co jsi to... co jsem to dopustil...?" hlesl si pro sebe.
,,Co jsme to snad dopustili, ne? Jsme dva." vyčítavě jsem se na něj podívala. Smutně se pousmál.
,,Škoda, velká škoda, maličká."
,,Co?" nechápala jsem.
,,Kéž bys nikdy...."
...
Zklamaně jsem zasténala, když jsem si uvědomila, že se budím. Amulet jasně zářil a já neochotně otevřela oči a posadila se. Hned na to se vyklonila přes postel a vyzvracela se do připraveného kýble. Unaveně, se slzami na krajíčku, jsem se zase zhroutila do polštářů, utírajíc si pusu papírovým kapesníčkem. Pamatovala jsem si ten sen. Zdál se mi někdy na začátku, pár dnů po pádu Pražské základny. Přidušeně jsem zasténala a vztekle bouchla do matrace. Roztřeseně jsem se pak postavila a doploužila se k umyvadlu.
,,Děje se něco?" ozval se hlas. Trhla jsem sebou, neslyšela jsem ani otevřít dveře, natož kroky či postřehla něčí přítomnost.
,,Ne, jsem v pohodě. Nadšeně tokám nad faktem, že hned po ránu obracím žaludek naruby." odsekla jsem mrzutě. Otočila jse se a strnula.
,,Eriku..." vydechla jsem a udělala k muži krok. Muž se zatvářil zmateně a já ihned uviděla rozdíly. Ač možná (vlastně možná určitě) byl Erik někdy zmatený, nedal to najevo. Raději se zatvářil mrzutě nebo rozladěně. Tento muž měl příliš hrubé rysy, brada byla kratší a hranatější. Nos byl mírně širší a ne tím dokonalým způsobem aristokratický. Oči byly o něco menší a nerámovaly je ty nádherné černé, na muže možná příliš dlouhé řasy. Ale právě to dodávalo Erikovy ten uhrančivý pohled, který ve spojení s ostatními jeho rysy vypadal tak přitažlivě a mužně. V mé tváři by takové oči byly příliš velké, stahovaly k sobě veškerou pozornost a nebylo by to vše tak dokonale sladěné, jako u něj.
Navíc měl muž tmavě hnědé, ne černé vlasy. A ač měl modré oči, určitě ne tak jasné a temné, tak jiskřivé a tajemné, uhrančivé a ... a dost! Prostě to nebyl Erik.
,,Jmenuji se Vincenzo, má paní, a mám vás odprovodit do Itálie. S vámi bude má cesta potěšením, bellezza." pronesl vesele. Jako by mě před půl minutou neviděl zvracet.
,,Tu bellezzu bych si odpustila, slyšet to tak můj přítel, roztrhne vás jako hada!" zabručela jsem. Vydala jsem se směr koupelna.
,,Vy nemáte přítele, costoso." pronesl.
,,Sice nevím odkud, ale italsky rozumím, takže si dejte pohov. Poslední, kdo mě nazýval drahá, neskončil moc dobře. A jak to vůbec víte? Že přítele nemám?" zasyčela jsem na něj a probodávala jej pohledem.
,,Mám své zdroje, bella, mistero!" pronesl se smíchem. Zamračila jsem se na něj. S tímhle šaškem mám prožít celou cestu do Itálie? A počkat, jaká Itálie, zatraceně?!
,,Jaká Itálie?" zeptala jsem se zmateně.
,,Příkaz padrone Gabrilelly!" usmál se Vincenzo.
,,Jaký příkaz? Proč nic nevím?" zavrčela jsem. Vincenzo mi věnoval nejistý pohled. Hodím sprchu a pak si s Gabrielou ostře popovídám. rozhodla jsem se a zle se mračila. V přátelském duchu, jak jinak... napadlo mě jízlivě.
..........
Nu, měla jsem letět do Itálie. Ale...
Gabriela mě upozornila, že bych snad mohla chytit skupinku Vznešených. Dokonce ukázala prstem. Nedělala to ráda, ale zdálo se, že jí něco nutilo ji to udělat. A já šla. S radostí.
Byli nedaleko, možná proto mě pustila. Možná viděla hrozbu, které je lepší se zbavit. Bylo jich pět. Pět! A já...
Vyhrála jsem. Vyhrála!
Ale nepamatuji si to. To mě na celé věci štvalo nejvíce. Nepamatovala jsem si z toho nic. Měla jsem jen novou řádku zranění. Zjístila jsem ale zajímavou věc. Když bojuju, není mi zle. Další důvod, proč nepřestávat.
Vyhrála jsem díky tomu, že jsem propadla své samaelové podobě. Trochu mě to děsilo, ostře se ozývala vzpomínka na Letku. Ale to se zdálo být už tak dávno...
Když jsem zase začala vnímat, viděla jsem Gabrieliny modré chladné oči, v kterých ale byla spokojenost. Musela mě přivést zpět do lidské podoby a dle toho, jak byla pocuchaná, to nešlo nejlépe. Ale dokázala to. A já také.
Ani to jí však neodvedlo od názoru, že bych neměla bojovat. Jak paradoxní, když mě před pár hodinami poslala na sebevražednou misi. Přes to vše jsem se ale mohla pyšnit tím, že jsem skolila dalších minimálně pět Vznešených. Zabila jsem je.
Ještě teď jsem tomu nevěřila.
..........
Seděla jsem v letadle do Itálie a Enzo (Vincenzo trval na tom, abych mu tak říkala) mi dělal společnost. Byla jsem naštvaná. Gabriela mě do Itálie jednoduše uklidila. Nemohla jsem nic namítnout, dokonce mi nedovolila ani tu cestu do Států, abych mohla navštívit otcův a matčin hrob. A že se strhla ostrá hádka, vzduchem doslova létaly věci, které jsem v rozzuření házela telekinezí. A přesto si neprosadila své.
Gabrielin záměr jsem pochopila hned, jak začal Enzo zpívat. Nějak dokázala najít chlápka, který vypadal jako Erik, ale choval se jako Chris a zároveň byl Lovec. Slabý, ale byl. Najít takového chlápka před dvěma jeho originály, slintala bych blahem.
Ale stejně se ukázalo, že je to Lovec k ničemu. A to tím nejhorším možným způsobem. Alke možná to bylo dobře. Protože bych nesnesla jen průměrného Lovce. Já musela mít vůdce nebo slabocha.
Ukázalo se, že Enzo je slaboch. A právě to mě paradoxe k němu přiblížilo více, než cokoliv jiného.
..........
,,Schovej se zatraceně!" křičela jsem na něj.
,,Kam?!" vytřeštěně na mě zíral. Skočila jsem a strhla ho bokem ve chvíli, kdy tlapa s drápy pročísla vzduch v místě, kde měl hlavu. Bystrá zavrčela a po tlapě skočila. Já sekla mečem a zazněl skřetův ryk.
"Sakra Enzo! Hlídej si krk, já jej pak sešívat nebudu!" ječela jsem. Enzo se na mě vyděšeně díval a křečovitě se mě držel za ruku. Slitovala jsem se a rozhlédla se.
"Bystrá, ústup!" štěkla jsem rozkaz. Bystrá zmateně zakňučela a já mystikou sežehla dalšího útočníka, který jí chtěl skočit do zad.
"K noze!" křikla jsem a s Enzem v patách utíkala. Bylo to snad poprvé, kdy jsem z boje utíkala. Temné, kteří se k nám blížily, jsem lehce zabíjela, ale přímý boj neriskovala. Enzovi by se mohlo něco stát. A já bych si jej na svědomí nevzala. Bystrá byla pár skoky u mě a ostražitě větřila. Já kelal jako dlaždič.
"Když nemáš na boj zblízka, proč si nepořídíš pistol?!" zavrčela jsem na Enza, který byl až příliš bledý. Snažila jsem se jej zatáhnout do hovoru, jelikož pak byla menší pravděpodobnost, že mi omdlí na místě v půli kroku.
"Já... já..." koktal a zakopl. Se zaklením jsem jej podepřela a druhou rukou odrazila skřítka, který na nás skočil. A pak mi něco narazilo do zad a strhlo mě na zem. Bystrá začala zuřivě vrčet a skočila na Temného, ale tím mě jen více přitiskla k zemi a vyrazila mi zbytek vzduchu z plic. Meč mi při pádu vypadl z ruky a teď byl těsně mimo můj dosah. Snažila jsem se rozeznat druh Temného, který mě právě zalehl, ale nešlo to. Náhle jsem pocítila ostrou bolest v břiše a vykřikla.
"Meye!" slyšela jsem Enzův křik. Uvědomila jsem si, že sama také hlasitě křičím a také slyšela vítězný ryk Temného. Popadla jsem zbytečky svých sil a mystikou Temného zabila. Když jsem ho ze sebe odvalila, zkroutila jsem se v křeči a objala si břicho. Vzlykala jsem a křičela zároveň. Cítila jsem teplo mezi nohama a věděla, že je to krev. Nechtěla jsem se tam podívat. Nechtěla jsem vidět, jak pomalu mé tělo opouští jiný život.
Prosím Hell, prosím, neber mi jej... ! prosila jsem v duchu za dítě. Ani jsem si neuvědomila, jak jsem se na něj fixovala, dokud jsem jej neměla ztratit. Z očí mi tekly slzy.
Prosím...