Pád

25. prosinec 2011 | 12.20 |
› 

Monstra jsou skutečná a duchové také. Žijí uvnitř nás a někdy vyhrávají.

Pád
Dlouhá temná chodba po níž jsem kráčela, byla strašně depresivní. Studený kámen, plíseň, vlhko a v držácích elektrické lampy, které zdi osvětlovaly mdlým světlem. Odhalilo nemilosrdně vše, co si snad mysl v jakémsi pokusu dobročinní přikrášlila. Pohodila jsem hlavou a znechuceně nakrčila nos. Naštěstí to už není daleko.
**
Schoulila jsem se zimou a stočila se do pevnějšího klubka. Na sobě jsem měla špinavé rozedrané věci, páchly potem a něčím dalším, neidentifikovatelným a stejně odpudivým. Možná ne tak neznámým. Přemýšlet jsem o tom však nechtěla. Navíc - kdo by tady bral ohled na fakt, že nevoníte po fialkách? Seděla jsem v malé mřížové kleci a choulila se v jejím od dvířek nejvzdálenějším rohu. Tady na mě není při jejich příchodu vidět. A dostat mě odtud chce velkou námahu. Oni nechtějí problémy. Když přicházejí k nám, spěchají.
"Už jdou." hlesl někdo. Ztuhla jsem a znova mě, jak vždy, zachvátila panika. Nic jsem neslyšela, ale ať to řekl kdokoliv, žertem by to nepronesl. Na to už tu jsme moc dlouho.
Ještě více jsem se schoulila a vmáčkla do rohu. Snažila jsem se být neviditelná. Ne sama, podobné pohyby opakovali všichni tady. Nikdo netoužil odejít s nimi. Hrobové ticho, i tichounký šepot ustal. Ve vzduchu vysel těžký mrak strachu. A ano, už i já slyšela ty kroky. Děsivé, pomalé. Neodvratné.
Skřípění dveří. Vcházeli. Ztuhla jsem a zadržela dech. Hlavně se nerozbrečet. Bože, hlavně se nerozbreč. Neupoutávej na sebe pozornost. Hraj, že tu nejsi. Křečovitě jsem semkla víčka oči a pevně sevřela mříže po mém boku. Bylo tu takové ticho, že se zběsilé bušení mého srdce zdálo hlasité. I kdyby bilo potichu, oni by jej slyšeli. Tento zvuk milovali nade vše.
"No vida, kolik šikovných myšiček tu máme." pronesl melodický hlas. Mazlivě. Dokázala jsem si představit zálibný pohled, který po nás přejížděl a měla pocit, že se šíleně rozječím. Už ze zoufalé touhy vykřičet, že to nemůže být pravda. Ale to nesmím. Nesmím je na sebe upozornit, cokoliv jen ne odejít s nimi. Roztřásla jsem se však tak silně, až jsem se bála, že jen tím na sebe upozorním.
"Ano, špinavých smradlavých krys. Vem jednu a vypadneme odtud. Čpí to tu hůř než v žumpě." zasyčel druhý hlas. Ten druhý si na člověka ani hrát nesnažil. Měla jsem raději takové. Ti "lidští" byli sadistická monstra, která si ráda před večeří hrála.
"Je to obtížné, tolik zajímavých tvářiček..." přemýšlivě broukal ten první. A pak se naštěstí vydal opačným směrem, než jsem byla já. Odhodlala jsem pootevřít oči. Musela jsem vidět, co se děje.
Náhle hrobové ticho přerušil ostrý vzlykot a já sebou nechtěně trhla. Rychle jsem tam střelila pohledem. Nějaké děvče, bylo jí jen deset let, začalo usedavě plakat. Mumlala slova, avšak nebylo jí rozumět. Stejně jsem si dokázala představit, co říká. Vždy to byla stejná slova. Bylo to hloupé, upíry to jen dráždilo. Tu dívku si prohlížel blonďatý upír. Vypadal spokojeně. Už otvíral dvířka klece.
Druhý upír byl vysoký tmavovlasý a břitkým pohledem přejížděl po všech klecích. Dříve, než jsem stačila uhnout pohledem, spočinul tím svým na mě. Ztuhla jsem a do duše se mi vkradl chlad. Chtěla jsem se odvrátit, ale nešlo to, držel mě v zajetí svého černého pohledu a nechtěl pustit. Třas přestal, úplně jsem znehybněla.
Bože ne, prosím, bože, to ne, já nechci, ne, prosímneprosímtěnenene....
Upír udělal krok k mé kleci a já cítila, že nemám daleko k nervovému zhroucení. Ozval se podivný zvuk a mě po chvilce došlo, že to tak jektají mé zuby. Sevřela jsem čelist tak pevně, až to zabolelo, avšak cítila jsem, jak se mi pod víčky sbírají slzy. Ne, to nedokážu. Muž naklonil hlavu na bok a zavětřil. Doslova zavětřil, jako nějaký pes. Pořád mě pozoroval, měla jsem pocit, že čte v mé duši. V duši, kterou on už dávno ztratil.
Otevřel mříže mé klece a dvě další postavy, které byly se mnou v mém vězení, se více přitiskly k mřížím.
"Ne, ne, proboha ne, prosím ne..." slyšela jsem se mumlat. Křečovitě jsem svítala tyče klece a vyděšeně  - ne to není dostatečné slovo, nic nedokáže vystihnout ten naprostý děs, který jsem cítila - jsem tu štíhlou postavu sledovala. Naklonil se do klece a já ucítila drahou kolínskou. Na kratičký okamžik mi připomněla doby, kdy i já byla normálním člověkem a sama používala voňavky.
Muž se natáhl, upíral na mě zlověstný pohled a můj strach dosáhl naprostého vrcholu. V tu chvíli jsem omdlela.
**
Slyšela jsem skřípění a malátně otevřela oči. Uviděla jsem temnou postavu, jak svírá vřeštící klubko jedinou rukou a druhou zavírá dvířka klece. To je ten kluk! napadlo mě tupě. Ten, co byl se mnou v kleci....
Znova jsem se hloupě chytila do pohledu toho tmavovlasého upíra. Chvíli jsme na sebe jen strnule hleděli, pak však sebou upír trhl. Pohrdavě se ušklíbl a posměšně se mi uklonil. Roztřeseně jsem na něj zírala, neschopná v tu chvíli ničeho, ani racionálního myšlení.
Když za nimi zaklaply dveře, začala jsem se smát. Smála jsem se tiše, s nádechem šílenství a smála se se vší úlevou, kterou jsem momentálně cítila. Nevzali si mě. Dnes ne. Netuším, kdy se smích změnil v slzy. Seděla jsem naučeně vklíněná do rohu, držela jsem si ruku na puse, ať zdusím ty děsivé zvuky, které se ze mně draly a úlevou plakala. Bože, bože, děkuji. Prosím bože, nenechávej mě tu, už jsi mě potrestal dost, bože prosím tě....
V jednu chvíli jsem se tiskla k chladné špinavé zemi mého vězení a plakala a v další chvíli už jsem o sobě nevěděla nic.
**
Z přerývavého spánku mě probralo trhnutí. Omámeně jsem otevřela oči a automaticky se po tom, kdo mi svíral zápěstí, ohnala. Myslela jsem, že to je můj společník, který se chce sblížit. Avšak když jsem začala vnímat okolí a všimla si, že ruka mě držící je až příliš čistá a sevření jako ze železa. To by zesláblý muž nesvedl. Pohltil mě děs. Nejspíše jsem křičela, nejspíše jsem kopala a kousala. Muži to nevadilo, jen se pobaveně smát.
**
Ironie života je strašná mrcha. Napadlo mě tupě, když mě v lázni drhli. Ruce a nohy jsem měla v okovech a přičinlivé služky se snažily ze mě smýt všechnu špínu klecí. Vybral si mě upír, dnes budu na jídelníčku i já. Roztřásla jsem se. Nečekaně na mě služka vylila kýbl ledové vody a já se jí trochu nadýchala. Začala jsem kašlat a prskat, snažila se dostat vodu z nosu a vytřít si ji z očí. Už mě však sušily a poté mě navlékly do prosté košilky. Stejně jí země upíři pro pobavení ztrhají. Ach bože, já nechci. Já nechci, nechci...
"Prosím, pusťte, mě, prosím..." otočila jsem se marně na služky. Jedna z nich, tlustá hnusná mrcha, mi dala silný políček, až jsem spadla ze stoličky. Zůstala jsem ležet na kachličkách a zase plakala. Náhle mě opustily veškeré síly, nebyla jsem schopná myslet, natož udělat jakýkoliv pohyb. Udělala bych cokoliv, jen abych nemusela tam.
"Zvedni se!" štěkla ta samá, co mě uhodila. Upřela jsem na ni nenávistný pohled.
"Doufám, že shniješ v pekle." zasyčela jsem se statečností, kterou jsem neměla. Ale musím ji najít. Upíři ty, kteří se bojí, trápí déle. Musím hrát apatickou a je to bavit přestane. Snad.
"V pekle jsme už dávno. My všichni." hlesla jedna, z tří přítomných nejmladší. Upřela jsem na ní nadějný pohled.
"Víš co nám dělají? Víš pro koho pracuješ?" zeptala jsem se. Odvrátila pohled. Mlčela.
"Notak se mnou mluv! Víš pro jaká monstra pracuješ?! Víš pro koho mě strojíš?!" začala jsem vřískat. Upřela jsem na ty tři zoufalý pohled. ,,Prosím, zabijte mě! Utopte mě a řekněte, že to byla nehoda! Omračte mě a utopte a řekněte, že jsem nečekaně upadala do katatonického stavu a vy jste si to neuvědomily, že jste mi myly vlasy... prosím něco!" zase jsem škemrala. Ta tlustá, ta co mě uhodila, si mě přeměřila pohledem.
"Hodně štěstí." řekla, když odcházela a nechávala mě tu. Upírala jsem za ní upřený pohled. To kvůli ní mě ty dvě nezabily. Věděla jsem to. Ona jim byla vážně věrná. Doufala jsem, že v nocích spí zatraceně špatně a že jí straší noční můry. Pevně jsem v to věřila.
**
Schoulená jsem byla zase opět ve svém rohu. Byla jsem slabá jako moucha, ale živá. Už to byl pokrok. Někteří po jejich třetí večeři umírají. Já měla to pochybné štěstí, že to přežila. A věřte, že jsem se zemřít snažila.
Odvedli mě do síně a tam mě postavili k ostatním. Bavili se, smáli, popíjeli krvavé víno a nás si nevšímali. Rádi se sázeli o to, kdo se první zhroutí, kdo první se utrhne a vrhne po noži či východu. Stála jsem tupě a čekala. Buď na smrt nebo příležitost. První i druhé bylo to samé. Nebylo už v co jiného doufat.
A pak večeře začala. Začali se okolo nás slézat, kroužili a hladovýma očima si nás přeměřovali. Řezali nás a stále se smáli, bezcitně poslouchali nářek a pláč. Někteří prosili, ti kteří tu byli poprvé. Z čiré zlomyslnosti jim upíři dávali naděje. Prosila jsem a volala boha, ptala se, jak nám to může dělat. Neodpovídal. Zdálo se, že toto bylo bohem zavržené místo. I s námi lidmi uvnitř. V tu chvíli jsem už napínala poslední zbytky sebeovládání, už jsem neměla daleko k tomu se zlomit stejně jako ostatní. A možná to upíři vycítili a zaměřili se na mě...
Potáhla jsem a utřela si oči. Znovu jsem plakala. V duši jsem začala pociťovat prázdnotu.
Jediné, co snad bylo jinak než dřív, byla nová hra. Jmenovala se: Zabij a budeš zabit. Dali nám nůž a když jsme zabili jiného člověka, nakrmili se a zabili nás bezbolestně. Já odmítla. Myslela jsem, že to bude past. Nechtěla jsem na sebe upozorňovat. Ne, dokud je nebudu chtít opravdu rozzuřit do té míry, že mě zabijí v afektu.
Nezabili mě. Znásilnili mě, zmlátili, hráli si se mnou, ale nezabili mě. Napili se a pak mě hodili zpět sem. Nejdivnější na tom všem bylo, že z jejich zacházejí jsem už měla být mrtvá. Třikrát po sobě.
Zaslechla jsem pleskavý zvuk a po chvíli začala do koryt padat šlichta, která už hodně dlouho tvoří náplň mého jídla. Tupě jsem na to zírala. Zírala jsem, jak ta nažloutlá břečka padá do železných koryt a zděšeně se v sobě snažila najít alespoň jiskřičku znechucení. Ale nic jsem v sobě necítila. Koryto už mě nedokázalo ani znechutit, ani rozplakat. Myšlenky se mi zatoulaly k jedné vzpomínce.
Pamatovala jsem si na člověka, který se snažil vyhladovět k smrti. Upíři mu vyrazili přední zuby a pak do něj "jídlo" lili. Když se snažil udusit se jím, vzali si ho k hraní. Přímo před námi jej mučili. Stříhali kůžičku mezi prsty, píchaly špendlíčky do citlivých míst, lámali a trhaly prsty, stahovali pásy kůže... A další mučení, prováděné s umem, který mužovo utrpení prodloužil na dlouhé hodiny. Nakonec mu rozřízli břicho a jídlo mu do něj nalily.
Dokázala jsem se na to dívat s jistou zvrácenou fascinací jen první minuty, pak jsem se odvrátila a snažila se to ignorovat. Mužův křik jsem slyšela i přesto. Plný bolesti a beznaděje. Prosil a škemral a sliboval. Ke konci se ponižoval způsobem, který mi do duše vepsal další nesmazatelnou jizvu. Věděla jsem, že ani já bych nedokázala jednat jinak, ne po to dlouhém mučení. A byla ráda, děkovala jsem bohu, přestože to bylo odporné, že tam je on a ne já.
Když to upíry přestalo bavit jeho škemrání, vytrhli mu jazyk. Nechali se k tomu vyprovokovat. Myslím, že muž ani necítil, když mu to jídlo lili do těla. Už se nejspíše utopil krví. To jídlo bylo pro nás. Mrtvolu pak nechali na místě celé tři dny.
Stejně mě dodnes udivuje, že neumřel na bolest samotnou. Pokud existovala míra bolesti, která zabíjí, ten muž jí určitě překročil stonásobně.
Pomalu jsem se vlekla ke korytu. Vodička s něčím žlutým, něčím zeleným, na spodu něco hnědého, co se tam sráží. Odporně to celé páchne.
Když už tak sentimentálně vzpomínám, jednou nám do jídla přidali kousky lidského těla. Bylo muže, který si rozmlátil hlavu o zem. Mělo to být varování. Ať se o to nepokoušíme a jiné zarazíme. Fungovalo to perfektně.
Natáhla jsem ruce, že si do misky z rukou trochu naberu, ale pak jsem je spustila. Neměla jsem na to už sílu. Odplazila jsem se zpět do svého rohu.
**
Otevřeli se dveře. Apaticky jsem vzhlédla a překvapilo mě když jsem poznala známou tvář. Byl to ten tmavovlasý, co si mě tehdy nevzal. Vypadal... strhaně a ustaraně. Co asi může tížit upíra? A co by to bylo za banálnost ve srovnání s námi? Otevřel mou klec a ustoupil. Na co čekal? Že vylezeme sami?
"Pomůžu vám. Vylezte." pronesl. Upřela jsem na něj pobavený pohled. Ani jsem netušila, že jej ještě umím. To myslívážně? Jenže pak jsem uviděla jeho pohled. Byl utrápený a bojácný. Otevřel i ostatní klece. Nevěřícně jsem na to zírala. Tak dlouho jsem čekala na zázrak... ale toto? Chce nás zachránit upír? Proč?
Po chvíli začali vylézat. Ti noví, ti důvěřiví. Já vylezla až mezi posledními. Hýbala jsem se s podivnou lehkostí a myslela na budoucnost s apatií. Jestli to je past... co nám mohou udělat horšího, než nás poslat zpět? A pokud nás budou mučit... alespoň to skončí smrtí. Bude konec. Zažila jsem tři večeře. Možná mě ta poslední konečně zlomila. Znávala jsem jiné, kteří ve zdraví nepřečkali ani tu jednu. Jistým způsobem jsem jim záviděla.
Tmavovlasý upír nás opravdu vedl opačným směrem, než jsou síně. Já si dovolila zadoufat. Něco uvnitř mě, ochable ležícího, se jemně pohnulo. Ožila jsem a začala se rozhlížet, hledala nějaký náznak, že toto je opravdové. Bála jsem se, že to je jen sen.
A pak...
**
Šla jsem po chodbě a prohlížela si své dlouhé ostré nehty. Měla jsem hlad.
Otevřela jsem dveře s uši drásajícím skřípotem. Přeletěla jsem pohledem přes lidská těla choulící se v klecích a po tváři se mi rozlil líný úsměv.
"Myšičky." pronesla jsem jemně, zpěvavě. Vzpomněla jsme si na noc, kdy jsem se i já změnila z myšičky na upíra. Ten tmavovlasý nás opravdu chtěl zachránit. Ale chytili jej. Já se bránila a kousala, v nastalém zmatku nějak dokázala utéct. Byla jsem omylem. Přežila jsem až moc kousnutí. A ta upíří krev, která mě náhle, omylem spolykaná, hřála v žaludku, byla posledním krokem. Stala jsem se tím, čím jsou oni. Tím, co jsem tak nenáviděla. Tím, čeho jsem se tak bála.
Pak jsem vyvraždila všechny, kteří mě týrali. Byla jsem mocná, silou čerstvě stvořené.
Ale i já náhle byla upírem. A měla žízeň. Lidé v klecích.... Předtím se osvědčili a já vím, jaké chyby nedělat.
Tak jsem je nedělala.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.29 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Pád mixx 26. 12. 2011 - 18:15
RE(2x): Pád moira 07. 01. 2012 - 20:59
RE: Pád wínqa 26. 12. 2011 - 19:18
RE(2x): Pád moira 07. 01. 2012 - 21:00
RE: Pád sidy 20. 01. 2012 - 20:45
RE: Pád ronnie 02. 03. 2012 - 13:34
RE: Pád wennu 16. 05. 2012 - 23:21
RE(2x): Pád moira 20. 05. 2012 - 20:35