Jsme tady lidi. Konečně! Staré kapitoly všechny přepsané a začíná jízda s novým příběhem. ^^ m.

#16

Opravdu, opravdu jsem se chtěla obléct jako děvka a jít s Keeganem na večeři do zapadlého pajzlu, kde by mě mohl zatáhnout do rohu a bez caviků mě tam obtáhnout. Trocha sexu by mi zcela jistě pročistila hlavu a byl by to návrat k něčemu známému, co by mě docela dobře ukotvilo.

Bohužel, babička Severina znamenala problémy a nedivila bych se, kdyby si Keegan sundal kalhoty, jen aby mu hned na to klepal na rameno poskok mojí příbuzné s upozorněním, aby dbal na mou reputaci. A pokud by nás ani to nedoradilo od aktu, úslužně by nám nabídl antikoncepční pomůcky, se zdlouhavou a velice nevzrušující poučkou.

Tak to alespoň vyprávěla matka, když se jednou opila a vzpomínala na svá mladá léta. Usmívala se u toho, na znamení, že to byly ty lepší časy.

Oblékla jsem se, stejně jako na čtení poslední vůle, střídmě. Nesnažila jsem se obléct nad své postavení – i když to bylo teď, s babičkou Severinou v mém rohu, podstatně vyšší. Stejně tak do restaurace jsem vkráčela v docela mírné náladě. Nerezervovala jsem stůl, ale ani jsem se neobtěžovala – znala jsem Keegana a jeho druh, udělal to nejspíše ve chvíli, kdy jsem zmizela ze dveří. Kdybych se o to stejné pokusila já, manager restaurace by mi úslužně, ale pevně odpověděl, že to nebude třeba a rezervace je již zařízená. I kdyby v tu chvíli nebyla.

Stará krev. Přes některé zvyky prostě vlak nejede. Muž vyšší společnosti si nakonec musí hlídat svou pověst, a kdyby Keegan nezavolal, manager by rezervaci stejně zařídil z vlastní inciativy a pak by u něj můj budoucí společník měl maličký dluh.

A dluhy a jakékoli jiné službičky se braly v této sociální vrstvě velice vážně.

Keegan se postavil, když jsem ke stolu přicházela, poté lehce vymanévroval číšníka z cesty a podržel mi židli. Elegantně jsem se složila do své židle a počkala, než se pohodlně usadil. Přišel číšník, velmi dobře modulovaným hlasem nám nabídl denní specialitu. Keegan na mne pohlédl v otázce, než jsem mu dala svolení objednat i pro mě, což mu přidalo pár plusových bodíků. Celkově tento muž vyšší společnosti dělal vše přesně, jak by si žena v mém postavení jen mohla přát. Uvažovala jsem, co po mně asi chtěl.

"Neobáváte se hněvu mé babičky," konstatovala jsem, když okusil a schválil víno.

"Oh, každý s kouskem rozumu se obává Severiny Nanoci."

"A přesto jste si se mnou domluvil schůzku, když mi... bylo nařízeno, abych se dostavila na rodinnou... večeři."

"Jsem si jistý, že pozitiva svazku její vnučky a mé krve převáží jakékoli výhrady proti mé osobě." Zamyslel se. "Alespoň z většiny."

"Ano?"

"A ne, nejsem zde, abych vás požádal o ruku."

"To velmi ráda slyším," pronesla jsem suše. Prohlédla jsem si je. I když to nebude v rohu, jak jsem původně plánovala, stejně by stálo za pokus projet se na něm. Byla jsem si jistá, že měl velice měkké a voňavé pokrývky. A pokud dokázal dostát pověsti, kterou se kolem sebe snažil vykreslit, slibovalo to noc plnou zábavy. Kdo ví, kdyby byl opravdu hodný, udělala bych jednu dvě nezbednosti i já pro něj.

Keegan si ostře odkašlal. S pozdviženým obočím jsem na něj pohlédla.

"Nedívejte se na mne tak, slečno Nanoci, prosím. Nepřišel jsem sem proto, abych vás svedl."

"Tak budu muset svést já vás. Prosté."

Tiše se zasmál. "Ach. Být tak o třicet let mladší, možná bych vám i stačil."

"To by vám bylo,"

"Šestnáct. Věk, kdy mladík nemyslí na nic jiného než na sex. A to je asi jediné, co si vaše momentální nálada vyžaduje."

"V kontrastu ke starému, moudrému muži, který myslí do budoucnosti a divoký sex si nechává jako potěšení na dovolenou, kdy je vše pečlivě zařízeno předem a není zde možnost, že jej někdo odvolá uprostřed hraní k nějaké mimořádné okolnosti?"

"Cynické, ale tak se to dá také podat." Usmál se potměšile a pokynul mi sklenicí s vínem v přípitku.

Chodidlem, ze kterého jsem už skopla lodičku, jsem mu přejela po holeni. "Stejně tak musíte vědět, že když mi řeknete ne, budu se snažit jen o to více."

"Možná jsem v to doufal," zamručel si pod nos a s povzdechem chytil můj kotník a odsunul je ze svého rozkroku. Elegantně jsem se usadila nazpět a zkoumavě jej pozorovala. "Mám takový pocit, že jakkoli miluji sex, preferoval bych dlouhou, senzuální hostinu oproti tvrdé jízdě, kterou momentálně vyžadujete, má drahá slečno Nanoci."

Široce jsem se usmála. "Můžete pozvat přátele."

Tiše zasténal. "Jste horší, než stará Severina. Alespoň pro kohokoli, kdo má pár koulí a ví, k čemu se používají."

Nespokojeně jsem mlaskla. "Nechci nic jiného než sex. Čirý, ryzí, špinavý sex. Žádné komplikace a plno zábavy."

Keegan na mě zkoumavě pohlédl. "Pokud je to tak, doprovodím vás do jednoho excelentního klubu, na který byste patrně bez mého doprovodu nenarazila. A poté vás nechám vašemu večeru."

"A na oplátku?"

"Starý Jora vám odkázal pár drobností. Velmi rád je pro vás vezmu do úschovy."

Široce jsem se usmála, naklonila se a políbila jej, tak, aby se mu rozproudila krev v žilách a potřeboval víc.

"Myslím, že si všechny drobné maličkosti ponechám. My ženy tak milujeme laciné cetky," broukla jsem a usmála se na číšníka, který nám začal přinášet jídlo. Perfektní načasování. Peníze opravdu koupí mnoho.

*

Dle pohledu, kterým mě Keegan obdařil, když mne u vchodu do klubu opouštěl, zvažoval, zda mě nakonec do svého bytu neodvést. Projevil sílu vůle, kterou jsem u něj očekávala, a odešel. Škoda. Opravdu vypadal, že by s ním byla zábava. Docupitala jsem na hlavní patro a brzy byla pohodlně usazená, upíjela svůj drink a sledovala postavu Meriky Solery, která se sebevědomě a plná energie pohybovala po parketu, tu tančila s tím, tu s někým jiným. To, co měla na sobě, připomínalo více plavky než večerní šaty, vyjít v tom na ulici kdokoli jiný, nazvali by ji děvkou.

Kdokoli ze společnic by v tom vydělával bez problémů.

Ale nakonec zde něco na vyšší společnosti bylo. Jelikož Solera se, navzdory svému nedostatku oblečení, nebo možná pro něj, nesla jako královna.

Sledovala jsem ženu na parketu a uvažovala, do které skupiny patřím. Děvka, třebaže v královském rouchu, aristokratka, i když oděná v hadrech, nebo někdo, kdo může být tím i oním?

Nebo někdo, kdo nedokáže být ani jedno?

Znovu jsem se napila a pohlédla do boku, kde se posadil někdo další.

Tázavě jsem nadzvedla obočí.

"Vypadala jste, že potřebujete společnost."

"Opravdu?" Jízlivě jsem si muže přeměřila. Ach ano. Byl pohledný, způsobem, kterým se každý, kdo má peníze a dobré prostředí, dokáže učesat. A možná v tom byla i genetická manipulace, jelikož jeho rysy byly klasicky dokonalé.

"Odejdu, pokud jsem se zmýlil."

Sledovala jsem jeho uvolněné držení těla, sebevědomí a aroganci, které mě, bohužel, stále přitahovaly. Jako děvka jsem viděla mnoho falešné nadřazenosti. Křehká sebejistota, která vykvetla v ošklivou abusivitu, nebo se roztříštila pod prvními paprsky reálného světla světa.

Ale zdravý způsob, kterým se nesl muž naproti mě, společně s inteligencí v jeho očích, to mě přitahovalo jako můru světlo svíčky. Přehodila jsem si nohu přes nohu, záměrně přejela botou přes jeho holeň, stoupla mu na špičky prstů schované v drahé, kožené botě. Široce se usmála, když na místo přenesla váhu a zhoupla se na něj, obkročmo na něj nasedla. Rukama mu vjela do vlasů, které pak bolestivě sevřela a zvrátila mu hlavu.

"Myslíš, že mi utečeš?"

"Nemyslím, že chci," odpověděl. Jemně mi položil ruce na boky, ale nepokoušel se nijak navádět, což mu vysloužilo můj líný úsměv a pohlazení po spáncích, něžně jsem sevřela jeho tvář, připravená jej ochutnat.

"Uvidíme, jaký bude tvůj názor za denního světla, sokolíku."

Vrátil mi úsměv, stejně líný a dychtivý jako ten na mé tváři. Uculila jsem se, náhle plná nadšení, a sklouzla z jeho klína, což jej překvapilo. "Zatančíme si?"

Dlouze mrkl, ale pak se usmál nazpátek. "Jak si má lady přeje."

*

Probudil mě pohyb. Otevřela jsem oči a sledovala stín, který se zvedal z postele.

"Spi dál, kotě. Koupelna," zamručel a zívl. Zmizel ve dveřích, zatímco jsem se posadila, překvapeně rozhlédla.

Usla jsem v cizím bytě?

Srdce mi bušilo příliš tvrdě a rychle, i když jsem věděla, že jsem neporušila žádná pravidla a bylo to moje dostaveníčko na jednu noc, ne práce.

Ale... usla jsem v cizím bytě.

Seděla jsem a zvažovala své pocity. Nakonec se zvedla a rozhodla se najít koupelnu taky. Neobtěžovala jsem se s oblečením, stejně muselo páchnout klubem. Zaplula jsem do bludiště chodeb – bylo pozdě večer a všude bylo zhasnuto, nikdo nikde. Zdálo se, že pán domu dodržoval noční hodiny a nepřetěžoval své služebnictvo. Jediný stín, který jsem zahlédla, byla ochranka mého hostitele.

Koupelnu jsem našla na pátý pokus. Zašklebila jsem se, když jsem musela jít nejprve na záchod a ukázalo se, že jsme nepoužili žádnou ochranu. U sebe bych to i chápala, za příplatek bez čehokoli mezi těly to Goldeen stálo, ale že i její sokolík si dovolil něco takového...

Když jsem vyšla ze sprchy, čekal na mě voňavý, nadýchaný ručník a koupací róba. Ženská. Ovázala jsem si ji kolem sebe a bosá ťapkala ve snaze nalézt kuchyň. Když jedna nebyla v provozu, bylo to těžší, než by jeden hádal. Nějaký šestý smysl mě navedl do předsíňky, kde byla mísa s klíči. Vedle byla má kabelka a, uvolnila jsem se, PMobil a pokébaly. Netušila jsem, jak nervózní jsem byla ani proč, dokud jsem je opět neměla po ruce. Otevřela jsem je a upřely se na mě obviňující pohledy Vulpixe a Flareon.

"Já vím. Ale jsem zpět a pustila jsem vás hned, jak jsem měla čas." Vzala jsem Vulpixe do náruče a hladila jej právě tak, jak to měl rád. "Co kdybych vám udělala něco dobrého?" Navrhla jsem.

*

Sokolík mě našel ve chvíli, kdy jsem svým pokémonům naservírovala jídlo a nandávala si porci palačinek.

"Chceš taky?" zeptala jsem se prostě.

Dlouze si mě prohlédl, poté pokémony, a s pokrčením ramen kývl. Vydal se ke kávovaru.

"Díky, už mám," odpověděla jsem na jeho pohled.

"Takže trenérka," začal a jeho hlas byl příliš neutrální proto, aby neskrýval nějaké silné emoce.

"Mění to něco?" Koutkem oka jsem sledovala, že strážce, který byl celý večer pouze jeden, našel dva další kolegy.

"Nikde viditelně jsem pokébally večer neviděl. A trenéři jsou vždy příliš skromní, aby ten detail skrývali," odvětil sarkasticky.

"Vulpix," zavrněla rudá liška dlouze. Skočila k sokolíkovi a sedla si k němu, nadějně na něj pohlédla. Stejně jako já cítil, že náš společník neměl pokémony rád.

"Odvolej to monstrum," ucedil můj milenec, který v noci nebyl nic než něžný.

Zarazila jsem se a ostře vnímala, že strážci měli ruce blízko svých zbraní.

"Je to drahoušek," začala jsem pomalu. "Rozmazlený až hrůza, pokud se mám přiznat. Chce jen pohladit."

"Vul." Lišák nasadil výraz, kterým často i ze mě vytřískal nějakou tu sladkost.

Sokolík měl zaťatou čelist, ale fakt, proč jsme ani já ani Vulpix neustoupili – viděli jsme na něm jeho vnitřní boj. Nepochybovala jsem, že byl jedním z puritánů, kterým bylo celý život vtloukáno do hlavy, že pokémoni byli vraždící bestie. Nebo jídlo. Ale jako u každého režimu a nesmyslného vymývání mozku, slabinou bylo setkání s realitou a všechny drobnosti, které s tou ideou nesouhlasily. Náhle tvořily prostor pro přemýšlení.

Trvalo to dlouho, ale sokolík se nakonec sehl a rozhodným pohybem Vulpixe pohladil po hlavě. Byl to spíše útok než polaskání, opravdu, ale rudá liška to snesla jako profesionál a pouze mírně vrtěla ocasy.

Sokolík se ihned po dokončení pohybu narovnal a ostře Vulpixe sledoval.

"I monstra jsou pouze bytosti – a jsou dobří nebo zlí dle toho, jak s nimi jeden zachází," pronesla jsem měkce.

Můj milenec ke mně zvedl pohled. "Máš čas do rána. Potom to nechci ve svém domě."

Pohodlně jsem se opřela o linku a líně usmála.

Vulpix tiše zakňučel a packou lehce zaškrábal na nohavici muže, který nadskočil. Opět prosící pohled.

"Odvolej si to."

"Je to on, a také má city," zamumlala jsem a lišák v reakci na obsah mých slov nechal oči plavat ve slzách.

Pokémoni byli, beze sporu, stejně inteligentní jako lidé.

"Ono... on..." Muž zaskočeně zíral na pokémona.

"Vůůůlpííííx!"

Teď už to lišák přeháněl, ale sokolík se po chvilce váhání sklonil a znovu jej pohladil. Vulpix toho využil a skočil mu na klín, což muže zaskočilo, ale když se k němu začal lísat, váhavě jej hladil dále.

Odvrátila jsem pohled od strážců, které jsem po očku sledovala, stejně tak Flareon se vrátila k jídlu.

"Monstrum," odvětil tiše sokolík a podivně sledoval Vulpixe, který ležel na zádech, vykopával packami a vesele muži žužlal rukáv koupací róby. Bavil se, komediant.

"Jmenuji se Zukya. Nechtěl by ses podívat na to, jak tato malá monstra trénují, sokolíku?"

"Rianan," odvětil nakonec. "Jmenuji se Rianan." Nenadskočil, když Vulpix začal vrčet a přetahovat se s ním o jeho rukáv. Měl podivně ztracený pohled.

Kývla jsem a oba jsme se pustili do jídla.

*

Rianan byl zábavný společník, Keegan byl rebel, který rád šťouchal do vosího hnízda, bylo by příjemné se další dny ztratit v pozornosti těchto dvou mužů. Ale věděla jsem, že situace s matriarchou rodiny Nanoci prostě jen tak nezmizí a budu muset něco udělat. Dříve, než se rozhodne zakročit babička.

Vulpix i Flareon byli v pokéballech a byl to San, který mi jel na rameni a spokojeně se rozhlížel. Babička překvapivě, se vší tradicí a zkostnatělostí, kterou někdy vyžadovala, žila uprostřed nejmodernější čtvrti Ztraceného ostrova. Jelikož nejmodernější, co San pravděpodobně viděl, byl vnitřek laboratoře, napadlo mě, že by mu takový výlet mohl udělat radost.

A jakou radost mu to udělalo! Každou chvíli se u něčeho zarazil a vyžadoval po mně nějaká vysvětlení. Často jsem si musela na osobním počítači nějaké informace vyhledat, tak důkladný a detailní vysvětlení po mně požadoval. Nevadilo mi to. Dělalo mu to radost, opravdovou, upřímnou radost, a nemohla jsem se donutit se na něj zlobit, ne, když mu oči svítily nadšením, které sotva potlačoval.

Bylo zvláštní takovou ničím nezkrocenou radost vidět. Obvykle jste něco podobného viděli jen u těch nejnevinnějších – malých dětí, které ještě neznaly svět a jeho nástrahy, pokémonů v divočině, které se nedotkla lidská ruka. San si prošel peklem, a přesto se na svět stále dokázal dívat s úžasem, který... vyvolával pokoru.

"Stačí?" zeptala jsem se lehce zoufale. "Sane, později ti najdu nějaké knihy, které si na to téma budeš moct přečíst. Co na to říkáš?"

"Eevee?" zeptal se a ouška mu trochu poklesla.

"Oh ne. Žádné citové vydírání. Trávíš s Vulpixem až moc času," zamumlala jsem si pro sebe.

"Eeeeeeev?"

"Ne."

"Eeeeeeeeeeee-"

"Sane!"

"Pf." Doslova se mi na rameni natáhl jako hadrová panenka a rezignovaně sledoval cestu před námi. Rozhodně si budu muset s ním a Vulpixem promluvit.

A pak jsme byli u apartmánu, kde babička pro toto roční období obvykle přebývala, a příjemná část dnešního dne byla za námi. Na okamžik jsem zalitovala, že San nebyl doopravdy můj pokémon a nemohla jsem jej tak zavolat do ballu. Babičce ujde máloco a San nebyl zrovna nejzběhlejším v intrikách vyšší společnosti. Když se to tak vezme, nikdo mimo jejich exkluzivní kruh nebyl, mě nevyjímaje.

Ani jsem se neodhodlala k tomu zazvonit, když se ozdobná brána otevřela a objevil se uhlazený majordomus.

"Slečno Nanoci. Pokud vás mohu požádat, abyste mne následovala," pronesl mírně. Neměla jsem důvod nesouhlasit.

Babička si dokonce odpustila opulentní vyhlídku po všech drahých cetkách, které měla všude po svém apartmánu rozestavěné, vyhla jsem se i výletu do historie; pár minut po mém prvním kroku v komplexu jsme stáli před dveřmi její pracovny. Majordomus se mi lehce uklonil a zanechal mě zde stát samotnou.

Tiše jsem si povzdechla. Dlouhý den nejspíše bude ještě delším.

"Eev." San mě lehce kousl do ucha, jasně cítil mou roztěkanost.

"Vše bude v pořádku," odvětila jsem a poškrábala jej pod bradičkou. Kýchl a způsob, jakým se mi otřel o líčko, jasně naznačil, že mi nevěří. "Sane... nereaguj, cokoli se stane, ano? Babička je nebezpečná," šeptla jsem.

"Eevee?" Cítila jsem jeho studený čumáček proti líčku.

"Ber to jako hru, lišáku. Ať z nás nepřečte více než my z ní. Ano?"

Eevee hluboce zabručel, ale vycítila jsem z něj odhodlanost a lehce se uvolnila. Zaklepala jsem.

"Vstupte," ozvalo se po chvíli.

Otevřela jsem dveře a poklidně vešla. Pracovna byla menší, než bych čekala. Dřevěná podlaha vyleštěná a navoskovaná, sem tam dekorativní kobereček. Podél obvodu místnosti starožitnosti, vše decentní a vkusné. Žádná okna, byla to uzavřená místnost, obložená dřevem. Uprostřed byl masivní mahagonový stůl. Deska byla prázdná, ale nad ní se vznášely desítky hologramů a pracovních oken.

Pohledem jsem spočinula na postavě mladého muže. Seděl na rohu stolu, podle rozestavění oken kolem jeho osoby pracoval, stejně jako babička. Sledoval mě s nečitelným výrazem, ani jeho hezké rysy nedokázaly zmírnit krátký záblesk takřka nenávisti, který jeho výraz na zlomek okamžiku zošklivil. Nevšimla bych si toho, kdybych se k němu podvědomě neotočila a pozorně jej nesledovala.

Nějak jsem věděla, že navzdory tomu, že to byla matriarcha Nanoci, kdo byl nejnebezpečnějším tvorem v místnosti, nejspíše i v celé budově, ne-li městě, byl to tento muž, který byl největším nebezpečím mně.

Znuděně jsem od něj odvrátila pohled a lehce se babičce uklonila.

"Vnučko," pronesla. "Čemu vděčím za potěšení tvé návštěvy?" Nebyla jsem pro ni nebezpečím, tak se ani neobtěžovala skrývat jízlivost ve svém hlase.

"Máme mezi sebou určité... jednání, které bychom měly co nejdříve uzavřít," reagovala jsem měkce.

Matriarcha mě sledovala chladným pohledem a já se na okamžik bála, že jsem udělala chybu, vkročit do jejího sídla moci, do pasti. Nakonec, kdybych už nikdy nevyšla, kdo by namítal? Byla jsem její krev.

Muž se zvedl a začal zavírat okna v přípravě odchodu, ale Severina se natáhla a lehce položila ruku na jeho předloktí. Pohlédl na ni a kývl, poté se postavil za její židli a vyrovnal, sledoval mě znuděným výrazem.

A já náhle věděla, kdo to byl. A netušila, jak se ohledně toho cítím.

Úleva, nejspíše.

"Co očekáváš, vnučko?" pronesla babička nakonec. Sledovala mě zkoumavě, jako entomolog studující obzvláště matoucí exemplář brouka.

Lehce jsem se prsty dotkla Sana a studovala jeho reakci, jak na Severinu, tak muže. Byl klidný, dýchal pravidelně a věnoval pozornost spíše superpočítači než dvěma osobám u něj. Což mi řeklo více, než bych čekala. Nebo, přesněji řečeno, překvapilo mě to.

Mí Eevee si prošli peklem. A jako takoví si vyvinuli velmi jemný, ale dokonalý odhad na lidi. Jakmile mi začali věřit, dokázali dokonale odhadnout osobu, stačilo jim s nimi strávit pár chvil. Kaiden a Alesta, Alesta především, v tom byli lepší, ale ani ostatní se nemýlili. A zcela jistě by se neuvolnili v přítomnosti někoho, kdo představuje nebezpečí. Nebo kdo je zlý.

Hladila jsem Sana po jeho hřívě podobném límci a přehodnocovala všechny své plány.

"Chci pouze svobodu," odvětila jsem nakonec měkce.

Babička přimhouřila oči.

"Je to způsob vyšší společnosti, intrikovat, mást, získat nad svým protivníkem převahu a ujistit se, že jej nepřekoná. Já však žila mnohem jednodušší život, kde bylo prioritou přežít. Mělo to svá úskalí, stejně jako radosti. Úžas nad maličkostmi, které byly tak drahocenné. Docenění prostého faktu, že jeden žije, dýchá a tancuje cestou, kterou si sám zvolí, bez svazujících pravidel a očekávání společnosti. Opovrhuji těmi, kteří parazitují na slabých, aniž by měli morálku k tomu takovou moc správně využít."

"Eev," San mi sklouzl z ramene do náruče a tulil se ke mně. Byl dnes podivně mazlivý, ten pokémon, který mě sledoval s podezřením a pouze jeho touha po vědomostech a učení jej ke mně táhla, silněji než volání plamene svíčky pro můru.

Vzhlédla jsem k babičce. "Byla bych příšerný dědic. Už jen proto, že bych dříve zabila polovinu svých společníků, než jim podala pomocnou ruku. Neměla bych trpělivost je snášet, dokud bych nedosáhla svých cílů, a teprve poté je poslat jejich vlastní cestou, přednostně mě z očí. Do tváře bych jim řekla, jak jimi opovrhuji, místo lstivých úsměvů a pomalé, spletité destrukce, kdy krok po kroku zničím vše, čím jsou. Jsem kladivo tam, kde potřebujete dýku, ne, skalpel v hedvábí." Pohlédla jsem na muže. "Jediné, co mne dělá ideální, je má krev. Velmi dobře. Budete mít potomka své krve, babičko Severino, vezmu si vašeho dědice. Na oplátku chci pouze svou svobodu."

Rozhostilo se dlouhé ticho.

Babička se začala usmívat, jako had hypnotizujícího ptáčka a pomalu otevírající své čelisti. "Hagene?"

"Ano, matriarcho?"

"Názor?"

"Je to elegantní řešení situace."

"Ano. To je."

"Mám podmínky," dodala jsem varovně.

"Mluv." Severina, podivně, se usmívala snad jen více. Čekala jsem zuby dravce, ale měla velmi elegantní úsměv náležící jejímu postavení. Stará distingovaná matróna.

"Strávím s vaším dědicem rok. Jakkoli jsem ochotná obětovat se pro tým," usmála jsem se lstivě, "neuváži se k někomu, kým opovrhuji – nebo kdo nedokáže snést mne. Celý život je příliš dlouhá doba, i když hádám, že si tak dlouho do vlasů vjíždět nebudeme. Pokud bude chyba na mé straně, sbalím se a odejdu z Kaloen, nikdy o mne znovu neuslyšíte a váš dědic může sklidit všechnu slávu naší tak staré krve." Byla jsem si jistá, že všichni v místnosti slyšeli těžkou jízlivost, kterou jsme vložila na svá poslední slova. "Jsou charakteristické rysy, které nesnesu, a vy si nejspíše nepřejete, abych vašeho dědice jednou podřízla ve spánku," dodala jsem jemně, když jsem viděla vypočítavý pohled v očích své příbuzné.

Zvážila má slova. Poté kývla.

"Vím, že je to vůči... Hagenovi nefér, odvětila jsem váhavě, "ale nemíním mít s vyšší společností co dočinění. Chci..." Zaváhala jsem. "Plánuji se zúčastnit Kaloenského turnaje, tudíž nejspíše chci být trenérkou. Neplánuji strávit nekonečné večery na večírcích, které jsou ztrátou času a kde nebudu nic, než ozdobný ornament vašemu dědici, který, přiznejme si to, bude jediný, kdo by měl mít moc vyjednávat spojenectví a rozhodovat o tom, koho odříznout. Jsem si jistá, že i dítě, pokud bylo vychováno dle zvyků vyšší společnosti, by ze mne dokázalo dostat i mé poslední cennosti."

"Tak lehce se vzdáváš své politické moci?"

"Jakou politickou moc mám? Jsem cizinec v dokonale naolejovaném aparátu, který zde běží. Hodila bych vám do celého stroje klíč, který by pouze zmařil vaše vlastní plány."

"Nemáš žádné ambice?"

Ostře jsme se usmála. "Mou největší ambicí je být šťastná." Široce jsem se uculila nad neskrytým pohledem nevíry v jejich očích. "Dětinské, řekl by jeden. Já to však myslím naprosto vážně. Nemíním se uvázat do vyšší společnosti, hnát se za mocí, která mi přinese pouze neštěstí a bolest."

"Dále?"

"Jakmile..." hlas se mi zadrhl a zaťala jsem zuby, když mi došlo, k čemu jsem upsala nejen sebe, ale i... "jakmile..." Zaťala jsme pěsti.

"Ano?" Severina Nanoci mě ostře sledovala.

"Je těžké," procedila jsem, "upsat svou vlastní krev budoucnosti, které se tak snažím utéct," procedila jsem ostře. Zhluboka se nadechla. A náhle nevěděla, zda to dokážu.

A pak si byla jistá.

"Ne. Nemůžu."

"Prosím?"

"Mám své děti upsat něčemu, čím z hloubi duše opovrhuji? Raději své vaječníky sama vyříznu a zahodím do žumpy, než je upsat životu v neštěstí a intrikách." Otočila jsem se ke dveřím, napjatá.

"Stůj."

Nechtěla jsem se zastavit. Zároveň nebyla ochotná prostě jen odejít. "Ano?" zeptala jsem se, aniž bych se otočila.

"Vypadá to, že bereš život ve vyšší společnosti jako to největší zlo."

"A není to tak?"

"Mnozí by s tebou nesouhlasili."

"Mou postelí prošlo mnoho z těch, které tento život zlomil," ucedila jsem ostře.

Hagen přimhouřil oči, zamyšleně. Nevěděl.

"Je mnoho těch, kteří jsou se svým místem ve vyšší společnosti dokonale spokojení."

Prudce jsme se otočila, došla ke stolu a opřela se o něj, zblízka svou příbuznou sledovala. "A vy, babičko? Jak šťastná jste vy? Když vaše dcera utekla a raději pošla ve špíně, než nadále žít ve zlaté klícce?"

Severina měla na tváři hrozivý pohled, ale odmítala jsem ustoupit, i když mi srdce náhle bušilo tak tvrdě, jako bych byla ve špinavé uličce, za noci, v obklíčení gangu mužů větších a silnějších než já, s leskem ocelí v jejich prackách.

"Vidíš vyšší společnost pouze očima své matky, která... byla příliš melodramatická. A ty, jak se zdá, jsi ten rys po ní zdědila."

Narovnala jsem se a chladně ji sledovala.

"Domluvme se na, jak jsi navrhla, roku zásnub. Hagen tě bude doprovázet, ukáže ti to nejhorší ale také to nezářivější, co naše kasta může nabídnout. A pak se rozhodneš. Dáš mu dva potomky a poté můžeš odejít, pokud budeš chtít. To sis přála vyžádat jako poslední, ne? Možnost nakonec odejít. I když je tvé pouto k potomkům, které zatím ani nenostíš, příliš pevné."

Chladně se usmívala a já věděla, že zuřila, zuřila, jelikož jsem se opovážila do celé věci zatáhnout mou matku. A Severina Nanovi obvykle nic podobného neodpouštěla.

Sklonila jsem hlavu, náhle unavená.

"Ne. To nebylo poslední."

"Ano?" Hlas Matriarchy řezal a varovala mě, ať nepřekračuji meze.

Otočila jsme se k Hagenovi. "Měl by mít také šanci říct ne. Je to člověk, živá bytost. Také musí milovat, nenávidět. Ví vůbec, že jsem byla děvkou? Někteří muži by se mne nedotkli jinak, než přes finanční transakci, natož aby si mne vzali za ženu a matku jejich dětí."

Zvláštní bylo, že to babička nesmetla ze stolu, jak bych očekávala, ale zamyšleně mě i Hagena sledovala.

"Vadí ti, že tvá snoubenka byla prostitutka?"

Hagen nehl brvou, netušila, jsem, zda jej nová informace šokovala, znechutila, nebo zda mu byla celá situace ukradená a záleželo pouze na tom, že bude nést jméno naší Rodiny.

"Předpokládám, že slečna Nanoci dělala vše, co bylo v jejích silách, aby přežila," pronesl zdvořile, takřka vřele. Tak kultivovaný hlas, tak dokonalé vychování, zcela bych mu věřila. Být někým jiným.

Unaveně jsem se na něj usmála, se vzpomínkou na Turistu za očima. "Neděláme to, nakonec, všichni?"

Hagen přimhouřil oči, jeho ruka cukla k jeho pasu, kde nejspíše byla ukrytá nějaká zbraň.

"Eevee," zakňučel San a packami se opřel o mé rameno, tulil se ke mně, v jeho očích nervozita. Četl mě, napadlo mě, a cítil noční můry v mých vzpomínkách.

"To je dobré, vše je v pořádku," zašeptala jsem a pohladila jej po hřbetě.

"Eevee. Eev eevee eev. Vee."

Rozesmála jsem se, překvapeným smíchem, který šel až hluboko z břicha.

"Ano. Předpokládám, že můžeš," odpověděla jsem.

"Eev." San se vyškrábal zpět na rameno a natáhl se jako hadrová panenka, líně a spokojeně sledoval dvě osoby u stolu.

"Souhlasíš, vnučko?"

"Soulasím s čím přesně?"

Babička se znovu usmála, temná zuřivost v jejích očích na okamžik skrytá pobavenou spokojeností.

"Rok zásnub, kdy opravdu ochutnáš, co to znamená být vyšší společnost."

"Myslím, že je to minimum, které... své krvi dlužím," odvětila jsem nakonec.

"Hagene?"

"Ano, matriarcho?"

"Názor?"

"Pokud bude slečna Nanoci tak laskavá, velmi rád bych ji dnes večer pozval na večeři."

"Není na mne, abych zařizovala za mladého muže jeho námluvy," odvětila, jedno její obočí lehounce výše. Její dědic ji překvapil.

"Ráda s vámi povečeřím –" zarazila jsem se a pokrčila rameny, "jak vám mám říkat? Znám vás jen jako Hagena."

"To bude dostačující. Mohu vám také tykat, slečno?"

"Zukya," pronesla jsem po chvilce váhavě.

"Kya. Hezké jméno. Mohu vás dnes večer v sedm hodin vyzvednout na večeři?"

Lehce jsem se zamračila, zatímco babička pobaveně přihlížela. Nakonec jsem, příšerně unavená, pokrčila rameny a kývla, s nepříjemným pocitem, že se odehrálo něco, co mi uniklo. A já dělám stupidní chybu.

*

Hagen, nepřekvapivě, byl dokonalý společník, ale jeho uhlazené chování a pozlátko bohatství mi neřeklo nic o jeho charakteru. A tak jsem jej vzala do svého bytu a postavila jej před volbu.

"Ukaž mi své pokémony, nebo zásnuby teď a na místě končím."

Hagen na mě zkoumavě pohlédl. "Je to nějaký... eufemismus?"

Chvíli jsem na něj zírala, než mi došlo, na co myslí, a tiše se uchechtla. "Ne. Chtěl bys?"

"Řekl bych, že je na to příliš... brzy," reagoval uhlazeně. Tak profesionálně, že jsem měla pocit, že mám vytáhnout desky a nabídnout mu ze seznamu sexuálních aktů, které by preferoval, a poté bychom je všechny dokonale a přesně dle pořadí vykonali. Bolela mě z toho hlava. Přesto jsem se odhodlaně usmála a tvrdohlavě bojovala dále.

"Pokémoni, a jejich vztah k jejich trenérům, prozradí mnoho o osobě, která je má na povel."

Hagen přimhouřil oči, nakonec však sáhl k opasku a nechal otevřít pět pokéballů.

zdroj: cz.pinterest.com

San zasyčel a skočil mi do náruče, když můj, vcelku prostorný byteček náhle naplnila dvě těla obrovských plazů. Pohlédla jsem do boku a Primarina mi zamávala ploutví, zazpívala srdceryvnou notu. Serperior a Drampa se zavlnili, oba elegantní a navzdory jejich obřím tělům dokázali nepoškodit jedinou věc v mém malém bytečku. Oba se hlavou naklonili ke svému trenérovi a dožadovali se pozornosti. Jen maličký pohyb v koutku oka, ale zvedla jsem hlavu a sledovala mohutného Araquanida, která se držel na stropě. Bublina kolem jeho hlavy, teď když jsem si jej všimla, začala kapat na zem. Oči se mi šokem rozšířily, když jsem si uvědomila, že se po obvodu místnosti pohybuje další pokémon. Milotic, jeho více než šest metrů dlouhé tělo se opatrně vlnilo prostorem, dokud se nepropletlo mezi dvěma většími plazy a hlavičkou nežduchla do klidně stojícího Hagena.

zdroj: cz.pinterest.com

A ten, na jeho rameni...

Něco v mém srdci se sevřelo, jelikož měl na rameni Mimikyu.

Pokémona, který byl znakem naší rodiny.

zdroj: cz.pinterest.com

"Momentálně u sebe nemám svého Dragonaira, Swannu, Steelixe, Sevipera, Gyaradose, Huntaila a Gorebyss, Eelektrosse, Garchompa, Ampharose. V mém vlastnictví jsou ještě hejna Whishiwasi, farmy Clampearel a Shellderů, dva Cloysterové, hejno Brixish. Je to dostačující, má drahá slečno Nanoci?"

Sklopila jsem pohled k Hagenovi, který mě sledoval se stopou zvědavosti, a odfrkla si. "Dostal jsi mě. Lstivý chlapec," uculila jsem se. Podlaha pod váhou Milotica vrzala.

Dlouhou chvíli mě zkoumal, než se usmál nazpět a jeho oči, kterým jsem doteď nevěnovala pozornost, mě uchvátily. Obyčejné šedomodré oči by mi neměly způsobit srdeční zástavu. Ale když se v nich objevilo pobavení a něco podobné náklonnosti... Zírala jsem na něj, jelikož byl náhle... ne snad dokonalý, ale hezké rysy a oduševnělost v jeho tváři se náhle změnila ve zdrcující maskulinní přitažlivost.

"Neusmívej se."

Zamrkal.

"Už jsem tvoje snoubenka. Nemusíš se pokoušet mě svádět. Vážně ne. Máš zakázáno se usmívat."

Rozesmál se.

*

Oba jsme se vyloženě váleli na mé posteli – mám ráda komfort, měla jsem plno polštářů a obří postel, vlezlo by se tam lehce pět lidí bez toho, aby se po cestě potkali – upíjeli jsme víno a povídali si. Hagen, když nechal spadnout pečlivě vykonstruovanou masku, kterou mu bezpochyby babička vytesala na tvář, byl příjemný společník. Ne vždy narazíte na člověka, s kterým si dokážete hodiny povídat, ale Hagen takový byl.

Dokázala jsem si představit, že spolu žijeme. Neměli jsme pro sebe divokou vášeň. Ach ano, byla jsem si jistá, že sex bude zábava, ale nebyla tam ta prapůvodní jiskra, díky které bychom ze sebe strhali oblečení. Hagen by nejspíše ani nechtěl, byl jistým způsobem konzervativní. A nebyla to ani láska, nebyla jsem si jistá, zda to vůbec šlo. Když se opomenul fakt, že jsme se znali den, láska pro mě byla příliš bolestivá, abych si zkusila na Hagena vsadit. Především, když jsem věděla, že byl dostatečně politický tvor, aby jej babička zvažovala jako svého dědice.

Z náhlého popudu jsem jej praštila polštářem a než se vzpamatoval, stáhla jsem si jej do náruče. Byl strnulý, když ležel, s hlavou na mých stehnech, a já na něj shlížela a zvažovala jej.

"Mám tady něco najít?" zavtipkoval a koutek se mu zkroutil v úsměvu, který jsem za ten večer poznala jako jediný opravdový. Neznatelný, takřka ztracený, ale jeden, který předem nepromyslel a prostě jej nechal vykvést na tváři.

Jen si být jistá, že to vše nebyl akt, který pečlivě naplánoval, jelikož zanalyzoval můj profil.

"Jsi rybář."

Hegen strnul. "Prosím?"

"Strávila jsem na pobřeží a mezi rybáři dětství." Mávla jsem rukou. "I když to skrýváš dobře, poznám kadenci jejich řeči." Pousmála jsem se. "Není sprostších mužů, než námořníků, a lepších vyprávěčů, než rybářů." Zkoumavě jsem si jej přeměřila. Kromě faktu, že jsme žili na ostrovech, náhle dávalo smysl, že měl tolik vodních pokémonů.

Sledoval mě a něco v jeho tváři ochladlo.

"Opravdu ti vadí, že ti drobnost jako rybářství kazí pověst?" Sklonila jsem se k němu blíže a konspirativním šepotem pronesla: "Pokud jsi zapomněl, já byla děvka. Nejspíše bys mě v jednu dobu lehce mohl koupit, jen blok od své ulice." Usmála jsem se sluníčkovsky.

Jeho pohled potemněl a já jej sledovala. "Hagene, co se děje?" Bleskově jsem jej objala nohama kolem hrudníku, když se chtěl zvednout.

"Slečno?" Zvedl obočí.

"Ne."

"Ne?"

Zaváhala jsem. Poté uvolnila stisk stehen a stáhla nohy k sobě. Posadil se a prohrábl si vlasy rukou.

"Jste jedna rodina. Obě se dokážete dostat pod kůži, jakkoli jiné jsou vaše metody," pronesl a byla v tom stejná míra pobavení jako hořkosti. "Jakkoli se usmíváš, neměl jsem zapomenout."

Postavila jsem se a došla k oknu. Na střeše nedaleké budovy jsem viděla vyhřívat se jednu z mých Eevee. Cokoli San řekl ostatním, když jsme do mého bytu přišli, nebyl ani jeden v dohledu. Flareon šla s nimi, dávala na ně pozor. Překvapilo mě, že odběhl i Vulpix. Většinou se mi nevzdaloval od boku. Na druhou stranu jsem byla klidnější. Mezi čirou silou Flareon a Vulpixovými... netradičními schopnostmi, kdyby se dostali do problémů, byla dost velká šance, že stihnu doběhnout na místo a pomoct jim.

Plus bylo krásně. Všechny lišky se vyhřívaly na sluníčku a popravdě, kdyby nebylo Hagena, nejspíše bych dělala to stejné. Nebo nás všechny dokopala k tréninku, bylo to tak půl napůl.

"Byla jsem společnice. A byla bych špatná, kdyby se se mnou zákazník necítil dobře, nemyslíš?"

"Proč to stále omýváš dokola?" zeptal se ostře.

Pootočila jsem se a sledovala jej. "Je to moje minulost. Moje matka se živila jako prostitutka také."

"To, že byla příliš hrdá, aby přišla žebrat zpět k rodině, není omluva."

Výraz mi změkl. "Kdo z tvých nepřišel žebrat zpět a někdo ti jej ukradl?" zeptala jsem se něžně.

Jeho výraz byl kamenný. Zaváhala jsem, ale dala jsem babičce slovo a to znamenalo, že se budu upřímně snažit. Došla jsem k jeho straně posteli a poté si klekla před něj, vzala jej za ruku a držela, když se chtěl vytrhnout. "Je to moje minulost. Pokud to nebudeš schopen překousnout, ukončeme to hned, než ztratit zbytečně rok života, kdy budete s babičkou moct spokojeně intrikovat."

Sledoval mě chladným pohledem a na okamžik tam byla ta zuřivost, s kterou na mě pohlédl poprvé. Bylo velmi těžké sebou netrhnout a necouvnout. Pouze fakt, že jsem čelila opravdovým monstrům, mě udržel na místě, s přátelským, chápavým výrazem.

"Ženy," zasyčel.

"Je zde někdo... koho miluješ? Mohu zrušit zásnuby. Pokud to přijde z mé strany, ne tvojí, nevylije si to na tobě."

Hořce se zasmál.

Postavila jsem se a pak jej objala. Pouze to. Byl proti mně strnulý, ale hladila jsem jej po zádech, jako Ponitu, která se ještě nenaučila nést svého jezdce. Nakonec, po dlouhé době, si povzdechl a objal mě nazpět.

"Jste v tomto stejné. Chcete vše, nejlépe hned."

Tiše jsem zamručela, něžně mu rukou prosívala vlasy. Když jsem mu začala masírovat pokožku hlavy, zamručel a naklonil hlavu tak, abych se dostala k místům, které chtěl. Jediným varováním mi bylo, když jsem ucítila napětí v jeho pažích, byla to chvilka, kdy jsem si uvědomila, že pod perfektně ušitým oblekem a košilí bylo vypracované tělo a svaly, díky kterým by mi mohl v těsném boji lehce ublížit. A pak jsem náhle byla v posteli, pod ním, a Hagen mě sledoval temným pohledem.

"Nebudeme mít sex," pronesla jsem.

Usmál se, opět ten devastující úsměv. "Ne," souhlasil, "ale chtěla jsi slyšet o Inge. A potřebuju cítit alespoň nějakou míru kontroly, a když jsi hezky pode mnou a nemůžeš udělat žádnou nezbednost, můžu si namlouvat, že jsem to já, kdo je zde ve velení."

"A to nejsi i bez toho?"

Věnoval mi jízlivý pohled a já se nesměle usmála.

"A jelikož znám Matriarchu, předpokládám, že ani ty nebudeš uspokojená, dokud nebudeš znát celou pravdu. I když je pravda, že paní Nanoci přinejmenším nepožadovala můj osobní život – pouze mou duši," zamručel. Pohled mu bleskl k boku a zamračil se. "Dala jsi něco do vína?"

"Nemůžu za to, že neumíš pít," odvětila jsem bezvýrazně.

"To je takřka ano," povzdechl si, "mělo mi to dojít, když jsem mluvil o věcech, které jsem neřekl živé duši už... některé nikdy."

"Neopila jsem tě," ohradila jsem se.

Věnoval mi prázdný úsměv. "Můžeš osobu opít i něčím jiným než drogami. Například sladkým aktem náklonnosti." Sklonil se a přejel rty přes mé, byl to lehounký polibek, jeho ruka stejně něžně mapovala můj bok. Zdálo se to jako jednoduchý pohyb, ale něco... něco...

Srdce mi divoce bušilo, a když se odtáhl, z nějakého důvodu jsem zalapala po dechu. Měl na tváři posmutnělý úsměv, jako by věděl tajemství, které se ke mně ještě mělo dostat... a poté už bude pozdě.

"Přesně takhle," zašeptal.

"Hagene?" zeptala jsem se a možná tam byla stopa strachu, jelikož si povzdechl a svalil se na bok. Přitáhl si mě k sobě a pevně mě stiskl.

"Je mrtvá."

Lehce jsem mu položila ruku na hruď. "To je mi líto."

"Děkuji. Bylo to dávno." Byla jsem si jistá, že netušil, jak pevně mi svíral paže. Nejspíše tam budu mít zítra modřiny. Nesmím zítra zapomenout dlouhý rukáv. "Zamiloval jsem se do ní, jelikož byla sluníčko, a její rodiče to nejspíše nějak věděli, jelikož jí pojmenovali Sunny. Viděla ve všech to nejlepší. A jak nejspíše dobře víš, nejlépe ve Zkaženém městě vydělává prostituce. Její otec trpěl nemocí, která z jejich rodiny ždímala peníze příliš rychle..."

"Udělala, co musela."

"Ano."

"A tys byl pouze rybář. Neměl jsi jinou možnost."

"Ne?" zeptal se a jeho hlas zněl špatně.

"Ne. Byla její povinnost postarat se o rodinu. A ona tu povinnost brala tak vážně, jako tys bral svou k ní."

"Nebyl jsem tam pro ni, když ji jeden z jejích... zákazníků ubil k smrti," ucedil.

"Ach Hagene." Vytrhla jsem se mu a objala jej, pevně.

"Viděl jsem na ni, že byla nervózní. Ne, bála se. A já se s ní místo toho zase hádal, aby toho... aby nechala toho... a pak najednou byla mrtvá."

Svírala jsem jej a tiše broukala nesmysly, a on se třásl, jeho pohled horečnatý. Sevřel mě nazpátek a jeho třes se změnil v trhání a po chvilce jsem cítila vlhkost ve vlasech. Dále jsem tiše broukala a hladila jej po vlasech a nechala jej, toho muže s maskou, aby plakal, bez toho, abych jej zahanbila svým pohledem.

Dala jsem do toho zpropadeného vína až příliš pravdy. Napadlo mě pochmurně. Bolelo mě pro Hagena srdce. A zároveň se cítila zahanbeně, jelikož cokoli jsem chtěla vědět, jeho největší bolest jsem neměla právo takto vytáhnout na světlo světa. A popravdě ani nechtěla.