VSP: 5. kapitola

23. červenec 2011 | 19.37 |

,,To TY jsi byl ten, kdo vyděsil Quentina výhružkou smrti." zavrčela jsem a prudce se ke svému společníkovi otočila.

,,Ano." Erik se nic ani nesnažil zapírat.

,,Jak jsi to věděl?" nechápala jsem. Chtěla jsem se na něj zlobit. Vážně chtěla. Ale když můj vztek bral s tak stoickým klidem, přišlo mi to ubohé a hloupé.

,,Řekla jsi mi to." pobaveně zabručel Erik.

,,Ne." zamítla jsem a naštvaně si Erika měřila.

,,Ale ano. Ve snu." vesele se ušklíbal. Zamračeně jsem si ho měřila.

,,Ale já si nic nepamatuju..." zarazila jsem se. Protože to nebyla pravda. Náhle, když jsem na to pomyslela, jsem si vybavovala, že jsem mu to říkala.

,,Sny si někdy můžeš připomenout amuletem." poradil mi laskavě Erik.

,,Jak to, že si mé sny pamatuješ lépe, než já sama?" zavrčela jsem.

,,Možná proto, že jsem sen?" navrhl se sametovým smíchem. Obdařila jsem ho hnusným pohledem. Měla jsem jednoduše mizernou náladu.

,,Raien si myslí, že pro tebe zabíjím, Nikolaji. Proč? Proč mé lovy zastíráš svými rozkazy?" zeptala jsem se s důrazem na jeho pravé jméno.

,,Raien?!" ostře se zeptal Erik. Nebo Nikolaj? To je jedno. Celý se na lavičce narovnal a napnul. Zíral na mě zpola nevěřícně, zpola vyděšeně.

,,Jo, Raien." zabručela jsem. Zhluboka jsem se nadechla a neochotně ze sebe vysoukala slova, která nejspíše byla poděkováním. Erik na mě zmateně hleděl.

,,Za co mi děkuješ?" zeptal se podezřívavě. Zvedla jsem pohled.

,,Nemůžeš si to nechat? Už i tak je to pro mě obtížné!" odsekla jsem.

,,Meye, řekni mi to!" rozkázal Erik a chytil mě za bradu, jelikož jsem se odvrátila. Naježila jsem se. Ani Eriik mi nebude rozkazovat. Vytrhla jsem se mu a vztekle na něj pohlédla. Neochotně se stáhl, ale dále na mě neústupně hleděl.

,,Protože jsi mi zachránil zadek. Protože ve chvíli, kdy mě Raien málem zabil, jsi mi pomohl. Stačí? Už je tvé mužské ego dostatečně uspokojené?!" zavrčela jsem.

,,Já ti pomohl? Jak? Kdy?" ptal se Erik pomalu.

,,Nemám chuť na hry, Eriku." hlesla jsem s povzdechem. Na potvrzení svých slov jsem na něj unaveně pohlédla. Avšak zarazilo mě, jak zmateně se Erik tvářil. Pak jsem si opožděně vzpomněla na slova Temnoty. Erik mi pomíhal nevědomky. Protože je můj fermonelle. Ať je to cokoliv.

,,Eriku." natáhla jsem se a chytila jej za ruku. Hrála jsem si pak s ní a upírala na ní pohled, abych se nemusela dívat na něj. A Erik zamyšleně pozoroval mě.

,,Víš.... když jsem v tom boji neměla sebemenší šanci, ucítila jsem tě. V sobě." vzala jsem Erikovu ruku a položila si jí na hruď. ,,Hluboko v sobě jsem tě cítila a nevědomky tě volala na pomoc. A ty jsi přišel. Zpola jsem se pak propadla do Temnoty. A ta mě udržovala příčetnou, dokud... dokud jsi mi nepomohl Raiena zničit. Víš..." odmlčela jsem se. Nevěděla jsem, jak dále, nevěděla jsem, co říct. Už jsem měla na jazyku otázku, co je to fermonelle, i když jsem tušila, že mi to Erik někdy dávno vysvětloval (dávno? není to ani půl roku.. !), avšak Erik si mě zničeho nic vzal do náruče a vysadil si mě na klín. Stulila jsem se mu v náručí. Bylo to fajn. Otázku jsem spolkla, jelikož jsem vytušila, že chce Erik něco důležitého říct.

,,Cítil jsem celý den zvláštní pocit. Nervozitu, neklid. Nevěděl jsem proč. V jednu chvíli to ale odeznělo. Zdálo se, jako bych byl duchem jinde, také jsem byl unavený a malátný, nesoustředěný. Myslela jsem, že to je amuletem, který používáš k uklidnění Vznešeného, avšak.... Já ti pomáhal, Meye?" broukal něžně.

,,Nelíbí se mi to." zavrčela jsem.

,,Mě ano." tiše se zasmál. Zvedla jsem k němu obličej. Tvářil se uvolněně.

,,Proč?" zamračeně jsem na něj zírala.

,,Líbí se mi tě chránit." odvětil s šelmovským úsměvem.

,,Aha. Chlapský šovinismus. To jsem si mohla myslet." zavrčela jsem, ale z klína mu neslezla. Někde hluboko v sobě jsem totiž cítila potřeštěnou iracionální radost. Líbilo se mi, že mě někdo chtěl chránit ne z povinnosti, ale "lásky" ke mně. Bylo to hezké. I když bych to za nic na světě nahlas nepřiznala. A myslím, že Erik to vytušil.

,,Jsi zábavná." pronesl Erik vesele. Upřela jsem na něj zničující pohled a pak si povzdechla. Erik se jen tak tak držel, aby se nerozesmál. To jsem tak směšná? Děkuju pěkně.

,,Kde to jsme?" zamumlala jsem ospale. No to je nářez. Chce se mi spát ve snu. Zvedla jsem pohled a uviděla Erika, jak se na mě upřeně dívá.

,,Zabila jsi Raiena."

,,No jo, pomohls mi." zavrčela jsem, když jsem si domyslela, kam tím míří.

,,Ne. Tak jsem to nemyslel. Ty jsi ho zabila vlastní silou. Já ti jen pomáhal. Mohla by jsi si troufnout i na mocné Temné...." pronesl pomalu.

,,Ne!" prudce jsem se posadila, když mi došlo, kam tím míří. ,,Ne Eriku! Nebudu ti dělat vraha!" zasyčela jsem.

,,Samozřejmě, že ne." souhlasil klidně.

,,Prostě ne. Ne, Eriku." bezděčně jsem vrtěla hlavou, abych svůj nesouhlas zdůraznila.

,,Ale oni si smrt z pohledu Lovce zaslouží. Dělají odporná zvěrstva." odvětil jemně a pohladil mě. Ucukla jsem a naštvaně se na něj podívala. S povzdechem ruku stáhl.

,,Ty taky." namítla jsem ostře. Tak to vypadá, že se s Erikem pohádám i ve snu. Jsem pošahaná. Nemohlo se mi zdát o Erikovi a továrně na čokoládu?

,,Stejně to budu zastírat tím, že jsem ti to rozkázal." pronesl. ,,Musím. Zabili by tě." změnil náhle téma. Jako by i on vycítil to napětí mezi námi. Chvilku jsem ten tématický skok trávila, než jsem se zorientovala. Mluvil o tom, proč mě kryje tím, že zabíjím pro něj. Nebo tak nějak.

,,Jak to myslíš?" zeptala jsem se.

,,Jak řekl Raien: Vznešení by se nenechali zabíjet, pokud by věděli, že to dělají, v úvozovkách jen, Lovci. Našli by tě a zabili. Bez milosti. Bez odkladu. A nejspíše bez emocí."

,,Tebe si nenajdou a nezabijí tě?" zeptala jsem se lehce podrážděně. Jeho předchozí dodatek jsem ignorovala. Urážel mě.

,,Já narozdíl od Lovců mám na Dvoře podporu. To ty ne, pokud nepočítáme mě." broukl jemně.

,,Dvoře?" zeptala jsem se zaujatě. Temní mají dvory? Co se ještě dozvím? Že Santa Claus existuje?

,,Faktem je, že by tě zabili, proto zabíjíš pro mě. Nevyvracej jim to. Příště by ti mohl utéct a na Dvoře by se to vysvětlovalo jen těžce." odvětil lehce. Pokývala jsem hlavou. Stejně lehce jsem to teď přijímala. Pochopila jsem, že jiná možnost vlastně není. Jako by se nehovořilo o tom, že by mě Temní zničili ve chvíli, kdyby mě měli na dohled. ,,A ne, Meye. Já jsem nad takové povrchní zlo povznesen." odvětil s nádechem veselého pobavení po chvíli. Zmátlo mě to a chvíli mi trvalo, než mi došlo, o čem mluví. To jeho přelétávání mezi tématy mě začalo štvát. Zase se vrátil k tomu, o čem jsme debatovali předtím. Přesto jsem si jeho větu pečlivě přebrala. A došla jsem k frustrujícímu výsledku:

,,Jinak řečeno jsi ještě horší - nejhorší. Ty se nezabýváš kradením dětí z kolébek - ty raději globální masakr, co?" povzdechla jsem si.

,,Proč ten smutek a melancholie, drahá iliastro?" pronesl Erik obezřetně.

,,Uvažuju nad svým posraným životem." zavrčela jsem a bylo mi do breku. Hell, musí se mi zdát o Temném, vedle kterého i mnohonásobný masoový vrah a pedofil vypadá jako bílá lilie? A musím se s ním cítit tak dobře? Měla bych si dát vyšetřit hlavu. Z toho, jak se furt peru se mi něco nejspíše zkratovalo v hlavě...

,,Proč tak ošklivá slova, Meye?" káravě pronesl Erik, ale byla v tom únava, tíživá a dusivá. ,,Lituješ snad?" zeptal se. Zamyslela jsem se. A než jsem si uvědomila, že to hořkost a bolest straší v Erikově nádherném hlase, momentálně nakřáplém a zlomeném, sen skončil.

...

Pípání nějakého přístroje. Pach dezinfekce. A šum. Omámeně jsem otevřela oči.

,,Slečna Dark?" otázal se odměřený hlas. Klapnutí dveří. Tupě jsem na doktora, který právě přišel, zírala.

,,Ano?" zachrapěla jsem.

,,Je dobře, že jste se vzbudila. Měla jste silný otřes mozku a navíc vám v mozku praskla důležitá cévka. Copak vás nikdo neupozornil, co může napáchat přemíra užívání Samaelu?" ptal se doktor nesouhlasně.

,,Ach... proto mi asi tak třeští hlava, že?" zasténala jsem a pokusila se posadit. Doktor mě  zarazil pohledem a i tak to nešlo. Svaly jsem měla jako ze želatiny. Nahmátla jsem amulet a chtěla vidět ten sen, ve kterém jsem prý Erikovi (Nikolaji?) řekla, že jdu na Vznešeného.

,,Jen ležte. Musíte odpočívat, hlavně kvůli..." dále jsem doktora neslyšela. Usla jsem.

...

,,Budu lovit Vznešeného." pronesla jsem tiše. Byly jsme v horské chatce, hřejivý oheň v krbu byl v ostrém protikladu k zimě za oknem. Já a Erik jsme v "lžičce" leželi na nějaké kožešině na zemi. Nazí.

,,Cože?" zvědavě se zeptal Erik a prsty mi lehce přejem po nahém rameni.

,,Navrhla mi to Gabriela. Říkala, že to zvládnu. A také mi řekla, abych použila tvůj amulet jako jakýsi prostředek k zničení Vznešeného. Co to vůbec je?" zabručela jsem. Odtáhla jsem se o něj a otočila se na něj.

,,Je to moje duše, Meye. Opatruj ji. Nikdo neví, co jeho duše dokáže, ale je mocná." odvětil s potutelným úsměvem.

,,Duše?" zeptala jsem se pobaveně. Erik se také usmíval. Nevěřila jsem mu ani nos mezi očima.

,,Tak mi to neříkej, když nechceš." vyplázla jsem na něj jazyk a opět si amulet nasadila. Erik jen pokroutil pobaveně hlavou.

,,Opatruj ho." zezadu mě znovu objal a políbil na šíji. ,,Je pro mě opravdu důležitý." dodal.

,,Fajn. Ať ho dostane kdokoliv, tak jedině přes mou mrtvolu." slíbila jsem.

,,To nestačí." tvrdil Erik vesele.

,,Dobrá - tak přes konec mé existence." dodala jsem nenuceně.

...

,,Taky mám ráda divadlo." zasmála jsem se, když mi Erik přestal básnit o nádherách renesančního divadla. Byl nádherný. V očích měl jiskru a celý ožil. Musela jsem se tomu usmívat.

,,Vezmu tě tam." slíbil.

,,Do renesance?" zasmála jsem se.

,,Třeba i tam. Kdybych chtěl, tak to dokážu. S tebou dokážu cokoliv." zašeptal. Vážně jsem se na něj koukla. A pak se odvrátila. Nevěděla jsem, zda žertuje a flirtuje či říká pravdu. A asi to ani nechtěla vědět.

,,A já tě vezmu do klubu. K smrti ráda tancuju." usmála jsem se na něj a rychle přebíhala k jinému tématu. Můj společník svižně vyskočil a vytáhl mě na nohy, pak mě objal a vesele mě začal vést v tanci do rytmu hudby, kterou slyšel jen on. Ale byl dobrý tanečník a vedl mě tak dobře, že jsem tu hudbu skoro také slyšela.

,,V co věříš?" napadlo mě. Vzpomněla jsem si, že jsem si kdysi tuto otázku položila. Tehdy... chvíli předtím, než Chris...

,,Nemysli na toho bastarda přede mnou." sykl náhle Erik. Vykolejeně jsem na něj pohlédla.

,,Ty mi čteš myšlenky?" zeptala jsem se ostře.

,,Ne. Ale poznám, když na něj myslíš." úsečně odpověděl a já na něj podezřívavě hleděla. Pak se začala smát.

,,Ty žárlíš!" hlesla jsem. Erik mlčel, odmítal odpovědět. Jinak řečeno póza mrtvého brouka.

,,Věřím, stejně jako ty, v Hell." odvětil pak, když jsem se mu dle něj posmívala až moc dlouho. Přestala jsem se tedy smát a pokývala jsem hlavou. Taky jsem si to myslela. Hell, bohyně smrti. V co jiného v dnešní době věřit?

,,Slib mi něco, Meye. Až zjístíš, co ti chci říct, nezavrhuj to, drahá ili. Pro mě." Sklouzl mi rukama pod tričko a spojil své ruce na mém břiše. Netušila jsem, zda jen odváděl řeč nebo mu na tom opravdu záleželo. ,,Prosím, slib..." šeptl mi. To se mi nezdálo.

,,Co jsi...?" nestihla jsem dokončit větu. Sen skončil.

...

Pomalu jsem otevřela oči a zírala do stropu. Dlouho jsem jen ležela bez hnutí a jen hořečnatě přemýšlela. V hrudi jsem cítila tíživý pocit. Uvědomila jsem si, opravdu si uvědomila... že jsem se do Erika zamilovala. Ano, milovala jsem ho jakýmsi způsobem i předtím v Praze. Ale to bylo předtím, než jsem zjístila, že je Temný. Ale teď...

Hell, já jsem se zamilovala do svých snů.. ! V tichu jsem ležela ve tmě pokoje a přemýšlela. Má mysl si vybájila osobu, vybájila si Erika-Nikolaje do kterého se zamilovala. Nebylo těžké uhodnou proč. Nejspíše mi chyběla láska. Možná bych měla zavolat na Phoenixskou Základnu a pokusit se usmířit s mamkou. Jo, to udělám. Pak navštívím otcův hrob. Když už, tak pomůžu v Americe. Slyšela jsem, že to tam jde z kopce. V Evropě se to koneckonců drží celkem slušně. A mohla bych navštívit staré známé. Možná i babičku v Japonsku.

Kroky a pak otevření dveří. Ostré světlo. Prudce jsem zamrkala a trhla sebou, celé tělo ztuhlé. Jak dlouho jsem jen ležela ve tmě? napadlo mě udiveně.

,,Jste vzhůru?" zeptal se doktor lhostejně. Taky přeji dobrý den. pomyslela jsem si ironicky.

,,Hm." broukla jsem unaveně.

,,Měla by jste se více býbat. Škodí vám to." pronesl doktor.

,,Samozřejmě, až mi bude lépe, zase půjdu lovit." povzdechla jsem si.

,,To není moudré. Už teď jste jej velmi ohrozila. Neměla by jste tak riskovat." pronesl doktor.

,,Myslím, že Samael mi tolik mozek nepoškodil." broukla jsem mírně nesouhlasně. Nechtěla jsem doktora podráždit. Doktor na mě upřel zkoumavý pohled.

,,Neměla by jste ohrožovat vaše dítě, ne mozek, i když ten taky. Jste těhotná." pronesl doktor lehce. Asi tři vteřiny jsem na něj bez hnutí zírala, než mi došlo, co řekl.

,,Cože jsem?!" vyjekla jsem.

,,Nevěděla jste to? To se omlouvám. A samozřejmě vám gratuluji." odvětil doktor suše.

,,To není možnéí. Musel jste se splést." odvětila jsem a vydýchávala šok. ,,Musíte mít výsledky nějaké jiné Lovkyně. Já těhotná být nemůžu." pobaveně jsem se začala usmívat. Doktor si mě chladně přeměřil.

,,Jediná Lovkyně v nemocnici, které se dělal rozbor krve kvůli hladině Samaelu a molekulárnímu rozestavení, které se podivně svazují s genem-"

,,To mě nezajímá." pronesla jsem, jelikož mě začala šíleně bolet hlava. Bylo to zvláštní. Já většinou ráda diskutovala na podobná témata. Další důklaz toho, jak zle to se mnou je. ,,Není možné, prostě není možné, abych byla těhotná." pronesla jsem.

,,Ale jste." pronesl doktor. Upřela jsem na něj pohled. A došlo mi, že to myslí vážně.

Náhle se mi začalo těžce dýchat, v hlavě mi začalo hučet a začala jsem lapat po dechu. Musela jsem se opřít o postel a doktor mi pomohl zpět do postele.

Hlavně zhluboka dýchat. Hlavně dýchat. Dýchat... Nechápala jsem tu náhlou paniku, kterou jsem pocítila. Asi mě vyděsila ta myšlenka. Já a těhotna.. ?!

,,To prostě musí být omyl. Mám menstruace." namítla jsem.

,,Ano, někdy se stane, že tělu později dojde, než si uvědomí, že je v jiném stavu." odvětil doktor klidně. Zatrnulo mi. Jiný stav. Nikdy bych nečekala, že mě dvě slova budou děsit více, než zástup vlkodlaků. Vybavily se mi mé náhlé výkyvy nálad, stálé fňukání, také zvýšené navštěvování nemocnice, protože jsem bývala tak často zraněná, také jsem se nalévala Samaelem jak chronická alkoholička... Docházelo mi to, ale stále jsem si to nechtěla připustit.

,,Ne, ne, to nejde. Nemůžu mít v těle... to. Helll, vždyť já ani s nikým nespala!" křikla jsem.

,,Uklidněte se. Škodí vám to. Už i tak vaše tělo až moc zatěžujete. Jste ve 14. týdnu těhotenství." doktor si mě prohlížel se směsicí pobavení a pohrdání. Nedopaloval mě ani tak ten pohled, jako to, co si o mě asi myslel. Že jsem nějaká děvka, která se vyspí s každým Lovcem po ruce, když ani neví, že je těhotná? Nebo snad že jsem promiskuitní děvka, která dá každému, kdo si řekne a pak ani neví, kdo je otec jejího dítěte? Hell, už magořím, vždyť jaký je v tom rozdíl?!  Vyděšeně jsem na doktora zírala. Pak začala vrtět hlavou. Mám fakta. S nikým jsem nespala.

,,Pokud mě někdo neznásilnil v bezvědomí, ne-" náhle jsem se zarazila.

,,Iliastro, sen je to jen do té míry, po kterou si to připouštíš."

,,Doprdele, to snad..." oněměla jsem šokem. A já si vždy tak moc přála, aby to sen nebyl.

,,Slib mi něco, Meye. Až zjístíš, co ti chci říct, nezavrhuj to, drahá ili. Pro mě."

Prudce jsem se zvedla a běžela k umyvadlu. Stihla jsem to jen tak tak a už jsem dávivě zvracela. Po chvíli jsem si vymyla pusu a opláchla obličej. Nedokázala jsem stát, kolena se pode mnou podlomila a já se svezla na zem. Bylo mi jedno, že je špinavá a umývala se pravděpodobně naposled za první republiky.

,,Ty hajzle, ty zatracený bastarde.. ! Hell, já ho zabiju, já ho..!" zhluboka jsem se nadechla a pomalounku jsem vydechla. Konečně jsem se přestala třást. ,,Roztrhnu ho jako hada! A pak sešiju jen proto, abych ho zase zabila! Jestli ho potkám, zakroutím mu krkem a-" mumlala jsem nepřetržitou litanii vzteklých slov.

,,Zdá se, že tu přeci jen jedna noc byla, že?" zeptal se jízlivý doktorův hlas. Upřela jsem na něj strohý pohled. Pak zavrtěla hlavou. V hlavě se mi pomalu formovala děsivá myšlenka.

,,Pokud to není omyl," pronesla jsem s důrazem na slovo omyl. ,,Chci se toho zbavit. Chci interupci." odvětila jsem s mírným zaváháním. Doktor se na mě zkoumavě podíval.

,,Prosím, slib..."

,,Jste si jistá?" zeptal se a snad poprvé jsem v doktorově hlase uslyšela respekt. Hořce jsem si pomyslela, že se žena musí vzdát dítěte pro Lovce, aby si takové úcty vysloužila. Ne, nejsem si jistá. Já totiž ani nevěřím, že těhotná jsem. Ne doopravdy. Možná to mozek pochopil, ale já jako to odmítám.

,,Vy by jste své dítě přivedl sem? Do této doby?" vyhla jsem se jeho otázce. Mlčel a odvrátil se. A já si s hořkostí pomyslela, že ne. Že bych to tomu maličkému nemohla udělat. Zničit mu život tím, že bych ho vůbec porodila, přivedla ho do světa Lovců, kde není nic než smrt a bolest. Zároveň s tou podivnou starostlivostí přišlo i pochopení. Mám pod srdcem maličké, maličké, který je na mě závislé. Jsem těhotná. Nevědomky jsem si obajal břicho.

,,Lovců je málo. Svět si nemůže dovolit ztratit už ani jednoho třídy A." dodala jsem, abych je ospravedlnila. Je všechny. Snažila jsem se přesvědčit i samu sebe. Zírala jsem na své ruce. Třásly se. Proč se třásly?!

Já? Hell, já a matka? To je nemožné. To je hloupost. To je...

Roztřásla sem se celičká. Vzpomněla jsem si na své prvňáčky v Praze. Na ty malé, kteří byli tak milí. Na to, jak mě měli bezpodmíněčně rádi, jak mě zahrnovali svou láskou a chtěli jen špětičku toho nazpět. Jak mi pochválili halenku a říkali, jak jsem v ní krásná. Nikdo jiný, snad vyjma Erika, který mě sjel obdivným pohledem, si toho nevšiml. Vzpomněla jsme si i na to, jak mí prvňáčci dokázali najít krásu ve všem, jak se dokázali bavit při čemkoliv, měli radost z maličkostí, jak...

Křečovitě jsem polkla knedlík v krku a rychle mrkala nad zrádnou vláhou, která se mi začala shromažďovat v očích.

Jak byli maličcí. A takové by bylo i mé dítě. Uvědomila jsem si, že je mi to líto, nechtěla jsem jej ztratit. Měla jsem vztek, že si to maličké nechat nemůžu. Protože ten maličký byl mé krve, byl z mého života, já jej mám v sobě, byl výplodem mé lásky ke snu...

Naposledy skontrolovat a rozloučit se s mými prvňáčky. Ztratili vše a tížilo mě svědomí, že je opouštím i já... ale nedokázala jsem tu zůstat.

Ne, nebyla bych dobrá matka.

Rozbrečela jsem se.

..........

(Později jsem to svedla na těhotenské výkyvy nálad.)

..........

,,V této chvíli už je interupce riziková. Obvykle je doporučená jen do třetího měsíce těhotenství. Chápate, že tímto se můžete stát neplodnou, nemluvě o ohrožení vašeho zdraví?" ptal se doktor.

,,Myslíte, že mi jeden zákrok ohrozí život více, než parchant na krku?" zeptala jsem se mrzutě.

,,Opravdu si jste jistá? Mohlo by vás to udělat do konce života neplodnout." opakoval doktor varovně. Zatla jsem zuby a spražila ho pohledem. Při tom jsem si všimla nějakých papíru v jeho rukou. Nejspíše je podepíšu a můžu rovnou na stůl. Hell, jsem morbidní.

,,Tím lépe. Dítě jsem nikdy neplánovala." zavrčela jsem. Ale jistá jsem si tím opravdu nebyla.

,,Nelíbí se mi to slečno Dark. Může-"

,,Prostě mi dejte ty zatracené papíry. Podepíšu je a můžeme jít na to!" křikla jsem vystresovaně.

,,Interupce je drahá." dodal doktor. Podezřívavě jsem na něj koukla. Proč mám náhle pocit, že se mi to snaží vymluvit?

,,Chcete snad, abych si to dítě nechala?" zeptala jsme se a hned si uvědomila svou chybu. Řekla jsem dítě. Sakra. Mělo to být to. Když to nazvu dítětem, mohla bych se začít fixovat. A to nesmím.

,,Jen se mi nelíbí váš zdravotní stav. Zdá se mi rizikové, že-"

,,Přežila jsem, když mi vlkodlak rozerval hrdlo a zlomil vaz. Přežila jsem, když mě duch vysál skoro dosucha. Přežila jsem pád Pražké základny. Myslíte, že mě jedna zatracená interupce dostane?" ptala jsem se vztekle. Za tím vztekem jsem ale skrývala nejistotu. Jelikož čím déle doktor otálel, tím nejistější jsem byla i já. Přišlo mi to jako špatně.

,,Dobrá, jak chcete. Potřebuji ale souhlas vašeho zákonného zástupce. Vy to podepíšete tady," doktor mi podal papíry a ukázal na jednu kolonku. ,,A já chci slyšet alespoň souhlas přes telefon." dokončil. Zírala jsem na něj. Možná to bylo tím, že po té "radostné" novině jsem byla jako přetažená palicí, myslelo mi to totiž zatraveně pomalu. I hlemýžď je vedle mě momentálně sprinter.

,,Tím chcete říct, že jsem dost "velká" na zabíjení, ale nemám právo se rozhodnout, zda budu nebo nebudu matkou?" zeptala jsem se nevěřícně.

,,Nejste plnoletá, dokonce ani na české poměry." odvětil s pokrčením ramen. Ztuhle jsem na něj zírala.

,,Děláte si ze mě prdel?" uklouzlo mi. Doktor si mě přeměřil přezíravým pohledem. A sakra. On to vážně myslí vážně.

,,Moment. Budu si muset zavolat." pronesla jsem po chvíli otupěle. ,,Co by se stalo, kdyby mně oba rodiče zemřeli?" napadlo mě, když jsem byla mezi dveřmi. Doktor mi totiž prozradil, že telefonní automat je na chodbě doleva, hned za rohem.

,,Požadoval bych souhlas Lovce, který nad vámi drží dohled." odvětil s pokrčením ramen doktor. Pokývala jsem hlavou. Čekala jsem podobnou odpověď. Možná bych mohla zavolat rovnou Gabriele. S matkou se mi nechtělo mluvit - kdyby mi to vůbec zvedla. Nevěděla bych, co říct. Přes rok jsme se neslyšely a první, co mezi námi padne, bude žádost o souhlas s interupcí? To je divné dokonce i na mě.

Matka to nezvedla. V podstatě jsem to čekala, přesto jsem si v duchu oddechla. Potřebovala jsem se však dítěte (sakra, toho) zbavit co nejdříve, s každým dnem je to rizikovější. Hned jsem tedy zavolala Gabriele, přestože je okolo tří ráno. Beztak nespí a stejně to se svým darem už dávno ví.

,,Jsem na cestě. Čekej mě zítra." odvětila a položila to dříve, než jsem se zmohla na slovo. Nevěřícně jsem si odtáhla sluchátko od ucha a zírala na něj. Možná zpomalená jsem, ale že by až natolik? Gabriela Věštkyně, která už nechodí ani spát, neustále pracuje, se utrhla jen proto, aby mě navštívila pro podepsání nějakých papírů. Jakou to má logiku? Jednoduchá odpověď: žádnou. Jo, žádnou. Raději jsem si nakukala tohle. Začala mě totiž znova pekelně bolest hlava. Objala jsem si ploché břicho. Nechtělo se mi věřit, že tam opravdu bují život. Jak nějaká plíseň. Hell, plíseň v mém těle, dělení buněk, stále větší a větší cizopasník, který mé tělo bude vysávat o mou energii... udělalo se mi zle. Takhle bych raději neměla myslet. Raději ať je to dítě. To je přijatelnější.

,,No to se na to podívej, maličký, jaký děláš rozruch." broukla jsem nevědomky a pomalu od telefonního automatu odcházela. Cestou jsem si broukala. Měla jsem chuť na čokoládu.

..........

,,Takže?" ptal se doktor a natáhl ke Gabriele ruku s papíry. Už jsme přešli formální představování (zdá se, že doktora zklamalo, že dva z nejznámějších Lovců dnešní doby jsou obě ženy) a probítralo se mé těhotenství. Já pokukovala po Lovci, který přijel s Gabrielo. Je její milenec? Jiný důvod, proč by s ní jel, mě nenapadal. Pokud by se nějaký Temný dostal před Gabrielinu mystiku, tak ten Lovec pravděpodbobně nemá šanci. Tudíž se vyloučil ochránce. Navíc  jeho jméno jsem s héroickými skutky a lovy také spojé neměla, takže...

,,Ne." odvětila Gabriela.

,,Co ne?" nechápala jsem, když se na mě doktor vyčkávavě podíval.

,,Ne. Jsem věřící, Meye, a potrat je proti mému vyznání." odvětila.

,,C-co prosím?" nevěřícně jsem zamrkala.

,,To dítě si necháš." pronesla pevně. A zde máme důvod, proč přijela osobně. Jen, aby se se mnou pohádala. Nejspíše nechtěla vyjít z formy. Jak milé.

,,Ne. Nenechám." odsekla jsem.

,,Meye..."

,,Chceš mi zničit život?" zavrčela jsem. ,,Mám podle tebe zahodit dva roky života lovu nějakým.... mateřstvím?!" prskla jsem znechuceně.

,,Dva roky?" zdá se, že nikdo nehcápal.

,,Dva roky. Devět měsíců těhotenství a pak ten zbytek do dvou let bych jej odkojila a podobné... mateřské povinnosti." Jen při tom slovním spojení jsem se nevědomky otřásla. Přebalování, kojení, utírání obličeje od zvratek... ,,Nebo bych to mohla přeněchat někomu jinému?" zeptala jsem se s nadějí. Počkat, cože? Chci si to nechat? Ne! ,,Podepiš tu interupci, Gabrielo. Podepiš to, nebo budu lovit i s břichem, v čehož důsledku stejně potratím, takže to předejdeme méně krvavě. Co na to říkáš?"

,,Je mi líto, Meye. To dítě si ale necháš. A neprotestuj, vidím to." odvětila nekompromisně. Gabriela byla jediný člověk, kterého jsem potkala a byl stejně malá jako já. Přesto měla dost kuráže se mi drze dívat do očí - čelit komukoliv pohledem. Neříkám, že k tomu neměla dobré důvody. To její oči viděly věci, které nám zůstávaly skryté. I nepříjemné věci. Z té poslední myšlenky mě nepřiíjemně zamrazilo. Měla jsem zlou předtuchu.

,,Proč bych to sakra dělala?" křikla jsem rozzuřeně. Pak se mi však nečekaně vzbouřil žaludek a rychle jsem doběhla ke koši, abych se vyzvracela. Když jsem si oplachovala pusu, předstaovala jsem si lov. Sekám mečem a náhle: Blé a Temný je ohozený mou šavlí. Zčala jsem se chichotat a pak se rozesmála.

,,Gabrielo, já budu příšerná matka. Odsuzuješ to dítě k tyranovi, k týrání dětí. Ne, to nemyslíš vážně. Nemůžeš to myslet vážně."

,,Ale ano, myslím. A vím, kdo je jeho otcem." pronesla. Ztuhla jsem.

,,Cože?" vydechla jsem. Jeho otcem... doteď jsem na to nemyslela, ale teď mi to došlo. Jeho otec je... Temný. Je... zlý. Můj (?) maličký bude napůl... něco. Šokovaně jsem se roztřásla. Další důvod, proč se toho zbavit. Škoda jen, že to nemůžu použít jako argument. Kdybych totiž přiznala, že jsem spala s Temným, nejspíše by mě velmi rychle zavřeli do karantény a... raději nemyslet. Počkat, ale Gabriela řekla, že , kdo je otcem. Ví snad... Pálilo mi to zatraceně pomalu, nejspíše jsem stále byla pod vlivem nějakých oblbováků. A štvalo mě to. Nedokázala jsem přijít s žádnou kloudnou myšlenkou, neměla jsem žádnou rozumnou uvěřitelnou výmluvu.

,,Pojď vedle." pronesla Gabriela upjatě. Bez dechu jsem se zvedla a následovala jí za dveře. Hell.... snad neví... srdce mi začalo zběsile bušit. Dveře klaply. Gabriela šla dále až k protějšímu pokoji. U dveří počkala a pak za mnou zavřela. Dveře zabezpečila mystikou. Nervózně jsem na to hleděla. Bylo tu jedno okno, jeden potencionální únikový východ, ale pochybovala jsem, že se v mém stavu dostanu ven natolik rychle, abych Gabriele utekla. Byla jsem pořád hodně zesláblá. Gabriela se na mě otočila a pozorně si mě prohlédla. Byl v jejích očí náznak pohrdání? Znechucení? Štítila se mě? Nebo...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 5. kapitola faire 20. 07. 2011 - 13:53
RE(2x): VSP: 5. kapitola moira 20. 07. 2011 - 15:10
RE: VSP: 5. kapitola lucia 20. 07. 2011 - 14:50
RE(2x): VSP: 5. kapitola moira 20. 07. 2011 - 15:12
RE: VSP: 5. kapitola dara 20. 07. 2011 - 15:04
RE(2x): VSP: 5. kapitola moira 20. 07. 2011 - 15:14
RE: VSP: 5. kapitola ekl 20. 07. 2011 - 17:02
RE(2x): VSP: 5. kapitola moira 30. 07. 2011 - 16:39
RE: VSP: 5. kapitola wínqa 20. 07. 2011 - 19:23
RE(2x): VSP: 5. kapitola moira 30. 07. 2011 - 16:40
RE: VSP: 5. kapitola nyx 20. 07. 2011 - 21:01
RE(2x): VSP: 5. kapitola moira 30. 07. 2011 - 16:41
RE: VSP: 5. kapitola kristína 21. 07. 2011 - 16:22
RE: VSP: 5. kapitola mousik 23. 07. 2011 - 16:02
RE: VSP: 5. kapitola wínqa 23. 07. 2011 - 20:04
RE: VSP: 5. kapitola nyx 23. 07. 2011 - 20:20
RE: VSP: 5. kapitola lucia 24. 07. 2011 - 17:25
RE: VSP: 5. kapitola moira 26. 07. 2011 - 01:31
RE: VSP: 5. kapitola faire 29. 07. 2011 - 20:00
RE: VSP: 5. kapitola ronnie 08. 10. 2011 - 23:46