VSP: 4. kapitola

16. červenec 2011 | 19.22 |

Trochu divná kapitola. :D Snad se bude líbit. Mám z ní rozporuplné pocity.Tak v prvé řadě - napsala jsem jí opět na poslední chvíli, tudíž to po sobě nemám přečtené. Možná si začnu shánět beta-read. :P Dále... je to spíše příprava na další kapitolu, kde konečně... ale kuš, to vám nemůžu říct. :D Každopádně se mi kapitola zdá nudná. Nemastná, neslaná, nedokázala jsem se do ní vžít. :P Snad si povedete lépe než já, jinak jí asi snažu a napíšu znova.. :// Proto čekám (prosím!!) opravdové kritizující komentáře, pokud chcete pět chválu, můžete si to odpustit. A nebo ano, napiště pochvalu, ale napiště k tomu alespoň malilinkou krituku, prosím.. :)) (chyby vynechte.. :D) m.

Les byl tichý, hmyz tiše cvrlikal, vítr si pohrával v korunách stromů. Ten šelest listů byl uklidňující. Navíc jsem se v jeho zvuku mohla schovat. Přeběhla jsem tiše jako duch k dalšímu stromu a schovala se za něj, Vznešeného na dohled. Bylo už k večeru, pomalu začínalo být spíše nepříjemně, než příjemně chladno. Na druhou stranu mě stíny schovávají lépe, než světlo. Meč jsem nesla těsně u levé nohy. Omylem jsem přejela přes malý výhonek. Meč jej usekl, jen se o něj opřel. Ztuhla jsem, zděšeně pozorovala pád větvičky a tiché zašramocení. Mohla jsem to chytit. Ale prudký pohyb by na mě upozornil více, než tento tichý zvuk. Vítr vál proti mě a naštěstí spolu s pachem odnášel i tiché zvuky. Vznešený si ničeho nevšiml. Modlila jsem se k Hell, aby mi příznivý vítr vydržel. Letmo jsem pohlédla na meč. Nevinně se matně leskl. Alespoň vidím, že se mi o něj kováři Lovců opravdu postarali. Škoda jen, že tak ostrý není na vše. Skřetům ublíží stejně jako vždy.

Les má charakteristickou vůni, zemitou, příjemnou. Doufala jsem, že můj pach ten lesní moc nepřebíjí - alespoň ne natolik, aby to Vznešeného upozornilo. Ale nemyslela jsem si to. Potulovala jsem se po něm tak dlouho, že mi ta svěží vůně ulpěla na kůži i na oblečení. Mnoho lidí raději nechodí do lesíčka nadýchat se čerstvého vzduchu. Bojí se. Není se jim co divit. Skřítkové jsou zákeřná stvoření a les je jejich hřištěm, ať ve dne nebo v noci. Snad jen za plného slunného poledne nevycházejí. A ani to není jisté. Každopádně díky tomu lidé nechodí do přírody a neznečišťují ji. Je smutné, že díky Temným se zlepšuje životní prostředí. Opravdu k pláči. A to nemyslím ironicky.

Snad mě slyšel. Snad vycítil záchvěv vzduchu a stihl se na mě připravit. Anebo jen měl dobré reflexy. Každopádně, když jsem se přiblížila na dosah a rozmáchla se mečem, Vznešený neuvěřitelně rychle uhl a hned mě zaregistroval, zhodnotil a skočil. Byl mrštný jako lasička, k mé škodě, bohužel. Já však byla připravená. Vyrazila jsem jílcem meče dopředu a bouchla ho do obličeje, který se tak pěkně nabízel. Vznešený šel proti mě, svou setrvačností ránu ještě zesílil a přesto se ani nesnažil vyhnout. Ránu jsem cítila až v rameni, Vznešený však jen zavrčel a dále se na mě drápal. Nos měl zlomený, tekla z něj červená a on jako by to ani nebral na vědomí. Nezpanikařila jsem, nejsem začátečník, ale znervóznilo mě to. Vznešený jde i přes bolest. To je dobré vědět. Sáhla jsem pro další dýku a udělala výpad vpřed. Vznešený se stočil a dal mi tak možnost se osvobodit z jeho škrtícího sevření. Vyvlékla jsem se, ale roztrhl mi vestu. Naštvaně jsem na něj pohlédla. Ret měl roztržený, krev z nosu všude po obličeji. A nejděsivější na tom všem přesto bylo, že vypadal jako člověk. Žádné vyceněné zuby, žádná nelidská maska.

Jen výraz čirého strachu a děsu. A touhy přežít.

Vykopla jsem tak rychle, jako snad nikdy v životě. Byla jsem na sebe za ten kop pyšná. Vznešený se stihl jen zapřít,  vyvedla jsem ho z rovnováhy a dalším kopem poslala k zemi. Přesto byl na nohou rychleji než já a zase se po mě sápal. Já to nechápala. Vždyť jsem ho překvapila! Měl by být alespoň trochu překvapený, ne? Skoro to vypadá, jako by čekal, že na něj půjde ženská s mečem. Což je další zajímavý fakt. Bojí se mě. Malé Lovkyně, ženy s mečíkem. Proč? Pokud vím, Temný svět považuje Pantherinaeho za muže. Takže se tu jasně nabízí otázka: Proč se mě tak bojí? Snad už ven neprosákla má pravá identita? Protože pokud ano, moc dlouho nepožiju. A to není nijak pesimistický pohled na věc. To je holý fakt. Je po mně.

,,Mrcho jedna zasraná..!" sykl na mě Vznešený. Nereagovala jsem. V boji není dobré reagovat na urážky. Může vás to rychle dostat pod zelenou pořikrývku s kytičkami. Z toho by se měla udělat filozofie života. Sehla jsem se a snažila se Vznešeného zasáhnout, elegantně se však vyhnul a holou rukou (!) se snažil můj meč chytit. Vřískla jsem vztekem. Samozřejmě, že jsem nečekala, že to bude jednoduché, ale rozhodně jsem nečekala ani to, že Vznešený bude mou zbraň považovat za hračku. Což mě napadnout mohlo, když tak o tom uvažuju.

Uskočila jsem a vykopla, odvracejíc tak zuřivé ohánění rukou s drápy. Nohu jsem si málem zlomila. Bylo to jako kopat do skály. Ale má síla přeci jen odvrátila útok a Vznešený mě nezranil. Přemýšlela jsem jak na něj. Sáhla jsem si na krk a nahmátla prsten mystiky. No jo, jinak to asi nepůjde.

,,Tak pojď ty parchante.." zabručela jsem. Nečekal na další pobízení a skočil po mně. Já klidně stála, což ho znervóznilo. Nakonec se ode mě na dva metry zastavil. Nebyl hloupý. Rozeznal past. Moje chyba, že jsem zapomněla (nebo schválně opomenula, když to chcete slyšet takto), že to není jen nějaký prašivý Temný, ale další myslící živoucí (haha) bytost. Erik je dobrý příklad toho, že Temní mohou být i vychytralejší, než Lovci. Což není zas tak dobrá zpráva.

,,Tak co, co ti ten bastard dá za to, že mě zabiješ?" zasyčel Temný. Zamračeně jsem na něj zírala. Pak se přezíravě ušklíbla.

,,No tak jo. Řekni zlatíčko, kdo mi má podle tebe platit za to, že tě odkrouhnu?" zavrněla jsem sladce. Jeho chyba, že mi dává čas k přípravě. Sahala jsem po své moci mystiky a připravovala si bílý plamen. Snad ho to spálí stejně, jako každého jiného prašivého Temného. Snad.

,,Nikolaj." Vznešený to jméno zasyčel s takovou prudkou nenávistí, až jsem sebou trhla. Celý se chvěl a vypadal, že by toho Nikolaje opravdu nejraději na místě roztrhal na kousky. Škoda, že jsme proti sobě. Pomohla bych mu, abych měla o jednoho mocného Vznešeného méně a pak zabila tady toho. Přesto... Nikolaj. Něco mi to říkalo.

,,Ty si myslíš, že mám pána?" pokračovala jsem dále mírně pobavená.

,,Samozřejmě. Nedovolili by ti zabíjet Vznešené bez krvavé odplaty. Ne. Ty pracuješ pro něj. Lovkyně - to tak. Sprostý vrah pracující pro Temné..." pošklíbal se Vznešený. Nejspíše i on si připravoval něco k přežití. Možná že mi ten čas k přípravě nedával nevědomky. Možná že se i on na něco připravoval. Což není dobré. Začíná být sebejistý, skoro veselý. To by se mi mohlo vymstít.

,,A jak si můžeš být tak jistý?" znuděně jsem si prohlížela své nehty. Jen naoko. Dále jsem periferním viděním pozorovala každý jeho sebemenší pohyb.

,,Řekl mi to. Nebo lépe řečeno: vyhrožoval mi. Řekl, že dnes zemřu a usmíval se. Ale já nezemřu. To ty tu dnes zdechneš." s tím po mě Vznešený něco hodil. Neviděla jsem to a nedokázala se tomu vyhnout. Dvě malé věci se mi přilepily přes oči a já zpanikařila. Náhle jsem nic neviděla. Rukama jsem vystřelila k obličeji a bolestivě se bouchla mečem. Zběsile jsem mrkala, oči mi slzely, přesto byla všude jen neproniknutelná tma. Vyjekla jsem, opožděně, o to procítěněji vyděšeně.

Hrubá síla mě srazila a odhodila ke stromu. Vykřikla jsem, ale ne bolestí, i když jsem sebevíc chtěla, dokonce ani ne děsem nebo strachem. Vykřikla jsem jednoduchým prostým překvapením a ryzým ohromením. Svezla jsem se po kmeni stromu a hrubá kůra mě i přes oblečení poškrábala. Sotva co se záda zahojila, zase tam budu mít pohmožděniny. Mám to ale štěstí. Dopadla jsem ke kořenům stromu a bolestivě se uhodila do holeně. Jsem hold šikovná. K tomu jsem se málem vybulila, jelikož jsem dokonale ztratila smysl pro rovnováhu. Křečovitě jsem zaryla prsty do kmene stromu, zapírala se o nerovnou kůru, a přitáhla se do podřepu. Balancovala jsem na kořenech a soustředila se na sluch. Vznešený zadýchaně stál tam, kde, odhaduji, předtím. Nejspíše ho to zatracené kouzlo dost vyčerpalo, jinak by se mě už snažil zabít.

Rychle jsem se zorientovala pro novou situaci a volala Samael. Zhoupla jsem se na špičkách nohou a posunula chodidla tak, abych byla lépe zapřená, přikrčená, ať je ze mně co nejmenší cíl. Zhluboka jsem dýchala a potlačovala paniku, která mě pozvolna ovládala a zatemňovala mi zdravý rozum. Ne, že by neoprávněně. Já, zatraceně, neviděla!!

Pojď bratře, rychle.. ! nakázala jsem úsečně. A Samael mě jako vždy vyslyšel. Začala jsem pociťovat hřejivou sílu, také nastupující bolest doprovázející přeměnu. Avšak zrak se mi nevracel. Vykřikla jsem. Výbuch. Tělo se mi v jediném okamžiku přeměnilo na kočku, přesto jsem stále neviděla. Znovu jsem zařvala zděšeným ohromením.

Běh, někdo utíkal. Reflexy jednaly samy, už jsem také vyběhla, stíhala jsem svou kořist. Orientovala jsem se jen sluchem, zpola jsem narážela do stromů, klopýtala stejně často, jako se překážkám vyhýbala. Až jsem Vznešeného doběhla a povalila pod sebe.

,,Řekni, má ten tvůj Nikolaj ledově modré oči?" zasyčela jsem. Nevím proč. Bylo to myšlení zvířete, ne mě.

,,Nikolaj má ty nejděsivější oči, jaké existují. Kdybych se do nich podíval, mohlo by to být poslední, co uvidím. Já se neopovažuju takovu hloupost udělat. Ale ano, má modré oči, mrcho." odvětil jízlivý hlas. Vznešený se nebál. Myslel si, že když jsem oslepená, jsem neškodná. Hloupé. Vykopl a přehodil si mě přes hlavu. Drápy jsem mu zaryla do ramene, ať ho přinejhorším vezmu sebou. Nestalo se tak. Kop nebyl tak silný, jen mě nadzdvihl a tíhou těla Vznešeného jsem pak na něj znovu tvrdě dopadla. Jeho tělo bylo ledové, ještě studenější, než okolní noc. Rukama jsem mu přejížděla po těle, určovala jeho proporce a zároveň mu tělo drásala dlouhými ostrými drápy. Ostrý pach krve mě dráždil, lepkavé mokro mě však dráždilo více. Krev. Vznešený vykřikl bolestí. Slepě jsem se po něm sápala, začala jsem propadat své pověstné zuřivosti. Začala jsem zrychleně dýchat, rozum začínal mít čím dál menší moc až...

Nejspíše jsem mu drásala paži. Nevnímala jsem bolest z ran, kterémi zasazoval. Právě v tuto chvíli pro mě bylo prioritní jen zardousit., zabít, roztrhat, ukončit jeho existenci, přerušit líné bití srdce a pomalý nepravidelný dech. Zničit.

Po dlouhé době jsem si uvědomila, že Vznešený už nedýchá. Dokonce se nehýbe. Zarazila jsem se. Obkročmo jsem seděla na mrtvém Vznešeném, ruce měla položené na tom, co bývalo hrudí. Letmo jsem přejela po tom nerovném povrchu. Toto jsou žebra. Toto budou rozdrásané svaly. Krk a páteř a... A toto... Prudce jsem se zvedla a začala jsem od mrtvoli couvat. Obličej. Narozdíl od zbytku těla až zrůdně zachovalý. Roztřeseně jsem se svezla podél stromu, do kterého jsem narazila zády. Když opadl adrenalin z boje, když jsem si začala uvědomovat okolí, když vyšuměla zuřivost... došlo mi plnou váhou to, co se stalo. Zabila jsem ho. (A to je dobře!! Tak proč tomu sakra nevěřím.. ?!) Věděla jsem, že to byl Vznešený, ale po slepu vypadal jako každý jiný člověk. V mysli se mi promítaly odporné obrazy. Plné krve, plné nenávisti... plné mrtvých lidí. Samael mě pomalu opouštěl. Neměla jsem vůli držet ho tady dále.

Zhluboka jsem dýchala, snažila se potlačit narůstající šok. Nemůžu se zhroutit večer v lese. V lese plném malých škodolibých Temných. Vlastně tato mrtvola co nevidět přiláká více než jednoho mrchožrouta. Roztřásla jsem se. Už jsem se uklidnila. Myslet na praktické věci pomáhalo. Ukázal se však další problém.

Já nevidím. Nic nevidím. Vůbec nic. Znovu mě začala ovládat panika, znovu jsem si sahala na tvář a ujišťovala se, že tam mám oči a nic na nich není (i když jsem to cítila, ale nedokázala nahmatat), čím dál více jsem si rozmazávala po obličeji studenou lepkavou krev, kterýá tam zasychala v odporný tuchý škraloup. A v tu chvíli jsem uslyšela tiché křupnutí. Prudce jsem zvedla hlavu a slepě mžourala směrem, kde jsem cítila nějakou bytost. Někdo si hraně zničeně povzdechl. Pak se zlomyslně uchechtl.

,,Tak toto je to, co nás má zabít? Jedna zdivočelá kočička?" ptal se posměšně mužský hlas. Nereagovala jsem, jen jsem mírně pozměnila otočení hlavy, abych přesně čelila svému protivníkovi. Odhadovala jsem, zda je malý nebo vysoký. Nakonec jsem pohled "upřela" níže. Pokud je menšího vzrůstu, budu mu vidět přibližně do očí. Pokud je vysoký, tak mu budu hold hledět do hrudi. Lepší, než zírat někam nad něj a odhalovat zranitelné hrdlo. Přeci jen je to Vznešený a já ho nechci provokovat. Protože jsem stále nic neviděla. Začala jsem pociťovat hořký strach. Z muže přede mnou totiž čišela moc. Ne v takové míře, jako z Erika, ale přesto...

,,Ko jsi?" zašeptala jsem.

,,Kdo?" zeptal se jízlivě. ,,Když to musíš vědět, jsem Raien. Tak řekni, kočičko, proč si náš drahý Nikolaj myslí, že na nás stačíš? Když jsi měla problém i s Quentinem, jenž je opravdu velmi průměrný Temný?" ptal se pobaveně. Pomalu jsem se zvedala, nacházejíc oporu ve stromu. Musela jsem něco dělat, jinak se zblázním strachem. Protože... protože jsem měla chuť začít řvát. Vzpomněla jsem si na tu Gabrielinu vizi. Gabriela musela být sjetá něčím hodně silným, jelikož nic nepřipomínalo tu její vizičku. Tak například tam bylo, že bych nakonec skončila s Erikem. To se nestane. Raději umřu, něž být se Vznešeným. Být pro něj chodící lednička? Díky, nechci. A pak tam v té vizi byla Bystrá. Ale Bystrou jsem nechala na bezpečném místě, daleko odtud. Pokud bych Vznešeného nedokázala porazit a on by mě zabil, co by se stalo s ní? Ne, raději jsem jí nechala v bezpečí. No a za další jsem tam byla... jiná. Jako nějaká éterická bohyně. A k tomu jsem teď - slepá, poraněná a vyděšená - měla velice daleko. Předtím jsem se alespoň trochu držela té vize, která pro mě byla jakési vodítko, naděje. Vždy se Gabrieliny vize naplnily, no ne? Ale teď? Teď co? Ani nevím, jak ten Vznešený vypadá. Ani nevím, jak je silný. Nevím nic.

,,Nikolaje neznám. Nevím, proč si myslíte, že jsem jeho vražedkyně. Jsem Lovkyně a dělám svou práci." zabručela jsem po dlouhém tichu. Ne snad, že by mi vadilo. Ale takto ani Vznešený nic neříkal a mě znervózňovalo, že nevím, kde je. Necítila jsem totiž jeho život. Necítila jsem nic. Jako by tu nebyl. Opravdu toho Vznešeného neznám? napadlo mě. Protože jsem si, velmi matně, pamatovala, že pokud né já, má kočka ho znala. Ty modré oči! došlo mi. Erik! Má kočka myslela na Erika. Ale Erik.. ? Ne. Erik má nádherné oči. Ano, umí v nich být zlomyslnost a zloba, ale že by byly děsivé? Takové myšlenky mě uklidňovaly, uklidňovaly a zaháněly strach a bázeň, kterou jsem k Vznešenému, mému protivníkovi, o kterém ani nevím jak vypadá a kterého nevidím, cítila.

,,Něco na tobě být musí." zavrněl hlas zpoza mě. Neztuhla jsem. Už jsem trochu poučená z Erika, ten se za mě taky rád schovával a děsil mě. Přesto mi tato situace řekla něco jiného. Vznešený se ke mně dokáža dostat naprosto neslyšně. Tudíž to znamená, že bych jej měla vyřídit jinak než na boj tělo na tělo, nejlépe z velké dálky. Navzdory mé vůli, která si nepřipouštěla žádnou slabost, jsem se otřásla. Ten Vznešený mě právě mohl zabít! Prudce jsem se nadechla a donutila se pomalu vydechnout. Stačilo by jen to, aby si se mnou nechtěl hrát, stačilo, aby se rozhodl mě zabít, a už jsem mohla mít roztrhané hrdlo.. !

Notak, děvče, nepanikař. Není to dobré na zdraví. Mysli prakticky. Co máš? Dobrá otázka. Co mám? A já přeci něco mám. Stále mám připravené to kouzlo, které jsem chystala na prvního Vznešeného. A plýtvat se přeci nemá.. !

Natáhla jsem ruku a formovala malý bílý plamínek. Vznešený se prudce nadechl. Já se trochu uklidnila.

,,Řekni Raiene. Jakou smrtí by jsi nikdy nechtěl zemřít?" zeptala jsem se. Mrštila jsem silou a cítila, jak se omotala kolem mého protivníka. Avšak... zapotácela jsem se, když do mě Raien narazil a svalil se na mě . Hajzl. Zničil mi úder na efekt. Chtěla jsem ho zapálit a říct, že já bych nikdy nechtěla zemřít jako upálená. Jenže když se teď po mě válí, asi těžko jej můžu zapálit bez toho, abych podpálila i sebe.

Hell, na co to sakra myslím? Chci se snad nechat zabít?!! Vše se mi zdálo tak zmatené. Byla jsem děsně vykolejená. Že nevidím mě doslova ochromilo, i když ve trochu jiném slovasmyslu, než slovo naznačuje. Ochromilo to mou mysl. Zkratovalo mi ji.

Zavřela jsem oči a na chvíli ztuhla. Měla jsem pocit, jako bych slyšela vzdálené volání. Zdálo se mi blízké, známé, jako by se dotýkalo samé mé podstaty duše. A já... já po něm pátrala a otevřela se mu. Tušila jsem totiž, že mi pomůže. S tím jsem se uvolnila. Dokonce se malinko pousmála. Věřila jsem, že teď už bude vše v pořádku. Jaká změna. Před chvílí jsem se málem zhroutila. A ještě předtím málem pos-ehm-to strachy.

Změnila jsem energii plamene na energii zmražení. Naprosto automaticky, jako bych to dělala každý den a ne, jako bych to dnes udělala poprvé v životě. Hluboko v sobě jsem cítila něčí přítomnost. Představovala jsem si Samael, který mi našeptává, co mám dělat a přesto jsem věděla, že to není on. Děsila mě představa, že mé kroky teď vede někdo jiný. Děsilo mě, že mě možná teď někdo napůl ovládá. Můj amulet se rozzářil tak silně, až mě oslepil. A já se paradoxně propadla do Temnoty.

...

Jsi snad smutná? ptal se hlas ve tmě. Nádherný. Melodický, tajemný. Ženský.

Ne. Samozřejmě že ne. Měla bych? zabručela jsem.

Ani trochu vyděšená? zase se ptal hlas. Zvědavě.

Kdo jsi. zavrčela jsem podezřívavě.

Nikdo. Všechno. Temnota. Nicota. Magie. Mystika. Na co si vzpomeneš. hedvábně se zasmál hlas.

Proč jsem tady. Co se děje?

Tvůj fermonelle tě chrání. laskavě odvětila Temnota.

Fermonelle? zabručela jsem. Někde už jsem to slyšela. Chrání mě? Před čím?

Ale dítě. pobaveně pronesla Temnota. Zabil by tě. Vznešený, s kterým jsi bojovala, by tě zabil, ani by jsi nevěděla jak. Musíš být opatrnější. Musíš být opatrnější, když si zahráváš se Vznešenými. I oni jsou mocná síla.

Kdo je můj takzvaný fermonelle! křila jsem trochu vystrašeně.

Ty to víš, dítě.

Temnoto? hlesla jsem po dlouhé chvíli ticha. Temnoto!!

Tvůj fermonelle tě chrání, avšak sám to neví. Jste spojeni tak těsně, jako nikdo v historii. Ach maličká, toto nebude náhoda.

O čem to mluvíš? štěkla jsem.

Neuctivá. zabručel nespokojeně hlas. Pak jako bych dostala lehký políček, začala mi hořet tvář. Nevěřícně jsem se za ní chytila rukou, která by neměla existovat a o níž jsem doteď nevěděla, že jí mám.

Omlouvám se. Ale prosím, vysvětli mi, co se děje... ! zaškemrala jsem. Temnota se však začala projasňovat, ustupovala světlu až...

...

Vykřikla jsem. Prudce jsem se posadila. V první chvíli jsem si myslela, že se má slepota změnila z černé na bílou. Ale ne. To bílý plamen teď byl všude, kam jsem dohlédla. A pohasínal, snad mou ztrátou koncentrace. Bystrá mi kňučela u boku a já seděla vedle mrtvoli Vznešeného. To jsem viděla rozostřeným zrakem. Stále jsem neviděla dobře, ale natolik jasně, abych rozeznala kontury ruky, když jsem si jí natáhla před sebe.

Zaútočily na mě vzpomínky. Zaúpěla jsem a chytila se za hlavu. Vzpomínky do mě neurvale padaly málem samospádem. Když jsem padla do temnoty, ovládla mě chladnokrevná síla, byla jsem to já a zároveň ne, dělala jsem to já, s mým vědomím, avšak mé kroky vedl někdo jiný. Toto už se mi jednou stalo. pomyslela jsem si nevědomky. Tehdy, ještě v Praze, když...

Když co? Chytila jsem do rukou amulet od Erika. Byl zkvavený a horký. Třásla jsem se, byla mi zima a byla jsem slabá jako moucha. S pomocí Bystré jsem se zvedla a málem jsme utíkaly pryč. Neutíkaly jsme jen proto, že jsem nemohla. Přiopile jsem se potácela. Vyhýbala jsem se doutnajícím místům a i těm, které ještě trochu poblikávaly pohasínajícím plamenem. Všude v dohledu zářily oranžové uhlíky. Bylo to kouzelné, ale ve svém stavu jsem to nedokázala ocenit.

Stalo se to, jak Gabriela předpověděla. napadlo mě tupě. Ta síla, která mi pomohla, mi dodala sebevědomí. Znovu jsem se vrátila k tomu, co se stalo, zatímco jsem nebyla tak úplně sama sebou. Povzvedla jsem se nad paralizpovaného Vznešeného. Měl rány, říznutí, o kterých jsem ani nevěděla. V očích měl strach, obyčejný lidský strach a nevěřícné ohromení. Možná trochu podbarvené ublížeností. Nečekal, že se stane to, co se stalo. Připomínal mi člověka do té míry, že i Lovci vedle něj vypadali jako nelidské bestie. Z děsu se nějak dokázal vymanit ze sevření kouzla a začal couvat. Ale tělo bylo ztuhlé, stále napůl pod nadvládnou zmražení a neměl šanci utéct. A když jsem amulet od Erika přiložila na krvácející ránu...

Kde se na tamto hrabe na sex? Hell, oragasmus je jedna z nějdokonalejších věcí na světě, je to věc, pro kterou by se mělo zabíjet. Pro něj a ne pro nějakou ubohou moc. Avšak ten pocit, když jsem cítila to něco, co proudilo z amuletu do mě, do hlubin mého já, když se do mě vlévala síla a když jsem jí sdílela s...Vznešený sebou přestal cukat, já padla do kolen chvíli po něm. Přiskočila Bystrá, nějak jsme se dostaly na záda a...

A probrala jsem se podruhé. Bylo zvláštní se probrat, když jsem ani nespala. Jen byla hodně zamyšlená.

,,Hell, Hell, co se to stalo.. ?" zašeptla jsem úzkostně. Bystrá zakňučela a šťouchla do mě čumákem. Úzkostně jsem jí pohladila a klopýtala dále. ,,Co ty tady děláš, drahoušku?" napadlo mě. Jen provinile zakňučela a mě došlo, že mě sledovala. Nedokázala mě opustit, protože... prostě nedokázala. Zahřálo mě to u srdíčka, takřka doslova, a já jí láskyplným hlasem slibovala cokoliv by si jen mohl pes přát. Tak moc mě potěšilo co udělala, že jsem zapomněla i na to, že porušila můj rozkaz.

Konečně jsem plně pochopila tu něhu, kterou mi Erik daroval při snu. Sice to nebylo skutečné, ale pochopila jsem. Nikdo se o něj už dlouho nezajímal, až . Až teď jsem pochopila, co vše to může znamenat. A litovala jej.

..........

Vzbudila jsem se a rychle vyběhla ven. Stihla jsem to jen tak tak. Těsně za prahem jsem se zlomila v pase a vyzvracela se. Chvíli jsem roztřeseně dřepěla na zemi, otírala si špinavou pusu a utírala si slzy. Bylo mi zle a celý svět se se mnou točil. Bystrá mi pak pomohla zpět do chatky. Vypláchla jsem si pusu, umyla si jí a znaveně padla do postele. Bystrá kňučela a zoufale se na mě dívala. Měla jsem štěstí, že nedaleko od toho místa, kde jsem se poprala se Vznešenými, byla chatka. Protože jsem na tom byla vážně zle.

,,Jen počkej holka, zítra už vyjdeme." zamumlala jsem a znovu usla.

..........

Ploužila jsem se na Ruskou Základnu. Bylo mi zle. Bála jsem se. Po tom boji se Vznešenými jsem byla abnormálně unavená a pořád jsem zvracela, i když jsem neměla co. A byla mi strašná zima. Bála jsem se. Co se to se mnou děje? Nepomáhalo ani to, že jsem se dopovala koňskou dávnou Samaelu. Stále mi bylo stejně zle. A navíc jsem měla vyražený zub. Ten hajzl mi vyrazil jednu přední dvojku. Vypadala jsem vážně příšerně a navíc to byl strašný nezvyk.

Zdálo se mi to jako malá věčnost, ale nakonec jsem se tam dostala. Ze Základny mě pak viděli už z dálky. Stačil jim jediný pohled na mou bledou tvář a už mě přesunuli do Lovecké nemocnice. Vděčně jsem padla do postele a znovu usla. Možná by bylo přesnější, že jsem omdlela.

...

,,Ahoj ili." něžně mě pohladil Erik. Stálo mě obrovské úsilí neucuknout.

,,Eriku." broukla jsem a dále seděla na lavičce. Tupě jsem zírala před sebe. Byli jsme v nějakém nádherném parku. Nebo snad botanické zahraně, jelikož tu bylo až moc vlhko.

,,Jsi nemocná?" zeptal se zmateně. Koutkem oka jsem postřehla, jak nenápadně nasává můj pach.

,,Cože?"

,,Něco s tebou není v pořádku." zamračil se. Ale nedotýkal se mě. Jako by věděl, že bych to teď nesnesla. Možná i litoval toho pohlazení na přivítání.

,,Já nevím, Eriku." zabručela jsem. Dlouho jsme mlčeli. Po chvíli mě zamrzelo, že jsem na Erika tak hnusná.

,,Eriku..." začala jsem smířivě, když mi něco došlo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 4. kapitola dara 16. 07. 2011 - 21:24
RE(2x): VSP: 4. kapitola moira 17. 07. 2011 - 10:37
RE: VSP: 4. kapitola kristína 16. 07. 2011 - 21:36
RE(2x): VSP: 4. kapitola moira 17. 07. 2011 - 10:37
RE: VSP: 4. kapitola nyx 17. 07. 2011 - 13:22
RE(2x): VSP: 4. kapitola moira 17. 07. 2011 - 13:34
RE: VSP: 4. kapitola faire 18. 07. 2011 - 14:22
RE(2x): VSP: 4. kapitola moira 19. 07. 2011 - 22:36
RE: VSP: 4. kapitola mixx 18. 07. 2011 - 15:36
RE: VSP: 4. kapitola kristína 18. 07. 2011 - 18:59
RE(2x): VSP: 4. kapitola moira 19. 07. 2011 - 22:37
RE: VSP: 4. kapitola lucia* 19. 07. 2011 - 14:18
RE(2x): VSP: 4. kapitola moira 19. 07. 2011 - 22:38
RE: VSP: 4. kapitola wínqa 19. 07. 2011 - 18:30
RE(2x): VSP: 4. kapitola moira 19. 07. 2011 - 22:40