E: Zadruhé

1. září 2012 | 12.49 |
› 

Shrňme si to. V okolí je upír. Zdržuje se v blízkosti lidí, které považuji za svou rodinu. Upír se s lidmi nekamarádíčkuje. To jen já.

Lidé se s upíry nekamarádí.

Utíkají před nimi.

Upíři je totiž zabíjejí.

Ještě jsem zrychlila, mé nohy nacházely oporu v nerovném terénu lesa, který znám jako své boty, běžela jsem hustým lesem, prokousávajíc si tak nejkratší cestu k domu. A přesto jsem měla pocit, že je pozdě. Příšerný pocit.

Nakonec jsem dorazila na poslední chvíli. Upír už se zahryzl Markovi do hrdla, v krvavém obluzení si ani neuvědomil, že jsem se tu jaksi vyskytla. Nechtěla jsem bojovat tělo na tělo, měla jsem malou šanci vyhrát, proto jsem podvědomě použila své schopnosti. Obvykle jsem je nechávala spát. Vyčerpávaly mě, musela jsem častěji lovit, a i Gertruda na ně byla vyloženě alergická. Nečekaně poddajně jsem jí vyhověla. Možná to bylo tím, že jsem se zas tolik lišit od lidáí nechtěla. Hloupé? Možná. Já však nejsem zrovna nejzářivějším příkladem lidské vychytralosti a příčetnosti. Toho druhého možná trošku. A možná ne.

Upír ztuhl, odtrhl se od Markova hrdla a krk mu tak rozerval. Vykřikla jsem, ale můj vyděšený výkřik zanikl v tom Gertrudiném, který zanikl v tom bolestném skřeku upíra. Zatvrdila jsem se a donutila odvrátit pohled od Marka, který krvácel jak podříznuté sele. Tím, že ho nechám vykrvácet, mu nepomůžu. Podívala jsem se na upíra a znovu vyslala svou vůli na průzkum, hrubě se mu dobývala do mysli. Avšak... snad nepoužíváním, snad jen náhodou, jsem neodhadla sílu. Upír náhle zachropěl a padl k zemi. Okamžitě jsem přestala, upír sebou přesto cukal a po chvilce znehybněl. U pusy měl růžovou pěnu, zuby s vysunutými špičáky měl zvířecky vyceněné. Otřásla jsem se.

Šok ze smrti mě zasáhl zpožděně, trhla jsem sebou a zaúpěla, v hlavě mi dunělo. Upír přede mnou nebyl příliš starý, ale ani nejmladší a změnil se v hromádku kostí a zpráchnivělého masa. Fuj. Kdo to pak bude uklízet? napadlo mě otupěle.

"Priscillo!" zaúpěla Gertruda. Pojmenoval mě tak Mark, kdysi pracoval u šlechtičny, která se tak jmenovala. Nevěděla jsem, jestli mě to potěšilo nebo mě to uráží. Otočila jsme se k nim. Ger chovala Marka v náručí. Náhle mě do nosu zasáhla vůně krve. Kousek před chvílí si vyžádal hodně síly a já byla náhle hladová, tak strašně hladová a všude okolo byla krev.

"Není mu nic?" zeptala jsme se. Nezajímalo mě to. Ani že mi špičáky překážejí v mluvení. Cítila jsem krev, slyšela jsem ji, měla jsem hlad...

Potřásla jsem hlavou. Ne! poručila jsem si důrazně. To ten šok ze smrti upíra, na kterého jsem byla napojená. Jen to. Já nechci vysát Marka. Nechci!

4pt">"Pomoz mu!" zaúpěla Gertruda. "Není to první útok upírů, ale tenhle mu úplně rozerval hrdlo..." Gertruda se na mě podívala a vytřeštila oči. Bála se mě, ostře jsem cítila její strach. Ustoupila jsem.

"Neodcházej!" vřískla Gertruda a napůl se postavila, vlekla sebou bezmocného Marka. Zpanikařila jsem.

"Ne! Stůj!" šeptla jsem. Gertruda se ublíženě stáhla, po tvářích jí začaly stékat slzy. Pak se na mě vytřeštěně podívala, nejspíše ji došlo, co znamená, když u sebe Marka nechci. Marka s tou horkou, sladkou krví...

Byla jsem tak zaměstnaná ovládáním se, že jsem si neuvědomila, že se někdo blíží. Náhle okolo mě proletěla pochodeň. Tak blízko, až jsem na tváři ucítila žár. Pochodeň narazila do domu a dřevo ihned chytilo. Bylo to solidní dřevo, nebylo možné, aby oheň...

Otočila jsem se strnula. Za mnou stála skupinka upírů. Věděla jsem, že to nejsou lidé stejně jako jsem rozeznala psa od vlka. V čele stál bělovlasý upír a prohlížel si mě šíleným pohledem. Ruku měl nataženou k chalupě a oheň vesele rostl. Po boku se mu držel upír v kápi a já cítila i jeho upřený pohled. Oba byli silní. Nevěděla jsem, jak to vím, ale jejich moc jsem cítila.

Bělovlasý mávl rukou a na mě se jeden z upírů vrhl. Nadšeně ryčel a já překvapeně ucouvla.

"Co to...?" Upír do mě narazil a já proti němu instinktivně napřáhla ruce. Byla jsem drobná, ale silná, proto jsem dokázala si jej udržet relativně od těla. Upírovi zuby mi cvakly kousek od krku. Syčel a já na něj taky zavrčela. Začalo pršet.

"Zab ji, Ferre!" křičeli nadšeně upíři. "Roztrhej ji!" Cukla jsem sebou a převalila nás několikrát v blátě, ale zase se dostal nade mě. Zavrčela jsem. Zoufale jsem znovu nechala své instinkty jednat za sebe. Obvykle jsem se bála popustit uzdu upírovi v přítomnosti lidí, ale... Máme tu vyjmečnou situaci, že?

Upír vytřeštil oči a zakřičel. Čile uskočil, držel se za hlavu a potácel se. Skupina jej překvapeně pozorovala. Chvíli se motal po dvoře, déšť nás všechny promočil na kůži, než nakonec padl na kolena. Otočil na mě nepříčetný pohled, z očí i nosu mu tekly růžové slzičky. Cítila jsem svou mysl v té jeho a nejasně si uvědomovala vražedný záměr, který jsem si v hlavě udržovala. Třásla jsem se. Přitvrdila.

Upír obrátil oči v sloup a padl k zemi. Ihned se jeho tělo začalo smršťovat a vysušovat, až na zemi zbyla nevábná, uhnívající mrtvola. Ten upír nemohl být starší než rok.

Chvíli bylo ticho, jen Gertruda naříkala.

Bělovlasý upír si mě vztekle prohlížel, vypadalo to, že mě chce nechat na místě zabít. Ale upír s kápi se lehce dotkl jeho paže a bělovlasý se zachvěl. Zbytek družiny bělovlasého, bylo jich osm, na mě nejistě hledělo, původní krvežíznivost se měnila ve strach. Pohled jim čím dál častěji sklouzával k mrtvole jejich druha na zemi, kde neuctivě hnil v bahně. Ticho rušily kapky deště dopadající na zem, Gertruda zmlkla. Na nebi vysely těžké mraky a pouštěly na nás čím dál silnější provazce deště. Objala jsem se pažemi a těkala pohledem po okolí. Všechny instinkty na mě křičely, ať zdrhám. Okamžitě.

"Kdo jsi, holčičko?" zasyčel bělovlasý. Zaváhala jsem, ale upír v kápi pozvedl hlavu. Zaleskly se jeho oči a já věděla, že mě prosí, ať nedělám problémy.

"Priscilla." šeptla jsem. Byla mi zima. Zabití dvou upírů mi ubralo více sil, než kolik jsme zabíjením zvířat mohla nabrat. Postavila jsem se, protože doteď jsem klečela v kaluži a bahně.

"Proč mi vzdoruješ, Cilko?" zeptal se úlisně bělovlasý a já se zachvěla. Byl starý a staře i vypadal, v upíra musel být proměněn v pokročilém věku. Vypadal sešle. A upíři nestárnou. Ne čistokrevní. Krvavý osud si jej našel pozdě.

"Jsou moje rodina." odsekla jsem vzdorovitě a zaťala pěsti. Déšť nám šlehal do obličeje, ale na rozdíl od bělovlasého mi to vadilo. Já měla ráda teplo a pohodlí.

"Hloupost!" vybuchl bělovlasý. Udělal ke mně krok, ale ten v kápi mu zase zabránil cokoliv udělat. Něco tiše řekl. Bělovlasý po mně bleskl zlým pohledem, ale zarazil se a naslouchal. Pak vztekle trhl hlavou, ale zdálo se, že se na něčem s maskovaným dohodli.

"Nemám na dohadování celou noc." štěkl. Mávl na svou družinu a ta se, až na upíra s kápi, rozprchla do lesa. Směrem k městečku. Nájezd upírů? Utrženi z řetězu na to byli dost. Mlhavě jsem si vzpomněla na nějaké krásné místo s nádhernými, bohům podobnými bytostmi. Také to byli upíři, ale... byli jiní. Krásní. Dokonalí. V ničem se nepodobali těm zvířatům, špinavým, promoklým, které jsem před sebou měla. "Ty teď s námi půjdeš dobrovolně a nechám tvou... ubohou špinavou chátru žít. Nebo tě sebou vezmeme násilím a na těchto si pochutnám." vycenil bělovlasí zuby. Nevěřícně jsem zamrkala. Na rty se mi dralo odmítnutí a to samotné mě překvapilo.

"Ale..." ve chvíli, kdy jsem vypustila první hlásku se do mě opřela moc. Zmateně jsme zavrávorala, snažila se pochopit, co to je. Něco na mě tlačilo, něco se... mi snažilo dostat do mysli. Jako jsme to já udělala těm dvěma. došlo mi. Náhle se ve mně zvedl vztek, žhavý vztek, který jsem proti bělovlasému vrhla. Doslova spálil jeho pokus ovládnout mě a navíc jej donutili o dva kroky couvnout. Z nosu se mu spustila krev, v očích měl nepříčetný pohled.

"Zabij je, Severusi!" štěkl bělovlasý. Byl v tom strach. Upír v kápi se pohnul.

"Ne!" vykřikla jsem a zamítala tím vše. Bělovlasý na mě pohlédl a v jeho očích jsem viděla něco zvláštního. Zle se usmál. "Dobrá. Dobrá, půjdu s vámi!" vyhrkla jsem. Pochopila jsem, že nemám šanci. Upír v kápi se zarazil. Bělovlasý rozladěně zavrčel. Pak ke mně došel a hrubě mě uhodil. Vše ve mně se vzpíralo, ale nechala jsme se shodit do bláta a pak si přiložit nohu bělovlasého na krk.

"Teď jsi moje děvka. A budeš poslouchat. Ano?" syčel a sešlápl mi krk tak, až jsem zachroptěla. Před očima se mi zatmělo. Ani jsem nemohla nic říct. Cítila jsme v očích slzy hanby. Když bělovlasý nohu odtáhl, zamlženým zrakem jsem uviděla, že jej odtáhl ten v kápi. Něco mu tichým, vážným hlasem říkal.

"...k užitku, uvidíš. Jen musíš-"

"Nemusím nic!" štěkl bělovlasý a Severus, ten v kápi, sebou trhl. Mlčel. Bělovlasý mě popadl za vlasy a zblízka mi zakřičel do obličeje, že jej budu poslouchat. Zmateně jsme na něj hleděla. Šílený, on je opravdu šílený. Pak mě nechal padnout na zem a vztekle odcházel.

"Pojď." jemně mi pomohl na nohy Severus. Opřela jsem se o něj a když rozevřel svůj plášť, vděčně jsme se schoulila k jeho teplému tělu. Chtěla jsem se ohlédnout na Gertrudu, ale Severus mě pevněji sevřel a vedl pryč. Nevzdorovala jsem. Severus mi pomáhal.

"Severusi!" štěkl bělovlasý a nenávistně si jej přeměřoval. Severus se líně vydal k němu. Nepustil mě. I když jej za to bělovlasý vraždil očima. Pocítila jsem zlomek uspokojení. Dokud jsem neuviděla pohled bělovlasého. A věděla, že jakmile se Severuse zbaví, budu mít problém. A velký.

 **

Bělovlasý, jmenoval se Daelireus, měl sídlo na jihu Francie, poslední velké město, které jsme minuly, byl Lyon. Nerada jsem na to vzpomínala. Upíři byli... brutální, i ke své večeři. Mark měl svou chatrč někde v severní Evropě. Přesto jsme se do sídla ležícího u Středozemního moře dostali díky upíří rychlosti za pouhé tři dny. Hodně mě vyčerpávalo držet s nimi tak dlouho tak rychlé tempo, když mě navíc Daelireus vyčerpával i... jinými věcmi. Ostře jsem rozeznala rozdíl mezi upírem živícím se zvířaty a lidmi. Ale Severus mi hodně pomáhal. Moc nemluvil, ale vždy věděl, když zaostávám a dával na mě pozor. Nenutil mě pít lidskou krev a tajil to před Daelireem. Chránil mě zejména před Daelireem. Přesto si na mě ten bělovlasý hajzl dokázal došlápnout.

První noc, kdy se Severus odešel najíst, si mě dotáhl do svého pokoje a zbičoval mě. Znásilnil. A pak nechal hladovou, zraněnou a vyděšenou zavřít do skříně, kterou hodil do studně. Tu studnu pak nechal zavalit kameny. Nemusím popisovat, že jsem byla vyděšená, křičela jsem a prsty si rozedřela o stěny studny až do krve. Kameny na poklopu však pro mě byly příliš těžké, navíc v mém zesláblém stavu. Myslela jsem si, že umřu. Byla jsem děsem bez sebe.

Naštěstí mě Severus brzy našel. Když mě vytahoval – musel si kvůli mně namočit své oblečení, což mi bylo nelogicky líto nejvíce ze všeho a rozplakala jsme se proto – už jsem byla z větší části zahojená. Přesto jsem na jinak naprosto nic neříkající Severusově tváři našla vztek. Brzy jsem usnula.

Nejhorší bylo první ráno. Jako obvykle jsem si nic nepamatovala. Naštěstí jsem se vzbudila s předstihem před ostatními a spala se Severusem v jeho rakvi. Když jsem jej zmateně vzbudila – naštěstí už jsem si vypěstovala reflex nezačít okolo zmateně pobíhat jako pomatená husa, ale ptát se – Severus na mě nejprve nevěřícně zíral. Pak se představil.

Stačilo jen jeho jméno a já si na většinu vzpomněla. Bylo to pěkně trapné. Ale přešli jsme to. Jen Severus si mě měřil zvláštním, znepokojivým pohledem. Pak se však nepatrně usmál, snad poprvé. Neznámo proč na mě držel a chránil mě. Usměv jsem mu oplatila.

Daelireus hlídal každou chvilku, kdy jsem se od Severuse odloučila. A trestal ji. Nenáviděl mě. Já si vypěstovala instinkt pro to, jak se mu vyhýbat. Když jsme konečně dorazili do jeho sídla, byl to oddych, protože tam měl své vlastní děvky a zábavu... a Severus tam měl vlastní přátele, kteří na mě mohli dávat pozor, když nemohl on sám.

 **

Mnohem později mě napadlo, kolik z toho Severus hrál. A kolik byla pravda. Nikdy jsem se nedokázala rozhodnout jen pro jednu variantu. Možná to ani určit nešlo, protože to nevěděl sám Severus.

 **

Daelireus byl nenáviděný. Byl starý a mocný, ale byl šílený. Věděli to všichni. Bohužel si ve svém šílenství našel suitu věrných, které si kolem sebe držel.

Stejně tak mocný a starý byl ale i Severus. Jak jsem se dozvěděla od jeho přátel, přišel na Daelireův dvůr teprve nedávno. Neprojevoval však žádné mocenské choutky a proto jej Daelireus zdráhavě respektoval. Nikdo netušil, jak dokázal Severus uspat jeho paranoiu, protože on byl paranoidní a vraždil každého byť jen trochu silnějšího upíra. Ale dokázal to. Ke škodě Daelirea. K mé radosti.

Nebudu skromná, na Daelireově svržení jsem měla nemalý podíl. A ráda. Mít možnost vrátit mu vše, co mi prováděl, bylo opojné. Jen kvůli tomu mě Severus naučil jeden upírský trik. Schopnost, kterou jsem mohla jiné upíry podmaňovat své vůli. A pak jim podsunout myšlenku-rozkaz. Zabít se. Když Daelireus stál a sám si rval hrdlo, cítila jsem prostě jen štěstí. Jen štěstí.

Které bohužel nemělo trvat dlouho.

Severus nastoupil na post vládce upírů jižní Francie samozřejmě, a jelikož byly Daelireovi stoupenci do jednoho roztrháni, nikdo nic nenamítal.

"Díky Priscille. Pomohla jsi mi tohoto všeho dosáhnout." rozmáchlým gestem ruky obsáhl Severus celý dvůr a celou jižní Francii.

"Mon amour, samozřejmě. Samozřejmě, že jsem pomohla." vydechla jsem mu do úst a Severus se krátce, nevesele usmál. Něžně mě políbil. Věděla jsem, že ho miluju. Zoufale, bláznivě a hluboce.

Byl to hezký večer. Severus se ke mně choval hezky, jako ke své královně. Ten večer.

Až mnohem později jsem měla zjistit, proč se Severus, v mých očích hrdina a skvělý upír, jmenuje Krutost.

 **

Jako obvykle jsem vstala dezorientovaná a zmatená. V křesle u ohně seděl pohledný tmavovlasý upír, zamyšleně hleděl do ohně a upíjel, jak jsem podle čichu poznala, krev. Náhle jsem měla hlad.

"Dobrý večer, Elodie." pronesl sametově. Zamračila jsem se. Nic mi to neříkalo. Elodie? Majetek? To jsem nějaká koza?

"Dobrý večer..."

"Pane." dokončil s křivým úsměvem upír. Zamrkala jsem. "Jsem tvůj stvořitel, Elodie, drahoušku, lásko." usmál se na mě oslnivě. Lásko. Když to pronesl, zachvěla jsem se.

"Jsem vaše... milenka?" zeptala jsem se nejistě. Upíru v oku bleskla veselá jiskra.

"Ano. To jsi." potvrdil a jedním douškem krev dopil. Smutně jsme se na prázdnou sklenici podívala. Sobec. Nenechal mi ani kapku. "A miluješ mě. Miluješ mě tak, že by jsi pro mě snesla modré z nebe. Jsi moje malá ochránkyně..." dodal horce a náhle byl u mě, stáhl si mě do náruče.

"Jak se jmenujete, pane?" zeptala jsme se a snažila se neucuknout, když mi jeho studená ruka přejela po břiše. Položila jsem rozhodně svou ruku na jeho, aby nepokračoval výše. Široce se usmál, odhalil mohutné špičáky. Věděla jsem, že je to důležité. Stačilo jeho jméno a vzpomenu si, budu vědět jistě...

"Ale to není důležité, Elodie. Teď je hlavní, aby sis zapamatovala, kdo jsi ty. A že jsi moje. Jenom moje..." šeptal mi do hrudi a vykasal mi sukně. Není to důležité? To si kohouti jako ty myslí vždycky. napadlo mě mimoděk.

"Elodie, Elodie, nemysli, prostě se jen nechej milovat. Jak to správná upírka dělat má..." zavrčel mírně upír. Nejistě jsem mu přejela po ramenech, zádech, tělo se rozpomínalo na pohyby a gesta, která mysl neznala. Z úst se mi dralo falešné sténání, zmateně jsem předstírala rozkoš.

"Jsi úžasná, Elodie..." vrčel upír. A já toužila, toužila po něčem, co mi tento upír nedávala a asi ani dát nemohl. A hrála dál. Zmatená upírovým chováním i slovy, které mě pletly ještě více. A byla bezmocná.

 **

Takto se to opakovalo dlouhá léta. Upír mi své jméno neprozradil, jen do mě hlouběji a hlouběji zaséval myšlenky, které chtěl. Až pak jednoho dne prozradil své jméno a já nehla brvou. Nazval mě Priscillou a já se jen zamračila a matně si vzpomínala na temné a bolestné dny, které byly tak vzdálené luxusu Severusova dvora. Nechtěla jsem na to vzpomínat. A Severus byl spokojený.

"Moje Elodie, moje žhavá kočička..." broukal spokojeně. Přitakávala jsem. Jak mě to Severus naučil.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: E: Zadruhé isabella* 01. 09. 2012 - 19:23
RE: E: Zadruhé ronnie 21. 01. 2013 - 19:59