#15

"Hola, Morny."

"Slečno Zukyo," pozdravil mě vážně můj bankéř. Buď si na mě zvykl, nebo se v duchu musel přesvědčovat, že za to jeho plat vážně stojí.

"Mám problém."

Morny se zatvářil útrpně. "Ano slečno?"

"Mám na účtu zhruba tolik, abych dokázala splácet všechny své závazky tak půl roku. Poté budu čerpat peníze jen jedním směrem."

"Stalo se něco, slečno?"

"Ukončila jsem svůj pracovní poměr s panem Macharym."

Morny zamrkal, a poté mu tváří problesklo pochopení.

"Ach. Upřímnou soustrast, slečno Zukyo. Nevěděl jsem, že pracujete právě pro pana Macharyho."

"Jak víte, že..."

"Banka musela pozměnit některé z našich politik, jelikož smrt pana Macharyho a převod jeho movitostí na jméno jeho syna je... ne zrovna bez problémů." Upřel na mě chápavý pohled. "Slyšel jsem, že bývalá paní Machary vyhodila takřka kompletní personál – některé, kteří pro starého pána pracovali více, než třicet let! – bez více než pár drobných na jejich jméno! Bezcitná žena, jen co je pravda."

"Hm." Byla jsem opravdu ráda, že jsem se stihla sbalit dříve, než ta fúrie začala se svou "čistkou". Bylo to ještě horší, než jsem si myslela.

"Mám jistého přítele, který zná jednoho právníka, který se zná s notářem... rozhodně bych neházel flintu do žita, slečno. Co jsem slyšel, starý pán něco podobného předpokládal a ve své závěti na své zaměstnance pamatoval. Začnu pracovat na předběžném plánu do budoucna, slečno, ale myslím, že vás možná čeká překvapení."

"Nejsem si jistá," začala jsem váhavě, "každopádně, v budoucnu neplánuji pracovat. Chci se dát na plnohodnotnou dráhu trenérky pokémonů."

Morny se poškrábal za uchem. "To by neměl být problém – poslední měsíce jste na svůj účet vkládala více než požadovanou částku, a banka při schválené dvoustranné investici získala větší zisk, než se očekávalo, takže jste velmi dobře zaopatřená. Pokud pozměním váš závazek s bankou... budu muset ještě projít všechny náležitosti, ale jsem si jistý, že trenérský účet ani nebude potřeba – není to tak, že byste ty peníze potřebovala. Nepřemluvím vás k více investicím nakloněné dohodě?"

"Mám osm pokémonů a žádné příjmy, Morny."

"Osm?" zamrkal bankéř. "Pak to tedy bude muset být trenérský účet. Děsím se toho, co by se stalo při nějaké nehodě, kde by byli zranění všichni vaši pokémoni – ten účet za jejich péči!" Potřásl hlavou. "Máte vyřízené pojištění?"

Mlčky jsme potřásla hlavou.

"Plánujete se zúčastnit mini-turnajů?"

"Plánuji, ano."

"Pak potřebujete pojištění." Začal něco zadávat do systému. Následovala další salva otázek a po hodině jsem odcházela lehce zmatená, ale více spokojená. A když jsem došla domů, kdo by to byl čekal, Morny měl pravdu. Čekalo tam na mě předvolán ke čtení závěti Macharyho.

*

Bývalá Macharyho mě probodávala záštiplným pohledem. Byla jsem si docela jistá, že ví, kdo jsem. Jestli svého ex špehovala, bylo nemožné, aby mě v jeho životě nepostřehla – poslední měsíce jsem za něj vyřizovala takřka vše a málokdy jsem se od jeho boku vzdálila. Nebyla jsem si jistá, zda vyhrabala další špínu, ale nedivila bych se.

K mému původu ani profesi děvky u Gold se pravděpodobně nedostala. Goldeen si na tohle dávala pozor, nakonec, nebylo to zcela zákonné. Stejně jako já si dávala pozor, abych vždy vypadala trochu jinak. Zákazníci jako Turista byli příliš velká hrozba, než abychom si s tím zahrávali.

Na druhou stranu, ta žena byla stíhačka a nepředvídatelná mrcha. Nebylo dobré ji podceňovat.

Na čtení Macharyho závěti se sešlo mnoho lidí a neuniklo mi, že většina z nich byla oblečená ve stejné třídě, jako bývalá mého šéfa. Já se oblékla decentně, ale neobtěžovala jsem si vzít druh kostýmku, které jsem si oblékala na schůzky a porady. Nebyla jsem mezi nimi žebrák, ale bylo jasně vidět, že jsem nevěnovala jejich nadutému naparování žádnou pozornost.

Ne všem to samozřejmě sedlo. Ale to, nakonec, nebyl můj problém.

Zatím.

Jen jsem se v duchu modlila, aby Machary neudělal něco hloupého. Jako nevěnoval většinu svého majetku Growlithovi a svému majordomovi. Měla jsem nejasný pocit, že jakkoli by to skončilo, vina by byla na mé triko. Jelikož – osobní asistentka.

Nakonec se dostavili všichni, nebo alespoň předpokládaná většina, a notář se začal zdlouhavě radit s přítomnými právníky. Někteří byli doprovod osob, které přišli, jiní byli kolegové notáře. U pár jsem měla podezření, že přišli z vyšších míst, a tím jsem nemyslela vyšší společnost, aby dohlédli na legalitu nadcházejícího procesu. Po pár minutách se na něčem dohodli, přičemž ani jeden nevypadal spokojeně, a usedli na místa po boku místnosti.

Notář se pustil do zdlouhavé uvítací řeči, začal se prokousávat Macharyho životopisem a trvalo takřka další hodinu, než se otočil k sejfu a zadal do něj příslušný kód. Uvnitř byly pouze tři věci – nějaká dřevěná krabice, nějaký druh přenosného počítače a podlouhlé pouzdro, ve kterém se obvykle přechovávali velmi drahé šperky. Notář vytáhl pouze počítač a opatrně jej postavil na stůl. Ustoupil, zatímco se na stůl sneslo celých šest týmů odborníků, kteří po zdlouhavých dvaceti minutách konečně shledali počítač za autentický a bez jakýchkoli závad nebo známek manipulace.

Mohla bych popsat celou řeč Macharyho diagramu – musel ji natočit někdy v posledních měsících, jelikož vypadal tak, jak si jej pamatovala z práce: holohlavý, lehce vyhublý s temnými kruhy pod očima a unaveným pohledem – ale probíral v ní svůj rodokmen, který se táhl dále, než bych očekávala, zakopl o několik legend, do kterých neváhal dosadit některé ze svých předků, a obecně vše bylo velkolepější, než bych od svého šéfa kdy čekala.

Ale, nakonec, mluvil k vyšší společnosti. A v takových situacích se určité dekórum nejspíše muselo udržovat, i když byl jeden po smrti.

Po konzultaci se svými hodinkami jsem stále nemohla uvěřit, že jsem v místnosti seděla skoro čtyři hodiny. A rozdělování dědictví teprve přicházelo na řadu.

A i to vypadalo, že bude na delší dobu. Můj šéf nebyl obsesivní hnidopich – ne když si to okolnosti nevyžadovaly. Měl svoje zvláštnůstky, ale zbytečné ztrácení času mezi ně naštěstí nikdy nepatřilo. Ale způsob, jakým zkonstruoval svou závěť, naznačoval, že velice pečlivě prošel každou movitost i nemovitost i jakékoli právo, které na své jméno měl napsané, zkonzultoval cokoli, co se k tomu právně vztahovalo, i ty největší obskurnosti, a až po pečlivém zvážení všech těchto faktorů začal rozdělovat. A začal od žebráků.

Normálně bych plakala nadšením, jelikož jsem se do kategorie žebráků počítala a už jsem za sebou chtěla zavřít dveře, tak rychle bych byla z místnosti pryč. Ale s každým dalším jménem a stále se zvětšující se hodnotou majetku jsem začínala být čím dál nervóznější. Jelikož se ze seznamu začaly odškrtávat i jména, která patřila k bližším Macharyho příbuzným, a já stále nepřišla na řadu. Urazilo by mě, kdybych byla pozvaná jen proto, aby mi na konci notář sdělil jen pár slov, ale začínala jsem mít pocit, že by to bylo bezpečnější, než kdybych – v tuto chvíli už cokoli – zdědila. Alespoň to tak naznačoval pohled vdovy Machary.

"Cože?" ozvalo se ostře od vdovy Machary.

Notář poslušně zastavil a přetočil hologram o kousek nazpět.

"Klíče navracím rodině Romares, Surichyáš Romarez je nyní jejich patronem,"

"Cože?!" Vyskočil Machary Junior – i když teď už je to Senior.

"Prosím, zachovejte klid, ať můžeme-"

"Tyhle klíče jsou v naší rodině předávány po desítky let! Jsou znakem naší příslušnosti k lepší krvi!" vyprskla rozhořčeně vdova.

"Jsem si jistý, že tvá krev to zcela jistě není, Olivie," podotkl jízlivě muž, který ještě také nebyl jmenován. Vdova se k němu vztekle otočila, v jejích očích jed, ale muž se pouze poklidně usmál nazpět.

"Zalez si do jakékoli díry, z které ses vyplazil, Keegane, a neobtěžuj slušnou společnost."

"Slušnou," protáhl pobaveně.

"Olivie. Nedělej tady scénu," pronesl úsečně Winthrope.

Vdova Machary zrudla ve tvářích, v jejích očích známka, že tuhle poznámku svému obchodnímu partnerovi nezapomene. Soucítila jsem s ním. Na druhou stranu, pokud bude rozčílená s dvěma pány v místnosti, možná mi konečně přestane dýchat za krk. Oh, nejspíše jsem to zakřikla, jelikož se otočila ke mně a její výraz byl dostatečně jedovatý, aby zošklivil i její jinak hezkou tvář.

"Nezajímá mě, jestli čekáš jeho parchanta – z našeho majetku nedostaneš ani vindru," ucedila.

Zamrkala jsem. Pohlédla za sebe. "Já?" ukázala jsem nakonec na sebe.

"Paní Machary," začal notář.

"Je to slečna Machary," zasyčela.

"Prosím, není důvod se rozrušovat. Ukončíme čtení závěti a necháme naše právníky, aby se postarali o naše nejlepší zájmy."

Notář se na mě nervózně podíval.

"Nemám sebou žádného právníka. Nejspíše ani nic nezdědím," odvětila jsem napůl chlácholivě k vdově.

"Tím si můžeš být jistá, čubko."

"Jak sofistikovaná a edukovaná," pronesla jsem mírně.

"Přesně můj názor, slečno," sekundoval mi Keegan pobaveně.

"Prosím. Klid." Notář spustil hologram dříve, než kdokoli mohl reagovat. I tak by vdova nejspíše začala lamentovat, kdyby se nedostalo na Herryho.

Měla jsem obecný přehled ohledně Macharyho majetku a musím říct, že nejmladší nezdědil vůbec špatný kus koláče. Stejně tak Junior – ale dle výrazu nespokojenosti on i jeho matka čekali na něco jiného.

"Slečna Zukya zdědí rezidenci Emerald Wilds,"

"Cože?!"

Trhla jsem sebou nad pronikavým jekotem a nebyla sama. Notář opět stopl hologram.

"Slečno Machary, prosím,"

"Ta děvka Emerald rozhodně nedostane!"

"Matko," Junior, rudý, nejspíše usoudil, že co bylo příliš, to bylo příliš.

"Emerald Wild je druhý symbol naší nobility! Jak ten starý bastard mohl?!"

"Oh. A zde se dostáváme k urážkám zesnulých – na jejichž čtení poslední vůle se nacházíme, nutno podotknout." Keegan se vyloženě bavil. Winthrope vdovu pouze znechuceně sledoval.

"Já se Emerald,"

"Proboha, já tu nemovitost ani nechci. Pro mě za mně si ji můžete po finančním odškodnění vzít," zavrčela jsem a mnula si spánky. Sedět skoro pět hodin v uzavřeném prostoru s tucty ostatních osob, všichni utopení v parfémech nebo vodách po holení, cítila jsem za čelem nastupující bolest hlavy.

"Finančním odškodnění?! Finančním,"

"Matko!" Junior se postavil a shlížel na ni, jeho čelist zaťatá. "Pokud se nedokážete ovládat, budu nucen... budu nucen vám zajistit odbornou pomoc."

Vdova na svého nejstaršího syna zírala, v jejích očích byl opět zákeřný pohled. Junior sebou trhl. "Nedáváte mi možnost, matko," odvětil napjatě, ale byl bledý. Neměla jsem pocit, že je z celé situace rád, a z toho, jak si jej vdova prohlížela, si to doma vyžere. Že byl schopen se jí vůbec postavit, to byla ukázka jeho charakteru, který ani ta harpyje nedokázala svou náturou zadusit. Možná ze sebe přeci jen měl něco ze svého otce. Proč ale raději zůstával s ní než s Macharym, to byla zcela jiná otázka. Pokud měl můj šéf doma tohle, ani jsem se nedivila, že na vztahy zanevřel. Proboha, nazvat ji fúrií bylo urážkou všech fúrií.

"Slečna Zukya zdědí rezidenci Emerald Wilds, společně s fondem, který pokryje náklady jak udržování chodu rezidence, tak zajištění osobního pohodlí jeho obyvatel. Přesný výčet fundů a služebnictva je vypsán v příloze 142a.12, osobní pohodlí je definováno v příloze 36.14b. Je jí také umožněno ponechat si cokoli spojeného s jejím vykonáváním práce jako mé asistentky, všechna zařízení, pokud bude zajištěno, že nebudou obsahovat žádné citlivé informace ohledně chodu všech obchodů a řízení, které v tu dobu měla slečna Zukya na starosti." Hologram poprvé za celou dobu přestal vypadat pouze jako vážný obchodník a dovolil si unavený úsměv, když pohlédl někam dolů a bokem. O chvíli později se v hologramu objevil Growlithe, který nadšeně štěkl a Macharyho olízl. "Věřím, Zukyo, že se o Growlitha postaráš?" zeptal se měkce a něžně pokémona škrábal za uchem.

"Otec měl pokémona?" zeptal se nevěřícně Herry.

"Slečna Zukya zdědí také mého Growlitha a jistou dřevěnou schránku."

"Ne!" Vdova vyskočila na nohy. "To nemůžeš, ty starý, pomstychtivý bastarde!" ječela na hologram. A ten se usmál a jeho výraz měl zlomyslnost, která rozčílenou vdovu zarazila.

"Ale samozřejmě, že můžu, drahá Olivie. Snažila ses mě okrást o vše, co jsem měl. Tak ti vezmu to, po čem tak velmi toužíš."

Vdova na hologram nevěřícně zírala, bledá. Na okamžik to vypadalo, jako by její šéf mluvil ze záhrobí. Potřásla jsem hlavou, když jsem si uvědomila, že svou bývalou ženu pouze velice dobře znal a věděl, co bude následovat.

"Winthrope, máš moje podíly v obchodu. Všechny jsou vypsány v dodatku 1.1.a. Pokud můžeš, vystrnaď tu pomstychtivou ženu z našeho podniku. Keegane, dávám ti svůj hlas v Radě. Nyní držíš mé křeslo. Výměnou chci jen, aby ses postaral o Zukyino bezpečí. Nevěřím, že se jí Olivie nepokusí zabít."

Rozhostilo se dlouhé ticho, kdy i jinak neotřesitelní právníci na hologram zírali v nevěřícném šoku. Obvinit svou bývalou ženu z vraždy, tak veřejně...

Keegan se uchechtl.

Já si přála propadnout se do země. Pokud jsem dobře počítala, zdědila jsem rodové sídlo jeho rodiny, Winthrope získal jeho podíly na obchodech, Keegan křeslo v Radě. Další dva symboly, jak jsem pochopila, šly nějakému Surichyáši Romaresovi a druhý, pokud vdova měla na mysli "dřevěnou schránku", také mě. Jeho synové sice získali bohatství, ale ne jméno, ne opravdu.

Pokud mě Vdova Machary nechtěla zabít předtím, teď se o to určitě pokusí.

"Nikdo mimo rodovou linii nemůže držet sídlo nobility," pronesla vdova a její hlas zněl podivně vyrovnaně.

Notář si odkašlal. "Je zde výjimka," odvětil.

"Jaká?" Hlas slečny Machary mohl řezat – nebo možná spíše mrazit na kost.

"Sídla mohou být začleněna do vlastnictví ostatních Rodin, pokud je jejich rodokmen starší a jejich rodové jméno významnější," odvětil takřka omluvně.

Všichni se ke mně otočili a já se snažila skrýt škleb.

"Slečna Zukya patří k vyšší společnosti," pronesla vdova a její hlas byl oproštěn od emocí.

"No," odvětila jsem a nespokojeně si upravila sukni. "Když jsme to tak zmínili, náhodou se stalo, že jsem se narodila do staré krve," uznala jsem neochotně.

"A jste legitimní?" Hlas vdovy zněl velmi neochotně. Ale vykala mi.

Chladně jsem se usmívala a neodpovídala.

Velmi by mě zajímalo, jak se Machary o mém malém tajemství dozvěděl. Neplánovala jsem se kdy do vyšší společnosti vrátit. A on mi teď nedal na vybranou. I kdybych se ztratila ve špíně Zkaženého města, babička teď bude vědět, že existuju, a dříve či později si mě najde.

"To není možné. Je jeho děvka! Ne žádná dědička!" zasyčela vdova a propalovala mě pohledem.

Keegan se znovu zasmál, potichu, ale s veškerým veselím, které člověk mohl reálně cítit. "Proboha, Olivie, tak špatně jsi snad nikdy žádnou sociální situaci nevyhodnotila."

"Ona není žádná dědička!" trvala si na svém slečna Machary.

Dveře se otevřely a v nich...

Postavila jsem se a obezřetně si přicházející ženu prohlédla.

"Zukyo." Přejela mě pohledem.

"Matriarcho Nanoci," odvětila jsem a věnovala jí mírnou poklonu. Byla to zkostnatělá, zpátečnická tradice, ale dle letmého potěšení, které jsem dokázala číst v jejích očích, jsem udělala právě tu správnou věc.

"Slyšela jsem dobře, že jsi mou krev nazvala "děvkou", Chaput?"

"Jsem slečna Machary. Přízvisko Chaput již nevyužívám," pronesla vdova strnule.

"Jsi pijavice, která se přivdala do staré krve a myslí nad svůj status," pronesla moje příbuzná bez zájmu. Vdova strnula, ale neopovážila se cokoli říct. Jelikož každý v místnosti věděl, že zahrávat si s Matriarchou Nanoci je společenská sebevražda. Především pro někoho, kdo se přivdal do vyšší společnosti a nemá nic, čím by mohl bojovat nazpět.

Jak jen se to k ní doneslo tak rychle, a jak se tu dokázala dostat včas, moje babička?

Na druhou stranu, trčeli jsme zde už šest hodin. A notář si poslední vůli zcela jistě prošel předem. Musel vědět, kdo jsem. A málokdo si u mé babičky nechce udělat oko. Nemohla jsem jej vinit, ne doopravdy. V opačném případě by se to k babičce doneslo také – a opomenutí přátelského upozornění by notáře stálo velmi draho.

"Matriarcho Nanoci, nejsem si jistá, jaký je účel vaší návštěvy zde. Je to, nakonec, čtení poslední vůle muže, který s vámi neměl žádné obchodní styky, a na ty především se poslední léta svého života soustředil. Je zde důvod, proč byste svůj drahocenný čas věnovala naší skromné sešlosti a poctila nás svou přítomností?"

"Každý vyšší společnosti je dostatečný důvod, abych navštívila jakoukoli... sešlost." Moje příbuzná si mě prohlížela a zasáhlo mě, když jsem si uvědomila, že vypadala jako matka... a jako starší verze mě. Naše krev se projevovala velice silně, když jsme si po tři generace byly tak podobné.

"Avšak některé sešlosti mohou být vaší přítomností, která je příliš silná i pro větší charaktery než je ten můj, dusivým prvkem. Je zde radost a je zde smutek, které hluboce prožíváme na tomto shromáždění, oslavě odchodu muže, který ve svém životě dosáhl mnoha skutků. Pozvedl svou krev z ruin jeho takřka-pohřebiště, silou vůle postavil vše, co jeho předkové tak pošetile a odhodlaně ničili. Zachránil mnoho životů a pomohl nejedné duši. A teď odešel a dlí v Hlubině, na lepším místě než je toto. Můžete se radovat s námi, babičko Severino, ale nemůžete být zcela s námi, v naší radosti, v naší bolesti. V naší přítomnosti, která bude zastíněna tou vaší."

Moje příbuzná měla na tváři lehký úsměv a v očích světlo, které mne znepokojovalo. Došla ke mně a objala mě, nečekaně, zatímco mi do ucha šeptala:

"Vidím v tobě svého bratra, pravého dědice našeho jména. Také spřádal slovy sametové lichotky, dokázal vzít stíny a proměnit je v plamen, který vnášel světlo i do nejtemnějších zákoutí našich srdcí. Svou jiskrou, čirou silou života pozvedal ducha společnosti, kdekoli se nacházel, s kýmkoli sdílel stůl a pití. Přinášíš našemu jménu čest, vnučko."

Zavřela jsem očí a cítila něco podobného bolesti, která mi drásala srdce. I v tuto chvíli, pár minut po svém příchodu, mi zastřihávala křídla a kradla mou svobodu. Ale zároveň jsem cítila rozčílení a povznesenost, rozjařenost, jelikož se to stalo.

Byla jsem zpět v Rodině.

"Musím poté říct, že můj prastrýc byl mnohem lepším člověkem, než jsem já. Jak bych se k někomu tak velkolepému mohla porovnávat?" zamumlala jsem tiše nazpět. Měla zajímavý parfém, má příbuzná, takřka jsem jej mohla ochutnat, tak hutný, že mi zamotával hlavu.

"Jednoduše. On zemřel na hloupé výpravě. Ty jsi pokračovatelka naší krve."

Matriarcha ustoupila a já na ni ostře pohlédla. "A přesto jsem svému prastrýci podobnější, než bych kdy řekla. Jelikož, stejně jak on, toužím po divokých pláních savan, cítit mezi stehny sílu a majestátnost Rapidashe běžícího rozlehlou krajinou, s travinami táhnoucími se až za obzor, smaragdový oceán uprostřed vnitrozemí. Cítit pod prsty brutální velkolepost a energii Dragonaira, který plachtí nebem a tančí mezi blesky. Nenechám se zavřít do klícky, má milovaná Matriarcho Nanoci, dříve zemřu steskem po volnosti. A stáhnu sebou každého, kdo se opováží tyto mříže mezi mne a mou svobodu postavit."

zdroj: deviantart.com

"Můj prvotní dojem byl přesný," odvětila Severina Nanoci chladně. "Jsi stejně pošetilá, jako tvá matka."

"A, odvažuji se zeptat, odkud jsme tuto touhu po dálkách a věcech za obzorem získaly? Po kom je zdědily?"

Přeměřovaly jsme se.

"Očekávám tě na večeři, příbuzná. Nepřijdeš pozdě."

Otočila se a odcházela, aniž by se obtěžovala s kýmkoli rozloučit. Jak... nezdvořilé.

Chladně jsem pohlédla na notáře. Zbledl a udělal krok vzad. Ale on za to nemohl, musel babičku varovat. Můj pohled se přesunul na vdovu. Jelikož by Machary nic z tohoto nepovažoval za nutné, kdyby nebylo jí.

Podivně pod mým pohledem zbledla i ona, zatímco jsem si ji přeměřovala a opravdu si přála, velmi si přála, abych jí mohla –

"Slečno Nanoci?" ozvalo se mi po boku zdvořile.

Otočila jsem se ke zdroji hlasu. Jakmile Keegan můj výraz uviděl, po tváři se mu rozrostl široký, líný úsměv. "Dovolíte mi to potěšení pozvat vás na večeři?"

Prohlížela jsem si jej, zvažovala jej a poté jednou kývla na souhlas. "Sejdeme se v Serperioru, o půl osmé večer přesně."

"Bude mi potěšením, slečno Nanoci." Podivně, jakkoli chladně jsem jej odbila, opravdu mu v pohledu hrálo veselí. Zvláštní muž.

Vrátila jsem se pohledem zpět k vdově, ale něco z mé zuřivosti se vytratilo hravým škádlením Keegana, jelikož jsem už neměla chuť ji na místě zlomit vaz. Otočila jsem se na patě a odešla. Nepochybovala jsem, že má příbuzná pošle k notáři své právníky, aby z dohody vytřískala co nejvíce. Byla jsem si docela jistá, že s tím Machary počítal.

*

A to bylo čtení závěti.

A to byl den, kdy jsem ztratila svou svobodu.

Jelikož byl velmi dobrý důvod, proč matka raději zemřela ve špíně Zkaženého města, než trpět pod vládou Severiny Nanoci.

A já teď byla její určená dědička.