VSP: 3. kapitola

10. červenec 2011 | 02.18 |

Lidi, tak nějak mě napadlo, že jsem už dlouho nikomu nedala věnování. Vždy jsem to svědomitě dělala při deseti kapitolách nebo u konce povídky a teď dlouho nic.. :P No, u této desítky si vás všechny vypíšu, o to se bát nemusíte.. :D A dále bych se tímto chtěla omluvit čtenářům VSP a asi nejvíce Kristíně, která už včera tak netrpělivě čekala kapitolu a bohužel se jí nedočkala. Omlouvám se ti (a samozřejmě i vám ostatním) a věnuju ti tímto tuto kapitolu. Snad se bude líbit.. :))
Ehm, ještě krátké PS: Dopsala jsem tuto kapitolu v... 2:18 hodin ráno. Pokud tam najdete nějakou hovadinu, prosím, upozorněte mě na to, zítra (vlastně dneska.. o_O) se to budu snaži co nejdříve opravit
. m.

Meye:

Přitáhla jsem si plášť blíže k tělu. Bylo lezavo, mráz zalézal pod oblečením až mi drkotaly zuby. Bystrá štěkla a s vyplazeným jazykem vyběhla, jako střela se míhala po okolí. Jí zima nevadila. Byl konec zimy, sníh už roztál, přesto se ještě zima nevzdávala  a urputně s jarem bojovala. Ve vzduchu byl cítit sníh. Zvedla jsem pohled. Nebe bylo šedé, zdálo se, že mraky jsou těsně nad mou hlavou. Zde v lese bylo mrzce. Já byla mrzká. Má společnice byla mrzká. Den na-

Pohled mi sklouzl zpět na ponurý les a já trhla rukou. Na provaze jsem vlekla přiškrcenou zombie. Hnus. Náhodou jsem šla okolo hřbitova a tento dáreček našla, jak se snaží vysát nějaké stařence mozek. Temní nevycházejí za dne, jelikož je slunce ničí. Zabíjí. Ale dnes bylo, jak už jsem poznamenala, pod mrakem. Zatraceně hnusně. A zima.

Zombie zaúpěla, tiše sténala. Provaz měla omotaný kolem pasu, ruce a nohy jsem jí odtrhla. Že je to kruté? Vždyť nic necítí, nebuďte citlivky. Letmý pohled mě utvrdil v tom, že žádné výčitky svědomí mít nemusím. Jelikož zombie si nedala svou pravidelnou dávku masa a krve, začala se rozkládat ještě rychleji. Kousky masa jí odpadávaly od obličeje, až se odkrývalo zahnědlé... hm, něco. Nechci to zkoumat blíže. A ani oprašovat své vědomosti anatomie mi v tomto případě nejspíše nebude k ničemu. Toto už nebyl člověk. Už dlouho ne. Zachvěla jsem se a více se zachumlala do pláště.

,,...chrsím..! Au-bum chodym prchsím.. !" nesrozumitelně mumlala zombie. Možná to bude tím, že jsem jí v zápalu masakrování zrušila dolní čelist. Zuby byly to jediné, co jí nehnilo (ve slovasmyslu byly nepoškozené, ne nehnily) a byly plně funkčíní. A ostré. Až moc.

,,Sklapni." zavrčela jsem a znova trhla provazem. Zombie se svezla po zemi a zaúpěla. V břečce, která si říká bahno, za ní zůstávala mělká rýha a čůrky tělesných tekutin. A puch. Ten se mi už stačil zažrat do oblečení a já zoufale uvažovala, jak se ho zbavím. Byl nesnesitelný, ale můj čuch už za tu hodinku, co mi milá zombie dělá společnost, stačil otupět. Nejraději bych jí zabila, ale nevědělajsem jak. Ta zatracená mrcha se obnovovala. Klidně i blátem a bahnem, když neměla po ruce maso. A já neměla ani nervy a ani žaludek do ní stále dokola sekat. Stačily mi ty tři minuty předtím. Bylo to únavné. Únavné a deprimující. Tak jsem jí prostě táhla sebou. Ruce a nohy jsem svázala do báglu, který jsem zombii zavěsila na krk. Zvrácené? Nenechte se vysmát. Zombie do toho zprvu kousala, jelikož chtěla doplnit enegii za regeneraci. Pokud se tomu odpornému procesu tak vznešeně říkat dá.

,,Vrr-haf!" štěkla Bystrá, skočila přede mě a hravě na mě koukala. Přikrčila se k předním packám, zadek vysoko vystrčený, ocas vztyčený jako vlaječka. Navzdory situaci jsem se musela pousmát. Pobavilo mě to. Bystrá už měla tu vlastnost.

,,Prosím..." zaúpěla zombie. Byla to předtím žena a už se zregenerovala natolik, že jí zase bylo rozumět. Hurá! Vyvěsme vlaječky a tři dny v kuse slavme. Temní jsou nezničitelné svině.

,,Co? Mám tě pustit, ať schroupáš nějaké děťátko?" zeptala jsem se úsečně.

,,Já... musím... domů..." úpěla zombie. Nevěřícně jsem se na ní podívala, dokonce se zastavila. Bystrá si vesele pobíhala dále. Někdy bych chtěla mít její jednoduchý rozum. Svět by byl tak úžasný a prostý. Černý a bílý. Život nebo smrt. Kořist nebo lovec. Ach...!

,,Věř, že kdybych věděla jak, pošlu tě "domů" sama. Přímo do devátého kruhu pekla." zavrčela jsem naštvaně. Bystrá ublíženě zakňučela. ,,Ne, nebylo to na tebe." broukla jsem mírněji na Bystrou. Kýchla a vyplázla jazyk, sedla si a vyčkávavě na mě zírala. Sehla jsem se pro větev a tu pak hodila daleko před sebe. Bystrá odběhla a já chvíli zasněně pozorovala její běh, ty zkoordinované ladné pohyby a-

Prudce jsem uskočila, když se na místě, kde jsem před chvíli měla kotník, secvakly čelisti zombie. Na to, že byla mobilní přibližně jako přežraný červ, se vždy nějak dokázala dostat ke mně zatraceně blízko. Odolala jsem popudu kopnout do ní. Už mi sežvýkala botu jednou, podruhé díky, ale nechci. Zombie se ve zlomku vteřiny znovu proměnila v mírně tlející třiadvacetiletou ženu a zoufale a nevinně (asi jako krví postříkané dítě se zkrvaveným sekáčkem na maso za zády, asi tak) na mě zírala. Jedno oko jí trochu seschlo. Pocítila jsem něco velmi blízkého žaludku na vodě a hlubokým dýcháním zahnala potřebu zvracet. Rychle jsem se odvrátila a ostrým krokem šla dále.

,,Dnes.. dnes má má dceruška... narozeniny... narozeniny... dceruška..." sýpala zombie. Nepříčetně jsem se znova zarazila a náhle mě napadlo, jak jí zabít. Nechápu, proč mi to nedošlo dříve. Natáhla jsem naštvaně ruku a po chvíli zombie vzplanula bílým plamenem. Přivírala jsem oči před jasem, zatvrzovala srdce před faktem, že upaluji bytost, která bývala člověkem. Když se tak kroutila v ohni a křičela jako člověk, bylo to zatraceně těžké.

Říkal jsi, že nejsme vrazi, pamatuješ otče? Jsme prý bojovníci za lepší budoucnost. Ne vrazi.

Proč se někdy cítím hůř než oni? Máš odpověď i na toto, otče?

Po chvíli jsem rychle (utekla) odkráčela. Od skřeku zombie, který mi stále zněl v uších. Od viny. A také od toho neuvěřitelného puchu. Dceruška a narozeniny, to tak! Jakou malou holku asi chtěla při jejích narozeninách zabít?! Nebo si snad dát nějaké děvče jako narozeninový dort?! Narozeniny... Narozeniny? Zarazila jsem se uprostřed kroku a překvapeně zírala před sebe.

,,Hell - dnes má mamka narozeniny!"

..........

Seděla jsem v malé hospůdce a čekala na jídlo. Zamračeně jsem zkoumala svou hotovost. Byla žalostně omezená. Někdy před půl rokem mi mamka přestala na účet posílat peníze a já si musela vystačit se stejným platem, jako kterýkoliv jiný Lovec. A že to byla ubohá almužna. Přesto jsem na tom byla stále lépe, než obyčejní Lovci. Já lovila pořádnou kořist. Oni jen skřítky. A z těch se teprve nedalo vyjít. Začínalo mě štvát, kolik Temných mi bylo upřeno, kolik mých ulovených si připsali jiní. Kdyby to tak nebylo, tak bych teď nemusela obracet každou korunu. Sakra. Lovci na tom jsou zatraceně zle. Finance ubývají, sponzorové umírají, peníze jednoduše mizí rychleji, než se vracejí. Jako by nestačily problémy, které už máme... Z myšlenek mě vytrhla servírka, která se rychle blížila do mého osobního prostoru.

,,Prosím." mile se na mě usmála. Hleďme. Stačí zaplatit předem a už vás můžou láskou sežrat. Když jsem přišla, málem mě vyhodila. Kvůli puchu zombie a celkově stavu, v jaké jsem přišla. K vůni fialkám daleko, k Miss sympatie ještě dál. Ale popravdě? Ani jsem se jí nedivila. Když jsem se ale mohla osprchovat a nechala si u nich vyprat věci, šlo to. Teď jsem na sobě měla své náhradní oblečení. Tak jsem říkala nechutně drahému oblečení do společnosti. Občas i Lovec musí nejen mávat mečem, ale i společensky povznést svou maličkost, nabrat kontakty, uzavřít dohody a společentství. Přijít ve válečné zbroji je působivé, ale zbytečné. Nu, díky tomu oblečení jsem vypadala na úrovni a při penězích. Teď se mi to hodilo. Možná i proto se chovala servírka tak mile. Možná jí nechám spropitné. Pokud to nebude zakulacená cena. A pokud je servírka chytrá, nabídne mi něco levného, aby to zakulacená cena nebyla. Pokud bude chytrá. Snažit se musí ona, ne já.

Koukla jsem se na chlupaté knedlíky. Byly to knedlíky plněné uzeným masem s kyselím zelím a smaženou cibulkou. Jedno z mých oblíbených jídel. A tady dávali pořádní porce, ne že ne, za tu cenu to opravdu stálo. A hovězí vývar byl také úžasný. Možná si dám i dezert. Už dlouho jsem neměla horkou čokoládu. No co. Že nemám peníze neznamená, že si budu upírat malé radosti. I já jsem jen člověk. Navíc - po dvou týdnech, kdy jsem byla jen o zvěřině a jedla jen to, co Bystrá ulovila, jsem měla amatérské zvěřiny plné zuby.

Bystrá zafuněla a já se na ní podívala. Právě si upatlala celý čumák od kaše. No jo, i zvířata potřebují vápník. A Bystrá o to více, že se jí kosti lámou krapet častěji než obyčejným mazlíkům. O dost častěji.

Zamyšleně jsem ujídala skělé jídlo. Pomalu jsem si vychutnávala každé sousto a nemohla se rozhodnout, zda jsem jídlem unešená, nebo rovnou blažená. Divné slovo. Ani jsem nevěděla, že ho znám.

Líně jsem dojedla a podívala se na malou krabičku, která ležela vedle sklenice s pitím. Už jsem to nemohla odkládat déle. Musela jsem matce zavolat. Pomalu jsem mobil sevřela a vytočila známé číslo. Možná jsem doufala. Možná se bála. Možná jsem necítila nic a jen doufala, že ty dvě předchozí emoce pociťuji. Jak bych se ale cítila, kdyby to má matka opravdu zvedla, to jsem nezjístila.

Nezvedla to.

..........

Cítila jsem se jako po té návštěvě Gabriely. Odvržená. Zbytečná. Nechtěná. Proto jsem se velmi rychle rozhodla dělat to, co umím nejlépe. Lovit.

Sentimentálně mě napadlo, jak jsem jako menší byla pošetilá. V krátkém záblesku mysli se mi mihla jedna vzpomínka. Byla jsem ještě zelenáč. A... nechtěla jsem být Lovce. Chtěla jsem být na té druhé straně. Chtěla jsem bez výčitek svědomí přivést na svět pár parchantů, které bych tu nechala trpět. Ať si ten zkažený svět užijí dosyta, já už budu hnít v zemi, sladce nevědomá. To jsem si tehdy přála. Být obyčejným člověkem. A přála jsem si to i mnohem později. Když jsem potkala Chrise, mou lásku, obyčejného člověka.

Dnes bych raději umřela.

Chrise zavraždili Temní.

Plížila jsem se u země a pomalu mě popadal záchvat zuřivosti. Nebyli tu. Sakra, nikde v blízkosti dvaceti kilometrů nebylo nic nad čtvrtou kategorii. Jen skřítci a podobná havěť. Praštila jsem do země. A ještě jednou. A potřertí. Jak se to říká? Do třetice všeho dobrého.. ?

Plakala jsem. Ani jsem ti to neuvědomila. Velké horké slzy mi stékaly po tvářích, setkávaly se na špičce nosu, na bradě, tekly a kapaly na zem. Prlzračně čisté, mírně slané. Takové malé kapičky. Plakal jsem. Z nebe začal padat sníh.

...

,,Drahoušku..." přišel ke mně Erik a objal mě. Schoulila jsem se mu v náručí.

,,Jak smutné. Lovkyni zůstal jako jediný přítel Temný." povzdechla jsem si. Erik se uchechtl.

,,Nemysli na to." rychle to zamluvil, když zaregistroval, jak jsem se vztekle napjala. Chvíli jsem si hrála s myšlenkou, že si vztek vybiju na Erikovi. Ale pak jsem to zavrhla. Nebylo by to fér. Ke mně. Přestal by se mnou mluvit i on a Hell ví že to bych už psychicky zvládnout nemusela. Avšak... kdo tvrdí, že to zvládám? Já? Ověřte si fakta, lidičkové, někde po cestě se naskytla chyba systému...

,,Pojď!" náhle mě Erik vzal za ruku a pomalu se mnou někam kráčel. Udiveně jsem se rozhlédla. Uvědomila jsem si, že nejsem v nějaké místnosti (s velmi velkou postelí) jako obvykle, ale stojíme na ulici. Vlastně po ní kráčíme. Byli jsme ve městě. Dle fasád domů menší městečko s dlouhou nudnou historii, na kterou jsou místní obyvatelé nemístně hrdí, s každoroční vlastní slavností, s dvěma kiny a jedním větším obchodním domem, s pár kulturními středisky, galeriemi, školami a pár náměstíčky, které spolu bojují o to, na kterém se zdržuje více důchodců krmením holubů či méně chuligánů a podobných "nepovedených" výrostků, které majetek města ničí. Byl jasný den a vcelku teplo, bylo příjemně. Ve vzduchu byla cítit sůl. Nedaleko muselo být moře. Míjeli nás lidé a nevěnovali nám více, než letmý pohled. Bylo to deprimující a fascinující zároveň.

,,Kam to míříme?" zeptala jsem se po nejspíše deseti minutch chůze. Vyslovovala jsem pomalu, vychutnávala si ta slova. Bez nádechu strachu či únavy. Okolo nás šuměla řeč, ale mě se nechtělo se více soustředit a zjístit, jakým jazykem lidé okolo mluví. Bylo mi fajn tak, jak jsem byla. Na nevědomosti je něco sladkého. Nevědět je dar. Když pak už znáte, už není možné nevědět. Nevědět se bohužel vytrácí společně s dětsvím. Když si to tak vezmete, je to bolestné. Dospívat i vědět. Nic nového pod sluncem.

,,Překvapení." zazubil se Erik. V tu chvíli mi bolestně připomněl Chrise a já se musela kousnout do jazyka, abych si jej z hlavy vyhnala. Erik a zamračil, jako by jej v mých myšlenkách vycítil, a objal mě.

,,Jsme tu ty a já, ano?" zeptal se jemně.

,,Jen my dva?" zeptala jsem se suše.

,,Jen my dva." souhlasil vážně.

,,Jen my dva a dalších padesát tisít obyvatel tohoto městečka, že?" zasmála jsem se pobaveně a Erikovi po tváři přeletěl takový nádherný úsměšek. Políbil mě na nos.

,,Jsi perfekcionistka, Meye. Ne vždy je to hezká vlastnost" broukl, pohladil mě po tváři a pak znovu propletl naše prsty v pevném, uklidňujícím a vřelém sevření. Šli jsme dále.

,,Ona to někdy hezká vlastnost je?" zeptala jsem se hraně udiveně po chvíli. Zachtělo se mi Erika škádlit. Zažalujte mě za to, přesto to budu dělat dále. Nějaký problém?

,,Sakra, Meye, tato situace je tak sladká, až mě z toho bolí zuby. Vážně chceš abych to řekl?" zeptal se. Ve vzduchu vyselo jedno slovo. V mysli mi dunělo a tiše se ušklíbalo. Blázínku. Začala jsem se vesele ušklíbat. Ano, chtěla jsem to. Jak to asi bude znít, proneseno Erikovým melodickým hlasem, proneseno jeho dokonale vykrojenými rty, vybízejícími k necudným věcem, doprovázeno Erikovou potměšilou a zároveď nádhernou tváří s výrazem rozpustilého pobavení?

,,Možná že..." zarazila jsem se, když jsem postřehla Erikův pohled. ,,Ne." odvětila jsem nekompromisně. Erik nechtěl říct slovo blázínku. Chtěl říct něco jiného. Chtěl říct tamto. Ale já to slyšet nechtěla. Zatím ne. Zatím ne...

,,Tvrdohlavá. Zatraceně tvrdohlavá." zakroutil Erik hlavou. Pramínek černých vlasů mu spadl do očí a on si jej ledabyle zastrčil za ucho, modré oči se mu blýskaly pobavením. ,,Stejně ti to v brzké době dojde, drahá ili." letmo mě políbil na čelo, více se sklanět se mu zřejmě nechtělo. Zakabonila jsem se nad tím závěrem. Pak se ale raději vrátila k jeho slovům.

,,Dojde?" zeptala jsem se suše.

,,Ano. Dojde." v očích mu jiskřilo pobavení, na tváři mu hrál úsměšek. Takový ten tak nádherný, že z něj nedokážete spustit pohled, tak dokonalé překrásný, až pohled na něj bolí. Zamračila jsem se na něj a on se rozesmál.

,,Ááá, jsme tady." odvětil vesele a já zvědavě pohlédla do výlohy. Pak mi tvář rozehrál úsměv.

,,Pizzerie?" zeptalajsem se pobaveně.

,,Čekala jsi něco jiného?" ptal se Erik nenuceně.

,,Já vlastně ani nevím, co jsem čekala." zabručela jsem a vcházela. Vlastně mě nikdy nic tak pošetilého, jako představa toho, že mě Erik někam zve, nenapadla. Bylo to absurdní. Jako vlkodlak ve své celé chlupaté kráse v růžové balerýnské sukýnce. Erik mi podržel dveře. Jak galantní. Usadili jsme se a já pohledem rychle přeletěla místnost. Útulná. Hezký interiér i doplňky, dva možné východy, mnoho míst, kde se v případě potřeby dá schovat, nejstategičtější místo bude tamhle v rohu, odkud-

,,Hej!" dotčeně jsem zabručela, když mě Erik zarazil a sedli jsme si doprostřed pizzerky, všem na očích.

,,Jsme na jídle, Meye. Je slunný den. Nic nás nenapadne. Vypni toho loveckého psa." odvěti mírně podrážděně. Vzpurně jsem se na něj dívala.

,,Budu se chovat jako na schůzce- " zarazila jsem se a lehce se zapýřila, když mi došel význam mých zbrkle pronesených slov. Erika to pobavilo a zase se usmíval. Dnes až moc. Jeho úsměv už začal ztrácet něco ze svého omamujícího účinku. Začala jsem si pěstovat imunitu. Pokud se Erik usměje ještě o trochu více, bude mít pusu rozřízlou od ucha k uchu. Ani Jack Rozparovač by neodvedl brilantnější prácičku.

,,Nedočkavě poslouchám, drahá. Ano?" podložil si hlavu jednou rukou a elegantně na mě hlěděl, byl mi tak mnohem blíže. Znovu vystavěl na obdiv jeho dokonalé rysy. Vedle něj se hned člověk cítí méněcenný. Mimoděk jsem natáhla ruku a přejela mu po tváři, znovu uvolněný pramen mu zastrčila za ucho. To jsem toužila udělat už poprvé. Erik přivřel oči a ten letmý dotyk si užíval. Já měla v břiše motýlky. Hell, cítila jsem se jako malá holka.

,,Máš jemnou pleť. Až nenormálně." zabručela jsem. Erik se také natáhnul a lehce mi přejel po líci, poté přes krk a s náběhem na dekolt ruku odtáhl.

,,Ili, je to pleť živená stovkami životů. Dávno mrtvá. Ale to jsi nechtěla slyšet, že?" zeptal se jedovatě.

,,Ne." prudce jsem se posadila. ,,To jsem slyšet nemusela." Erik ví, kdy mi zchladit hlavu,. Zahambeně jsem si uvědomila, že posledních dvacet minut jsem strávila obdivováním Erikovy dokonalosti a opěvováním jeho krásy. Zamkla jsem těch dvacet minut do bažiny zapomnění a doufala, že se o nich nikdo nikdy nedozví. Studem bych se propadla.

,,Dobrá." Erik se také narovnal a podivně se na mě zadíval. Po chvilce jsem se i přes mé ocelové nervy a bělostně čisté svědomí (až na dvacet zapomenutých nedávno uplynulých minut) ošila a nervózně se sháněla po číšnici. Koutkem oka jsem postřehla, jak se na mě Erik vytrvale kouká. Roztržitě jsem vzala amulet od něj a mnula ho v prstech.

Konečně číšnice přispěchala. Dokonale opálená, dlouhonohá blondýna. Nejspíše odbarvená. Hnědé velké oči rámované dlouhými černými řasami, pěkné poprsí. Veškerou svou pozornost věnovala Erikovi, na mě vrhala ošklivé pohledy. Ode mě se dýška nedočká.

,,Mluvíte italsky?" zeptala se Erika angličtinou s mírným přízvukem. Nejspíše v italštině odpověděl kladně, jelikož číšnice nadšeně vychrlila záplavu slov, která nejspíše byla vyjádřením potěšení a... vlastně ani ničeho dlašího. Pokud ano, nechci to vědět. Faktem však zůstává, že na přivítání to byla doopravdy dlouhá řeč pronesená až příliš intimním tónem. Znuděně jsem sledovala své nehty. Postřehla jsem každé druhé slovo, ale nevadilo mi, jak očiidně číšnice s Erikem flirtuje. A pokud jí to Erik přece jen oplácí, tak jenom proto, že bude hlavním bodem na jeho večením jídelníčku. Čím to, že mi to ani nevadí?

,,Něco, co by jsi na pizze určitě nechtěla, drahá?" zeptal se Erik mile. Užíval si, jak mě nepokrytě se servírkou provokoval.

,,Kdybych byla upírkou, veleráda bych si požádala o její krev místo rajčatového protlaku a kousky na plátky nakrájeného srdíčka místo koleček salámu, ale jelikož jsem jen člověk, tuto specialitku přenechám tobě. Objednej si co chceš." odvětila jsem s milou jedovatostí. Erik se opravdu pobaveně zasmál, blýskly se jeho dokonalé bíle zuby, oči se přivřely do mírných škvírek, kterými i v této situaci sledoval okolí. A já mám přestat být loveckým psem. Zameť si před vlastním prahem, Eriku! Servírka znachověla, zachvěla se a nakonec nervózně přešlápla. I přes okouzlení Erikovým úsměvem její instinkty právě v tuto chvíli postřehly nebezpečí. Hloupá nána. Ošklivou smrt jsem jí v momentálním rozpoložení přála, avšak ať si najde jiného Temného, pod jehož tesáky by chtěla skonat. Erik by jí vysál jedině přes mou mrtvolu. Pamatovala jsm si na emoce tehdy, když vysával on mě. A rozhodně jsem netoužila zjístit, zda Eri zvládne i dvě věci najednou. Dvě rozkošné věci najednou. O hodně intimnější, než servírčin laciný tón prodejné děvky.

,,Nebuď zlá, tady slečna se jen snaží plnit svou práci." pronesl Erik mírně. ,,A nemrač se. Sice ti to ohromně sluší a jsi převelice roztomilá, avšak tvůj úsměv mám raději." dodal.

,,Užívej si úsměvů této slečinky, vsadím se, že se na tebe bude smát i kdyby si měla vykloubit dolní čelist." hodila jsem poslední jedovatou odpověď, než jsem si usmyslela, že by to stačilo.

,,Flirtare con il mio ragazzo, o io, cara, raccogliere tutti i vostri meravigliosi capelli decolorati." odvětila jsem pak sladce servírce. V podstatě jsem jí mile (já přeci ani jiná být neumím) řekla, že jestli nenechá mého přítele napokoji, vytrhám jí vlasy. Sny jsou zvláštní. Doteď jsem nevěděla, že umím italsky.

,,E'il colore naturale dei capelli!" odsekla servírka a odcházela. Nelíbila se jí ma narážka, že je odbarvená a ihned se odradila. Blonďatá italka? To tak... Stačí se podívat na jemné chloupky na jejích pažích a teprve pak si můžeme vyprávět něco o odbarvenosti. Ale rozhodla jsem se to nekomentovat. I já mám denní limity jedovatosti. Svůj už trochu přečerpávám.

,,Řekni, je něco, co opravdu nemáš rád?" zeptala jsem se Erika zvědavě, když jsme po chvíli pojídali pizzu. Byla pečena tradičním způsobem a něco mi říkalo, že právě proto sem Erik přišel.

,,Myslíš jídlo?" ujišťoval se Erik.

,,E-hm!" odkývala jsem s plnou pusou. Raději jsem nemyslela na to, co jiného by mohl mít na mysli. Pizza byla úžasná.

,,Proč se ptáš?" zeptal se Erik zvědavě.

,,Kdybychom někdy šli  podobně na jídlo a já obědnávala, abych se nemusela..." zarazila jsem se. Toto byl sen. Myslela jsem moc prakticky. S Erikem si nejspíše nikdy nevyjdeme do restaurace na jídlo. Vlastně zcela určitě. Erik se na mě pozorně díval. Pak se usmál.

,,Iliastro, sen je to jen do té míry, po kterou si to připouštíš." pronesl tajemně. Ukousla jsem si pizzy, abych nemusela odpovídat a koukala do svého talíře, hlavu skloněnou, aby Erik neviděl, jak jsem rudá studem. V zorném poli se mi však mihla bledá ruka a poté mi Erik bradu dvěma prsty nadzdvihl. Tvářil se tak něžně, až jsem měla nutkání odvrátit pohled. Takové ryzí emoce by se neměli projevovat. Mělo by se to zakázat. Erik by se měl zakázat.

,,Meye, ani netušíš, jak moc jsi mě tvým dotazem potěšila." pronesl jemně. ,,Už je to dlouhá staletí, co se někdo zajímal o mně." dodal tiše, takřka neslyšně. Vzal mou ruku s pizzou a políbil mi konečky prstů. Zachvěla jsem se. Poté si však Erik ukousl nemalý kus a já s rukou ucukla.

,,Hej! Ta byla moje!" ohradila jsem se. Erik se jen potměšile chechtal. Chvilka duševního souznění byla pryč. A popravdě? Byla jsem ráda...

...

Zjístila jsem, že Erik nesnáší novodobá přesmažená jídla, raději by spořádal koňskou dávku arsenu než obyčejné hranolsky smažené na přesmaženém oleji. Já mu na oplátu prozradla, že nesnáším sýrovou omáčku, chobotnice a podobné měkýše. Erik se mě snažil přesvědčit, že s dobrým kuchařem je to lahůdka. Pochodil asi stejně, jako když se já jeho snažila přesvědčit o tom, že hamburger není jed ale pochoutka.

Před odchodem nás majitelka restaruace vyfotila. No čekaly by jste to? Byl Valentýn! Až teď mě napadlo, že se v naší blízkosti pohybuje až moc zamilovaných párů s očima jen pro sebe. Všechny páry měly slevy. Erik mi koupil čokoládu. Jak sladké. Jak trefně poznamenal Erik, je to tak sladké, až z toho trnou zuby.

,,Pořád to nechceš slyšet, ili?" zeptal se Erik a přitiskl si mě blíže k boku. Přejížděj mi palcem pod tričkem, po bříšku. Bylo to příjemné.

,,A víš, že možná i-"

...

Trhla jsem sebou a ztuhle se posadila. Do zad s promočeným pláštěm se opřel ledový vítr. Roztřásla jsem se tak hodně, až jsem sebou málem sekla zpět na zem. Bystrá mi zafuněla do obličeje a olízla mi tvář. Její jazyk byl jako oheň. Vesele na mě koukala. Slunná Itálie pomalu mizela, byla nahrazována studeným lesem. Další poryv větru, opět jsem se roztřásla zimou. Jako ratlík. Zvedla jsem pohled a do obličeje mi narazily velké ledové kapky. Vzbudil mě hrom. Bouřka. No skvělé, po ničem jiném jsem ani netoužila. Chtěla jsem si dýchnout na zkřehlé prsty rukou, ale jakmile se mi od sebe rty oddělily, začaly o sebe neadržitelně cvakat mé zuby. Jako malá sbíječka. Ne, jako ty natahovací cvakací zuby. Vždy mě děsily.

Po dlouhém hledání jsem naštěstí našla chatku. Zavřela jsem dveře a ihned mystikou zažehla v krbu oheň. Po deseti minutách už byla chatka obyatelná a já pomalu rozmrzala. Když jsem se podívala do zrdcala, měla jsem rty děsivě promodralé, pokožku tak bledou, až byl kontrast s modrými žilami pobuřující. Vlastně - už ty modré žíly byly děsivé. Bystrá štěkla a stočla se na posteli. Neměla jsem srdce jí vyhazovat. Nad oheň jsem postavila kotlík s vodou a nechala jí uvařit, pak jsem do vody hodila instatní nudle. Poslední novinka vědců. Všechny potřebné živiny v tomto malém šustivém sáčku. Nudle byly dobré. Jenže když je jíte moc dlouhou dobu, jíte jen je, začínáte k nim pociťovat mírnou averzi, až nenávist. Avšak potřebovala jsem něco teplého rychle do žaludku. Udělala jsem si i čaj. Hořký.

Když jsem se stulila k Bystré a poslouchala praskání ohně, letmo jsem si vzpomněla na dnešní sen. Byl nádherný. Byl tak krásný, až mě z toho bolelo v hrudi. Na místě srdíčka. Někdo by tomu řekl zamilovanost. Pche. Ten sen byl  krásný. A právě proto zůstane jen snem.

Usínala jsem s tichým pláčem a přáním, aby tu místo Bystré byl Erik.

Podívejte se na to! Tvrďačka Meye. A sakra. Jde to se mnou z kopce. Toť k mé ocelové odolnosti psychiky.

..........

Chuť čokolády jsem na jazyku cítila ještě dlouho poté, co jsem si snila svůj sen.

..........

Byla jsem mu na stopě. Konečně jsem ho našla. Toho Vznešeného, kterého mi Gabriela "dohodila". Zajímavá volba slov. I v mé pochmurné náladě mě donutila k úšklebku. Pak jsem ale zase našla stopu Temného a veškerou svou mysl začala soustřeďovat na momentální úkol. Skoro jsem se třásla nedočkavostí. Jaké to bude? Přežiju nebo zemřu?

Šla jsem lesem a nasávala okolní pachy. Byl někde blízko. Stopovala jsem ho už týden. Byla jsem mu nejblíže za celou dobu. Mohl být i metr ode mě. Zabila bych se, kdybych ho teď stratila.

A pak jsem uviděla, temnou postavu, nedaleko přede mnou. Krčil se u stromu a bojácně se rozhlížel. I on postřehl mě. Nebo možná měl jen dobré instinkty. Roztřeseně jsem se nadechla a pro jistotu si dal lok Samaelu. Bystrá mi tu teď chyběla. Ani mi nedošlo, jak moc jsem si na ní zvykla. V poslední době jsem jí při lovu měla vždy po boku.

Odjistila jsem meč, opatrně jsem tasila, ať nevyá ani zvuk. S mečem mířícím k zemi jsem pak vyběhla.

Uvidí se. Uvidí se, zda Gabriela měla pravdu. Uvidí se...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 3. kapitola mixx 10. 07. 2011 - 16:31
RE: VSP: 3. kapitola faire 11. 07. 2011 - 11:35
RE(2x): VSP: 3. kapitola moira 14. 07. 2011 - 11:05
RE: VSP: 3. kapitola 12. 07. 2011 - 14:12
RE(2x): VSP: 3. kapitola moira 14. 07. 2011 - 11:09
RE: VSP: 3. kapitola dara 14. 07. 2011 - 19:04
RE(2x): VSP: 3. kapitola moira 14. 07. 2011 - 21:29
RE: VSP: 3. kapitola kristína 16. 07. 2011 - 13:13
RE(2x): VSP: 3. kapitola nyx 16. 07. 2011 - 17:25
RE(3x): VSP: 3. kapitola moira 17. 07. 2011 - 10:35
RE(4x): VSP: 3. kapitola nyx 17. 07. 2011 - 12:54
RE(5x): VSP: 3. kapitola moira 17. 07. 2011 - 13:14
RE(2x): VSP: 3. kapitola moira 17. 07. 2011 - 10:34