#14

Machary nebyl zlý trenér. Jen... byl už příliš dlouho šéfem šéfa šéfa šéfů. Některé detaily byly prostě pod jeho úroveň. A tak jej nenapadlo, že by po únosu Kenny měli všichni pokémoni, i jeho Growlithe, absolvovat pokémonní prohlídku. Když se nic neprojevilo po půl roce, pochybovala jsem, že by bylo něco v nepořádku. Ale jeden nikdy nevěděl.

Zamračeně jsem se procházela po chodbě pokémonského střediska. Mí pokémoni byli v pořádku, avšak čekali jsme, až Macharyho Growlithe dodělá celkovou prohlídku, jakožto "nově narozený" pokémon. Měla jsem hlavu na padesáti místech. Když jsem se dokopala k tomu sebrat se a splatit laskavosti, které jsem hromadně posbírala při únosu Flareon, část mé pracovní kapacity byla vyhrazena práci u Macharyho a zbytek... nu, prostě a jednoduše jsem zametávala za Nicolasem stopy a snažila se jeho nepřátele navést špatným směrem. Což byla tak trochu loterie, jelikož jsem úplně nevěděla, kde je. Ale znala jsem jej dost, abych dokázala alespoň odhadovat. Nebo jsem možná do celé věci promítala svůj názor na bezpečné útočiště?

Ať tak či onak, nebyl to pro mé zdraví zcela nejlepší krok. A stále zde bylo nebezpečí, že by se mi mohly vrátit mé epizody. Joy mě varovala, ať na sebe příliš netlačím...

Ale času bylo tak málo!

"Pano Joro? Zde je váš Growlithe," odvětila přívětivě Joy. Machary jí chladně pokynul, vzal pokéball a odcházel. Spěchal na schůzi, které jsem se naštěstí mohla vyhnout. Přidružila jsem se k sestře Joy a zaplatila výdaje, pracovní kartou jeho, mou ty mé. A byla jsem na minimu. Člověk se propálí úspory rychle, když půl roku sedí na zahradě jako vegetativní pytel masa a zírá do prázdna. Pokud nechci ztratit bonusky spojené s mým účtem, na těch zbylých 10 000 PK nesmím ani sáhnout.

"Pracujete jako osobní asistentka pana Joriho?" zeptala se Joy vesele. Nepřítomně jsem přikývla. Ani jsem si neuvědomila, že mi Joy vyká.

"Chtěla jsem se zeptat, sestro Joy..." začala jsem zamyšleně. "Může Vulpix používat telekinezi?"

zdroj: cz.pinterest.com

"U Ninetalese – druhé evoluce Vulpixe – je známo pár případů s obrovskými temnými a základními psychickými schopnostmi, ale i u nich je telekineze vzácná. Ninetalesové se zaměřují spíše na iluze, prokletí a útoky na mysl. Výjimka je Alolský Ninetales, ten je druhově napůl vílí a napůl psychický pokémon. Co se Vulpixe týče, osobně jsem nikde ani nečetla, že by Vulpix měl tyto schopnosti... Kdyby možná byl dostatečně starý, je to – teoreticky – možné. Nakonec v DNA predispozice pro tu schopnost mít musí, že? Chcete naučit svého pokémona tuto schopnost? Obávám se, že se vám to nepodaří. Spíše bych navrhovala ovládání ohnivých koulí. Také vzácná schopnost, podobná telekinezi, ale pro vašeho Vulpixe určitě schůdnější než telekineze." Joy se usmála. Pozorovala jsem ji a vybavovala si všechny útoky, kdy můj lišák ovládal ohnivé koule, a pak dva případy telekineze.

"Děkuji." Pokývala jsem jí a odcházela. "Hezký den, sestro Joy!" dodala jsem opožděně, když jsem překračovala práh pokémonského střediska. Takže Vulpix v podstatě nedokáže ovládat telekinezi – určitě ne ve věku, v jakém je ten můj? Sedla jsem si na náměstíčku ke kašně a koukala na malé fontánky. Takže můj Vulpix je... zvláštní. Zamyšleně jsem si poklepala prstem o dolní ret. Co s tím udělám? Jak s tou informací naložím? A jak mi to může ublížit?

Pohlédla jsem na malé dítě, které se honilo s dalším chlapcem okolo laviček, jednomu na rameni seděl Rattata, další honil svého Lillipupa. Vyčarovalo mi to na tváři úsměv. Pak ale děti doběhli na lavičku a přisedli si ke svému, pravděpodobně, dědečkovi. A já si vzpomněla na bláznivého starého rybáře. Zamrazilo mě. Co když si opravdu nic z toho, co říkal, nevymyslel?

Pohlédla jsem k nebi, kde hejno Taillow kroužilo a hledalo nejspíše teplejší podnebí. Za pár měsíců nakonec propukne zima naplno. Pár z nich kroužilo nad jednou uličkou, a když jsem pozorně sledovala stíny, viděla jsem tam páreček Trubbishů, kteří se líně převalovali v odpadcích.

zdroj: cz.pinterest.com

Existovali lidé, kteří nenáviděli pokémony a viděli v nich monstra. Stahovali se do měst, snad ve víře, že jsou pokémoni pouze bubáky divočiny. Což z části byli – mnoho pokémonů nemohlo žít jinde než v čisté, neznečištěné přírodě. A mnoho pokémonů bylo vyhnáno na okraje ne zcela obyvatelných oblastí, jelikož se města rozšířila a zničila jejich přirozený habit. Na to jako by lidé zapomínali. A pak zde byly nové generace pokémonů, električtí, jedoví, kteří byli zcela následkem industrializace. Trubbish byl nádherným příkladem jednoho z nich.

Ať to však bylo jakkoli, pokémoni byli všude a někteří lidé by měli konečně vyrůst a naučit se s nimi v míru žít.

*

Seděla jsem v zahradě a užívala si pohled na útoky mých pokémonů. Vulpix si doslova hrál. Plival kapky ohně a snažil se je seřadit do kruhu. Maličké kapičky ho také vyčerpávaly, ale ne tolik, jako dřívější útoky. Flareon chrlila sloupec ohně do nebe a snažila se jej ovládnout natolik, aby se jí příliš brzy nerozptyloval. Stále jí to moc nešlo, ale uměla už přesněji mířit a perfektně odhadovala sílu a množství ohně, které chrlila. Fascinovaně jsem na ni zírala. Kde se v ní všechen ten oheň bere? A jak je možné, že své zásoby ještě nevyčerpala? Věděla jsem, že pokémoni mají jen omezený počet ohně, vody a podobných, které může vypustit. Ale Kennina se zdála nevyčerpatelná, jako by v sobě měla věčný oheň. Možná to mělo spojitost s tím, že najednou tolik jí a je svalnatější. Vážně. Předtím byla – přiznejme si to – tak trochu kulička. Dávala jsem svým drahouškům možná až moc všeho a stali se z nich malá prasátka. Teď na obou pokémonech nebyla ani unce tuku navíc, jen svaly. Žeby Flareonin i Agniho vnitřní oheň požíral jejich zásoby těla? Smysl by to dávalo.

Flareon štěkla a s vyplazeným jazykem jako ostříž sledovala Vulpixe. Už se mu povedlo srovnat kapky do jakž takž ucházející šišky. Ale kdo by chtěl v dnešní době dokonalost? Já ne. Perfekcionisté jsou jen všichni okolo. Já ne. Ale mohl by se více snažit, ten můj drahoušek, posunou tuhle kouli tam a tuto trošku stáhnout níže... Něco mě napadlo.

"Agni! Seřaď koule do kruhu, který bude mít v průměru... no dejme tomu dva metry. A ty, Kenno... odběhni asi o... deset metrů! Skvělé! A teď se ohnivou koulí do kruhu tref, Kenno! Dávejte pozor, ať vám vaše plameny nesplynou, dobře. Když se trefí, trošku kruh zmenši, ano Agni?" zavolala jsem na něj. Souhlasně štěkl, nadšeně vrtěl svými ocasy. Flareon se na mě vysloveně mračila. Nerada ze sebe dělala pokusného králíka. A nerada dělala něco, co pak nedotáhla do konce, popřípadě nezvládla. A z tohoto úkolu měla nejspíše pocit, že je nad její síly. Povzbudivě jsem na ní mrkla a ona se uraženě odvrátila, okázale zívla.

Zatímco se pokémoni pustili do plnění mých úkolů, došel ke mně Machary. Hravý Growlithe odběhl ke Kenně a snažil se ji chytit. Flareon stačila uhýbat i plivat oheň. Na sto procent, zatím se strefovala. Bylo hezké, že si Kenna Growlitha oblíbila. Původně jsem se bála, jestli jej nebude napadat či nebude jinak agresivní, ale zdálo se, že jej blahosklonně ignoruje, občas si s ním i hraje. Obvykle Growlithe jde za stejně hravým Vulpixem, někdy však zatouží provokovat tvrdšího protivníka. Jen čekám, kdy to začne Kenně doopravdy vadit a já budu muset zasáhnout. Bude to zajímavé. Určitě. Jen doufám, že to stejně zajímavé přijde i Macharymu.

"Pěkný trénink," pochválil mi to šéf. Tázavě jsem na něj koukla, ale sledoval Flareon a Growlitha. Něco chtěl, ale rozhodl se chodit kolem horké kaše. To se mu nepodobalo. Sice se ke mně choval mírně shovívavěji, po Turistovi, ale ne až tolik.

"Ano. Občas mě osvítí a vymyslím podobnou blbůstku," odvětila jsem rozpustile. Rozhodla jsem nechat na Macharym, ať mi řekne, co má na srdci. Byl dnes oblečený, na něj, zanedbaně. Já bych řekla domácky, ale Machary trval na tom, že si musím přeorientovat slovník ze Zkaženého na slovníček vyšší společnosti. Zbytečné. Znepokojovalo mě však nejen Macharyho oblečení, ale i podivné chování. Jen jsem doufala, že mě nevyhodí na dlažbu. Za svůj "výkon" v tomto roce bych na to ani nemohla nic říct.

"Nechtěla bys trénovat i Growlitha?" zeptal se nakonec podivně ostře. Překvapeně jsem se na něj koukla, a pak skryla pobavení, když jsem si uvědomila, že se na mě nezlobí, je pouze nervózní.

"Tak to nefunguje. Pokud si se štěnětem chcete vytvořit dynamické, zdravé pouto, trénujte ho sám. Uvidíte, že vás to sblíží, a i když vám to zprvu nepůjde, Growlithe bude určitě trpělivý. Proto jsem ho koneckonců vybrala," zdůraznila jsem, "Growlithové jsou velice přátelští a věrní pokémoni," dokončila jsem a koukla na Vulpixe. "Běž od těch stromů dále, nechceme to tu podpálit!"

"Ostatní trenéři to tak dělají," pronesl lakonicky Machary. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, na co naráží.

"Pokud se bojíte, že..." Jak to říct delikátně? "...byste mohl vývin svého pokémona jakkoli ohrozit, u zdravého pouta mezi trenérem a pokémonem to není možné. Zdržení a překážky, ano. Ale ne poškození pouta. Trénujte tady na zahradě, pomohu vám se začátky," navrhla jsem.

"Já... co mám dělat?" zeptal se Machary s kostnatou distingovaností. Potlačila jsem pobavený úsměv.

"Pro začátek si zjistěte, kde má hranice. Jeďte třeba golfovým vozíčkem a nechte ho za sebou běhat. Pokud má dobrou výdrž, vydrží běhat bez zadýchání deset minut v kuse a hodinku s vámi bude držet krok – za předpokladu, že budete dodržovat rozumnou rychlost. Možná to ale bude méně, jelikož váš Growlithe je malý a netrénovaný." Zamyslela jsem se. "Můžu domluvit tréninkový plán s vaším fyzioterapeutem. Jogging je dobrý pro zdraví."

"To nechme na později," odtušil suše. Neudržela jsem se a uchechtla se, pro což mě spražil pohledem. Odkašlala jsem si.

"Poté síla. Tuším, že Growlithe by měl pohnout tak dvacetikilovým závažím. Pokuste se, ať posune nějaký větší balvan. Dále... hmm... třeba... dejte mu nějakou hračku, kterou pořídíte v pokémonském středisku – nic nemusíte říkat, vyřídím to hned, jak se tam příště stavím – a můžete vyzkoušet, jak silný má skus. A můžete vyzkoušet i hru na schovávanou – schováte si třeba botu a Growlithe jí bude muset najít jen pomocí čichu. A oheň. Když jej solidně udrží alespoň deset sekund, máte slušný základ."

"Máte dobré obecné znalosti, slečno Zukyo," protáhl Machary pomalu.

"Čtu příručky a obecná pojednání. Nechám vám je na nočním stolku u postele," slíbila jsem. Machary chvíli mlčel a ač byla jeho otázka celkem nečekaná, zdálo se, že kvůli tomu nepřišel. I tato debata byla klička! napadlo mě pobaveně.

"Plánujete dalšího pokémona?" podotkl Machary nepřítomně. "Dalšího ohnivého?" vyvodil logicky. Mám dva ohnivé a jemu samotnému koupila dalšího. Netušila jsem, jestli je to další klička. Navíc to řekl podivným tónem, který jsem u něj ještě neslyšela. Nebyl pronesen ani chlapeckým tónem dítěte, ani tyranským tónem nadřízeného. Skoro bych řekla, že je to třetí osoba – Machary sám.

"Nejsem fixovaná na ohnivé – jen se to tak seběhlo. Vždy mi takový pokémon padl do oka. Mám v oblibě kočičí a liščí pokémony. Nádherní jsou i dračí a hadí. Kdybych si však mohla vybrat... tak... Ale na to nemám peníze. Nejspíše asi Eevee. Pracuje se mi s nimi dobře."

"Co Dratini? Lapras? Abra či Gastly? Nebo pokémoni z registrů doplněných později dalšími regiony?" navrhoval Machary. Gastly se dá chytit? napadlo mě. Vždy jsem toho duchovního pokémona považovala za nepolapitelného.

"Jsou to úžasní pokémoni, ale pro mě nedosažitelní," odvětila jsem ze všeho nejvíce pobaveně, "Eevee. Až to bude nějaký pokémon, tak Eevee. Cítím s ním spojení, jako bych mu opravdu rozuměla, a on mě, víte?" dokončila jsem.

To jsem ještě netušila, co na mě stařík chystá. Když Machary odcházel, řekl něco, co mě naprosto zmátlo. Hlesl si to spíše pro sebe, i tak jsem to zaslechla.

"To je snad osud...!"

*

Vzbudila jsem se s dobrou náladou. Neměla jsem takřka žádné závažné povinnosti (Machary má nějak podezřele dobrou náladu – až teď mi došlo, že jsem se vzbudila vyspaná, nikdo mě v průběhu celé noci nevzbudil). Proč ale koukat darovanému pokémonu na zuby? Vzala jsem své pokémony a šli jsme běhat. Hned po ani deseti metrech se však Kenna zarazila a tiše zavrčela. Doběhla jsem k ní a koukla, co to našla. Málem jsem se složila překvapením. Byla to stopa Eevee a vedle ní obálka. Už v tu chvíli ve mě začal hlodat červíček podezřívavosti. A ohromení. To snad...

zdroj: cz.pinterest.com

Rozhodl jsem se Vás odměnit za skvělou práci. V parku je zhruba tucet Eevee. Park však není zajištěný, někteří mohli utéct. Co se týče zbytku, pokud je chytíte, jsou vaši.

Pod vzkazem byla škrábanice, která si jindy říká Macharyho podpis. Rozeznala jsem jen "M". Nevěřícně jsem na papír ve své ruce zírala. První můj popud byl rozběhnout se a ty Eevee hledat – hned na to samozřejmě chytit. Pak jsem však začala myslet. Vběhla jsem zpět do vily a sháněla se po svém v poslední době podivně eklektivkém šéfovi. Bylo to nelogické – každý příčetný člověk by se chopil šance a už pokémony lovil. Já... já však potřebovala... něco. Nejspíše vidět Macharymu do očí a na vlastní uši si vyslechnout, že to je vážně pro mě, že vážně budou mí. Nevěřila jsem tomu. Jsem paranoidní? Horší by však bylo, kdybych ty pokémony chytila a Jenny mě pak zabásla za krádež.

Takové chmurné myšlenky se mi honily hlavou a já si zpola pobaveně, zpola mrzutě pomyslela, že už nejsem normální. Možná bych od Macharyho mohla žádat uvolnění a taky si zřídit sezení u cvokaře. Nejen Joy s psychickými pokémony, ale s nějakým bílým pláštěm s papíry a titulem. On má psychoterapeuta ve mně. Já však do sebe nasávám ty hrůzy, které na mě každý večer chrlí, polykám kilogramy prášků na spaní a ve snech si stejně neodpočinu, kvůli nočním můrám. Přes den jsem ve stresu z toho, co vše se po mně vyžaduje. A zvládám to jen díky antidepresivům, která jsem Macharimu ukradla. Myslím, že to věděl. Minimálně Delem to tušil a určitě se hned zmínil našemu pánovi a vládci. Ale to jsem se dostala jinam. Teď hledám Macharyho.

A ten nebyl k nalezení. Jako by se po něm slehla zem!

Počkat, to bylo nefér! Vrátila jsem se ještě na chvíli ke svým myšlenkám. Své deprese a stres zvládám i díky ještě jedné věci. Kvůli svým pokémonům. Bez nich by ani všechny prášky světa nepomohly a já bych si nejspíše podřezala žíly. Jako... jako tehdy matka. Ta vzpomínka mě tak vystresovala, že jsem ihned musela na čerstvý vzduch. Vyšla jsem na verandu a nastavila tvář svěžímu vánku. Byl z něj cítit les, příroda. Žádné chemikálie ani puch města. Pohled mi sklouzl z nebe na park. Tam čekají Eevee. Nebylo by jednodušší se prostě jen rozběhnout a chytit je? Odvrátila jsem se. Ne. Proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě? Navíc... navíc mám své zásady. Tato zásada se skýtá v tom, že vše musím mít ověřené. Vlastně to ani není zásada – je to prevence. Pud sebezáchovy. Věc, která mě drželo ve Zkaženém městě naživu. Takřka doslova.

Asi po hodině se mi Delem uráčil dát nějakou obálku. Zírala jsem na něj jak bacil do lékárny.

"Na co jste tak dlouho čekal?!" zeptala jsem se dotčeně, když jsem si vzpomněla, jak jsem tu po vile lítala jako idiot.

"Měl jsem nařízeno počkat, dokud si nebudu jistý, že myslíte nalezení pana Joriho vážně," odvětil Delem důstojně.

"To vám vyřvávání: "Pane Machary!" přes půlku ostrova jako důkaz nestačilo?" zeptala jsem se mrzutě a obálku takřka sprostým gestem z Delemových rukou vytrhla. Zamračil se na mě, avšak nekomentoval to a odešel. Dobře. Ještě chvíli a asi bych začala řvát. Na něj. A začala nadávat. Macharymu. A začala... Proč se dnes pořád jen opakuju? Roztrhla jsem obálku a přeletěla očima její obsah.

Odjíždím na nečekanou dovolenou, ten chovatelský vzduch mi dráždí plíce. Navíc – kdo ví, co by se mi mohlo v parku stát. M.

Nejdříve jsem na to jen zírala, neschopna pohybu, jakékoliv reakce. Pak jsem začala doslova vrčet. V tu chvíli jsem měla chuť Macharyho zaškrtit. Avšak ozvala se i další část mého já. Ta, která se začala zaobírat tím, že v parku jsou pokémoni, kteří chtějí být uloveni.

"Kenno! Agni!" zavolala jsem své pokémony. Přejela jsem prsty po pokéballech a oba se otevřely. Od jisté doby jsem je jaksi paranoidně tahala sebou a nespouštěla z dohledu. Zažalujte mě, ale nedokázala jsem si pomoc. Když se pokémoni zjevili a tázavě se na mě podívali, přiklekla jsem si k nim a tajemně se na ně usmála. Jemně jsem naznačila směr les.

"Tam jsou divocí Eevee. Chci je chytit. Pomůžete mi?"

"Vulpix?!" zakňučel dotčeně lišák.

"Samozřejmě, že vás mám ráda a je hloupost si myslet, že vás chci vyměnit. Trenér může mít šest pokémonů na ruce – a já bych chtěla mít více než dva pokémony," odvětila jsem opatrně, když jsem si uvědomila, že mě Flareon nevraživě sleduje. Balancovala na hraně Hněvu. A chtěla ho obrátit proti mně.

"Flar!" štěkla ostře a naježila se. "Flareon?!" Napla se malá rudá liška a mně na chvilku popadl strach. Přeci jen – dívat se do vyceněných zubů pokémona, který na vás chce zaútočit, není příjemná situace. Mimoděk jsem zvedla ruce v chlácholivém gestu. Kenna je sledovala jako ostříž, skákala pohledem mezi dvěma rukama a mým obličejem. Nevím, co mě znepokojovalo více. To, jak jí září oči, nebo vidět, jak se chvěje. Neměla s tímto problém tak dlouho, že jsem popravdě zapomněla, že to vůbec problém byl. Jsem pitomá, pitomá zapomnětlivá trenérka.

"Sbírat?" zeptala jsem se zamračeně. "Já vás nechci "sbírat" jen pro dlouhou chvíli, chci vás chytat a trénovat – pro vaši bezpečnost!" odsekla jsem, a kdybych to neřekla úsečně, třásl by se mi hlas.

"Vulpix/Flareon?!" vyštěkly obě lišky najednou a já nerozuměla ani jedné.

"Pomůžete mi?" zeptala jsem se prostě. Kenna zafuněla a podívala se na mě takovým pohledem, že mi to trhalo srdce. Jako bych jí právě zabodla nůž do těla. Jako bych ji zradila. A já přitom ani nevěděla, co jsem udělala.

"Vul!" Agni překousl žárlivost a nadšeně se vrhl do něčeho, o čem předpokládal, že bude zábava.

"Flarm" nevraživě souhlasila Flareon. Bylo to tak sešlé, až jsem se na ní nervózně podívala. Jako by z té lišky vyprchal život, jiskra. Byl to ještě horší pohled než na Kennu, která se vás chystá zardousit.

"Co se ti stalo, Flareon...?" Chtěla jsem si k ní přikleknout, ale zavrčela na mě a odběhla. Stála jsem a sledovala ji. Ne. Tohle mi za to nestojí.

"V pořádku, vrátíme se do vily a necháme ty lišky, aby –"

Kenna opět vrčela a já na ni bezradně zírala. Obrátila se ke mně zády a kráčela k parku. Na okamžik jsem bolestně zavřela oči, pak se sebrala.

"Tak dobře," odvětila jsem. V hlase jsem neměla vzrušení, ale úzkost. "Přetáhneme do našeho týmu jednu dvě lišky. Nebo tucet," dodala jsem. Flareon sebou trhla a odběhla od nás ještě o kousek dál. Zmateně a nešťastně jsem to pozorovala.

*

Bloudili jsme po parku celý den. Nikdy jsem si neuvědomila, jak je Macharyho park rozlehlý. Teoreticky jsem to věděla. Ale bylo něco jiného to opravdu projít křížem krážem. Chudáci zahradníci, ti si musejí pokaždé dost zamakat. Vytáhla jsem svůj PMobil a zapsala si do svého organizátoru poznámku, zda bych nemohla zařídit nějaké travní typy pokémonů jako výpomoc. Nu, prolezli jsme celý park, ale až na tu jedinou stopu před parkem jsme žádnou další nenašli. A pach Eevee už byl všudypřítomný, takže je mí pokémoni ani nemohli sledovat. Museli jsme doufat ve štěstí a také sázet na zvědavost nových obyvatel parku.

Nakonec jsme se přeci jen dočkali.

Už se stmívalo, když Agni vyletěl jako střela a odběhl z pěšinky pod stíny stromů. Ihned jsem jeho šest ocasů následovala a přitom se rozhlížela, zda nejsou náhodou stejně zvědaví i ostatní Eevee. Už jsem díky Vulpixovi mohla chytit mnoho hmyzích a zemních pokémonů a i Flareon (jednou dokonce akrobatickým kouskem, kdy netopýřího pokémona strhla za letu – postřehla jsem jen rudou šmouhu odrážející se od kmenu, poté od větve) mi nabídla mnoho příležitostí pokémony chytit. Avšak vždy se ukázalo, že to není Eevee a já teď byla zaměřena jen na ně, nemohla jsem své pokémony vyčerpávat na jiné nedůležité zápasy. A teď má lišák stopu. A já věděla, že tentokrát to Eevee bude.

Měla jsem pravdu.

Agni zahnal Eevee až k jedné z mála opravdových zídek, spíše dekorativní než cokoli jiného, opravdu. Eevee syčel, cenil zuby a byl vystrašený, avšak nemínil se vzdát.

"Plamenomet!" křikla jsem ještě za běhu. Vulpix se zapřel a ihned splnil. Brilantní, naprosto přesný útok. Eevee se jen schoulil a snažil se před plamenem schovat. Skoro mi ho bylo líto. Dokud mi nedošlo, že se neschoulil, ale použil nějaký útok. Ocas mu začal bíle zářit a pak doslova přesekl Vulpixův plamenomet. Oheň se rozestoupil a tlaková vlna Vulpixe srazila a vyvedla ho z rovnováhy. Než se Vulpix (a i já) vůbec vzpamatoval, už bral Eevee do zaječích. Já jsem však celodenní hledání jen tak zahodit nemínila.

"Telekineze, Agni! Zaraž ho!" Tentokrát to šlo rychle, Vulpix jen na okamžik strnul a ihned mu začaly zářit oči, společně s tím se se škubnutím vrátil Eevee. Bezmocně hrabal do země a dělal v ní mělké rýhy.

"Vyhoď jej do vzduchu a rychlý útok!" navázala jsem. Lišák perfektně poslechl, ale Eevee byl neuvěřitelně rychlý a vynalézavý. Znovu použil ten útok se zářivým ocasem – Železný ocas? – a stočil se tak díky tomu ve vzduchu, vyhl se a okamžitě po dopadu začal utíkat. Zírala jsem. Když už se zdálo, že Vulpix Eevee dožene, Eevee se otočil a znovu použil železný ocas.

"Agni!"

Můj lišák nedokázal včas zastavit a po úderu odletěl, zastavil se až o strom, který se zlomil napůl. Kdyby to nebyl můj Vulpix, kdo ránu schytal, jen bych stála a zírala na představení, jakým se síla pokémona stala. Ale nemohla jsem si to dovolit. Běžela jsem ke stromu, napůl čekala, že se Vulpix sveze na zem, bolestně kníkne a bude kaput, avšak můj zlatý mě překvapil. Jen se otřepal a sveřepě na Eevee zíral. Zamrkala jsem a začala se usmívat. Nejen Eevee byl silný. Rychle jsem se rozhlédla, otevřela pusu už ve chvíli, kdy byl plán v mé hlavě takřka zformulovaný.

"Ohnivá koule na jeho pravou stranu k těm kamenům,"

Tam Eevee stále utíkal.

"Rychlý útok, vyhni se železnému ocasu a vyhoď ho do vzduchu! Žhavá oháňka, mršti jím doleva!" V rychlém sledu jsem diktovala útoky. Agni vše perfektně splnil, avšak Eevee se pořád vyhýbal dost na to, aby mu žádný z útoků zcela neublížil. Ohnivou kouli zneškodnil železným útokem (podobně jako ocasem to ale pro změnu rozkopl, i když mu to trochu ublížilo), rychlému útoku bravurně uhýbal a když ho Vulpix nakonec dohnal, dokázal se od jeho hlavičky odrazit a využít to ve svůj prospěch. Jen žhavá oháňka vyšla tak, jak měla. Zamračeně jsem našeho protivníka analyzovala a musela Eevee obdivovat. Ještě jsem nečetla o pokémonovi, který by se uměl tak skvěle bránit. Je lepší než mnozí trenéři.

Vulpix se roztřeseně zvedal a Eevee se připravil k nárazovému útoku, když se zmateně podíval na zem.

Usmála jsem se. Hodila jsem ho do bahna. Když vyběhl, málem zakopl o vlastní nohy. Byl zadýchaný a lehce se mu třásly nohy. Byl čas to ukončit.

"Agni, ohnivá klec," rozkázala jsem. Byl to brutální útok, kterému Eevee neměl šanci se vyhnout, ale stejně tak úplně vyčerpal Vulpixe. Na tom nezáleželo. Oba už byli slabí. "Opatrně, nechceme mu opravdu ublížit," zakončila jsem to. V osmi bodech kolem Eevee se objevily ohnivé koule, liška se na ně poplašeně podívala a přikrčila se. Z každé koule vystřelila ohnivá linie a vytvořila tak krychli. Vulpixovi zazářily oči a stěny krychle přelil plamen. "Vuuul-pix!" Se štěknutím lišáka se krychle zmenšila a stěny narazily do uvězněného pokémona. Jakmile se objevil ležící Eevee, vrhla jsem ‘ball.

Pokémon se zábleskem zmizel uvnitř, nebyla to však ani vteřina a okamžitě byl venku. Stál na packách, třásl se a dobitě na nás zíral. Zachmuřeně jsem vrhla další pokéball, polapil pokémona, několikrát se zachvěl a Eevee se znovu objevil. Kymácel se na nohou.

"Eevee," pronesla jsem jemně. V ruce jsem měla třetí ‘ball, ale po chvilce jsem jej vrátila zpět do pouzdra na opasku a pomalu ke zraněnému pokémonovi kráčela. Ruce jsem měla před sebou, aby na něj zraněná liška viděla. "Jsi zraněný. Chápu, že nechceš být chycen. Respektuji to. Dovol mi alespoň, abych ti pomohla, ano?" zeptala jsem se jemně.

Eevee se naježil a zíral na nás, vycenil ostré zuby.

"Jsi zraněný. A já si nevezmu na svědomí, že jsem ublížila pokémonovi a pak jej nechala zemřít v lese," pronesla jsem nesmlouvavě. Došla jsem k lišce. Krátce mu zazářil ocas ve snaze užít železný ocas, ale poté se pod ním podlomily packy a spadl na zem. Tiše jsem zaklela a vzala jej do náručí. Chtěl mě kousnout, ale hluboké zavrčení od Kenny jej zarazilo. Eevee se na mou lišku podívala a tiše zakňučel. Proběhla mezi nimi rychlá konverzace, které jsem ne zcela rozuměla, především proto, že komunikovali příliš rychle. Jedno jsem ale postřehla.

"Chránit? Co chránit?"

Flareon se na mě váhavě podívala, a pak, i přes vrčení Eevee, vysvětlila, že náš bojovník ve skutečnosti chránil jejich doupě. Noru plnou zraněných Eevee, vyděšených až do morku kostí, jelikož byli v neznámém prostředí. Hladoví, slabí, někteří na pokraji smrti ještě z experimentů, které na nich byly prováděny.

Strnule jsem to poslouchala.

"Musíme je dostat do pokémonského střediska,"

Eevee v mé náruči začal temně vrčet, kroutit se a drápat. Vyjekla jsem bolestí, ale naštěstí instinktivně sevřela pokémona pevněji, takže se mi nevykroutil.

"Klid, klid!"

Eevee zběsile vyváděl, zklidnil se až poté, co se Kenna postavila na zadní a za kůži jej vzala do tlamy, držela ho tak jako neposlušné kotě. Zavrčela něco, co nižší evoluci nakonec zklidnilo. Zuboženě visel, a když jej Flareon položila na zem, ležel a pouze na nás zíral.

"Flareon. Flar."

Povzdechla jsem si. "Pokud se do pokémonského střediska bojíš jít, nebudu tě nutit. Ale pojďme ke mně do pokoje. Určitě tam najdu nějakou lékárničku."

Kenna vycenila zuby, když se Eevee nadechoval k protestu. Vzala jsem jej do náručí a zaváhala. "Flareon, potřebujeme prohlédnout i ostatní Eevee. Nevíme, zda nejsou v horším stavu, než je tento."

Flareon si mě dlouze prohlédla. Poté začala klusat směrem, kterým se stále snažil uniknout Eevee.

"Vee," zakňučel mi v náručí pokémon nesouhlasně, ale ignorovala jsem jej a vydala se za Flareon. Vulpix se mi pletl pod nohama, zvědavě sledoval lišku v mém náručí. Byl potlučený a unavený, ale zdálo se, že i můj většinou přesmíru žárlivý pokémon uznával, že Eevee potřeboval nést více než on.

"Je to bojovník, že, Vuplixi?" zabroukala jsem a pohladila lišku něžně po hřbetě. "Bojovník. Budeš Batair, co říkáš? I když nebudeš můj, je to jméno pro válečníka. A ty jedním jsi."

Liška ke mně zvedla čumák a zírala na mě. Poté si schovala hlavičku pod ocas a odmítala vykouknout.

Kráčeli jsme lesem zhruba hodinu, Vulpix už to také nezvládal a střídavě cestoval ‘ballem. Zvedla jsem pohled a zamračila se, když sledovala temné mraky na obloze. Ve zprávách bylo, že se blíží studená fronta, konec podzimu a první známky zimy. Ale nemělo by to tu být tak brzy. Snad za týden. Zatracené ostrovy. Žít u moře, to znamenalo nejistotu. A bouře. Proto jsem nikdy nežila blízko pobřeží.

Ochladilo se. Když se Batair začal lehce třást, otevřela jsem své sáčko a schovala jej napůl uvnitř, šátek, který jsem měla pouze jako doplněk, jsem rozevřela a přehodila si jej přes ramena a předek svého oblečení. Můj pasažér se mi překvapivě spokojeně stočil na hrudi a mezi sáčkem a šátkem mu vykukoval pouze čumáček.

Začalo poprchávat, když se Kenna ostražitě zastavila a začala rozhlížet.

"Vee," zakňoural Batair a začal se vrtět. Packami se opřel o sáčko a rozhlížel se, jeho výraz podivně stísněný. "Eevee! Eeeev!" zavyl.

Napravo od nás se ozvalo zavrčení.

Flareon skočila a srazila šmouhu, která se na mě vrhla. Popadla jsem pokéball. "Agni!"

Zjevil se lišák, musel být vyčerpaný, ale stál pevně. "Pomoz Flareon. Vy dva držte v šachu," podívala jsem se na trojici Eevee. Jeden v nich měl místo jednoho oka pouze ošklivou, ještě stále nezhojenou ránu. Další byl tak vychrtlý, že jsem mohla počítat jeho žebra a byl kost a kůže. Poslední na několika místech pelichal, jasně jsem na něj viděla stopy kožní plísně. Ale byly to spíše ojedinělé, zahnisané rány. Podle míst jsem hádala, že to byly špatně ošetřené vpichy.

Nějakým instinktem jsem uskočila a na místo, kde jsem před chvíli stála, dopadl pokémon, železným ocasem udělal do země díru.

Zhrozeně jsem na něj zírala. Tam, kde jednooký Eevee byl na hranici mé představivosti, tam byl poslední pokémon výtvorem nočních můr. Na různých místech měl prohlubeniny, jedna noha mu chyběla kompletně, neměl oční víčka ani pysky.

Rozřezali jej zaživa.

"Hlubino. Hlubino!" vydechla jsem otupěle.

Eevee v náručí mi zakňučel. Potřásla jsem hlavou. "Dost! Prosím, dost!"

Čtveřice Eevee synchronizovaně zaútočila na Vulpixe a Flareon.

Popadla jsem pokébally a násilně je odvolala. A pak stála, když se na mě čtveřice Eevee zadívala.

"Nechci vám ublížit – Kenno, ne!" štěkla jsem, když se vedle mě objevila a vycenila na nižší evoluce zuby. Klekla jsem si k ní a objala ji, spíše ji držela na místě, opravdu, jelikož tancovala na hraně Hněvu. "Nechci vám ublížit. Co se vám stalo..." Vzhlédla jsem, když zahřmělo a začalo silněji pršet. Flareon zavrčela, kapky deště se z jejího kožichu se zasyčením vypařovaly. "Co se vám stalo je neomluvitelné. Ale přichází bouře. Venku zemřete." Ne snad, že bych nevěřila odolnosti Eevee za bouře.

Ale pokud čtyři, které jsem viděla, byly ti v lepším stavu, bála jsem se, co najdu u ostatních. A z jejich chování jsem věděla, že stále ještě něco chránili.

"Prosím. Nechci vás chytit, už ne."

Machary, pomyslela jsem si v duchu a mělo to v sobě jed, který jsem nikdy necítila, i když mi ubližoval sebevíce.

"Potřebujete se dostat do bezpečí, počasí, které přichází, nikdy jste takové nezažili." Pohlédla jsem na jednookého, který vypadal jako vůdce. "Pokud musíš, pojď se mnou a prověř si, že to není past. A poté vás všechny vezmu do bezpečí."

Prvně jsem byla na svého šéfa tak rozzuřené, že odjel. Teď jsem byla ráda. Pokémoni by mi už vůbec nevěřili, kdyby byl v rezidenci – a oni cítili krev, kterou měl na rukou. Jelikož jsem se naučila, že byl rozdíl mezi zabitím z nutnosti – jako rybář chytal a vařil Magicarpy. Vždyť pokémoni se navzájem lovili a jedli. Ale když to bylo vykonáno s vražedným záměrem – kdy Machary chtěl zachránit matku, a zničit druhého pokémona – pak to z něj pokémoni cítili. A už mu nevěřili.

Jednooký vycenil zuby, ale Flareon na něj ostře štěkla. A pak se záškodník, který mi chtěl skočit do zad, ozval tichým zakňučením a jednooký zaváhal.

"Eevee," zabručel nízko položeným tónem Bataire

"Vvvv," vrčel jednooký, ale nakonec sklonil hlavu a vydal bolestný zvuk. Pohlédl na mě, na počasí a otřásl se. Nakonec odběhl někam do křoví.

Nejzraněnější Eevee na mě pohlédl a pohozením hlavy naznačil, že máme následovat, poté se pomalu, tak opatrně, že jsem si uvědomila, že musí být v ohromných bolestech, vydal stejným směrem.