#13

Dneska bude dobrý den.

Určitě ano.

Ležela jsem, zírala do stropu a věděla, že bude dobrý den.

Den, kdy s trochou kontrolované deratizace prokážu celému světu ohromnou službu.

Sáhla jsem po svém komunikátoru a najela na zprávu, prst se mi zadrhl při skrolování seznamu kontaktů. Proč chci kontaktovat Nicolase? Pracuje nejlépe sám, je to jeho modus operandi. Pouze bych jej rozptylovala, ještě s tím, že jsme spolu měli vztah a bylo mezi námi... napětí.

Zamračila jsem se. Nikdo, kdo v operaci je, stejně není v mých kontaktech, jelikož si je pamatuji a není bezpečné je někam psát.

Poklepala jsem prsty o své stehno, zatímco jsem nepřítomně zírala z okna. Už dlouho jsem se nepokoušela o nic ilegálního. Přestože byly Kaloeny kolébka zločinu, většina lidí, i těch na dně společnosti, se doopravdy nepodílelo na zhoršení své situace. Museli jsme zde nakonec bydlet a většina prostě chtěla být ponechána v klidu a žít v míru.

Zamrkala jsem a zírala na zpola napsanou zprávu. Nějak jsem dokázala lehce urážejícím způsobem napsat zprávu jednomu ze svých kontaktů. Co to do háje...? Projela jsem si zprávy a ohromeně zamrkala. Byla to už třetí zpráva.

Nespím ještě?

Strnula jsem a po zádech mi přeběhl mráz. Rozhlédla jsem se. Můj pokoj. Skočila jsem k oknu a sledovala svět venku.

Park. Stromy poklidně se pohupující v mírném většíku. Ale nikde ani živáčka. Žádný pokémon.

Srdce mi začalo bušit a rozhlédla jsem se.

"Takže tak je to, bastarde?" houkla jsem do prázdna.

Ozval se tichý smích. Pevně jsem stiskla rty. Začala jsem hledat zbraň, ale samozřejmě nikde nic nebylo. Když jsem se otočila ke dveřím, zmizely. To stejné se opakovalo s okny. Mrkla jsem a náhle byla v polstrované cele spoutaná kazajkou.

Nutila jsem se pravidelně dýchat a zavřela oči. Je to hypnóza. Nic z toho není skutečné. Nic z toho...

Ale proč pak, sakra, nedokážu pohnout se svými končetinami? Doprdele!

"Tak neposlušná. Vytvořil jsem nové výcvikové metody speciálně pro tebe, má drahá." Cítila jsem dotek na rameni a chtěla se otočit. Za dobu mrknutí oka se však celá má pozice změnila a já byla usazená v křesle, nohy, ruce i hlava znehybněné. "Máme pro sebe věčnost, má nádherná Katie."

"Nejsem Katie," plivla jsem po něm. A hekla, když mi jeho úder málem zlomil vaz.

Povzdechl si. "Jak si přeješ, uděláme to po tvém."

Tik tak. Tik tak.

Tik tak. Tik tak.

Tik tak. Tik tak.

Cítila jsem, jak mi po zádech stéká ledový pot, snažila se ignorovat rytmický zvuk metronomu, ale stával se čím dál pronikavějším a naléhavějším. Chtěla jsem zvuk překřičet, ale tělo mě neposlouchalo, byla jsem paralyzovaná, i když stále poklidně dýchala a srdce mi bilo se zrádnou pravidelností.

"Poddej se svému osudu, lásko. Nechceš, abych se o tebe postaral? Lord s láskou pečuje o svou temperamentní metresu."

Strnula jsem a cítila paniku, když jsem náhle nemohla pomyslet na určitá témata...

Moje myšlenky...

Ten zatracený bast –

On...

Hlubino! Dech se mi zadrhl v hrdle, zatímco jsem v koutku své mysli ječela v nepříčetném teroru.

Můj...

Poklidně jsem dýchala a vyrovnaně zírala před sebe.

Můj Lord.

"Hodná holka." Muž stojící vedle mě se široce culil. Usmála jsem se na něj nazpátek, šťastná, že jsem svého Lorda potěšila.

"Vulpix! Vul vul!"

Svět pohltila krvavě rudá.

*

Seděla jsem a svírala bezvládnou postavu muže. Po tvářích mi stékaly slzy, zatímco jsem ječela na malého rudého pokémona, který ublížil mému Lordovi.

"Vul, vulpix," kňučela liška. Naříkala jsem a zabořila muži tvář do hrudi.

"Prosím, Lorde, prosím, probuďte se!"

Mužův dech se zadrhl a cítila jsem, jak se pohnul. "Ano! Lorde, slyšíte mě?"

Víčka se mu pohnula. Po chvilce na mě jeho nádherné oči pohlédly, chvilku zmatené. Rozhlédl se. Jeho ruce svíraly mé paže silou, které mi zanechají na kůži modřiny. Nikdy jsem nebyla šťastnější.

"Hypno!" zakřičel můj Lord a jeho hlas burácel jako hurikán. Klečela jsem a vzhlížela k němu.

Objevila se humanoidní žlutá liška. Cítila jsem, jak se mi na čele tvoří pot. Pohled na toho pokémona ve mně vyvolával strach, i když jsem nechápala proč. Byl tu se mnou můj Lord.

"Udělej něco s tím červeným zmetkem!" zakřičel můj Lord.

Rudá liška zakňučela, když jej zasáhl útok, sledoval mě a v očích měl bezradnost.

Můj úsměv byl křečovitý.

Srdce mi bušilo jako splašenéa  točila se mi hlava. Nebo se se mnout točil svět? Něco bylo špatně. Něco bylo zatraceně špatně. Špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně špatně –

Uvědomila jsem si, že se držím za hlavu a ječím, můj hlas byl tak pronikavý, že přebil i burácení muže se žlutým pokémonem. Snažil se ke mně dostat. Cestu mu ale zatarasil rudý pokémon, který doslova plál, rudá všude kolem a vše bylo špatně, špatně, špatně –

Íííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí!!!

"Nano! Jsem tady! Jsi v bezpečí! Lásko, zlatíčko, prosím, podívej se na mě, jsem to já, Nicolas! Nanynko, miláčku, podívej se na mě! Nanynko, lásko, jsem to já, jsi v bezpečí, prosím lásko, prosím..."

Někdo plakal. Cítila jsem, jak mi na tvář dopadají jeho slzy. A slyšela jsem kňučení pokémona. Kousek ode mě ležela rudá liška a po čumáčku jí kanuly obrovské slané kapky. Také plakal? Ležel, ocasy zplihlé, a sledoval mě. V očích měl takovou beznaděj. Kňučel a to mi lámalo srdce.

Ubohý člověk.

Ubohý pokémon.

Proč jsou tak nešťastní?

Ubohý pokémon.

Ubohý člověk.

Neplačte. Vše bude dobré. Už žádné slzy.

Zavřela jsem oči, neznámý muž mě kolébal v náručí. Slyšela jsem jej stále dokola mumlat bezvýznamné fráze. Ale kadence jeho řeči byla uklidňující.

Ba-dum da-dum. Ba-dum da-dum. Ba-dum da-dum. Rytmický zvuk soupravy projíždějící staršími průmyslovými částmi ostrovů, natolik, že jeden mohl i v dnešní době slyšet kola vlaku skřípějící na kolejích. Problikávání světel v malé místnosti. Pach chemikálií a lidské špíny. Teplo objetí a kadence právě této řeči. Takový mír. Přitiskla jsem se k mužskému tělu blíže. Nikdy jsem se necítila tak v bezpečí, jako když jsem byla s Kocourem.

Kňučení. Znepokojovalo mě. Trhalo něco uvnitř mé hrudi na kusy. Ubohý, ubohý Lišák...

Pohlédla jsem na něj, z bezpečí hradby paží a muže, který se chvěl proti mně a líbal mě do vlasů. Rudý pokémon, který mě sledoval s beznadějí pomalu se měnící v naději.

Můj...

"...Lišáku," zachraptěla jsem a natáhla se po něm.

"Nano?"

Vzhlédla jsem.

Vzpomínka. Záblesk nože. A tak zmizel můj Lord.

"Nicolasi. Ty idiote. Můj milovaný idiote. Co jsi to udělal?"

Jeho smích zněl zpočátku trochu jako vzlyk, ale sevřel mou tvář zkrvavenýma rukama a políbil mě.

"Díky Hlubině. Díky Hlubině. Myslel jsem, že jsem tě ztratil." Pevněji mě objal.

*

Seděla jsem v zahradě, na klíně měla lišáka a u nohou Flareon. Houpací křeslo bylo velmi pohodlné, stejně jako tucet polštářů a nadýchaný přehoz, který jsem měla na kolenou. Obvykle by mě takové zacházení rozčílilo, ale po konfrontaci s Turistou jsem nebyla zcela... v pořádku.

Stávalo se mi, že jsem někdy na okamžik, jindy na celé hodiny zmrzla a nevnímala, zatímco můj mozek jednoduše vypnul a doma prostě a jednoduše nikdo nebyl.

Můj plán zahrnující záchranu Flareon byl jednoduchý. Já budu návnada. Nicolas, geniální zloděj, najde mého pokémona. Machary mezitím bude pracovat na diverzi nepřítele, Turisty, tudíž bude moct Nicolas pracovat v relativním klidu a větším bezpečí. Vedlejší benefit spočíval v tom, že to mělo dát Turistovi falešný pocit bezpečí a času. Byla jsem si tak jistá, že bude ten sadistický bastard příliš arogantní a nakonec udělá chybu.

Klíčové zde bylo to nakonec.

Svým způsobem to pravda i byla.

Bála jsem se a modlila se, aby to tak nebylo... ale zároveň počítala s tím, že jsem byla celou dobu jistým způsobem pod jeho nadvládou. A s tím plánovala. Bylo to geniální ve své jednoduchosti. Vulpix by byl můj stín a přivedl by ke mně ostatní. Nikdy jsem nepochybovala, že Nicolas najde mou Flareon. Machary měl Turistovi zastřihnout křidélka, takže by nám nikam neunikl.

Ale.

Hypnóza a manipulace s myslí je delikátní práce. Jak ponoření, tak zlomení nadvlády nad někým jiným muselo být provedeno správným způsobem. A Turista, celou dobu velmi trpělivý a pečlivý, udělal poprvé chybu a jednal zbrkle. Já počítala s tím, že jeho jednání bude bezchybné.

První špatné rozhodnutí byl nátlak, který použil na mou mysl. Takřka mě zlomil. Byl příliš a já se přirozeně bránila.

Druhé byl fakt, že proceduru provedl stále ve své rezidenci. Z nějakého důvodu mě chtěl mít pod nadvládou okamžitě. Ostatní jej tak docela překvapivě nachytali s kalhotami staženými u kolenou. Což nečekal nikdo z nás.

Vše se seběhlo příliš rychle. Ve středu jsem byla já. A mé mentální zhroucneí. Jakmile Macharyho lidé a především Nicolas slyšeli můj křik při prvním mentálním zhroucení, vykašlali se na jakýkoliv plán a pečlivě připravený proces díky kterému bychom Turistu dostali za mříže i legálně, a běželi mě zachránit. Za jakoukoli cenu. Zdálo se, že situace (a já) zněla až tak zoufale.

Hypno, který tak dostal na vybranou mezi prací na mém mozku a ochraně svého trenéra, si přirozeně vybral to druhé a udělal z domu labyrint. Prudce ukončil práci na mé mysli, což mi umožnilo získat zpět část nadvlády. Což bylo přesně to, co mi ublížilo podruhé a závažněji. Moje mysl se drala zpět ke vědomí a v procesu sama sebe poškodila.

Zimomřivě jsem sevřela hrnek s horkým čajem.

Ta zatracená svině. Později jsem se dozvěděla, že Turista o Nicolasovi věděl. A příšerně jej podcenil. Podle všeho mu Flareon klidně přenechal jako vábničku, když jej poslal na divoký hon za přízrakem, který jej měl na pár dnů zabavit. Což můj bývalý milenec okamžitě prokoukl a mého pokémona našel do směšných dvou hodin. To bylo poprvé. Podruhé s ním měl bojovat, když mě našli...

Zdálo se, že Nicolasovi stačil jediný pohled na mě a veškerá vyjednávání pro něj byla zapomenuta. Viděla jsem video.

Ten můj drahý, bláznivý bastard na mě pohlédl. Jeho obličej ztratil jakýkoli výraz. Přeměřil si Turistu a za pět sekund bylo po všem. Podřízl té sadistické svini hrdlo a vykuchal jej jako prase, kterým byl. Ani Hypno nezvládl zareagovat včas.

Odvrátila jsem svou pozornost jiným směrem. Sledovat pak, jak se mě Nicolas zoufale snažil přivolat zpět, když jsem podle všeho byla certifikovaně nepříčetna, bylo... nepříjemné. A bolelo to. Tak kurevsky bolelo, vidět zoufalství v jeho očích, takřka konkurující Vulpixovému. I skrze pouhé video.

"Slečno, mohu vám něco donést?"

"Ne, děkuji."

Služebná se tiše vytratila. Každý den probíhal dokonale stejně. Pokud služebná přišla, za třicet minut zde bude sestra Joy se svou sortou psychických pokémonů, kteří mi pomohou vyléčit mou mysl.

Je zde bod, na který se můžete těšit, slečno Zukyo! Jakmile svou mysl vyléčíte, bude mnohem odolnější než obyčejného člověka! A budete citlivější na jakékoli mentální manipulace. Jako když si zlomíte kost, po uzdravení je silnější. Je to úplně stejné!

Tiše jsem si povzdechla. Bylo to už půl roku. Půl roku, z kterého jsem si pamatovala tak polovinu a pouze poslední týdny přestávala mít epizody a opravdu dokázala celý den fungovat. Půl roku, kdy Nicolas zmizel z povrchu zemského. Zavřela jsem oči. Přestože mě zachránil, nic to neměnilo na faktu, že chladnokrevně zabil člena vyšší splečnosti. Šla po něm Kaloenská policie, Romaresové a v podstatě všichni spojenci toho sadistického bastarda. Nějaká zmínka o něm byla i v databázi mezinárodní policie, tak dlouhé rpsty naše špinavá společnost měla. Pro Nicolase v Kaloenech už nebylo bezpečno. Jakmile Turistovi zasadil ránu nožem, odsoudil se k vyhnanství.

A udělal to bez zaváhání pro mě. Jelikož ten zatracený chlap byl génius a dobře si uvědomoval, jaké jeho činy budou mít následky. Ten sobecký bastard starající se pouze o svou kůži svými činy pronesl ultimátní: "miluji tě" a poté si prostě zmizel z mého života.

Pohladila jsem Vulpixe po hřbetu.

"Taky tě miluju, ty šílený bastarde," zašeptala jsem a upila čaje. Doufala jsem, že si našel nějaké hezké místo. Omezí krádeže na rozumnou míru, aby stále měl svou potřebnou hladinu vzrušení, ale nezapletl se do ničeho zlého. Že najde nějakou hodnou ženu, která dokáže, co já ne. Ukotvit jej a dát mu rodinu, bez dodatečných potíží, které sebou má minulost nesla.

Tak jsem si přála, aby nalezl štěstí. I kdybych jej už nikdy neměla spatřit.

Což byl důvod, proč jsem z Macharyho databází ještě neodhadla, kam finanční transakce indikující jeho rychlý odjezd ukazovaly. Informace jsem měla u sebe a zametla všechny veřejné stopy velmi pečlivě. Poslední vodítka ležela v anonymní elektronické schránce. Kterou jsem se však neodvažovala otevřít.

Obětoval pro mě vše.

To nejmenší, co jsem mohla udělat na oplátku, bylo nezatáhnout mu na práh všechny jeho nepřátele. Jelikož mě budou sledovat. Všichni do jednoho.

Ukázalo se, že pohádka o Prostitutce a Králi zlodějů z Kaloenských slumů končila ještě tragičtěji, než v prvním dějství. Prsty jsem přejela po staré fotografii. Já v kostýmku piráta s nakresleným knírem a flaškou rumu v ruce, kterou jsem hrozila jej praštit. Nicolas jako mušketýr, jednou rukou mě k sobě tiskl a nedovolil mi utéct, druhou mě dlouhým barevným perem na klobouku lehce nemravně šimral v dekoltu. Kolem nás naši... tehdy jsme je brali jako přátele. Později kolegy. Dnes to byli známí, které jsme si v knihách udržovali pod určitým počtem laskavostí, které kdo komu dlužil. Byli jsme na té fotce tak mladí. A šťastní.

Otřela jsem si z koutku oka slzu a pečlivě obrázek založila do svých složek.

Žij svobodně, bastarde. A buď šťastný.

Půl roku. Až příliš proflákaného času. Bylo načase, abych se vrátila zpět mezi živé. Machary mě nakonec neplatil proto, abych vysedávala na zahradě. Že?

"Co na to říkáš, ty výbušná malá koule zuřivosti?" usmála jsem se jemně na Vulpixe. Přestože to byla Flareon, která byla unesena a myslela jsem, že to bude brát hůře, byl to Lišák, který byl pozitivně roztřesený a zvládal celou věc velmi špatně.

"Vul," zakňučel a schoval mi hlavičku do boku. Poškrávala jsem jej za uchem a s Flareon jsme si vyměnily pohled. Brala to opravdu dobře. Nejspíše nejlépe z nás všech, a to jsem do rovnice započítávala úplně všechny včetně Macharyho a policistky Jenny.

"Jak by se ti líbilo nové jméno, hm?"

"Vul?" pokémon na mě koukl jedním okem.

"Ale budeš mu muset dělat čest. To není jen tak."

Lišák zaváhal, ale poté lehce přichcíple zavrtěl ocasem. Sklonila jsem se a dala mu pusu na hlavičku. "Agni. Co na to říkáš? Bůh ohně."

Vulpix zpozorněl a zvedl hlavičku.

"Flar?" zbystřil i můj druhý pokémon. Překvapeně jsem zamrkala. Nečekala jsem, že by i ona chtěla jméno.

"Hm. Co třeba Kenna?"

Oba pokémoni se zamysleli. Flareon poté pokývala hlavou a vrátila se k polehávání. Vulpix na mě lehce starostlivě pohlédl. S jemným úsměvem jsem jej pobídla, aby se šel proběhnout. Byl náhle malá kulička nespoutané energie. Zdálo se, že se mu jméno líbilo. Vyskočil, ještě chvilku se po mně váhavě ohlížel, než začal poletovat všude kolem. Nejspíše mě nechtěl spustit z dohledu.

Popravdě? Po únosu Flareon - Kenny jsem je z očí nechtěla pustit ani já.

Pečlivě jsem složila přehoz z mého klína. Zvedla se. A tak jsem stála, sledovala nebe, a skoro jako bych se poprvé po dlouhé době opravdu nadechla.