#12

"Flareon?!" křikla jsem už po několikáté. A pořádně znepokojeně. Flareon neodpovídala na zavolání. Od doby, kdy jsme se přestěhovali do Macharyho vily, se to stávalo čím dál častěji. Jen jeho zahrady byly několik hektarů rozlehlé. Pokud si s Vulpixem hráli, klidně to zabralo celý den. Ale měla jsem špatný pocit...

Jakmile se začalo stmívat, nedokázala jsem se nadále obelhávat. Ochranka, kterou jsem už několik hodin úkolovala s hledáním, všechny senzory, vše se vracelo bez výsledků a zlá předtucha se změnila v děs.

Někdo ji musel ukrást.

Roztřásly se mi ruce. Děs mi prostoupil každičkou buňkou mého těla. Vulpixe jsem od nějaké druhé hodiny nepustila z rukou a ten, chudák malá, to vše trpělivě snášel. Dokonce mě každou chvíli olizoval, vystrašený tím, jak vyděšená jsem byla já.

Pokud se Flareon dostane na černý trh, nikdy už ji...

Zhluboka jsem se nadechla. Vydechla. Znovu nádech a výdech. Donutila jsem se uvažovat rozumně. Popadla jsem PMobil.

"Policejní ústředí Chovatelského I, jak vám mohu pomoci?

"Ukradli mi pokémona," odvětila jsem tak klidným hlasem, až mě to málem děsilo. Chtělo se mi řvát a hlas se mi při sdělování mé adresy třásl. Alespoň nějaká známka toho, že jsem vyděšená. Bála jsem se, že když to v sobě budu dusit, prasknu, zalknu se tím ohromným strachem. Byla jako mé dítě! Co vše si prožila, věřila mi, že ji ochráním, že konečně bude v bezpečí...

A já ji zklamala.

Bála jsem se, strašně se bála. Okořeněné zdrcujícím pocitem viny, do očí se mi tlačily slzy a nejraději bych popadla kabát a vyběhla do ulic. Byla jsem strachem takřka nepříčetná.

Byla jsem bezmocná.

Když Jenny dorazila, už mě přešel šok, běsnění, bezmoc, vztek a utápěla jsem se v beznaději, lítosti a byla na pokraji zhroucení. S Jenny přijel i Machary. Každou chvíli jsem kontrolovala svůj komunikátor, ale mé kontakty v podsvětí na nic nenarazily.

zdroj

"Kdy jste ji naposledy viděla?" zeptala se Jenny a napomenula Chatota na svém rameni. Něco žvatlal.

"Asi... okolo tří odpoledne..." hlesla jsem nervózní z toho opeřence. "Trénovali jsme. Pak jsem odešla do města a nechala je venku samotné... Vulpix se vrátil do vily, ale Flareon polehávala na sluníčku." Zhluboka jsem se nadechla, snažila ovládnout vinu, kterou jsem pociťovala, touhu stočit se do klubíčka a plakat, popadnout ženu za ramena a třást s ní, křičet a něco rozbít. Byla to má chyba. A oni se možná kvůli tomu...

"Co uděláte?" vyštěkla jsem nezdvořile.

Jenny se usmála, snad snaha mě ujistit, že vše bude v pořádku."Vyšleme pár hlídek, aby se po nich podívali, avšak..."

"Avšak co?" Strnula jsem. Policistka Jenny sebou trhla a já v jejích očích poprvé zahlédla temný stín. Ona nemůže dělat nic, pochopila jsem. Nečekala jsem hodně, měli přeci jen svázané ruce, ale policie měla své kontakty všude! Sponzorovala je vyšší společnost, která si uvědomovala, že ostatní regiony neschválí zemi bezpráví a ocelová pěst jediné Rodiny, realita Kaloen, by se příliš podobala tyranii. Šokovaně jsem se zapotácela a padla zpět na židli. Ani netuším, kdy jsem se v tom rozrušení postavila. Nečekala jsem, že ji najdou, ale mohli mi koupit čas, prohledávat dopravu v přístavech, použít průzkumnické pokémony a znesnadnit únoscovi pohyb. Mezitím bych přišla na jiný způsob, ale...

Ztratila jsem ji? Tak to bylo?

Bylo to surrealistické. Protože... tohle se snad nemohlo stát mně. Že? Tohle se dělo jiným. Ne mně.

"Budeme se ze všech sil snažit ji –"

"Ale nenajdete ji, že?" zavrčela jsem. Bylo nefér vylévat si vztek na policistce Jenny, ale já byla otupělá a rozzuřená.

"Slečno Zukyo, neztrácejte naději –"

"Řekněte to hned! Jen řekněte, že už ji nikdy neuvidím!" křikal jsem a Chatot poplašeně vzlétl, začal kroužit po místnosti. Z očí mi padaly velké slzy. Nikdy jsem nemyslela, že pláč je takový. Že vás bolí hluboko uvnitř hrudi, že nemůžete popadnout dech, nemusíte ani mrkat a po lících vám kanou velké, slané kapky. Z úst se mi vydral jakýsi zvuk, něco mezi výkřikem a vzlykem. Potácivě jsem se zvedla, lišák se mi úzkostlivě pletl mezi nohama, a vrávorala pryč. Nakonec ten kabát vezmu a budu bloudit ulicemi. Vše je lepší než ta děsivá bezmoc. Nedokázala jsem jen sedět se založenýma rukama a nic nedělat.

"Zukyo, nech si od policistky Jenny pomoct. Ona se opravdu snaží, že ano?" zeptal se Machary arogantně. Ale patřilo to Jenny, ne mně. Nenamáhala jsem se ani otočit. Jen jsem se na okamžik zarazila. A v tu chvíli jsem to zahlédla.

V síni bylo zrcadlo. A v tom zrcadle jsem našla odpověď.

Strnula jsem a zírala. A vše zčernalo.

*

S povzdechem jsem se převrátila na bok, měkkou přikrývku si přitiskla blíže k hrudi. Vzdáleně jsem vnímala podivné zvuky, vila obvykle bývala tichým místem, kde se nikdo...

Otevřela jsem oči a prudce se posadila. Zmateně jsem se rozhlížela, do pokoje svítilo odpolední slunce a zalévalo celou místnost do zlatavými paprsky. Vzduch byl teplý, způsobem, který dokáže jen slunce svítící celou dobu do místnosti.

"Vul?" ozvalo se nejistě. Pohlédla jsem dolů. Vulpix byl na zadních, předníma packama se opíral o hranu postele a nervózně mě sledoval. Zakňučel, když se jeho pohled setkal s mým. Očima jsem sklouzla na noční stolek vedle něj. Obvykle jsem na něm mívala svůj datapad, ráda jsem polehávala ráno v posteli a snídala, zatímco jsem si projížděla svůj ranní harmonogram.

"Donesl bys mi můj datapad a komunikátor, drahý?" zamumlala jsem jemně.

"Vulpix," rudá liška úzkostlivě olízla mé prsty svírající peřinu a odpelášila. Tupě jsem pohlédla na svou pěst, bílé klouby a nehty zarývající se do kvalitního povlečení. Donutila jsem se přikrývku pustit. Mimoděk jsem peřinu uhladila a nehybně čekala, dokud se Vulpix nepřiřítil zpět.

Tiše jsem poděkovala a zahlédla, že jsem na komunikátoru měla zprávu.

Ano!

"Slečno Zukyo? Jste v pořádku?" ozvalo se váhavě ode dveří. "Je tu někdo, kdo by vás rád viděl," pokračoval hlas, když jsem nereagovala.

Ignorovala jsem je. Četla jsem zprávu, i když jsem věděla, co najdu. Potvrzovala jsem si svá podezření. Situaci, kterou jsem s pohledem do zrcadla pochopila.

Nebo spíše s kyvadlo, které viselo z jednoho rohu.

Děs se ve mně zvedl jako hladová bestie, na okamžik mě takřka vyvedl z rovnováhy, ale teplý čumák Vulpixe v dlani přitáhl mou pozornost z nočních můr minulosti do pokoje plného zlaté.

"Vulpix? Vul vul," lišák mě sledoval velkýma očima, tak se snažil pomoct a nevěděl jak.

"Slečno?"

Postřehla jsem periferním viděním pohyb, děs se smísil s instinktem přežití. Má ruka zajela k čelu postele, měla jsem v ruce nůž. Hladce vyvedla útočníka z rovnováhy trhnutím za jeho paži blížící se ke mně, zabořila bych mu nůž mezi žebra, kdyby mě vlna útoku nesrazila dozadu.

Dávno jsem se naučila padat správným způsobem. A ještě dříve, že je lepší nůž už ze začátku letu pustit, než se omylem zapíchnout jako prase.

Mrštně jsem vklouzla pod postel, uklízecí firma si zasloužila bonus, i tady bylo dokonale čisto, popadla jsem další dva nože připevněné na konstrukci postele a bez zaváhání bych šlehla po kotnících postavy, kdyby moudře neuskočila dozadu a...

Strnula jsem. Rudá mlha před očima se projasnila. Slyšela jsem své trhavé dýchání. Muž nabádající lidi venku, aby neotvírali dveře, především autoritativní hlas policistky Jenny, která jej nechtěla poslechnout a velmi racionálně s ním argumentovala svým oficiálním postavením v celé věci. Tiché vrčení pokémona, který zde byl s mužem.

Zdroj: pinterest.com

"Tiše, Rockruffe. Je vyděšená a zmatená. Dejme ji chvíli."

Zvedla jsem pohled a setkala se s jeho očima.

Co ten tady dělá?

"Co tady děláš?" zopakovala jsem nahlas a můj hlas zněl možná o chlup defenzivněji, než bych si přála.

"Zavolala jsi o splacení laskavosti," pokrčil rameny a bylo by to dokonale lhostejné gesto. Kdybych jej neznala.

Kdybych tohohle ďáblova advokáta a šejdíře a zlodějíčka a lháře neměla prokouknutého skrz naskrz.

Ach. Mladá děvčata dělají ty nejdelikátnější chyby. Toho druhu, které by nejraději nechaly plavat obličejem dolů v kanále a navždy na ně zapomněla.

Cítila jsem na tváři grimasu.

Mí pokémoni. Na tohle jsem neměla čas.

Odvrátila jsem se a zírala na své ruce, nůž v nich. "Milovala jsem tě."

Netušila, proč jsem to řekla. Obvykle bych se tak neotvírala. Ale v tento okamžik se mi neuvěřitelně ulevilo. Jelikož to byla pravda.

První velká láska...

Nicolas stál dlouho bez pohnutky, než si nakonec tiše povzdechl. "Udělala jsem ti laskavost. Bosso Rioza by tě sežral zaživa." Měl v očích stíny. Známky, že z jeho duše už mnoho nezbývá.

"Ano," souhlasila jsem bez boje. "Koho laskavost splácíš?" zeptala jsem se a ptala se na něco jiného: Kdo se mi snaží otočit nožem v ráně? Jelikož každý znal příběh jedné hloupé prostitutky a patologického sukničkáře. Tak okázale jsem pohořela.

"Mimi."

Pohlédla jsem na něj a Nicolas ustoupil, ruce před sebou v obraně, na tváři nevinný výraz.

"Jsi zatracený sugar baby Mimi? Ne, ne," zvedla jsem ruku před sebe a odvrátila se, "nechci to vědět."

"Není to tak, že bys sama neměla prachatého sugar daddyho omotaného kolem malíčku, že ano?" odvětil trochu ostřeji můj společník, "slyšel jsem o něm jen vše dobré," dodal posměšně.

Prudce jsem se otočila, zuřivost se ve mně zvedla prudce a nečekaně, ale nakonec jsem zadržela jazyk za zuby.

"Turista mi ukradl pokémony. Zřejmě mě chce zpět," pronesla jsem vyrovnaně.

Nicolas přimhhouřil oči, četla jsem na něm nespokojenost, ale povolil ve změně tématu. "Kdo je Turista?"

"Pracovala jsem u Goldeen. Jeden z jejich vlivnějších zákazníků,"

"Neříkej mi, žes byla jedna z těch cukrátek," procedil skrze zuby a udělal ke mně krok. Zarazil se, když na něj Vulpix začal vrčet. "Ta megalomanka je snad ještě horší než Bosso Rioza!" natočil tvář stranou, starý zlozvyk si odplivnout takřka zlomil jeho sebeovládání. Na poslední chvíli ale z role nevypadl.

Ale byl to záblesk mého starého Nicolase. Proplouval životem jako bouře, miloval vášnivě a nic jej nemohlo zarazit. Žil bez výčitek. Den za dnem. Tak, jak chtěl, labužník a gurmán podsvětí i vyšší společnosti. Chameleón a sukničkář. Zlodějíček a prostopášník. Špión a nejvražednější nůž ve stínech, stejně jako nejštědřejší milenec v posteli. Byl to on, kdo mi ukázal, že je v sexu poezie a naučil mě, že je mé tělo jen mé, kdokoli si jej může na krátkou chvíli uzurpovat.

Hlubino. Já jej stále milovala. Nebo přinejmenším velmi, velmi měla ráda. Jakkoli sobecný, egocentrický byl, jakkoli toxický vztah jsme vedli.

Nicolas se zarazil a zmateně na lišku zíral. Ještě jsem Vulpixe neměla, když jsme byli spolu. Byla to jiná doba, jiný život. Neuměla jsem si představit existenci bez mého lišáka. Zhluboka jsem se nadechla. Ne, bez mých pokémonů už ne. Na rozdíl od Nicolase.

"Gold mě do těchto obchodů nezatahovala. Nenechala jsem se."

Bolelo to vidět. Jak se jeho postavení uvolnilo. Záleželo mu na mě a to celou věc dělalo o to horší. Jednou z věcí, kterou jsem nemohla zpochybnit, byla jeho náklonnost ke mně. Proto celá věc řezala o tolik hlouběji. Nakonec, žádná rána nezasáhne tolik, jako od milovaného člověka. Především, když vás miluje stejně tak.

Zírali jsme na sebe. Uhla jsem pohledem první.

"Turista byl sadista tancující na hraně. Nejspíše se na mě z části fixoval."

Nicolas na mě nevěřícně zíral. "A tys to nechala dojít tak daleko, aby tě lovil i teď, pod ochranou člena vyšší společnosti?" opět zvyšoval hlas a já sebou lehce trhla. Zapomněla jsem, jak melodramatický uměl být. I když se to vyvažovalo vysokou efektivitou, některé jeho manýry byly... nepohodlné.

"Měla jsem mu předhodit nějakou jinou mladou holku a pak se dozvědět o těle plavající v kanále obli –"

"Ano!"

Zamrkala jsem, upřímně zaskočená. "To bych nemohla," odvětila jsem nakonec.

Nicolas si frustrovaně prohrábl vlasy a mumlal si něco temným tónem. Kadence jeho řeči se změnila, pod stresem nebo totálně vytočený jeho akcent teritoria Aloly vždy nenápadně proklouzl do jeho slov. Milovala jsem to. Když jsem nad tím tak uvažovala, neměl kocour podobný přízvuk? Když mě držel v náručí a oba jsme se ztratili v tom druhém...?

"Nano?" vytrhl mě z přemítání hlas.

Zamrkala jsem a vrátila se do přítomnosti, náhle inspirovaná. "Mám plán."

Nicolas se zamračil a otevřel pusu, ale mávla jsem, aby se ke mně připojil, a vytáhla datapad. Začala jsem na své desce pečlivě, krok po kroku, konstruovat způsob, jakým toho starého bastarda konečně dostaneme tam, kam patří.

Mezi ostatky jiných chudáků v Hlubině.