VSP: 1. kapitola

18. červen 2011 | 16.52 |

Ach jo. Možná je to trapné, cpát to hned do první kapitoly, ale asi bych měla připsat 18+. Nekoukejte tak na mě, ono se to tam tak nějak samo zatoulalo! Kapitola je na mě dost (použila bych spíše výraz pekelně, ale naco to dramatizovat) dlouhá, tak si ji užijte... ;)) m. 


Smykem jsem zastavila a poté motorku vypla. Sundala jsem si helmu a chvilku jí houpala zavěšenou na ruce. Milovala jsem vítr ve tváři ale na motorce bez helmy moc dobře jezdit (rychle) nemůžete. Ať už proto, že vám vítr vhání slzy do očí nebo proto, že když vám to ujede, nemusíte už myslet na nic. U Lovců je tu sice velká pravděpodobnost, že to přežijete, ale náhoda je mrcha. O muškách, které se vám při velké rychosti občas rozmáznou na ksichtě, nemluvě.

Hodila jsem helmu na řídítka a neobtěžovala jsem se ani zapnout alarm. Pokud je v lese nějaká bytost (pokud nepočítám Lovce, jenže těm je můj miláček ukradený), která by si chtěla zajezdit, tak sežeru vlastní boty. I když... skřet na motorce je zábavná představa. Hodila jsem si na hlavu kapuci a vyšla. Měla jsem pevné boty s tlustou podrážkou, která mi přidávala mnimálně pět centimentrů. Není to moc - pořád jsem i tak maličká - ale i těch pár centimentrů je k dobru. Když povětšinou pracujete jen s chlapy jako hora. Samozřejmě, že jsem si na svou výšku už zvykla a naučila s ní co nejlépe nakládat. To ale neznamená, že mi to občas (skoro vždy) neleze na nervy. Navíc... je dobré udělat dobrý první dojem. Nahnat strach. Protože jakmile ostatní zjístí, že jsem jen žena, bez respektu mě nebudou poslouchat. Popálila jsem se takto tolikrát, že je to až komické.

V zorném poli se mihl stín a poté přede mě skočila Bystrá, černá, skoro po prsa mi sahající fena. S jazykem vyplazeným a zářícíma očima vypadala roztomile. Pokud stopadesát kilo svalů jde označovat za roztomilých. Zavětřila a pak tiše kýchla. Nejen lidem vadí puch skřetů. Natáhla jsem se pro meč na zádech (zvláštní, stále jsem se nezbavila toho zvyku přebraného od Erika, kterého se chci zbavit), ale nebyl tam. Zmateně jsem se ohlédla a pak si vzpomněla. Dala jsem meč ke kováři, jelikož jsem si jej úplně ztupila při minulém boji. Nějaký nový druh Temného, celý jen z nějakého tvrdého kovu. Živil se nejen krví, ale i gobliny, což už vypovídá samo o sobě, jak zvrácená bytost to byla. A stejně jako skřetové, i on přebral něco z tvrdosti krunýře, kterou goblini poskytují.

Zamračeně jsem uvažovala, co teď. Bez meče můžu proti velké skupině Temných jen stěží bojovat, ale nemám čas se vracet pro náhradní zbraň. Půjčí mi nějakou Lovci? Budou muset...

..........

Společně s Bystrou jsme šly a hledaly jak spojence, tak nepřátele. Bylo to zábavné a směšné. Měla jsem totiž pocit, že nepřátelé jsou všichni. Stále mě Erikova zrada pálila. Náhle mě přepadly vzpomínky.

...

,,Či-čí.. pojď ke mě..." lákal mě pobaveným hlasem muž s uhrančivě modrým pohledem. Dlouho jsem jeho oči pozorovala. Lákal mě jejich jas. Měla jsem chuť si s nimi hrát. Dlouhé černé vlasy měl svázané v pevném ohonu, ale já i tak rozeznala jejich krásu. Samael mě pomalounku pohlcoval a dusil ve mě lidské vlastnosti. Začala jsem se chovat jako kočka, tudíž mě či-čí ani nenaštvalo. Prohnula jsem hřbet a nejistě přešlápla. Ocas mi podrážděně švihal ze strany na stranu. Naklonila jsem hlavu na bok a zkoumavě muže pozorovala. Vypadal uvolněně a přátelsky.

...

Zarazila jsem se a poté potřásla hlavou. Co to bylo? Nepamatovala jsem si to. Přesto jsem si byla jistá, že to jsou vzpomínky. Ten muž byl stoprocentně Erik. Ale já... tedy ta kočka... já?!

...

Sklonil se ke mně a pak pomalu přiblížil ruku k mému obličeji.

,,Pamatuješ si ještě, kdo jsi?" zeptal se neuvěřitelně jemně muž. Jeho modré oči mě hypnotizovaly a já se v nich s radostí pomalu útápěla. Ten jas mě lákal, chtěla jsem, aby byl můj. Nutkání jej vlastnit bylo stejně silné, jako nutkání straky krást vše lesklé. Chvilku mi trvalo, než jsem přelouskala význam jeho slov. Němě jsem na něj koukala a nechala se laskat jeho něžnou rukou. Prsty mě hladil jen po srsti, která rámovala můj obličej a kůži se vyhýbal. Položila jsem mu tvář do dlaně a slastně přivírala oči. Nečekala jsem však, že mě muž tvrdě chytí za bradu a upřeně se mi podívá do očí.

,,Vrať se... " hlesl tiše a pevně muž. Zavrčela jsem a vycenila na něj zuby, zaútočit na něj jsem se však ještě neodhodlala. A neodhodlala bych se k tomu ani za tisíc let. Cítila jsem totiž jeho jasnou převahu. Byl to predátor, vůdce, alfa a velitel. Pravděpodobně by mě zabil rychleji, než já zabila toho Temného před chvilkou.

,,Meye... pojď ke mě..." dodal jemněji muž a ve mně se něco pohnulo...

...

Zaraženě jsem stála a jen koukala před sebe. Já to věděla. Hell, já to už tehdy věděla! Tehdy, když jsem propadla do své Samaelové podoby 3. úrovně něco ve mně vycítilo, že Erik je Temný. Bolestně jsem zavřela oči. Samaelová podoba. Samael byl nápoj, díky kterému Lovci - lidé bojující proti zlu v podobě Temných - získávali zvláštní schopnosti. A samelová podoba je důsledek velkého množství Samaelu v krvi. Můžeme se pak změnit v něco jiného. Můžeme vzít na sebe podobu démona našeho rodu. V mém případě křížence velkých koček.

Bystrá zakňučela a šťouchla mě mokrým čumákem do ruky. Zvedla jsem pohled a ona se na mě znepokojeně podívala. Klekla jsem si a objala ji, zabořila tvář do její husté jemné srsti - teď však se smítky špíny, s větvičkami a listím zapleteným do chuchvalců. Budu jí muset vyčesat.

Ne, podvědomí mi nechtělo připomenout zradu Erika. Ono mi chtělo jen navrhnout variantu boje. došlo mi. Po odchodu Erika se to stávalo častým. Jaksi jsem komunikovala sama se sebou - Jak se to nazývá? Podvědomí? Bylo mi zle a byla jsem dost výbušná. Jako tehdy, když jsem na Základnu přijela. Zase. Zase jsem byla divoká. Teorie, že Erik krotí mé instinkty, se změnila ve fakt. Jaká ironie. Temný krotí divoké pudy Lovce. Jak je někdy život fraška. Až k pláči.

Bystrá strnula a přikrčila se k zemi.

,,Tiše..." pokárala jsem jí když začala mírně vrčet. Koneckonců neměla proč. Byli to jen Lovci. Věděla jsem o nich od chvíle, kdy na mě narazili ale rozhodli se mě "nepozorovaně" sledovat. ,,Vylezte nebo se má společnice neovládne a roztrhá vás." dodala jsem nahlas, ale dostatečně tiše, aby to nemohl zachytit nepřítel. Vylezli. V očích měli obezřetnost.

Chovali se ke mně s úctou. Zatím. Pokynuli mi ať je následuji. A tu se to stalo. Z nepozornosti jsem zavadila o větvičku a ta mi shrnula kápy. Chvilka, vteřinka věčnosti, kdy se ještě Lovci neotočili a já čapla po kapuci. Bohužel Lovci asi zaslechli hluk a otáčeli se. Mučivě pomalu, nemohlo to být ani úder srdce dlouhé, se jejich pohled přesouval z cesty před námi na mě - a já se snažila přetáhnout černou látku přes svou plavou hlavu. Pozdě. Příliš pomalu. Uviděli mě, rysy moc jemné na chlapce, obličej moc hezký na mladíka, kontury příliš zaoblené na mužské tělo. Jen taková drobná odlišnost. Přesto to událo směr, kterým se celá mise bude ubírat. Lovci strnuli a zírali na mě. Pak se mladší z dvojice ušklíbl. V duchu jsem si povzdechla.

,,Bez toho čokla by jsi nás nenašla." odvětil posměšně opožděně a já nereagovala. To bylo špatné znamení. Znamenalo to totiž, že mám jen málo ke ztrátě sebeovládání. Bystrá začala hrdelně vrčet. Nevím zda nad urážkou mě nebo jí. Ale v podstatě je to jedno. Roztrhá je tak jako tak.

Ne!

,,Dost Bystrá. A vy zbytečně nekecejte. Nejsme tu proto." odvětila jsem tiše.

,,Následuj nás." odvětil starší. Byl dobrý, opovržení jsem takřka nepostřehla. Mladší se zatvářil znechuceně.

,,Tady ta nám má pomoct?" zeptal se tiše společníka. Ignorovala jsem to, ale začalo to ve mně vřít. Starší mu něco ostře odsekl a vykročil. Neměla jsem důvod je nenásledovat. Tohle bude těžká mise i bez neshod v týmu. Skřeti nikdy nejsou zlatíčka. Nesmíme si dovolit rozmíšky. Hodila jsem si na hlavu kapuci a vydala se za nimi. Bystrá se ztratila ve stínech lesa.

The_Shadow_Of_A_Wolf
http://wyldraven.deviantart.com

..........

Jak jsem zjístila, Lovci mi zadarmo nedají ani suché z nosu. Škrti. Navíc se plně projevila jejich úchylná šovinistická stránka. Byli to typy těch Lovců, kteří si myslí, že když nemáte ptáka mezi nohama, nezvládnete si ani otevřít dveře. Nenáviděla jsem spolupráci s podobnými typy. Stále mě podkopávali a pak to sváděli na mě. Nejraději bych pracovala sama, ale nechci se zbytečně ohrožovat. Pokud totiž nebudu dodržovat alespoň zdání normálnosti, Základna Ruska mě může odvolat. A to rozhodně nechci. Nu a z toho důvodu jsem se rozhodla pro boj v samaelové podobě. I když to nejspíše znamená menší ztrátu sebeovládání. A pořádnou dávku bolesti. Dala jsem si sedm loků Samaelu. Au, to bude bolet. Hned ne, ale jakmile skončí mise... možná jsem si měla dát jen pět...

Pomalu jsme se plížili k noře skřetů. Cítila jsem vzrušení. Čím blíže jsme byli, tím více se adrenalin v mé krvi mísil se Samaelem a namíchával výbušný koktejl. Vzrušení bylo jako má droga, bez něj jsem pomalu ani nemohla žít. Bylo to čím dál horší. Už mě neuspokojovaly lehké lovy na skřítky. Musela jsem mít něco většího a chtěla jsem bojovat sama. Cítit, že smrt je blízko. Cítit jí na patře a vychutnávat si jí jako nejlepší víno. Cítit bolest ze zranění. Cítit, že žiju.

(Ukojit zuřivost, která mi stočená jako zmije spala na hrudi a vyčkávala. Vždy přítomná, věrná. Zákeřně čekající, až uklouznu a ona mě bude moci ovládnout. Přítomná od doby, kdy mě Erik (opustil) podvedl.)

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to hrdelní vrčení pochází ode mě. A upozornily mě na to až šokované pohledy mých spolubojovníků. Bystrá na to nereagovala a mě napadlo, kolikrát jsem se takto neovládla a ani si to neuvědomila. Zmlkla jsem a potřásla hlavou.

,,To ten puch. Dráždí mě." procedila jsem skrz zuby a zhluboka a mírně roztřeseně vydechla. ,,Omlouvám se." vydechla jsem opožděně. Zavřela jsem oči a soustředila se na Samael ve mně. Volala jsem jej, lákala a jemně pobízela. Zlepšíl mi čuch a já je cítila ještě intenzivněji. Ten odporný puch. Už byli blízko. Tak blízko, že jsem začínala pociťovat pachuť na patře. Nedočkavostí jsem se třásla. Jako bych byla doopravdy jen zasraný závislák. Hell, závislost na zabíjení Temných. Jsem vážně ubohá.

Začala jsem se svlékat a zároveň volala Samael usilovněji. Pojď, pojď bratře a pomoz mi se změnit...

První várka bolesti přišla nečekaně. Šlo to rychleji, než prve. Z nehtů se mi staly drápy a prsty náhle byly dlouhé a úzké, s šimráním dásní mi zmohutněly špičáky, které mně tlačily na spodní ret a ocas, který mi s krátkým bolestným píchnutím vyrostl z kostrče, se vztyčil směrem vzhůru, líně sebou mával ze strany na stranu. To vše zároveň, hned na to se mi změnilo rozložení svalů a kostí. Zhluboka jsem dýchala a nedokázala zarazit proud slz. Bolelo to. Pekelně to bolelo a já dokázala ovlivnit jen, že jsem nezačala skučet, přestože jsem si to přála. Bolelo to příšerně, skoro jako když jsem poprvé ochutnala Samael. Teď nemyslím stejnou měrou bolesti. Myslím dopad na psychiku. Tehdy jsem na Samael nebyla připravená, neměla jsem s čím porovnávat a byla to nejhorší bolest v mém životě. Podobně to bylo i teď. Bolest byla tak obludná, že jí má mysl takřka nepobírala. A více. Vše ve mně se měnilo, trhalo, znova rostlo...

,,Co to?" vydechl šokovaně Lovec vedle mě a nevědomky ustoupil. Byl to ten, co mě našel, ten co se mi ušklíbal. Pociťovala jsem zákeřné uspokojení nad tím, jaký dojem na něj dělám. Ať se bojí. Má čeho. V očích měl Lovec děs, znechucení a temnou fascinaci. Klečela jsem na čtyřech a hrozilo, že se mi podlomí ruce (i mě trochu děsilo vlnění svalů pod kůží, která tmavla, když jí porůstala temná srst) a já se stočím do klubíčka.

,,Měním se." procedila jsem skrz zuby a bylo z toho částečné zasyčení. ,,Pozoruj, jak loví pravý Lovec." odvětila jsem pak arogantně a s dokončením přeměny se zapřela. Byla jsem na rozhraní druhé a třetí úrovně. Podúroveň. C. Ta nejlepší.

Pamatujete na ten incident, při kterém jsem zmrzačila Letku? Svého bývalého učitele boje při hloupé sázce? Dostala jsem se na druhou úroveň, podúroveň B. To znamená velká síla, ale ztráta rozumu. Podúroveň A je zase ovládání, ale jen zlomek síly, kterou můžete mít.

Vyrazila jsem dříve, než se kdokoliv mohl vzpamatovat. Mé pružné tělo bylo porostlé černou srstí, proto nevadilo, že jsem nahá. Mihla jsem se mezi stromy a už jsem byla před dírou v zemi. Ve večerní tmě se takřka ztrácela a nebýt smyslů vylepšených Samaelem, zahučela bych tam. Ale možná ne. Možná by mě zarazil smrad. Ten puch mě na chvíli omráčil. Zavrčela jsem, pohodila vzpurně hlavou a se sebezapřením dovnitř vskočila. Do doupěte skřetů. Pěkné. Pro některého je to noční můra. Já to dělám dobrovolně. Dopadla jsem lehce na všechny čtyři a rozhlédla se. Mé oči se přizpůsobovaly naprosté temnotě, která zde vládla, až rozeznaly velké hroudy špatného masa. Byly temnějšími stíny v temnotě. Díra byla jen vyhrabaná nora, stěny ani nebyly udusané, ze stropu vysely kořínky rostlin a při větším otřesu mi na hlavu dopadala sprška hlíny. Trochu mě to znervóznilo. Můžeme tady bojovat bez nebezpečí, že nás to zavalí? Byl to dobrý pocit. Vědět, že ještě myslím natolik, abych se takovými věcmi zabývala. Pak jsem se ale zaměřila na nelidský odlesk očí. Malátně se na mě koukali, skřeti, jejich prasečí očka mě sledovala. Pomalu uvažovali, kdo jsem a co tu dělám. Vycenila jsem zuby. Celé tělo se mi naplo v předzvěsti útoku. Zřejmě v tu chvíli mi rozum dal vale. Bez plánu, bez jakékoliv strategie jsem vyrazila. Skočila jsem na nejbližšího skřeta a drásala ho drápy po zádech, postupovala výše, až se dostala k tlustému krku. Se zachrochtáním padl na zem. Mohl mít tak osmdesát let. Zahákla jsem mu za bradu zadní nohu a pak se zapřela. Drápy svaly porušily, hrubá síla dokončila zbytek. Ukopla jsem mu hlavu. Doupětem se rozlil nakyslý pach (smrti) krve Temného, který zburcoval ostatní. Už byli čilí. Už si byli vědomí, proč tu jsem. Byli připravení.

Ale já byla nekontolovatelná.

Uskočila jsem a máchla drápy. Hruď skřeta se změnila v kaši a začali vyskakovat maličcí zákeřní goblini. Bylo jich moc. Náhle jich bylo moře. Syčela jsem a zabíjela, oháněla se a kousala. Můj mozek zastřený krvavou clonou si však začal uvědomovat, do jak bezvýchodné a hloupé situace jsem se zašila. Možná jsem vzdáleně pocítila strach. Bojovala jsem však s rozkoší hraníčící až s krvežíznivostí. Lehce jsem se nakláněla k B podúrovni, ale jen lehce. Ta zuřivost totiž ve mně byla stále. Stále přítomná.

Mihla se černá skvrna a zuřivě popadla jednoho goblina, začala jej trhat a zuřevě cukala hlavou ze strany na stranu. Bystrá. Přišla mi pomoct. Povzbuzená jsem se vrhla na další nepřátele. Nejsem sama. A už nebojuji jen za sebe. Nemůžu prohrát. Nemůžu.

Slabě jsem vykřikla, když na mě skočil skřet a přišpendlil mě k zemi. Rukojeť nějaké skryté dýky, o které jsem ani nevěděla že jí mám, se mi ostře zarývala do těla a já, ač se vrtěla, se toho nemohla zbavit. Navíc se po mě skřet válel čím dál usilovněji, žebra jsem měla bolavá a nemohla jsem se hýbat. Nepanikařila jsem však. Na to jsem byla přespříliš ponořená ve své nenávisti. Zazmítala jsem se, ale skřetem to ani nepohlo. Zašklebil se na mě, široce na mě vycenil zuby, od zažloutlých tesáků podobným prasečím mi kousek od obličeje kanuly odporné nazelenalé sliny. V očích mu hrála škodolibost. Plížil se ke mně další skřet, v očích měl smrt. Málem se mi udělalo zle. Málem. Ale na to, aby vám bylo špatně, potřebujete dýchat. A když vás zavalí dva metráky živé váhy, zrovna nejlehčeji se vám nedýchá. Vyprostila jsem jednu ruku zpod skřeta. A mávla jí.

Vyšlehl modrý plámen a pohltil tělo na mně. Zaklela jsem, když kvůli mé nepozornosti ožehl plamen i plášť na mé hrudi a lehce mě lízl po tváři. Odkulila jsem se od vřeštícího skřeta i plamenů a lapala po dechu, tělo jsem měla zemdlelé. Pohledem jsem zaletěla ke skřetovi, zasoustředila se a plamen požírající skřeta se změnil v bílý. Ze skřeta za vteřinku nezbylo nic jiného, než pár našedlých vloček popela. Mystika. Nerada jsem jí ovládala, když jsem v samaelové formě. Někdy se mi kouzla vymkno z rukou. A poté na to doplatí nevinní.

...

Bystrá kňučela, měla velkou popáleninu v boku. Zděšeně jsem se zarazila a běžela k ní. Toto jí neudělal žádný prašiný Temný, ani jiný nepřtel. Skřítek se mi vrhl do zad a já se otočila a mávla mečem, byl však níže, než jsem čekala a lehce mi dopadl na břicho. Servala jsem si jej z něj (a on mi vytrhl kousek masa) a takřka brutálně jej zabila, chytila jsem se za břicho a ztěžka poklekla k Bystré. Ostátní skřítci moudře utekli. Nevím, co je zahnalo. Má zuřivost nebo to, že se jim podobnám více, než jsem si ochotna připustit?

,,Promiň Bytrá, promiň mi to..." mumlala jsem kajícná slova. Do očí se mi draly slzy a ač jsem velkou černou fenu chlácholila, to ona mi olízla tvář a snažila se uklidňiovat mě. Koukala na mě s bolestí v očích. Když jsem jí neopatrně natáhla ránu a ona popraskala, Bystrá zaskučela. Rvalo mi to srdce. Bystrá bylo to jediné, co mi zbylo. Až na mé pošahané sny. Rána krvácela. Jak moje, tak její. Obě způsobila má hloupost. Její mystikou, má nepozorností... A to vše jen proto, že jsem se bezhlavě vrhla do hnízda skřítků. Byli jich tu desítky. Mohli nás zabít. Mohli nás...

...

Byla jsem zády ke stěně a očima těkala po trojici skřetů, která mě obkličovala. Bystrá potřebovala pomoc, sama na skřeta nestačila. Člověk by řekl, že Lovec jako já stejnou chybu už nezopakuje. Bylo to stejné jako tehdy s těmi skřítky. Ale ne. Když popustím zuřivost z vodítka, tak úplně se nekontroluju. Ale když to neudělám, převládne nade mnou sama a já se neovládám vůbec! Zavřeštěla jsem a šla skrz. Samozřejmě mi to neprošlo, ale můj čím dál více zvířecími instinkty omámený mozek na nic lepšího přijít nemohl. Hned dva skřeti mě popadli za paži a ten třetí se do mě pustil. Dal mi ránu do břicha. Bylo to tak lidské gesto, že nebýt bolesti, asi bych se rozesmála. Místo toho mě vybičovala zuřivost, když Bystrá zakňučela, narazila do zdi a nezvedla se. Skřet se nad ní tyčil. Sliny mu tekly po bradě a mě na chvilenku popadl děs, když mi došlo, že jí chce sežrat. Přede mnou! Zaživa!

Znovu jsem použila mytiku a dva plameny sežehly ty, kteří mě drželi. Tedy měli. Ale modrý plamen není dostatečně silný, jen je popálil. Stačilo to. Pustili mě a já měla dost času vrhnout se na překvapeného skřeta přede mnou a zabít jej. Roztrhala jsem mu hrdlo vlastními tesáky. Huba mě z toho pálila, ale Samael mě chránil, tudíž mě to nezabilo. Což by se stalo, kdybych byla člověkem. Zbývající dva skřeti se mi pak ale nečekaně vrhli do zad, vydráždění bolestí, kterou jsem jim způsobila. A Bystrá  musela čelit ranám skřeta, který jí mlátil. Spíše kňučela, volala mě na pomoc, jelikož z nějakého důvodu nemohla hýbat zadními běhy. Mrskla jsem tam jednou zelenou koulí ohně na odvedení pozornosti a snažila se rychle vypořádat s dvojicí, která mě zaměstnávala. Ale byla jsem už unavená. S hrůzou jsem si uvědomila, že se spíše bráním než bojuji. Přecenila jsem se?! Pokud ano, znamená to mou smrt. A já nechci umřít. Já opravdu nechci umřít. A umřít nechce určitě ani Bystrá. Věří mi! Došla jsem k nelehkému rozhodnujtí.

Podvolila jsem se B podúrovni.

Nenávidím, když nad sebou nemám kontrolu. Většinou si z toho ani nic nepamatuju. Ale moc dobře vnímám, co dělám, i když nad tím z části nemám moc. Snažím se udržet si alespoň lehké lanko, kterým se pak vytáhnu nahoru k příčetnosti... ale někdy je to tak těžké... A někdy je tak lehké propadnou zvířecí bestiálnosti. Hodně jsem se změnila. Jsem krutá. Jsem mimořádně krutá. Dělala jsem zlé věci. Nevím přesně co, ale určiě to bylo špatné. Byla jsem vždy taková? Nebo snad někdo... ?

Snad tato myšlenka mě probrala. Snad vztek na Erika mě probudil. Znovu jsem se pracně vyškrábala nahoru a chytila otěže své lidskosti. Bylo jí žalostně málo. Nejdříve bouře obrazců, pachů a vjemů, smršť bolesti a drásající potřeba odpočinku, touha utéct a zanechat  všeho, co se stalo a stále děje. Byla jsem vyčerpaná. Za chvíli už se nebudu moct hýbat. Ani skákání mezi podúrovněmi se neobejde bez následků. Záleží jen na tom, zda se teď se skřetem (k mé úlevě zůstal už jen jeden zraněný) vypořádám dříve, než tělo se mnou. Stála jsem na nerovné zemi, musela dávat pozor, ať neupadnu na kluzké hlíně, spíše bahně leptající mi jemné polštářky pacek, musela jsem dávat pozor, ať nezakopnu o tělo některého z mých bývalých protivníků. Bystrá se choulila v nejvzdálenějším rohu, v očích děs. I zvířata mají rozum. A ten její jí teď říkal, že je na stejném místě, jako další dvě monstra. Ano. I při pohledu na mě viděla bestii.

Zabolelo to.

Uskočila jsem před skřetem, který mě chtěl přišpendlit k zemi, zoufalý z toho, že už je sám. Zakroužila jsem kolem něj, vnitřní hodiny odpočítávali vteřiny, za kterých se zhroutím a už ani nepohnu a poháněly mě k akci. Skočila jsem, bleskově jsem se vymrštila a zavěsila se na skřetovu hruď.  A pak mu doslova odškrábala hlavu od těla. Chvilku jsem stála nad mrtvým tělem a nevěřícně na něj zírala. Přetáhla jsem limit. Celá jsem se začala třást, co nevidět odpadnu. Ale ještě nemůžu. Musím čekat na gobliny, kteří vylézali. Musím je zabít.

Byla jsem k smrti unavená. Svaly už nepálily, já už je necítila. Jen silou vůle jsem zvedala ruce, jen pomocí Samaelu mé tělo ještě nestávkovalo. Zato stávkoval Samael. Cítila jsem, jak se teplo z mého těla vytrací, jak slábnu a umdlévám. Má samaelová podoba mě opouštěla, ale bolest z přeměny se mísila s bolestí ze zranění. Před očima jsem měla mírnou mlhu, svět byl rozmazaný. Přesto přeze vše mě ale ta zuřivost, ta neukojitelná nenávist, neopustila. Bude tu, dokud nezabiju posledního. V hlavě se mi promítaly nechutné představy a já si nařizovala, že je to odporné. Ale až moc velké části mě by se to v momentální situaci líbilo. Ukočírovala jsem svou samaelovou podobu ještě na chvíli na 3. úroveň, A podúroveň. Ještě chvíli, více už nepotřebuju. Ne na gobliny.

Bylo to nepochopitelné, ale přestože jsem byla na pokraji naprostého vyčerpání, dělalo mi až zvlácené potěšení je jednotlivě mučit. Gobliny mám na mysli. Poslední mé oběti, pokud se tak o Temných dá mluvit. Zabila jsem jich dnes celkem osm. Tentokrát mluvím o skřetech. Pokud to mám celé zhodnotit, potěšilo me jen jedno. Už se mi z pachu skřetů nezvedal žaludek. Ten puch mě takřka zcela připravil o čuch. A to v momentální situaci asi nejspíše bylo dobře. Kéž bych tak přišla i o zrak. Tušila jsem, že později mě tento výjev bude strašit ve snech.

Jsem, zatracená Hell, ještě vůbec člověk?!

..........

Unaveně jsem vylezla z doupětě ven. Byla jsem ulepená od zelenožluté skřetí krve, která mi pomalu leptala pokožku, už ne srst, ta se vytrácela. Byla jsem poškrábaná, měla jsem vyvrtnutý kotník, kousance na rameni a paži a nejspíše něco s žebry. Ale bylo mi fajn. Zuřivost se ustálila. Zase jsme byla na okamžik člověkem. Unaveně jsem zavřela oči a s rukama zabořenýma ve srsti Bystré se nechala vést. Nemohla hýbat se zadnými běhy proto, že jí zavalil balvan. Je neuvěřitelné, že jsem si ho nevšimla dříve. Ale i to se děje. Svět se třásl. Ano, třásl se svět, ne já. Já ne.

Ostatní se třesou přede mnou. Ne já před nimi.

Oni se třesou.

Třesou se... spolu se mnou?

Toto se mnou udělal Erik. nalhávala jsem si. Vše jsem házela na něj. Už dlouho, únavně, vždy stereotypně stejně. Nenáviděla jsem jej. Nenáviděla... protože jsem ho milovala. A protože jsem jej (milovala) nenáviděla, vše jsem házela na něj. (Ať mám dobrý důvod na něj myslet.)

,,Pane bože... co to bylo..." šeptal hlas někoho. Neobtěžovala jsem se zvednout pohled.

,,Mise splněna." odvětila jsem posměšně.

,,Jsi zrůda." odvětil zněchuceně hlas. Prudce jsem se narovnala a hledala majitele toho hlasu. Když jsem ho našla, díval se na mě s opovržením a nadřazenou arogancí. Má dost velké sebevědomí, když on (a ani nikdo jiný tady) nehnul v boji prstem. Tedy... nevšimla jsem si. Vycenila jsem na ně zuby a kryla tím, jak mi ublížili. Hodně. Nenáviděla jsem svou zuřivost snad tolik, jako Temné. A bolelo mě pomyšlení, že už nejsem obyčejným člověkem. Nejen bolelo... také strašně mrzelo.

,,Jsem Pantherinae. Lovec. Loka." odvětila jsem ostře a pak se štěkavě zasmála. ,,Pamatuj na to, Lovče, pamatuj, že Pantherinae má velmi ostré drápy. Nechtěj, aby se obrátil proti Lovcům. Nedráždi jej." zavrněla jsem a věděla, že oči mám úplně jantarové. Zářily. Ten Lovec dráždil mou nenávist, probouzel jí i když by po takovém tanci měla týdny spát.

Muž se otřásl... ale nebyla jsem si jistá, zda to bylo znechucením, nebo strachem. Bystrá zakňučela. Já omdlela.

...

Dlouhé jemné prsty mě laskaly po kůži. Slastně jsem zavrněla.

,,Víš, že tě miluju?" zabručela jsem líně a přivřela oči. Erik se zasmál a nalehl na mě, pak mě políbil na rameno.

,,Ili, neplýtvej takovými vzácnými slovy. Je jich škoda." zabručel s mírnou výtkou a jeho ruka putovala po mém těle. Zamyšleně jsem zabručela. Erik střídavě přejížděl přes má prsa, škádlivě štípal bradavky, poté přejížděl po celé délce mého boku, počítal jednotlivá má žebra, když jsem lapala po dechu. Chvílimi se sklonil pro polibek. A pak zase laskal má malá (malá? už dávno nejsou malá. ale toto je přeci jen sen...) pevná ňadra a občas si hrál s náhrdelníkem, který mi dal. Vždy, když jsme byli (ve snu) spolu, tak jemně poblikával, tajemně slabě zářil. Já si hrála s prsty jeho druhé ruky. Dala mu polibek do dlaně, občas jsem sklouzla rukou až k jeho hrudi a jemně mu drápy (?) přejížděla po kůži. Erikovi se to líbilo, měl rád toto vzrušení, slast na hranici bolesti. Já taky. Kvůli Erikovi. Občas jsem se nahla a taktéž si ukradla polibek, ale na větší pohyb jsem byla líná. Bylo mi příjemně. Dokud byl se mnou, cítila jsem jeho teplo, pevné tělo, nevadilo by mi ani kdyby mi před očima vraždili zástup neviňátek.

Možná.

,,Když myslíš. Myslela bych, že chlapa potěší, když mu něco takového ženská řekne." odvětila jsem zakaboněně a vyčkávavě jsem se na něj koukla. Políbil mě na nos  a poté se vydal na pouť po mém těle, průzkumníkem zvolil svůj teplý, vlhký jazyk. Zabručela jsem a prohla se v zádech, natočila se tak, abych mu naznačila, kde nejvíce bych si jej teď přála mít.

,,Ano. Ale ty nejsi obyčejná žena. A já nejsem obyčejný muž. Nejsem ani člověk." zašeptal mi Erik do bříška a jazykem vklouzl do mého pupíku. Slabě jsem zavrněla. Erik pak pokračoval níže, líbal mi podbřišek. Teprve teď mi došel plný význam jeho slov. Nejsem ani človek. Ztuhla jsem. Ne, ne ne! Toto je můj sen! Tady je Erik stále člověkem! Ne!!

Začala jsem se bránit, avšak Erik mě pevně chytil za boky a vydal se zkoumat místo mezi mými stehny. Chtěla jsem se bránit, ale náhle jsem měla ruce spoutané hedvábnými úvazy. Bezmocně jsem plakala, když jsem si uvědomila, že se mi to líbí. Líbí... a dokonce moc. Dychtila jsem po Erikovi, ať už je Temný nebo obyčejný člověk. (Jsem děvka?) Nakonec jsem přestala i plakat, jednoduše jsem si užívala, co mi dával. A na oplátku mu dávala sebe. Koneckonců - nebylo to málo.

,,Chceš, abych to řekl, iliastro?" zabručel Erik. Ano! Chtěla jsem to, i když jsem nevěděla co.

,,Ne." odvětil můj hlas. Erik se zářivě usmál. Ještě o trochu více mi rozevřel stehna a klekl si mezi ně. Trucovitě jsem se vyhýbala pohledu na jeho mužství, přesto jsem se zatajeným dechem dychtivě čekala. A dočkala se. Jemně do mě vstoupil. Zasténala jsem slastí a objala jej nohami okolo pasu. Vzdor byl pryč. Jak překvapivé. Ruce jsem zase měla volné, tak jsem se chytila jeho pevných ramen. Pohl boky a já tlumeně zasténala. Pevněji jsem mu sevřela ramena a on mě chytil za zátylek, tvrdě mě políbil. Jeho jazyk začal hrát ve stejném rytmu, v jakém ke mně přirážel. Znovu jsem vydala sten a odvrátila se. Erik je Temný - dýchat nemusí. Ale já ano. Lapala jsem po dechu, dýchala jsem zrychleně. Mé tělo se poddalo Erikovu rytmu a sladilo náš pohyb k dokonalosti.

Olízla jsem si rty a cítila nad horním rtem malé kapičky potu. Bylo mi zatraceně horko. Toužila jsem po něm, po každé jeho části. A tak moc chtěla slyšet to, co chce říct. Proč jsem to zatraceně odmítla? Znovu jsem se na něj podívala. Sledoval mě zpoza spokojeně přivřených víček, i on dýchal rychleji, než obyčejně. Je člověkem více, než si připouští.

,,Jsi chytrá malá Lovkyně, drahá ili. Až moc chytrá..." vydehl mi do tváře ochrapělým hlasem. Zableskly se jeho špičáky. Nezděsila jsem se. Bylo mi to jedno. Začal ke mně přirážet rychleji, jeho pevné nádherné tělo bylo o trochu chladnější, než mé, což mě (k mé smůle a neskonalé radosti) dohánělo ještě k větší touze. Vykřikla jsem a zaryla mu drápy do ramen. Zavrčel mi na odpověď a povolil paže, zcela na mě nalehnul zarývajíc mi prsty do boků. Vyhledala jsem jeho rty a dravě jej políbila. Tentokrát se Erik sám odvrátil, když vycítil, že se potřebuji nadechnout. Rozhodl se zkoumat můj krk. To nebyla rozumná volba. Ne s těmi dýčkami místo špičáků. Ale mě to v tuto chvíli bylo jedno, byla tu jen ta spalující touha, zběsilé trhání v mém podbřišku, jeho pevné tělo v mém, naše divoké sladěné pohyby. Věděla jsem, že vyvrcholení už mám na dosah. Pevněji jsem ho sevřela nohama a vykřikla. Poprvé a pak už jsem křičela takřka neustále. Možná jsem jej prosila, možná on prosil mě. 

Potřebovali jsme se ale stejně a...

...

Probral mě můj vlastní sten. Udiveně jsem otevřela oči a zamrkala, potřebovala jsem se zorientovat. Pak jsem zahlédla postavu doktora, který se na mě rozpačitě díval. Prudce jsem zrudla. Proč musí být sakra ty sny tak realistické? napadlo mě mrzutě, ale pak jsem se uchichtla. Znělo to divně. A chtěla bych, aby ty sny byly jiné? napadla mě zásadní otázka. Bylo mi zatraceně vedro a cítila jsem své vzrušení až bolestně ostře. Látka šatů mě dráždila na kůži, ztvrdlých bradavkách obzvláště. Posadila jsem se a ovívala se rukou. Vážně tu bylo vedro. Obvazy, které jsem měla takřka po celém těle mě společně s náplastmi škrtily.

Pak jsem si znovu vzpomněla (při pohledu na doktora) v jakém rozpoložení mě asi přistihl (jak dlouho tu sakra mohl stát?).

,,Doprdele!" uteklo mi. Doktor se zasmál a to trochu situaci ulehčilo.

,,Na erotických snech není vůbec nic špatného. Představy jsou zdravé a-" pronesl a já si varovně odkašlala. Byla jsem zpocená a tenká látka nemocničního oblečení mi vadila. Byla z podivného materiálu, který škrábal a klouzal po kůži. Nu, ale spoň se mi to nelepilo na tělo.

,,Do mých představ vám nic není." odvětila jsem mírně, ale rozhodně. Doktor (mohl mít tak kolem padesátky) zvedl ruce a nechal se poddat. Stejně byl pobavený.

,,Máte úžasné regenerační schopnosti, zdá se, že už budete zdravá-" doktor nedokončil a já vyskočila. To mi stačilo. Pokud jsem zdravá, už tu nemusím nic dělat. A jak jsem se tu vlastně dostala? Jak dlouho tu jsem? Nedošlo mi, že jsem to řekla nahlas dokud mi doktor neodpověděl. Zamračila jsem se. Jako by se znovu dostavili prvotní příznaky reakce těla na Samael - upovídanost.

,,Poté, co jste odpadla, vás vaši spolubojovníci dovezli. Říkali, že vás zrychtovali skřeti a museli vás zachránit, jelikož jste je nezvládala a hloupě se na ně vrhla." odvětil doktor nesouhlasně a já se posměšně ušklíbla. Bylo mi jedno, co říkali mí spolubojovníci a kdo si připíše mé zásluhy za zabité Temné. Mě záleželo jen na boji. Zahnala jsem nežádoucí myšlenky (Ale co když je to pravda? Co když jsem špatný Lovec a ten šílený boj byl jen smyšlenka? Poslední dobou je tak obtížné rozeznat, co je realita a co jen sen a představa. Ve snu je vše skutečné. Ve skutečnosti je vše skutečné. Co je vlastně sen a co realita? Radši bych, aby smyšlenka byla skutečností... Možná už jsem vážně šílená...), které se ošklivě nabízely.

,,Spala jste třináct hodin. Museli jsme vás napumpovat AnSamaelem, ať nezůstanete ve své samaelové podbě... " pronesl doktor a mě napadlo, nejvíce ze všeho pobaveně, že minulost se opakuje. Už chybí jen Gabriela ve dveřích-

,,Meye?" hlesl známý hlas. Prudce jsem se otočila a vytřeštila oči na nově příchozí osobu. To snad není možné!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: 1. kapitola nyx 18. 06. 2011 - 20:47
RE(2x): VSP: 1. kapitola moira 19. 06. 2011 - 00:03
RE: VSP: 1. kapitola mousik 18. 06. 2011 - 23:50
RE(2x): VSP: 1. kapitola moira 19. 06. 2011 - 00:02
RE: VSP: 1. kapitola lucia* 19. 06. 2011 - 12:23
RE: VSP: 1. kapitola kristína 20. 06. 2011 - 10:56
RE: VSP: 1. kapitola faire 20. 06. 2011 - 15:18
RE: VSP: 1. kapitola ronnie 08. 10. 2011 - 22:32