VSP: Prolog

4. červen 2011 | 11.40 |

Ještě doteď jsem si vlastně neujasnila, co takový prolog má být. Tuším, že krátký text, úryvek příběhu, něco, co vás zaujme a nabudí. Vysvětlí děj knihy. Já si to však už dávno, v takových jedenácti (  ) letech přetransformulovala na úryvek minulosti, který je klíčový pro povídku. Nebo zajímavý. Prostě... něco z miulosti. Jen ať máme v prolozích jasno..
Tento prolog je o dvou nových postavách, představím je vám teď, ať se tím později nemusím zdržovat. x)) m.

**

Lem Elizabethiny sukně šustil o zem. Byl to jediný zvuk, který nás doprovázel, zdálo se, že nás zabaluje do své sféry a přestože mi neskutečně lezl na nervy, neuměl jsem si Elizabeth bez tohoto zvuku přestavit. Měla na sobě nádherné šaty. Jako z pohádky. Temné, zvrácené pohádky. napadlo mě pobaveně. Čtyři ženy, které mě doprovázely, byly obuté do kozaček s vysokými podpatky. Přesto jsme všichni pluli chodbou tiše, bezhlučně. Ani tři muži nevydaly svými botami žádný zvuk. Na to jsme chodili až moc lehce. Sál, ze kterého se ozývala hudba a smích, už nebyl daleko.

Byl tu Romaen a Liametta (jednoduše Lia), kteří tvořili stabilní pár už stovky let. Byly jako mí vychovatelé, chůva a učitel. Později poradci a nakonec nejlepší důvěrníci a přátelé. Mé jistoty. A poté tu byl Lanfaler doprovázející Rebecu. Lanfaler nebylo pravé jméno Vznešeného. Nechával si tak říkat (a velmi mě pobavilo, když jsem si uvědomil, že to odvodil od slova lanfaléř) a já o jeho minulosti nevěděl takřka nic. Avšak když jsem málem umřel, tak mě zachránil. Mohl mě dorazit a pozřít mou moc. Proto jsem nepožadoval žádné informace o něm. Rebecca byla drobná černovláska, s vlasy zastřiženými nad ušima. Donedávna byla otrokyní jednoho mocného Vznešeného a on miloval její dlouhé blonďaté vlasy. Rebecca si je už nikdy nenechá narůst a pravidelně si je odbarvuje. Hnusí se jí. Narozdíl od Romaena a Lii jejich vztah byl velmi... nu řekněme promněnlivý. Jedno století jsou spolu, podruhé si najdou jiného (milence) partnera. Jisté u nich je jen to, že se k sobě vrátí - i kdyby jen jako přítel k příteli.

Mou skupinu doplňovala čarokrásná Elizabeth, pohledná blondýnka a mocná Vznešená. Narodila se jako nižší Vznešená, avšak svou lstivostí a krásou se dokázala (skrz svých pět mrtvých manželů) dostat až na úroveň vyšší Vznešené. Jejich moc jí bude už navždy kolovat v žilách. Byla by za tento čin souzena - kdybych si jí nevzal pod svou ochranu. Romaen navrhoval, zda bych si jí nevyvolil za družku. Někdy je intrikánka mnohem lepší než jen obyčejná pokračovatelka dobré krve. Avšak po soužití jednoho měsíce všem došlo, že je to nemožné. Elizabeth byla až příliš dominantní a ničilo jí, že se mi musí podřizovat. A já neměl ani trpělivost ani dost duševní síly na to jí trestat za vše, co podniká i přes mé zákazy.

Dále tu byl Richard. Tentokrát vyšší Vznešený, který se ke mně vlastně dostal náhodou.

Vyslali jej ke mně, chtěl mi vydat svou sestru. Byla dobré krve. Ale jeho sestra mě nezajímala. Zato jeho schopnosti ano. K spokojenosti obou stran jsem si nechal jeho. Rod Richarda - Sokol - byl u mě příznivě zapsán a já měl talentovaného společníka. Dar číst emoce mělo v dnešní době tak zoufale málo Vznešených. Ve spojení s Richardovou břitkou a skrývanou inteligencí to byla smrtící a velice užitečná schopnost.

Na konci skupiny kráčela Rachel. Byla to zadumaná (jen v okruhu "rodiny") zrzavá dračice, které, hned po Elizabeth a Saphire, se krásou žádná Vznešená nevyrovnala. Avšak... Rachel nebyla pohledná způsobem, kterým Elizabeth a Saphire. Nebyla to vypočítavá vyleštěná krása. Rachel v sobě měla kouzlo, které muže jednoduše přitahovalo. Nutilo je ochraňovat jí. Milovat a zbožňovat to drobné stvořeníčko. Rachel toho střídavě využívala a občas se stáhla do sebe a Dvůr nemohla ani cítit. Měl jsem podezření, že tajně miluje Lanfalera. Stejně, jako Richard svou náklonost k bezcitné mrše Elizabeth, tak i ona své city potlačovala a skrývala.

Zahlédl jsem svůj odraz. Možná jsem byl povrchní a sobecký, ale měl jsem se rád. Měl jsem dokonalé tělo, mírně kudrnaté hnědé vlasy, šedé oči a má moc přitahovala ženy jako můry ke světlu. Byl jsem považován za druhého nejpohlednějšího muže Dvora. Což mě samozřejmě těšilo. Jemně jsem si uhladil perfektně padnoucí oblek a zamračil se, jelikož jsem měl špatnou předtuchu. Pak jsem však mrazení v zádech zahnal a vrátil se k vzrušenému nadšení, které se mnou sdílela celá má skupina. Snad až na Liu a Romaena. Ti se jen těšili z toho, že se jejich děti baví.

Před dveřmi do sálu stáli dva nižší Vznešení v livreji. Uklonili se nám a vzali nám kabáty a ženám pláštěnky. Pak s úklonou otevřely dveře. Krátce jsem se rozhlédl a na první pohled neměl co vytknout. Jak jinak. Faosti pořádá jen dokonalé plesy. Ještě chvíli po parketu ladně kroužily přenádherné dvojice Vznešených, než si majordomus dvora dokašlal a začal mě ohlašovat.

,,Rod Praeses, vládnoucí klan Evropy s velitelem urozeným vyšším čistokrevným Vznešeným Samuelem Michaellem...." na půl ucha jsem poslouchal všechny své tituly a jména. Když konečně skončil, falešně jsem se pousmál a poklonil se Temnému knězi - nejvyšší autoritě Vznešených. Když mi pokýval hlavou na znamení, že mě bere na vědomí, začaly se na mě úlisně a faleště usmívat vypočítavé Vznešené. Donutil jsem se zářvě usmát a potlačit znechucení. Elizabeth vysekla dokonale snad až příliš hlubokou poklonu a ukázala celému Dvoru (hlavně mužské části společnosti) své podmanivé vnady. Ušklíbl jsem se a Elizabeth se na mě zamračeně podívala. Takřka řekla něco v tom smyslu, ať jí nekřížím plány, ale včas se zadržela. Přeci jen se krotí - v chování ke mně. A Romaen tvrdí, že nedělá pokroky!

Hudba znovu začala hrát a Elizabeth a Rachel zkušeně zapluly do víru tanců. Vznešení se o ně - pravda - mohli přetrhnout. Hrdě a povýšeně jsem se nesl sálem a hledal nějakou partnerku.

,,Jdu si zatančit, nečekejte mě, odejděte, kdy chcete." pronesl jsem k Romaenovi a pohledem propaloval Kateřinu Nikolajevnu, přenádhernou rusku s úžasným temperamentem, dle řečí úžasnými výkony v posteli a vytříbeným vkusem - co se týče milenců. Pro jednu noc je dokonalá. Kateřina si pohledu všimla a okázala jej ignorovala. S pobaveným úsměvem jsem zvažoval, zda nedostupnost hraje, nebo mě opravdu nechce. Zřejmě už si zvykla, že ona si vybírá milence, ne oni ji. Líbilo by se mi to druhé. Večer by byl zajímavější.

Proplul kolem mě sluha a přímo pod nosem mi proplul pohár s krví. Natáhl jsem se pro něj a na chvilku udiveně pozoroval číšníka. Dle vůně byl silný. Pak mě však napadlo, že zřejmě bude buď nižší Vznešený nebo vyšší - ale vyhoštěný.

Jedu jsem se už dávno nebál. Jsem dostatečně silný, aby si tělo poradilo se všemi přírodními jedy a i mrtvou krev snáším překvapivě dobře - na svůj věk. Proto mě překvapil mírně zatuchlý pach, který jsem postřehl, když jsem chtěl krvavé víno okusit. Bez zaváhání jsem se napil a zašklebil se. Jedem pro mě sice mrtvá krev není, avšak nejpříjemnější také ne.

A pak jsem to ucítil. Na jazyku se mi rozlila sladká kořenéná chuť staré krve. Hodně staré. Někdo mi velmi chytře podstrčil pohár s polovinou mrtvé krve, čtvrtinou normální lidské krve, trochou vína a až ten zbytek byl stará krev. Vše namíchané tak, aby mrtvá krev dominovala. Někdo, kdo mě znal a věděl, že hloupě přijmu výzvu, mě nachytal. Na okamžik jsem pocítil ledový strach, který se mi jako těžký balvan usadil kolem žaludku. Rychle jsem jej zahnal, ale fantomového pocitu ledového potu na zádech jsem se nezbavil.

,,Romaene!" zavolal jsem autorativně. Dobře, ovládal jsem hlas natolik, aby se v něm má úzkost neodrazila. Pohledem jsem hledal, kdo mi pohár podal. Teprve teď mi přišlo podezřelé, proč ten sluha voněl takovou mocí. Proč je vyšší Vznešený v tak ponižujicím postavení. Násilím jsem se donutil usmát a dále hrát ledabylou rozpustilost dalšího fracka Dvora. V žaludku jsem cítil oheň, jak se mi stará krev rozpalovala a posilovala mě. Ano ne do hodiny neuvěřitelně zesílím a krev ze mě bude cítit. V duchu jsem klel, proklínal jak svou hlopost, tak své nepřátele. Olízl jsem si rty. Ač to bude problém, obrovský problém, ochutnat starou krev, krev Vznešeného, je zážitek. Zákonem odsuzovaný a zakázaný, ale zážitek.

Všiml jsem si obezřetných pohledů. V duchu jsem opět spustil proud nadávek. Hlupák. Jsem hlupák, jak to, že jsem si nevšiml napjaté obezřetné atmosféry?!  Jak to, že mě mé instinkty na lest neupozornily dříve?! Co se to děje. Proč nic nevím? Něco jsem spustil. Napitím ze staré krve jsem zřejmě nejen porušil zákon, ale i spustil složitou soustavu léček.

,,Bratránku!" byl náhle u mě mocný Vznešený. Princ Nočního dvora. Zachvěl jsem se. Okolo příchozího Vzenešeného se vznášela aura moci, přesně taková, jaká se očekává od nástupce trůnu. A možná je i silnější. Možná i silnější než současný Temný kněz. Zase zabil. Zabil a pohltil moc svého protivníka. Kdo mohl být tak mocný a hloupý, aby se s ním pustil do křížku?

Hlupá otázka. Když Nikolaj chce, dokáže vyprovokovat každého. A použije k tomu jakékoliv prostředky. Od rodiny, milenky, vydírání až po výhružky, smrt a mučení. Jedinou jeho chybou a zároveň největší zbraní bylo to, že postrádal svědomí. Jen jedinkrát na mě upřel pohled bez masek. Pohled zabijáka, pohled predátora v něm. Bylo to, jako když se na vás dívá hladová šelma. A ještě dravější. Nikolaj tehdy vypustil veškerou divokost ze svého nitra. Panicky jsem utekl a křičel děsem. Do zad se mi opíral Nikolajův nemilosrdný arogantní smích. Bylo to varování. Jen mě varoval. A to byl tehdy ještě mladý. S ponížením jsem si tehdy uvědomil i to, že jsem se počůral. Nemohl jsem si pomoct. Nikolaj mě nasmrt vyděsil. Nikdy - NIKDY - bych nechtěl být tím, na koho ten pohled upře doopravdy. Ještě dodnes mě občas ten led... ta prázdnota, propast mezi ním a mnou... děsí. Nedokázal jsem to chápat. Nevěděl jsem, dodnes jsem nepřišel na to, zda je Nikolaj člověk hrající si na bestii... nebo bestie hrající si na člověka. K dobru všech stále doufám v to první. Ale nevím. Nedokáži pochopit... jako jsem nedokázal pochopit tehdy, když na mě upíral nemilosrdcné chladné oči. Byl jsem si jistý, že v tu chvíli by zabil i milovanou matku. A možná by se jemně usmíval.

Slyšel jsem, že se jeho pohled změnil. Pokud to vůbec šlo, tak ještě k horšímu. Že už v něm nebyla žádná divokost. Nebylo v něm totiž nic. Prázdnota. Naprostá absolutní nicota. Vznešený, který ten pohled viděl, zešílel. Byl jen nižším Vznešených, ale byl natolik hloupý, že na sebe upoutal pozornost, když se Nikolaj chystal zabíjet. Bylo děsivé, když mi došlo, že to způsobil Nikolaj nevědomky. I když jen na mladého slabého druha.

,,Nikolaji." uklonil jsem se. Donutil jsem se potlačit vzpomínky. Takto kupodivu ale Nikolaj své poddané neovládal. Ano - byl tu strach. Ale Nikolaj nás všechny ovládal především pomocí laskavostí. Ne, nebyl hodný. Tak naivní, aby jste v to doufali, snad nejste. Laskavostí se myslí mírné ústupky, přimhouření očí nad porušením zákona, malé výpomoci, přímluvy či naopak zničení nežádoucího protivníka. Vysoká politika. Byl to vlastně laskavý vůdce. Oproti ostatním jemu rovným. Nezabíjí totiž z rozmaru. Vždy pro to má opravdové odůvodnění a nejen smyšlenku. Jednou se mi svěřil, že zastává rivalitu na dvoře. Prý to podporuje kvalitu jeho poddaných.

Je to nádherný Vznešený - to on byl nejkrásnější bytostí Nočního dvora. Přestože jsem muž, občas mě jen jeho vůně vzruší. Nemohu se za to stydět. Má to v sobě. to mám v sobě. On je vůdce. Já bohužel jen oběť. A kdyby si někdy řekl... tak nejspíše i ochotná. Vlezu si do postele, malátně se nechám obrat o svou hrdost, budu prosit a dychit po jeho dotycích a polibcích... Avšak toto po mně Nikolaj určitě nechce. Teď ne. Dívá se totiž obezřetně.

,,Šeptá se, že si Lvíče poštvalo tygra. Je na tom něco pravdy? A na fámě, že Lvíče čeká dvacítku let vyhnanství mimo Dvory?" zeptal se lehce. Zkušeně mě odtáhl do rohu, mimo uši a oči zvědavců. Přesto po nás koukali a jen Nikolajova stráž je držela v uctivé vzdálenosti.  Jen Kněz měl tolik slušnosti (či povýšenosti) aby na nás nezíral.

,,Nevím, ale..." zarazil jsem se. Zhluboka jsem nasál vůni Nikolaje - toho mocného Vznešeného a mnou považovaného za přítele - což je v jeho postavení velká pocta a zvláštnost - a na okamžik strnul. Chuť a vůně nebývají identické. Přesto se mi v mysli spojila chuť staré krve s mocí bytosti přede mnou. Uzavřel jsem se a začal se chovat obezřetně. Tak, jak se mám na dvoře chovat vždy a já na to hloupě zapomněl.

,,Ano?" zeptal se Erik jemně. Náhle na mě bylo vše - hudba, samá honosná výzdoba, vůně krve a vína, parfémů, falešný smích a víření barev v tanci - to vše mi útočilo na smysly a bylo toho na mě moc. Nikolaj se takřka narodil na Nočním dvoře a byl na něm jako ryba ve vodě. Lsti, intirky, pasti... tomu by se zaručeně vyhnul. A dokázal by zkosntruovat takovu, z které se nedostané ani samotný Temný kně. Kdyby chtěl, dokáže zničit postupně každého na tomto Dvoře - a uděláto právě pomocí protokolů, kterými se Vznešení řídí. Byl mistr podfuků a přetvářky. Jednoduše Princ Nočního dvora. Náhle jsem si vedle něj připadal maličký, bezmocný a bezváznamný a obdivoval jsem jej i přes to, že mě možná zradil. A to byla další důležitá vlastnost dobrého dvořana. Bezcitnost, nemilosrdnost. Byl to on? Jsem si jistý, že je toho schopný. Je schopný mě potupit jen proto, aby dosáhl svých cílů. Copak jste zapomněli? On nemá svědomí... ani neví, co to je. Kdyby mě měl zabít, udělá z přátelství jen jedno - udělá to rychle, bezbolestně a dopřeje mi odchod se ctí.

Přišel k nám posel. Vzkaz Kněze, který mě teď nepokrytě a zamračeně sledoval, jak jsem zjístil, když jsem od vzkazu zvedl pohled. Nikolaj se nezeptal, co tam stojí. Jen mě pečlivě pozoroval. Vypadal roztržitě a rozmrzele. Způsob, jakým odehnal poslíčka, byl až neuctivý - a takový Nikolaj nebývá. Je slušný ať už k vyššímu Vznešenému, tak nejníže postavenému nižšímu. On to také nevěděl! napadlo mě. On také neví, co se děje! Hell, kdo mohl být tak dobrý, aby to zatajil i před Nikolajem? Zamyslel jsem se. Je tu samozřejmě i možnost, že před Nikolajem nikdo nic nezatajil a on to teď hraje. Mám mu věřit nebo ne? Pověděl jsem mu, co na lístku stálo. Mám se dostavit do Knězových osobních komnat.

,,Nechoď tam." varoval mě Nikolaj vážně a zamračeně. Většinou věděl o každém šustnutí v každém koutě a že mu toto uniklo ho podráždilo. Už to byl důvod se mu vyhýbat. Důvod ho více nedráždit. Mocní mívají rozmanité a né vždy na první pohled nebezpečné způsoby, jak své emoce projevovat. Někdy důsledky příjdou až po rocích. Někdy však v té samé vteřině. ,,Dojednám ti schůzi, při které bude více svědků." odvětil jemně můj přítel (?) a já se naježil. Nechtěl jsem držet za ručičku. A vadila mi i reakce sebe na Nikolajovu moc.

Paranoidně mě napadlo, zda mi sám Nikolaj osobně nenakapal krev do poháru a teď mi nechce zabránit, abych se dostavil na schůzi. Důvodů mohou být desítky. Ukázat před Knězem strach, potvrdit nějaká vykonstruovaná podezření...

Samozřejmě že jsem udělal tu hlopost a do očividné pasti šel. Vešel jako tele na porážku. V Knězových komnatách, kam jsem přes Nikolajovo varování šel, mě ostudně potupili, spoutali a diopravili do kobek. Poté vyslýchali. Vše pod záštitou Temného kněze, takže jsem se nemohl vůbec bránit. Jak se Nikolaj doslechl, dostal jsem dvacet let vyhnanství, se mnou všechny rody, které jsou mi nakloněny. Až teď se mi propojilo, proč jsem s mnohými tak rychle a nečekaně ztratil kontakt a odmítali mne navštěvovat.

Jak dlouho už se to plánovalo? Kolik lidí bylo uplaceno nebo zákeřně vydíráno, aby mi nic neřeklo, aby se ode mne odvrátilo?

Romaenovi mě odevzdali nalomeného, poníženého, zmučeného a nasmrt vyčrpaného. Téhož dne jsme odjeli do sídla v Čechách.

Lvíče bylo ostudně ponížené Asijsým tygrem. Když jsem se konečně vzpamatoval, vřelo to ve mě zlostí. Už však bylo pozdě. Nemohl jsem zvrátit rozhodnutí ani přesvědčení Vznešených, alespoň ne to týkající se vyhnanství na nejbližších dvacet let. Mohl bych si jen přitížit.

Rozhodili jsme sítě. Pro nás neznámá hra začala. Lvíče začalo růst. Zapojil jsem se do hry, o které jsem nic nevěděl. Ale nemínil jsem se vzdát. Můj rod je starý a jen má hloupost zapříčinila, že jsem na to zapomněl. Vlastně... možná to mě ukolébala, cítil jsem se v ochraně síly svého rodu tak v bezpečí....

Ale začal jsem hrát. A to tvrdě. Ač jsme na Dvorech chyběli, náš duch jako by se tam vznášel, neuniklo nám nic, mnohdy jsme byli informovanější, než samotní dvořené. Temnému knězi (jak jsem později zjístil) se nepodařilo, co chtěl. Odstranit mě - nejlepšího přítele budoucího Kněze - a nahradit jím vyvolenou osobou. Samozřejmě tu byla i moc mého rodu, ale to bylo ve světle událostí až druhořadé - jakýsi naddavek.

Nestalo se tak. Ale velmi nás to poznamenalo. A změnilo.

Elizabeth se málem zbláznila. Milovala Dvůr. Byl to její život. Málem se nechala Faostim přesvědčit k mé vraždě. Bylo to chytré. Já to nečekal. Byla u mé postele, s dýkou v ruce. Na poslední chvíli však se zděšením přestala a na kolenou mě odprosila. Já jí odpustil. Zlobil jsem se především na sebe. Měl jsem to čekat, stále jsem byl strašně pošetilý. Tuším však, že ona sama sobě dodnes neodpustila. Podívejme se na to! Nakonec není jen hezká bábika ani povrchní mrcha bez svědomí. Zřejmě - někde hluboko v ní - dříme její opravdové , které sveřepně chrání a odmítá ukázat. Snad ze strachu, že by se jej někdo snažil zničit. Že ztratí pověst silné bezcitné mrchy.

Rachel odešla. Cestovala. Stejně tak Lanfaler - ale ne s Rachel. Tedy alespoň na začátku ne, tuším. Rebecca také odešla. O té nemám žádné informace. Už pár let zvažuji, že pošlu někoho jí hledat. Nelíbí se mi, jak o sobě přestala dávat vědět. Jen jsem doufal, že není mrtvá.

Richard se bál o svůj rod. Nepěkně si to odskákal. Ale kupodivu mi byl za tu urážku od Faostiho o to věrnější. Škodolibě mě to těšilo a nenechal jsem si ujít jedinou příležitost to Faostimu připomenout.

Zbytek mého rodu se semkl. A stal se hrozbou. A silným společníkem budoucího Kněze. Přesně jak se Faosti obával. Nikolaj mu v podstatě může poděkovat. Ze všeho špatného jsme dokázali udělat dobré. Na Dvůr jsme se ale kupodivu nevrátili. Už je to pětadvacet let, co jsme mimo něj. Možná jsem si zvyknul na klid a jednoduchý život na venkově. Stejně se tam nic neděje. Nikolaj odešel a už dlouho tam není, takže ani není proti komu intrikovat. Jen Elizabeth tam občas skočí, pobavit se, zvýšit si sebevědomí a napravit pocuchané ego a reputaci. Občas se mi zdá, že Vznešení - podobně jako lidé - upadají. A není to hezká myšlenka.

Já - myslím - jsem získal nejvíce. Vyrostl jsem. Už dávno jsem nebyl nainí Vznešený, ztratil jsem nevinnost. Čekal jsem nejhorší, nic jsem nečekal (myslet si, že vám někdo něco daruje je velice pošeilé - až se divím, že jsem tomu kdy věřil) a věřil jen sobě a rodině. Konečně jsem alespoň z části pochopil to, jak Nikolaj dokáže být tak nemilosrdný. Napadlo mě, co vzal Dvůr jemu, že jej to tak hluboce zasáhlo. A nevěděl jsem, zda to chci vědět.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.13 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VSP: Prolog ekl 04. 06. 2011 - 20:04
RE(2x): VSP: Prolog moira 12. 06. 2011 - 13:18
RE: VSP: Prolog dara 04. 06. 2011 - 23:37
RE(2x): VSP: Prolog moira 12. 06. 2011 - 13:19
RE: VSP: Prolog faire 06. 06. 2011 - 21:09
RE(2x): VSP: Prolog moira 12. 06. 2011 - 13:19
RE: VSP: Prolog kristína 07. 06. 2011 - 16:47
RE(2x): VSP: Prolog moira 12. 06. 2011 - 13:20
RE: VSP: Prolog nyx 11. 06. 2011 - 19:36
RE(2x): VSP: Prolog moira 12. 06. 2011 - 13:23
RE: VSP: Prolog lucia* 12. 06. 2011 - 11:39
RE(2x): VSP: Prolog moira 12. 06. 2011 - 13:27
RE: VSP: Prolog kristína 12. 06. 2011 - 18:34
RE: VSP: Prolog thereskaaaaa 12. 06. 2011 - 20:46
RE: VSP: Prolog mousik 12. 06. 2011 - 22:25
RE: VSP: Prolog lucia* 13. 06. 2011 - 19:20