#9

"Já jsem Fla – ehm – Zukya –" zarazila jsem se. Muž si mě prohlížel, chvilku čekal, poté se však ujal slova on.

"Jmenuji se Ludha Tooros. Omlouvám se – za ten začátek." Vykoktal a já na něj koukala spíše nevěřícně než podezřívavě.

"Proč?" vypadlo ze mě.

"Jsi dobrá trenérka. Porazit mě v zápase i s nevýhodou typu, navíc na pláži..." odvětil jednoduše a trochu bolestně se podíval na okolí, z něhož většina doutnala. Uvědomila jsem si, že je všude zakouřeno a docela to tam páchlo, ale nebylo to tak, že bych na takovém místě byla poprvé. "Jsem si jistý, že se ještě na nějakém zápase setkáme – a nechci, aby sis o mě myslela něco zlého," dokončil a hrozba se mísila s prosbou. Ach tak. Je v tom vypočítavost. Už to chápu a už mi to dokonale zapadá do vzorce chování Kaloeňanů. Trochu pozdě, ne? napadlo mě. Navíc – myslí si snad ten chlap, že jsem idiot? Počkat, začíná mě bolet hlava, co tak se ho co nejdříve zbavit, pak zdrhat jako o život, přitom si pečlivě hlídat záda, a až se mu ztratím, tak jít domů a naložit se do teplé koupele? Ano, to zní jako plán...

"Kaloenský Turnaj..." zaslechla jsem muže říkat. Zamrkala jsem a zmateně se na něj koukla. Vůbec jsem ho neposlouchala, což bylo zatraceně hloupé.

"Prosím?" vyhrkla jsem dříve, než jsem se dokázala zarazit. Ludha se na mě podivně zadíval a já měla nutkání bleskurychle si skopnout ty zatracené boty na vysokém podpatku a utíkat.

"Každý rok, na konci zimy, se pořádá Kaloenský Turnaj, nejdůležitější souboj pokémoních trenérů vůbec," zopakoval pečlivě muž. Postřehla jsem, že mu zase dřevění jazyk. Že by dostavující se účinky alkoholu? Ale nemá to být naopak – nejdříve rozjařenost a až poté bolestná střízlivost? "Na Kaloenský Turnaj potřebuješ minimálně čtyři pokémony... to snad není možné...! Porazil mě začátečník!" zaúpěl Tooros, když mu to došlo. Já přemýšlela. Turnaj jsem teď prošvihla – avšak stejně by to bylo mimo mou kategorii – mám jen dva pokémony. Ale i tak, byla to hezká představa, myšlenka, že bych se zúčastnila...

"Má silnou Flareon..." broukl jeden z přátel Ludhy. Zmateně jsem na ně koukla. Zdála jsem si jako v jiném světě, moc jsem své společníky ani nevnímala, byla jsem ztracená ve svých myšlenkách. Ani nevím proč, možná nějaký dopad přemíry adrenalinu.

"...má talent! Přirozený trenér..." Postřehla jsem řeč druhého kámoše Toorose a otřásla se. Než mi došlo, že mluví o mně. Než jsem se vzchopila na slovo, už rychle odcházeli. Došlo jim, že na něco zapomněli, tak se zarazili a upjatě se rozloučili, pak prchli docela.

Zaraženě jsem se koukala na místo, kde jen před chvíli stáli. Oni utíkali přede mnou! To bylo poprvé, kdy se něco takového stalo. Podivný pocit. Drbala jsem Flareon za ušima a ta tiše mručela.

"Flááá... reon. Flááá... reon."

"Byla jsi úžasná," uznala jsem. "Proč jsi dříve nenaznačila, že umíš a chceš bojovat?" zeptala jsem se jí jemně.

"Flar!" ňafl pokémon. Zmateně jsem se zamračila.

"Nechceš bojovat...?" zeptala jsem se jistá, že jsem jí špatně rozuměla. Pak mi to došlo. "Nechceš trénovat, jelikož tvůj předchozí majitel tě do toho nutil a... co? Počkej, nemuflej tak, nerozumím ti... Ale ani dál nemusíš. Dobrá. Budu tě trénovat, ale nutit ne, počkám, dokud nebudeš chtít sama," ukončila jsem pobaveně.

"Reon?" broukla překvapeně pokémon.

"Samozřejmě. Pokud tě to nebude bavit, bude to stejně tak jako tak zbytečné..."

*

Byla jsem ve svém bytě. Nechtěla jsem jej opustit, ale Turista mi nenechal jiné východisko. Pochmurně jsem kontrolovala každý kout, aby bytný neměl na co nadávat. Člověk by při pohledu na mě řekl, že mi někdo umřel. Společně s Flareon jsme pak upřely lítostivý pohled na velké pohodlné křeslo, temně rudé a místy už mírně odrbané, které jsem si do této garsonky pořídila jako úplně první věc. To křeslo jsem milovala. A Flareon taktéž. Smutně jsem uvažovala, co s ním...

Dovolil by mi Machary si to křeslo vzít...? napadla mě bláznivá myšlenka. Bude muset! rozhodla jsem se tvrdohlavě. Pak se však ukázal další problém. Nedokázala jsem křeslo ani obejmout, natož abych jej zvedala. Flareon štěkla a já se na ní tázavě podívala. Váhavě se k ní přidal i Vulpix a já překvapeně zamrkala.

"To že chcete...?!" broukla jsem a Vulpix souhlasně kýchnul.

Nadzdvihla jsem tedy polovinu křesla a uhla. Vulpix vklouzl ke středu a Flareon ke kraji, kde tíhu držela. Obdivně jsem se na ně dívala. Vždy jsem je měla tak trochu za křehké bytosti – a teď toto! S pobaveným a udiveným vrtěním hlavou jsem udělala první krok do svého nového života a kopnutím za sebou zavřela dveře. Doslova i v přeneseném slovasmyslu.

*

Funěla jsem jako lokomotiva a opírala se o křeslo. Konečně jsme byli na molu. V dálce právě načas zahoukal lodní klakson a já zvedla hlavu. Vulpix nadšeně pobíhal okolo, na hřbetě můj batoh. Flareon znuděně seděla vedle křesla, v tlamě držák mého kufru. Ani jeden nevypadali nějak zvlášť unaveně a to se mnou to křeslo táhli. Já táhla jen křeslo a měla pocit, že vypustím duši. Až si příště budu pořizovat nábytek, najdu nějaký extra odlehčený.

"Zuky? Ty se stěhuješ?" zeptal se překvapeně Leon.

"Jo. Jdu natrvalo na Chovatelský I." Vydechla jsem.

"Pomůžu ti. Jak jsi holka dokázala to vše dostat až sem – ty máš pokémony!" vykřikl nadšeně, až se po nás pár lidí zvědavě otočilo. Zasmála jsem se.

"Jo, Vulpix byl můj první a Flareon... je moje druhá," odvětila jsem vesele a uvolnila se. Člověk nikdy nevěděl, jak jeden bude na pokémony reagovat. Jelikož ta naše nebyla růžovoučká a milá společnost, podepisovalo se to i na pokémonech, kteří bohužel byli nebezpeční a stávalo se, že někdy ublížili nebo zmrzačili člověka. Mnozí se na ně dívali jako na monstra, ne bytosti, které cítili tak jako my.

"Ohniví? Není to trochu nepatřičné na ostrovy? Ale to je jedno, jsou silní? Zúčastníš se nějakých zápasů?"

"Leone!" křikla jsem pobaveně. Z toho ostříleného námořníka se stal malý kluk.

"Promiň." Zazubil se, ve tváři ani stopa po opravdové lítosti. Sáhl k opasku. Proti mé vůli mé ruce také trhly k opasku pro pokébally. Leon byl přítel, ale pokud vytáhne síť, chci být připravená. Smutné, nevěřím ani příteli. Jenže...

,,Ivysaure!" křikl. "Pojď ven, kamaráde, a vem ty věci na loď," rozkázal. Zjevil se malý, dinosauru podobný pokémon a mě přemohla zvědavost. Také se mi ulevilo. Ať si má, stihomamem postihnutá dušenka myslí co chce. Šetrně jsem odsunula Vulpixe a sklonila se k Ivysaurovi. Nebyl to moc velký problém, sahal mi po pas.

"Páni, to poupě je živé!" křikla jsem nadšeně. Ivysaurus měl na zádech růžové poupě, od kterého vedly elegantní zelené listy.

"Jo, to je." Zasmál se štěkavě Leon. "Šlehavý útok, brachu, vem ty věci," dodal k pokémonovi. Z poupěte Ivysaura se vynořily zelené liány a ty se omotaly okolo všech mých věcí. Ivysaur se zapřel a plynule pak věci přenesl na palubu. Zírala jsem. Zatímco Leon svého pokémona chválil, podívala jsem se na své pokémony. Tvářili se znuděně. Takže také oni mají takovou sílu...?

"Známe se už léta a já ani netušila, že máš pokémona..." broukla jsem pak zamyšleně. Zavolala jsem své pokémony zpět.

"Nápodobně, děvenko, nápodobně..."

"Co jsi to říkal o zápasech?" vzpomněla jsem si, "je nějaká soutěž, kde můžu zápasit jen s jedním pokémonem?"

"No jo. Nepříznivé ostrovy mezi Kaloenskými zápasy vždy pořádají ty své mini-turnaje. Vyšší společnost, však to znáš, chtějí se vytahovat nebo prostě jen ukázat. A taky v tom jsou velké peníze a uzavírají se tam dohody... ale stále je pořádají, což je hlavní. Jsou tři, na každé roční období jeden. Na všechny teoreticky stačí jen jeden pokémon, pokud s ním zničíš konkurenci. Ale jelikož jsou zápasy docela krátce po sobě, není to zrovna..."

"Uskutečnitelné?" zeptala jsem se jízlivě. "Kdy je první miniturnaj?"

"Za měsíc a půl. Mají to na svých stránkách, jde to lehce vyhledat. Je tam i přihlašovací formulář." Pousmál se vědoucně Leon.

"Svezeš mě?" zeptala jsem se laškovně.

"Nechal jsem tě někdy na holičkách?" odpověděl.

"Třeba na Chovatelském I pár týdnů zpět?"

Námořník lehce zrůžověl. "Přišel mi šéf na kontrolu." Rozpačitě se podrbal na hlavě a záhadně se vzdaloval. Za chvíli jsem jej slyšela z nákladního prostoru křičet rozkazy.

Potřásla jsem hlavou. Muži.

*

Stála jsem před Macharyho vilou. Udělám krok vpřed a absolutně absolutně už není cesta zpět.

"Proč jste sem to křeslo tahala, stejně ho..." brblal nespokojeně majordomus, ale myšlenku po mém ostrém pohledu nedokončil.

"Pokud vyhodíte křeslo, jdu taky," reagovala jsem nekompromisně. Majordomus nafoukl tváře a sjel mě nehezkým pohledem.

"Pan Machary by vám koupil nové a lepší, ženská jedna bláznivá..." mumlal si pod vousy a pak s povzdechem kývl na nějaké sloužící. "Dejte ho vyčistit a pak doneste do pokoje slečny," rozkázal úsečně.

"Děkuju!" odvětila jsem vykolejeně. Budu mít vlastní pokoj? Čas na vzpamatování mi ale nebyl dopřán, protože pak přišlo další překvapení.

"Vítám vás Zukyo! Dnešním dnem vaše práce začíná! Rozhodl jsem se vám platit 300 tisíc PK měsíčně. Co na to říkáte? Bohužel si za to budete muset kupovat vše potřebné – mimo jídla a ubytování samozřejmě," začal Machary, jeho tón seriózní a čistě pracovní. Zarazil mě tak hned ve dveřích, ale jeho postoj, účelnost a obchodní aura kolem něj, rychle mou hlavu posadil na správné koleje.

"Hrubého?"

"Čistého, samozřejmě. O ostatní náležitosti týkající se firemních nákladů se postará finanční oddělení. Pokud budete mít v tomto poli problém, obraťte se na pana Siega, který je hlavou oddělení. Nezapočítáno do částky nejsou benefity a bonusy."

"A ty se budou pohybovat v...?"

"Pokud mi pomůžete uzavřít lukrativní obchod, má drahá, budete si moct nárokovat percentáž z výdělku. Počítejte v desítkách miliónů."

Oči se mi překvapením rozšířily. "Vole," ujelo mi jaksi nesofistikovaně.

 Machary se stroze pousmál a káravě se na mě podíval. "Žádná sprostá slova, prosím." Otočil se na patě a odcházel. "Deleme, vysvětli naší drahé společnici, co bude náplní její práce," prohodil ještě přes rameno na majordoma. Delem mi začal něco říkat, ale já jako přetažená palicí jen nevěřícně zírala před sebe. Výplata v řádech stovek tisíc a k tomu nějaké přirážky? A za co to mám hlubino utratit, když si nebudu muset platit ani jídlo a bydlení? Vždyť já se v těch penězích budu topit!

"Cože bude v popisu mé práce?" zeptala jsem se náhle podezřívavě. Delem se na mě podrážděně podíval.

"Právě vám to vysvětluji," zavrčel. Asi se mnou ztrácel trpělivost. "Dělat pánovi společnost přes noc, starat se o jeho štěstí přes den, přirozeně mu proto také rozplánovat den. Hned vám nechám donést časový harmonogram pána Macharyho, ať se máte o co opřít. Také budete docházet do kurzu osobních asistentek, kde se naučíte účetnictví a postupně budete přebírat část mých povinností, což je vnitřní namátková kontrola účtů, budete kontrolovat chod firmy, což zahrnuje seznámení se s firmou celkově, jejími dlouhodobými plány, postupem času vás postupně představíme všem částem naší společnosti a vy postupně přeberete jednatelskou odpovědnost pro většinu z nich, samozřejmě pouze vnitřní záležitosti, pro jednání s ostatními vyšší společnosti jste trochu... příliš syrová. Plánem je, abyste si do pěti let byla vědoma každé transakce ve společnosti a CEO a Rady vám byly k dispozici a vy je naváděla správným směrem. To samozřejmě bude vyžadovat jasnou znalost burzy a současné situace v Kaloenech i ve světě..." Delem mluvil a mluvil. Pomalu jsem propadala panice. A začala nenávidět slovo "samozřejmě".

"Pokud se peníze ztratí nebo budou nějaké problémy, budete dle míry provinění stíhána, samozřejmě..." dolehl ke mě zpola výhružný dodatek a Delem mrmlal další mé povinnosti.

"To vše mám dělat?" vyjekla jsem po dalších minutách nekončícího seznamu povinností. Začala jsem pociťovat prudké sympatie k vytíženým osobním asistentkám. Delem mě sjel úsečným pohledem.

"Co když to nezvládnu..." zamumlala jsem s malou dušenkou.

"Strhne se to z platu, přirozeně, a pak postih úměrný chybě, už jsem to říkal," zopakoval nemilosrdně Delem. Kývl, ať jej následuju, a pak mě vedl do hloubi toho málem zámku.

Přeci jsem si nemyslela, že budu dostávat tolik peněz za nic, že ne? napadlo mě. Navíc, je to poctivá práce, za kterou se nemusím stydět. Tak buď ráda, holka, a snaž se nic neposrat...