VST: Část 39. - KONEC

30. duben 2011 | 22.14 |

Nu, ehm, myslím, že nadpis říká vše. Přijde ještě Epilog a tímto Povídku Ve stínu Temnoty uzavírám. Plánovala jsem konec na osvobození Sirochi a to se stalo... jen jsem neplánovala, že se Meye tak brzy dozví, že Erik je Vznešený. Co už, budu to muset vzít na vědomí. Je mi jastné, že je hloupost tuto povídku úplně uzavírat, proto někdy koncem května otevřu povídku s názvem Ve snové pavučině. Bude to třetí část povídky o Meye, bude to etapa života po pádu Pražské Základny a bude zhruba do doby... ale nespoilerujme, ano? Počkejte si a uvidíte, co se v ní bude dít.. :D

Bezmoc

Jako opilá jsem se potácela chodbou a hledala pomoc. Kde je kdo, když ho potřebuju?! Zakopla jsem - asi o svou nohu a poroučela se k zemi. Natažená jak dlouhá, tak široká, jsem se nedokázala pohnout, tělo se mi zachvívalo bolestí, rozum byl v dáli, jinak bych se asi zbláznila. Bylo toho... no sakra, vždyť vše, co se stalo...

Nikdy jsem si nemyslela, že jsem slabá osobnost. Ne, vždy jsem si vlastně myslela, že jsem dost silná osobnost, povrchně jsem se považovala za něco více. A...

Kroky. Chtěla jsem pohnout hlavou, ale bylo to sakra obtížné. Už jsem byla úplně vybitá. Svaly mě pálily vyčerpáním i když jsem se nehýbala. Jsem troska.

Ozval se výbuch a celá budova se zatřásla. Trhla jsem sebou a po podlaze se ke mě něco kutálelo.

Sklenice Samaelu. Z nouzových skříněk začaly padat náhradní láhve. Šokovaně jsem ztuhla. Útok? Teď?!! vyděsila jsem se. Posadila jsem se a snažila se láhev vzít, avšak náhle se začala budova otřásat více a více, až...

Puklina, podlaha chodby, ve které jsem byla, začala pukat a rozpadat se. Vykřikla jsem bolestí, jelikož mě do hlavy udeřil kousek betonu. Celá budova se rozpadala. Jak?! Jak?! Co se proboha děje?! panikařila jsem a snažila se donutit rozbité tělo k pohybu. Dokázala jsem se však jen zadýchaně posadit a v podivně zkroucené pozici se psychicky připravovala na další část  - toť nejspíše plazení se k tomu zatracenému Samaelu. Ponižující, ale nezbytné.

Zvláštní, nejspíše probíhá útok na Základnu a já celkem ani nemám strach.

Puklina sebou mrskla a náhle byla jen metr ode mě. Na okamžik se zarazila a pak se ke mně začala zlověstně blížit. Adrenalin mě zvedl na nohy ani jsem nevěděla jak a já utíkala, utíkala od pukliny co nejdále. Ozval se lomoz a viděla jsem, jak se chodba do kuchyně (za mnou) propadá, zatímco chodba přede mou, na ošetřovnu, se zasypává sutí. Zaklela jsem a hloupě na to hleděla. Mysli, mysli, co se to děje? Nebo lépe - co teď musím udělat? snažila jsem se dokopat k něčemu chytrému. Chtělo se mi totiž složit na zem, začít bezmocně brečet a bít pěstmi do země. Začínala jsem být bezmocně hysterická, což není moc dobrá kombinace ani ve chvíli, kdy nejse v hroutící se budově.

No ne, nejen, že uteču hrobníkovi z lopaty, náhle mě musí sejmout i místo, o kterém jsem si myslela, že jsem v něm v bezpečí .

..  a doma. ozvala se sarkastická stránka mě. A to je špatné. Znamená to, že se psychicky co nevidět zhroutím, předtím ale na řadu příjde uplakané děvče, poté vzteklý spratek, předposlední je tuším apatická troska a pak...

Prudký pohyb země mi podrazil nohy a já spadla na kolena, které jsem si úplně sedřela. Chránila jsem si hlavu a do rukou se mi zarývaly ostré úlomky kamení. Zvedal se prach a já se začala dusit, oči mě pálily a slzely. Plazila jsem se dále, ale náhle mi na záda dopadl velký kus betonu a já vyhekla, poté se zkroutila bolestí. Především jsem však cítila šok.

Horní polovina těla mě pálila a každičký sval protestoval proti tomu všemu. Avšak dolní část, nohy....

,,Áááááá!!" začala jsem zděšeně křičet, když jsem si uvědomila, že nemůžu hýbat nohama. ,,Doprdele, sakra, do háje..." plakala jsem a snažila se zkroutit tak, abych si dosáhla na nohy, ale křečí jsem se schoulila do klubka bolesti. Schovala jsem se, jak nejlépe jsem mohla u stěny a objala si hruď, chránila hlavu. Hell, Hell... já necítím nohy! Sakra, já jsem mrzák... ! létaly mi hlavou děsivé myšlenky a začala jsem tiše štkát. Má rychlost, mé schopnosti boje bylo to jediné, co jsem měla. Ale když nebudu moct chodit, co ze mě bude?!!

Jo, už se dostavuje uplakaná holka. Jinak bych se netiskla ke stěně, nedívala se na kusy betonu kolem mě letící a nesnažila se vyhýbat pohledem mým nohám v prapodivné poloze. A neplakala bych, nebulila bych jako srab a nečekala na záchranu, která stejně nepřijde. Hell, sakra Hell, já k tobě ještě nechci!!

,,Pomoc!!!" zaúpěla jsem bezmocně, ale přes hluk hroutící se budovy mě nebylo slyšet. Náhle kámen (šutrák, vlastně rovnou blok betonu), který dopadl těsně před mou hlavu, odletěl. Zvedla jsem pohled a...

Ztuhla. Volala jsem o pomoc? Hell, máš vážně zvrácený smysl pro humor.

Přede mnou stála upírka, Vznešená s tváři zamazanou od krve a s šílenstvím v očích. Hluboce nasála vzduch a naklonila se ke mě, z koutku úst jí kanula narůžovělá slina. Zvedl se mi žaludek a na chvíli se mi zatmělo před očima. No, tak to bude má smrt. Toto je konec. napadlo mě zoufale. Utekla jsem Erikovi a předtím vlastně i Liamovi, udělala jsem vše pro přežití, ale někdo mě asi chce vidět na druhé straně, jelikož něco takového není možné!! Jak se může tolik věcí posrat v tak krátké době za sebou?!! Zuřila jsem, běsnila, ale nemělo to smysl. Hmm, vzteklého fracka mám za sebou. Teď už zbývá jen meditovat nad svým ubohým životem a čekat, kdy si pro mě smrt přijde. No není to úžasně optimistické?!!  Sama sebe jsem tím postojem znechutila, ale už jsem neměla sílu, neměla jsem sílu bojovat. Chris, Liam, Erik... milované tři bytosti, milovaní muži mého života... a ztratit je v tak krátkém intervalu za sebou... A mé nohy! Proč vlastně žít, když nebudu moct chodit?! Kdo by chtěl být mrzákem?!

Proč já? Takže útok Vznešených? Proto Základna co nevidět padne? Ale proč teď?! Schoulila jsem se a křečovitě sevřela víčka, snažila se být co nejmenší. Plakala jsem. Prostě plakala. Bez hany, beze studu jsem před Temnou bulela jako malé dítě. Ať si myslí, že kvůli ní. Ať si myslí, co chce. Mě už je vše jedno... Je toho moc. Vždyť... ač jsem tvrdý Lovec, někte uvnitř jsem stále jen šestnáctiletá holka, nejsem nějaká superžena ani superhrdinka. Jen holka... Obyčejná holka...

Bylo to ubohé. JE to ubohé, zemřít jako uzlíček sebelítosti. V posledním popudu jsem se snažila alespoň trochu vzchopit, zasáhla mě však další rána. Ač jsem zaostřovala jak jsem chtěla, svět se mi rozmazával. Také jsem začala mít dřevěné ruce, konečky prstů znecitlivěné natolik, že jsem jen stěží rozeznávala hrbolatou zem, na které jsem se krčila. Avšak stále jsem dobře slyšela. A z dálky jsem vnímala hlasy.

,Ne Sirochi! Nech ji!' křičel jeden. V Temném jazyce... napadlo mě dodatečně.

,Proč? Proč? Ať chcípnout, pojdou všichni...' vrčel hlas nepodobný člověku.

,Sirochi...'

,Chceš mi brát mé právo na pomstu?!' zavrčel hlas výhružně. ,Neumíš si to představit, bratře, co jsem zažívala. Ani trochu...' hlas se zjemnil do tichého syčení.

,Sestřičko...' šeptl s bolestí v hlase hlas a zněl mi povědomě. Chvíli bylo ticho až mě poplašeně napadlo, zda jsem i neohluchla. Ale to ne. Vzdáleně jsem slyšela dunění padajícího kamení. Takže se ve mě vzkřísila naděje, že si snad Vznešená - Sirochi - myslí, že jsem mrtvá a nechala mě být. Nebo - a tato myšlenka byla nejbolestnější - jí mrzák nestál ani za pohled. Náhle mě však přerývavý hlas Vznešené uvedl v úžas. Obsahem jejích slov.

,Zab mě. Zab mě, všichni, kteří měli mou krev v sobě už jsou mrtví. Ta málá má štěstí, necítím se z ní. Ale... zab mě. Už nechci žít...'

,Sirochi... !' namítl hlas zděšeně. Ve mně vzplanul vztek. Co já bych dala za život! Za život - i když prašivé nemrtvé! Já chci žít! A ona se tak lehce života vzdává...

Tiše jsem zuřila, než... než mě Temnota pohltila úplně.

..........

Zdál se mi zvrácený sen. Sen o mě a Erikovi. On se o mě staral a léčil mě. Pomáhala mu v tom podivná Magie - Temnota, která mě ovládla. I ta se mě snažila zachránit. Jaká ironie. Avšak já... já proto přežila. Když ti dva spojili síly, nebylo snad nic, co by nedokázali.

Pohltil mě nad tím snem smutek. Erik byl Vznešený a toto už nezměním. Ne v realitě. Ale toto je sen. A sny ovládám já, ne? Dovolila jsem si tudíž upříst sen dle mých snů. Připustila jsem si to co bych v opravdovém životě neudělala. A toť je, že jsem Erika vlastně celou tu dobu prapodivně, avšak milovala.

Lehce jsem se na Erika usmála a pak jej vybídla k polibku. A poté... poté jsem mu jeho péči oplatila milováním. Nu což. Byl top sen. Alespoň v přestavách si mohu dovolit to, co ve skutečnosti už nikdy nebude realitou, ne?

Erik mě pohladil po tváři a pak jemně políbil. Nechala jsem se a sama mu vískala vlasy, rukama pak sklouzla přes svalnatá ramena, po hrudi... Bavilo mě to. Bavilo mě se takto Erika dotýkat a sledovat jeho reakce. Střídavě jsme se laskali, mumlali bláznivá nesrozumitelná slovíčka hned v několika jazycích, opakovali to, co nám od toho druhého znělo mile (,,Iliastra! Iliastra je to jediné, co od tebe chci slyšet!" odvětila jsem škádlivě. Erik to říkal tak něžně a jemně... zajímalo by mě, co to znamená.)

Nechala jsem Erika, ať si se mnou hraje, ať si dělá, co chce. Byla jsem panna a byla jsem zvědavá, jak na to bude ragovat. Byl to můj sen. Moje šílená představivost. Tady jsem se nemusela stydět. Nic se nemohlo pokazit. Byl to jen sen... bohužel jen sen...

Ale nádherný.

..........

Pomalu jsem se probouzela a do očí mi svítilo slunce. Tvář mi lechtaly trsy trávy. Co se o děje? pomyslela jsem si zmateně a zvedla se. Byla jsem celá rozlámaná. Ale tak nějak příjemně. Pak mi však pohled padl stranou a já ztuhla.

earthquake_ii_by_livi__x-d2zhn
deviantart.com

Doprdele, on to nebyl sen? Bylo první, co mě napadlo. Zírala jsem uhranutě na trosky Základny. Jako loutka jsem se postavila a šla tím směrem. Snažila se pátrat v paměti, ale realita se mísila se snem. Co byla pravda a co se mi jen zdálo? Bylo strašně těžké to rozlišit. Takže... mé zmrzačení byl jen sen? Chodila jsem totiž úplně normálně. Erik byl sen stoprocentně. Ale ta... Sirochi. Ona... byla pravdou?

,Byla to tvá chyba...' ozval se náhle hlas a já se poplašeně otočila. Stál tam Liam, stál v plném slunečním světle bez pohnutky a zíral na mě opět zcela černýma desivýma očima.

,,Cože?" šeptla jsem. Pak se však odvrátila. Nebudu se s ním bavit. Ne teď. Není čas...

,To ty. Cestovala jsi cestami, které ti mají být uzavřeny a když jsi sem přišla, nechala jsi realitu roztrhanou na cáry, nechala jsi sílu proudit a ta uzpůsobila zemětře-'

,,Dost! Mlč!" křikla jsem suše. Nevěřila jsem mu. Nevěřila jsem mu ani slovo. Nemohla jsem. Kdybych totiž věřila, zase by mě zradil. Kdybych věřila, musela bych se zbláznit. Toto jsem nemohla mít na svědomí já. Musela to být ta... Sirochi. Musela.

Rozběhla jsem se do trosek a začala křičet, hledala jsem nějakého přeživšího. Nic. Ticho. Hravé slunce osvětlovalo celou tu zkázu. Bylo mi do breku. A bála jsem se. Bála jsem se... všeho a zároveň ani nevěděla čeho.

Náhle jsem uviděla ruku. Prudce jsem k ní přiskočila, co nejšetrněji vytahovala tělo...

Byla to Darina. Půlku těla úplně rozdrcenou. Udělalo se mi zle a musela jsem se rychle odvrátit, ať nezvracím na mrtvou. Slunce mi zahřívalo záda, já si rozdírala kolena o ostré hrany trosek. Žaludek mě bolel, jak jsem se dávila a už nebylo co.

Upoceně jsem zhluboka dýchala a slunce mi náhle připadalo až moc ostré. Také svět rozmazaný. Plakala jsem.

,,...oc..." nesl se náhle ke mě slabý křik. Prudce jsem zvedla hlavu.

,,Halóóó! Je tam někdo?!" vyskočila jse na nohy a zapotácela se, když se mi zatočila hlava. Darinu jsem nechala na místě. Neměla jsem sílu jí vytáhnout ze sutí. Ne fyzickou, té jsem mla dostatek... avšak psychicky bych to nezvládla. Soustředila jsem se raději na hlásek. To znamenalo přeživšího. A TO znamenalo, že tu nejsem sama, že mohu někoho zachránit, že...

,,Pomoc!" nesl se ke mě tichý hlas. Dětský... zatrnulo mi. Doběhla jsem na místo a klekla si na čtyři, pak se škvírou podívala dolů. Málem mě do tváře uhodila drobná ručka. Mí prvňáčci! došlo mi zděšeně.

,,Paní učitelko... !" plakal malý chlapec.

,,P-počkej! Já... ustupte, budu se snažit ten kámen vytáhnout." šeptla jsem. Snažila jsem se nepanikařit nad vidinou a vědomím, že s tím nemám šanci pohnout. Ale musela jsem něco dělat.

,,Jsou tu mrtví! Paní učitelko, oni umřeli!" plakal dívčí hlásek a mě se sevřelo hrdlo. Když nezvládám ten výjev ani já, co ti maličcí? Ach Hell... buď aspoň jednou milosrdná...

Zapřela jsem se do kusu betonu a zabrala. Trochu se pohl a...

Náhle jsem se zapotácela a otočila. Blok svíral Liam a bez obtíží jej odhodil vzad. Odvrátila jsem se od něj a začala pomáhat prvňáčkům. Jeden... dva... tři... čtyři.. pět... Sakra, jen pět dětí z necelé padesátky?! vyděsila jsem se a bylo mi smutno. Strašně.

,,Dole je ještě Saša a Tonda. Taky David a Vojita. Ale spí..." důležitě odvětil malý chlapec. Podívala jsem se na něj a donutila se kvůli němu ovládat svou tvář.

,,Výborně, hrdino. Teď ti svěřuji bojový úkol. Musíš pohlídat své kamarády, než se vrátím." pronesla jsem důležitě a chtělo se mi řvát. Ta malá dětská tvář plná důvěry, to dítě mi bezmezně věřilo a věřilo i ve mě. Bylo si jisté, že je všechny zachráním. Já ale sakra nevím, co dělat!!

Telefon! Musím najít telefon a zavolat posily. došlo mi. Vše mi docházelo opožděně, jako bych byla zpomalená, jako bych byla... stále v šoku?

,,Hlídej je..." šeptla jsem a nedokázala skrýt bolest v hlase. Pak jsem skočila do nestabilních zřícenin zachránit alespoň někoho.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 39. - KONEC kristína 30. 04. 2011 - 22:35
RE(2x): VST: Část 39. - KONEC moira 30. 04. 2011 - 23:04
RE: VST: Část 39. - KONEC nyx 30. 04. 2011 - 22:54
RE(2x): VST: Část 39. - KONEC moira 30. 04. 2011 - 23:02
RE: VST: Část 39. - KONEC dara 30. 04. 2011 - 23:10
RE: VST: Část 39. - KONEC mousik 02. 05. 2011 - 12:26
RE: VST: Část 39. - KONEC mixx 02. 05. 2011 - 15:57
RE: VST: Část 39. - KONEC thereskaaaaa 03. 05. 2011 - 23:40
RE: VST: Část 39. - KONEC faire 06. 05. 2011 - 14:24