VST: Část 38. - 3. díl

23. duben 2011 | 19.33 |

Šíleně potřeštěné zapomínání a střeštěně šílené vzpomínání 3/3

Už to trvalo moc dlouho. Zavrčel jsem a natáhl ruku. Telekinezí jsem jí chtěl uškrtit. Rukou bych to nedokázal. Meye však překvapivě silně vzdorovala a vysmekla se mi. Pak se rozběhla a utíkala. Cítil jsem její strach i na dálku a dráždil mě. Nejdříve se musím zklidnit, vzrušený lovec dělá chyby. Když jsem si byl jistý, že se plně ovládám, líným tempem jsem vyběhl. Pomalu jsem zkracoval vzdálenost mezi námi a za chvíli už slyšel těžký dech Meye. Už nemohla, byla na pokraji sil. Asi za minutku už jsem jí měl na dohled. Otočila se a vztekle si mě přeměřila pohledem, snad bezděky na mě vycenila zuby. Pousmál jsem se.

Zarazila se a opřela si ruce o kolena. Poté se zhluboka vydýchávala. Už neutíkala. Došlo jí, že to nemá smysl.

,,Eriku... proč mě... chceš... zabít?!" lapala po dechu. Pomalu jsem k ní došel. V duši cítil prázdnotu.

,,Protože, drahá iliastro, mě můžeš zničit. A nejen mě." pronesl jsem klidně, ale sám slyšel ten podtón bolesti. Ano, už mi to plně došlo, konečně jsem si to připustil. A konečně jsem v sobě zlomil hráze, které jí ublížit nechtěly. Samozřejmě je tu hrozba - že na mou slabinu - Meye - přijdou ostatní Vznešení a obrátí ji proti mě. Dále je tu dost velká možnost, že mě sama Meye probodne ve spánku. Hrozbou bylo i to, že mě Meye svou smrtí stáhne do Temnoty také. A já bych se ani nemohl bránit. Ale tou největší hrozbou bylo, že mě Meye zničí úplně. Dokonale. Roztříští můj pohár Rodiny... a se mnou zahyne celý můj rod.

,,Jak? JAK?!" hysterčila Meye. ,,Jsem jen hloupá malá slabá Lovkyně! Oproti tobě nic! Sám jsi říkal, že dokážu zabíjet jen odpad Temných! Nech mě žít! Nech mě sakra žít, já už se tam nechci vrátit!" křičela na mě. Z očí jí šlehala síla, celá byla v tuto chvíli potlučená, ale krásná. Hell, jsem už úchylný, ale mám chuť se s ní milovat. Klidně i tady o tu špinavou zeď. I když jí chci zabít.

,,Jsi moje slabina, Meye, copak to nechápaš? Já... tě mám rád." připustil jsem zdráhavě a Meye se rozšířily zorničky ohromením. Pak se začala nevěřícně smát.

,,No to je dobrý, zakoukal se do mě Vznešený a proto musím chcípnout, já prostě mám kliku...." šeptala si pro sebe tiše a zlomyslně jedovatě. Ubližovala nám oboum. Pak se jí zlomil hlas.

,,Hell, sakra, on mě má rád. Tak on mě má rád! Doprdele, já jeho taky mám ráda!" hlas byl zajíkavý a už ani ne tolik vzteklý, jako zoufalý. ,,Doprdele, slyšíš Eriku! Já tě mám taky ráda! Já tě, sakra, miluju!" vyštěkla a pak se šokovaně zarazila. Já na ní také civěl. Nemohl jsem si pomoct.

..........

,,Ty k ní něco cítíš." obvinil mě k'Adyne a jeho hlas byl tak vážný, že ztratil pro něj charakteristický rys posměchu.

,,Jak jsi na to přišel?" zeptal jsem se pobaveně a takřka násilím se snažil od svého těla Meye trochu odtáhnout.

Musel jsem se setsakramensky snažit ovládat své tělesné funkce, jelikož srdce mi chtělo zděšeně bít jako o závod.

,,Je z vás cítit první náznak aferu. Dávej pozor, pokud to zjístí Faosti, bude se jí snažit získat a obrátit proti tobě. Nebo zabít. Za každou cenu."  pronesl můj přítel vážně. Prohlížel jsem si jej pochybovačně, avšak k'Adyne mi oplácel pohled vyrovnaně a klidně.

,,Nikolaji, moc dobře víš, že já jsem na tyto věci citlivý. Ještě to není tolik poznat, ale přijde okamžik, kdy to bude jasně zřetelné i pro ostatní. Radím ti: Zbav se jí. Nejlépe jí zab!" pronesl důrazně. Uniklo mi tiché zavrčení.

,,Jak vidím, tak to nedokážeš. Mohu ti jí zabít já- Dobrá starý brachu, nemusíš mě hned zabíjet pohledem. Nechám jí na pokoji. Tak jí alespoň opusť, zapomene na tebe a vše se alespoň na čas vyřeší..." promlouval mi do duše k'Adyne. Neodpovídal jsem. Musel jsem bojovat se zjištěním, že se mi nelíbí myšlenka, že by na mě Meye zapomněla.

,,Myslíš, že jí mám rád?" pronesl jsem v otázce, abych se vytrhl z podivných myšlenek. Meye sebou jemně cukla. Co nevidět se probudí.

,,Myslím.... že ano. Dávej pozor, pamatuj na to, co se stalo tvé sestře...." k'Adyne chytře zmizel dříve, než mě mohl zaslepit vztek. Meye sykla bolestí a já uvolnil ocelové sevření, v kterém jsem jí svíral. Bude mít další modřiny. Před cizími (ne)přáteli jsem se ohledně tohoto tématu ovládal, avšak... k'Adyne byl můj bližší přítel a u něj jsem si dovolil popustit vodítko svému sebeovládání. Ani Vzenešný jako já nedokáže žít bez toho, aby se alespoň někdy někomu svěřil. Stejně tak k'Adyne. Víme toho teď o sobě navzájem tolik, že se ani nemůžeme stát nepřáteli. Zničili by jsme se. Dokonale.

To o mé setře nebylo tajemstvím. Díky Temnému knězi - Faostimu - to věděl každý. Ale jen hrstka Vznešených věděla (mezi nimi i k'Adyne), jak moc si vyčítám, co se Siroche stalo. Položil jsem Meye na zem (nesnášela, když jí někdo nosil) a znaveně si povzdechl. Na jeden den toho bylo až příliš.

,,Co se stalo?" zeptala se Meye a když jsem se na ní podíval, měla hořečnatý pohled. Navykládal jsem jí nějaké lži a ona tomu sice rozmrzele, ale uvěřila. Chvilka rozpaků nastala při chvilce, kdy si Meye vzpomněla, že jsem se v uličce objímal s dívkou (už jsem se lekl, že jsem jí špatně profiltroval myšlenky), avšak naštěstí si myslela, že to byla má přítelkyně. Stučně jsem jí oznámil, že se se mnou rozešla. Bylo povznášející pozorovat její nechápavost a údiv a alespoň takto jsem si pofoukal pochroumané ego.

,,Pojďme zpět, máme už málo času." pronesl jsem suše a vydal se k Základně. Ve stínu uličky, tak hlubokém, že jsem je neprohlédl málem ani já, jsem zahlédl k'Adyneho. Nejspíše bych jej přeletěl pohledem, kdybych jeho přítomnost nevycítil. Zdálo se, že mi ještě neřekl vše, co má na srdci. Čekal jsem, že Meye kolem uličky projde, přeci jen jsou zloes stále slabší, než dospělý Vzenešený, avšak místo toho se zarazila.

,,Pane? Jste v pořádku?" automaticky ke k'Adynemu zamířila. V duchu jsem zaklel. Pokud tak beze strachu chodí ke všem Vyšším Temným ve městě, čeká jí velmi krátký život, popřípadě mě velmi vyčerpávající doba její ochrany.

,,Ano... jsem v pořádku." dostal ze sebe k'Adyne stejně udiveně, jako já. Byl to zloděj, vrah a špión. Uměl zacházet se svým tělem a okolím tak, že jej nikdo neviděl, když nechtěl. Muselo být tvrdou ránou pro jeho hrdost, že jej Meye tak lehce a bez soustředění odhalila. Možná jsem jí dal moc své krve. Přeci jen... mám dost mocnou krev. V poslední době jsem málem poslední pravý Čistokrevný, potomek První rodiny. Meye si k'Adyneho pečlivě prohlédla.

,,Jste příbuzní?" ptala se poté logicky na naší podobnost, vlastní všem Vznešeným. Povzdechl jsem sí a došel k ní. Objal jsem jí okolo pasu a Meye se omráčeně nechala. Reagovala na mě kladně, až moc, když vezmeme v potaz, že jako kořist by měla utíkat a řvát. Jelikož jsem stále měl jemný přístup k jejímu nitru, lehce jsem do ní vklouzl. A maskoval další vzpomínku. Zamaskoval jsem jí nenávisti ke skautům, kterou cítila. Nenáviděla je proto, že kvůli nim svého otce vždy zklamala. Pochmurně jsem se pousmál. S tím holka, že ti kousek masa mezi nohama chybí, už nic nenaděláš.... šeptl jsem jí v mysli a jemně tu myšlenku zakořenil. Přál jsem si, aby tuto myšlenku zachytila a přestala se kvůli tomu trápit.

,,Asi už chápu, proč tě přitahuje. Jako jeden z mála miluješ, umíš manipulovat  a ve svůj prospěch využít chytré ženy. A tato chytrá je. Také všímavá, citlivá na magii a mocná... naštěstí není Vyšší Vznešená, byla by ti rovna." tu poslední kryptickou poznámku k'Adyneho jsem nepochopil a to mě přirozeně naštvalo.

,,Co ještě chceš?" zavrčel jsem.

,,Až s ní budeš líhat, dávej pozor, ať se s ní nespojíš. Afer je to poslední, co potřebujeme. Máte mezi sebou stovky tenkých vláken, které se ale mohou velmi lehce splést v silné lano. Takové, které nepřetrhneš ani ty..."

,,Myslíš, že tak stará a mocná bytost, jako já, se bude zahazovat s Lovkyní?" zeptal jsem se s tak umně hraným opovržením, až k'Adyne na okamžik znejistěl.

,,Siroche je příkladem toho, co dokáže takzvaná láska-"

,,Pokud vím, ty svou amuu miluješ." podotkl jsem ostře. k'Adyne měl vyjmečnou vlastnost, že dokázal perfektně a bezchybně odhadnout charakter a úmysly bytostí, pak měl také nadprůměrně vyvinutý cit pro magii. Dohromady to dávalo schopnost, díky níž si vybral partnerku, o které věděl, že ho opravdu má ráda a nechce jej využít ani zradt. Našel svou Dalyu a šťastně se milují. Naštěstí je Dalya spřízněná s Temným knězem, takže se k'Adyne nemusí bát, že by ho někdo skrz ní chtěl ohrozit. Avšak ta možnost tu stále je...

A k'Adyne mi jen dokazuje, že na ni nikdy nezapomíná - ani v případě svého přítele. Možná jen nechce, abych padl do rukou nepřátel a skrze mě se nedozvěděli i něco o něm. Což je hloupost. Jsem Popravčí, Nejvyšší kat. Mučení znám perfektně - jak na jiných, tak na sobě samém, když jsem se provinil. A moc dobře také vím, jak se od těla odpoutat, když už se mi nepodaří utéct.

,,Koljo, Koljo, snad jsi nezapomněl, že jsi První rodiny? Nesmíš si vzít nikoho nižšího, než samu Faostiho dceru, která povede čistý rod dále. Už je tak málo, tak strašně málo pravých příslušníku Rodiny..."

,,Ona je Čistokrévná Vznešená." pronesl jsem tiše. ,,Teď momentálně je zloes." dodal jsem.

,,Ty nepotřebuješ jen nějakou Vzenešenou, Hell vem, že Čistokrevnou. Ty potřebuješ příslušníci s krví První rodiny, ne nepřítele rasy!" ostře mě okřikl k'Adyne.

,,Ale ona JE příslušnice První rodiny!" zavrčel jsem. Ticho. Ztuhl jsem jak já, tak k'Adyne. Já nelhal, ani jsem to neřekl z trucu. Byla to pravda. Hell, Meye byla příslušnice První rodiny, nosila Starou krev Vznešených!

,,To není možné..." náhle k'Adyne zbledl a to byl na Vznešeného výkon.

,,Snad ještě poznám, když mi zpívá Stará krev, ne?" zasyčel jsem. ,,Pil jsem z ní. Ta krev v ní je." odvětil jsem a nevymýšlel si. Ale popravdě až teď mi došlo, proč je Meyenina krev tak mocná. Něco ve mě se uvolnilo, poté jsem pocítil radost. Meye byla Vyšší Čistokrevná Vznešená a navíc První rodiny! To by mi dost věcí ulehčovalo, pokud bych si jí vyvolil za amuu. Ale proč jsem na to nepřišel dříve... ? Jediné, co mi kazilo radost, byl k'Adyne. Zděšeně na mě hleděl.

,,Zab ji. Musíš.... jinak bude tvou zkázou." odvětil vyděšeně Nechápavě jsem na něj hleděl. Toto mu vůbec nebylo podobné. Ani obyčejný Vznešený takto nedává najevo strach, natož tak silný Vyšší, jako k'Adyne.

,,Co se děje, příteli?" zeptal jsem se se zlou předtuchou.

,,Schromáždila se celá Rada. Projednával se... odchod. Odchod jednoho z krve Rodiny do Nicoty. Úplně. Bez možnosti se jako duše vtělit do nového těla." zašeptal k'Adyne a já ztuhl.

,,Kdo?" šeptl jsem s náhle vyschlým hrdlem. Věděl jsem to.

,,Byl jsi to ty. Tvůj pohár praská." odvětil k'Adyne bolestně. Bylo to smutné. Ač nepřátelé, nebo ne, Rodinu miloval každý a úplně jí ztratit nás bolí. Rodina je kasta třinácti prvních Vznešených - Lovci je nazývají Nelidé - kteří dali své duše do třinácti klanů Vznešených. Jsme jejich děti. A vždy v alespoň jednom z příslušníku rodu žije Rodina - Nečlověk. Čím čistší má krev, tím silněji se dokáže Nečlověk projevovat. Z původních třinácti zbylo jedenáct. Dva poháry rodů praskly a duše Nečlověka odešla do věčnosti. Byl to rod Šavlozubých tygrů. Vznešeného, který nosil nejčistší krve Rodiny a tudíž i Nečlověka - zabil druhý rod - rod Gryfina. Oba rody se dokonale zničily. Nezbyl z nich nikdo. Vznešení tehdy dlouho truchlili, ta ztráta byla neúnosná, zvlášť pro nositele jiné Rodiny. Tehdy to byl můj otec. Přestože jsem Rodinu nenosil, žal mě málem zabil. Otec se z toho zbláznil. Musel být odstraněn - a postarali se o to matčini příbuzní - elfové. Rasa Vznešených na tom tehdy byla tak zle, že takový čin nikdy nepomstila. Nikdo to už nechce zažít znovu. Zničení Rodiny.

Napraskl i pohár Draka. Dlouho už se mluví o tom, že pohár by se měl ze Svatyně odstranit. Byl v nejhorším stavu, jakém mohl být. A byl... prázdný. Znamenalo to, že toho Rodu nuž nebyl žádný příslušník Vznešených. Avšak držel po sobě a to znamenalo, že tam zčásti Nečlověk přebývá. Proto se rozhodlo, že se pohár ve Svatyni nechá, dokus se sám nerozpadne na prach. I přes fakt, že Dračí pohár oslabuje celou Rasu Vznešených, dráždí je a podněcuje k častějšímu uchylování ke krvežíznivosti. Je to způsobeno tím, že pohár je nestabilní a tudíž je nestabilní i celá komunita Vznešených a má to špatný dopad na psychiku. Avšak neprojevuje se jen krvežíznivostí. Projevuje se i takovým způsobem... že se zloes častěji uchylují k elfům. Což je pro nás větší rána.

Z myšlenek mě znovu vytrhl k'Adyne. Mluvil přiškrceně a bojácně, vlastně jen šeptal a zoufale se mi díval do očí. Byla tam panika měnící se v děs.

,,Abney prmluvila. Mluvila v tvém osudu o ženě, ženě Staré krve, tobě rovné, která tě může buď spasit a udělat Nejvyšším - nebo tě zničit a zničit tak i tvou Rodinu. Začalo to asi před čtvrt rokem, tehdy si začal strážce všímat, že ve tvém poháru víří šptané energie a proudy... a dnes pohár napraskl. Proto jsem tak rychle spěchal za tebou. Zjístit, co se stalo..." promlouval tiše k'Adyne. Zavřel jsem oči a představil si svůj křišťálový pohár, můj více než život, více než duši, více než podstatu. A nejen mě, ale celého mého Rodu. Představa, že je porušený, mě duševně mučila.

Čtvrt roku, přibližně doba, kdy jsem Meye potkal. Hell, Hell, ty zatracená intrikánko....

,,Prosím tě, můj pane, neudělej tu chybu, že zničíš další Rodinu... prosím pane, buďte v případě této dívky optarný..." pokorně promlouval k'Adyne. Bylo to už dlouho, kdy se mi formálně takto podřídil. Od doby, co je ve svazku s Dalyou mi totiž tak úplně nepatří. Ale, jak jde vidět, stále mne miluje. Přeze vše, co se stalo.

,,Děkuji k'Adyne. Děkuji za vše, bratře." přistoupil jsem k němu a políbil jej na čelo.

..........

,,Neztěžuj nám to Meye." pronesl jsem úsečně. Neměl jsem sílu, už jsem neměl sílu vzdorovat nátlaku. Sám jsem cítil, jak je můj pohár křehký. A dnes se poškodil obzvlášť hodně. Celý proces rozkladu s urychlil a já se bál, že jej nedokážu zastavit. Vytáhl jsem dýku a mávl rukou. Nesmím se zarazit, jinak už to nedokážu.

Já totiž tuto dívenku také miloval.

Meye se na mě zděšeně pohlédla, oči plné slz, ale naděje, se zastřely bolestí a zradou. A beznadějí. Věděl jsem a chápal ji. Doufala, že...

Vrhl jsem dýku a zavřel oči. Nechtěl jsem vidět, jak se železo zakusuje Meye do těla, nechtěl jsem cítit, jak jí do těla skrze mou dýku proudí prudce jedovatý jed účinný i na Vznešené. Nic z toho jsem nechtěl vědět a zároveň vědět i to, že jsem to udělal . Musel bych se totiž pak nenávidět.

V tu chvíli z Meye vyšlehla velká vlna energie. Prudce jsem otevřel oči. Dýka se zarazila ve vzduchu a spadla na zem, odražena náhlým energickým polem, ani metr od Meyeniny hrudi. Zrychleně jsem dýchal, když jsem pochopil, k čemu se malá Lovkyně chystá. Měl jsem na jazyku, ať to nedělá, že jí nezabiju, ať tak neriskuje.... Nic jsem však neřekl. A ona... zmizela. Sledoval jsem stopy v realitách, Temnotě, Nekonečnu a Věčnosti i Nicoty. Mohl jsem jí zastavit. Před chvíli, než zmizela a i teď, když putovala a prala se s poryvy reality i neskutečna. Ano, přesně jsem věděl, kde je. Možná proto, že jsem tu cestu sám stavěl.

Vezla se na zbytcích portálu, který jsem v Nicotě vystavěl a který Nicota ještě nestačila zničit.

Začal jsem se smát. Meye nechtěla zemřít. Tak lpěla na životě a nevědomky (či zlomyslnou hrou osudu) zvolila cestu tak podobnou smrti, že jí nemusí přežít. Nemusí jí přežít ve zdraví. Nemusí to dokázat pojmout její mysl. A proto to nemusí přežít s duševním zdravím. Je také dost dobře možné, že se stane oboje.

Já však věděl, něco ve mě vědělo, že se to nestane. Že Meye dorazí v pořádku. A bude mě čekat na místě, kde jsem začátek portálu vystavěl, ochromená, zraněná, naprosto vyčerpaná.

A také jsem došel k nelehkému rozhodnutí.

Rozhodnutí, že...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 38. - 3. díl kristína 23. 04. 2011 - 21:06
RE: VST: Část 38. - 3. díl mousik 23. 04. 2011 - 22:07
RE: VST: Část 38. - 3. díl mixx 24. 04. 2011 - 11:29
RE: VST: Část 38. - 3. díl nyx 24. 04. 2011 - 11:55
RE: VST: Část 38. - 3. díl faire 24. 04. 2011 - 13:31
RE: VST: Část 38. - 3. díl dara 24. 04. 2011 - 16:05
RE: VST: Část 38. - 3. díl noctuelle 24. 04. 2011 - 17:09
RE: VST: Část 38. - 3. díl nyx 24. 04. 2011 - 21:40