VST: Část 38 - 2. díl

16. duben 2011 | 19.50 |

Psáno ve spěchu (pokuste se představit, že slovíčko: pravopisná chyba neexistuje a s tím mizí i maličkost, která se k významu toho slovního spojení vážě... prosím!), napůl v delíriu (tudíž šokující nebo nějak jinak čudné pasáže možná nebudou dávat smysl - nejlépší ignorovat) a bezpochybně v prachbídnem stavu (ale kupodivu by kapitola při rekapitulaci nevyvázla s nejhorším hodnocením). No... po dlouhé době jsem se rozepsala a ať se to zdá podivné, je tato kapitola jen polovinou toho, co jsem dnes chtěla napsat. Abych vás nezmátla... možná i více než polovina kapitoly se odehrává v jiné časové linii - zapomenuté vzpomínce, takže se v tom pokuste neztratit... !  vaše iri

Šíleně potřeštěné zapomínání a střeštěně šílené vzpomínání 2/3

Z pohledu Erika:

Zamračil jsem se. Jak si na to mohla Meye vzpomenout? Nemohla, tu vzpomínku jsem vymazal (dobrá, to sice není možné, ale velmi důkladně jsem jí pohřbil a odstřihl od veškerých asociací, které by k ní vedly...), jednoduše není možné, že si vzpomíná...

Meye se zamračila, jak si snažila usilovně vzpomenout, co bylo dále. Já začal zrychleně dýchat. Moc dobře jsem věděl, co se poté stalo.  A i když to bylo na poměry Vznešených vlastně normální, nebyl jsem na to pyšný.

...

Meye se otočila na patě a s brekem (který si nepřipouštěla) utekla. Já v klidu dopil svou večeři a mrtvolu pak kouzlem spálil. Meye si myslela, že to byla ma dívka. Při tom jí také mohu nechat. Alespoň se mi bude lépe krýt, že každý měsíc pravidelně někam mizím. Občas i každý týden.

Vychutnával jsem si dozvuky krmení, slastně pociťoval, jak mi teplo proudí zpět do žil a do končetin, nervy znovu ožívají... Pak jsem strnul. Cítil jsem hlad. Ne, tento nebyl můj. Zaklel jsem a vyběhl.

Meye krátce vykřikla a mě se nepochopitelně zmocnila úzkost.

(Bylo to ještě na počátku našeho přátelství, ještě jsem nevěděl, že mi ta malá Lovkyně přinese tolik potíží. Ještě ani neměla můj prsten. Vlastně ano měla, to bylo ten první týden, co sem ho ztratil.)

Blok od místa, kde se Meye nacházela, jsem zvolnil krok a násilím se uklidnil. Pokud mezi své druhy vletím jako šílenec, respekt si nezískám. Pak jsem do oné uličky zamračeně vešel.

Výjev se mi vůbec nelíbil. Meye byla v kruhu mužů. Těch bylo pět. Pět Vznešených. Dokonce čistokrevných vznešených, i když nižších. Jak to, že nevím, že vstoupili do mého dočasného teritoria? napadlo mě příkře. Jeden se chystal na Meye skočit. Vztekle jsem zasyčel a všech pět Temných se zarazilo a poplašeně na mě pohlédlo. Nechal jsem svou energii, aby zaplavila celou křižovatku. Už to by mělo mladé Vznešené varovat. Nejdřívě jsem z nich vycítil provinilost. Pak se však sebrali. Byli mladí, po přeměně. Mysleli si, že jsou všemocný, že jim svět leží u nohou. Naivní hlupáčci. Buď skončí jako nižší kasta, obchodníci a prostředníci (v tom lepším případě) nebo jako služebníci. V nejhorším případě jako otroci. V našem jazyce nazývání ceho.

I Meye se ke mě otočila. Pak se ke mě rozběhla a v očích strach a úlek. Nevím, co chtěla udělat. Možná mě varovat... chránit...? Každopádně mi skončila v náručí. Jemně jsem jí objal kolem pasu a její hlavu si přidržel na hrudi. Teď hlavně nesmí mluvit, nic nepokazit. Nechala se. Odolal jsem nutkání sklonit tvář a zabořit jí nos do vlasů. Sahala mi sotva k prsou, tak byla maličká.

,,Eriku, co budeme dělat?" šeptla tiše. Kruci. Vysmekla se mi. Nějaký Vznešený se ušklíbl. Neznal jsem ho, byl nový, generace upírů narozená v době, kdy já táhl po Základnách za honbou za Sirochi. Ostře jsem v temném jazyce sykl, že je moje, ať se neopovažují na ní sáhnout. Znovu úšklebek. Netuším, zda byli tak hloupí, aby provokovali tak starého a silného Vznešeného, jako jsem já, nebo jsem byl natolik silný, že to jejich mysl nedokázala pojmout a proto mě nedokázali identifikovat jako Vyššího čistikrevného Vznešeného. Nu, pro jejich vlastní štěstí poslechli a odcházeli, ale nedovolili si poznámku, že jen sentimentlní hlupáci si udržují lidskou konzervu tak svobodomyslnou.

Meye při zvuku mého hlasu, jenž mluvil temným, ztuhla. Pak se na mě podívala. Nechal jsem jí ustoupit. Aby mi Vznešen věřili, odložil jsem masky, které jsem nosil. Ukázal jsem svou pravou podobu. Pro lidi velmi přitažlivou, pro Lovce ale varováním, že něco je zle. Podvědomně vycítili, že pod krásnou slupkou je zkažené jádro.

,,Eriku..."  šeptla a já z jejího hlasu poznal, že odmítá uvěřit. Chladně jsem si tu drobnou dívku prohlížel. V tuto chvíli bych jí měl zabít. Měl... Tak proč se mi vůbec nechce? Meye po tváři sklouzla první slza. Dnes je vlastně celkem dost uplakaná. Tak proč místo obvyklého opovržení lidskými slabosti cítím lítost?

Meye neobratně tasila dýku. ,,Upír... nebo vznešený..." šeptla.

(Reagovala vlastně celkem podobně, jako dnes. Nakonec to mé smazání vzpomínky muselo být důkladné, když ani podvědomně nereagovala na to, že toto už se stalo. Ani trošičku nenaznačila, že tušila, že to tak je.)

Lehce jsem tasil dýku a odzbrojil jí. Bylo to směšně snadné. Malá Lovkyně byla stále v šoku.

Začal jsem k Meye přistupovat a ona se ani nepohla. Oddaně čekala na smrt, jako kráva před porážkou. Vzkřízit v sobě pohrdání bylo zatraceně těžké.

,,Jsi Vznešený... Do Pekla, Eriku - jmenuješ se tak vůbec?!! - proč?!!" křikla. Vždy mě ještě po těch staletích udivuje, jak se někteří lidé před smrtí vztekají. Necítí strach, nebo alespoň ne tak intenzivně, jako ostatní. Ale je pravda, že lidské plemeno jako jedno z mála dokáže strach využít ve svůj prostěch a mění jej v agresi.
Jen proto tak dlouho přežili. Zabili vše neznámé. Vše, co by je mohlo potencionálně ohrozit, buď vyhubili nebo zotročili. I s Temnými se o to snažili. Tato porážka je horce pálila.

Objal jsem Meye, byla strnulá děsem. Přeci jen se bála a statečnost jen hrála. Kdovíproč mě to zákeřně uspokojilo a cítil jsem neomylné probouzení svého mužství. Strach je vzrušující. Naučil jsem se na něj reagovat. Kdybych totiž čekal na lásku a něhu, buď bych čekal velice dlouho a bezvýznamně, nebo by se za laskavostí skrýval jed. Popřípadě hrot nenápadné dýky.

,,Kéž by jsi do té uličky nevešla." unikla mi myšlenka. Meye vykřikla. Zlobou a bolestí. Sklonil jsem se k té drobné krásné bytosti - Meye se krásou vyrovnala i některým Vznešeným upírkám - a naposledy jí políbil. Bylo to hezké, vážně krásné. Vznešený mého postavení si nemůže dovolit něžnosti či dokonce lásku. O to více by jej pak zasáhlo, až mu někdo jeho miláčka zabije. Já však teď mínil zabít sám tu bytůstku, které na okamžik věnuji střípek mé lidskosti. Probouzela ve mě podivné asociace. A touhy. Převážně zvláštní touhy.

(Je toto vážně pud jí chránit? A probouzí ve mě žárlivost, když se okolo ní motá Denis - ten lidský šašek - a Meye jej zdvořile poslouchá? Už dlouho jsem nepociťoval podobné emoce.)

(Myslím, že za to mohl můj rodový prsten. Přenesl na mě něco z lidskosti Meye. Její mládí, touhy, schopnost cítit... avšak i potřebu přijímat a některé své lidské slabosti. Sentimentalitu například. Ti mladičcí Vznešení nakonec měli pravdu. Měl jsem se Meye už dávno zbavit. Byla nebezpečná. Byla Mystik - jediná opravdu velká hrozba pro všechny příslušníky Temných. Zabil jsem už mnoho Mystiků - naprosto bez výčitek. Není náhodou, že jich v Praze je tak "zoufalý nedostatek". Nebudu si přeci ve vlastním teritoriu hýčkat hada. Tak proč si tuto mimořádně silnou Mystičku opatruju?!)

Meye se omámenně nechala líbat, celá se mi doslova rozpustila v obětí. S hlubokým povzdechem jsem nasával vůni papírové Marie Černé, přejel jsem jí nosem přes hranu čelisti až ke krku, cítil jsem pod rty silně a rychle tepat krční tepnu, špičáky se mi sami prodloužily a...

,,Co pak chceš dělat? Minimálně Gabriela ví, že se se mou taháš po nocích. Co pak budeš dělat?" hlesla a kupodivu v tom nebyl strach, jen mlhavé vzrušení. Zvláštní dívka. Trochu jsem se zkrotil a jen Meye přejel po tepně jazykem. Začal jsem v kalhotech cítit těsno. Měl bych se více ovládat. Odvrátil jsem se jí od hrdla. Když vás hypnotizuje a volá tepající tepna, ovládá se těžko. Vrátil jsem se k jejímu obličeji. Hleděla na mě vážně. Její oči byly střízlivé. Jemně jsem jí vklouzl do mysli zároveň se svým jazykem vjíždějícím jí do úst. Zajímalo mě na co myslí. A měl jsem na ní chuť.

Hrubě a majetnicky jsem si po ní vynutil polibek, který nepřítomně opětovala. Pak jsem se tiše zasmál. Libovala si v tom, že jí zabíjí Vznešený (jak usoudila dle tepla a mého liného bití srdce) a navíc tak pohledný. A že mě vzrušila. Nu, mé ztvrdlé mužství na jejím břiše se jaksi nepostřehnout nedalo. Zda se, že ačkoliv jsem tak starý, ješitnosti mám za tucet mladíků. Stejně jako sexuální potřebu.

Jazykem jsem znovu přejel Meye po kůži a převaloval její chuť po jazyku. Stejně jako Meye zhluboka nasála mou vůni a naplňovala si jí mysl. Vážně zvláštní dívka. Umírá a hodlá si to užít. Překvapeně jsem si uvědomil, že se ke mě Meye ještě více přitiskla a vklouzla mi rukama pod triko. Předtím ale zaváhala, zda nevklouznout níže. Zdá se však, že v sobě našla aspoň štřípky slušného vychování.

,,Kašlu na kodex..." šeptla a objala mě kolem krku, nohy mi omotala kem pasu. Zasmál jsem se. Ztratil jsem se v jejích myšlenkách, byly moc chaotické, myslela toho příliš mnoho, mozek přehrával celý její krátký život. Zároveň na mě útočily i její vjemy a také potřeby jejího těla. Jako bych to nevěděl. Cítil jsem, že celá voní vzrušením. Už jsem to nevydržel. Přestože jsem před chvílí pil, znovu mě pohltil hlad a já zabořil Meye zuby do hrdla. Ten pocit, když mé tesáky projížděly její kůží, první doušky krve mi stékaly do hrdla...

Meye se zkroutila děsem a bolestí. Neovládl jsem se, v první chvíli málem zvítězily instinkty. Donutil jsem se uklidnit a začal si počínat opatrněji, ať Meye nezemře příliš brzy. Dotyčná se uvolnila, reagující na mou energii, kterou jsem záměrně posílal uklidňující, a poté slastně vzdechla. Z každého póru těla jí náhle začala proudit ženské pižmo. Ty si to užíváš! obvinil jsem jí vážně pobaveně. Zabořil jsem jí zuby hlouběji, krev tekla rychleji, teplá, sladká, tak plná energie...

,,Eriku.... chci tě cítit u sebe... na sobě... v sobě..." šeptla a více se ke mně přitiskla, avšak její obětí sláblo. Umírala. ,,Unikáš mi, proč?" zašeptala na hranici slyšitelnosti. Pak umlkla úplně, jelikož jsem jí začal drásat hrdlo. Krev přestávala téct, vypil jsem už přes tři litry. A chtěl stále více. Zase jsem se přestával ovládat. Někde v koutku mysli mě napadlo, že možná začínám propadat krvežíznivosti. Jediné nemoci, kterou mohou Vznešení trpět. Jen velmi těžce se z ní dostává. Vždyť je tak jednoduché propadnout svým instinktům a brát si vše, co chci!

,,Ne!" křikla náhle Meye, což byl výkon, jelikož měla krk takřka úplně rozervaný. Trhl jsem sebou a vytrh se z šarlatové mlhy. Uvědomil jsem si, že už dávno nepiju energii, ale čirý život. Nechtěl jsem přestat. Meyina krev byla strašně mocná, tak mocná, že by mi její život vystačil i na více než půl roku. A to bych se ani nemusel omezovat. Neupírat si ani nejsilnější magické úkony.

Nechápal jsem, jak, Meye měla být více mrtvá než živá, přesto vytáhla skrytou dýku a chtěla mě zabít. Líně jsem to odrazil. Měl jsem tak rychlé reflexy a pohyby, že to překonávalo i Vyšší Vznešené. Meye to ani nepostřehla, ale pak si uvědomila bolest. Zlomil jsem jí prsty. Všech pět. Omylem.

,,Eriku... Eriku... co pak uděláš? S mou mrtvolou?" zeptala se. Hlas podbarvený bolestí a možná ta jí stále udržovala v bdělém stavu chladné rozvahy. Zemři! chtělo se mi řvát. Jak to, že ještě nezemřela?! Proč? I tak pro mě bylo nepochopitelně obtížné jí zabít a ona k tomu umřít nechtěla. Jako by jí tu něco drželo.

,,Zemřeš Meye. Máš tak málo krve.Tak málo energie. Není jiná možnost." pronesl jsem. Každý člověk je v tuto chvíli paralizovaný, mozek přestává pracovat. Ale ona mluví.

Chce žít.

,,Eriku... prosím... nechci zpět do té temnoty.... už nechci..." šeptala náhle jasně, panicky. Plakala. Zamyšleně jsem se na ní díval. Znovu? Cožpak už tam byla? V Království Hell? A pokud tam byla, byla tam sama? Neměla , jako já, svého doprovodného ducha, který by jí chránil? Ach, ubohá Meye, ty maličká se spoustou problému. Proč sis ten první den musela přisednout zrovna ke mě? Stalo se nemožné. Soucítil jsem s člověkem. A... vyslyšel jsem jeho prozbu. Přesněji chtěl. Avšak přestože jsem jí litoval, stále jsem byl sám sebou. A já nic zadarmo nedávám.

,,Mohu tě tu udržet... když se mi podvolíš..." šeptl jsem něžně. Meye nemohla znát přený význam toho, co to znaméná. Přesto podvědomně pochopila  že by neměla přijímat, ani v takové situaci. Vztekle vykřikla.

Cítil jsem smrt, blížila se k maličké v mém sevření, oči jí zakrýval mlžný povlak bezvědomí. A po něm už je jen smrt. Že by přeci jen byla výchova Lovců tak mocná? Raději zemře, než se podvolí Vznešenému?

Meye se na okamžik v očích objevil jas, poslední vlna života v ní.

,,Dobrá." šeptla pak tak tiše, že jsem to takřka nepostřehl. Usmál jsem se a bylo v tom vítězství. Vzdorovala dlouho, avšak zlomila se. Každý se zlomí. Každý se bojí smti. Ne, nespletl jsem se. Člověk udělá pro přežití vše. I zaprodání duše. Avšak...

Položil jsem prsty Meye na čelo. Každý jiný Vznešený by v tuto chvíli Meye kousnul, vypil zbytek života až na samou hranici a dal jí svou krev a energii, kterou by si jí připoutal. Nebo jen energii a udělal by z ní podřadného sluhu, v Temné hyearchii stojícího ještě níže, než ti hloupí upíři. Já však nejsem jen Vzenšený. Jsem i zpola elf. Nemusím dělat z umírajícího ronou přežívajícího mrtvého. A v tomto případě ani nechci.

,,Otevři mi mysl, iliastro, otevři, a já tě zachráním." odvětil jsem tiše. Nechtěla, takřka fyzicky jsem cítil její odpor, avšak zároveň věděla, že už jí smrt drží dveře otevřené. A i sil jí ubývalo. Jak těch fyzických, tak mentálních.

,,Ty parchante.." šeptla. ,,Málems mě zabil a teď chceš toto..." dodala, když otevírala zábrany své mysli. Pomalu jsem šel dovnitř, procházel otevřenými dveřmi. Nerozhlížel jsem se. Přestože to bylo lákavé, vážně na to nebyl čas. Smrt byla blízko. Hell už se po ní natahovala. Přesto bylo zvláštní, kolik těch obran je. Žádný člověk ani Lovec takové nemá, ani ta Gabriela, přestože je tak mocná mentální Mystička. A Meye je perfektně i když trochu nejistě ovládala, jako by si je uvědomila až těď. Zachytil jsem kousek nesouvislé myšlenky. ,,Další dárek mého z-mrtvých..." ale minul jsem myšlenku, než jsem jí zachytil celou a plul hlouběji, už rychleji, jelikož Hell už Marii uchopovala. Už ani má energie jí nedržela zpět.

,,Kéž mi tento zůstane. Líbí se mi. Když mi zůstane, bude to znamenat, že budu i žít." další nesouvislá myšlenka, která mě jen rozptylovala. Ale přesto byla jen jedna. Kdyby mi takto otevřel mysl jiný zdravý člověk, jsem ve víru myšlenek. Přímo Mäelstormu. Meye už přestává žít i po mentální stránce. Mám méně času, než jsem si myslel. Poprvé mě napadlo, že bych to nemusel dokázat. Zachránit jí. Že Meye čekala moc dlouho. A ta myšlenka pálila. Namlouval jsem si, že to jen pošramotilo mé ego. Mě však ta myšlenka byla i bytostmě proti. Nechtěl jsem nechat umřít. Pro ni samotnou.

Přesto přezevše jsem ale minul pár zavřených dveří. Jindy bych Meye donutil je otevřít už jen proto, že jsou dvířka zavřená, avšak stále bylo tak málo času. Letěl jsem její myslí, stále hlouběji a stále rychleji. Měla nečekaně vyspělou mysl. Nečekaně hlubokou, tolik místa k přemýšlení. Naposled jsem se s takovým úkazem setkal u Da Vinciho. Velká osobnost. Měl jsem ho pod osobní ochranou. Nenáviděl mě.

Nezbývala mi už ani půlminuta. Narazil jsem na bránu. A byl to otřesný náraz, v té rychlosti jsem se málem sám omráčil. Byla to poslední. Ta k nitru. Do místa, ke kterému teď potřebuju nejvíce. Zbývalo bezmála deset sekund, pak Meye upadne do bezvědomí a její mysl zmizí v temnotě. Stane se z ní hluboké černé jezero, pod jehož hlubinu bych se nedokázal dostat. Už proto, že bych se tam mohl setkat i s Nekonečnem či Nicotou. Nevím, co by bylo horší. Nejspíše bych se zbláznil tak jako tak. Pokud bych se vůbec dokázal vrátit. A už jí nebudu moct pomoci.

,,Víc." zašeptal jsem zadýchaně, spojení s realitou, kde jsem klečel na zemi a svíral Meyeninu hlavu v dlaních, své čelo pevně přitisknuté k jejímu, bylo tak zatraceně děsivě křehké. ,,Pusť mě dál, Meye!" přikázal jsem klidně, přestože mi srdce divoce bušilo. Záleželo mi na tom, abych toto dokázal - namlouval jsem si - jen proto, že nenávidím prohry. Nepřipouštěl jsem si, že to chci pro tu malou osbůbku samotnout. I když někde v koutku mysli už to zjištění strašilo.

Meye se snažila, avšak bylo pozdě. Už na to neměla sílu. Cítil jsem její strach. Tak strašně se bála smrti. Ale to je chyba. Kdyby se nebála, možná by dokázala otevřít tu poslední z posledních zábran. Strach ze smrti dokázal to, co já nedotáhl. Avšak...

V realitě jsem se kousl do rtu a když ucítil krev, políbil jsem Meye. Nabízel jí svou energii. Byl jsem už tak strašně blízko. Tak sakra neodcházej, ženská!

Náhle se Meye otevřela. Úplně. Spokojeně a s rozkoší jsem se do ní prudce ponořil. V opravdovém světě jsem cítil potřebu svého těla následovat příkladu myslí. Byl to šok. Teď hlavně pro mě. Byla nádherná. Krásná. Čistá. A mocná. Ne, nemohla být jen obyčejným člověkem. Žádná bytost z rodu homo sapiens by nedokázala zplodit něco tak úžasného. Toto je z části dílem magie. Pronikl jsem skořápkou toho, co chránilo duši. A byl v ní samotné. Pulzovala ve mě touha si jí označit. Doteď nechápu, jak jsem se ovládl a neudělal to. Ani pročNeurvalé vstoupení do něčeho tak jedinečného a křehkého jako samotná duše jádra, bude mít později  nějaký dopad i na Meye. Možná se mi opravdu neměla otevřít. Nevím, zda využila mé energie, nebo se jen pevně drží zbytku nití života, které ji poutají k tělu. Bylo to v podstatě jedno. Jsem zde. A to je hlavní, ne? Na druhé straně je totiž smrt. A mě je to (má mi to být) stejně jedno. Vždyť... mít v rukou samotné nitro člověka, který vám jej vydá dobrovolně, se nestává každý den...

Tolik myšlenek. Tolik a já se teď nesmím soustředit ani na jednu. Mám něco důležitějšího. Když ono je to tak strašně těžké...

...

Meye se mi oddala. Dala přednost otroctví před smrtí. Moudré rozhodnutí. Jenže.... já jí nezotročil, i když jsem mohl. Prostě jsem jen pevněji upoutal její duši k tělu a když jsem tak zkřížil plány Hell, začal sem jí dodávat energii a léčit jí. Nakonec jsem jí dal další trochu své krve. Nebál jsem se, že by Meye nepřijala mou energii. Koneckonců - byla z její krve. Takřka úplně. Jak jsem předpokládal, začala Meye dychtivě pít. Sesunul jsem se do dřepu, Meye dal na zem a její hlavu si položil do klína. Už jsem se plně ovládal a měl tělo pod kontrolou. Byla to příjemná myšlenka.

Teď bych se měl zalykat triumfálním pocitem vítězství. Cítil jsem však jen mírné potěšení z toho, že Meye pije mou krev. Neměl bych to dělat tak často, nebo z ní vážně udělám upírku nebo - jen to ne Hell - Vznešenou. Dal jsem jí ruku na hrdlo. Bylo bez jediné jizvičky. Obvykle mi dělalo léčení potíže, ale dnes to šlo děsivě lehce. Meyenina krev byla velmi výživná. Nelidsky.

S podivným pocitem ulehčení jsem se díval, jak se Meye vrací barva do tváří. Unikla Hell. Jak se zdá, tak už podruhé. Nechtěl bych být v její kůži, až před ní bude definitivně stát. Zhluboka jsem se nadechnul a cítil z Meyeniny kůže poslední zbytky vzrušení. Dokud nezačala opravdu umírat, užívala si to. Zvláštní. Příjemná. Divá. Vášnivá. Proč jen si nenajde milence, když tak náruživě touží po mužském teple?

V tu chvíli se ve mě podvědomně zvedla vlna odporu. Jen ta myšlenka mě iritovala. Probouzely se ve mě neoprávněné majetnické pudy. Přeci jen... nemám na ní vůbec žádné právo. Nemám tudíž ani právo po ní něco chtít a už vůbec nemám právo na nějakou (žárlivost) ješitnost. I když bych si mohl nárokovat dodatečnou službu za to, že jsem jí vytáhl smrti z pařátů. Znepokojilo mě, když jsem si uvědomil, že o tom vážně uvažuju. Pak jsem si povzdechl. Ne, nic si moct nárokovat nemohu. Protože Meye nebude vědět proč. Vymazání myšlenek je nevyhnutelné.

'Chcic tě cítit u sebe... na sobě... v sobě.' ta slova mi vyvolala úsměv na tváři. Jak byla živočišně upřímná. Pociťovakl jsem, jak se mi krev hrne do mužství a nespokojeně se zamračil. Myslel jsem, že toto už mám za sebou. Možná že to, co jsem udělal, mohlo mít emotivní dopad na mou psychiku, ale v žádném případě ne takovou, abych se přestal ovládat. Malá čarodějnice! pomyslela jsem si a z hrůzou si uvědomil, že to bylo myšleno něžně. Konečně jsem identifikoval emoci, která mi svírala hrdlo.

Byla to panika. Bál jsem se, že se Meye odmítne podvolit a zemře. Ještě teď ve mě ty emoce doznívaly, tělo sevřené panickým strachem. Co to se mnou sakra je?!

Sevřel jsem Meye krk pevněji a pomyslel, jak by bylo jednoduché jí zlomit vaz. Utrhnout hlavu. Zabít jí v jediném okamžiku. Takové zranění vydrží jen málokterý Vznešený i mezi nejmocnějšími. Já bych na to spotřeboval vše a i pak si nejsem jistý, zda by byl výsledek jistý. Možná bych měl hlavu. Ale ne dost energie, abych mohl dále existovat.

Uvolnil jsem železné sevření jejího hrdla a Meye zase začala zhluboka dýchat. Pak i pít. Na krku jí vyskořily zarudlé skvrny, budou z toho nepěkné modřiny. Pochmurně jsem se pousmál. Už je to velmi dlouho, co jsem někomu ublížiljen tak, bez rozmyslu, z nudy nebo zamyšlení.

S dalším povzdechem jsem se do Meye znovu ponořil. Musel jsem vymazat vzpomínky. Že jsem si jí nezotročil mělo i své nevýhody. Zlomyslně jsem se pousmál a kousl Meye do ramene. Půlměsíc ostře kontrastoval s belodou pletí. Kousl jsem Meye znovu, takřka do stejného místa. Pak ránu olízl. Ale nechtěl jsem jí vyléčit, ale vypálit. Na rameni měla Marie podivné V. Můj iniciál. Meye měla krásnou jemnou, smetanově bledou kůži. Jizvička byla úplně bílá. Věděl jsem, že při svitu slunce se bude jemně lesknout. Avšak byla to jen slabá kompenzace za značku, kterou jsem jí mohl a nenechal na duši.

Když už jsem byl uvnitř, rozhodl jsem se prohlédnout si Meyiny vyzpomínky lépe. Konečně jsem chytil nit myšlenek asociací vedoucí k mé osobě a nestačil žasnout. Všimla si všeho. Mé závislosti na (krvi) Samaelu, nesnášenlivosti slunečního světla (sice nám neubližuje a nejsilnější ani neoslabuje, ale Vznešení mají podvědomně (ještě od svých předchůdců) vžité, že se mají slunci vyhýbat, jsme přeci jen noční tvorové. Máme vždy pak mrzutou náladu (dle které to Meye poznala). Také mrzká nálada i vždy ke konci týdne (kdy mám hlad), zvláštního kovu, z kterých mám dýky a pentagram a mnoha dalších drobností. Maličkostí, díky kterým by zkušenější Lovci poznali, že mají co dočinění s Temným. Meye naštěstí tak zkušená nebyla a navíc byla ovlivněna názorem, že jsem její spolužák. Naštěstí se nesvěřila, nikomu, ani Gabriele.

Asociací mě tato myšlenka dovedla k zjištění, že Gabriela je Meyenina strážkyně. A TA Věštkyně. Proč má Meye tak důležitou ochranu.. ?

Než mě asociace mohli dovést dále, něco mě vytrhlo z víru myšlenek. Vynořoval jsem se z Mariiné mysli jen (těžce) neochotně. Překvapilo mě to. Meye měla zvláštní mysl... podobnou mě. Proto se mi tak líbila.

Postřehl jsem křik. Nějaký mladý Lovec se k nám blížil. Pokud přijde blíže, už neodejde. Začal jsem ničit stopy po naší přítomnosti a vesele si pohvizdoval. Chtěl jsem zabít tu dívku. A to jsem také udělal, ale moc nekrvavě. Pak jsem chtěl zabít Meye, ale nedotáhl jsem to. Zvíře ve mě toužilo po krvi a brutální zuřivosti. Žízeň jsem neměl. I když jsem podstatnou část vrátil zpět Marii, stále mě ten zbytek vyživil tolik, jak by to asi nedokázal ani lidský život.

Vzala jsem Meyenin meč a donutil jej zpívat. Jinak řečeno prozradit, kolik Temných už Meye zabila. S tímto mečem. Když se mi meč rozdrnčel v ruce, překvapilo mě to a chvíli mi trvalo, než jsem rozeznal jednotlivé tóny. Pak jsem se zlověstně usmál. Zdá se, že Meye není tak úplně nováček, přestože to tvrdí. A to prý má jen šestnáct let. Pokud to tak vážně je, je nejmladší Lovkyní, kterou znám a která zabila vlkodlaka. I mezi muži je naštěstí málo Lovců, kteří takový kousek dokázali.

Ve chvíli, když jsem chtěl Meye vrátit meč do pochvy se objevil Lovec. Nejspíše zavětřil krev. Samael z něj vál na sto honů. Amatér.

Příliš pozdě zaregistroval, jak se k němu blížím a mečem mu poroťal hrdlo. Meyenin meč reagoval negativně. Nelíbil se mi. Krev mi stékala po ruce a já se zachvěl. Málem mě pohltila zběsilá touha řádit...

Odvrátil jsem se dříve, než jsem mohl udělat nějakou další hloupost. Dnes jsem byl na hraně krvežíznivosti, tento Lovec by mohl být poslední kapkou k přetečení poháru.

...

Procházel jsem ulicemi, když jsem jej ucítil. Věděl jsem, že je tu, ale až teď byl natolik blízko, abych jej zaregistroval primárně. A poznal, kdo to je.

,,Vylez k'Adyne, co chceš?" zeptal jsem se. Z vedlejší střechy domu dolů seskočil ladný stín. Stal se pak z něj pohledný muž s rudým pohledem. Zdá se, že k'Adyne je ke krvežíznivosti ještě blíže, než já. Přímo balancuje na hraně. Jako přítel bych mu měl pomoct. V této fázi si ale může pomoct už jen sám. Uvidí se, jak pevnou má vůli. Kdybych jej spoutal, jen bych jej ke krvežíznivosti postrčil. A domluva by nejspíše dopadla stejně. Někdy jsou Vznešení vážně arogantní a dětinští. pomyslel jsem si chmurně. A to říká jeden z nich. dodal jsem v duchu posmutněle a zvláštně otupěle. Občas mi scházely ty časy válečníku, kdy se rvalo starodávnými zbraněmi, starodávnými způsoby ve starodávných rituálecha a neřešily se dvorské intriky, ale náklonost Vznešených dam. Hell, války se tehdy vedly o nevinnost pannen, ne pro pouhé hloupé znudění.

,,Miluju, když jsem svědkem těch mála chvil, když popustíš bestii a hraješ si..."  vytrhl mě z myšlenek k'Adyne. Vzal jsem Meye unaveně do náruče. Byla děsivě lehká. A bledá.

,,Co chceš?" zavrčel jsem a ochranitelsky si Meye přitiskl na prsa. Pak se to snažil nenápadně skrýt, ale k'Adyne už to zaregistroval. Byl tak laskavý, že to nijak nekomentoval. Přesto jsem byl ostražitý.

Přítel nebo ne, do zad mi vrazí dýku stejně, když si k něčemu dopomůže. U přítele je jen ten rozdíl, že ho to (možná) bude mrzet. A udělá to čistě a rychle. Občas i se vší ctí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.14 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VST: Část 38 - 2. díl nyx 16. 04. 2011 - 20:52
RE: VST: Část 38 - 2. díl dara 16. 04. 2011 - 20:56
RE: VST: Část 38 - 2. díl faire 17. 04. 2011 - 19:45
RE: VST: Část 38 - 2. díl kristína 19. 04. 2011 - 11:38