Kapitola je psaná v presu, ale vážně (napsané za uspěchaných cca: 30 minut!! No nezaslouží to nobelovku?), tudíž si o její kvalitě nedělám iluze. Prosím, chyby ignorujte, nečetla jsem to po sobě. Je to první půlka, chtěla bych sobotu dopsat druhou část, ale kdo ví, jak to s internetem vyřeším... 
Šíleně potřeštěné zapomínání a střeštěně šílené vzpomínání 1/3
Prudce jsem se otočila, ale zatočil se se mnou svět (zřejmě nedostatkem krve) a já spadla na stěnu. Erik mě zamyšleně pozoroval. Bylo to od něj kruté. Díval se na mě, jako by se díval, jak se topí kotě. Pak prudce otočil hlavu stranou a já vyrazila. Nebyla jsem tak pošetilá, abych se ho snažila zabít, prostě jsem jen utíkala. Bylo až kouzelné, co vše mé tělo svede. Ne tělo, co vše adrenalin svede. Nadledvinky, nadledvinky, hejbejte se... Potřebovala jsem Samael. Ale kde ho sehnat.. ? Ptát se Erika asi nebude nejlepší nápad.
Uslyšela jsem výkřik a otočila se. Erik objímal nějakou dívku. Sakra, Erik objímal člověka... ! Ne, ne, ne... to snad neudělá.. ! Nedívala jsem se na cestu a tvrdě narazila přímo do zdi. Nechápavě jsem spadla na zadek a koukla před sebe.
Blbost. Nic tam nebylo.
Náhle mnou něco prudce škublo a já po zadku začala klouzat zpět. Vyjekla jsem bolestí a instinktivně se chytila lampy, abych se zastavila. Nemělo to cenu. Chladný kov mi vyklouzl ze slabých prstů a já se rozletěla zpět. Nešikovně jsem spadla na rameno a silně se bouchla do hlavy. Zasténala jsem a měla pocit, že slyším nějaké pískání. Sakra, zvonění v uších. Pootočila jsem obličej a viděla, jak má Erik ruku nataženou ke mě a jen jemně kývá prstem. Mystika. Taky mě to mohlo napadnout...
V jakémsi posledním popudu sebezáchovy jsem se začala soustředit na svou vlastní telekinezi a přikázala jsem sama sobě se zastavit. Trhlo to se mnou a já se vážně zarazila. Cítila jsem, jak mi tepe v hlavě. Vyčerpávalo mě to. Erik byl strašně silný. Vypění našich vůlí bylo takřka viditelné, vzduch mezi námi se zachvíval, jako to občas dělává horký vzduch a obraz se pokřivil.
,,Přeci se se mnou nechceš přetahovat, Meye. Zkus si představit, jak by v takovém případě dopadlo lano. Nechceš dopadnout stejně." odvětil Erik naprosto klidně. Hajzl, věděl, co říct. Ta představa mě vyděsila. Pokynul zápěstím a já o kousek popojela k němu. Vlastníma rukama jsem se zapřela do vzduchu před sebou a pomalý pohyb zarazila. Roztřeseně jsem se zvedla na nohy, ale Erik udělal další gesto a nohy mi podrazil. Vykřikla jsem. Byla jsem strašně dobitá a vážně jsem nepotřebovala další rány. Přestože jsem byla otrnulá a zvyklá na bolest, teď jsem zranění mělo prostě moc a podepisovalo se to na mě. Byla tu více než pravděpodobná možnost, že se příště už nezvednu.
,,Eriku... co to děláš?" zasténala jsem. To lano jsem si uměla živě představit. Roztrhané na dva kusy. Avšak ještě živěji jsem si uměla představit sebe. Bohužel jsem měla velmi bujdou představivost, co se týče krveprolití a masakru ještě obrazotvornější.
,,Copak myslíš, drahá? Chystám se tě zabít..." odvětil. Zalapala jsem po dechu. Samozřejmě, že jsem věděla, že mi udělá něco zlého,a le že tak otevřeně přizná, že mě chce zavraždit...
,,Eriku, nedělej to, je to hloupost..." zašeptala jsem.
,,Ne Meye, hloupost je bojovat za ty ubohé Lovce. Víš co je strašně vtipné? Ti vaši úžasní Lovci zabíjejí odpad Temných. Vážně. Temný kněz by nedovolil zemřít nikoho důležitého a kdyby se tak přeci jen stalo (i když to je nemožné, jelikož i vaši nejsilnější Lovci nesahají našim nejlepším ani po kotníky), pomsta by byla tak krvavá, že by to překonalo první i druhou světovou válku dohromady a nejspíše by to skončilo zotročením lidstva. Takže je to celé tak úžasně směšné, je to jako nepodařený a táhlý vtip. Divím se, že jste dokázali tak dlouho přežít." jedovatě pronesl Erik.
Proti mé vůli se mi připomnělo, co kdysi říkal ten vlkodlak. Že je lovci podvedli. Že tam byli jen bezbranní Temní, kteří neumějí bojovat. Hell... zavřela jsem unaveně oči a do těla mi pronikal chlad. Možná nebude zas tak strašné zemřít. Toto vše je velká, obludná parodie. Vážně. Už se mi nechce žít. Pro co? Chris je mrtví, Erik je zvrhlý Vznešený, otec mrtvý, matka na mě kašle (vždyť mi ani jednou nenapsala, nezavolala, proboha... !), k lidem mám úžasně vlažný vztah, na Základně mám pár takzvaných kamarádů... Hořce jsem se ušklíbla. Zajímalo by mě, zda znají oblíbenou chuť mého čaje. Nebo zda ví, že jsem posedlá čokoládou a až nábožensky jí miluju. Vážně. Je to skoro filozofie života. Čokoláda.
,,Hořký, zlato." odvětil Erik. Nechápavě jsem se na něj podívala. ,,Pravý čínský čaj, co možná nejsilnější." odvětil Erik něžně. Chvilenku jsem na něj nechápavě zírala.
Pak jsem se začala smát. Nemohla jse si pomoct. Brečet je hloupost. Škemrat pod mou úroveň. Litovat se je ubohé. Ale umírat se smíchem na rtech... No není to vážně frajerský odchod ze života? Hell, i toto je absurdní! Vznešený ví, jaký čaj ráda piju. Nepřekvapilo by mě, kdyby odněkud vytáhnul i mou nejoblíbenější knihu.
Smála jsem se až mi tekly slzy. Když jsem se na Erika podívala, zaujatě mě pozoroval. A v tu chvíli jsem si na něco vzpomněla.
...
Erik už se dlouho neozval a já si o něj začala dělat starosti. Doopravdy jsem sna ani nevěřila, že by mu ublížili Temní (to by spíše psadl Měsíc z nebe), ale bylo to nezvyklé a znervózňovalo mě to.
Zrovna jsem míjela temnou uičku vedoucí do ještě temnějších koutů, když jsem jasně zachytila Erikův pach. Nedal se zaměnit. Někdy se až zdálo, že jsem na něj vysazená. Občas si připadám jak honící pes, přesně takový, o které se starám, když si Rada (Schmid) usmyslí, že nemám dost práce.
No každopádně Erikův pach šel ze zlověstné a husté tmy, kterou odtud (ve světle pouličních lamp) neprohlédnu ani já se Samaelem. Zarazila jsem se, ale poté si řekla, že za pokus nic nedám a vešla. Zprvu jsem neviděla ani neslyšela nic, jen jsem byla napjatá a připravená k útoku. _Kdyby se mi i otřela krysa o kotním, nejspíše by mi ujely nervy.
Stalo se však něco horšího.
Ozval se přidušený výkřik. Tělo jednalo instinktivně, meč jako by mi skočil do ruky sám. Naštěstí jsem měla stále tolik rozumu, abych do té tmy nevběhla. Mhouřila jsem oči do té černé a jejích rozmanitých temnějších odstín. Málem jsem se hystericky rozchechtala. Co je to za hovadinu? Tíživá atmosféra uličky na mě negativně působila a mě už v hlavě asi trošku cvaklo. Také jsem cítila zlou předtuchu. Co uvidím se mi nebude líbit.
Poté jsem uviděla dvojici v obětí. Stále jsem se ostražitrě rozhlížela, hledajíc nebezpečí. Pak jsem však prudce střelila pohledem zpět. Sakra, jeden z té dvojce byl Erik! Něco se ve mě nepochopitelně sevřelo a já si skousla spodní ret. Meč v rukou se mi zachvěl a já jej začala neobratně schovávat zpět do pochvy na zádech.