#0.5 Prolog, aneb jako to bylo...

Smutná báchorka jako ta moje... není v Kaloenech ničím neobyčejným. Holčin jako já je nejspíše stovky.

Mé řemeslo... je zatraceně těžké se s takovým stigmatem protloukat světem, vymanit se z jeho okovů. Žena jako já v podstatě ani nemá na vybranou. Máma... máma pracovala na zádech. A když nadešel čas, začala jsem taky.

Jsem vyškolená společnice. To je ten milejší název. Děvka... to slýchám stejně často.

Matka mě začala "zaškolovat" v mých dvanácti letech. Nedovolila nikomu na mě sáhnout v tom ohledu, v jakém se prodávala ona, ale prcek jako já, jaký v tom mohl vidět rozdíl? Milovala jsem matku, viděla, jak jí život ubíjí. Tak jsem ji chtěla pomoct. Prosila ji, zda můžu.

Rodiče jsou v očích dětí bohové. Mají jejich bezbřehou důvěru. Tak jsem věřila své mamce.

To malé škvrně nikdy nezapomene ránu, která byla její důvěře uštědřena, když jí její bohyně vzala sebou, když jí sladkým hlasem s mrtvým pohledem říkala, co má dělat. Když ji děsiví obři s širokými úsměvy hladili po vlasech a pobaveně mlaskali nad jejími slzami.

Ve čtrnácti jsem už byla "žena", další tři roky... uběhly bez jakýchkoli překvapení, ať dobrých, či špatných. Ale v sedmnácti, v sedmnácti... se můj život rapidně změnil.

Matka zemřela. Spáchala sebevraždu.

Kap. Kap. Kap.

Krev, která měla být rudá, byla podivně světlá, vypadala falešně. Vana plná růžové a zápěstí, podřezaná podélně, podél žil. Hluboké rány, až na kost, a mamčin úsměv. Musela být zfetovaná, totálně mimo, když to udělala.

A tak jí bohyně zradila podruhé, a ultimátně. Kdo by čekal, že děvče v sedmnácti a děvka k tomu mohla mít ještě duši dítěte?

Dostala jsem se z toho. A rychle. Musela jsem. Jinak by mě Zkažené město ubilo. I když to tak bolelo.

Jsem jistým způsobem i hrdá na to, jak dobře jsem celou věc zvládla. Lituji jen, jak jsem se zachovala. Možná jsem neměla na výběr, stejně to bylo ohavné. Prodala jsem matčino tělo vědcům na výzkum. Kdybych věděla, co se stane za pár dnů, neudělala bych to. Já se tehdy ale bála, že nebudu mít její výdělek, vyhodí mě z bytu a nebudu mít ani na jídlo. Byla jsem zoufalá.

Jak jsem naznačila, za pár dnů se zrovna tato má starost vyvrátila. Veškeré matčino "zákaznictvo" přešlo na mě a Goldeen, mamčina pasačka, se tak dozvěděla o mé účasti na celé věci. A tam, kde matka byla neoblomná a někdy i bezcitná, tam jsem si najednou mohla vybírat. Jelikož Goldeen se o svá děvčata starala. Měla jsem vždy dobrou schopnost přizpůsobit se. A měla docela rozumnou hlavu na ramenou. Přežila jsem. Dospěla.

A naučila se nejen pracovat a stresovat, ale myslet i do budoucna a dělat si radost.

Žili jsme ve světě pokémonů, zatraceně. A tak jsem se jednoho dne rozhodla si jednoho pořídit. V Poké-útulku jsem si odkoupila mého milovaného Vulpix a získala jsem Eevee - teď už Flareon. Vulpixe jsem si "pořídila" jako první. Jak to děti na východě měly jednoduché! Dostali v desíti letech svého pokémona – a to zadarmo! U nás sice profesor Daenroen také dával v desíti pokémona začínajícím desetiletým trenérům... avšak to se týkalo vyšší společnosti. Pro usmrkánky ze Zkaženého města nic takového nebylo. Pak ty děti na východě jednoduše vzaly bágl s věcmi a cestovaly si, zdokonalovaly se, čerpajíc z peněženek svých rodičů, lhostejní k stinným stránkám světa. Občas mě napadlo, zda na východě vůbec existovala místa jako má domovina – Zkažené město. Jinak si neumím představit, jak tam mohli být lidé tak naivní.

Já si na život musela začít vydělávat sama příliš brzy. Život v Kaloenech, a především ve Zkaženém městě, je sakra tvrdej.

Ale, kdybych vyrůstala kdekoli jinde... byla bych pak tím, čím jsem?

Je mi dvaadvacet, jsem trenérka. A rozhodla jsem se, že z života vytřískám víc.

#1 ČO

V metru vždy profukovalo a z tunelů se táhl ne zrovna příjemný puch hniloby. Taky nápad, postavit metro na ostrovech. Ale byla pravda, že ti nejchudší si přesun mezi ostrovy jinak dovolit nemohli. A možná byla hniloba lepší, než zápach moči a zvratků, také žluklého potu a nemoci z bezdomovců, kteří zde, navzdory ochrance metra, vždy přilezli zpátky a obtěžovali život těch méně šťastných. Na první pohled mohlo vypadat krutě, nakopnout stařečka, který toho očividně moc neměl. Ale holčina jako já, když je sama a jich je více... nechcete vidět, co by ty bestie udělaly.

Vlhko nedělalo dobře mým vlasům – vyžehlené se začaly kroutit v konečcích. Rozmrzele jsem zatahala za jeden pramen a s povzdechem si přehodila kabelku do druhé ruky.

Dojel můj spoj.Nastoupila jsem a pomalu procházela jedním vozem, dalším... zbytečně jsem to protahovala, ale dnes jsem nějak neměla náladu. A řídící kabina. Nejspíše přišlápnutý taťulda, jenž zatoužil po dobrodružství. Proč si jinak nekoupil pokoj, ale chtěl to udělat v kabině metra...

Ale třeba toužil po kapce nebezpečí?

Opřela jsem se o zeď a nenuceně zaklepala smluvené heslo, jízlivě se usmála, když se dveře se zasyčením otevřely. Nasadila jsem pracovní úsměv a speciálně dnes mi obličejové svaly trnuly neochotou. Byla jsem unavená. Zkažené město mě ubíjelo. Jak to tak dlouho dokázala vydržet matka, než si sáhla na život...?

Bývaly doby, kdy jsem ji za její slabost nenáviděla.

Dnes jsem ji už dokázala pochopit, pokud už ne zcela odpustit.

"Neškleb se a pojď hezky ke mně!" Zasyčel nervózní řidič. Úsměv mi ztuhl a nenápadně si sáhla do kapsy...

**

Znuděně jsem si upravovala sukni, s ušklíbnutím odkopla použitý kondom a znechuceně sledovala pár kapek, které mi to nechalo na botě. Nesnášela jsem práci v terénu právě pro tohle. Nemoct ze sebe pořádně smýt špínu zákazníků... řidič mě nervózně popoháněl, ale ignorovala jsem jej a pečlivě na sebe nanášela dezinfekci, pak na sebe rovnoměrně nastříkala speciální olejíček, který nám Goldeen pořídila. Zamluvil si koneckonců hodinu. Byl za patnáct minut a to ještě s faktem, že se nervozitou málem ani nedokázal vzmužit. Stejně byl až kouzelně rychle. Jeho smůla. Tak jako tak mi zaplatí za hodinu.

Řidič ani nepočkal, až si zavážu botu a už mi cpal bankovky a chtěl mě vytlačit pryč z kabiny. Zapřela jsem se a naštvaně si ho měřila.

"Děláš si srandu, dědo? Za deset PK bych ti ho ani nepodržela!" zavrčela jsem.

"Seber se, špíno, a zmiz!" hlas mu přeskočil a řidič se začal potit ještě více, než při jeho namáhavém úkonu, k němuž jsem se propůjčila. Zvedal se mi žaludek, přesto jsem se nepěkně usmála.

"Zaplať, taťko, 300PK, jinak tě nahlásím." Zlomyslně jsem se usmála. Moc dobře jsem věděla o zákazech návštěv v řídící kabině.

"Kdo uvěří takové prolhané čubce?"

"Mám nahrávku." Vytáhla jsem z kapsy PMobil a přehrála záznam. Vše tam šlo dobře slyšet, řidič šel jasně identifikovat.

"Ty jedna štětko! Dej mi to!" Zařval rozzuřeně. Přimhouřila jsem oči a sentimentálně vzpomínala na Majora. Ten dokázal naložit nakládačku, i když to zaonačil jako trénink, a naháněl strach, aniž by se snažil. Tento "muž" byl pouhá směšná karikatura. Na druhou stranu, muži ale i lidé obecně, pokud zahnaní do kouta, bývali nebezpeční. Musím si dát pozor na to, jak moc na něj tlačím.

"300PK. Taková byla dohodnutá cena." Stála jsem si na svém. Muž po mně skočil a já hbitě uhnula. To už si však řidič sahal k opasku a mně se srdce zachvělo nadějí, že snad vytáhne peněženku. Ne, nebyla jsem tak naivní, ale doufat jsem stále mohla.

"Vem té... ženě... ten PMobil, Bellsproute!" křikl a slovem "žena" se téměř zalkl. Rád by řekl něco sprostšího, avšak před pokémonem nechtěl tvrdě klít. Ušklíbla jsem se. Jak typické.

Zachmuřeně jsem sáhla po svém vlastním pokéballu. Jemně jsem jej sevřela a zhluboka se nadechla.

"Flareon." Téměř jsem šeptla a jemně pokéball pootočila směrem dopředu. Pokéball se otevřel a s bílým zábleskem se zjevila má Flareon.Řidič zkoprněl. Malá rudá liška s huňatým krémovým ocáskem, hřívou a ofinkou se protáhla a znuděně se rozhlédla.

"Ohnivý polibek." Odvětila jsem takřka znuděně, i když mi srdce zběsile tlouklo. Neznala jsem základní útoky – až na ty nejzákladněji nejzákladnější – proto jsem se svými pokémony tak trochu experimentovala. Flareon se ohromující rychlostí vydala vpřed a u tlamičky se jí objevily malé plamínky ohně. Už byla téměř u Bellsprota, avšak ten nečekaně hbitě uhnul. Flareon se zmateně rozhlédla. Ruce se mi mírně roztřásly, tak jsem je vrazila do kapes. Nebojovala jsem zrovna často... vlastně poslední souboj byl ten, při kterém jsem získala Flareon. A to už nějaký ten pátek bylo.

"Rychlý útok!" hlesla jsem nejistěji, než jsem chtěla. Avšak Flaren poslechla a... zmizela. S očekáváním jsem se podívala na Bellsprouta a Flareon nezklamala. Bellsprout vykvikl a letěl na stěnu, jak jej můj pokémon srazil.

"Ohnivý polibek!" zopakovala jsem jistěji. Rozjařeně jsem pak sledovala, jak tentokrát Bellsproute nestihl uhnout. Když se rostlinný pokémon svezl po zdi, očouzený Flareoniným útokem, otočila jsem se k řidiči. Povolal Bellsprouta zpět a bojovně se na mě díval. Vyřídila jsem to jednou ranou do spánku. Nostalgie po starých dobrých časech s Majorem v tu chvíli byla ještě silnější. Řidič se mi složil k nohám. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že takto bych nejraději viděla všechny muže. Mé zákazníky, alespoň ty velmi surové, určitě.

"Výborně, Flareon." Pochválila jsem rudou lišku a když si ke mně přišla pro pochvalu, začala jsem ji škrabkat za uchem. Strčila mi hlavičku do břicha a já se se smíchem převážila dozadu, načež narazila do dveří. Unikl mi tichý povzdech.

Od řidiče jsem si vzala 350PK plus 400PK jako přirážku za ten útok a nepodařený podvod. Peněženka zela, až na 50PK, prázdnotou. Vzala jsem rtěnku a na poslední bankovku škodolibě psala pozdrav...