MV: Kapitola 10.

24. prosinec 2010 | 12.29 |

1836. noc p.r.

Magická bojová škola - střední Evropa, bývalá Českí republika

Anselm mě učil vše, co se ostatní učili za ty tři roky, které jsem zde chyběla. Učila jsem se rychle, možná až moc. Kdybych věděla, jaké to bude mít důsledky, dala bych si se vším načas. Avšak já nevědala, co se stane, tudíž jsem dychtivě naslouchala a učila se všem dovednostem, které mě Anselm učil. Až dodnes.

Hned ráno ke mě Anselm přišel a neměl na sobě oblečení, které se obvykle nosí při práci se zvířaty. Šestý den v týdnu byla vždy 27. - 29. hodina věnována zvířatům (ze všeho nejvíce spíše koním a jedovatým tvorům, kteří nám dávají jedy a podobné vychytávky přírody). Anselm mě učil podle rozvrhu, jenž měli i mí spolužáci - jen odděleně. Nahustil vědomosti třeba i deseti hodin do jedné jediné. Pravda, hodně věcí musel zobecňovat, musel vynechávat různé zajímavosti, které by jinak řekl (a že párkrát už v tomto případě uklouznul) a vynechával i některé praktické ukázky, kdy jsem si mohla něco vyzkoušet i já. Jinak to však ani dělat nemohl.

Jak jsem řekla, dnes byl oblečený jinak. Mírně se usmíval a vešel ke mě o pokoje, místo abychom zamířili  stájím.

,,Anno, myslím, že už jsem tě naučil vše, co umí i ostatní tví spolužáci tvého věku. Minimálně vše důležité, co by jsi vědět mohla, všechny základy a ve vyjímečných případech jsem zašel i podrobněji do tématu. Avšak určitě chápeš, proč né tak podrobně, jako u ostatních. Zvládla jsi to za třicet pět dnů. Za třicet pět dnů jsi zvládla tolik, co obyčejný žák za tři sta. Gratuluji." odvětil a já se pousmála. Obezřetně. Teď měla přijít rána. Anselm si mě chtěl naklonit a obměkčit mě lichotkami, aby rána nezasáhla příliš tvrdě a abych příliš nezuřila. Tuto taktiku využíval i Dariel a já už se jí naučila rozeznávat.

,,Děkuji. Teď přejdi k jádru věci." odvětila jsem mile. Anselm rozmrzele loupl pohledem z okna a zdálo se, že se duševně připravuje na to, co má říct.

,,Individuální vyučování skončila. Už umíš vše, co by jsi měla umět, tudíž od dnešního dne přejdeš k ostatním žákům a budeš se učit s nimi." odvětil Anselm klidně, ale pohledem se mi pro jistotu vyhýbal. Moc dobře věděl, jak to dokáže některé Matky vytočit, ale udělal to spíše ze zvyku, než pokory ke mě. Měl štěstí. Kdyby pohledem neuhl, vybuchla bych. Rychle jsem ovládla svůj obličej, dech i řeč těla, abych nijak neprozradila, jak jsem ohromená. Zachovala jsem si neutrální výraz. Jak ragovat?

,,Jak to myslíš?" zeptala jsem se na více než zřejmé.

,,Od hodiny kovářství už budeš se svými spolužáky.  Do třicáté hodiny si to ještě můžeš srovnat v hlavě, pak už se však musíš připojit k ostatním. Je to... rozkaz." odvětil Anselm. To na mě bylo moc. Nejenom, že to byla to pro mě nečekaná rána, ale dokonce i rozkaz!!

NE!! chtělo se mi řvát. Jsem však Matka. Bylo to pod mou úroveň. Zle jsem se na Anselma podívala.

,,Jelikož jsem si tě oblíbila, nebudu se na tebe zlobit za ten ROZKAZ. Příště ho však už nepoužívej, jelikož tak shovívavá nebudu." odvětila jsem chladně. Anselm se napnul.

,,Omlouvám se, nevěděl jsem, že jste až tak uvědomnělá Matky." ihned zkrotl Anselm. Věděla jsem, co tím myslí. Občas jsem zahlédla pár dívek, které se oddaně nechali vést chlapci. Měla jsem chuť je za to seřvat. Dělaly lichým ženám ostudu.

,,Mohl jsi mě na to upozornit dříve." odvětila jsem chladně a Anselmovu omluvu přešla bez pohnutky, přestože mě v skrytu duše potěšila. Anselm se na mě ublíženě nebo uraženě podíval. Ani jedno slovo ale nevyjadřovalo emoci v jeho očích. Byla to moc dětská slova pro ten hluboký cit, který cítil. Byla to poraněná pýcha bojovníka, který litoval, že zklamal svou paní i když věděl, že je obviněn neprávem.

,,Anno.." začal Anselm. Ignorovala jsem ho a otevřela kouzlem dveře ven. Trpělivě jsem pak čekala, než odejde. Nebylo hezké, že jsem si zlost vybíjela na něm - chovala jsem se dětinsky a hrubě - avšak nemohla jsem si pomoct. Cítila jsem se zrazená.

,,Na vyučování nastoupím až v třicáté čtvrté hodině." odtušila jsem pak suše a zabouchla svému učiteli před nosem. Tím jsem si vykompenzovala ten rozkaz dosyta. Pak jsem dala volnost mým emocím.

**

Lítostivě jsem uklízela pokoj, jenž jen stěží přežil výbuch mé zuřivosti. Škoda že jsem po ruce neměla zrovna nějakého sudého, roztrhala bych jen na malinké kousky holýma rukama. A myslím to naprosto vážně, a myslím to doslova. Po dokončení bylo něco okolo dvacáté deváté hodiny. Ještě dalších pět hodin jsem neměla co dělat. Rozhodla jsem se tedy, že navážu tam, kde jsme s Anselmem skončili, vše si zopakuji a pak se možná i podívám do kuchyně.

Zařídila jsem se tedy dle svých plánů a vyrazila nejdříve ještě na skok do stájí. Tam jsem si udělala krátkou projížďku na koni, kterého jsem pak obstarala. Ještě jednou jsem si prohlédla všechna zvířata, která Anselm zmínil, ale jen letmo ukázal. Všímala jse si jemných znaků, které měli společné a rozdílné od ostatních. Pak jsem se přesunula do kovány. Zase mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla na horko, avšak po chvíli jsem už si zvykla a rozhodla se zajít za druhým nejlepším kovářem. Pozorovala jsem ho, občas se zeptala na věci, na které mi obvykle odpovídal Anselm a snažila se oprášit všechny své znalosti jakožto kovářky. Šlo mi to dobře, pokud jsem mohla používat kouzla, nebyla jsem totiž dost silná na mávání kladivem nebo jiných pro kováře nepostradatelných věcí.

Do kuchně jsem byla vážně jen na skok, jelikož před jídlem měli vážně naspěch. A ani nevím jak, už jsem jim pomáhala. Dělala jsem jen lehounké věci, které se nedaly pokazit. A potom už byla přestávka na jídlo. Uteklo to strašně - až děsivě - rychle. Myslím, že jsem na to psychicky ani po pěti hodinách nebyla připravená. Avšak byla jsem Matka, takže jsem hrdě zvedla hlavu a čelila svému osudu se stejnou vervou, s jakou bych bojovala se sudým. Napadlo mě, že nejlepší bude, když se představím ještě před hodinou, ať ostatní nešokuji a oni pak nejsou rozptýleni mnou. Byla jsem ohleduplná vůči učiteli, který nás pak měl. Doufala jsem jen, že i on bude brát ohledy na mě.

Vydala jsem se tudíž do jídelny. Škoda, že mě Erik nevaroval před tím, co se stane. Mohla jsem si ušetřit mnoho nepříjemnostní a nemusela bych si udělat hned ze začtku nepřítele.

Na prahu jídelny jsem se zarazila. Trochu nedůvěřiě jsem pozorovala plnou jídelnu (prázdná se mi líbila více, i když místnost plná lichých zahřála Matku ve mě u srdce). Není zbytí. Musím se k nim přidat. Přímý rozkaz Anselma... kysele jsem se ušklíbla. Stála jsem na prahu místnosti a přemýšlela. Chtěla jsem něco udělat, ale nevěděla jsem co. Nevěděla jsem, kam jít, co udělat ani jak začít. Bezradně jsem se rozhlédla. Co teď.. ? začala jsem mírně propadat panice. Okolo nohou se mi začalo plést to podivné kotě a já byla tak vystresovaná, že jsem se ani neodtáhla. Povzbuzeno mou žádnou reakcí se ke mě začalo lísat.

,,Zdravím. Kdo jsi?" ozval se mi náhle za zády hlas. Až jsem sebou trhla a prudce se obrátila. Nevěděla jsem o něm. Kluk jídelny mi zaměstnal sluch, avšak i tak jsem jej měla vycítit. Byl to mladík. Určitě né starší než já. Pozorně si mě prohlížel. Když se mi dostal k očím, na chvilku zaraženě ztuhl. Nejspíše jej zarazila barva mých, barva otcových, očí.

,,Přišla jsem do školy pozdě, proto mě musel Anselm doučovat a proto jsem se těch třiatřicet dnů neučila s váni." vychrlila jsem ze sebe a za pochodu od šestatřiceti dnů odečetla i tři volné dny. Kluk přede mnou překvapeně zamrkal, pak se však zasmál. Pobaveně. Mírně mě to podráždilo.

,,Já jsem David. Přišel jsem do školi v patnácti. Matka přede mnou poslala do školi tři dcery," pozorně jsem si Davida při posledních slovech prohlédla. Zvláštní, že řekl tři dcery a né tři sestry. ,,A mě chtěla na ubohou tvrdou práci. Nekouzelnickou. To víš, obilí a tak. Měl jsem kvůli tomu na krku amulet, ale ten se rozbil, když jsem kouzlil. Kupodivu se ukázalo, že já, muž, a páté dítě v rodině, jsem zdědil největší moc. Matka mě málem zabila, když jsem jí ukázal zničený amulet. Ale já si nemohl pomoc, ten amulet mě škrtil a já si nemohl pomoc a proti tomu amuletu instinktivně bojoval... Jak jsem říkal, matka mě málem zabila, když jsem jí ukázal zničený amulet - je to totiž vzácnost, strašně dlouho a obtížně se vyrábí, musí na to být buď velice mocná čarodějka nebo jich musí být více najednou. A jak moc dobře určitě víš, čarodějky moc rády nespolupracují... Navíc jsou znalosti výroby takové vzácnosti tajé a většinou je zanjí jen Matky rodu..." mluvil chlapec vesele a vůbec nebral v potaz, že ho poslouchám jen napůl - pokud vůbec.

Uvažovala jsem, zda mi matka také řekla, jak se takový amulet dělá. Myslí mi problesklo, jak se vyrábí magická pouta, jenž tlumí magii a za její použití dává bolestivé rány tvořeny energií spoutaného. Myslím, že je to dost podobné. Doteď jsem nevěděla, že něco takového umím. Nejspíše to bude kouzlo které mě matka "naučila", když mě tehdy při rozloučení políbila na čelo. Občas se mi stalo, že když jsem potřebovala, náhle jsem si vzpoměla na kouzlo, které jsem se určitě nikdy neučila. Nebo jsem si při Anselmových hodinách vzpomínala na kouzla, jenž mě učil. Celkem nám to tu výuku ulehčilo. Jen to Anselma trochu mátlo.

,,... a jak se Matka tvářila, když jsem porazil všechny sestry!!" odvětil rozjařeně David. Nemohla jsem si pomoct a zívla. David zaraženě zmlkl a já měla nepříjemný pocit, že jsem asi něco pokazila. Není slušné, pokud nechceš dotyčného urazit, zívat nebo dávat jiné náznaky únavy, nudy nebo znechucení najevo. Pokud se tak stane, omluv se nebo se to snaž nějak zamluvit... nejlépe oboje najednou. Darienova lekce chování na mě otravně dorážely.

,,Promiň Davide, ale s Anselmem jsem se starala o koně a brzy jsem vstávala... ještě za světla! Jsem strašně unavená..." lhala jsem bezostyžně a naoko unaveně jsem si promnula oči. David se uvolněně usmál a všechny chmury, které se tam doteď stahovali, zmizely.

,,Promiň, moje chyba, asi jsi se přišla najíst, že?" odvětil a už mě vedl ke svému stolu. Raději bych si zalezla do nějakého koutku v kuchyni, než být tady... napadlo mě, avšak odevzdaně jsem se zatím nechala vést. Né způsobem, jako ty dívky, jenž se podřizují mužům. Zatím jsem si nechávala jen pomoct. Jakmile mě ale David bude chtít ovládnout, začnu se bránit. Nějak jsem se donutila vykouzlit úsměv a připravovala se na setkání s Davidovými přáteli.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: MV: Kapitola 10. eipois 24. 12. 2010 - 22:36
RE(2x): MV: Kapitola 10. moira 26. 12. 2010 - 13:08