Moira | MV: Kapitola 9.

Tuto kapitolu jsem napsala ráno, rozespalá, v takové podivné, snivé náladě. Nemyslím si, že se bude moc líbit, je to spíše takové zamyšlení o nicotných a věčných věcech, které v racionálním stavu i já považuju za snůžku blábolů. Avšak hlavní v této kapitole je, že se AM vyrovnala s tím svým problémem a urovnala si své priority a život... teda alespoň v mezích jejího mladého pohledu na svět. No, snad kapitolu úplně nezavrhnete, m.

1801. noc p.r.

Magická bojová škola - střední Evropa, bývalá Česká republika

Ticho. Bylo ticho, až ochromující ticho. V přírodě to znamenalo předzvěst útoku či zlé události. Zde to znamenal jen fakt, že sudí se odebraly do své poloviny věže a liší se teprve probouzejí nebo ještě spokojeně spí.

Važedkyně. Vražedkyně. Jsem vražedkyně...

Vstala jsem a upravila se do stavu, ve kterém nevyděsím ostatní. Ne, že bych myslela na jejich dobro - jednoduše jsem myslela na fakt, že by to ublížilo mé reputaci. Vyšla jsem ze dveří a tiše za sebou zamkla. Zvuk cvaknutí zámku zněl přidušeně, jako by ve vzduchu viselo něco, co tlumí zvuk. Rozhlédla jsem se. Měla jsem pocit, že vzduch je příliš hustý, tížil mě na hrudi jako měkký polštář tíhy krabice olova. A byla zima.

,,Ohni, ohni.... přijď ke mě... ohni, volám tě... " přerývavě jsem šeptala zoufalou prosbu. Nebylo to správně. Vždy jsem alespoň v duchu pronesla tichou formální žádost, aby mě oheň poctil svým teplem. Dnes jsem to vynechala a jen zoufale volala svého patrona.

Jsem vrah... vražedkyně...

Náš patron chrání jen své bojovníky...

Oheň pije krev svých nepřátel z rukou svých chráněnců...

Má své bojovníky... Má své vrahy...

V pravé ruce, natažené mírně před sebe, se mi zjevil malý jazýček ohně. Spojila jsem dlaně do mističky a přiblížila si oheň blíže k tvářím, abych cítila jeho teplo. Ne žár, jen něžné teplo.

Vrah! Vrah! Bezcitná stvůra! Padlá.... Být vrahem a padlým není zas tak rozdílné...

Plamínek ohně jemně plápolal a tančil ze strany na stranu. Hypnoticky se kroutil a já se zadívala do jeho hlubin, tam, kde už nebylo ani světlo, ani teplo. Uklidňovalo mě to. Oheň byl to, co mě vždy drželo nad vodou. Co mě neopustilo. Co mi bylo blízké. Co mě spojovalo s každým jiným lichým jistěji, než nenávist k sudým. Jsem lichá. Jsem bojovnice. Jsem lovkyně. Jsem- zarazila jsem se. To poslední slovíčko mi nechtělo splynout ani přes pomyslné duševní rty. Jsem bojovnice. Jsem lovkyně, jsem vra- opět jsem se zarazila a zachvěla se. Nedokážu se s tím smířit... ještě je stále moc brzy... ne teď.

Sevřela jsem pravou ruku v pěst a oheň zmizel. Tiše jsem poděkovala - udělala jsem to spíše automaticky, než z opravdového vděku - a zamnula si ruce. Dlaně byly teplé, hřbety rukou byly málem ledové. Dýchla jsem si na prsty a promnula si dlaně mezi sebou. Pak jsem se vyrovnaným krokem vydala ven ze Školy. Prozkoumám pozemky, sama, a to mě určitě uklidní mnohem spolehlivěji, než cokoliv jiného. Rozhodím pár lehkých, spíše kontrolních kouzel a hned se budu cítit lépe.

**

Z kuchyně vedla terasa. Zevnitř jsem si nevšimla žádných dveří, avšak z pohledu zvenčí jsem terasu i obrys dveří viděla. Ale nechtělo se mi dovnitř - k až příliš milým kuchařkám, které mě určitě budou chtít rozveselit a budou se snažit rozluštit záhadu mých smutků. Terasa byla nad propastí, tudíž jsem musela šplhat těsně u zdi a modlit se k ohni, abych nespadla. Byl by to dlouhý pád a nic by mě nedokázalo zachránit před smrtí... ani kdybych propadla magii a stala se Padlou. Ušklíbla jsem se svým myšlenkám. Byly paradoxní, sarkastické, ironické a černý humor z nich jen sálal. Hra se slovy, hříčka slovních významů. Na takové věci jsem obvykle nemyslela. Toto sem nebyla já. Obykle jsem měla alepsoň malou dávku nadhledu. A neměla dost času na takové blbosti myslet.

Když jsem se však dostala na místo určení (a že jsem se zadýchala, přestože jsem byla na fyzickou zátěž zvyklá) byla jsem sama se sebou spokojená. Cítila jsem se po vykonané fyzické zátěže dobře. Sedla jsem si na dřevěnou terasu a rozhlédla se. Byla velká, hodně velká, asi jako kuchyně. Ale byla z nějakého podivného důvodu prázdná. Až na chabé, spíše dekorativní zábradlí, tu nebylo nic. Jen zem porostlá mechem a cizopasnými houbami a polezlá plísní. Zábradlí chátralo a měla jsem více než oprávněný pocit, že bude i zahnívající. Z nějakého důvodu jsem se o zábradlí ani za nic neopřela, natolik jsem svým instinktům důvěřovala, avšak cítila jsem se trochu hloupě. Zábradlí vypadalo bytně.

Schoulila jsem se do rohu terasy a pozorovala Denní měsíc. Slunce bylo schované za skálami za obzorem, už se polehoučku stmívalo, a i Denní měsím pomalu mizel, nahrazován naší milovanou malou Lunou. Krátery na něm se zdáli být blízko, tak blízko, jako jsem nikdy v životě neviděla. Musela jsem být vysoko. Nebo Denní měsíc sestoupil níže, než obvykle... mírně jsem se ušklíbla.

Pozorovala jsem Denní měsíc a inkoustové nebe a uvažovala o tom všem. Magie sebou přitáhla tento měsíc kdo ví odkud. Chybí někomu? Chybí někomu tento kolos, tento gigant visící na obloze a držící se naší země jako klíště? Chybí někomu nebo upadl v zapomnění? Chybí někomu, nebo spolu s ním vymizeli i všichni, kdo by jej mohli postrádat? Stejně jako magie?

Ten měsíc je tak strašně opuštěný, na dosah země a přeci moc daleko, aby se jí mohl dotknout. Je opuštěný a zrazený, vytržen ze svého domova, už přes tisíce dnů osamocen zde, kde nemá co dělat. Jen kvůli tomu, že lidé udělali nějaké velké kouzlo, které se jim zvrtlo - ach pardon, lidé přeci kouzlit neumí! - udělali nějaký velký pokus, který se jim vymkl z rukou. Ta malá rasa lidí - dnes již potlačovaná čaroději - změnila osudy tolika věcí, až je to krutým způsobem nespravedlivé. Matka říkala, že i před Magií lidé válčili. Ale bylo to v takovém měřítku, jako jsou dnes války Sudých a Lichých? Pochybuji. Takže, v jistém slovasmyslu, za všechny mrtvé čaroděje mohou lidé a jejich domýšlivá pýcha, jejich pomíjivý pocit, že jsou pány všeho. Čaroděj o sobě takto nikdy nesmíšlí. A přesto k tomu má blíže, než ten človíček.

Znovu jsem upřela pohled na Denní měsíc. Mizel, byl zakalován černou tmou, zakrýván ostrým svitem hvězd a jasnou září Luny, jenž získávala na síle. Černý stín v modročerné tmě. A přesto... okraje kráterů stříbřitě zářili a mě ten pohled fascinoval. Ta hra se světlem a stíny byla nádherná.

,,Denní měsíc je překrásný, nikdo si ale neuvědomuje, že je nejkrásnější za soumraku, nikdo ani zdaleka netuší, jakou krásu má umírající den..." ozval se Anselmův hlas. Neobtěžovala jsem se otočit. Nevěděla jsem o něm - což bylo znepokjivé, jelikož já vycítila téměř vždy každého - ale bylo mi to jedno. Anselm byl lichý a to bylo důležité. Byl lichý a tudíž nebyl můj protivník nepokusí se mě zabít a já nezabiji jeho.

,,Umírající den je nádherný... pohled na umírající noc drásá duši..." utrousila jsem verš z jedné z Darienových básní, jeden tak pravdivý verš. ,,Přesto jsem viděla spíše východy slunce. Sudí mě nenechávali užít si nastávající noc. Dnes vlastně poprvé vidím tu..." odmlčela jsem se neschopna najít slova. ,,Denní měsíc je nádherný... ale nedosažitelný." ukončila jsem nakonec svou řeč neohrabaně.

,,Jak to myslíte, Matko rodu?" zeptal se jemně Anselm. Objala jsem si kolena a položila si na ně bradu.

,,Osamělý. Nemyslíš, že je smutný?" zeptala jsem se a nečekala odpověď. Žádná mi také nepřišla. Anselm nechápal a proto moudře mlčel. Milovala jsem ho za to.

,,Chtěla bych být jako on. Trpělivě snášet vše, co na něj je navaleno, nijak neprojevovat bolest, ničím nedávat najevo, jak je mi ubližováno..." můj hlas byl lkavý a prodchnutý emocemi. Stalo se mi to už podruhé, co jsem se takto přestala ovládat, a opět v přítomnosti Anselma. I ted mlčel, jen se smutkem nevyjádřitelným slovy pozoroval mou tvář. Toužil mě utěšit, téměř jsem cítila, jak moc si to přeje udělat, ale věděl, že jestli se ke mě přiblíží, rozbije se má snová bublina a já se zase uzavřu. Věděl to. Já to věděla taky. Takže se ani nepohnul, přestože ho to drásalo na kusy. Nechtěla jsem mu ubližovat. Ale nechtěla jsem ani, abych se musela tak brzy vrátit do reality. Snít a vylévat si emoce bylo krutým způsobem nádherné.

,,Miluju noc, miluju oheň, miluju vše, co souvisí se sladkou Temnotou. Je to i smrt, Anselme. Je to jako když zhasneš svíčku. Obvykle má svíčka dohořet. Já jí sfouknu. A její energie, energie nevyhořelé svíčky se přesnese na mě a zanechá po sobě krvavou jizvu. Ty jizvy pálí, Anselme. Pálí, stále krvácí, každá jednotlivá, každá za někoho jiného, každá jinak, ale pálí a jsou výčitkou. A ani oheň nedokáže svým laskavým pamenem tuto bolest sežehnout." šeptla jsem tiše a oči se mi zalily slzami, jenž ale neměly přetéct. Nikdy. Ano, pamatovala jsem si všechny své zabité. Dokázala bych si vybavit každou jednotlivou tvář. Jako důkaz mohu předložit jejich pírka. Od každého mám minimálně jedno. Jeden brk. Vždy jiný, než bojový.

,,Je noc..." šeptla jsem. Anselmova postava splývala se stíny, jenž se plížili po terase. Nevěděla jsem, jak vypadám já, ale zřejmě podobně. Tmavý stín ve stínu. Zvedla jsem se.

,,Jsem bojovnice. Jsem lovkyně. Jsem... vražedkyně..." odvětila jsem tiše. Pohlédla jsem Anselmovi do tváře a unaveně mu oplácela podivný zmatený pohled.

,,Vražedkyně..." šeptla jsem a jemně si zamnula ruce. Vražedkyně... vražedkyně... vražedkyně... to jsem. Stačilo šepnout jen jednou prosbu o plamen a ruce mi náhle ožily hřejivými barvami toho nespoutaného živlu. Pousmála jsem se. Byl to smutný úsměv.

,,Už chápu. Už vím, jak to myslíš, bratříčku, už to chápu... " šeptla jsem tiše a rozpřáhla ruce. Malý plámínek se změnil ve velký plamen a ten se dělil na malé plamínky, jenž se rozlétly všude po terase. Stále jsem měla jeden v dlaních. Anselm ke mě došel a vzal mé dlaně do svých. Držel mé ruce jako pochodeň držící oheň.

,,Anno, řekni, co chápeš?" zeptal se tiše a v očích se mu odrážela naše malá pochodeň. Ani to však nedokázalo skrýt bolest, jenž se v jeho očích skvěla. Ptal se mě. A přesto už to věděl. Nebo spíše tušil a nemínil si to přiznat. Protože pak by si musel přiznat to samé i sám sobě.

,,Pochopila jsem, Anselme, jednu důležitou věc. A ty to také jednou pochopíš..." šeptla jsem. Sevřela jsem ruce a spojila dlaně. Všechny malé kapky ohně náhle pohasly a byla tma.

,,Bojím se." odvětil Anselm tiše. Chápala jsem ho. Nebál se tmy. Nebál se života, bolesti ani smrti. Nebál se dokonce ani mě. Bál se o mě. To jsem s náhlou prozřetelností věděla, Matka ve mě si tím byla pevně jistá. Tentokrát jsem neodpověděla já. Dlouho jsme tiše stály ve tmě, ruce stále spojené, ty mé teplé ohněm, ty Anselmovy studené strachem.

,,Pojďme." hlesla jsem nakonec po dlouhé chvíli ticha. Anselm tiše povzdechnul a nechal mé ruce vyklouznout z jeho sevření.

,,Přál bych si, aby ten soumrak trval navždy. Aby Denní měsíc umíral, ty jsi ho zasněně pozorovala a já mohl vidět něco jiného, než zabijáka."

,,Anselme, už dost." laskavě jsem jej pokárala. ,,Noc je mladá a je naším živlem. Je to, co nás chrání, je naší doménou. Nezavrhuj jí jen kvůli lidským poblouzněním."

,,Anno, ty to nechápeš.."

,,Chápu, chápu možná až moc dobře." odvětila jsem tiše a odvrátila se.