Moira | VST: Část 27.

Zase se mi to stalo. Zase jsem se vrátila k těm přízemním potřebám hlavní hrdinky a zase jsem se obloukem vyhla tématu, které chci rozebírat a posune děj dál. Bohužel jsem se rozepsala a toto vzniklo, s tím už nic nenadělám. Omluvte chyby, ale jaksi se nedokážu dohodnout s worden (už přibližně dva roky) a prostě si to nedokážu vše opravit ani po opětovném čtení... m.

Následky

Omámenně jsem pootevřela oči a schoulila se více někomu v náručí. Byla mi zima.

Trvalo mi asi tři vteřiny, než jsem si uvědomila, že ležím s někým v posteli. Prudce jsem otevřela oči, ale tělo jsem donutila se znovu uvolnit. Nechtěla jsem toho někoho upozornit na to, že jsem vzhůru. Opatrně jsem pootočila hlavu.

Byl to Erik. Dech se mi na okamžik zadrhl, než jsem se donutila opět plynule dýchat. Vypadal ztrhaně. Pod očima měl tmavé kruhy, tvář měl propadlou a byl mírně našedlý. Natáhla jsem ruku a položila mu jí na tvář. Byl ledový. Zaraženě jsem to sledovala. Instinktivně jsem si jej přivinula do náručí a snažila se ho zahřát svým vlastním teplem. Připadalo mi to jako nezbytné, jelikož jsem vytušila, že v tomto stavu je Erik více méně určitě kvůli mě. Tak nějak jsem znovu usnula.

..........

,,Ne, nemůžete se na ní podívat. Je unavená a potřebuje odpočívat." odvětil Erikův hlas nekompromisně. Ospale jsem zamumlala nějakou nadávku jako prezentaci mého souhlasu a chtěla spát dále.

,,Jsem doktor a musím jí zkontrolovat. Svědci boje tvrdili, že byla těžce poraněná. Musím jí léčit..." namítal zarputile povědomý hlas. Po chvilce se mi to spojilo. Byl to vedoucí Ošetřovny. Pan Falko, Stanislav, mám pocit. Pootevřela jsem jedno oko a podívala se na dvě postavy u dveří.

,,Léčil jsem ji. Je v pořádku." odmítl ve společensky únosných mezích Erik doktora a chystal se zabouchnout dveře. Byl unavený. Tak strašně unavený. Jeho energii jsem takřka necítila, proto mi až po chvíli došlo, že necítí podráždění, ale hluboké vyčerpání. Přepnul se. Pro mě.

,,Ne. Musím jí alepsoň vidět!" trval si na svém Falko. Erik se unaveně opřel o futra a chystal se něco ostře odseknout. Místo toho jsem ale rychle zasáhla já.

,,To je dobré, Eriku. Jen si mě prohlédne." zamumalal jsem a trochu mě vyděsilo, jak chraplavý mám hlas. Opatrně jsem se posadila v předtuše bolesti, ale bylo mi dobře. V mezích okolností dokonce až moc dobře. Oba muži se ke mě otočili, Erik ale pomaleji a méně energicky. Doktor se významně podíval na Erika a ten s povzdechem ustoupil. Zabouchl za Falkem dveře a pak došel ke mě. Ne, ne ke mě, jen k posteli, na kterou si ztěžka sedl. Byl mi blízko. Strašně blízko.

Pocítila jsem nutkání se Erika dotknout a podlehla jsem mu. Jemně, takřka dětsky nesměle jsem mu přikryla dlaň svou rukou. Erik se podíval na naše spojené ruce. Jak moc jsem si přála dát něco energie zpět Erikovy, aby na tom byl lépe...

Svět se se mnou zatočil a já se závratí spadla zpět do postele. Ruka, kterou jsem se dotýkala Erika, byla téměř úplně mrtvá a já si byla jistá, že bude určitě úplně ledová. Zalapala jsem po dechu a doktor ke mě přiskočil.

,,Co se děje?" zeptal se znepokojeně. Tím prudkým pohybem a napnutím těla jsem si nejspíše poškodila něco čerstvě uzraveného ve mě, jelikož jsem pocítila ostrou bolest v břiše.

,,Dejte mi mou... secmet!" zalapala jsem po dechu. Doktor nechápal. Erik mi však trochu strnule podal mou láhev. Odzátkovala jsem jí jediným naučeným pohybem a začala zhluboka pít.

Dostavila se bolest, jak se mi Samael rozlézal po těle a měnil jeho strukturu, avšak byla to dobrá bolest. Bolest, kteoru cítíte i po celodenním náročném cvičení, nebyla to bolest toho druhu, kdy víte, že je s vámi zle. Ani jsem nemrkla. Měla jsem strašnou chuť na čokoládu. Jo, taková energická bomba by mi teď udělala více než dobře.

Falko (poté, co se nedůvěřivě nechal přesvědčit, že jsem v pořádku) mi nařídil postavit se (pokud to zvládnu) a pak si mě prohlédl. Došel mi jeden fakt. Byla jsem je ve spodním prádle. Prudce jsem zrudla, když jsem si uvědomila, že mě zřejmě Erik... Okřikla jsem se. Léčil mě.

,,Vážně, nevidím ani jizvu po zranění, o kterém ostatní tvrdí, že vám vlkodlak dal. Kde vás bodl dýkou?" zeptal se. Zachvěla jsem se při té vzpomínce. Krev rozlévající se mi po břiše jako rudý květ...

,,Tady." ukázala jsem si na břicho, kde se skvěla velká, žlutozelená modřina. Doktor se toho místa dotkl prsty, jen lehce, a uznale hvízdl.

,,Jste opravdu bravurní léčitel, nezbyla ani jizva. Proč jste se nedal k doktorům?" zeptal se Falko. Mrzutě jsem se na Erika podívala. Je v něčem špatný?

,,Jsem Bojovník." utrousil lhostejně Erik a já po něm hodila pohledem. Vypadal lépe. Vrátila se mu barva do tváří a kruhy pod očima nebyly tak zřetelné. Že bych mu vážně nějakou energii poslala? podivila jsem se. To by vysvětlovalo tu závrať. Když jsem se tak dívala na Erika, měla jsem chuť se mu schoulit v náručí nebo se ho alespoň dotýkat.

,,Nechcete už jít? zeptal se Erik nepříjemně doktora. Naposledy si mě prohlédl a pak nevěřícně zakroutil hlavou. Hrábl do své tašky a pak mi podal nějaké tablety.

,,Vitamíny." odvětil na můj pohled. Napůl jsem se usmála a hned si jednu tabletu dala.

Za Falkem ani nezaklaply dveře a Erik stál náhle u mě. Nečekala jsem to, tak jsem ustoupila a sedla si na postel. Opět jsem silně cítila Erikovu energii. Teď však byla úplně rozdílná. Byla dravá a toužící.

,,Eriku... ?" zeptala jsem se zmateně. Překvapením jsem pak pootevřela pusu, když jsem pochopila. Zřejmě nejenom já mám chuť na Erika. Zřejmě to platí oboustranně. Klid, klid, zachovej klid a chladnou hlavu! přikazovala jsem si tvrdě.

,,Eriku, to bude tou výměnou energii, nechceme...." více jsem nestihla říct, jelikož Erik mě políbil s takovou intenzitou, že jsem ztratila pojem o světě. Chvilku jsem se jen omámeně nechala líbat, než jsem zareagovala. Bylo to úplně instinktivní. Zajela jsem Erikovy prsty do vlasů a přitiskla se k němu. Pár svalů chabě zaprotestovalo, já je však plně ignorovala.

Vše se seběhlo tak nějak moc rychle a já ležela na zádech a Erik byl nade mnou. Zkušeně mi rozepl podprsenku a pak rty něžně zkoumal má ňadra. Tiše jsem se zajíkla, když jemně skousl jednu bradavku. Roztřesenýma rukama jsem mu přejela po břiše a jela rukama nahoru, až jsem mu sundala triko. Byl nádherný. Jak může být nějaký muž tak krásný?! Vždyť to není fér!!

,,Meye.." zašeptal mi Erik do ucha a pak jej jemně skousl. Vzala jsem jeho tvář do dlaní a hladově jej líbala, nechtěla jsem teď nic jíného, než jeho blízkost. Zhluboka jsem se nadechla a na chřípí mi utkvěl Erikův osobitý pach. Nedokázala jsem jej popsat, jednoduše to byla dokonalá vůně. Oheň, jak voní oheň samotný, bez čouzení dýmu, bez pachu dřeva? Řekla bych, že Erik tuto živoucí sílu představoval a v tuto chvíli jsem si vůni ohně představovala jeho vůní. Naplnila jsem si jí hlavu a jen si jí užívala, nechala Erika, ať si se mnou prozatím dělá co chce.

,,Krásně voníš..." zašeptala jsem omámeně a Erik se tiše zasmál.

,,Ty také, voníš sladce, po vanilce..." šeptl. Po vanilce? chtěla jsem se urazit. Vanilku jsem neměla zrovna nejraději, ani jako vůni, ani jako příchuť.

,,Nechci být vanilka." odmítla jsem a zaryla Erikovy nehty do zad, když mě umlčel divokým polibkem.

,,Voníš po růžíš, voníš jako čerstvě posečená louka, voníš jako les po dešti, voníš jako rozdrcené jehličí a les po ránu, voníš jako nejsladčí med, voníš jako čersvé jahody, voníš jako ta nejúžasnější věc na světě, voníš jako vše, co miluju..." šeptal trochu přerývavě Erik a já se na něj dívala udivenýma očima. Takové řeči bych od něj nečekala.

Voníš tak sladce, voníš jako Temnota...

Rozeznělo se mi v hlavě, avšak ignorovala jsem to. Erikovu hlasu se to podobalo jen vzdáleně, tudíž jsem to připsala halucinaci. Erik mi rty sklouzl po krku níže a chtěl ještě níž, k mému klínu, když jsem jej zarazila.

,,Eriku..." křečovitě jsem polkla. Podíval se na mě v němé otázce.

,,Děláme správnou věc?" dostala jsem ze sebe. Lhala jsem, nějaká správná věc mi byla ukradená, já se bála. Bála jsem se a byla nervózní. Byla jsem panna. Erik si mě zkoumavě prohlížel a znovu se ke mě naklonil.

,,Nelíbí se ti to?" zeptal se a něžně mě laskal zkušenýma rukama. Jemně na mě nalehl, většinu své tíhy držel na loktech a kolenou vedle mého těla a já si tak mohla užít jen Erikovu svalnatou postavu a jeho teplo. Pak si se mnou Erik začal hrát. Zalapala jsem po dechu a podle pobavení v očích Erika jsem poznala, že odověď už nepotřebuje. ,,Copak může být cokoliv, co je tak krásné, špatne?" ptal se dál a rukama mi přejel po těle až k boků. Jemně zahákl kalhotky a jistě pokračoval dolů. Mimoděk jsem pokrčila kolena a pomohla mu tak tím k lehčímu svléknutí toho kouska oblečení.

Nebyla jsem v tomto úplně neznalá. Kayle občas k tomuto umění také zabrousil. Nikdy jsem se ale necítila tak rozechvěle a bezbranně, jako s Erikem.

Položila jsem mu ruce na hruď a pak mu do ní zaryla nehty. Ne nehty, drápy. Já měla drápy! nechápavě jsem to sledovala.

Erik přivřel oči a slastně zavrčel. Naklonil se ke mě a kupodivu pomalu a něžně mě políbil. Nečekala jsem to a nechala jsem se tím unést. Teplé, pevné tělo muže se ke mě plně přimklo a já vyděšením strnula. Ne, nedokážu to, ještě ne, nedokážu to... bohyně Hell! začala jsem panikařit.

,,Eriku, já.... já..." prudce jsem jej odstrčila a on se zmateně posadil. Posadila jsem se a složila si hlavu do dlaní. Ne, nedokážu to. ,,Asi bych ti měla něco říct..." řekla jsem mírně zadýchaně. V tu chvíli se Erikovy panenky rozšířili překvapením. Tak jsem nic říkat nemusela. Už to pochopil.

,,Jsi panna." odvětil tiše a jemně mi přejel prstem po tváři. Tvář jsem měla mokrou. A co si myslel?! Je m teprve šestnáct! ,,Neplač." odvětil jemně a chtěl mě obejmout.

,,Nepláču!" odsekla jsem a jeho obětrí se bránila.

,,Promiň, má chyba." odvětil a pak se mu hlas zase zardhl. Koutkem oka jsem se na něj chtěla podívat, ale nebyl tady. Zmateně jsem se rozhlédla a našla ho u dveří. Nechápavě jsem se na něj podívala a chtěla se postavit.

,,Stůj!" odvětil náhle úsečně a hlas měl zhrublý snad potlačovanými emocemi. Bezmocně jsem se na něj dívala a věděla, že teď ho možná ztrácím Že teď se mi ten úžasný Lovec, který umí vše, vzdaluje. Erik se otočil ke dveřím, ale neodešel, jak jsem se obávala Jen si opřel čelo o rám dveří a strnule tak stál. Viděla jsem jeho pevně sevřenou pěst tvrdě přitisknutou k jeho stehnu. Ne, on si zarýval nehty do stehna. Proč si ubližuje? Pak mi pohled sklouzl k jeho rozkroku, bylo to neúmyslné, a já uviděla, jak se mu pod boxerkami rysuje jeho mužství. Byl připravený. Na sucho jsem polkla.

Samozřejmě, že jsem to věděla, když tam má zbloudilá ruka sklouzla, ale vidět to bylo.. trošku ohromující. Zrudla jsem a odvrátila pohled, jako bych byla malá holka.

Zaslechla jsem klapnutí dveří a rychle zvedla hlavu. Pozdě. Erik už byl pryč. Zbyla po něj jen rozbouřená, divoká, toužící a zvířecím způsobem dychtící energie. Ještě teď mě rozechvívala, přestože její majitel byl pryč.

,,No sakra..." šeptla jsem si pro sebe.

..........

,,Kde je?!" vynervovaně jsem se rozhlížela všude po jeho pokoji. Nebyl tu. Ten zatracený žalud nikde nebyl. A já si byla tak jistá, že jsem při boji s vlkodlakem další našla. Ale možná to byla jen halucinace způsobená tou... magií.

S povzdechem jsem se naposledy po Erikově pokoji rozhlédla. Měl toho ještě méně než já. Postel, skříň a polička. Neměl stůl a židli, což mě překvapilo. Přes jedno křídlo skříně visela jedna pochva s tou zvláštní Erikovou dýkou. Druhou si musel vzít sebou, i když nedokážu pochopit, jak to mohl stihnout. A batůžek. V nohou postele, schovaný tak, aby při pohledu ode dveří nešel vidět, byl malý batůžek. Měla jsem podobný. Byl to batůžek, kde jsou nachystan nejdůležitější věci. Kdybychom se museli rychle přesunout. Nebo utéct.

To bylo vše. Po pokoji se neválelo žádné tričko, nikde žádná čistá ani špinavá pnožka. Čisto. Jako by tu Erik ani nežil. A přesto jsem jeho energii cítila z každého kusu nábytku, který tu byl.

Zamnula jsem si ramena a šla pryč.

..........

Stavila jsem se na Ošetřovně. Falko mě přivítal více než vřele. Ještě jednou mě podrobil prohlídce, pro jistotu mi dal protijed na vlkodlakovo kousnutí a zároveň mi udělal preventivní prohlídku. Sklesle jsem sebou nechala manipulovat jako hadrová panenka.

,,Je vám zle?" zeptal se doktor. Upřela jsem na něj smutný pohled.

,,Možná jsem něco pokazila." odětila jsem tiše. Měla bych se radovat. Teď je více než jasné, že se mi Erik bude vyhýbat. A to jsem přeci chtěla. Tak proč se cítím tak prázdná?

,,Vy a ten chlapec nejste jen přátelé, že?" odvětil doktor chápavě a posadil se vedle mě.

,,Měl by být." odvětila jsem. ,,Ale nechci být jen kamarádkou." dodala jsem. ,,Ale jsem." ukončila jsem. ,,Má to tak být! Má to tak, kurva být, tak proč se podle toho nemůžu řídit?!!" křikla jsem vztekle a oči se mi zalily slzami.

,,Láska není bolavý zub, ten si ze srdce nevytrhneš." odvětil doktor a laskavě přešel mou nadávku.

,,Balzac. Honoré de Balzac." odvětila jsem suše autora citátu. Byla to podvědomá reakce a řekla jsem jí tónem tak rozdílným, od předešlého (klidným a vyrovnaným) až Falko překvapeně zamrkal. Pak jsem se však vrátila k původnímu tématu. ,,Ale já nejsem zamilovaná." namítla jsem. Falko na mě upřel takový pohled, že jsem raději zmlkla v dalších namítkách, které jsem si chystala.

,,Nebo možná jsem?" hlesla jsem tiše a překvapeně. Nebo možná jsem... ?